V tomto článku bych rád v krátkosti popsal vznik a působení specializovaných jednotek Luftwaffe určených pro boj se čtyřmotorovými bombardéry spojenců. Konkrétně se chci věnovat znovu obnovení jednotek Zerstörergruppen a vzniku jednotek Sturmgruppen v období od druhé poloviny roku 1943 do konce roku 1944. Pro obě tyto uvažovaná témata byla velmi výzmaným milníkem spojenecká operace Argument (20.-25. února 1944), více známá pod názvem „Big Week“. A zatímco pro nově vzniklé zárodky jednotek Sturm přinesla tato spojenecká operace možnost prvního křtu ohněm, tak pro jednotky Zerstörergruppen předznamenala konec jejich kariéry...

Big Week

Tato operace znamenala faktické zahájení bombardovací ofenzivy spojenců se strategickým cílem dosažení vzdušné převahy nad Západní Evropou a umožnění plánovaného vylodění spojenců ve Francii. Primárním cílem operace Big Week pak byly po dobu jednoho týdne letiště a výrobní závody německého leteckého průmyslu s tím, že se předpokládal velmi silný odpor ze strany Luftwaffe. Tím měl být zajištěn také sekundární cíl operace, tedy způsobení co největších ztrát v doposud silné letecké obraně Třetí říše. Spojenci a zejména tedy americká 8. letecká armáda se na tuto operaci důkladně připravovali už v průběhu roku 1943, kdy první velké denní nálety na německé území ukázaly neschopnost přežití nechráněných bombardovacích svazů nad nepřátelským územím, a to i přes jejich silnou defenzivní výzbroj (typicky deset půl palcových kulometů na jeden bombardér). Bylo tedy jasné, že pokud má být bombardovací ofenzíva úspěšná, pak musí být stíhací doprovod schopen zajistit krytí bombardovacích svazů po celou délku jejich mise. Na štěstí pro spojence už tehdy byly k dispozici letouny P-38 Lightning a zejména Merlinem poháněné P-51B Mustang, které byly schopny tyto požadavky splnit.

Pár tématických fotografií z operace Big Week než se pustíme do popisu protiopatření na straně Luftwaffe.

Zerstörergruppen

Přípravy na bombardovací ofenzívu spojenců probíhaly ale také ze strany Německa. Ve druhé polovině roku 1943 tak byla nově zformována druhá generace „Zerstörergruppen“ jako odpověď na denní bombardovací ofenzívu osmé letecké armády USAAF. Byly reaktivovány celkem tři jednotky – zatímco ZG1 „Wespen“ a ZG26 „Horst Wessel“ byly staženy z jejich předchozích působišť na východní a italské frontě, tak ZG76 „Haifishgeschwader“ byla nově vytvořena z personálu jiných jednotek (především průzkumných). Tyto tři jednotky byly doplněny personálem do plných stavů, vyzbrojeny letouny Bf-110 G-2 se specializovanými zbraňovými úpravami a vrženy do boje proti těžkým čtyřmotorovým bombardérům. Zpočátku se koncept užití Pulk-zerstörer (doslova ničitelů formací) jevil jako správná cesta a tyto jednotky dokázaly velmi úspěšně působit ve své úloze. Bylo to jednak proto, že Bf-110 jako takový umožňoval instalaci těžké výzbroje jako velkorážné kanóny a rakety Wfr.Gr.21, ale také proto, že v té době ještě spojenci nebyli schopni zajistit pro bombardovací svazy stíhací doprovod po celou dobu náletu. Tato situace se však změnila zejména s nasazením Merlinem poháněných Mustangů od prosince 1943 a z lovců se tak stala lovená zvěř. Neschopnost přežití konceptu těžkých stíhačů za takovýchto podmínek se tak naplno projevila právě při letecké ofenzivě „Big Week“ v únoru 1944 a během následujících náletů na Berlín, kdy všechny tři nasazené Zerstörergruppen zaznamenaly těžké ztráty. Ty pak v průběhu roku dále rostly a znamenaly postupné stažení Bf-110 ze všech denních operací. Nejpozději do podzimu 1944 pak už byly všechny Zerstörergruppen přezbrojeny buďto na jednomotorové stíhačky, nebo na dvoumotorového následovníka Me-410. Avšak ani tento letoun, který by za jiných okolností mohl být skvělou zbraní, nedokázal v prostředí spojenecké vzdušné převahy snížit ztráty těžkých stíhacích eskader. Do konce roku 1944 pak byly i jednotky vyzbrojené Me-410 rozpuštěny a „Zerstörerwaffe“ jako taková přestala prakticky existovat.

Sturmstaffel 1

Jak již bylo zmíněno v ůvodu, tak svůj křest ohněm si v období „Big Week“ prošla také první specializovaná jednotka „Sturm“ určená pro boj se čtyřmotorovými bombardéry, jejíž počátky se datují někdy do září 1943. Tehdy duchovní otec těchto jednotek Major Hans-Günter von Kornatzki přišel s myšlenkou, že spojencům je třeba zasadit několik zdrcujících úderů, při kterých by byly sraženy k zemi celé bombardovací svazy. Kornatzki věřil tomu, že takové ztráty nebudou moci Američané ignorovat a budou muset opustit myšlenku denní bombardovací ofenzívy. V průběhu podzimu 1943 tak byla z dobrovolníků vytvořena jednotka Sturmstaffel 1, která byla vyzbrojena pancéřováním doplněnými Focke-Wulfy Fw-190A-6/R7 pojmenovanými „Sturmjäger“. Na začátku roku 1944 byla jednotka Sturmstaffel 1 připravena na operační činnost, ale její první nasazení v průběhu ledna znamenalo velké zklamání. Bylo tomu jednak proto, že aktivita spojenců byla v lednu výrazně minimalizována nepřízní počasí, ale také proto, že připravenost jednotky na bojovou činnost byla přece jen trochu uspěchaná. Po neúspěšném lednu a dalším pilování techniky útoku z šesté hodiny v uzavřené formaci pak přišel opravdový bojový křest jednotky právě během spojenecké operace Argument. Ještě lepších výsledků pak dosáhla jednotka Sturmstaffel 1 během navazujících amerických náletů na Berlín, kdy například 6. března 1944 zaznamenalo pouhých sedm nasazených Sturmjägerů jednotky sestřelení sedmi B-17, což představovalo 10% celkových ztrát těžkých bombardérů v rámci mise č.250 8. letecké armády.

Duchovní otec jednotek Sturm Major Hans-Günter von Kornatzki

Dvě fotky z výcviku Sturmstaffel 1

Prameny
Peter Kaššák: Článek SUPERZERSTÖRER!, Eduard-info-2012-12CZ
John Weal: Messerschmitt Bf 110 Zerstörer Aces of World War 2, Osprey Publishing
John Weal: Luftwaffe Sturmgruppen, Osprey Publishing