Main Menu
User Menu

Naše slavné prohry – bitva u Moháče

Autor : 🕔19.12.2018 📕3.569
Rozpočet valka.cz 2020 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 46.948,- Kč
♡ Chci přispět

Česká historie zná jakožto historie snad každého evropského národa několik osudových dat, ke kterým se dodnes vracíme. Některá jsou skutečně přelomová, jiná nám tak pouze přes propast věků připadají, ačkoliv ve skutečnosti šlo sice o smutné události, ale z dlouhodobého hlediska se zas tak mnoho nezměnilo. Je přitom zajímavé, že datum jedné z nejvýznamnějších bitev raného novověku sice není zcela zapomenuto, leč jen málokdo by jej měl za osudové. Dokonce snad máme pocit, jakoby se nás ani netýkala, což je naprostý omyl. Týkala se nás, a to dost zásadně. Už jen z toho důvodu, že jde o třetí bitvu v naší historii, kdy zahynul český král.

Důsledky smrti krále Ludvíka Jagellonského byly z dlouhodobého hlediska nezměrné. Díky osiření českého a uherského trůnu vznikl velký středoevropský stát s Habsburky v čele. Tato monarchie ale původně nebyla zrovna jednotným státem, ale spíše personální unií, tedy relativně nezávislými státy v čele s jediným panovníkem. Nástup Habsburků a vznik tohoto soustátí je ovšem velmi zajímavý, protože nešlo o první takový pokus. Habsburkové toto zkoušeli předtím už dvakrát a pokaždé to nevyšlo. Ve stejném úsilí selhali i Lucemburkové. Je proto zajímavou otázkou, proč to najednou v roce 1526 šlo a to ještě celkem hladce.

Existuje spiklenecká teorie, která předchozí selhání svádí na blíže nedefinovatelné tlaky mocných, kteří tu žádný velký stát nechtěli. Nevím sice, co si za těmito tlaky konkrétně představit, ale lze pochopit, že odstředivé tendence dané různými zájmy tohoto soustátí skutečně mohly působit dostatečně destruktivně, stejně jako zájem dalších panovnických domů nepřipustit nějakou silnou konkurenci. Jisté zákulisní síly jsou patrny například v případě, kdy vznik podobné říše vypadal nadějně, konkrétně při vymření uherského královského rodu Arpádovců a kandidatuře našeho Václava III. Tehdy navzdory přání uherské šlechty (která chtěla Václava) byl na uherský trůn mocnými evropskými kruhy protlačen Karel Robert z Anjou, kterého sice nikdo v Uhrách moc nechtěl, ale znamenalo to, že přemyslovská říše nějak moc podezřele nevzroste.

Až porážka u Moháče, okupace Uher (která se protáhla na dvě staletí) a obležení Vídně roku 1529 donutila malé i velké odpůrce sjednocení střední Evropy aby před různorodými zájmy daly přednost kolektivní snaze bránit se společnému nepříteli. Podunajská monarchie vznikla s jediným hlavním účelem a díky němu také po několik staletí existovala. Když pominulo turecké nebezpečí, přihlásily se odstředivé tendence, neboť různorodé zájmy jednotlivých národů šlo sladit jen poměrně těžko.

Cesta k bitvě

Školní výuka dějepisu se obvykle zaměřuje jen na velká data a slavné události, a tak máme tendenci přeskakovat desetiletí ba možná i staletí a divíme se, jak je možné, že k tomu či onomu tak nějak najednou došlo, že naši předkové mohli to či ono tak snadno dopustit. Odtud je už jen krůček k jejich podceňování. Podle mé zkušenosti se turecké nebezpečí a líčení historie tureckého dobývání Evropy v našich školních škamnách obchází širokým obloukem. Celé patnácté století je náš dějepis fascinován nejprve husitstvím a později dobou Jiřího z Poděbrad a nějaký Balkán jakoby neexistoval. Jediné, co v této době o Turcích padne, je zmínka o jejich dobytí Cařihradu roku 1453.

