Grumman FF-1, SF-1 a GE-23 Delfín - 2. část

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 5.827

Emisaři španělské republiky pátrající v USA po vhodných typech pro posílení vládního letectva narazili na dvouplošný dvoumístný stíhací letoun Grumman FF-1 již na podzim 1936. Nejspíše k tomu došlo v září, kdy ve Spojených státech dlel cap. Augustín Sanz Sainz. A tak lze s největší mírou pravděpodobnosti říci, že za rozhodnutím vyrábět tato letadla v kanadské továrně společnosti Canadian Car & Foundry Company (CC & FC) ve Fortu William stál od začátku právě zájem španělských republikánů.

Dne 20. listopadu 1936 zkušební pilot CC & FC Howard Klein u firmy Grumman přelétl nově zakoupený prototyp G-23 (přestavěný předváděcí exemplář GG-1) z New Yorku do Montrealu. Po krátkých testech se „kanadská stíhačka Grumman“ (Canadian Grumman Fighter) vrátila vzduchem do USA a 15. prosince ji Klein na newyorském letišti Floyd Bennett Field předvedl zástupci španělského republikánského letectva, kterým byl teniente coronel Francisco León Trejo.

Reklama

Ve Spojených státech čelili republikáni při nákupu vojenské techniky obdobným problémům jako v evropských demokraciích, snažících se politikou neintervence omezit válečné běsnění ve Španělsku. Dne 7. ledna 1937 také Kongres USA vyhlásil embargo na vývoz vojenského materiálu na Iberský poloostrov. Tato konstelace přesunula jednání z USA do sousední Kanady. Trojice emisarů španělské vlády: Španěl dr. Alejandro Otero, Francouz (a nejspíše agent sovětské NKVD) dr. Leo Katz a „německý uprchlík a finančník“ Martin Licht, přicestovala v lednu 1937 přes Spojené státy do Montrealu k jednání s vedením firmy CC & FC. Rokovalo se zde o kontraktu na 40 letadel značených „GE-23“ (E – España, tedy „Španělsko). Dodány měly být kvůli utajení a legalizaci prostřednictvím třetí země: Číny, Československa, Mexika nebo Turecka.

Rozhovory byly načas přerušeny poté, co republikáni zjistili, že firma není schopna dodávku splnit v dr. Oterem požadovaném termínu. Situaci navíc zkomplikovala změna zahraniční politiky kanadské vlády. Země začátkem roku 1937 rovněž přistoupila k zákazu vývozu zbraní do Španělska.

Zájem republikánů nicméně přetrvával a v létě 1937 si konečně zajistili veškeré náležitosti k transakci. Během července obdržela CC & FC „tureckou“ objednávku na 40 „dvoumístných letadel Grumman s motory Wright Cyclone“. Doprovázely ji potvrzující dopisy z tureckého ministerstva zahraničí i obrany, přičemž v druhém případě dokumenty parafoval samotný ministr obrany gen. Kazim Ozalp. Při pozdějším vyšetřování kanadskými federálním úřady vedení společnosti CC & FC tvrdilo, že nemělo o pozadí kontraktu ani zdání. Samozřejmě šlo o lež – vždyť objednávku opět zajišťoval Kanaďanům již známý dr. Leo Katz. Turecko v každém případě představovalo vhodný kanál pro obcházení politiky neintervence, a tak byla objednávka v září 1937 v Paříži uzavřena. Později došlo k jejímu navýšení o 10 dalších exemplářů, na celkových 50 letadel.

Kvůli co nejrychlejšímu dodání, požadovanému zákazníkem, se CC & FC rozhodla objednat výrobu všech částí u subdodavatelů v USA a továrnu ve Fortu William užít pouze k sestavení kompletních letadel. Samozřejmě se nabízí možnost, že CC & FC vlastně nechtěla tato letadla vyrábět nikdy a její role spočívala pouze ve finální montáži. Hrála tedy roli mezistupně mezi severoamerickými leteckými producenty a španělskými republikány.

