Main Menu
User Menu

Obrněné vlaky ruské armády za 1. světové války

Autor : 🕔07.04.2019 📕6.545
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 81.134,- Kč
♡ Chci přispět

I. Krátká historie obrněných vlaků

První obrněné vlaky byly postaveny a bojově použity za americké občanské války na začátku šedesátých let devatenáctého století. Nejednalo se ještě o obrněné vlaky v dnešním slova smyslu, ale spíše o děla, hlavně těžká, umísťovaná nejprve improvizovaně na běžné železniční vagony, později se speciálně konstruovanými podvozky. Účinnost nové zbraně a její efektivnost v bojových akcích se ukázala jako nečekaně vysoká, takže se na obou znepřátelených stranách rychle prosadila a byla na tehdejší dobu široce používaná.  

Evropa, ve které vojenští specialisté všech větších armád americký konflikt velmi pozorně sledovali, se použití nové zbraně dočkala nedlouho nato – za prusko-francouzské války byla pruská děla umístěná na železničních vozech s velkým úspěchem použita k ostřelování obležené Paříže.         

Smutná zkušenost přiměla Francouze záhy po skončení bojů k velkorysému projektu – vzhledem k předpokládanému manévrovému způsobu boje v příští válce a s ním spojené potřebě rychlého přemisťování dělostřelectva, hlavně středního a  těžkého – se pustili do výzkumu a projektování moderního těžkého železničního dělostřelectva. Známý dělostřelecký konstruktér Ing. Canet vypracoval projekty na 120 mm a 155 mm železniční kanóny u kterých se mu navíc podařilo úspěšně vyřešit dosavadní achilovu patu této zbraně – silně destruktivní účinky zpětného rázu při výstřelu na podvozky a zčásti i na samotnou železniční trať. Vyprojektoval k tomuto účelu tzv. skluznou lafetu se šikmou rampou, po které se hydraulicky brzděná lafeta po výstřelu pohybovala. Podle výsledků zkušebních projektů pak byl postaven první speciální železniční kanón ráže 190 mm přijatý jako vz.1873 do francouzské výzbroje. Rozsáhlý vývoj a výroba tohoto druhu zbraní pak ve Francii  pokračoval i nadále a následovaly ji i některé další evropské mocnosti.

Obrněný vlak v dnešním slova smyslu vznikl na přelomu 19. a 20. století v jižní Africe za anglo-búrské války. Búrská přepadová komanda ničila i v hlubokém britském týlu železniční tratě, které Angličané v ohromných prostorách země nutně potřebovali k zásobování svých jednotek. Ti proto k jejich ochraně začali stavět provizorní pevnůstky na kolech, připojované k nákladním i osobním vlakům. Vyzbrojené byly velmi rozmanitě – někdy i lehkými děly, jindy kulomety a někdy jen puškami – a proti palbě pěchotních zbraní byly chráněné pytly s pískem, pražci atd. Postupně pak, po získání potřebných zkušeností, přecházeli Angličané od primitivních a jen stěží vyhovujících improvizací k prvním opravdu pancéřovaným vozům a později i k typovým obrněným vozům, které se ukázaly být velmi účinným a možná i rozhodujícím činitelem v tomto specifickém protipartizánském boji. V pozdější době konfliktu byly stavěny tři rozdílné typy vozů. Prvním byly běžné kryté nákladní vozy chráněné 6 – 7 mm pancéřovými plechy nebo 1 cm kotlovým plechem. V jejich horní části byla kolem celého vozu dlouhá štěrbina sloužící jako průzor k pozorování okolí a ventilaci, používaná zároveň jako střílna pro stojící střelce. Další střílny, sloužící tentokrát pro ležící nebo klečící střelce, byly ve spodní části stěn. V přední stěně vagonu pak byla vyříznuta čtvercová střílna pro rychlopalné dělo. Všechny střílny a průzory byly v případě potřeby uzavíratelné odsuvnými clonami, pro nástup a výstup osádky a převáženého výsadku sloužila pancéřová odsuvná dvířka ve stěnách vagonů. Ke stavbě obrněných vozů druhého typu sloužily polokryté čtyřosé železniční nákladní vozy. V malé vzdálenosti od jejich dřevěných stěn směrem ke středu vozu byla postavena konstrukce ze železných plechů a vzniklá mezera byla vyskládána kolejnicemi. Takto chráněné stěny dosahovaly výšky asi 2 metrů a nacházely se v nich střílny pro rychlopalná děla (po jednom v přední a zadní části vagonu), kulomety a pušky. Střechu tvořilo plátno natahované v případě potřeby na zvláštní rámy. Ke kruhovému pozorování okolí byly vozy vybaveny pancéřovou věžičkou s uzavíratelnými průzory převyšující o něco stěny a postavenou uprostřed vozu na zvláště k tomu vytvořené konstrukci.  Třetím a zároveň nejjednodušším typem obrněných vagonů byly běžné plošinové železniční vozy chráněné do výšky 91,5 cm naskládanými kolejnicemi. Pokud nebylo zrovna po ruce dostatečné množství kolejnic, bylo k ochraně posádky použito cokoliv jiného – pražce, pytle s pískem, kotlový plech atd. Mimo tyto tři typové konstrukce obrněných vagonů byly samozřejmě používány i jiné – nejzajímavějšími z nich byly běžné nákladní vozy, jejichž stěny, vyrobené z plechů s vyříznutými střílnami, byly směrem k osám vozu zešikmeny, takže střely na ně dopadající po nich sklouzávaly což samozřejmě významně zlepšovalo ochranu osádky. Většina z popsaných obrněných vozů nebyla vybavena dveřmi a osádka proto musela při nástupu a výstupu přelézat jejich stěny a neměly ani střechy, čímž bylo jednak vyřešeno větrání vnitřních prostor při střelbě a navíc to usnadňovalo používat při kruhovém pozorování okolí nejrůznější pevné nebo přenosné konstrukce. Ohrožení přepravy vojsk, zbraní a zásob Búry postupně dosáhlo takových rozměrů, že Angličané museli začít široce využívat vagonů se železnými stěnami a připojovat obrněné vagony k obrně skoro každého nákladního vlaku. Bojové podmínky si vbrzku vyžádaly i použití pancéřové ochrany lokomotiv, jejichž poškození a tím znehybnění celého vlaku z něho dělalo vítaný cíl pro búrské střelce a znamenalo, zvlášť na začátku konfliktu, více než citelné ztráty na straně Angličanů. K ochraně lokomotiv obrněných vlaků se používaly nejprve řetězy navěšené v několika vrstvách na tendr, kotel a kabinu strojvůdce, později byly používány kotlové a pancéřové plechy. Aby byly lokomotivy chráněny co nejvíce, byly umísťovány do středu souprav, což navíc umožňovalo i volnou palbu kupředu i dozadu v ose trasy děly umístěnými v čelním a koncovém vagonu. Jako dělová výzbroj obrněných vlaků byly v největší míře používány běžné polní kanóny ráže 76,2 mm, někdy však byly použity i podstatně výkonnější kusy ráží 150 mm nebo i 220 mm. Soupravy nemívaly více než 10 vozů, většinou jen 3 – 4. Natírány byly krycími barvami. K osvětlení trati v noci sloužil elektrický reflektor pro který vyrábělo proud dynamo. Do sestavy některých obrněných vlaků patřily obrněné drezíny systému Sims se čtyřčlennou osádkou, chráněné pancéřovými plechy tloušťky 5 – 7 mm a vyzbrojené malorážovým rychlopalným kanónem Maxim. Jejich petrolejový motor měl sílu 7 ks a umožňoval jim dosáhnout nejvyšší rychlosti až 35 km za hodinu. Sloužily hlavně k průzkumu, opravám a ochraně tratí, podpoře mateřského obrněného vlaku v boji a jeho rychlému spojení se zázemím.

