Main Menu
User Menu

Amazonky z brazilského pralesa

Autor : 🕔18.02.2021 📕3.698
Rozpočet valka.cz 2021 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 83.494,- Kč
♡ Chci přispět

Někteří z prvních návštěvníků Nového světa byli natolik ohromeni pohledem na nekonečné rozkvetlé, vonné háje a lesy, v nichž žila podivuhodná zvířata, a na nahé, přívětivé domorodce, až se domnívali, že se ocitli v ráji. Jiní však dopadli hůře a stali se obětí lidožroutů. O domorodcích napsal francouzský humanista Michel de Montaigne (1533–1592): „Jsou to divoši v tom smyslu, jako my označujeme divokými plody, které vyrostly ve volné přírodě.“ Na tyto divochy někteří současníci pohlíželi jako na tvory mezi dospělým a dítětem, jiní jako na něco mezi člověkem a zvířetem.

Na novou pevninu se vlna za vlnou valily stovky dobrodruhů pod vedením tzv. adelantados, velitelů výprav okouzlených vyprávěním objevitelů, kteří pronikali stále hlouběji do džunglí a pouští v naději, že narazí na zlato. Zdálo se, že je nemohou zastavit žádné překážky – ani drsný terén, ani smrtící tropické klima, ani vzájemné rozbroje. Conquista (dobývání) v pravém slova smyslu započala Léta Páně 1519, když Cortés napadl mocnou říši Aztéků. Pro Španělsko tehdy začal zlatý věk. V Seville byla za účelem obchodování s „Indiemi“ zřízena Casa de contratación, která chtěla získat kontrolu nad mohutným proudem zboží mezi Starým a Novým světem.

Pod vedením jednookého veterána

Druhým nejslavnějším dobyvatelem Nového světa se stal Francisco Pizzaro (asi 1471 nebo 1476–1541), chlapík, který to dotáhl z pasáka vepřů na dobyvatele říše Inků s jejími pohádkovými poklady. Jeho vysušená mrtvola je dodnes předmětem uctívání v metropolitní katedrále sv. Jana v Limě; jeho bratr Gonzalo (1510 –1548) toužil po ještě větším bohatství, a tak zorganizoval výpravu dál na jihovýchod, mezi nekonečné řeky a hluboké lesy Amazonie.

Jednoho léta se po všech tržnicích a špeluňkách, co jich Quito mělo, začaly šířit poplašné zvěsti. Znudění conquistadoři dychtivě naslouchají každé historce, která by napovídala cokoli o bohatství nacházejícím se za Andami. Říká se, že někde daleko na východě, ukryté v hloubi pralesa, existuje zlaté město. Jeho krále každý den pomazávají olejem a na tělo pak sypou zlatý prach. V noci se král koupe v posvátné tůni, kde se usazuje zlato v mnoha vrstvách – rok po roce, víc a více! Skrze jeho panství protéká řeka široká tak, že nelze dohlédnout na protější břeh. Podél jejích břehů rostou lesy, jejichž stromy jsou zdrojem vzácného koření. Píše se rok 1541 a zdá se, že Španělům se konečně podaří objevit tuto zemi: bájné El Dorado. Do čela expedice se staví ctihodný Gonzalo Pizzaro, kterého jeho bratr Francisco jmenoval zmocněncem pro ekvádorské osadníky.

Mezi španělskými conquistadory bylo několik vojáků, kteří předtím bojovali s Franciskem proti Inkům. Dostalo se jim odměny v podobě přídělů půdy, ale navzdory tomu prahli po ještě větším bohatství. Jedním z těchto mužů byl Francisco de Orellana (asi 1490 až 1511–1546). Při dobývání incké říše přišel o oko, přesto vynaložil jmění, aby postavil malou vojenskou jednotku pro nastávající dobrodružství. Při svém putování pohořím And se Orellana připojil k Pizzarovi a zde poprvé uslyšel příběh o ženách, které žijí samy, bez mužů. Domorodci tvrdili, že jim vládne kmen bojovných žen, který napadá ostatní vesnice a vybírá si v nich mužské partnery. Orellana byl přesvědčen, že kdesi v hloubi deštného pralesa za horami leží království Amazonek. To mělo být El Dorado.

