Main Menu
User Menu

De Havilland Vampire - doma a na cestách

Autor : 🕔30.01.2020 📕4.024
Rozpočet valka.cz 2020 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 103.944,- Kč
♡ Chci přispět

V minulém dílu jsme se seznámili s historií vzniku a prvními variantami De Havillandu Vampire, po Glosteru Meteor prvním proudovém stíhači britské provenience. Nyní se podíváme na varianty stíhací-bombardovací.

Vampire FB Mk.5

V roce 1947 už bylo vedení RAF rozhodnuto používat jako hlavní stíhací typ Gloster Meteor a Vampire tak ztratil možnost uplatnit se zde ve své původní roli. De Havilland ale obratem navrhl bitevní úpravu Vampiru, což se shodovalo se zájmem RAF projeveným o rok dříve o bitevní Vampire Mk.IV jako náhradu za Tempesty. Ministerstvo zásobování ovšem požadovalo použití motoru Rolls-Royce Nene, v té době už pokusně vestavěného do prototypů Vampire Mk.II. Problémy se zástavbou o 150 kg těžšího motoru nakonec vedly k tomu, že byl projekt Vampire Mk.IV navzdory silnému zájmu Kanady ukončen. Nový bitevník proto měl být založen na stíhací verzi F.3 s osvědčeným motorem Goblin, na kterém měly být uplatněny ostatní změny, původně zamýšlené pro Vampire IV. To znamenalo zesílená křídla bez koncových oblouků, zesílený podvozek, vystřelovací sedadlo, pancíř okolo motoru a výzbroj jednak původními čtyřmi kanony v přídi, jednak dvěma petisetliberními bombami pod křídly a osmi neřízenými raketami. Práce na maketě nové verze, označené GA Mk.5 a poté FB Mk.5, se ale zastavily v červenci 1947 po smrti Geoffreye de Havillanda mladšího v troskách pokusného letounu D.H.108 Swallow. Nakonec byl tedy první stroj nové verze hotov až v příštím roce a 23. června 1948 provedl VV214 první vzlet. Navzdory zadání se nepodařilo vestavět do Vampiru vystřelovací sedadlo, protože na tehdejší typy byl trup příliš úzký. Jeden stroj dostal původně požadovaný motor Nene, aby byl poté prodán do Francie jako prototyp FB Mk.51. Hlavním výrobcem měla být společnost English Electric, ovšem výroba se rozeběhla i v Hatfieldu a Chesteru (továrna ve skutečnosti stála na území sousední velšské obce Broughton), kde bylo postaveno asi 300 kusů. První sériové stroje převzala RAF ještě v roce 1948.


Vampire FB.5, No. 3/4 Civilian Anti-Aircraft Co-operation Unit, 1959.

Vzhledem k zhoršování mezinárodní situace po Berlínské krizi bylo rozhodnuto významně modernizovat a rozšířit jednotky taktického letectva umístěného v Německu. FB.5 byl jedním ze základních typů této modernizace, takže se nakonec dostal k celkem 19 perutím, např. 3., 4., 67. a 266. Na konci roku 1952 byly peruti 2. taktické letecké armády ve Wunstorfu přezbrojeny na Venom FB.1 a do roku 1954 byly postupně všechny jednotky v Německu přezbrojeny na Venomy a Sabre. Vampiry FB.5 také sloužily u šesti perutí na Středním východě a u dvou na Dálném východě. 60. peruť na základně Tengah v Singapuru dostala FB.5 v prosinci 1950. Tato peruť již od roku 1948 v rámci operace Firedog se svými Spitfiry F.18 zasahovala proti komunistickým povstalcům v nově samostatné Malajsii. Své nové stroje proti nim poprvé použila 26. dubna 1951, již počátkem roku 1952 ale nejen dostala Vampiry FB.9 podstatně vhodnější k provozu v pekelných tropických podmínkách, navíc jí bylo změněno určení na stíhací.

Největším zahraničním uživatelem této verze se stala Francie, která, po zkušebním provozu Vampirů F.1, od roku 1949 koupila od RAF celkem 94 FB.5. Vampiry FB.5 a francouzské licenční FB.51 se účastnily boje proti povstalcům v Tunisu v roce 1951 a také proti Alžířanům v letech 1955-1961. O tom pravděpodobně budu mluvit v samostatném článku. Ve stejném období několik Vampirů převzalo i francouzské námořnictvo, které je používalo jako cvičné. Také Italové si pořídili FB.5, šlo ale jen o pět strojů pro ověření, následovaných už exportními a licenčními verzemi zmíněnými níže.

Deset strojů v roce 1949 koupila Jižní Afrika, kde se staly prvními stroji poměrně veliké vampíří flotily. Stroje s čísly 201-210 byly postaveny v Prestonu a dopraveny do Afriky po moři, první pětice v lednu 1950 a druhá v červnu. První sestavený letoun vzlétl 8. února a byl poté předán na základnu Ysterplaat, kde sloužil k výcviku jihoafrických pilotů. Jeden Vampire FB.5 se navzdory embargu v roce 1949 dostal dokonce do Egypta, pravděpodobně šlo o jeden z italských strojů a byl dodán společně s FB.52. Předposledním známým uživatelem Vampire FB.5 byl Nový Zéland, který koupil v roce 1952 8 vyřazených a zgenerálkovaných strojů pro doplnění stavu svých FB.52, a v letech 1955-1956 koupil dalších 21. Další čtyři vyřazené britské Vampiry FB.5 a tři FB.9 si našly za americké peníze v roce 1958 cestu do Libanonu, kde ale byly také společně s místními FB.52 většinou vyřazeny v roce 1964. O tom se s většími detaily také zmíním níže.

Vampire FB Mk.6

Švýcarské letectvo mělo po válce ve své výzbroji širokou směs typů, které ale rychle zastarávaly. Ve snaze nahradit olétané Bf 109, D-3800 a další koupilo v roce 1946 čtyři Vampiry F Mk.I, aby si ověřilo jejich vhodnost pro švýcarské podmínky. O rok později pak zakoupilo u de Havillandu licenční práva na mírně upravenou stíhací-bombardovací verzi, označenou FB Mk.6. Ta se od FB Mk.5 lišila v podstatě jen použitím výkonnějšího motoru Goblin 3. Z Británie bylo od roku 1949 dodáno 75 strojů, první křídlo FB.6 se stalo provozuschopným v květnu 1950. Dalších sto pak postavily místní firmy - trupy Pilatus, zbytek FFA a kompletace probíhala v Emmenu. Motory byly dodávány z Británie a přivážely je švýcarské Ju 52/3m.