Řekněme si na rovinu, že je to poněkud nedostatečné. Ne, nebudeme se zde pouštět do detailní studie na téma tureckých výbojů, ale je třeba říci, že oni se ti Turci, psi pohanští, u Moháče a v Uhrách nezjevili jen tak zničeho nic. Křesťanské armády se je pravidelně pokoušely zastavit, nevzdávaly se bez boje. A byly to bitvy obvykle kruté a krvavé. Nebudeme vyjmenovávat všechny porážky a občasné úspěchy. Stačí zmínit dvě asi nejrozhodnější bitvy, a to bitvu u Nikopole v roce 1396, v níž bojoval a prohrál nám dobře známý císař Zikmund, no a bitvu u Varny v roce 1444, kde drtivě prohrál a zemřel polský a uherský král Vladislav III. Jenže pak se i díky Matyáši Korvínovi podařilo Tureckou expanzi dočasně zastavit. Turci měli za jeho života svých starostí dost, no a poté bylo štěstí, že sultán Selim I. se rozhodl expandovat na celý přední východ ba až do Egypta. Svými výboji dokázal dosavadní už tak velkou říši územně zdvojnásobit. Když v roce 1520 zemřel, tak (dle obvyklé turecké praxe) předal následnictví jedinému vybranému synovi, přičemž ostatní nechal zavraždit. Onen syn se jmenoval Sulejman a historie mu dala přízvisko Nádherný. Je pravda, že z tureckého pohledu je to přízvisko velmi trefné.

Sulejman zdědil kromě obrovské říše i obrovskou a skvěle vycvičenou armádu. Je třeba zdůraznit, že zatímco na evropské straně se s Turky 36 let nebojovalo, oni sami byli prakticky neustále s někým ve válce. A tak zatímco uherští magnáti žili z bývalé slávy úspěchů svých předků pod Matyášem Korvínem, jejich reálná zkušenost s opravdu velkými bitvami byla nulová.

Protivníkem Sulejmana byl mladý, dvacetiletý král Ludvík II. Jagelonský. Vládu převzal po svém otci Vladislavu II. roku 1516 ve svých deseti letech a je pochopitelné, že zprvu nemohl vládnout sám. Z dálky na něj dohlížel i habsburský císař Maxmilián II. z titulu budoucího tchána, neboť Ludvík se ( jak bylo ještě za Vladislava domluveno) oženil roku 1521 s jeho vnučkou Marií Habsburskou. Manželství to bylo velmi šťastné, což je pro takovýto plánovaný dynastický sňatek překvapující, ale i manželství Mariina bratra Ferdinanda s Ludvíkovou sestrou Annou (budoucím českým královským párem) bylo také přímo požehnané.

Říše, kterou Ludvík zdědil, měla k dokonalé správě hodně daleko. Vladislav byl znám jako „král Dobře“, který se s nikým nehádal a za pravdu dal obvykle tomu, kdo k němu přišel jako poslední. Jeho „dobře, dobře“ (v originále „bene, bene) bylo opravdu pověstné a nelze se divit, že v obou královstvích Českém a Uherském vládla tak trochu anarchie. Byl to čas tvrdého boje mezi šlechtou a městy o co největší podíl na moci. Oba tyto stavy se sice téměř na ničem neshodly, v jednom měly ale jasno – panovník, to není žádný suverén. Je známa dvojsmyslná věta, s kterou často předstupovali k Vladislavovi mocní velmožové: „Ty jsi náš pán a my jsme tvoji páni.“ To nepotřebuje komentář. No a nyní té obrovské personální unii mělo vládnout dítě.

Navzdory tomu, co se občas píše, Ludvík nebyl zdaleka tak nanicovatým vládcem, jako jeho otec. Neměl bohužel dostatek času prokázat, zda by nemohl být velkým králem, faktem je, že turecké nebezpečí ani v nejmenším nepodceňoval a bil na poplach. Bohužel, zdědil prázdnou státní pokladnu, armádu bez disciplíny, o kterou se třicet let nikdo pořádně nestaral, pohraniční pevnosti s minimálními posádkami. Ani geniální jedinec by si s takovou situací asi nedokázal poradit. Ale Ludvík přeci jen překvapil – v době vrcholného ohrožení v roce 1526 svolal zemský sněm a ten jemu a jeho královně odhlasoval usnesení s pravomocemi, kterými se tehdy mohl pochlubit jen málokterý panovník. To vše ukazuje, že mít více času a možnost získat více zkušeností, možná bychom se jednou učili o Ludvíku Velikém.