Vojsko, které Gonzalo Pizzaro vedl přes amazonskou džungli, bylo podle conquistadorských měřítek velké. Jeho jádro tvořilo 150 španělských jezdců a 190 pěšáků. Všichni byli veterány incké války. Měli na sobě otlučené ocelové přilby morióny a kyrysy, vyzbrojeni byli arkebuzami a kušemi. Do jejich služeb bylo odvedeno čtyři tisíce indiánů. Byli určeni nejen k nošení zavazadel, ale také jako ozbrojená síla disponující luky, šípy, oštěpy a pancíři ze zvířecí kůže. Conquistadoři vedli stovky ukrutných loveckých psů, kteří udržovali indiány v uctivé vzdálenosti. Legii doplňovali vepři k jídlu a lamy jako soumaři. Byla to impozantní jednotka, která však téměř okamžitě začala pociťovat drsnost místní divočiny. V horách mnoho indiánů zemřelo na podchlazení a řídký vzduch. V džungli lamy podléhaly dusnému vedru. Prasata se rozutekla a conquistadorů se zmocňovalo zoufalství. Chytali domorodce a nechávali je roztrhat svými psy. Přesto však Pizzaro trval na tom, aby se pokračovalo v hledání El Dorada.

Francisco de Orellana s asi 23 vojáky a zástupem indiánů šel ve stopách Pizzarovy expedice. Do Quita, kde se měl k němu připojit; dorazil později, a nyní ho následoval po pralesních pěšinkách, vysekaných Pizzarovými muži. Jeho postup zpomalovaly strašlivé bouře a vytrvalý déšť, po kterém plesnivěly oděvy na jejich tělech. V té době Pizzaro dorazil do tábora v Zumacu někde poblíž řeky Napo, přičemž on ani jeho vojáci již neměli nic víc, než meče a štíty. Pizzaro zuřil; čekal na Orellanu, od něhož očekával, že dorazí s nějakými zásobami. Jeho jednotka však byla v horším stavu, nežli Pizzarova.

Pizzaro, který stále věřil zkazkám o skořicových hájích, vyčlenil malou jednotku a vrhl se s ní do nitra pralesa. V táboře zanechal Orellanu, kterého pověřil postavením lodě a obstaráním jídla. Pokácel stromy a připravil hřebíky z podkov koní, kteří byli pozabíjeni kvůli masu. Na říčním břehu vyrostla brigantina, jejíž pohon ovšem netvořily plachty, ale vesla. Škvíry mezi jejími prkny byly utěsněny koudelí, zhotovenou ze starých košilí a přikrývek, a zalepeny térem, provizorně vyrobeným z pryskyřice okolních stromů. Když byla loď na hladině, poručil Orellana plout po proudu řeky, dokud nesežene dostatek zásob. Potom chtěl počkat na Pizzara s jeho vojskem v místech, kde se podle domorodců setkávají dvě řeky. Orellana spolu s 57 Španěly dal Pizzarovi sbohem, a od té chvíle se oba conquistadoři již nikdy neviděli.