Modernizovaný Vampire FB.6 v muzeu v Kbelech.

Vampiry sloužily u tří perutí švýcarského letectva, jako stíhací do roku 1954, kdy je vystřídaly Venomy. Vampiry pak létaly jako bitevní, a v rámci modernizace dostaly v roce 1960 vystřelovací sedadla Martin Baker Mark 2F/V a přetlakovou kabinu. Také byly postaveny tři další stroje z náhradních dílů. V roce 1968 byly vyřazeny i z bitevní role, kterou převzaly Huntery a Mirage, ale sloužily dál jako jednomístné cvičné. V roce 1971 dostalo 55 (a později 4 další) z přeživších strojů prodloužený nos, ve kterém se nacházela dodatečná elektronika. Od roku 1978 bylo dvanáct strojů v rámci Zielfliegerkorps 5 použito jako létající terče pro výcvik protileteckého dělostřelectva. Posledních 59 FB.6 a 30 T.55 bylo ze služby u švýcarského letectva vyřazeno až v roce 1990 a byly nahrazeny BAe Hawk. Mnoho se jich potom dostalo do soukromých rukou a muzeí, včetně Kbel.

Vampire FB Mk.8

Po rekordních letech výškové úpravy Nene Vampiru TG278 v březnu 1948 navrhli v Hatfieldu variantu s tenkým křídlem a motorem Ghost podle specifikací F 15/49. Následujícího října dostal projekt označení FB Mk.8 a byly objednány dva prototypy. V lednu 1949 byly z Prestonu do Hatfieldu dopraveny dva FB.5, VV612 a VV613, které se staly základem pro přestavbu. Aby využili výkonu nového motoru, nová křídla měla náběžnou hranu se šípem o úhlu 17 °, zesílenou konstrukci, která umožňovala nést odhazovatelné nádrže na koncích křídla. Brzy bylo jasné, že v podstatě vzniklo nové letadlo, které proto dostalo nové označení, D.H.112. Nový typ se měl stát nástupcem Vampiru a po zamítnutí původně navrhovaného jména Valkyrie dostal jméno Venom. VV312 poprvé vzlétl 2. září 1949.


Vampire TG278

Vampire FB Mk.9

V květnu 1951 byl Vampire FB.5 VV675 do Boscombe Down, kde na něm byly prováděny testy klimatizace pro připravovanou variantu pro Střední východ. Tato varianta, pojmenovaná FB.9, měla klimatizační zařízení Godfrey v náběžné hraně křídla, a nahradila FB.5 na výrobní lince v Prestonu v listopadu 1951. WG848 byl prvním z 42 zde postavených, a 51 postavil také Fairey, i když pravděpodobně z dílů vyrobených jinde.  Většinu ale, celkem 255 strojů, postavil de Havilland. FB.6 sloužily u 22 perutí RAF, a to jak na Středním východě (73. či 213. peruť) a v jihovýchodní Asii (např. u 60. peruti v Singapuru), tak u záložních jednotek v Británii a dokonce i v Německu u 20. peruti. U většiny britských perutí zůstaly FB.9 pouze rok nebo dva, rychle byly nahrazeny Venomy a v letech 1955-1956 byly většinou přesunuty k záložním jednotkám. Nejdéle zůstaly ve službě u 28. peruti sídlící v Hongkongu, která je užívala v letech 1952-1959.


Vampiry FB.9 213. peruti RAF, Egypt 1952.

Zapůjčené Vampiry FB.9 používal několik let i Nový Zéland. Jak už zaznělo dříve, RNZAF sice měla dvě peruti vybavené verzemi FB.52 a FB.5, v červnu 1952 bylo ale rozhodnuto, že 14. peruť se přemístí na Kypr, kde bude plnit své povinnosti v Strategické rezervě Britského společenství. Proto své stroje předala 75. peruti a v říjnu její personál dorazil do Nikósie, kde obdržel Vampiry FB.9 zapůjčené od RAF. Již o pár týdnů později se peruť účastnila cvičných útoků na torpédoborce HMS Vigo a HMS Santes po boku svých britských kolegů z 73. peruti RAF. Novozélanďani si skoro okamžitě svoje Vampiry vyzdobili kresbami a jmény jako Moo Moo, Onkus nebo Dingbat, britští škarohlídi je ale nechali v lednu 1954 odstranit.

Na jaře 1953 14. peruť podnikla cestu po Africe v rámci oslav korunovace Alžběty II., během které tři pětice Vampirů doprovázené dvěma Valettami provedly dálkové přelet sloužící také k navigačnímu tréninku, během kterého se předváděly v Ugandě, Keni a Tanganjice. Když se Vampiry vrátily 12. června na Kypr, měly za sebou 203 000 km na cestách. V lednu 1953 se14. peruť účastnila cvičení Lookout, při kterém útočily na Lincolny a Meteory FR.9 RAF. Později se také přemístila do Kanálové zóny na letiště Abú Sueir, odkud mimo jiné podnikla cvičný útok na letiště Deversoir a utkala se také s Vampiry australskými.

V roce 1954 byla peruť opět na britskou žádost přesunuta na singapurské letiště Tengah. Odtud společně s Venomy 60. peruti RAF a Lincolny 1. peruti RAAF měla podporovat pozemní síly proti komunistickým povstalcům v Malajsii, v rámci již zde zmíněné operace Firedog. 14. peruť k tomuto úkolu měla mít zapůjčeny Venomy FB.1, ale nedostatek vhodného vybavení nakonec vedl k tomu, že jim 60. peruť přenechala pár svých Vampirů FB.9, dokud Venomy nebudou k dispozici. 1. května 1955 14. peruť provedla svůj první útok na povstalecké pozice. V březnu 1956 byla peruť konečně plně vybavena Venomy, a pokračovala v nasazení v Singapuru až do července 1958, kdy se vrátila domů.

Jižní Rhodesie objednala už v roce 1952 16 FB.9 jako náhradu za stárnoucí Spitfiry Mk.22 a byly doručeny mezi prosincem 1953 a květnem 1955 na základnu v Salisbury. Tou dobou už se Jižní Rhodesie stala součástí Federace Rhodesie a Njaska, v roce 1954 navíc královna udělila rhodeskému letectvu povolení užívat přívlastek Královský, a Vampiry se tak po africkém nebi proháněly v barvách královského rhodeského letectva. Prvními uživateli se však stala letka A, která sloužila k přeškolovacímu výcviku a měla celou škálu typů od Harvardů po Vampiry, a několik FB.9 také dostala letka B, která jinak používala hlavně cvičné Vampiry T.11. Později byly přejmenovány na 1. a 2. peruť RRAF. Brzy byly také Vampiry k vidění po celé federaci při předvádění akrobacie. To ale skončilo v roce 1959, kdy se při předvádění nad letištěm Thornhill po srážce dvou strojů jeden Vampire zřítil a pilot zahynul.


