Obránci velkomoravských pevností

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 12.664

Hradiště nebo hradisko?


Hradisko (www.klimentek.cz)

Při sledování podrobnějších map – nejen území ČR – můžeme narazit na termíny „valy“, „šance“, často s přídomkem husitské, švédské nebo turecké, ale také „zámek“ či „hrádek“, případně „hradec“, „strážnice“, „hradiště“, „hradisko“, „čihadlo“, na cizojazyčných „gard“, souvisícím s výrazem grad i ruským „gorod“. Jedná se vesměs o místa, kde tradice připomíná nějaké opevnění, ohradu, která byla opuštěna, zanikla, avšak zanechala po sobě nějaké, byť sebenepatrnější stopy, patrné často jen v terénu. Často může jít o stopy a náznaky velkolepých center. Tak například název „Na valách“ u Mikulčic, zaznamenaný již na starobylé mapě Moravy, pořízené J. A. Komenským, je jediným topografickým symbolem, který přivedl na stopu jednoho z nejdůležitějších center Velké Moravy. Termín ovšem také postihuje násypy, valy zeminy, nasypané z důvodů obranných, které mohly samy o sobě vzniknout právě tak dobře za třicetileté války, jako v době staroslovanské nebo v pravěku.

Reklama

Pod pojmem „hradiště“ nebo „hradisko“ se skrývá mnohoznačnost původní funkce, která ovšem není náhodná. Přestože oba termíny označují místo kdysi osídlené a opevněné, termín „hradiště“ zdůrazňuje spíše zříceninu tohoto bývalého zařízení, zatímco funkce „hradiska“ se v průběhu času měnila. A navíc, hradisko jako takové skrývalo ve svém jádře zárodek budoucího hradu i budoucího města a navázalo na vývoj opevněné osady.

Zprávy o tom, že jednotlivé kmeny starých Slovanů v západoslovanském prostředí budovaly na svých územích celou síť opevněných center, pochází již z pera kronikáře, žijícího v 9. století patrně v Bavorsku. Tento vzdělaný mnich, nazývaný „Geografem bavorským“, ve svém díle vyjmenovává jednotlivé kmeny a jejich názvy od Baltu až po území dnešní České republiky a zároveň udává počet opevněných center neboli „civitates“. Podle současných výzkumů lze odhadovat počet hradisek u západních Slovanů, vybudovaných od 7. do 13. století, na téměř 3000. Z toho na Čechy připadá 120, na Moravu a Slovensko nejméně 200; nejvíce hradisek – kolem 2000 – se nacházelo na území Polska, dalších 600–700 mezi Labem a Odrou v dnešním Německu.

Hradisko jako jeden z dominantních projevů raně středověké společnosti, zejména u západních Slovanů, v tomto pojetí nastupuje zákonitě v určitém stadiu jejího rozvoje a prochází vývojem, který je v určitých oblastech odlišný, tak, jak bylo odlišné prostředí i vnější podněty; s tím souvisela i nová a rozdílná řešení, jež vyžadoval způsob obrany a ochrany centra.

Rozkvět hradského systému za Velké Moravy

Nejstarší slovanská hradiska vznikala uprostřed osídlených oblastí v neklidných dobách raného středověku. Prvotní opevněné hradisko ve svém základním typu navázalo na zemědělskou osadu se všemi znaky vesnice, která však byla založena v místě dobře chráněném přírodou, ať již na výšině, nebo v rovině uprostřed blat nebo vod.

Na nejvyšším stupni vývoje pak stojí hradisko, které se stalo sídlem náčelníka, vojvody či knížete. Obvykle vznikalo tak, že po zániku starého kruhového hradiska došlo k novému vybudování hradu na stejném kruhovém základu, avšak s hradbou zpevněnou do výšky i do šířky, takže vnitřní prostor se zúžil a na jeho okrajích stály příbytky a příslušné skladní prostory.

Uprostřed hradu stál dvorec s několika místnostmi, sídlo hradního pána se značně širšími pravomocemi, než jak bylo zvykem dříve. Soustava osad se shlukem srubových chalup tvořila zemědělské podhradí, které bylo jemu podřízeno. Chalupy byly menší a sloužily za přístřešek pouze rodině, nikoli již celému rodovému společenství. Tak se počet obyvatel podhradí snížil z původních asi 300 na nějakých 170 osob.