Anglické zkušenosti s využitím nového typu obrněných vlaků byly v Evropě velmi bedlivě sledovány všemi vojenskými experty, kteří se zajímali o využití neortodoxních bojových prostředků pro potřeby předpokládaných bojových operací v podmínkách moderní války a idea využití obrněných vlaků našla své následovatele, zvláště když Evropa spěla ke globálnímu konfliktu.

II. Před válkou

První informace o obrněných vlacích v Rusku jsou z let 1900 – 1902 (období povstání a války v Číně), kdy na vlaky soukromé společnosti „Kitajsko-vostočnoj železnoj darogy“ (Čínsko-dálněvýchodní železnice) útočili čínští povstalci, známí v Evropě jako Boxeři. Její vedení proto vypracovalo projekt podle kterého Putilovské závody v Petrohradu vyrobilo15 pancéřových kompletů pro vagony a 5 pro lokomotivy, které byly již na začátku roku 1901 dopraveny do Mandžuska. (Samozřejmě, že se vnucuje otázka jak je možné, že soukromá komerční společnost mohla mít obrněné vlaky. Dálný východ ale byl samostatnou kapitolou carského Ruska a za podmínek, které tam tehdy panovaly se tato společnost stala prakticky samostatným a téměř suverénním státem ve státě. Formálně existovala pod záštitou ministerstva financí, to ji však ve skutečnosti přímo řídilo.  Disponovala tak nejen vlastním územím, ale i vlastní bílo-žlutou vlajkou, říčními flotilami na Amuru a Sungaře, námořní flotilou a dokonce soukromou armádou.)  Z popudu ministra financí S.J.Vitteho byly navíc prostřednictvím Argentiny pro plánované obrněné vlaky objednány u Kruppa polní kanóny ráže 75 mm, které měly mít lepší parametry než tehdejší nejnovější domácí polní kanóny ráže 76,2 mm vz.1900. (Ruské ministerstvo války tento nákup bralo jako těžkou urážku a ponížení – a to zcela oprávněně, protože tak to bylo ministrem financí, který se s ministrem války neměl příliš v lásce, pravděpodobně i zamýšleno!) Vzhledem k tomu, že se prameny značně rozcházejí, není zcela jisté, zda ke stavbě obrněných vlaků skutečně došlo, jisté ale je, že po skončení bojů byly pancéřové komplety uloženy ve skladech společnosti.

Nezávisle na projektu obrněných vlaků byly ve stejné době osobní vozy první třídy používané na transsibiřské magistrále v blízkosti čínských území opatřeny ve spodní části do poloviny výšky oken pancéřováním odolávajícím střelám z pěchotních zbraní a cestujícím bylo doporučováno, aby se v případě palebného přepadu položili nebo posadili na podlahu.

V květnu roku 1904 v době rusko-japonské války byla z důvodu projednání otázky použití obrněných vlaků na tomto bojišti vytvořena zvláštní komise působící u vedení železnic. Její členové po důkladném probrání všech aspektů došli k závěru, že použití obrněných vlaků proti silným a dělostřelectvem dobře vybaveným jednotkám protivníka by s největší pravděpodobností bylo zcela neefektivní. Zároveň ale označili za nanejvýše potřebné použití pancéřovaných lokomotiv v bojových oblastech. Jejich projekty, vypracované v Putilovském a Koloměnském závodě, byly předloženy již v květnu téhož roku. Putilovský projekt byl vyhodnocen jako výrazně lepší než jeho soupeř, plně však nevyhověl ani on a byl proto vrácen projektantovi k dopracování.

III. 1. světová válka – roky 1914 až 1915

Další etapou se v historii ruských obrněných vlaků stalo období 1. světové války tentokrát se však týkalo již výhradně armády a jejich konstrukce nezůstala jen u teoretických úvah, případně projektů.

První obrněný vlak ruské armády postavil již na začátku srpna 1914, tedy na úplném začátku bojových operací, 9. železniční prapor v Tarnopolu. Zajímavé je, že řada jeho prvků pocházela od nepřítele. Zpočátku sestával z kořistní rakouské lokomotivy opatřené pancéřováním a tří vozů, jednoho dělového a dvou kulometných. I celá jeho výzbroj pocházela z kořisti získané na nepříteli. Dělový vůz sestával z plošinového vozu s chráněným podvozkem, na který byl do pancéřové nástavby na otočné platformě umístěn rakousko-uherský lehký polní kanón M. 5/8 ráže 76,5 mm. Kulometné vozy byly vyzbrojeny každý pěti kořistními těžkými kulomety  typu Schwarzlose M.7/12 ráže 8 mm. Podle dochovaných fotografií byla na jejich střeše umístěna otáčivá pancéřová věžička s uzavíratelnou kulometnou střílnou nebo krytým reflektorem.  Lokomotivu chránil pancíř o tloušťce 15 – 20 mm, bojové vozy pak o tloušťce 10 – 12 mm. Osádku tvořili 2 důstojníci a 46 mužů. Vlak byl přidělen ke 3. armádě a jeho prvním velitelem byl jmenován poručík Bělov. Operoval ve lvovském prostoru, kde již 22. srpna za útoku na Stanislawow dobyl nečekaným výpadem důležitý most což ruským jednotkám umožnilo rychlé obsazení města. Za tento čin byl Bělov vyznamenán  Svatojiřským křížem. (Vlak byl později označen jako Obrněný vlak No.8. V roce 1916 dostal ještě jeden dělový vůz, novou lokomotivu typu Ov ruské výroby a zřejmě i ruskou výzbroj.) 

