Triumfy nové ruské flotily – získání Krymu

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 13.403

Falešné zvěsti o „Potěmkinových vesnicích

Pruský král – filozof Fridrich Veliký, alias „starý Fric“ někdy kolem poloviny 18. století považoval ruská vojska za pouhé hordy barbarů. Bylo to ovšem ještě předtím, než jeho skvělá armáda zakusila hořkost porážek, které jí uštědřily pluky ruských „barbarů“ v bitvách sedmileté války (1756–1763), a kozáčtí koně se napájeli vodou ze Sprévy. Ale jak se to všechno přihodilo, si můžeme říct někdy jindy. Naše dnešní povídání je o tom, jak vyslanci západních mocností v Rusku ošálili své chlebodárce a jak se ruské loďstvo stalo pánem Černého moře.

Bylo to v Bohem požehnané době vlády „matušky carevnyKateřiny II. (1729–1796) která, ač původem Němka, stala se Ruskou natolik, že ji sám Voltaire překřtil na „Semiramis severu“. Jedním z velkých činů této panovnice bylo vyhnání Turků z Krymu a získání přístupu k Černému moři, čímž splnila sen Petra Velikého. Cestičku k tomu urovnaly ruské zbraně ve válce s Osmanskou říší v letech 1768 až 1774. Mírovou smlouvou v Küčük – Kajnardži pak Rusko (kromě již zmíněného volného přístupu k Černému moři) získalo pobřežní pevnosti Kerč a Kinburn, jakož i povolení svobodného průjezdu Dardanelami a Bosporem. Také chanát krymských Tatarů přestal být vazalem osmanské Porty.

Reklama

Nově nabytá území začala být vzápětí osazována slovanským obyvatelstvem, které se pustilo do budování osad a obdělávání úrodné půdy, připraveno hájit své domovy se zbraní v ruce před muslimskými nájezdníky. Imperátorka byla zvědavá, jak všechno klape, takže v roce 1783 rozhodla podniknout do nově osídleného kraje inspekční cestu, na kterou přizvala i množství diplomatů z německých zemí, Francie a Anglie – Ať chlapci vidí, jak se u nás žije!

Je samozřejmé, že pro návštěvu na nejvyšší úrovni muselo být vše vychytáno do detailu. A tak správce čerstvě dobytých území Grigorij Alexejevič Potěmkin (1739–1791), carevnin favorit a nejbližší spolupracovník, nechal spravit silnice, aby to v kočárech nehrkalo, vysázet okrasné stromky, aby osvěžovaly horký vzduch; přikázal pozavírat tuláky a různé pobudy, zatímco slušní poddaní vyzdobili okna svých domků muškáty a chystali se svou panovnici přivítat oblečeni do svátečních krojů.

Je třeba zdůraznit, že kníže Potěmkin s imperátorkou jednal vždy férově, a jako její důvěrník zdaleka neměl zapotřebí ji klamat. Bystrá, skvěle informovaná a nezdolně pracovitá Kateřina II. by jakékoli falešné pozlátko stejně prokoukla.

Ovšem cizí diplomaté při obhlídce malebných osad na Krymu bledli závistí a stěží chápali, jak to všechno ti „Asiaté“ mohli během pár let dokázat. Tomu, že osadníkům a loajálním Tatarům v ruském Černomoří se žije dobře, žádná pomazaná hlava v Londýně, Paříži či Berlíně jen tak neuvěří! A tak sáhli po obvyklém fíglu diplomatů, který se – kupodivu – vždy vyplácí. V souladu s tužbami svých pánů jim podali klamnou zprávu, že carevnou pořádaná inspekce byla vlastně jen divadlo, šikovně zinscenované Potěmkinem.

Až jaksi na druhé místo odsunuli skutečný záměr imperátorky, totiž ukázat Západu, že Rusko je velmoc, s níž bude propříště vhodné být zadobře.

Reklama

Také možnosti nového černomořského loďstva byly bagatelizovány. Prý je to pouhopouhá sbírka maket a vraků bez bojové hodnoty. Ale již zakrátko se mělo ukázat, že tato flotila „neškodných kocábek“ pod velením admirála Ušakova doslova smete z mořské hladiny mohutné turecké loďstvo, a o něco později, v době napoleonských válek bude dobývat „zaručeně nedobytné“ francouzské základny ve Středomoří (např. Korfu).