Jenže Sulejman nehodlal čekat. Už v roce 1521, rok po svém usednutí na trůn, zaútočil. Jeho cílem byly dvě klíčové uherské pohraniční pevnosti, střežící přístup do Uher – Šabac a Bělehrad. Šabac padl poměrně hladce, ovšem posádka o několika stovkách mužů se bránila do posledního. Bělehrad vzdoroval déle, ale ani ten nemohlo 700 mužů udržet proti turecké mnohatisícové armádě. 29. července zbylých 70 obránců kapitulovalo a Sulejman z toho byl natolik nadšený, že jim daroval život.

Ludvík se zoufale snažil shromáždit nějakou armádu. Na sraz zemské hotovosti se postupně scházely družiny mocných magnátů, takže měsíc po pádu Bělehradu měl Ludvík k dispozici asi 20 000 mužů, přičemž Štěpán Báthory shromáždil dalších cca 16 000. To vůbec nebyly špatné počty, ostatně i proto se Sulejman po dobytí Bělehradu, vyspravení jeho hradeb a zajištění jeho velké posádky, raději vrátil zpět, než aby riskoval střet s uherským vojskem. Uhři sice pronásledovali různé kořistníky, kteří ze sultánova vojska odpadli, ale na znovudobytí Bělehradu se netroufli. Nebylo nic připraveno, především byl nedostatek děl.

O rok později mělo Uherské království obrovské štěstí, protože Sulejman se poněkud překvapivě rozhodl zničit panství Johanitů na Rhodu, což osmanskému vojsku sice nakonec vyšlo, ale natolik mu to pustilo žilou, že několik dalších let nebylo na novou kampaň ani pomyšlení. Na druhé straně to vypadalo nadějněji, protože do čela správy ohrožených oblastí byl jmenován kaločský arcibiskup Pál Tomori, velmi smělý a bojovný muž, který vůbec nepřipomínal církevního preláta, jímž ostatně byl poměrně krátce. Předtím byl rytířem a s Turky se mu povedlo svést bitvu, která zarazila jeden z loupeživých vpádů. Vypadalo to nadějně.

V roce 1525 se ale situace změnila. Sulejman si vyjednal mír s Benátčany a s Polským královstvím, pouze Uhersku nic podobného nenabídl. V prosinci od jistého uprchlého šlechtice získal Ludvík konkrétní zprávy o chystané výpravě proti jeho zemi. Bylo tedy jasné, že je třeba se připravit a Ludvík se opět činil. Rozeslal prosbu o pomoc všem okolním vladařům a samozřejmě svolal zemskou hotovost. Bohužel, nikdo se nepřetrhl, vlastně se dá říci, že největší pomocí byly papežovy plamenné výzvy, protože ostatní nenabídli ani to.

Uherské vojsko, které se Ludvíkovi podařilo shromáždit, čítalo zhruba 25 000 mužů, z nichž bylo mimochodem cca 6000 pěšáků původem z Čech, Moravy a Polska, kteří po stránce vybavení a taktiky patřili k evropské špičce. Uherské vojsko mělo i nějakých 400 vozů pro sestavení vozové hradby, nicméně hlavní zbraní vojska byli těžcí rytíři v plátové zbroji. Není přesně jasné, kolik jich v uherském vojsku vlastně bylo, ale odhaduje se, že jezdců celkově (tedy i těch lehkých) byla zhruba polovina z celkového počtu. V turecké armádě neexistovalo nic srovnatelného.

Na druhé straně, Turci svou sílu opírali především o sbor janičářů. Tito „yeni ceri“, neboli noví vojáci, byli původně křesťanští chlapci, odtržení od svých rodin, vychovaní v duchu islámu a nezbytného džihádu jako profesionální elita armády. Jejich výzbroj tvořila jednak šavle či jatagan, ovšem především arkebuza. A Sulejman jich měl dvanáct tisíc. Kromě janičářů měl i 300 (podle některých zpráv dokonce 600) děl, což významně převyšovalo počet děl v uherské armádě, 85. I sultánovo vojsko mělo k dispozici jízdu, ale pouze lehkou, stejně jako lehkou pěchotu. Celkem měl Sulejman pod svým velením asi 60 000 mužů.