V listopadu roku 1914 byl na základě rozkazu velitele 6. sibiřské divize 4. železničním praporem zřejmě poblíž Lodže (Varšavy?) urychleně postaven obrněný vlak složený ze dvou opancéřovaných čtyřosých uhelných vozů typu Foks – Arbel a osobní lokomotivy typu Ja. Každý z vagonů byl vyzbrojen jedním 37 mm námořním kanónem a čtyřmi těžkými kulomety. Pancéřování mělo tloušťku 7 – 12 mm a osádka čítala 102 mužů. Poprve byl bojově nasazen 19. – 24. listopadu u stanice Koluszki v prostoru Lodže, na jaře 1915 se účastnil bojů u Varšavy a Ivangorodu.  V srpnu 1915 byl předán Námořnímu pluku zvláštního určení v jehož sestavě pak bojoval až do konce války. Jeho charakteristickým znakem byly bílé kotvy, které si na jeho boky námořníci namalovali. V průběhu roku 1915 byl vlak posílen – dostal ještě třetí obrněný vůz téže konstrukce i výzbroje jako byly dva předešlé.

Další obrněný vlak, vyrobený na začátku srpna roku 1915 3. železničním praporem, zasáhl již 16. srpna do ústupových bojů u Brestu, a to rozhodujícím způsobem. Nejen že dokázal odrazit tři německé útoky, jejichž cílem bylo zničení Perejeslavského pěšího pluku, ale při následném protiútoku se dokonce dokázal zmocnit jejich výchozích pozic. Krátce nato byl převelen k 5. sibiřskému železničnímu praporu, spolu s ním byl přesunut k Rize a zde byl zařazen do posádky pevnosti Usť Dvinsk. Tento obrněný vlak byl sestaven ze dvou pancéřovaných kulometných vozů, vyzbrojených každý třemi těžkými kulomety, jednoho otevřeného dělového vozu s 76,2 mm horským kanónem vz.09 na kolové lafetě a polopancéřované lokomotivy typu Ov. Pancéřové desky tloušťky 4 – 5 mm byly připevněny na podklad z dubových fošen tloušťky 102 mm. Posádku tvořili 2 důstojníci, 37 poddůstojníků a střelců, 6 dělostřelců a 7 železničářů. Vlak byl později označen No.1.

Nejširšího nasazení se ruské pancéřové vlaky dočkaly na bojištích jihozápadního frontu, kde pro to byly nejvhodnější podmínky dané poměrně hustou sítí železnic. Na jaře roku 1915 operovaly v prostoru Krakova obrněné vlaky 2. sibiřského železničního praporu (původně improvizovaný obrněný vlak postavený jako posila obrany v obležené rakousko-uherské pevnosti Přemyšl, získaný po jejím pádu ruskou armádou, která jej opravila a zařadila do vlastní výzbroje, jeho osudy od podzimu 1915 jsou nejasné, 2. sibiřský železniční prapor převzal moderní OV typu Chunchuz.) a 9. sibiřského železničního praporu a obě tyto jednotky pak byly v květnu téhož roku nasazeny do krytí ústupu ruských vojsk od Přemyšlu.    

Velká bojová účinnost, značné operativní možnosti jejich použití a neoddiskutovatelná úspěšnost akcí na kterých se podílely, mezi kterými zvláště vynikl nájezd obrněného vlaku 2. sibiřského železničního praporu do týlu rakousko-uherských vojsk u města Krasnystaw, byly důvodem k rozhodnutí vybavit každý železniční prapor obrněným vlakem. Tyto však ale již neměly být improvizovaně stavěné svépomocí, ale sériové stavby podle předem připraveného a promyšleného plánu.

Asi nejlepšími výsledky se mohla pochlubit 2. zaamurská železniční brigáda, které velel generálmajor Michail Viktorovič Kolobov. (Do 1. světové války byla tato brigáda součástí Samostatné zaamurské brigády pohraniční stráže, jejímž úkolem byla obsluha a ochrana Společnosti čínsko-dálněvýchodní železnice. Na začátku války byla část této brigády přesunuta na západ a zařazena do sestavy ruských vojsk jako 2. zaamurská železniční brigáda.)  Stavbu sériových obrněných vlaků v ní zajišťovala její 4. rota 2. praporu, vedená kapitánem Danielem, a to v Hlavních železničních dílnách jihozápadních železničních drah v Kyjevě.  Se stavbou prvních pěti obrněných vlaků, stavěných podle předem připravených projektů, bylo započato již koncem měsíce června. Jednalo se o čtyři typizované obrněné vlaky označované podle názvu prvního dohotoveného jako typ „Chunchuz“ podle projektu generála Kolobova a obrněný vlak nazvaný „Generál Anněnkov(Generál Michail Nikolajevič Anněnkov (1835-1899) byl důležitou osobností v historii ruského dobytí Turkestánu v 19. století. Byl stavitelem trasy strategické transkaspické železnice přes území dnešního Turkmenistanu, což umožnilo krvavou porážku Turkmenů u pevnosti Geok – Tepe ležící 28 mil severozápadně od Ašchabadu roku 1881. Vvýznamnou roli hrál i roku 1885 v Afghánské krizi, kdy málem vypukla válka mezi Velkou Británií a Ruskem.) postavený podle projektu štábního kapitána Pilsudského pro 8. železniční prapor. Stavba probíhala neuvěřitelně rychle, k dohotovení vlaku typu Chunchuz stačilo pouhých 16 dnů.