Piloti RRAF nad křídlem Vampiru FB.9. Znak na křídle se od britského liší jen třemi asagáji upriotřed, představujícími Jižní Rhodesii, Severní Rhodesii a Njasko.

Jako součást Strategické zálohy Společenstva byla RRAF zavázána poskytovat pomoc britským jednotkám v Africe a na Středním východě. V roce 1958 se 1. peruť RRAF účastnila nasazení po boku Venomů 8. peruti RAFAdenu proti povstalcům podporovaných Jemenem, často na hranici doletu Vampirů. 16. ledna 16 Vampirů vedených Sqn Ldr Charlesem Paxtonem dorazilo do Chormaksáru a po seznámením s okolím 5. února šly poprvé do akce, když dva Vampiry doprovázené Meteorem napadly skupinu povstalců v oblasti Al Khabr. V březnu se ale peruť vrátila do Salisbury, po svržení a vraždě krále Faisala II. v Iráku se ale opět situace v Adenu zhoršila a v srpnu tak byli Rhodesané opět v Arábii. Většinou zde hlídkovali nad zásobovacími trasami v blízkosti hranice s Jemenem, útočili také ale na povstalecké karavany a zničili několik horských pevností. Do Rhodesie se vrátili v listopadu. Třetí turnus 1. peruti v Adenu proběhl v říjnu a listopadu 1959 a poslední v listopadu a prosinci 1960. 


Vampire FB.9 WL559 8. peruti RAF, Chormaksár, Aden 1956.

Mezitím, v březnu 1959, zasahovala 1. peruť proti nepokojům v Njasku, vyvolaným návratem vůdce místní odnože Afrického národního kongresu Hastingse Bandy do země. Během nich většinou prováděla průzkum a ukazovala přítomnost rhodeské armády buřičům v regionu. V září 1970 se Vampiry také účastnily pátrání po sestřeleném DC-6 generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda a hlídkovaly během uprchlické krize vyvolané boji v Katanze, připraveny zasáhnout proti narušení hranice katanžskými povstalci. Toho se účastnila i většina strojů 2. peruti, která sice sloužila většinou jako cvičná, od roku 1963 ale navíc převzala i bitevní úlohy 1. peruti - ta jí předala i své Vampiry. Místo nich dostala Huntery FGA.9.

Po jednostranném vyhlášení nezávislosti Rhodesie v listopadu 1965 proti republikánské vládě Iana Smitha vystoupily guerilové jednotky podporované Mosambikem, Angolou a Zambií. Vampiry při nasazení proti nim původně opět pouze prováděly průzkum, až v roce 1968 byly nasazeny i k útokům během operace Cauldron. Během dlouhé „války v buši“ rhodeské Vampiry samozřejmě trpěly, v letech 1969-1977 proto bylo Jihoafrickou unií Rhodesii dodáno 13 FB.9 (a 4 FB.52) včetně velkého množství náhradních dílů, aby bylo umožněno Rhodesanům bojovat proti společnému nepříteli. Ještě v roce 1977 se Vampiry 2. peruti účastnily operace Dingo, útoku na pozice organizace FRELIMO v Mosambiku, při kterém byl po zásahu ze země ztracen Vampire FB.9 RR1386. V roce 1980, kdy se z Rhodesie stalo Zimbabwe, ještě 2. peruť stále měla nejméně pět stíhacích bombardérů Vampire – strojů postavených na počátku 50. let! Jeden FB.9 a jeden FB.52 jsou dnes v Zimbabwském vojenském muzeu v Gweru.


Vampire FB.9 v Zimbabwském vojenském muzeu, Gweru.

Jihoafrická unie objednala kolem 30 strojů v roce 1953, aby doplnila stavy své 2. peruti (Flying Cheetahs) vracející se z Koreje a předtím vybavené Mustangy a Sabry. Již v roce 1956 ale byly Vampiry u 1. i 2. peruti SAAF nahrazeny Canadair Sabre Mk.6 a zatímco část Vampirů byla předána do Letecké operační školy v Langebaanwegu, většina skončila v 15. leteckém skladu v Pretorii a v roce 1967 obvykle sešrotovány. Kdo ale četl předchozí odstavec ví, že další si nakonec našly cestu do sousední Rhodesie. Jeden byl také darován portugalskému leteckému muzeu v Averce.

Další, původně britské, stroje se dostaly do Asie, když britská vláda darovala 10 FB.9 královskému jordánskému letectvu. Doručeny byly mezi listopadem 1955 a únorem 1956. Dostaly sériová čísla RJAF F600-609, ale většina létala u 1. peruti v Ammánu s původním označení RAF. V roce 1956 dostalo Jordánsko také sedm FB.52 od Egypta, ale v době již zmiňovaného iráckého převratu v roce 1958, který ukončil hášimovskou unii mezi oběma zeměmi, zůstalo v provozu pouze šest stíhacích bombardérů. Do toho Jordánsko ohrožoval vznik Spojené arabské republiky Egypta a Sýrie, ke střetu ale naštěstí pro maličké jordánské letectvo nedošlo díky včasnému příchodu britských jednotek, které také znamenaly zisk nových Hunterů F.6. Vampiry byly „odloženy“ k nové 2. peruti, odkud byly vytlačeny Huntery v roce 1962.


Startující jordánský FB.52, 60. léta.

Zmiňované blízkovýchodní problémy destabilizovaly i Libanon, který, jak už bylo řečeno, proto dostal v rámci americké vojenské pomoci kromě šesti Hunterů F.6 i tři opravené britské FB.9, společně s pěti FB.5. Tyto stroje sloužily hlavně k výcviku a po příchodu dalších Hunterů v roce 1964 byly vyřazeny a sešrotovány.