Vojny s Turkem

Již od 17. století vedlo Rusko s Tureckem války, zejména o to, kdo bude hospodařit na Černém moři a v okolí. Ve druhé polovině 18. si Turecko dělalo zálusk na Kavkaz a Astrachaň, chtělo rozšířit svůj vliv v Černomoří a paralyzovat vliv Ruska v Polsku, k jehož dělení mělo za krátko dojít.

Ruská vojska si ve válce vedla skvěle, a flotila, která musela připlout až z dalekého Baltu, roku 1770 u středomořského ostrova Chios uštědřila mohamedánům porážku, v níž ztratili mnoho lodí a deset tisíc bojovníků. Své loďstvo na Černém moři tak již nemohli posílit.

Další válka o Krym se rozhořela v roce 1787, a opět ji vyprovokovalo Turecko. Tentokrát Turčína popíchli nejen Francouzi, ale také Angličané a Prusové. A ze severu napadli Rusko Švédové, kteří chtěli využít situaci a odškodnit se za staré porážky. Na straně Ruska stál tentokrát habsburský císař Josef II.  

Boje probíhaly jak na zemi, tak i na vlnách moře, a všude ruská vojska vítězila. Západní diplomaté nasadili svého mouřenína, jenže – stejně jako mnohokrát v budoucnosti – „chmátli po rublu, ale shrábli kopějku“. Když válka v roce 1791 skončila a v Jasích byl podepsán mír, musela Osmanská říše postoupit Rusku území až k Dněstru a definitivně se vzdát nároků na Krym.

Ruské flotile na Černém moři v této válce velel nadějný Fjodor Fjodorovič Ušakov (1744–1817), který dříve komandoval osobní jachtu carevny a jako kapitán lodi „Viktor“ měl na starost ochranu ruských obchodních plavidel před útoky Angličanů ve Středozemním moři. Již jako velitel 1. eskadry Černomořské flotily brilantně porazil Turky u Fidonisi v roce 1788, a rok poté byl jmenován kontraadmirálem a velitelem celého černomořského loďstva. Využil každé možnosti, aby předvedl svou novátorskou doktrínu námořního boje.

V námořních bitvách tehdejší doby hrály prim řadové lodě, velké trojstěžníky, s množstvím dělostřeleckých baterií, které měly vést boj – podobně jako pozemní jednotky – ve vyrovnaných liniích, takřka bez možnosti improvizace.

Ovšem někteří talentovaní námořní velitelé se do této šablonovité doktríny snažili vnášet individuální prvky, vycházející spíš z momentální situace, nežli z tabulek v učebnicích. Nejznámějším z těchto admirálů byl Angličan Horác Nelson, dalším právě Fjodor Ušakov.

Základní prvky Ušakovovy taktiky spočívaly v tom, že sestavoval svou eskadru do bitevního pořádku ještě předtím, než došlo ke střetu s nepřítelem, takže se potom neztrácel čas. Na rozdíl od zvyku umístit velitelské plavidlo do středu bojové sestavy, nebál se Ušakov umístit svou loď na nebezpečnou pozici v čele, povzbuzujíc tak k odvaze své podřízené velitele. Charakteristický pro něj byl rychlý odhad bojové situace, přesný výpočet všech možností úspěchu a odhodlaný útok. Jeho cílem bylo rozdrobit protivníkovy síly na části nebo ho porazit na některém křídle, a pak mu způsobit pokud možno rozhodující porážku. Díky tomu lze Fjorora Ušakova právem považovat za zakladatele moderní školy námořní taktiky.

V již zmiňované druhé válce s Osmanskou říší (1787–1791) mohl Ušakov plně uplatnit svou doktrínu. A navíc, při vedení operací spolupracoval s dalším geniálním stratégem, maršálem pozemních vojsk A. V. Suvorovem (1730–1800), což zaručovalo maximální úspěšnost.