Obrněný vlak „Chunchuz“ , který vojáci z dálného východu pojmenovali podle svých bývalých protivníků, obávaných čínských banditů, se kterými bojovali v letech 1900 – 1905, byl přijat do výzbroje 1.9.1915. Sestával z obrněné lokomotivy typu Ov a dvou dvouosých bojových obrněných vozů.  Oba byly uvnitř rozděleny na dvě části – otočnou dělovou věž a kulometnou kazematu. Kulometnou výzbroj každého vozu tvořilo 12 kořistních rakouských těžkých kulometů typu Schwarzlose M.7/12, 5 ve střílnách na každém boku a 2 ve střílnách umístěných v ose vozu za dělovou věží. (U prvních dvou vlaků tohoto typu mohly kulomety umístěné za dělovými věžemi střílet jen v ose vozu přes věž, u dalších dvou díky použití speciálních spontonů i do boků.) K chlazení kulometů při střelbě sloužil speciální rozvod vody vedoucí od tendru lokomotivy k chladiči každého z nich. Pro kulomety bylo vezeno celkem 150 600 nábojů z nichž bylo 1 500 kusů (10 pásů) uloženo jako pohotovostní zásoba ve speciálních skříňkách u každé zbraně. Dělová věž, umístěná v přední části vozu, byla namontovaná na otočném kruhu a konstruovaná tak, aby jí mohl ručně otáčet jediný muž, a to i přes to, že vážila 1 920 kg. Chráněná byla kotlovým plechem formovaným do potřebného tvaru na speciálních šablonách. Vyzbrojená byla 76,2 m horským kanónem vz. 04, který měl sice menší dostřel než běžně používané polní kanóny, svými výrazně menšími rozměry se ale pro umístění do poněkud stísněného prostoru věže ideálně hodil. (Tato zbraň byla oficiálně v dubnu 1914 vyřazena z výzbroje ruské armády a nahrazena horským kanónem vz. 09 stejné ráže, bylo jí však dostatečné množství ve skladech a nebyl proto problém ji získat.) Odměr věže byl 220° a pro dělo v ní bylo vezeno celkem 105 nábojů (80 šrapnelů a 25 granátů) uložených ve zvláštní prostoře pod otočným kruhem. Celková vezená zásoba dělostřelecké munice mohla být údajně až 900 kusů. Bojiště pozoroval velitel bojového vozu z nízké pozorovací věžičky nepřevyšující střechu vozu s úhlem pozorování 270°, kryté poklopem a umístěné za dělovou věží. (Bojové zkušenosti ukázaly, že i tato zdánlivě vyhovující šíře rozhledu je nedostatečná a bojové vozy proto byly vybaveny novou věžičkou s možností pozorování v úhlu plných 360°.) V zadní části střechy každého bojového vozu byl krytý otvor pro výsuvný reflektor a v podlaze byly nouzové výlezy. Vozy měly nainstalováno účinné parní topení vedené v trubkách na podlaze podél stěn přímo z lokomotivy, kovové stěny byly kvalitně tepelně i protihlukově izolovány dvoucentimetrovou vrstvou korku krytou zevnitř šestimilimetrovou překližkou. Uvnitř byly vozy natřeny bílou barvou, zvenku měly krycí maskovací nátěr. Velitel vlaku měl své bojové stanoviště na lokomotivě. Vybaveno bylo pozorovací věžičkou s kruhovým rozhledem vybavenou čtyřmi okénky uzavíratelnými v případě potřeby pancéřovými clonami s vyfrézovanými úzkými pozorovacími štěrbinami a rozvodovou deskou elektrické světelné signalizace s různobarevnými žárovkami pro spojení s veliteli bojových vozů. Spojení bylo pro jistotu navíc jištěno signálními zvonky a trubkovými zvukovody obdobnými jako na lodích. Potřebnou elektrickou energii vyrábělo dynamo umístěné v kabině lokomotivy a poháněné parní turbínou. Veškerá elektrická i vodní vedení mezi lokomotivou a vozy byla chráněna pancéřovými trubkami. Pancéřování mělo tloušťku 12 – 16 mm a jeho spodní části byly pro ulehčení přístupu k podvozku připevněny panty. Celá sestava byla vybavena záložními páry kol pro případ operací na rakouských nebo německých železnicích s menším rozchodem. Osádka vlaku byla rozdělena do tří oddílů, dělostřeleckého, kulometného a technického a tzv. lokomotivní brigády a sestávala celkem ze 4 důstojníků a 90 poddůstojníků a vojínů.  Vybavením a na tento typ zbraně doslova luxusními pracovními podmínkami byly vlaky typu „Chunchuz“ jednoznačně nejlepšími ruskými a později i sovětskými vlaky první světové, občanské i druhé světové války, jejichž osádkám se o komfortu posádek „Chunchuzu“ ani nesnilo.

Jak už bylo uvedeno, obrněný vlak „Chunchuz“ byl uznán za bojeschopný 1.9.1915. Při té příležitosti si jej prohlédl vrchní velitel ruské armády velkokníže Nikolaj Nikolajevič a s tím co viděl byl nadmíru spokojen. Svoji spokojenost na místě vyjádřil díkem a pochvalou vedoucímu prací kapitánu Danielovi a penězi, kterými podělil ostatní vojáky, kteří se zúčastnili prací. 2.9. byl předán 1. zaamurskému železničnímu praporu a 9.9. po doplnění posádky dělostřelci z 1. náhradní baterie horského dělostřelectva odjel pod velením poručíka Krapivnikova na své bojové působiště - na železniční trať Kovel – Sarny. 13. září byl přidělen 102. divizi, jejíž velení mu krátce nato, večer 23.9., přidělilo první bojový úkol - podporu útoku svého 408. pluku na rakousko-uherské jednotky.  Po příjezdu do stanice Rudočka byl proveden průzkum tratě vedoucí k předním protivníkovým zákopům a ve čtyři hodiny ráno obrněný vlak potichu vyjel k nepřátelské linii. Průběh bojové akce popsal poručík Krapivnikov ve svém hlášení následovně: „Po přiblížení k první linii okopů nepřítele na ně byla zahájena boční palba ze všech kulometů a předního kanónu, která nepřítele donutila opustit zákopy a dát se na útěk. V zákopech zůstala řada mrtvých a zraněných. Potom se vlak opět rozjel a prudkým kulometným a dělostřeleckým ohněm vyčistil i druhou linii nepřátelských zákopů. Při dalším pohybu vpřed vjel předběhový vůz, naložený kolejnicemi, pražci a dalším materiálem potřebným pro případnou opravu tratě, nečekaně do jámy po dělostřeleckém granátu, kterou nebylo možné za zatáčkou zakrytou náspem včas zpozorovat. Vyslal jsem vojáky, kteří vykolejený vagon, který zcela zablokoval trať, odpojili a vlak se pro nemožnost pokračovat vpřed začal vracet. Zakrátko však výbuch těžkého dělostřeleckého granátu zničil koleje i těsně za vlakem a vykolejený zadní vůz znemožnil jeho další pohyb a tím i únik z palby nepřítele. Krátce nato udeřil dělostřelecký granát do dělové věže předního bojového vozu a zabil velitele dělostřeleckého družstva Lazarova a čtyři dělostřelce. Po této události jsem vydal rozkaz opustit vlak. Boj trval 40 minut a za tu dobu bylo vystřeleno 73 dělových a 58 500 kulometných nábojů.