Pokud chce někdo namítat, že Ludvík dokázal shromáždit jen malou armádu, mýlí se. Na evropské poměry šlo o opravdu mohutnou sílu. Vždyť kdysi u Nikopole mělo křesťanské vojsko 20 000 mužů, u Varny asi 24 000, no a ve slavné bitvě u Pavie bojovali Karel V i František I každý s 25 000 vojáky. Uherská armáda zcela odpovídala době i možnostem, kromě toho na pomoc táhly i další sbory, které zatím citelně chyběly. Jan Zápolský měl k dispozici asi 5000 vojáků, ovšem největší kontingent přicházel z Čech, zhruba 8 000 pěšáků s nimiž táhlo i 4 000 Poláků. To už byla významná síla, nehledě na to, že na cestě byly i další české kontintenty (podstatně menší, ale složené z těžkých rytířů). Možná by mohl dorazit i chorvatský sbor, ovšem jeho síla není jasná.

Bitva

Nelze se za této situace divit, že mnozí Ludvíkovi radili, aby počkal na pomoc a zatím s vojskem manévroval, zdržoval Sulejmanův postup a vyhýbal se střetnutí. Jan Zápolský králi psal, aby za nic na světě bitvu nepodstupoval. Zápolský byl pouhých 100 kilometrů daleko (u Szegédu), zatímco onen zmíněný českopolský kontingent se nacházel u Gyoru, tedy také relativně nedaleko. Král váhal, nebyl si jist. Nelze se divit, neměl s válkou žádné zkušenosti. Měly ho varovat už jen tahanice s volbou vrchního velitele. Vzhledem k velmi komplikovaným vztahům mezi uherskou šlechtou jím nemohl být ani Štěpán Bathory, ani Jan Zápolský, takže volba padla na Pála Tomoriho. Ten z ní nebyl nadšený, protože tak velké armádě nikdy nevelel, ale umluvili jej.

Král se obával, že případný ústup by mohl vést k rozpadu armády, kromě toho někteří magnáti odmítali válčit, neboť prý mají právo bojovat jen při osobní přítomnosti krále. To bylo další významné riziko, které Ludvíkovi mnozí rozmlouvali, jenže on neviděl jinou možnost, než přislíbit: „Kdekdo tady užívá moji osobu jako záminku, aby si zachránil kůži. Proto já musím vystavit sebe a svou hlavu tak velkému nebezpečí a nejistému osudu kvůli této zemi a vašim vlastním statkům. S Boží pomocí vás tedy povedu, když nikdo nechce jít beze mne.“ Je vidět, že Ludvík kromě jiných pozitiv byl i odvážný rytíř.

Pál Tomori byl příznivec bitvy, tvrdil, že sice bude nesmírně těžká, ale Sulejmanovo vojsko navzdory své mohutnosti je křehké, špatně vybavené, děla mají křesťanskou obsluhu, která se proti souvěrcům nepřetrhne. Těžko říci, zda tomu věřil nebo druhým dodával odvahy. Turecká armáda byla totiž daleko profesionálnější, než armády v Evropě. Vše bylo precizně plánované, zásobování fungovalo skvěle a organizace táborů svědčila o maximální snaze o čistotu a disciplínu, která zakazovala jakékoliv hádky, nebo dokonce souboje.

Tak dlouho se diskutoval, zda bitvu přijmout či ne, že se nakonec Turci přiblížili a nezbylo než bojovat. Uherské vojsko proplýtvalo drahocenný čas, takže dokonce ani vozová hradba chránící tábor nebyla v pořádku dokončená. Pál Tomori věřil v bitvu, neboť vše vsadil na jedinou kartu – mohutný útok těžkého rytířstva, který nepřipraveného nepřítele smete. Doufal, že se mu podaří zastihnout nejprve turecký předvoj a ten zničit. Byla to zoufalá a odvážná myšlenka a v podstatě asi jediná možná. Měla drobnou chybičku. Tomori se vůbec nezabýval plánováním situace, co dělat, když útok selže. Jakoby snad tušil, že takový problém už jeho osobně trápit nebude.