V roce 1790 Ušakov se svým loďstvem poprvé napadl tureckou flotu v Kerčské úžině. Stalo se tak 19. července poté, co ruská flotila o síle 10 řadových lodí, 6 fregat a 17 menších lodí (jejich výzbroj tvořilo dohromady 860 děl) vyplula ze Sevastopolu, aby zablokovala přístup k úžině před očekávaným výsadkem. Turci pod velením kapudana (hodnost odpovídající admirálovi, veliteli flotily) Hüseyna Paši disponovali poněkud silnějším loďstvem, čítajícím 10 řadových lodí, 8 fregat a 31 lehčích lodí (celkem 1100 kanónů).  

Ruské lodě neprodleně vyrazily proti nepříteli, a po odražení jeho prvního protiútoku se ruské řadové koráby přiblížily k protivníkovi na dostřel ručních zbraní. Rusové napadli vlajkové lodě protivníka. Po prudkém boji se několik tureckých plavidel dalo na ústup a narušilo tak řadovou sestavu. Do večera bylo vítězství Rusů zcela přesvědčivé. Turecká flotila ztratila jeden koráb a ustoupila. Plány na výsadek byly zmařeny.

K další bitvě došlo 8. až 9. září 1790, když Ušakov udeřil na turecké loďstvo kotvící mezi Tendrovskou kosou a vesnicí Hadžibejem (dnešní Oděsa). Turci – stále pod vedením Hüseyna Paši, měli 14 řadových lodí, 8 fregat a 23 menších lodí (celkem 1400 děl). Ruská flotila byla slabší – disponovala 10 řadovými loděmi, 6 fregatami a 21 menšími plavidly (830 děl). Ale přesto, jakmile Rusové zaútočili, přesekali Turci kotevní lana a dali se na útěk.

Reklama

Ušakov je pronásledoval v řadové formaci, z níž vyčlenil fregaty jako zálohu. Počítal s jejím nasazením v případě, že by se Turkům podařilo rozrazit jeho sestavu. Jakmile Turky dostihl, pustil se s nimi do boje, který po dvou hodinách skončil jejich dalším útěkem. Ušakov rozpustil sestavu a dal velitelům jednotlivých lodí rozkaz pronásledovat a individuálně napadat nepřítele. Rusové se zmocnili dvou nepřátelských řadových lodí, potopili jednu řadovou loď a zničili několik pomocných plavidel. Napočítali 21 zabitých a 25 raněných, zatímco ztráty Turků činily 1300 padlých a 700 zajatých.

V následujícím roce (11. srpna 1791) napadl Fjodor Ušakov kotvící osmanské loďstvo znovu, tentokrát u mysu Kaliakra. Rusové tehdy měli 16 řadových lodí, 2 fregaty a 21 menších lodí (990 kanónů), zatímco turecko-alžírská flota byla opět v převaze, disponujíce 18 řadovými loděmi 17 fregatami a 42 lehkými válečnými plavidly (s 1500–1600 děly). Mohamedáni zakotvili v silné, návětrné pozici (vítr foukal od břehu) a zaútočit na ně představovalo velké riziko.

Ušakov se rozhodl pro velmi odvážný manévr. Jeho flotila v řadové sestavě proplula mezerou mezi tureckými loděmi, čímž nejenže odřízlo protivníka od břehu, ale navíc se dostalo na návětrnou stranu. Tento manévr byl spojen s velkým nebezpečím i proto, že se ruské koráby ocitly pod palbou osmanských pobřežních baterií. Turci mezitím vytáhli kotvy a začali se řadit do linií. V předním voji, kterému velel alžírský paša Said Ali, byla linie postavena dříve a paša se pokusil obrátit své lodě do protikursu, aby tak obklíčil čelo ruské formace.

Tomuto nebezpečnému manévru bylo třeba rychle zabránit, takže ruské koráby vyrazily vstříc nepříteli. Rozpoutal se dělostřelecký duel na velmi krátkou vzdálenost. Po třech a půl hodinách mohamedánům povolily nervy a dali se na kvapný ústup. V šest hodin ráno následujícího dne bylo ruské loďstvo na dohled prchajícím, ale Ušakov ukončil další pronásledování. Rusové v předchozím boji ztratili fregatu „Alexander Něvskij“ a několik dalších lodí bylo poškozeno (ztráty na životech činily 17 padlých a 28 zraněných), takže vyžadovaly opravu. Admirál Ušakov se proto se zbytkem floty stáhl k Varně. Přesto však byl důvod k oslavám. Turecké loďstvo utrpělo těžké ztráty a v dalším vedení války již nebylo schopné pokračovat.  