Vampire FB Mk.31

Jak bylo zmíněno v předchozím díle, Austrálie stavěla své vlastní licenční Vampiry, vybavené silnějšími motory Nene. V roce 1952 ve výrobě stíhací F.30 nahradila stíhací-bombardovací varianta FB.31, která se lišila hlavně použitím křídla odpovídajícího FB.5. V této podobě bylo postaveno 23 strojů, a dalších 28 v roce 1956 přestavěno z F.30. Prvními uživateli bitevních vampýrů byly pravděpodobně peruti které provozovaly původní F.30, tedy 75. a 76. peruť RAAF, ale již roku 1955 byly Vampiry přesunuty k záložním jednotkám v rámci tzv. Citizen Air Force. Šlo o 21. (City of Melbourne), 22. (City of Sydney), 24. (City of Adelaide) a 25. peruť (City of Perth). V roce 1960 i tyto jednotky většinou svá letadla odevzdaly a začaly pouze poskytovat zázemí pro řadové jednotky. Vampiry skončily ve šrotu, v muzejích, nebo dokonce jako reklamní poutače. Stroje A79-227 a 737 byly ještě v 50. letech použity při vývoji verze FB.32 se zvětšenými přívody vzduchu a vystřelovacími sedadly, ale vývoj byl ukončen po 18 měsících. Tím skončil i australský pokus o vlastní vývoj Vampiru.


FB.31 v Jihoaustralském leteckém muzeu, Port Adelaide.

Vampire FB Mk.50

Jedním z největších uživatelů stíhací-bombardovací verze Vampiru bylo Švédsko. Stejně jako Švýcaři dali přednost motoru Goblin 3, na který získali licenční práva a vyráběli je v továrně Svenska Flygmotor AB v Trollhättanu. Švédské označení těchto motorů bylo RM 1A (RM 1 byly Gobliny 2, které Švédové také vyráběli a používali v části svých Vampirů F Mk.I). Tyto motory pak byly v Anglii montovány do tam vyrobených draků. FB.50, ve Švédsku označené J-28B, používaly křídla F 8 v Barkarby u Stockholmu, F 9 v Säve u Göteborgu, F 18 v Tullingu, F 10 v Ängelholmu, F 15 v Söderhamnu a F 4 v Frösönu, některé je dostaly až dodatečně po jejich vyřazení odjinud. Jako stíhací letouny sloužily J-28B do roku 1955, kdy už byly většinou všude nahrazeny Tunnany.


J-28B v Svedino's Automobile and Aviation Museum, Ugglarp.

Další Vampiry sloužily po vyřazení Saabů B-18 také v letech 1953-1957 v Halmstadu u křídla F 14, pod označením A-28B jako přechodné bitevní, dokud nebyl zaveden Saab A-32. Malé množství sloužilo také u dalších křídel (F 21, F 31, ...) jako S-28B v roli cvičného stroje pro usnadnění přechodu na moderní proudové stroje. Toto označení nicméně nebylo oficiální a tyto Vampiry, navzdory "průzkumnému" určení (S znamenalo Spanning, průzkumný; cvičné stroje byly označeny Sk), neměly žádné kamery ani jiné vybavení. Společně s vyřazenými J-28A bylo 17 J-28B prodáno v roce 1957 do Dominikánské republiky. Zde bojovaly proti Kubou podporovaným povstalcům v roce 1959, a možná se účastnily i občanské války v roce 1965. Všechny dominikánské Vampiry byly vyřazeny do roku 1974.

Vampire FB Mk.52

Hlavní exportní verzí Vampiru FB.5/6 byl FB.52, kterého bylo postaveno mezi prosincem 1949 a říjnem 1952 206 kusů, včetně 56 v Hatfieldu a 16 Faireyem v Manchesteru. Dalších 353 bylo postaveno v licenci v Indii a Itálii, a pro Itálii vznikla také subverze FB.52A. FB.52 s motory Goblin 3 byly nakonec dodány devíti zemím. V některých z nich prošly i bojovým nasazením, které jen ukázalo, jak rychle šel vývoj dopředu a jak rozdíl jen tří čtyř let dokázal z Vampiru udělat přežitek - a přesto jinde bojovaly ještě v 70. letech.

Důležitým zákazníkem se pro de Havillanda a jeho Vampiry stala Indie. Ta se po vyhlášení nezávislosti v roce 1947 a po střetech s Pákistánem o Kašmír rozhodla v roce 1948 zakoupit hned 286 jednomístných strojů, společně s nočními stíhači a dvousedadlovými cvičnými stroji. Z Británie mělo být doručeno prvních 39 strojů varianty FB.52, dalších 247 pak měla postavit v licenci firma Hindustan Aeronautics Ltd. (HAL) v Bangalore. K seznámení s proudovou technikou byly do Indie přelétnuty tři v Prestonu postavené Vampiry F.3, poslední část přeletu, 960 mil z Šardžá do Khambalie, byla na samé hranici doletu. 6. listopadu 1948 byly přiděleny nově vytvořené 1. letecké zkušební jednotce v Kánpuru. FB.52 postavené v Chesteru byly dodány mezi zářím 1950 a červnem 1951, se sériovými čísly HB732/HB770. První HAL Vampire vzlétl 21. února 1952 a licenční stroje byly označeny v rozmezí IB200/IB707 a BB431/BB448.

První operační jednotkou s Vampiry byla 7. peruť (Battleaxes) z Palamu. První převzala letka A v listopadu 1948 místo Tempestů Mk.II. Celá peruť byla přeškolena v červnu 1949, kdy pohltila 1. leteckou zkušební jednotku a sama se stala zodpovědnou za přeškolování pilotů z letecké akademie. V srpnu 1951 pak Vampiry u peruti nahradily poslední ze stárnoucích Spitfirů. V září 1957 se první jednotkou námořnictva s Vampiry stala 551. námořní peruť, když v jejím rámci vznikla na letišti INS Hansa proudová cvičná letka se třemi FB.52 a jedním T.55. Letka ovšem brzy přemístila na letiště Sulur, protože INS Hansa se ukázala nevhodnou pro proudová letadla.

Vampiry indického letectva šly poprvé do akce během operace Vijay, během které Indové obsadili portugalské enklávy Goa, Daman a Diu. 18. prosince 1961 zde dva Vampiry 45. peruti napadly a zničily hlídkový člun. V roce 1963 byly Vampiry nasazeny k podpoře jednotek nasazených proti nažským povstalcům v kopcích u hranice s Barmou. V době druhé pákistánské války byly Vampiry již beznadějně zastaralé a proti F-86 Sabre neměly mnoho šancí. Během srpna 1965 sloužily Vampiry u šesti operačních jednotek - 24., 45., 108., 121., 220. a 221. peruti. 1. září, během prvního dne bojů, dostaly tři sekce z 45. a 220. peruti za úkol bombardovat tankový pluk v kašmírské oblasti Chamb. Těžká palba ze země znamenala zničení Vampiru z 220. pilotovaného Flt Lt S. V. Pathakem už během prvního útoku. Když se pokusila zaútočit druhá skupina Vampirů, dorazily pákistánské posily v podobě dvou F-86 a všechny tři Vampiry byly sestřeleny. 7. září sekce 24. peruti napadla východopákistánské Džessore. Zatímco byly 24. a 221. peruť přesunuty do Górachpuru, dva FB.52 ponechané na původním letišti Kalaikunda byly zničeny pákistánskými Canberrami B-57. Celkem Indie přišla o deset Vampirů včetně alespoň jednoho PR.55 a podnikla 43 operačních letů, většinou průzkumných a protizemních útoků v malé výšce.