Cesta do neznáma

Po dobu šesti dnů byla loď unášena říčním proudem. Navzdory bujné vegetaci, která řeku z obou stran obklopovala, neměla její posádka žádné potraviny. V bodě, kde se stýkaly dvě řeky, Orellana zastavil. Neměl tušení, co je s Pizzarem. Je možné, že Pizzaro si zmýlil cestu a ztratil se někde v džungli. Orellanovi muži souhlasili s návrhem pokračovat v plavbě a shánět jídlo. Nakonec jejich pozornost upoutal zvuk bubnů, takže přistáli poblíž indiánské vesnice. Domorodci byli přátelští a pohostili cizince jídlem. Orellana zabral vesnici pro Španělsko a otázal se svých mužů, zda se chtějí vrátit a znovu hledat Pizzara. Ti se rozhodli pokračovat v plavbě a zvolili Orellana za svého vůdce. Ten byl však opatrný, zapsal toto rozhodnutí a vyzval všechny Španěly, aby je podepsali. Při tom, jak dohlížel na stavbu druhé lodi, vyslechl Orellana množství informací o Amazonkách, obývajících džungli. Jeden indiánský náčelník se ho zeptal, jestli chce vidět Amurianos, které se v jejich řeči nazývají Coniupuyara, tzn. „velké ženy“. Oregana tuto nabídku zvažoval, protože se obával, že Španělé budou poraženi přesilou a zabiti.

Mezitím Pizzaro dorazil k místu, kde, jak věřil, na něj bude čekat Orellana. Jeho otrhané vojsko se předtím, než došlo k řece, drželo při životě tím, že zabíjelo a jedlo psy a koně. Jakmile se octli u vody, padali conquistadoři ze zoufalství na kolena. Nic jiného se od nich nedalo čekat. Vítaly je pouze hnědé říční vlny a plačtivý pokřik neviditelných zvířat okolo nich. Pizzaro nemohl dělat nic jiného, než dát se na zpáteční cestu do Quita. Šestnáct měsíců, které strávil v pralese, nebylo k ničemu. Nenašel žádný skořicový les, už vůbec ne El Dorado. Orellana byl navždy zatracen jako dezertér.

On a jeho muži zatím na druhé větší lodi pokračovali dál po řece. Říční tok se stával každým dnem širší a mohutnější. Aniž to conquistadoři věděli, vpluli z Rio Napo na horní tok samotné řeky Amazonky.  Za každým dalším ohybem vyhlíželi, zda konečně nespatří zlaté město El Dorado, vystupující z pralesa. Zatím byli napadáni indiány v kánoích, kteří duli do trumpet, házeli oštěpy a chránili se velkými štíty z kůže aligátorů a tapírů. Prach do španělských pušek byl navlhlý, takže mohli spoléhat jen na své kuše.

Sváděli vleklé boje po celé řece a jen díky tomu, že byli statečnější než jejich soupeři, mohli conquistadoři nakonec slavit triumf.

Zranění a hladoví, nechali se unášet na své lodi. Obklopily je kanoe s indiánskými šamany, kteří vyfukovali kouř ze svých dlouhých dýmek, aby vetřelce zastavili. Ale španělský střelný prach mezitím uschnul, a tak zahnali indiány pomocí vlastní – efektivnější – magie. Minuli ústí dalšího velkého přítoku, Japury. Břehy řeky byly čím dál hustěji zalidněné a před každou další vesnicí museli conquistadoři svádět bitvy s osádkami domorodých kanoí. Zastavovali jen občas, aby přepadli osady kvůli jídlu, ale každé jejich přistání vyvolalo divokou bitku. Nalevo od lodě se objevila další řeka. V té době byla její voda smolně černá a její proud tak prudký, že inkoustově černé vody se smíchaly s hnědou Amazonkou až po 20 mílích. Španělé tuto řeku nazvali Rio Negro.

Vesnické stavby podél řeky byly víc a více dokonalejší a v jedné z nich conquistadoři spatřili model města posazený na plošině s mýtinou uprostřed. Oregana se zeptal indiána, co jim to ukazuje.

„To je město našich vládců,“ odpověděl indián.
„A kdo to je?“
„Ženy, které žijí bez mužů.“

Indiáni mu vysvětlili, že Amazonky vládnou celé zemi a mají mnoho vesnic s takovými monumenty, na nichž se oddávají své ženské náčelnici. Když Amazonky navštívily jejich vesnici, domorodci jim dali pera papoušků včetně druhu ara, aby jimi ozdobily střechu svého oltáře.