Tomori sestavil své vojsko do dvou sledů, z nichž ten první byl roztažený do co největší šířky, aby se zabránilo obklíčení, což ovšem znamenalo, že jednotky zde sestávaly jen z mála řad, protože jednoduše nebylo dost vojáků. Byly zde promíchané jezdecké i pěchotní jednotky, což ovšem dle dobového zvyku bylo normou, protože pěchota měla úkol hájit pozice a umožnit ustupujícím jezdcům se znovu sešikovat. Druhý sled byl mnohem méně široký, sestavený spíše do hloubky. V jeho středu stál král v nádherné zdobené zbroji na koni s překrásným postrojem. Jednalo se o náhradního koně, protože ten původní pod tíhou zbroje i postroje zdechl hned za Budínem. Výstavní zvíře prostě nebylo na něco takového trénované. Že se to pochopitelně pokládalo za špatné znamení, to je asi každému jasné.

První sled, ježící se kopími těžkých rytířů vypadal sice na první pohled impozantně, jenže byl tu drobný problém. Vlastně nikdo z přítomných žádnou podobně mohutnou bitvu nezažil. Řekli jsme si, že Uhersko po 36 let s Tureckem nebojovalo, takže rytíři měli zkušenosti jen z turnajů a nemnozí pak z malých pohraničních šarvátek. Mnozí z uherských magnátů či prelátů byli již starší lidé, bez dlouhodobého tréninku, pro které čekání v těžké zbroji za parného letního dne představovalo hrozné utrpení.

Sultánovo vojsko se pomalu přibližovalo únavným desetikilometrovým pochodem v plné zbroji, no a protože křesťanské vojsko nejevilo snahu po útoku, domnívali se Turci, že onoho 29. srpna bitva již nevypukne, a proto začali budovat tábor. Jeden z velitelů poslal menší odřad lehkých jezdců, aby křesťanské vojsko objeli a zaútočili na jeho tábor, ovšem jinak se vlastně nic nedělo. Objevily se další jednotky lehké jízdy, které sestupovaly pod budovaný tábor, aby se připravily na další den, kdy bitva začne. Ludvík se stále nemohl rozhodnout, zda bitvu začít či nikoliv, ale nakonec jej Tomori přeci jen přemluvil. To už se blížila čtvrtá hodina odpolední a rytíři strávili ve zbroji čekáním dlouhé hodiny, což jim na svěžesti nepřidalo. Ano, bitva bude!

Útok elitních rytířů na lehké jezdce, tvořící turecké levé křídlo, byl naprosto drtivý a většinu jich jednoduše smetl. Tomori tomu úspěchu sám nemohl uvěřit, ale rozhodl se jej využít. Poslal zprávu ke králi, ať se svým druhým sledem zaútočí také. Nikdo v křesťanském vojsku ale netušil, že tento útok je veden přímo na skrytou baterii děl chráněnou janičáry s arkebuzami. To, co zprvu vypadalo jako oslnivý úspěch, jako malý zázrak, se během několika minut změnilo v peklo.

Tomori mezitím zjistil, že zatímco se armáda bije se silnějším nepřítelem, její tábor byl dobit. Také si povšiml, že se nepodařilo zaútočit pouze na předvoj, ale proti křesťanům stojí celá turecká armáda. Bylo možné rozdrtit ten či onen odřad, ale Turci na rozdíl od křesťanů měly další mohutné zálohy. Ač si to jen těžko připouštěl, pochopil, že bitvu nelze vyhrát, proto vyhledal krále Ludvíka a doporučil mu zachránit si život útěkem. Sám Tomori se poté vrhl do dalšího útoku a od té chvíle už jej nikdo živého nespatřil.

Ludvík se rozhodl pro poslední zoufalý útok na střed tam, kde tušil sultána Sulejmana. Podle zpráv se skutečně několika rytířům podařilo proniknout do relativní blízkosti Sulejmana, ale přesila byla taková, že navzdory hrdinské snaze neměl útok šanci. Ludvík pochopil, že jeho jedinou nadějí je útěk. Jakožto jezdec na koni měl v tomto směru naději. Pěšáci na tom byli hůře. Češi vzdorovali za svými pavézami, ovšem proti obrovské přesile nakonec museli podlehnout. Anatolští a rumelijští jezdci, rozlícení bojem, řvali svůj bojový pokřik „Drabra, Dabra hu!“ (Bij, zabij), z něhož se později zrodilo zlověstné „Abrakadabra“.

Bitva trvala jen něco přes dvě hodiny a zahynulo v ní kolem 14 000 křesťanských bojovníků. Kolik zahynulo vojáků ze sultánovy armády, to jisté není, ovšem ta si na rozdíl od té křesťanské mohla takové ztráty dovolit. Uherská armáda přestala existovat. Sulejman nechtěl zprvu takovému totálnímu vítězství uvěřit, neustále očekával nějaké další akce. Ty ale nepřicházely.