Na počátku třetí války v roce 1971 už naštěstí Vampiry nahradil v prvoliniové službě Hawker HunterDassault Toofani, těsně před začátkem bojů ale byla v Hakimpetu vytvořena 121. peruť s Vampiry. 10. listopadu byly také čtyři FB.52 a dva T.55 připojeny k 112. křídlu pro blízkou podporu pozemních jednotek, brzy ale byly přesunuty k nočním útokům a během patnácti dní bojů prováděly útoky na nádraží, sklady paliva a nepřátelská shromaždiště. Během této války Vampiry provedly 56 operačních letů a jeden, T.55, byl ztracen na zemi při pákistánském náletu na letiště Šrínagar. Poté už Vampiry obou variant sloužily pouze k výcviku, dokud nebyly 1. dubna 1975 oficiálně vyřazeny. Jeden FB.52, IB799, zůstal do roku 1989 ve službě u Vintage Aircraft Flight v Pálamu. V Pálamu v muzeu letectva se nachází i stroj ID606, a FB.52 IB1638 stojí před budovou velitele letecké akademie v Dundigalu.

Itálie se při své snaze modernizovat své letectvo zajímala jako o Meteor, tak o Vampire. Meteor byl nakonec zamítnut kvůli ceně. V listopadu 1948 přelétl jeden Vampire do Říma, aby byl předveden zástupcům italské armády, a v září 1949 pozvalo italské letectvo (AMI) 73. peruť RAF, aby předvedla své stroje na několika leteckých dnech. Návštěva začala špatně, když většině strojů došlo palivo a rozptýlily se po italském venkově ve snaze najím místo k přistání, poté ale jejich vystoupení přesvědčilo Italy, aby zahájili jednání. V říjnu potom byla podepsána smlouva o licenční výrobě a dodávkách, která zahrnovala 5 FB.5 51 FB.52, 4 NF.10 a 10 NF.54, které měly být postaveny ve Velké Británii, a 12 Vampirů FB.52, které měly postavit firmy FIAT a Macchi. Dále se pak ve smlouvě mluvilo o Venomech a motorech Goblin a Ghost. Bylo dohodnuto, že křídla a ocasy pro Vampiry budou vyráběny FIATem v Turínu, trupy Macchi ve Venegonu, a motory opět v Turínu a Alfou Romeo v Pomigliano d’Arco. Kompletace a letové zkoušky Vampirů (mezitím byl jejich počet zvednut na 150) měla probíhat v Caselle Torinese. 11. března 1950 z Británie přilétly FB.5 do Letecké školy proudových letounů v na letišti Amendola. Protože se očekávalo, že první licenční stroje budou hotovy až za 12 měsíců, jednotky měly být mezitím vybaveny 51 stroji dodanými de Havillandem.

Tato stroje, jak zmíněno výše označené FB.52A, byly z Chesteru dodány mezi červencem 1950 a prosincem 1951, společně s dalšími deseti, které měly být údajně dodány v nesestavené podobě FIATu. První Vampiry dorazily do letecké školy na letišti Amendola, která připravovala piloty pro první dvě operační jednotky, 79. a 81. peruť (Squadriglia) z Capodichina, patřící do 4º Stormo, 6º Gruppo. U nich Vampiry nahradily Mustangy v srpnu 1951. Obě jednotky byly prohlášeny za operační v září stejného roku a krátce nato se 16 Vampirů účastnilo cvičení Cirrus, pořadaného nedaleko Wiesbadenu.  Stejné jednotky také vytvořily první akrobatický tým italského letectva - Cavallino Rampante (Vzpínající se kůň).


Vampiry skupiny Cavallino Rampante, 1950.

První licenční Vampire vzlétl 18. prosince 1951 ve Varese, a 22. prosince byl následován prvním strojem sestaveným FIATem v Caselle. Kompletaci nakonec prováděly obě firmy, FIAT postavil do roku 1953 93 strojů prvního bloku a Macchi 27. Z druhého bloku třiceti strojů jich Macchi dokončilo 17, zbytek FIAT. Mezi říjnem 1951 a červnem 1956 sloužily jednomístné Vampiry AMI u 2º Stormo v Bergamu, 4º Stormo v Capodichinu, Stíhací školy 7º Gruppo v Amendole a velitelstvím územní obrany v Brescii, Ciampole a Amendole. Postupně byly všechny Vampiry nahrazeny za F-84G Thunderjet a F-86 Sabre, poslední jednotkou která je používala byla amendolská 4ª Zona Aerea Territoriale, která předala své Vampiry k likvidaci Macchi v létě 1959. během provozu bylo ztraceno kolem 60 strojů při haváriích, nejhorší z nich se stala v lednu 1956, kdy se po selhání motoru nedaleko sopky Vesuv pilot Aldo Scarpa katapultoval a neřízené letadlo narazilo do domu v městečku Terzigno, kde zabilo tři lidi a také čtyři dívky před domem.


Italští a britští piloti během cvičení Cirrus, Wiesbaden 1951.

Skutečné počty strojů postavených v licenci nejsou úplně známé, i kvůli dodávkám do Egypta a zvyku AMI udělovat vojenská čísla (Matricola Militare, MM) vyvezených strojů strojům nově postaveným. Když britská vláda opět uvalila embargo na vývoz zbraní do Egypta, který se hádal o Suezský kanál, Macchi renovovala 58 strojů AMI a v březnu 1956 jich bylo 43 dopraveno letecky přes Brindisi a Athény do Káhiry. Zbytek následoval v bednách po moři. Macchi potom pro italské letectvo postavilo jako náhradu 45 nových strojů. Britské ministerstvo zahraničí také zaznamenalo údajnou objednávku 13 italských Vampirů FB.54A Egyptem v březnu 1955, a 18 dalších v říjnu. Tato poslední objednávka byla dopravena přes Sýrii, která část strojů zadržela a použila.