Vstříc bojovným ženám

V červnu 1542 Orellana minul řeku Madieru, někde mezi Ilhou a Oncasem a městem Parintins, mezi 57° a 56° západní šířky a na 2,5° severní délky, více než v polovině toku řeky Amazonky. Jak rozhodl jeden ze dvou kněží na lodi, páter Gaspar de Carvajal, oslavili den sv. Jana Křtitele na břehu. Řeka byla široká a Orellana přistával v blízkosti obzvlášť velké osady. Indiáni vybíhali ze svých chýší a tlačili do vody kanoe. Oregana se pokoušel sdělit jim své mírové úmysly, avšak indiáni se mu jen smáli a chystali si zbraně. Orellana přesto pokračoval ke břehu, ale poručil svým mužům vystřelit z arkebuz a kuší. Některé z domorodců srazily střely a kulky, zatímco jejich druzi veslovali ke břehu, volajíce posily. Orellana rozhodl o vylodění a doplnění zásob. Několik conquistadorů skočilo na veslové čluny a kryto střelbou blížilo se ke břehu. Španělé veslovali jen s obtížemi a kryli se před nepřátelskými šípy, které mnoho z nich zranily. Jeden šíp zasáhl do trupu i pátera Gaspara, který se přidal k výsadku. Před vážným zraněním ho zachránila jen silná látka jeho hábitu. Kněz později celou příhodu zaznamenal.

Na tomto místě,“ vzpomíná, „je nutno poznamenat, že tito domorodci se bránili velmi hrdinsky, neboť byli vazaly Amazonek. Jelikož byli zpraveni o našem příjezdu, přivolali tyto Amazonky na pomoc. Spatřil jsem deset nebo dvanáct z nich bojujících v předních řadách, přestože to byly velitelky. Indiáni se neodvažovali ukázat nám záda, a ty, kteří se přesto dali na útěk, zabily Amazonky svými dřevěnými kyji. Tyto ženy se jevily jako velmi světlé a vysoké, s dlouhými vlasy obtočenými kolem hlavy. Byly velmi statné a chodily bez oděvu až na roušku kolem beder. V rukou třímaly luky a šípy a spršky jejich šípů připodobnily naše plavidla dikobrazům.

Laskavý Pán dodal našim mužům sílu, aby zabili sedm nebo osm těchto Amazonek. Mělo to za následek, že útok divochů polevil a naši muži je rozprášili. Avšak přišly jim posily ze sousedních vesnic a znovu se proti nám seřadili, pod velením svých náčelníků. Orellana nám řekl, abychom se vrátili na loď a vyhnuli se tak ztrátám.

Jakmile Orellana nasměroval své lodě doprostřed řeky, zahájil výslech jednoho zajatého indiána ohledně amazonských útočnic. Indián připustil, že o těchto ženách ví, protože jim jménem svého náčelníka odevzdával poplatky. Jeho náčelník se jmenoval Couynco a jeho země byla vazalský stát Amazonek, které žily nějakých sedm dní cesty ve vnitrozemí. Ženy nebyly vdané. Orellana se vyptával, co více indián ví. Nakonec také, je-li blízko El Dorado. Prostřednictvím všeobecně známých indiánských výrazů a znamení mu zajatec prozradil vše, co věděl o zemi Amazonek.

Žen je velmi mnoho a přebývají v sedmdesáti vesnicích,“ zaznamenal páter Gaspar. „Jejich domy jsou postaveny z kamení a mají dveře. Silnice mezi jednotlivými vesnicemi jsou po obou stranách ohrazené a v pravidelných intervalech hlídané, takže po nich nemůže projít jediný člověk, aniž by zaplatil mýtné.

Ale kdo jsou otcové dětí těchto žen?“ zeptal se Orellana.