Výrobu trupů tak rozjela mateřská společnost Grumman, která postavila 51 nebo 52 kompletů. Křídla (celkem 70 sad) společně s ocasními plochami (66 kusů) stavěla firma Brewster Aeronautical Company. Podvozky byly objednány u společnosti Bendix Products. Firma Moore Eastwood zajišťovala produkci pumových závěsníků a Aerial Machine and Tool Corporation výrobu závěsů kulometů. Motory CC & FC objednala u společnosti Curtiss-Wright a vrtule od firmy Hamilton Standard.

Reklama

Od října 1937 přicházely v USA vyrobené části GE-23 do továrny ve Fortu William. Zde byly sestavovány pod dozorem inženýrky Elsie MacGillové. Montáž opozdily průtahy v dodávkách od Brewsteru, proto byla úvodní GE-23 (c/n 101) zalétána až 3. února 1938.

Poté již běžela kompletace letadel GE-23 v Kanadě poměrně svižným tempem. Do 22. března 1938 ve Fortu William sestavili a zalétali 18 strojů. Dalších 16 jich ale čekalo na opožděnou dodávku křídel a dalších dílů od společnosti Brewster. Protože objednávka nevyžadovala zalétání strojů, CC & FC se rozhodla ušetřit čas a vyexpedovat těchto 16 nedokončených strojů společně s 18 plně hotovými a zalétanými stroji (pro dopravu byly samozřejmě demontovány). Po železnici putovaly do přístavu St. John v New Brunswicku. Firma Brewster mezitím dohotovená křídla a ocasní plochy odeslala 2. dubna rovnou do St. Johnu po moři z New Yorku lodí City of Newcastle.

V dubnu 1938 byly díly pro celkem 34 letadel (c/n 103–136) odeslány ze St. Johnu do francouzského Le Havru, kde je přejal dr. Katz. Dopravu přes Atlantik zajistily tři norské nákladní lodě: Hada County (16 strojů), August (10) a Bant County (osm). Poslední z těchto lodí zakotvila s cenným nákladem v Le Havru 25. května. Španělé za tato letadla v dubnu–květnu zaplatili celkem 1 586 000 dolarů.

Další letouny se již na místo určení nedostaly. Dodávku se totiž nepodařilo utajit, a již během dubna o ní referovali španělští nacionalističtí agenti. A co hůře, o pravém cíli letadel se v květnu dověděly také úřady v USA i Kanadě. Posledních 16 z 50 letadel, již naloděných v Montrealu na loď Hada County, bylo v červnu zabaveno a podrobeno vyšetřování. Ukázalo se, že všechny průvodní turecké dokumenty jsou padělané.

Firma CC & FC během vyšetřování striktně odmítla jakýkoliv podíl na podvodu. Šestnáct nedodaných a nyní nadbytečných exrepublikánských GE-23 se vrátilo do továrny. Zde zůstaly delší dobu uskladněny. Až mezi 17. zářím a 25. říjnem 1940 15 (c/n 137–147 a c/n 149–152) totálně zastaralých strojů převzalo do své výzbroje Kanadské královské letectvo (RCAF). Pod označením „Goblin“ je používalo u 118. a 123. perutě až do jara 1942. Poté byly letouny ze stavu RCAF vyřazeny.


Formace goblinů 118. perutě RCAF nad Novým Skotskem, 16. září 1941

Kanadská společnost Canadian Car & Foundry Company se pokoušela G-23 exportovat i do jiných destinací než do republikánského Španělska. Ve Střední Americe předváděla svou původní G-23 (dříve GG-1), která zde 29. září 1937 havarovala do moře u nikaragujského pobřeží. Nikaragua nakonec roku 1938 zakoupila jeden stroj G-23 (hned úvodní, ve Fortu William sestavený stroj c/n 101). V současné době je vystaven v podobě standardní námořní FF-1 jednotky VF-5B v severoamerickém US Naval Aviation Museum v Pensacole. CC & FC rovněž typ nabízela v Mexiku, kde byl předváděn exemplář c/n 148. Jeho osud není znám; z uvažované licenční výroby v zemi ovšem v každém případě sešlo. V pořadí druhý v CC & FC sestavený stroj (c/n 102), zalétaný 12. února 1938, byl prodán do Japonska, kde sloužil jako zkušební s označením „AX-G1“.