Když už byl zmíněn Egypt, ten se stal v říjnu 1949 první blízkovýchodní (či z britského pohledu středovýchodní) zemí která Vampiry objednala. Důvodem se samozřejmě stala potřeba radikálně zmodernizovat po porážce ve válce proti čerstvě vytvořenému Izraeli. Jak zaznělo v prvním dílu, Egypt objednal 12 Vampirů NF.10, ovšem britská vláda ve snaze zmírnit napětí v regionu zavedla embargo na vývoz zbraní do této oblasti. Kupodivu část objednávky přežila embargo, a listopadu 1949 dorazil první FB.52, následovaný padesáti dalšími od března 1950 do července 1955. V červenci 1950 byla dokonce oznámena dohoda o společné britsko-egyptské výrobě Vampirů v průmyslovém komplexu v Helvánu, ze které ale nakonec sešlo kvůli egyptskému odporu vůči přítomnosti Britů v oblasti průplavu. Pro další dodávky si proto Egypťané našli jiný zdroj, a v roce 1952 proběhla jednání s náčelníkem štábu italského letectva projednána možnost dodávky dvaceti strojů italské výroby s britskými motory. Nejprve byla i tato objednávka zablokována, ale po zrušení embarga Brity v srpnu 1953 koupilo hned 58 italských FB.52A. prodej byl formálně schválen v březnu 1954, egyptskou vládu zastupovala Sýrie. Jak zaznělo několik odstavců výše, 43 strojů do Egypta přelétlo, a zbylých 15 dorazilo do Egypta v bednách s označením „Křehké - Muránské sklo“.


Dvojice egyptských Vampirů během mezipřistání v Turecku, 1951.

Mezi lety 1952 a 1956 se Vampiry dostaly k čtyřem jednotkám a staly se základem taktického letectva Královského egyptského letectva. Šlo o 2. peruť (1952-1956) a 31. peruť (1955-1956) v Kibritu, 30. peruť (1952-1956) a Cvičnou stíhací jednotku v Almaze. Vampiry byly údajně mezi egyptskými piloty velice populární. během pokračujících střetů nad Sinají se egyptské Vampir často utkaly s izraelskými Meteory. 29. srpna 1955 byly čtyři Vampiry ze základny el-Aríš zachyceny dvěma Meteory. Vampiry, přestože byly ostřelovány, ale raději unikly skrz mraky. Druhý den Káhira oznámila ztrátu jednoho letounu během cvičného letu, což mohl ve skutečnosti být jeden z těchto Vampirů. 1. září jiná skupina čtyř Vampirů ostřelovala kibuc Carmia v Gaze a nad Aškelonem byly zastiženy dvěma Meteory. Jeden z izraelských pilotů nejprve poškodil křídlo Vampiru č. 1569, který se poté zřítil nedaleko kibucu, poté trefil kokpit druhého stroje, který explodoval ve vzduchu. Egypťané ztrátu obou strojů vysvětlili jako „srážku během výcviku“. Další Vampire byl ztracen 12. dubna 1956, kdy byly dva Vampiry přistiženy izraelskými Ouragany uvnitř izraelského vzdušného prostoru. těžce poškozený Vampire č. 1584 nouzově přistál u Abdatu a pilot padl do zajetí.

26. července 1956 prezident Násir oznámil svůj záměr znárodnit Suezský průplav, a Británie s Francií začaly mobilizovat  k obraně svých zájmů. Egyptské letectvo v této době již začalo přezbrojovat na MiGy 15bis (české výroby) a není jisté kolik letuschopných Vampirů ještě mělo k dispozici. Předpokládá se, že 31. peruť sídlící v Kibritu a Kasfarítu, která měla podporovat jednotky na Sinaji, měla 12 Vampirů a šest dalších v záloze. Další měla mít 2. peruť na letišti Západní Káhira. Ráno 30. října, den po zahájení bojů, dva stroje 31. peruti zaútočily na izraelské výsadkáře v průsmyku Mitla, zatímco dva další ostřelovaly obrněnou kolonu nedaleko El Thamad. Krátce nato byly čtyři Vampiry, točící na pozemní jednotky ve stejné oblasti, zaskočeny šesty Dassaulty Mystere a dva Vampiry byly sestřeleny, jeden poškozen a pilot musel stroj opustit. Při britsko-francouzském útoku na letiště Favid a Kasfarít mělo být zničeno devět Vampirů a pět dalších poškozeno. Stejného dne zbývající stroje 2. peruti opět napadly Izraelce u průsmyku Mitla a další Vampire měl být sestřelen. Následujícího dne se Egypťané stáhli, a zanechali za sebou větší množství dřevěných maket Vampirů (tolik k strojům zničeným na zemi…). 6. listopadu bylo uzavřeno příměří.

Přestože právě těsně před Suezskou krizí začaly dodávky 58 Vampirů z Itálie (což muselo jejich britské spojence z NATO velice potěšit), v egyptských službách již příliš dlouho nepobyly, zmizely většinou do konce roku 1958. Po uzavření smluv o vzájemné obraně daroval Egypt v říjnu 1956 sedm strojů Jordánsku, a v červenci 1957 celých 17 Saúdské Arábii. Nejistoty jsou také ohledně Vampirů v Sýrii, a jak už bylo řečeno, v říjnu 1955 britské ministerstvo zahraničí získalo informace o prodeji 18 Vampirů z Itálie do Egypta přes Sýrii, a následující měsíc byl italskou vládou potvrzen prodej 13 (z oněch 18) strojů Sýrii. Další repasované stroje potom embargem postižené Sýrii dodali Italové v říjnu 1956… Sýrie patrně Vampiry vyřadila v půlce 60. let.


Syrské Vampiry.

V rámci snah o zlepšení vzájemných vztahů po Suezské krizi král Saúd souhlasil s vytvořením společného velení egyptské a saúdské armády, za což mu Násir v červenci 1957 věnoval čtyři FB.52, a dalších 15 strojů Saúdové získali do konce roku (mimochodem společné velení se v reálu omezilo na pár styčných důstojníků). Tyto stroje převzala 5. peruť operující z Džiddy, která na nich získávala zkušenosti s provozem proudových strojů před příchodem F-86 a T-33. určité zkušenosti měli saúdští piloti z předchozího výcviku na Vampirech na RAF Chivenor. Saúdská kariéra byla velice krátká, a již v roce 1958 byly vyřazeny ze služby. Nejméně devět z nich skončilo na šrotišti na okraji Základny prince AbdulláhaDžiddě, kde měly být ještě v roce 1993, se saúdskými znaky narychlo namalovanými na původní egyptské či snad dokonce ještě italské. Tři Vampiry měly lepší osud, č.505 stojí před velitelstvím Letecké základny Prince Abduláha, jeden je v muzeu v Rijádu a jeden skončil jako výzdoba křižovatky v Džiddě.