Reklama

Na počátku 9. století vstoupil na scénu nový (zřejmě však již dříve existující) státní útvar nazvaný Velká Morava. Vynikající střediska jako Mikulčice, Staré Město, Pohansko u Břeclavi, Staré Zámky u Líšně, Rajhrad, Znojmo, Zelená Hora u Vyškova, ale i soudobá centra Slovensku, především Nitra, soustavně prozkoumaný Pobedim i sám Bratislavký hrad, náležející politicky k Velké Moravě, se vyznačují velikou rozlohou a členitostí, vycházející z charakteru složitého společenskoekonomického útvaru.

Řada badatelů, především z řad archeologů, se dodnes zabývá otázkou, kterému z těchto sídlišť lze přisoudit význam hlavního města Velkomoravské říše; odpovědět však není snadné, také proto, že silný slovanský stát po celou dobu svého rozvoje v 9. století neměl pevné hranice.

Mohutná hradiska

Písemné prameny již od dob Sámovy říše až do zániku říše velkomoravské a do vzniku nového přemyslovského státu se často zmiňují o obléhání slovanských hradisek vesměs vojsky franckými a jejich spojenci, tedy převážně směrem od západu. Neznamená to však, že by tato hradiska byla stavěna výhradně proti západnímu sousedovi. Celá hradská organizace pomáhala konsolidovat i vnitřní řád společnosti, ať již na úrovni hradské obce (latinsky civitas), menšího etnika, nebo zvláště v rámci rodícího státního zřízení s jeho politickou a třídní členitostí.

Hradisko tedy plnilo svou obrannou funkci i proti potencionálnímu vnitřnímu nepříteli. Protivníkem číslo jedna ovšem nadále zůstával nepřítel vnější – francká říše – podnikající válečná tažení ve snaze uvést rodící se státní útvary na Moravě i v Čechách ve větší nebo menší závislost. Tuto myšlenku sankcionoval již Karel Veliký nástupnictvím římské říše.

Již v roce 831 se Slované na našem území, zvaní Venedi, opevnili v hradisku Vogastisburgu a uhájili svá práva proti merovejskému králi Dagobertovi a jeho vojskům z Austrasie a Langobardie. Vojska východofranského krále Ludvíka Němce obléhala v roce 864 marně „nevýslovnou pevnost“ Rostislavovu na Moravě. Úžas franckého vojska budily zřejmě Mikulčice nebo Staré Město, pevnosti s mohutnými hradbami, budovanými podle slovanského zvyku z dřevěných kůlů, jejichž obranyschopnost zvyšovaly okolní bažiny. Ve stejné době obléhal Ludvík Němec Dowinu (pravděpodobně dnešní Děvín), hájenou samotným knížetem Rostislavem. Rostislavovo opevněné sídlo vstoupilo do dějin ještě jednou, kolem roku 870, během dramatických událostí, za nichž se lstí chopil moci kníže Svatopluk.

Pokud jde o počty obránců hradisek, lze odhadovat, že panoval až pětinásobný rozdíl mezi posádkou vnitřní, byť lépe vycvičenou, a mezi větším množstvím lidí potřebných k obraně hradiska. Tato populace byla v mírových dobách usídlena v okolních osadách, kdykoli připravena k stavbě i údržbě hradeb, stejně jako k obraně důležitého střediska, které samozřejmě i jim poskytovalo životně důležitou ochranu.

Ke konci 9. století však sledujeme úpadek Velkomoravské říše. K pádu mohutného státního útvaru na základě nejnovějších poznatků nepřispěly jen vnitropolitické rozbroje, ale velkou měrou série zničujících povodní. Opevnění hradisek bylo ve špatném stavu, bez množnosti účelné obrany obyvatelstvem, zdecimovaným chorobami. Po útocích maďarské lehké jízdy z jihovýchodu nezbývalo, než se stáhnout za štíty hor, do Čech, kde vládli příbuzní Přemyslovci.     

Hradiska ve válce

Od počátku slovanské kolonizace našich zemí nacházíme v kronikách časté zmínky o pustošení krajiny a přepadání průvodů a karavan s cílem získat kořist. Byl to průvodní jev často nevyhlášených válek, kdy východofrancká vojska, nejednou roztroušeně v samostatných útvarech, pronikala přes Čechy na Velkou Moravu.

Vojsko, které vpadlo do země, bylo jen v malé míře a na krátkou dobu zásobeno vlastními zdroji. Z toho důvodu musela být jeho početnost omezena a bylo odkázáno na drancování, na lup zrní ze sýpek, které ovšem Slované ukládali do podzemních hruškovitých jam, důmyslně izolovaných a ukrytých právě proti nepříteli. Pokud byla krajina zpustošena a nastala zima, nepřítel byl nucen k ústupu. Tak například skončil jeden významný vpád do Čech v roce 805 v kraji kolem Canburgu, zřejmě totožného s Hradskem na Mělnicku; francká vojska tehdy odtáhla, aniž mohla splnit své úkoly poté, co zcela poplenila okolní území a nezbylo ani potravin, ani píce pro koně.