Další triumfy

Fjodor Fjodorovič Ušakov dosáhl později hodnosti viceadmirála, a v roce 1799 admirála carského válečného loďstva. Ve válkách druhé protifrancouzské koalice (1798–1800) dosáhla ruská flotila pod jeho velením pozoruhodných úspěchů ve Středomoří. V roce 1802 mu bylo svěřeno velení Baltské flotily, o dva roky později byl jmenován do čela velitelství flotil v Sankt Petěrburgu. Dvorské intriky však v roce 1807 přiměly Ušakova k odchodu do výslužby, s „mundúrem a penzí“, a ještě v době vlastenecké války 1812 mu bylo nabídnuto velení domobraně (opolčení) Tambovské gubernie, což však odmítl ze zdravotních důvodů.

Po zbytek života, do své smrti v říjnu 1817 žil Fjodor Ušakov zbožným životem. V roce 2000 byl patriarchou pravoslavné církve kanonizován, jako svatý – patron ruského loďstva.

Lodě a námořníci

Pány Černého moře ještě v první polovině osmnáctého věku byly turecké koráby. Ačkoli Petr I. již krátce po svém nástupu na trůn v roce 1696, pomocí „vojska nového vzoru“ s využitím galér a kozáckých čajek dobyl významný černomořský přístav Azov, musel zakrátko, po neúspěšném tažení k řece Prut roku 1711 svůj výdobytek Turkům vrátit.

Ovšem, Petr Veliký byl v té době zaměstnán válkou proti Švédům, v níž – prioritně – „prorazil okno do Evropy“ na Baltu. V ústí řeky Něvy, u pobřeží někdejšího „Švédského jezera“, jak se Baltskému moři dosud přezdívalo, založil panovník výstavné město Sankt-Petěrburk s jeho doky a loděnicemi, sloužící jako hlavní základna ruské Baltské floty.

Ovládnout Černomoří a vyhnat Turky z jeho brány v podobě Krymského poloostrova, se podařilo až imperátorce Kateřině Veliké. Bojovní „musulmani“ se však nehodlali jen tak smířit s hořkými porážkami, takže v bojích proti Rusku pokračovali až do roku 1792, s vydatnou pomocí západoevropských mocností.

Pojďme si nyní objasnit některé důležité pojmy, související s válčením na mořských vlnách, a s námořnictvím vůbec.

Každý přímořský stát odedávna vlastnil obchodní i námořní loďstvo neboli flotilu. Tento pojem vznikl z názvu menších skupin španělských plavidel, která kdysi přivážela stříbro a další cennosti z Nového světa do Španělska. Dodnes je názvem flotila nebo flota označen souhrn válečných lodí toho kterého státu.

Menší oddělení válečných lodí se nazývalo (a dodnes nazývá) eskadra. Velitel eskadry (chef d´escadre) byl vyšší důstojník, velící jak plachetním korábům, tak i galérám. Pod pojmem eskadra rozumíme také jedno ze tří uskupení lodí, stojících v rámci flotily v bitevním pořádku – předvoj (avantgarda), bitevní svazek (corps de bataille) a zadní stráž (arriergarda).

Válečné lodě 18. století se dělily na pět druhů. První měly výtlak 1400 až 1500 tun a disponovaly 70–120 děly, druhé 1100–1200tunové měly 56 až 70 děl, třetí, s výtlakem 800 až 900 tun byly vyzbrojeny 40–50 děly. Čtvrtá kategorie válečných lodí měla výtlak 500–600 tun a 30–40 děl, poslední pátá 300 tun a 18 až 30 kanónů. Na prvním místě tohoto žebříčku stály tzv. řadové lodě.

Lehčí a menší plavidla představovaly zejména fregaty, dobře ovladatelné válečné lodě se dvěma palubami a oplachtěním. Nejlehčí druh fregat měl jen jednu palubu a 16 až 25 kanónů. Na moři sloužily zejména r průzkumu a rekognoskaci.