Král měl ale se svým útěkem prozatím štěstí. Vše vypadalo celkem nadějně, podařilo se mu setřást pronásledovatele, vyměnil si koně s jiným družiníkem, aby nápadná čabraka nelákala útočníky, jeho zdobená zbroj byla po bitvě tak špinavá, že už zdaleka tolik nevynikala. Jenže pak se to stalo. Králův kůň uklouzl v rozbahněném terénu při překonávání malého potůčku Csele a krále v těžké zbroji zalehl pod sebou. Nikdo mu nedokázal pomoci a král po hrdinské snaze postavit se Turkům docela nehrdinsky utonul. „Jak jste mohli opustit mou lásku, mou spásu a mého krále?“ zoufala nešťastná Marie Habsburská, když se tu zprávu 11 dní po bitvě dozvěděla. Nebylo jí co odpovědět.

Důsledky

Bitva u Moháče se stala zásadním zlomem ve středoevropské historii. Již 12. září obsadil Sulejman nebráněný a poloprázdný Budín a tím začalo půldruhé století turecké okupace Uher. Druhým, možná ještě závažnějším důsledkem však bylo osiření českého a uherského trůnu. Pokud by král Ludvík přežil, možná by dokázal turecký postup zbrzdit, ale vláda v Uhrách se zhroutila a jen za tři léta po osudné bitvě Turci poprvé oblehli Vídeň. Je zajímavé, že toto první obležení Vídně je mnohem méně známé, než to druhé v roce 1683. Přitom pokud by dokázal Sulejman tehdy Vídeň dobýt, zlomil by moc Habsburků a je velkou otázkou, zda by se kdy podařilo Turky z Evropy vytlačit. Ovládnutí Vídně v šestnáctém století by bylo daleko osudovější, než o 150 let později, kdy už byla moc Osmanské říše přeci jen na sestupu.

Vliv Moháče a smrti krále Ludvíka je tak dalekosáhlý, že se opravdu jen těžko odhaduje možný další tok dějin, pokud by k němu nedošlo. Především Ludvíkova smrt dějinami opravdu otřásla, protože u mladého a vitálního muže s ní navzdory nebezpečí nikdo nepočítal. Pokud by Ludvík i nadále vládl českouherské říši, vzestup středoevropských Habsburků by nikdy nenastal. Zůstali by pouze méně významnou větví rodu, který jako základní državy ovládl Španělsko. To by mělo obrovský vliv na další evropskou politiku. Nevěříte?
Důsledky  bitvy

Tak například císař Karel V by jen těžko mohl počítat s nějakou vážnou pomocí svého bratra Ferdinanda ve válkách proti protestantům v říši. Alpské země by byly ohroženy nástupem Turků, takže Ferdinand by musel (stejně jako dle nám známé historie) věnovat pozornost na své horké jižní hranici. Je pravda, že hlavní tíhu by nesli Jagelonci, ovšem bylo v jednoznačném zájmu Habsburků je v tomto boji podpořit.

Vzhledem ke slabšímu postavení Habsburků na evropské scéně si lze představit, že animozita francouzských králů a jejich snaha bojovat proti obklíčení Habsburky by zdaleka nebyla tak vypjatá. To by v důsledku znamenalo, že Francouzi by asi neprovozovali svou oblíbenou tehdejší politiku tichého spojenectví s Turky, které neznamenala nic jiného než dýku do zad křesťanských snah ve vyhánění Turků z Evropy.

Můžeme se odvážit spekulovat nad několika různými variantami. Nemá smysl zkoušet možnosti z říše fantazie, jako by například bylo křesťanské vítězství u Moháče. Samozřejmě, nic nelze vyloučit, ovšem vzhledem k poměrům sil i kvalitě armád bylo něco takového jen velmi málo pravděpodobné, proto se tímto směrem nevydáme.