Pokud se protivník odhodlal hradisko dobýt, nejprve se pokusil tak učinit tajným podkopem. Další prostředky k dobývání pevných míst nám představují byzantští autoři. Jednalo se o železná beranidla vezená na kolech, žebříky a vysoké věže, dosti podobné starořímským typům. Můžeme se domnívat, že podobné obléhací prostředky se vyskytovaly i na sever od římské hranice, přestože se o nich žádné zprávy nedochovaly. Kromě osobních zbraní a kamenů byl pomocníkem obléhatelů také oheň v podobě zápalných šípů, smolných loučí a houní, vhodných zejména v případě dřevěných hradeb.

Jádrem velkomoravského vojska byla družina panovníka, složená z bojovníků na koni. Podobně jako hradiska, tak i družina ovšem nebránila stát jen proti vnějšímu nepříteli, ale sloužila velkomoravským knížatům také k ovládání obyvatelstva. Členové družiny se soustřeďovali jednak v bezprostředním okolí panovníka, ale též tvořili jádra posádek na jednotlivých hradiskách.

Slované na našem území se od počátku vytrvale bránili častým útokům hospodářsky, politicky a vojensky silnější Východofrancké říše, a tehdy svolávala knížata svá vojska na základě přežívajících zvyklostí z kmenového období, kdy museli na výzvu vládce nastoupit do zbraně všichni bojeschopní muži. Lid většinou chápal vojenskou povinnost jako obranu svých domovů před nepřátelským pleněním, takže do služby nastupoval ochotně a rychle. Někdy docházelo i k živelným lidovým akcím, jako např. v roce 872, kdy moravské ženy strhávaly prchající Durynky a Sasy s koní a pobíjely je kyji.

Zbraně a zbroj

Reklama

O výzbroji velkomoravských bojovníků si dnes dokážeme udělat poměrně přesnou představu díky archeologickým nálezům jejich zbraní a také z příležitostných zmínek v cizích kronikách, později také z líčení kronikáře Kosmy. Mnohé napovídají také nařízení a zákazy, které vydával již Karel Veliký k zamezení vývozu zbraní ke Slovanům.

Jedním z nejjednodušších typů zbraně, která však zároveň ve většině případů sloužila jako běžný nástroj, byl nůž, který se po mnoho staletí vzhledově příliš neměnil. Mezi zbraně lze ovšem zařadit jen nože, jejichž délka přesahuje 18 cm. Nůž byl nošen v kožené nebo dřevěné pochvě a dodnes nepanuje jednotný názor, zda navíc neoznačoval svobodného člověka.


1. Dlouhý nůž Slovanů

Dlouhé nože Slovanů podle saského vzoru broušené jednostranně jsou nazývány „saxy“ nebo „scramasaxy(obr. 1).  Jde však o zbraň v době velkomoravské již archaickou, kterou nahrazoval meč (obr. 2). Ještě v dobách Sáma si kníže a jeho družiníci opatřovali meče ze západu, avšak brzy se je naučili vyrábět i slovanští řemeslníci. Byly dlouhé až 90 cm, oboustranně broušené, se zaoblenou špičkou, což napovídá, že šlo o převážně sečnou zbraň. Meče se odlišovaly různými typy jílce (zejména záštity a hlavice).


2. Meč

Prototypem tohoto raně středověkého meče je kratší širší meč římský (gladius) nebo keltsko-germánský (spatha). Jen ve vzácnějších případech vznikl na domácí půdě meč jako prodloužená verze saxu, což lze rozpoznat podle zbroušení čepele. Meč býval opatřen dřevěnou pochvou a zavěšován na hák k pasu. V 9. a 10. století měl vysokou cenu, hlavně pokud byl opatřen značkou výrobce, jakým byl např. Ulfberth v Porýní. Tuto značku používali v pozdější době i pasíři. Vzhledem k tomu, že meč mohl vlastnit vždy jen představitel vyšší třídy, je pochopitelné, že jej můžeme nalézt jako součást milodarů v hrobech jezdců.