Rozbitý vlak stál mezi liniemi 3,5 měsíce. V noci z 11. na 12. 1. 1916 se podařilo skupině dobrovolníků vedené poručíkem Paškevičem dostat nepozorovaně k vlaku, opravit trať, postavit na koleje jeho zadní pancéřový vůz a odvézt jej do vlastních linií. Zbytek vlaku byl získán až po dalších několika měsících, při letní ofenzívě ruské armády, byl ale natolik zničený, že byl odepsán a odeslán do šrotu.

Na počátku září převzal své obrněné vlaky typu „Chunchuz“  i 2. a 3. zaamurský železniční prapor, čtvrtý byl předán 2. sibiřskému železničnímu praporu v říjnu. Při změně číslování obrněných vlaků koncem roku 1915 byla těmto vlakům přidělena čísla No. 2, 5 a 3.

Obrněný vlak „Generál Anněnkov“ byl po svém dokončení 10. října předán 8. železničnímu praporu a předveden veliteli jihozápadního frontu generálu Ivanovovi, který jej vysoce ohodnotil a vojáky podílející se na jeho stavbě finančně odměnil. Vlak sestával ze dvou dělových vozů, vyzbrojených každý kořistním 76,5 mm rakousko-uherským lehkým polním kanónem M. 5/8 v otočných věžích s odměrem 180° a zásobou munice 300 ks na hlaveň a až osmi těžkými kulomety pro které bylo vezeno 8 000 nábojů pro každý, měl tedy podstatně silnější dělovou výzbroj nežli „Chunguzy“, ale méně kulometů. Pancéřová ochrana uchycená na 25 mm podkladu z dubových prken měla tloušťku 10 – 20 mm. Vozy byly vytápěny párou vedenou z lokomotivy, telefonní spojení mezi nimi a lokomotivou bylo jištěno ještě světelnou a mechanickou signalizací. Osádku tvořili 3 důstojníci a 48 mužů. (Rakouská děla byla později vyměněna za standardní ruské lehké polní kanóny vz. 02 ráže 76,2 mm. Tento vlak údajně používal pro svou osobní potřebu ministerský předseda ruské prozatímní vlády Kerenský, po jeho útěku se jej v listopadu 1917 zmocnili bolševici.  V roce  1918 se dostal do výzbroje nově vzniklé finské armády a po modernizaci se účastnil bojů druhé světové války. Nyní je vystaven ve finském vojenském  muzeu v Parole.)

V srpnu 1915 byla pro potřeby 8. armády na osobní žádost generála Brusilova zahájena v mobilních dělostřeleckých dílnách stavba obrněného vlaku podle projektu dělostřeleckého inženýra Ing. Balla. Dokončen byl v železničních dílnách v Kyjevě a předán 4. sibiřskému železničnímu praporu. Sestával ze dvou dělostřeleckých vozů a jednoho vozu kulometného, pohon obstarávala pancéřovaná lokomotiva typu Ov. Ke stavbě dělových vozů byly použity různé tendrové podvozky, jeden dvouosý a jeden tříosý, na které byly na otočné plošiny kryté pancéřovou nástavbou umístěny 76,2 mm lehké polní kanóny vz.02. a čtyři těžké kulomety, pro které bylo v bočních i čelní stěně upraveno několik střílen krytých v případě potřeby odsuvnými clonami. Kulometný vůz se sedmi kulometnými střílnami na každém boku, dvěma pancéřovanými otočnými kulometnými věžičkami a vysokou válcovou pozorovací věží na střeše byl vyzbrojen devíti těžkými kulomety Maxim vz. 10 ráže 7,62 mm. Ve výzbroji vlaku však byly i kořistní rakousko uherské těžké kulomety Schwarzlose, které bylo v případě leteckého útoku možné vynést z vozu a upevnit na k protiletecké palbě zvláště zkonstruované dřevěné stoly, které byly součástí vybavení vlaku. Je možné, že tyto kulomety původně tvořily celou kulometnou výzbroj a kulomety Maxim byly použity až později. Tloušťka pancíře dosahovala 12 – 16 mm.

A teď několik slov o obrněných vlacích na jiných frontách. Koncem roku 1914 byly na Kavkaze v tbiliských železničních dílnách zbudovány čtyři obrněné vlaky. Každý z nich sestával z polopancéřované lokomotivy, dvou pancéřovaných bojových vozů a obrněného vozu na přepravu munice. Bojové vozy byly vyzbrojeny každý jedním horským kanónem vz. 04 a osmi těžkými kulomety,  jejich pancíř i pancíř na lokomotivě dosahoval tloušťky 12 – 16 mm a osádka sestávala ze čtyř důstojníků a 70 mužů. Dle požadavku velení měla být jejich výzbroj snímatelná a proto ani děla ani kulomety neměly žádné dodatečné speciální úpravy. Vlaky byly dislokovány : No.1 v Karsu, No.2 v Alexandrupoli, No.3 v Nachičevanu a No.4 v Tbilisi a jejich osádky byly sestaveny z vojáků 1. samostatné kavkazské železniční brigády. O jejich bojovém nasazení a osudech nemám dostatek informací, některé prameny však uvádějí, že obrněný vlak No.1 byl v pevnosti Kars zakopán do země a využíván jako „pěchotní fort“.

Stejně málo informací je i o obrněném vlaku užívaném na finských tratích. Ví se, že byl k dispozici veliteli 42. armádního sboru na stanici Ulenborg a že na jaře 1917 byl zřejmě zrušený. Jeho hlavním úkolem byla s největší pravděpodobností obrana pobřeží.

IV. Roky 1916 – 1918

V posledním čtvrtletí roku 1915 se na jihozápadní části rusko – rakouské fronty začaly projevovat výrazné tendence k přechodu na poziční způsob boje. Kolejové tratě v blízkosti fronty a hlavně ty, které vedly přes frontu k nepříteli byly masově ničeny, a to silně omezilo možnosti použití obrněných vlaků. Na začátku roku 1916 bylo na všech bojištích ruské západní fronty k dispozici celkem 11 obrněných vlaků (8 u Jihozápadního frontu a po jednom u Západního a Severozápadního frontu a jeden ve Finsku) a na kavkazské frontě další čtyři.