Ty ženy vedou válku s velkými vládci v blízkém okolí,“ odpověděl indián, „a přivádějí si domů zajaté bojovníky, kteří pak s nimi žijí v jejich vesnicích. Jakmile žena otěhotní, zajatec je poslán zpět do své vlasti. Pokud se narodí syn, je zabit a tělo posláno jeho otci. Když se narodí dcera, je vychovávána ve válečném umění.

Kdo těm ženám vládne?

Podléhají ženě-náčelnici nazývané Conori,“ řekl indián. „Amazonky vlastní velké bohatství ve stříbře a zlatě. Domácí nádobí nejvýznačnějších amazonských žen je vyrobeno z drahých kovů. Mají také pět velkých domů neboli chrámů, zasvěcených Slunci, v nichž jsou uloženy idoly ze zlata a stříbra, znázorňující ženské postavy. Jejich oděv je zhotoven z jemné lamí vlny a zahaluje jejich těla od hrudi ke kolenům a někdy je zapínán knoflíky, jindy svazován stuhami. Mají dlouhé vlasy a nosí zlaté koruny o šířce dvou palců, s pestrobarevnými ozdobami. Jezdí na velbloudech a jiných tvorech s dlouhou srstí a dvěma prsty na nohou.

Otec Gaspar zaznamenal všechny tyto podrobnosti. Znamenalo to vyvrcholení Orellanovy expedice a odůvodnění, proč mohutná řeka dostala své jméno. Po zmíněné konfrontaci Orellanovy lodě proplouvaly oblastmi nepřátelských kmenů, až dosáhly Atlantského oceánu, 243 dní poté, co se vydaly na pouť po této řece. Ihned poté Orellana nasměroval lodě k domovu, aby své objevy předložil králi Španělska. Král byl spokojen a jmenoval Orellanu guvernérem velké řeky a celého jejího teritoria. Ale přesto, že povídačky Orellanu líčily jako pána Amazonky a její ohromné říše někde v hloubi pralesa, neměl ani peníze na cestu zpět. Potíže mu způsobil také dopis Gonzala Pizzara králi, v němž Orellanu označil za dezertéra.

Gonzalo zahynul jako oběť povstání v Peru, avšak jeho obvinění se španělský dobrodruh nezbavil. Soud nakonec rozhodl v Orellanův prospěch a vzhledem k úpadku jeho rodiny mu byly poskytnuty peníze na vystrojení flotily, která se měla vrátit na Amazonku. Tato výprava však byla od počátku odsouzena k zániku. Většina jejích účastníků zemřela na nemoci a polovina loďstva byla ztracena. Orellana v doprovodu své nové manželky dosáhl ústí Amazonky, ale indiáni byli jako vždy nepřátelští a jejich šípy ho připravily o množství mužů. Tlak se čím dál víc stupňoval. Z hloubi duše byl odhodlán založit své hlavní město v zemi Amazonek, avšak v prosinci 1545, uprostřed nehostinné džungle, mu zdraví vypovědělo poslušnost. Jeho žena zavinula mrtvé tělo do španělské vlajky a odevzdala je hnědým vodám řeky, kterou objevil.

Orellanovy historky o říši Amazonek v lůně brazilské džungle nepřestávaly vzrušovat badatele ještě dlouhou dobu po jeho smrti. Víme však, do jaké míry jsou pravdivé? Máme pádný důvod myslet si, že Orellana zveličoval své fantastické objevy proto, aby ospravedlnil svou plavební expedici. Ať již úmyslně nebo ne, dezertoval Gonzalu Pizzarovi, bratrovi nejmocnějšího muže ve španělské Jižní Americe. A především, pokud Orellanovi z jeho cesty po řekách plynul nějaký zisk, pak spočíval v probuzení zájmu potencionálních investorů do jeho nové země. Když už je nemohl nalákat na El Dorado, rozhodl se vytvořit království Amazonek. Všichni přeživší členové Orellanovy první výpravy včetně pátera Gaspara přece dosvědčili, že Amazonky skutečně spatřili. Ale faktem zůstává, že byli první i poslední, kteří amazonské válečnice viděli. Garcilaso Inca de la Vega ve své historii Orellanovy expedice z konce šestnáctého století předkládá otevřeně svůj pravdivý výklad: „Francisco de Orellana, sjíždějíc řeku, svedl několik šarvátek na březích s domorodými indiány, což byli divoši, k nimž se jistou měrou přidávaly ženy, bojujíce spolu se svými manželi. Na to konto, a aby svou plavbu učinil ještě úžasnější, tvrdil, že byl v zemi Amazonek a snažně prosil Jeho Veličenstvo, aby ho zplnomocnilo k jejímu ovládnutí.