Španělští republikáni tedy převzali 34 GE-23. Díky přechodnému otevření francouzsko-španělských hranic se bez větších komplikací dostaly do země. Montáž probíhala v květnu 1938 v dílnách v katalánském Vichu. Sestavené a vyzbrojené letouny piloti přelétli na letiště Cardedeu – La Garriga u Granollres, severně od Barcelony. Zde z nich začali vytvářet samostatnou 28. skupinu.

Reklama

GE-23 obdržely v republikánském letectvu jméno „Delfín“ a do služby byly zařazeny jako útočné letouny. Obdržely kódová označení „AD“ (Asalto Delfín) či „CD“ (Caza Delfín) a čísla 001–034. Pro plnění stíhacích úkolů se již nehodily svou zastaralostí. Díky užití motorů R-1820-F52 Cyclone o vzletovém výkonu 664 kW se ovšem vyznačovaly poněkud vyššími výkony než původní FF-1 letectva USN. Výzbroj se skládala ze dvou trupových synchronizovaných kulometů 7,62 mm a jedné pohyblivé zbraně téže ráže. Do vybavení náležela kvalitní radiostanice (odtud přezdívka „Cadillac s rádiem). Při ofenzivních akcích nosily na závěsnících pod spodním křídlem dvě 50kg pumy nebo 12 pum po 10 kg. Piloti na letounech pozitivně hodnotili kvalitu dílenského zpracování, chování ve střemhlavém letu, stabilitu v malých výškách a citlivé řízení. Naopak kritizovali špatný výhled z kabiny při pojíždění a obtížnost přistání.

Velitelem nově vytvořené skupiny Grupo N° 28 se stal uznávaný veterán mnoha vzdušných bojů cap. Andrés García Lacalle. Skupina se skládala ze dvou letek po 12 strojích a jednoho velitelského stroje. Personál tvořili výhradně španělští letci, vesměs čerství absolventi leteckého výcviku v Sovětském svazu. Letky operovaly samostatně. V čase, kdy 28. skupina procházela výcvikem v Cardedeu – La Garrize, totiž postup nacionalistů rozdělil zbývající republikánské území na dvě části: na centrální část na jihu (s hlavním městem Valencií) a na koridorem izolované Katalánsko na severu. GE-23 poté operovaly z obou vládních enkláv. 1a Escuadrilla působila na jihu a 2a Escuadrilla v Katalánsku.


GE-23 se stíhacím označením „CD-016“ a taktického označení „1“ z výzbroje 1a Escuadrilly Grupo N° 28. Stroj sloužil z letiště Carlet k ochraně pobřeží. Šlo o osobní stroj velitele letky tte. Calva Aguilara

K 7. srpnu 1938 se ve službě nacházelo 21 Grummanů GE-23. Republikáni je nasazovali jako bitevní či lehké bombardovací letouny a již od června také jako pomocné denní i noční stíhačky při obraně pobřeží. Nejdůležitější bitvou, na níž se delfíny podílely, se stal krvavý zápas na Ebru. Republikáni nepochopitelně svou ofenzivu zahájili 25. července s mimořádně slabým leteckým podpůrným uskupením. Na Ebru působila za celé vládní letectvo jediná letka (!), právě 2a Escuadrilla z Grupo N° 28, umístěná ve Valls. Až po několika dnech republikáni na frontu přesunuli bojeschopnější I-15 a I-16.