Občas bylo možné setkat se ještě s galérami, díky svému nízkému ponoru vhodnými pro akce při pobřeží a v mělkých vodách. Byl to druh lodí s nízkou palubou a dvěma stěžni, k jejímuž pohonu sloužily nejen plachty, ale i jedna řada vesel. Obvyklá délka galéry nepřesáhla 40 metrů, šířka uprostřed kolem 360 cm. Vedle dvou děl střední velikosti a dvou menších kanónů, baly vybavena ještě kusem zvaným cousier. Toto dělo bylo umístěno na přídi a střílelo koule o váze 3 až 24 liber. Na každém boku galéry bylo umístěno 25 až 30 lavic pro veslaře, z nichž na každé sedělo 5 nebo 6 galejníků.

Z toho vyplývá, že galéry byly nejen vojenskými plavidly, ale také velmi tvrdou káznicí pro trestance, válečné zajatce a otroky. Existovalo několik druhů galér, z nichž nejmenší se nazýval galiota. Tato rychlá loď měla na každé straně pouze 16–20  veslařských laviček, osazených jedním veslařem. Ti byli zároveň vojáky, vyzbrojenými puškou. Galiota měla jeden stěžeň a jeden malý kanón. Bomb-galiota měla plochou palubu s jedním moždířem.

Nejvyšším námořním důstojníkem byl admirál. Nositelů této hodnosti bylo ovšem více a byli nazýváni podle barvy vlajek, tj. admirál červené, modré nebo bílé vlajky. Podřízeným admirála byl kontraadmirál neboli vlajkový důstojník (ruský termín pro něj převzatý z holandštiny byl šautbenacht). Tento velel flotile nebo skupině lodí, případně měl důležitou pozici na pevnině.

Představeným na každé lodi byl kapitán, kterému byli podřízeni všichni důstojníci vojáci i námořníci. V ruském námořnictvu existoval kapitán I. až III. stupně.

První důstojník po kapitánovi byl poručík námořnictva. Měl funkci spojky mezi loděmi a původně byl oprávněn k samostatnému velení na základě zkoušek, jejichž podmínkou byl věkový limit a námořní praxe. Další jmenování do vyšších kategorií bylo podmíněno schopnostmi a výsledky velení, stejně jako počtem volných systemizovaných míst.

Poručík mohl velet menšímu plavidlu samostatně a na větších lodích mu byly podřízeny čtyři hlídky. Ruské námořnictvo mělo hodnost poručíka (lejtěnant) a mičmana (z angl. midshipman), na úrovni pozemního praporčíka.

K posádce každé válečné i obchodní lodi náleželi specializovaní lodníci neboli marináři. Jednalo se o funkce jako botsman, kormidelník, vrchní plachtař, vrchní lodní tesař, dále lodník, člunař/veslař, dělostřelec atd. K nim postupně přibývali např. signalisté nebo potápěči, nebojové funkce jako kuchař, písař, zdravotník, skladník a mnoho jiných.

Marináři byli nadřízeni řadovým námořníkům neboli matrózům, pod velením kormidelníka, kteří měli na starost všechny práce nutné k plavbě. Mařinářem byl také nazýván každý, kdo řídil říční loď.

Na palubách válečných lodí ovšem k profesním funkcím náležely i hodnostní stupně rozdělené podle délky služby na starší a mladší. Nejmladší byl samozřejmě plavčík, nazývaný prostě chlapec (boy, Schiffsjunge – lodní chlapec).  

Oděv námořních posádek, stejně jako stravu a žold původně obstarával sám kapitán jako velitel plavidla. V 18. století, tedy později nežli u pozemních vojsk, začalo oblečení příslušníků válečných flotil nabývat povahy uniformy. Některé součástky námořnického kroje pak byly svou barvou i střihem v mnoha zemích téměř shodné, přičemž jedním z hlavních určujících prvků bylo oblečení anglických námořníků.

Byla to zejména bílá lněná košile a černý šátek kolem krku, stejně jako kazajka a dlouhé kalhoty z hrubého bílého plátna, pro zimní období tmavé soukenné. Oblíbenou pokrývkou hlavy byl vyztužený cylindrický klobouk, proti vlhkosti napuštěný dehtem nebo nalakovaný, v létě nahrazovaný lehkým slamákem se širokou střechou.