Královské irácké letectvo, třetí největší letectvo Středního východu, objednalo počátkem 50. let také menší množství Vampirů. Prvních šest FB.52 a jeden T.55 bylo do Iráku přelétnuto v květnu 1953 a  staly se vybavením první irácké jednotky používající proudové stroje, 5. peruti na základně El-Rašíd nedaleko Bagdádu. V srpnu dorazily další tři stroje, následované trojicí v listopadu 1953. Po zničení velké části letiště povodní v roce 1954 se peruť přesunula na základnu RAF Habbáníja. Po uzavření smlouvy o vzájemné obraně s Tureckem a následném ukončení Anglo-irácké smlouvy v roce 1955 se Habbáníja stala čistě iráckou základnou, sdílenou s 6. perutí, létající na Venomech FB.50. V době svržení monarchie v roce 1958 bylo vedeno jako letuschopných pouze šest z osmi FB.52, tři další stroje byly zničeny při smrtelných nehodách během výcviku. Přesto byly některé v provozu ještě v roce 1961, kdy byly nasazeny proti kurdským povstalcům na severu země na počátku první irácko-kurdské války. Několik jednosedadlových strojů měla mít letecká akademie v Basře ještě v roce 1965. Pak ale ze záznamů mizí. Dva FB.52 a nejméně jeden T.55 prý také Irák daroval v roce 1962 letectvu Somálska, kde se snad měly vyskytovat ještě počátkem 80. let.


Čerstvě dokončený Vampire FB.52 pro Irák na letišti Ringway, Manchester 1951.

Také Jihoafrická unie patřila k prvním uživatelům Vampiru, a některé z verzí které provozovala již byly zmíněny. Po pěti Vampirech FB.5 určených hlavně pro seznámení a přeškolení pilotů následovalo deset FB.52, které dorazily mezi květnem a zářím 1951 a většina jich šla k nově vytvořené 1. peruti (City of Pretoria), sídlící ve Swartkopu. Brzy ale padlo rozhodnutí soustředit přeškolování pilotů proudových letadel do jediné jednotky, Letecké operační školy v Langebaanwegu, kam si  našlo cestu všech sedm FB.52 a čtyři FB.5 1. peruti, stejně jako mezitím dodané T.55. Stejně jako mnoho jihoafrických FB.9, i čtyři FB.52 byly dodány Rhodeskému letecvu, a zbytek se v roce 1967 přesunul s Leteckou operační školou na letiště Pietersburg, kde změnila jméno na Školu pokročilého létání. zde sloužily přibližně do poloviny 70. let.


FB.52 Školy pokročilého létání SAAF, Pietersburg, cca 1973.

V letech 1951-1952 RNZAF, stále ještě používající Mustangy, Corsairy a podobné nyní již mírně obstarožní typy, podstoupilo masivní přezbrojení. V červenci 1950 vláda objednala 18 Vampirů FB.52 které byly mezi dubnem 1951 a únorem 1952 předány dílnám v Hobsonville k sestavení.3. září 1951 byla na letišti Ohakea reformována 14. peruť jako první uživatel FB.52. V roce 1953 na Nový Zéland dorazilo také osm Vampirů FB.5 vyřazených z RAF, které byl určeny k dolétání a většinou šly k 75. peruti. V prosinci 1951 se peruť účastnila prvního většího cvičení, operace Daylight, při které obě peruti Vampirů „bojovaly“ proti Mustangům Teritoriálního letectva.


Vampire 75. peruti RNZAF.

Zatímco si od konce roku 1952 14. peruť odbývala své nasazení na Kypru a poté v Singapuru, jediná zbývající proudová stíhací peruť RNZAF, 45. peruť, dostala na starost přeškolovací operační výcvik pilotů Vampirů včetně pilotů Teritoriálního letectva. Shromáždilo se u ní kromě FB.52 a dříve dodaných FB.5 a T.11 také 21 „nových“ Vampirů FB.5 z rezerv RAF, které dorazily v roce 1956, a dokonce několik sad křídel varianty FB.9, kompletně  s klimatizačními jednotkami. V roce 1957 ale bylo Teritoriální letectvo rozpuštěno, a v květnu 1958 se 75. peruť sama přesunula na singapurské letiště Tengah, kde měla létat s Canberrami B.2. Až na malé množství, které zůstalo u Stíhací operační přeškolovací jednotky, nyní přejmenované na Proudovou přeškolovací jednotku, byly Vampiry většinou zakonzervovány. V červnu se vrátila 14. peruť ze Singapuru, převzala zpět své Vampiry, a používala je až do října 1959, kdy také dostala Canberry B(I).12, ponechala si jen jednu letku. A 75. peruť po svém návratu v dubnu 1962 také vytáhla ze skladu Vampiry. V roce 1970 se 75. peruť konečně obstarožních Vampirů zbavila, byly vyměněny za A-4K Skyhawk, a naopak 14. peruť dostala - Vampiry. I ona ale postupně dostávala Skyhawky, BAC Strikemaster, a poslední Vampiry 14. peruti přelétly k uskladnění/likvidaci do Woodbourne v prosinci 1972.

Exportní FB.52 ale létaly i v severní Evropě. V roce 1948 se rozhodla norská vláda zmodernizovat své letectvo koupí 20 Vampirů F.3 a 36 FB.52, které měly vyzbrojit tři stíhací peruti na základně Gardermoen. Stíhací bombardéry z Hatfieldu a Chesteru byl doručeny mezi prosincem 1949 a dubnem 1951. Vampiry obou variant byly nejprve přiděleny 336. peruti, následované 337. a 339. perutí, které dohromady tvořily Gardermoenské křídlo Vampirů. Ef trojky byly později přesunuty k cvičné 718. peruti na základně Sola. V říjnu 1950 se 12 Vampirů 336. peruti zúčastnilo cvičení RAF Emperor na letišti RAF North Weald. Šest strojů původně mělo být z 337. peruti, ta ale nedlouho předtím ztratila dva stroje a pilota při srážce. Po několika letech naštěstí již klidnější služby byly Vampiry postupně nahrazovány za F-84E Thunderjet a F-86K Sabre, a 14. února 1957 byly všechny zbývající stroje, 9 F.3 a 25 FB.52, vyřazeny. Dvacet z původních strojů bylo odepsáno po nehodách, a většinu přeživších čekalo sešrotování nebo dožití v podobě učebních pomůcek. Tři stroje skončily v muzejích v Gardermoen, Oslu a Bodo, v Norsku se ale nacházejí také dva „cizinci“, přebarvené švýcarské FB.6, které provozuje historická letka norského letectva a příležitostně je předvádí na leteckých dnech.