3. Sekyra

Meč u prostých bojovníků nahrazovala sekyra (obr. 3), která splňovala několik účelů, protože sloužila i jako nástroj. Na Moravě (později také v Čechách) v 9. století převládal typ bradatice, u nás vyráběný a používaný po celý středověk i na území Kyjevské Rusi. Bradatice měla vykrojené ostří a otvor rozšířený v kratší nebo delší ostny, sloužící k pevnému zachycení topůrka, dlouhého až 90 cm. Současně s tímto typem se vyskytovala typologicky starší úzká sekyra neboli širočina. Sekyra v honosném provedení, občas dovezená z Orientu, mohla sloužit i jako mocenský symbol. Mezi archeologickými nálezy je též hojně zastoupen typ sekyry s úzkou hlavicí. Lze předpokládat, že se jedná o specializovaný druh určený k boji, protože úzké ostří nebylo vhodné k práci, ale hodilo se k prosekávání šupinových zbrojí.


4. Kopí

Zbraní převážně jízdních bojovníků bylo kopí (obr. 4). Jeho železný hrot měl nejčastěji listový tvar, s tulejkou, často opatřenou praktickými křidélky. Délka hrotu přesahovala 20 cm, ratiště měřilo asi 2–3 m. V písemných pramenech se kopí – obvykle spolu s praporcem – objevuje jako symbol, který má posvátný charakter. Ratiště honosného kopí nesoucím praporec bylo vyváženo botkou, zhotovenou z barevného kovu, zlacenou, různě zdobenou.


5. Luk

Rozšířenou zbraní velkomoravských bojovníků byl také luk a šípy (obr. 5). Nejčastěji lze nalézt železné hroty listového tvaru nebo tvaru s křidélky. V našem prostředí šlo o jednoduchou zbraň pěchoty, na rozdíl od jízdních lučištníků kočovných národů (Avarů, Maďarů, později Tatarů, Kumánů a dalších), kteří lukem, uzpůsobeným pro jezdce, podporovali efektivně svůj útok. Další střelnou zbraní, používanou prostým lidem, byl prak (obr. 6).


6. Prak

Dosti běžným ochranným prostředkem v těch časech byl štít (obr. 7). Měl různé tvary kruhové, oválné i mandlovité a chránil větší či menší část těla. Zhotovoval se z dřevěných latěk potažených kůží a zpevněných kováním, uprostřed s puklicí.


7. Štít

Zatímco štít byl všeobecně rozšířenou součástí výstroje, lze předpokládat, že helmici a brnění nosili většinou jen přední bojovníci, zejména kníže a jeho družina. Nálezy přileb (obr. 8), zejména ve starším období jsou u nás vzácností. Podle několika exemplářů, k nimž patří známá tzv. svatováclavská helma, byly tehdejší přilby v podstatě karolínského nebo normanského stylu, jednoduchého mírně kónického tvaru, s pevným nánosníkem.


8. Přilba

K památkám na knížete sv. Václava náleží také kroužkové železné brnění (obr. 9), které podle tehdejších zvyklostí v podstatě kopíruje střih košile. Originál zbroje sv. Václava je ještě doplněn kroužkovým „pláštíkem“, zesilujícím ochranu krku a ramen. Ačkoli zmíněná zbroj je připisována světci žijícímu až po zániku Velkomoravské říše, tradice tohoto druhu ochrany vladaře a jeho družiny sahá až do dob avarsko-slovanských.


9. Kroužkové železné brnění

Zbroj zhotovená z železných kroužků navzájem spojených byla však drahá, a přes svou prodyšnost a elastičnost neposkytovala majiteli dostatečnou ochranu proti šípům, vystřelovaným z luků nájezdníků turkotatarského původu. Poměrně dokonalou ochranu představovala tzv. šupinatá nebo lamelová zbroj v podobě kabátce s krátkými rukávy, sahajícího až ke kolenům. V tomto případě byly kovové, případně kostěné nebo kožené plátky ve tvaru čtverců nebo střešních tašek nanýtované nebo našité na kožený podklad. Podle zobrazení jezdce – sokolníka, na stříbrné plaketě ze Starého Města se zdá, že bojovníci používali také jakési prošívané plátěné kabáty, na které se našívaly svislé pruhy silné kůže.

Jak již bylo řečeno, jízdní družiníci byli pouze jádrem vojska, které tvořila také početná pěchota složená z rolníků a řemeslníků povolaných do zbraně. Tito bojovníci si pochopitelně nemohli opatřit drahý meč, přilbu a pancíř, takže šli do boje ve svém každodenním oblečení, vyzbrojení luky, oštěpy nebo sekyrami. Jejich prosté haleny byly chráněny jen nášivkami. Určitou ochranu proti sečným a bodným ranám poskytovaly také vesty ze zvířecí kožešiny. Hlavu mohla chránit i špičatá látková nebo kožená čapka.