Vynucené nečinnosti bylo využito jednak k přesunu dvou obrněných vlaků (No. 2 a 3) k posílení Severního frontu a dalších dvou, silně opotřebených intenzívním bojovým využíváním, k nutným opravám a modernizacím. Do zázemí byly odeslány soupravy 2. a 9. sibiřského železničního praporu s úmyslem vyměnit u nich také dosud užívané kořistní lokomotivy za standardně pro ruské obrněné vlaky užívané parostroje typu Ov s typovým pancéřováním. Lokomotiva vlaku 9. sibiřského železničního praporu dostala pancéřovou ochranu stejného typu jako lokomotiva „Generála Anněnkova“, lokomotiva vlaku 2. sibiřského železničního praporu byla zase kryta pancéřováním použitým pro vlaky typu „Chunchuz“. Přestavby probíhaly v oděských železničních dílnách a prováděla je 4. rota 1. zaamurského železničního praporu, vedená kapitánem Krzivoblockým. Mimo prací na obrněných vlacích postavili v Oděse i dvě motorové pancéřové drezíny vyzbrojené každá dvěma těžkými kulomety v pancéřových otočných věžích. Čtyřčlennou osádku chránil osmimilimetrový pancíř, vozidlo hmotnosti asi 7 tun, poháněné benzínovým motorem o výkonu 30 ks, dokázalo vyvinout rychlost až 40 km/hod. 

V dubnu 1916 se velitel palácové stráže Vojejkov na přímý příkaz cara Mikuláše II. obrátil na náčelníka vojenských operací Stavky (vrchního velení) generála Rokožina se žádostí, aby umožnil příslušníkům Osobního železničního pluku Jeho Veličenstva zapojit se do bojů stejně jako se do nich již zapojili příslušníci jeho osobní ochrany a jeho osobního pěšího pluku a proto aby vybral jeden z obrněných vlaků nacházející se na nejvíce ohroženém úseku a předal jej k jejich využití. 23.4.1916 proto přijel obrněný vlak No.3 typu „Chunchuz“, sloužící do té doby u 2. zaamurského železničního praporu, do stanice Moloděčno, kde jej vybraní příslušníci osobního železničního pluku převzali. Po jejich zaškolení v obsluze byl koncem května převezen k opravě lokomotivy do železničních dílen v Minsku. Zároveň došlo i k posílení jeho výzbroje - podle projektu štábního kapitána Kuzminského byla na stropě vodní cisterny tendru namontována otočná dělová věž vyzbrojená 76,2 mm horským kanónem vz.09 instalovaným tak, že mohl střílet nejen proti pozemním, ale i proti vzdušným cílům.

V červnu 1916 byly všechny typové obrněné vlaky opět přesunuty k Jihozápadnímu frontu, kde se aktivně zapojily do podpory jeho letní ofenzívy.  Nasazeny byly např. v průlomu u Lucka na trati Kovel - Sarny, kde prokázaly vysoké bojové hodnoty. Vyznamenal se zde hlavně obrněný vlak No.5 3. zaamurského železničního praporu. V noci ze 14. na 15. července spolupracoval s 11. Pskovským plukem díky čemuž tento dokázal za pouhých 45 minut dobýt a obsadit nepřátelské zákopy. Během téže noci pak zasáhl do bojů při odrážení nepřátelských protiútoků ještě čtyřikrát. Jeho technická četa tou dobou pracovala na výstavbě a opravách cest v okolí trati. Velitel 3. divize, ke které 11. pluk patřil, vyslovil za významnou podporu v boji veliteli vlaku poděkování. Další významnou událostí byla podpora útoku 25. sevastopolského pluku obrněným vlakem „Generál Anněnkov“ na stanislawowském úseku fronty dne 25.7. při které na sebe stáhl palbu několika nepřátelských dělostřeleckých baterií a sám vypálil celkem 273 dělostřeleckých a 15 000 kulometných nábojů. Obrněný vlak No.8 9. sibiřského železničního praporu pomohl stejného dne Bělgorodskému pluku svým odvážným útokem dobýt nepřátelské zákopy a 17. – 22. září podporoval palbou u Břežan útok ruských vojsk na kótu 348.

Po zastavení ruské ofenzívy a stabilizaci fronty nastal téměř roční útlum bojových akcí. Obrněné vlaky podřízené Jihozápadnímu frontu v tomto klidném období většinou působily jako pohyblivé dělostřelecké baterie a k přímému ostřelování nepřátelských předních pozic byly užívány jen sporadicky. Ani u jiných frontů západní fronty se v této době akce obrněných vlaků nevyznačovaly nějakou zvláštní aktivitou. Vlak No.1  5.sibiřského železničního praporu vyjížděl ostřelovat nepřátelské pozice jen ojediněle a obrněný vlak No.4 M (Morskoj) Samostatného námořního pluku zvláštního určení, který se začátkem března 1916 zúčastnil bojů u jezera Naroč, přičemž 10.3. padl do připravené léčky, byl těžce poškozen a ztratil přední vagon zničený palbou německých děl, byl v železničních dílnách v Homlu opravován až do prosince. 