Pravdě nejblíže by mohla být drtivá křesťanská porážka tak, jak k ní došlo, ovšem s tou „nepatrnou“ změnou, že Ludvík z bitvy šťastně unikl. Jak už jsme si naznačili, tato smutná skutečnost ovlivnila dějiny možná více, než jen prohraná bitva. Je jasné, že v takovém případě by sice Sulejman ovládl Budín, jenže dále by to měl mnohem obtížnější. Díky smrti krále Ludvíka se ucházel o uherský trůn nejen Ferdinand Habsburský, ale i sedmihradský vévoda Jan Zápolský, kterého podporovali Turci. Tato občanská válka Uhersko v této kritické době zásadně oslabila, proto byly turecké zisky tak zásadní.

Pokud by Ludvík nepadl, k ničemu takovému by nedošlo. Jan Zápolsky by musel potlačit své ambice a musel by podporovat legitimního krále. Vzhledem k jeho vojenským možnostem by ta pomoc nebyla zas tak nepatrná. Ve výčtu možných posil krále Ludvíka, které k Moháči nedorazily, jsem mu přisoudili aktuální kontingent asi 5000 mužů, ale Zápolský byl schopen mobilizovat i několikrát více. Lze si proto dost dobře představit, že v případě prohry u Moháče by Ludvík po návratu do Budína sice asi nestihl zorganizovat jeho obranu natolik dobře, aby jej uchránil před pádem, ovšem válečná sezóna se pomalu chýlila ke konci, takže v případě obléhání by se Sulejmanovi významně krátil čas na nějaké další zisky. No a přes zimu si lze dost dobře představit, že Ludvík by dokázal přesvědčit ať už Habsburky, nebo své polské příbuzné, že pád Uher není vůbec v zájmu obou těchto potenciálních spojenců.

Ať už by Sulejman Budín dobyl či nikoliv, každopádně by se toto hlavní město uherského království ocitlo nebezpečně blízko bojům, takže by dvůr s největší pravděpodobností přesídlil do Bratislavy, ale dost možná i do Prahy. To by z hlediska Českého království znamenalo velkou vzpruhu. Až doposud byli čeští páni těmi uherskými přezírání a upozaďováni, protože král sídlil v Budíně a do Prahy se vydával jen vzácně a nerad. V situaci, kdy by uherské království bojovalo o život, bylo by notně oslabeno a zoufale by potřebovalo Českou pomoc, vojáky a hlavně peníze, tak by si uherští magnáti nemohli o králově sídelním městě moc diktovat.

Zmínili jsme se o prvním boji mezi Habsburky a těmi uherskými magnáty, kteří nechtěli přijmout habsburskou nadvládu. Taková situace se v uherské historii opakovala hned několikrát, protože uherští magnáti velmi vzdorovali centralizačním snahám Habsburků. Je třeba přiznat, že ta snaha udělat v Uhersku (a i v Českém království) pořádek, ta byla z dnešního pohledu docela sympatická, protože za Jagelonců se o pořádku rozhodně mluvit nedalo.

Jenže, jak jsme si řekli, Ludvík nebyl uherskou šlechtou chápán jako cizinec. Byl uherským králem, který sliboval solidní politické schopnosti, který by byl respektován (rozhodně více, než Habsburkové) a za kterým by se země v těch kritických dobách bezpochyby semkla. A kdyby jen to. Na rozdíl od bigotních Habsburků byli Jagelonci – ač katolíci – daleko tolerantnější k protestantům. Nedá se od nich proto očekávat nějaké velkolepé rekatolizační tažení, což bylo hlavní krédo mnoha habsburských panovníků. Taková vnitřní válka pochopitelně monarchii dále oslabovala.

Kromě této pozitivní okolnosti by tu byla ještě další – neexistovaly by žádné germanizační tendence. Jagelonci vládli říši spíše jako personální unii a neměli žádnou snahu o nějakou její unifikaci, tím méně se snažili vnutit jí jeden úřední jazyk. Samozřejmě, je otázka, co by se stalo, pokud by se na trůnu objevil nějaký opravdu silný jedinec, nicméně v každém případě germanizace by se nám bezpochyby vyhnula. Sice by České království zůstalo součástí Svaté říše římské, leč pro Jagelonce by tento fakt byl víceméně nepodstatný a neměli by tendenci dělat říšskou politiku.

Existuje tu ještě další zajímavá možnost. Roku 1572 vymřela smrtí Zikmunda II Augusta jagelonská dynastie po meči. Pochopitelně, v nám známé historii se to odehrálo v Polsku. Pokud by ale Ludvík nezemřel, mohl by se buď on (měl by 66 let) nebo jeho potomci ucházet o polskou korunu. Lze si proto představit vznik mohutného soustátí, jakéhosi alternativního Rakouska-Uherska. I toto soustátí by pochopitelně vzniklo jako obraná hráz proti Turkům, což by byl velmi solidní pojící prvek.