U námořnictva byli jednotnými uniformami nejprve vybavováni důstojníci. K tomuto kroku přistoupilo Rusko již v roce 1745 – v čemž o několik let předběhlo Anglii a Francii. Důstojníci carské „maríny“ tehdy dostali kabát bílé barvy se zelenými manžetami, zlatými knoflíky a bohatým premováním. Za carevny Kateřiny II. byl střih uniformy shodný s modelem pro důstojníky armádní pěchoty, s tím, že tradičně bílý kabát dostal ještě zelené klopy, a zelené byly také kalhoty a vesta.

Zcela odlišná situace panovala v tureckém, alžírském nebo egyptském loďstvu. Zde byla skladba oddílů – a nejen námořních – dosti odlišná od západních armád, protože jejich organizační a velitelská struktura odpovídala feudálnímu zřízení orientální despocie. Proto i velitelské stupně zde byly významem těžko srovnatelné s hodnostmi soudobých evropských armád.

Ekvivalentem kapitána západního námořnictva mohl být osmanský aga (šlo také o titul vrchních velitelů pěchoty, janičárů), desátník se nazýval onbaši apod. Vrchního velitele flotily, admirála, označoval termín kapudan baši (paša byl rovněž titul generála, velitele pozemních vojsk).

Náboženským a krajovým zvyklostem odpovídal také oděv tureckých námořníků. Jeho součásti jako krátká kazajka, baňaté kalhoty a košile se zvonovými rukávy, byly ovlivněny krojem národů jihovýchodního Středomoří, jejichž příslušníci také tvořili lodní osádky. Oblíbenou barvou oděvů byla červená, často v kombinaci s modrou a s bohatými výšivkami. Typickou pokrývkou hlavy muslimských vojáků i námořníků byl červený fez obtočený turbanem. Oděv doplňoval světlý přehoz na levém rameni; v zimním období nosili osmanští námořníci žlutý nebo hnědý župan s kapucí a červenými lemy. Alžírští námořníci se vyznačovali krátkými otevřenými kabáty s kápí.

Zdroje:
Jan Vogeltanz, Jiří Procházka: Malý slovník starého vojenského názvosloví, Paseka Litomyšl, 2008
Ludvík Souček: Opravník obecně opakovaných omylů, Praha 1981
Internet

Obrazová příloha


Ruské námořnictvo a pozemní vojska na Krymu. 1 – nižší důstojník Černomořské flotily; 2 – granátník přímořských pluků; 3 – nižší důstojník přímořských granátníků; 4 – přímořský granátník v letním (plátěném) ústroji. Granátníci mají na sobě varianty „potěmkinovských“ uniforem, nošených v l. 1786–96. Střih těchto stejnokrojů byl na svou dobu velmi neobvyklý, ačkoli se dbalo na pohodlí nositelů, zejména prostých vojáků. V pozadí kotví galéra.


Ikona se zpodobněním svatého F. F. Ušakova. Je oblečen v předpisové uniformě ruského válečného námořnictva z prvních let 19. stol. (Nástupce Kateřiny Pavel I. totiž obrátil sled barev uniformy, takže se zelená stala základní a bílá barvou doplňkovou, která se asi od 1803 udržela jen v podobě lemovek.)


Kresba znázorňující ruskou šalupu „Diana“.


Nákres menšího ruského plavidla.


Menší plavidlo zvané šebeka.


Velký válečný koráb osmanské flotily (dobová turecká miniatura).


Kateřina II. v ruském lidovém kroji (dobový portrét).


Kateřina II. Veliká v cestovním úboru.


Ruský námořník v letním ústroji, v boji s osmanským „námořním vojákem“ zv. Kaliondu (Galeonjees). Pro boj zblízka byli námořníci vybaveni celou škálou chladných i palných zbraní. V jejich výzbroji byly zastoupeny tesáky a šavle, balkánské jatagany, abordážní píky a sekyry; z palných zbraní pak pistole, často s několika hlavněmi (podle vzhledu nazývané „pepřenky“ nebo „štětky), nebo typ ručnice s krátkou hlavní s rozšířeným ústím, známé jako „trombón“ nebo escopetta. (Původní ilustrace. Edgar Pachta.)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více