Podobně, i když později, objednalo FB.52 i Finsko. Finové si sice nedělali iluze o bojové hodnotě Vampirů, potřebovali ale poměrně laciný stroj umožňující se rychle seznámit s proudovými letouny a zbavit se tak dosud používaných, silně olétaných Bf 109 G, a uvažovalo se i možné pozdější licenční produkci Venomů. V listopadu 1952 navštívilo Hatfield 11 Finů pod vedením kapitána Lauri Pekuriho, aby podstoupili výcvik, a v lednu 1953 dorazily na letiště Pori první tři FB.52 pro Stíhací peruť č. 11 (HavLv 11), které se Pekuri stal velitelem. Další (a poslední) tři pro HavLv 31 vpřilétly na letiště Utti v březnu. Kvůli problémům s dráhou letiště Pori byly v letech 1957-1958 všechny Vampiry (včetně početnějších T.55) přesunuty k HavLv 21 do Luonetjärvi. Vampiry, od počátku považované za přechodný typ, splnily očekávání a navzdory arktickým podmínkám bez větších problémů sloužily až do roku 1965. Z šesti strojů se vřazení nedožil jeden, VA-1, který byl zničen při smrtelné havárii v prosinci 1955. VA-2 se dnes nachází v leteckém muzeu v Helsinkách, VA-6 v muzeu v Luonetjärvi.

V červenci 1949 objednala 24 Vampirů FB.52 Venezuela jako náhradu za P-47D. Tyto stroje byly přiřazeny stíhací peruti č. 36 (Escuadron de Caza 36) v Boca de Rio, Aragua a první dva rozložené stroje byly předány venezuelskému letectvu FAV 9. prosince 1949. V roce 1952 již FAV měla všechny stroje doma, a přesunula je do stíhací peruti č. 35, vytvořené 10. prosince 1952. 35. peruť také vytvořila akrobatický tým pojmenovaný Las Panteras, později Panteras del C-35. Právě během tréninku tohoto týmu došlo k první ztrátě venezuelského Vampiru i pilota, po srážce s jiným strojem. V říjnu 1957 již FAV postrádalo celkem pět strojů, které musely být odepsány po nehodách, údržba se prodražovala a na rozdíl od jiných uživatelů bylo FAV Vampiry zklamáno. Dokonce se je snažilo udat Guatemale, za 5000-8000 dolarů za kus.

Vampiry 35. stíhací peruti patřily mezi stroje účastnící se vojenské vzpoury v lednu 1958, kdy 200 výsadkářů obsadilo základny u města Maracay na protest proti zatčení svého velitele kvůli údajnému pokusu o puč, čímž byl tedy puč paradoxně vyvolán a prezident Jiménez nakonec uprchl ze země. Vampiry v tom přitom měly zásadní roli – v noci 1. ledna několik Vampirů napadlo prezidentský palác a budovu ministerstva obrany, přičemž byl jeden stroj zničen palbou ze země (nutno zmínit, že podle jiného zdroje ovšem šlo o Venomy peruti C-34). Navzdory dalším několika bojovým nasazením k dalším ztrátám nedošlo, a zbývající stroje byly v roce 1972 35. perutí vyměněny za CF-5. V Museo de la FAV, Maracay, se dnes nachází dva FB.52 a jeden T.55.

Libanonské letectvo vzniklo v červnu 1949 a jeho hlavním letištěm bylo Chalde nedaleko Bejrútu, se záložními v Rajaku a Tripolisu. Libanonci vlastnili pět FB.52, z nichž první dva byly doručeny v říjnu 1953. Zbylé čtyři Vampiry pro Stíhací bombardovací peruť pak dorazily v dubnu 1955. V roce 1956 byla peruť, používající také tři cvičné T.55, přejmenována na 1. peruť. Do její činnosti patřily navigační trénink nad Sýrií a Jordánskem, střelecký výcvik na Kypru, a také občasný průzkumný let nad severním Izraelem a hlídkování před průzkumnými lety z druhé strany.

Od roku 1956 rostlo v Libanonu napětí kvůli prozápadním postojům křesťanského prezidenta Libanonu Camille Chamouna během Suezské krize. Když Násir nabídl Libanonu členství ve Sjednocené arabské republice, byl Chamounem odmítnut a v Tripolisu vypukly muslimské nepokoje, které se rozšířily do dalších oblastí. Brzy nato začaly údajně libanonské hranice překračovat syrské jednotky, které podporovaly povstalce. Libanonské letectvo, které v té době mělo pět letuschopných FB.52 (jeden FB.52 a čtyři T.55 letuschopné nebyly), bylo povoláno do akce proti kmenovým válečníkům v okolí Baalbeku a proti Drúzům v pohoří Šúf. Vampiry také měly na starosti průzkum nad údolím Beká a v okolí syrské hranice, kde se přibývalo srážek mezi ozbrojenými složkami a kmenovými válečníky.

Když navíc došlo k převratu v Iráku, Chamoun, požádal o pomoc Američany. Pod hrozbou amerického zásahu se situace uklidnila, a jak bylo zmíněno v úvodní části, USA také zaplatily dodávky dalších Vampirů a Hunterů pro libanonské letectvo. V roce 1963 se hlavní základnou pro libanonské letouny s pevným křídlem stal Rajak, kde byla 1. peruť o rok později rozpuštěna a Vampiry sešrotovány.

V příštím dílu, pokud vznikne, se budeme věnovat variantám francouzským - Vampire FB Mk.51 a SNCASE Mistral, a nasazení Vampirů v Alžíru.

Zdroje:
Watkins, David. The History of the De Havilland Vampire. Fonthill Media, Stroud 2013. ISBN: 1-78155-266-5.
Harrison, W. A. De Havilland Vampire, Warpaint No.27. Hall Park Books, Milton Keynes 2000, ISSN 1363-0369.
Birltes, Philip. De Havilland Vampire, Venom and Sea Vixen, Postwar Military Aircraft No.5. Ian Allan Ltd., London 1986. ISBN 0-7110-1566-X,
Jackson, A.J. De Havilland aircraft since 1909, Naval Institute Press, Annapolis 1987. ISBN 0-87021-896-4.
Thetford, Owen. Aircraft of the Royal Air Force since 1918, Putnam Aeronautical Books, London 1976. ISBN 0-37010-056-5.
https://www.airvectors.net/avvamp.html 
https://www.airwar.ru/enc/fighter/vampfb6.html 
https://www.airwar.ru/enc/fighter/dh100.html 
https://aviadejavu.ru/Site/Crafts/Craft20119-3.htm
https://www.airforce.gov.au/sites/default/files/minisite/static/7522/RAAFmuseum/research/aircraft/series2/A79.htm
https://www.adf-serials.com.au/2a79.htm

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔30.01.2020 📕4.024