Téměř sto let poté se španělský kněz Cristóbal d’Acuna plavil po Amazonce a našel mnoho míst, o nichž Orellana tvrdil, že ho tam napadly Amazonky. Zmínil se o kmenu Guacaras, který se ženami komunikoval a obchodoval. „Amazonky jsou velmi udatné ženy,“ napsal. „Zachovávají posloupnost, aniž by se musely běžně stýkat s muži. A i když je mezi sebe přijímají, pokaždé jednou za rok, ohánějí se luky a šípy, až dokud se nepřesvědčí, že muži přišli s mírovými úmysly. Až potom odloží své zbraně, dají je do houpacích sítí ve svých domech a přijmou indiány na několik dní jako hosty. Potom se muži vracejí do své vesnice.

D’Acuna dále opakuje verzi pátera Gaspara, popisující osud jejich dětí. „Pravda se může časem vyjevit,“ uzavírá, „avšak jsou-li Amazonky výtvorem slavných dějepisců, pak by poklady ukryté v jejich zemi mohly obohatit celý svět.“ Navzdory tomuto však D’Acuna vytvořil svou zprávu jen podle povídaček. Nikdy skutečně Amazonky nespatřil.

V roce 1595 Sir Walter Raleigh navštívil Guayanu a byl uchvácen zprávami o ženských bojovnicích. Mluvil o nich s kmenovým náčelníkem, od něhož se dozvěděl, že „národ těchto žen žije jižně od Amazonky v provincii Tapajos. Ve svých hlavních sídlištích měly potíže, a tak se stáhly na jižní ostrovy, nějakých šest mil nad ústím řeky.

Raleigh, který dobře znal antické báje o Amazonkách, znovu připojuje zprávu o jejich vztazích s muži jednou za rok. Navíc hovoří o tom, že jsou velmi divoké a krvelačné, ale opět zaznamenává pouhé říkanky a ani on bojovné ženy neviděl.

Antonio de Herrera ve své historii Orellanovy výpravy říká: „(…) někteří Španělé byli toho mínění, že kapitán Orellana by nepojmenoval Amazonku po ženách, s nimiž bojoval, protože v Indiích nejsou bojující ženy novinkou, na mnoha ostrovech u Barloventy a Carthageny byly spatřeny, jak používají luky a šípy s větší kuráží, než muži.

Kde může být pravda …

Herrerovy komentáře mají blíž k pravdě, než všechny ostatní. Je více než pravděpodobné, že pokud byl indiánský kmen napaden cizinci vyzbrojenými palnými zbraněmi a kušemi, snažili se všichni jeho členové, muži i ženy, shromáždit, aby se bránili. Velmi nepravděpodobně a jako čirý výplod Orellanovy představivosti působí, jak popisuje království žen-válečnic, dominující nad okolními kmeny jako původní Amazonky v Thermodónu. Jak zjistili archeologové na Ukrajině, skutečně existovaly případy, kdy ženské válečnice bojovaly po boku mužů primitivných nomádských společenstev, ale nemáme o tom žádné důkazy z brazilského deštného pralesa, stejně jako z kteréhokoli jiného místa na světě, kromě opravdu matriarchálních společností, v nichž výlučně ženy hrály dominantní roli. V průběhu celé písemné historie dosáhly ženské vládkyně svého mocenského postavení jedině v případě, že nebyl k mání mužský dědic. Navíc není historicky prokázán ani jediný případ existence takové společnosti, v níž by byla úplně obrácena sexuální role. Je pravda, že mnoho feministických historiček se drží starověkých příkladů matriarchátu, o nichž se však zmiňovali mužští dějepisci proto, aby poukázali na jejich celkovou nepraktičnost a finální selhání.