Zcela ojedinělým projektem, a to v celosvětovém měřítku (Málokdo ví, že z technického hlediska natolik předběhl svou dobu jako čtyřmotorový těžký bombardér Ilja Muromec), byl  obrněný motorový vagon „Zaamurec“, vyprojektovaný náčelníkem armádního železničního oddílu Jihozápadního frontu podplukovníkem Butuzovem, do jehož stavby se v lednu roku 1916 pustila rota kapitána Krzivobockého.  Za jeho základ posloužil čtyřosý podvozek typu Foks – Arbel na který byla postavena obrněná nástavba vytvořená z pancéřových plechů tloušťky 12 – 16 mm. Pro co nejlepší balistickou ochranu byl kladen maximální důraz na užití ploch zešikmených pod různými úhly a také na co možná nejnižší siluetu, aby poskytoval nepřátelské palbě co nejmenší cíl. Vagon byl rozdělen do pěti částí – dvou koncových kulometných a pozorovacích oddílů, dvou dělostřeleckých úseků a centrální kasematy. V koncových oddílech byl vždy pozorovatel sledující okolí průzory ve stěnách a kulometníci ovládající 2 kulomety s odměrem 90° a náměrem 15 – 20°. Dělové oddíly, navazující na koncové oddíly, sestávaly každý z otočné dělové kopule na stropě vozu vyzbrojené 57 mm pobřežními kanóny Nordenfeld s rychlostí palby 6 výstřelů za minutu, kterým náměr 60° umožňoval i palbu proti vzdušným cílům.  (Běžná rychlost palby těchto kanónů byla 15 – 20 výstřelů za minutu, u „Zaamurce“ však tohoto výkonu nemohlo být dosaženo pro příliš stísněný prostor věží. Tyto kanóny používala ruská armáda na začátku 20. století v pobřežních pevnostech pro blízkou obranu, za rusko-japonské války však neprokázaly požadovanou účinnost a byly proto vyřazeny z výzbroje. Stejně jako u 76,2 mm horského kanónu vz. 04, použitého např. u obrněných vlaků typu Chunchuz, se do výzbroje dostala zastaralá a již vyřazená zbraň. Horský kanón vz.04 neměl příliš dobré balistické vlastnosti a dostřel 6,5 kg těžkým granátem pouhých 4 250 m, stejně těžkým šrapnelem pak 4 150 m. Nordenfeldův kanón však na tom byl ještě podstatně hůře – jeho granát vážil pouhých 2,26 kg a šrapnel s osmivteřinovým zapalovačem, plněný 59 koulemi o průměru 13 mm, dostřelil maximálně 2 400 m. Stísněné prostory věží navíc výrazně snižovaly možnou rychlost palby a nedostatečné osvětlení bojových prostorů téměř znemožňovalo časování šrapnelů, takže jej použití bylo více než problematické, přesto že tvořily významnou část vezeného palebného průměru. ) Palba obou děl byla řízena z jednoho velícího místa. Ve střední části vozu v tzv. kazematě, byly jednak čtyři boční kulometné střílny na každé straně, umístěné po dvou v její přední a zadní části, jednak tam byly umístěny pohonné a pomocné agregáty - benzínové motory Fiat a Florencia o síle 60 ks každý, rychlostní skříň, kardanové spojky, dynamo, kompresor, akumulátorové baterie a ventilátory. K vnitřnímu spojení sloužil telefon a pomocná světelná signalizace. Ve výbavě bylo 8 periskopů, 2 dálkoměry systému generála Cholodovského a 2 reflektory. Zevnitř byl vagon obložen tepelnou a zvukovou izolací a vybaven topením využívajícím tepla výfukových plynů. Oproti běžným parním obrněným vlakům se „Zaamurec“ vyznačoval značnou pohotovostí k použití a autonomností (nepotřeboval čas k roztopení kotle a zásobu vody), velkou výhodou byla i jeho pohyblivost a malé rozměry. V polovině roku 1916 byl prakticky dokončen, pro zpoždění dodávky kardanů z Putilovských závodů a převodovky však mohly proběhnout zkušební jízdy až  od 18. do 22. října. Dosahoval při nich rychlosti až 45 km/hod. a prokázal snadnou ovladatelnost a splnění všech na něj v projektu kladených požadavků. 19.listopadu byl předveden zástupcům vrchního velení a pak byl odeslán na frontu. Od konce roku 1916 sloužil v podřízenosti 8. armádě a využíván byl nejčastěji jako pohyblivá protiletadlová dělostřelecká baterie. V květnu 1917 prodělal v kyjevských železničních dílnách generální opravu a v červenci se zúčastnil nezdařeného pokusu o velkou letní ofenzívu. Bojové využití odhalilo některé jeho nedostatky z nichž nejzávažnější byl příliš těsný vnitřní prostor (výška) dělových kopulí. Na podzim 1917 proto byly v oděských železničních dílnách sňaty a podloženy speciálními ocelovými barbetami. Pro lepší možnost pozorování byly navíc z dělových kopulí sejmuty dosavadní periskopy a nahrazeny čtyřbokými pancéřovými věžičkami s průzory. Do bojů na frontách první světové války však již nezasáhl. (V zimě 1917 – 1918 přecházel z rukou do rukou, od místních banditů tyranizujících okolí Oděsy až po anarchisty, v únoru 1918 jej obsadil oddíl rudých z obrněného vlaku s bojovým názvem „Svoboda nebo smrt“ (velitel námořník Andrej Polupanov) ke kterému byl následně připojen. V dubnu se stal součástí rudého obrněného vlaku No.4 „Polupanov“ se kterým byl odeslán na východní frontu. Za bojů s československými legionáři jej rudí v bezvýchodné situaci svrhli do Volhy odkud byl 22.7.1918 legionáři vyloven a po opravě zařazen do obrněného vlaku „Orlík“. Byl ale využíván i k samostatným akcím, a to pod názvem „Orlík 1“. Po vypotřebování munice ráže 57 mm byly kanóny Nordenfeld nahrazeny upravenými polními kanóny vz. 02, což významně posílilo jeho výzbroj. Od legionářů se dostal k japonské armádě, pak bělogvardějcům a po jejich ústupu do Číny do sestavy čínské armády, přesněji řečeno ozbrojených sil charbinských militaristů. V roce 1930 se jej opět zmocnili Japonci a jeho další osudy jsou nejasné.)

V létě roku 1917 začaly být z iniciativy 7. baterie jízdního dělostřelectva formovány tzv. „Úderné oddíly smrti“. Jak už vyplývá z názvu, jednalo se o speciální oddíly, které měly na čele útoku vyšších jednotek (od praporu po divizi) díky odvaze a sebeobětování svých vojáků prolamovat nepřátelskou frontu. Teoreticky vypadala celá akce velmi nadějně, ale vzhledem k vnitřnímu rozvratu ruské armády a hlavně tomu, že zdaleka ne všichni vojáci v jejich řadách byli nadšení dobrovolníci byly výsledky jejich užití více než skrovné. V červenci až srpnu se do jejich řad dostaly i obrněné vlaky No.2, No.3, No.8, No.9 a „Generál Anněnkov“. Společně s dalšími obrněnými vlaky se účastnily letní ofenzívy a po jejím zhroucení obětavě kryly ústup ruských vojsk. U Tarnopolu, kde na začátku července ruské jednotky opouštěly bezhlavě své pozice a v panice ustupovaly, se zvláště vyznamenaly soupravy No.7 a No.4. Spolu s obrněným oddílem zvláštního určení, 9. oddílem obrněných automobilů a několika sotní kozáků dokázaly déle než dva dny zadržovat nápor německých vojsk. (9. července vlak No.7 nečekaně napadl postupující německé kolony u stanice Děnisovo, způsobil mezi nimi paniku a na delší dobu jejich postup zastavil. Na stanici Sloboda, nalézající se v týlu celé akce, ale tou dobou došlo ke zdržení odjezdu a nahromadění nákladních vlaků, které mu zablokovaly ústup a posádka byla nucená poškodit vlak i zbraně a ustoupit pěšky. Bojové ztráty a nutné opravy způsobily, že v druhé polovině roku 1917 měla ruská armáda k dispozici pro bojové akce jen 7 obrněných vlaků.) Obrněný vlak No.8 zase ve dnech 17. – 19. července útočil na pozice nepřítele v prostoru stanice Husiatyń s cílem donutit jeho jednotky k ústupu od řeky Zbruč. V srpnu 1917 pak byl z iniciativy jeho velitele, kapitána Kondyrina, zformován železniční pancéřový úderný oddíl v jehož sestavě byly ještě obrněný vlak „Generál Anněnkov“, obrněněný vagon „Zaamurec“, obrněná drezína a dva obrněné automobily. Jednalo se o první pokus vytvoření pohyblivé kombinované pancéřové jednotky přímo určené k proražení nepřátelské fronty. Ani tento oddíl, ani posádky dalších obrněných vlaků však již nebyly schopné zabránit rozkladu ruské armády koncem roku 1917.