Grumman GE-23 č. 33 ze stavu 2a Escuadrilly Grupo N° 28. Stroj byl sestřelen u Maelly v čase bitvy na Ebru 27. července 1938

Zatímco 2a Escuadrilla operovala u Ebra, sesterská 1a Escuadrilla působila od začátku července na jihu z letiště Carlet při protivzdušné obraně Valencie a pobřeží. Detašované letouny startovaly z El Carmolí při ochraně přístavu Cartagena. Během srpna se stroje 1. letky přesunuly na frontu v Extremaduře. Zde zasahovaly do taktických operací a utržily první ztrátu ve vzdušném souboji, když 1. září byla jejich formace zaskočena u Pozoblanca Fiaty CR.32 španělského Grupo 2-G-3. Cap. Miguel García Pardo a belgický dobrovolník Rudolphe Henricourt sestřelili po jedné GE-23. Ve skutečnosti byl ztracen pouze jeden delfín, kódu CD-011.


Grumman GE-23 Delfín, AD-032, patřící 2a Escuadrille Grupo N° 28 španělského republikánského letectva, léto 1938

Na podzim 1938 bylo Grupo N° 28 rozpuštěno. V Katalánsku působící 2a Escuadrilla byla zrušena a její GE-23 se staly výzbrojí nové, 2. letky, náležící nyní do Grupo N° 71, určeného k obraně pobřeží. Delfíny se nadále podílely na ofenzivních a hlídkových letech. Operovaly až do zhroucení republikánské moci v Katalánsku na začátku února 1939. Během útoků na tamní letiště 5. a 6. února povstalci zničili několik z nich (AD-013, 014, 031 a 034) a jeden (AD-010) sestřelily Messerschmitty Bf 109E J/88 Legionu Condor během přepadu letiště Vilajuiga.


Vrak zničené GE-23, nesoucí na kýlovce č. „13“, ze stavu 2a Escuadrilly Grupo N° 71 na katalánském letišti Vilajuiga, únor 1939

Po zániku 28. skupiny republikáni reorganizovali na jihu působící 1. letku v novou 4a Escuadrillu Grupo N° 71. Ve službě pokračovala až do úplné republikánské porážky. Dne 29. března pět posledních strojů odlétlo do francouzského Alžírska, kde přistály na letišti La Senia u Oranu.


Grumman GE-23 poválečného španělského Ejercito del Aire. Patří mezi stroje, s kterými 29. března 1939 vládní letci unikli do francouzského Alžírska

Nově vytvářené španělské Ejercito del Aire zařadilo do stavu celkem devět GE-23: čtyři byly ukořistěny v Katalánsku a pět Francouzi vrátili z Oranu. Letouny nesly kódové označení „5W-1“ až „5W-9“. Tři exempláře krátce sloužily u stíhací školy v Reusu. Hlavním uživatelem se pak stala 41a Patrulla, působící z Tetuánu ve španělském Maroku. Pět z nich se roku 1945 dočkalo nového kódového označení: „R.6“ (R.6-2, 5, 6, 7 a 9). Poslední španělská GE-23, R.6-2, ve službě vydržela až do února 1954.

Zdroje (výběr): Gesalí Barrera, D.: El avión Grumman CC & F Delfín en la GCE. Barcelona 2005; Howson, G.: Aircraft of the Spanish Civil War 1936–1939. Washington 1990; Howson, G.: Arms for Spain. Londýn 1998; Saiz Cidoncha, C.: Aviación Republicana. Historia de las Fuerzas Aérea de la República Española (1931–1939). Madrid 2006.

Základní technické údaje

Grumman GE-23
Rozpětí (m) 10,51
Délka (m) 7,47
Výška (m) 3,38
Nosná plocha (m2) 28,80
Prázdná hmotnost (kg) 1448
Max. vzletová hmotnost (kg) 2146
Max. rychlost (3000 m) (km/h) 389
Cestovní rychlost (3000 m) (km/h) 338
Výstup na 3000 m (min.) 5,24
Praktický dostup (m) 7620
Dolet (km) 845

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 3/2015 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více