Pokud bychom pokračovali po proudu času do dalšího století, lze vidět další velké změny. Ano, bohužel, Praha by nikdy nebyla rudolfinská, což by bezpochyby byla škoda, na druhé straně, pravděpodobně by nikdy nedošlo k defenestraci, ani ke třicetileté válce, neboť Habsburkové by neměli sílu bojovat za prosazení katolictví v říši. České království by zůstalo z nějakých 90% protestantské, možná by zde protestantství zvítězilo zcela. To by samozřejmě byla škoda z hlediska kulturního, neboť každý si umí představit o kolik krásných církevních staveb bychom tímto asi přišli. Ovšem nebyla by žádné pobělohorská emigrace, náš stát by nepřišel o skvělý mozek J. A. Komenského, ani o šikovnost Václava Hollara a dalších.

Na druhé straně se dá bohužel očekávat, že bez habsburských centralizačních a absolutistických snah by královská autorita velmi závisela na osobě aktuálního krále a přespříliš velká panská svoboda by vedla k nestabilitě, jako se to stalo v Polsku v osmnáctém století. Dost možná by nakonec říši roztrhali mocnější sousedé, možná by došlo k jakémusi „dělení Polska“, jen v daleko větším formátu. Je třeba zdůraznit, že odstředivé tendence v tomto soustátí by byly opravdu značné a vlastně jediné jednotící pojítko by byl onen strach z Turků. Těžko říct, zda by ona říše mohla vydržet „mezičas“ v době mezi mizejícím strachem z Turků a nastupujícím strachem s Pruska a Ruska.

Stále jsme se ale nezmínili o další pravděpodobné variantě historie, v níž by k žádné bitvě u Moháče vůbec nedošlo. Jak jsme si vyprávěli, Ludvík hodně váhal, zda se do bitvy pouštět, nebezpečí bylo příliš velké. Pokud by dokázal prosadit taktický ústup, kdy by se křesťanské vojsko sice zásadní bitvě vyhýbalo, ale na ústupu by číhalo na jakoukoliv možnost pro záškodnický útok, cestou na Budín by sbíralo síly, takže před uherským hlavním městem by se dost možná síly obou vojsk vyrovnaly, nebo by alespoň turecká převaha nebyla tak výrazná. Lze očekávat, že za takových okolností by se Sulejman k obléhání Budína neodhodlal. Město by mohlo být solidně zásobeno, chráněno mohutnou posádkou s armádou tábořící nedaleko, takže za těchto okolností by jeho pád byl málo pravděpodobný.

Toto vše by vedlo k ještě menším tureckým ziskům a historie by se odvíjela ještě o něco optimističtěji, než je naznačeno výše. Je také otázka, zda v situaci vyrovnaných sil by Sulejman neupřel svou pozornost jinam, kde bylo možné tušit snadnější kořist. Je také dost možné, že v takovéto alternativě historie by nezískal přízvisko „nádherný“.

Nemá smysl dále rozvíjet potenciální možnosti, které prohra a smrt krále Ludvíka u Moháče jednou provždy znemožnila. Osobně se domnívám, že alternativní dějiny by byly pro náš národ mnohem pozitivnější, než to, co si naši předkové museli prožít. Důsledky by mohly být opravdu tak dalekosáhlé, že by pravděpodobně ovlivnily i celkový ekonomický ráz našeho státu (asi bychom zdaleka neměli tolik průmyslu atd.).

Historikové se po věky přou o to, jakou úlohu v dějinách mají jednotlivci. Podle některých jsou jednotlivci v dějinách zásadní, podle jiných je mechanika dějin natolik komplexní, že jednotlivci ji sice ovlivňují, ovšem nemohou zcela otočit kormidlem. Moháčská katastrofa a především smrt krále Ludvíka ukazuje, jak zásadní vliv na dějiny může mít pouhé koňské podklouznutí a pád do kalných vod nehlubokého potoka.

Zdroj:
převzato se souhlasem z https://vlkovobloguje.wordpress.com článek autora PT

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔19.12.2018 📕3.569