Antropologové mezi brazilskými indiány objevují mýty o nadvládě žen, vymýšlené zejména proto, aby ospravedlňovaly úlohu mužů. Mýty kmene Murdurucu ze střední Brazílie popisují příhodu, kdy se jedna domorodá žena zmocnila posvátné kmenové trumpety. Její pomocí pak nutila muže sbírat dřevo na otop, nosit vodu a dělat chléb. Muži však přestali lovit a nemohli trumpetu nakrmit masem. Proto trumpetu ženě vzali a vrátili ji do její podřízené role. Jiná jihoamerická pověst hovoří o neschopnosti žen vládnout, a jaký chaos to způsobilo mezi muži, které si podmanily. Takové opodstatnění nadvlády mužů formou bájí není příliš nepodobné bizarnějšímu řeckému výkladu života Amazonek za Černým mořem.

Je pravděpodobné, že když Francisco de Orellana zaslechl podobné příběhy o vládnoucích ženách od indiánů, uvěřil tomu, že mají původ ve skutečných událostech. Indiáni z deštného pralesa jsou pověstní tím, že vyprávějí návštěvníkům přesně to, co chtějí slyšet namísto toho, co je pravda, zejména tehdy, když je návštěvníci ohrožují svými zbraněmi. Z tohoto důvodu indiáni pravděpodobně „sešili“ své staré kmenové mýty s pověstmi o zlatě a stříbře. Příležitostné incidenty, kdy se ženy kmene chopily zbraní, aby pomohly svým manželům, pak mohly tuto představu jen potvrdit, zvláště v očích mužů, kteří se po vyčerpávajících příhodách octli na pokraji tělesných i duševních sil.

Bojovnice-Amazonky uprostřed džungle Jižní Ameriky figurovaly i ve vyprávěních dalších cestovatelů dlouho po Orellanovi. V osmnáctém století dokonce tyto legendy překonaly Atlantik a objevily se v souvislosti s ženskými bojovnicemi v pralesích západní Afriky. Ale to už je jiná pohádka …

Obrazová příloha


Conquistadoři se těšili pověsti ostřílených válečníků
José Manuel


U indiánů vzbuzovali respekt také díky svým „hromovým rourám“…
Pinterest


… vysokým koním a zuřivým hafanům
Archiv autora


S nejlepší možnou výbavou se conquistadoři vydávali do neznámých krajů…
militar.org.ua


… po cestách i necestách...
Archiv autora


… a při tom museli svádět boj nejen s nezkrotnou přírodou, ale i jejími divokými obyvateli
Archiv autora


Dobová mapa Amerik, s vyznačením nově objevené řeky Amazonky, kterou zhotovil portugalský mořeplavec António de Pereira
Wikipedia


Moderní mapka, na níž je znázorněna expedice Franciska de Orellany v l. 1541 –1542
Wikipedia


Vzhled domorodých válečníků nebyl nikterak přívětivý
Archiv autora


Amazonky v akci, podle představy umělce a historika
Reprodukce: Angus McBride; sbírka autora


Světlou pleť některých indiánek nemůže zakrýt ani tradiční tetování a pomalování
Archiv autora


… a jejich oděv častokrát netvořilo nic víc, nežli bederní rouška – jako v případě této ženy z karibské kmenové skupiny Taínů
Archiv autora


Domorodí muži a ženy v oblasti deštného pralesa žijí dodnes tradičním způsobem, v souladu s dávnými zvyklostmi a v symbióze s přírodou
Pinterest

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔18.02.2021 📕3.698