Velmi důležitou součástí obrněných vlaků byly jejich lokomotivy. Zpočátku byly používány nejrozmanitější stroje, které byly zrovna k dispozici, ať už domácí výroby nebo kořistní. Postupně však došlo k sjednocení pohonu obrněných vlaků nákladními parními lokomotivami typu O. Tyto stroje byly v Rusku vyráběny od roku 1893 a roku 1912 byly modernizovány zavedením nového typu rozvodu páry systému Valshard a dostaly označení Ov, podle kterého byly nazvány „Ovečkami“. Tyto stroje pak byly použity prakticky ve všech obrněných vlacích první světové, občanské i druhé světové války a ve 30. a 40. letech 20. století sloužily i k převozu těžkých železničních děl ráže 356 mm označených TM-1 (14 ks), 305 mm označených TM-2 (12 ks) a TM-3 (12 ks) a 180 mm kanónů TM-1 (18 ks). Je však nutné po pravdě uvést, že Ovečkami byly nazývány i téměř totožné lokomotivy typů Od, Ok a On. V Rusku a později v SSSR sice existovaly i mnohem silnější nákladní nebo rychlejší osobní lokomotivy, ale Ovečky se svými takticko-technickými parametry a manévrovacími schopnostmi ukázaly jako nejlepší. Váha všech výše zmíněných lokomotiv typu O se bez pancéřování pohybovala okolo 52 t, jejich optimální rychlost byla 50 km/hod. a dokázaly utáhnout náklad až 730 t.

Kolik přesně bylo v ruské armádě postaveno za první světové války obrněných vlaků, včetně všech i jen krátce působících improvizací, není známo. Tento článek se proto zabývá jen těmi nejvýznačnějšími z nich.

A) OV 9. železničního praporu (později Nr.8). Zpočátku 2 pancéřové vozy s kulometnou výzbrojí, jeden dělový vůz s otočnou pancéřovou nástavbou a kořistní rakousko-uherská lokomotiva. V roce 1916 přidán další dělový vůz a lokomotiva vyměněna za ruskou typ Ov s pancéřováním obdobným jako u OV „Generál Anněnkov“.  Kulometné vozy vyzbrojeny každý 5 rakousko-uherskými těžkými kulomety Schwarzlose M.7/12, dělový vůz s rakousko-uherským polním kanónem M.5/8 ráže 76,2mm.

B) OV postavený z iniciativy velitele 4. železničního praporu v listopadu 1914, předaný Námořnímu pluku zvláštního určení. Zpočátku 2 opancéřované čtyřosé uhelné vagony typu Foks-Arbel a osobní lokomotiva typu Ja. Každý vagon vyzbrojen jedním 37 mm námořním kanónem Hotchkiss a 4 těžkými kulomety. Pancíř tloušťky 7 – 12 mm, osádka 102 muži.

C) OV 5. sibiřského železničního praporu (později No.1). 2 obrněné vozy vyzbrojené každý 3 těžkými kulomety, 1 otevřený vůz s horským kanónem vz.09 na kolové lafetě, polopancéřovaná lokomotiva typu Ov. Pancíř 4 – 5 mm na 102 mm podkladu z dubového dřeva. Osádka 2 důstojníci a 37 střelců, 6 dělostřelců a 7 železničářů. Službu zahájil v srpnu 1915 poblíž Brestu, později v témže roce operoval v okolí Rigy a Usť – Dvinsku v podřízenosti 1. armády.

D) OV typu „Chunchuz“, 4 soupravy. Dva dvouosé bojové vozy, každý s jedním horským kanónem vz.04 v otočné věži a dvanácti těžkými kulomety. Pancéřování 12-16 mm, posádka 4 důstojníci a 90 mužů. Lokomotiva Ov.

E) OV „Generál Annienkov“. 2 dělové vozy, každý s kořistním rakousko-uherským polním kanónem M.5/8 v otočné dělové věži a osmi těžkými kulomety. Pancíř 10 – 20 mm, posádka 3 důstojníci a 48 mužů. Lokomotiva Ov.

F) OV konstrukce ing. Balla. Postaven na Brusilovův rozkaz. 2 dělové vozy (jeden dvou a druhý tříosý – podvozky tendrů) s otočnými pancéřovými nástavbami vyzbrojenými polním kanónem vz.02 a 4 těžkými kulomety. Kulometný vůz se dvěmi otočnými kulometnými věžičkami na střeše vyzbrojen celkem 9 těžkými kulomety. Pancéřování 12 – 16 mm. Lokomotiva Ov.

G) OV kavkazského frontu – 4 soupravy. Každá 2 bojové vozy, pancéřovaný vůz pro transport munice a polopancéřovaná lokomotiva. Výzbroj bojových vozů – každý z nich jeden horský kanón vz. O4 a 4 těžké kulomety. Pancéřování 12 – 16 mm, posádka 4 důstojníci a 70 mužů.

H) Pancéřová drezína - 2 kusy. 2 těžké kulomety v otočných pancéřových věžích, pancíř 8 mm, benzínový motor o síle 30 ks, max. rychlost 40 km/hod., posádka 4 muži.

I) OV získaný jako kořist po dobytí Přemyšlu. Skládal se z lokomotivy a dvou vozů (výzbroj každého z nich údajně polní kanón a 2 kulomety?). Více nejsou informace.

J) OV na území dnešního Finska. Nejsou informace.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔07.04.2019 📕6.545