Oděv

Ačkoli máme dostatek informací o výzbroji velkomoravských bojovníků, chybí nám dokumenty, podle nichž bychom mohli přesně zrekonstruovat jejich oděv. Zbytky látek podlehly za dlouhá staletí zkáze a existuje pouze několik vyobrazení obyvatel Velké Moravy v podobě kreseb a rytin v iluminovaných rukopisech. Naši předkové však uměli tkát lněné látky a sukno, z nichž jistě vyráběli oděvy. Mužské oblečení se tak skládalo z košile, kalhot a tuniky nebo kazajky stažené opaskem s přezkou a ozdobným nákončím. Proti zimě chránily Slovany kožichy, které byly v honosné podobě jako šuby součástí šatníku společenské elity.


10. Třmeny

Obuv tvořily nevysoké kožené boty s tenkou podrážkou, kolem lýtek si muži omotávali kožené řemínky. Bojovníci na koních při jízdě zasouvali nohy do trojúhelníkovitých třmenů (obr. 10) s rovným šlapadlem západního stylu. K pobízení koně – i jako odznak společenského postavení – sloužily železné podlouhlé ostruhy (obr. 11) s krátkým hrotem, plátované stříbrem, zdobené zlatem a sepnuté kováním stejně zdobeným.


11. Ostruhy

Podle pramenů z pozdějšího období útočila v čele bitevního šiku družina ozbrojených jezdců na těžších vysokých koních, v brnění různého druhu, s přilbou s nánosníkem, štítem, až 3 metry dlouhým kopím a s mečem po boku. Jiní jízdní bojovníci mají na iluminacích místo meče sekyru a kopí připravené k bleskovému útoku. Za nimi postupují roje pěších bojovníků, jejichž oděv i výzbroj je mnohem prostší.

Na obr. 1, 2, 4 a 8 jsou zachyceny výrobky zbrojíře J. Jankaje (www.zbrojirstvi-jankaj.eu).

Příloha - Oživená doba Velké Moravy

Díky pokročilé technologii výzkumů a vyspělým komunikačním prostředkům současné doby dostává naše vnímání minulosti velmi plastickou podobu. Děje se tak i zásluhou členů společností oživené historie neboli reenactmentu z takřka celého světa. „Oživováním“ epochy slovanských hradisek se zabývá mnoho spolků nejen u nás, ale i v sousedních zemích, jak dokazují tyto fotografie (zdroj: Pinterest).


M1, M1a. I takto mohl vypadat velkomoravský jízdní družiník. Přilbu často doplňoval ochranný závěs. Kopí s trojhranným hrotem a mohutnými křidélky je spíš franckého typu.


M2, M2a. Rekonstrukce vzhledu západoslovanského – tedy i velkomoravského – velmože. I zde jsou patrné francké vlivy (viz srovnávací ilustrace).


M3. Velkomoravští pěšáci až na malé výjimky nenosili přilby ani zbroje. Z velké části byli vyzbrojeni jednoduchým lukem.


M4. Slovanský jízdní lučištník.

Špičatá přilba s koňským ohonem a kompozitní luk ukazují na silné vlivy nájezdníků z eurasijských stepí. Hbití jezdci na rychlých koních, vyzbrojení velmi účinným východním lukem, byli po celý středověk postrachem těžké feudální kavalerie.


M5. Na raně středověkých trzích se dalo koupit všechno, od předmětů každodenní potřeby, až po drahocenné kožešiny nebo šperky z Orientu. Cena mladé otrokyně byla srovnatelná s cenou kvalitního meče z franckých nebo vikinských dílen.


M6. Francký jezdec z karolínského období.


M7. Frančtí jezdci z 8. – 10. stol., s praporci na kopích.

Východofrancká (německá) říše byla od počátku nebezpečným sousedem západních Slovanů. Díky vyspělejší řemeslné výrobě mohli nosit přilbu a zbroj nejen frančtí jezdci (zárodek feudálních rytířů), ale i velká část pěchoty.


M8. Manželský pár náležící ke kmenové aristokracii starých Maďarů. Maďarská vojska složená z pohyblivých jezdců velkou měrou přispěla k pádu Velké Moravy na konci 9. stol.

Zdroje:
Miloš Šolle: Staroslovanské hradisko, Vyšehrad 1984.
Petr Klučina a kolektiv: Od zbroje k stejnokroji, Naše vojsko 1988.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více