Main Menu
User Menu

Klub / Kalibr – nová generace ruských námořních raket

Autor : 🕔13.12.2018 📕3.948
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 81.134,- Kč
♡ Chci přispět

V minulých dnech jste mohli číst nebo sledovat na videu akci ruského námořnictva, která zaútočilo na objekty v Sýrii pomocí střel Klub / Kalibr odpálených z lodí v Kaspickém moři.

Pro laiky překvapení, pro odborníky potvrzení vývoje v ruském námořnictvu. Pro pochopení tohoto vývoje se musíme vrátit do doby II. světové války. V průběhu válečných operací došlo k výrazným změnám v technice i strategii – definitivně byla ukončena role bitevních lodí jako královen oceánů a na jejich místo nastoupily letadlové lodě. Většinu bitev v Pacifiku rozhodovaly akce letadlových lodí a potopení gigantů jako Musaši a Yamato bylo symbolickou tečkou za érou bitevních obrů.

Na konci 2. světové války zde byly Spojené státy jako klíčová námořní velmoc, která se opírala o bojové skupiny letadlových lodí podporovaných křižníky a torpédoborci. Tyto skupiny byly schopny ofenzivních akcí na libovolném místě planety včetně výsadku na pobřeží a podpory vyloděných jednotek při bojových operacích v pobřežním pásmu.

Oproti tomu Sovětský svaz disponoval pouze malou námořní silou, která byla schopna plnit v omezené míře ochranu vlastního pobřeží, ale neměla kapacity pro operace na volném moři.

Cestou pro snížení dominance US Navy byla sázka na ponorkové loďstvo a protilodní řízené střely. Práce byly započaty ihned po zahájení studené války a prvním bojově použitelným systémem byla střela P-15 Termit (SS-N-2 Styx). Jejím nosičem se staly raketové čluny Projekt 183 R Komár. První zkušební odpal byl proveden v říjnu 1957 v Černém moři. Svoji funkčnost systém ověřil 21. října 1967, kdy egyptské střely P 15 potopily izraelský torpédoborec Eliat.

Vývoj protilodních střel pokračoval v souladu s vývojem protiopatření – lodních protivzdušných / protiraketových systémů, raketových a dělostřeleckých systémů – stačí zmínit systém Aegis, rakety Standard SM 1 a 2, systém RAM a systém Phalanx.

Vrcholem byl raketový systém P 700 Granit (SS-N-19 Shipwreck). Systém umožnoval vést palbu na lodě protivníka do vzdálenosti 550 km. Střela měla autonomní systém samo-navedení – aktivní - pasivní radiolokační hlavici a IČ kanál. Řídící počítač střely na základě radiolokačního obrazu cíle a jeho elektromagnetických emisí dokázal nastavit prioritu cílů. Ve finální fázi letu střela prováděla nahodilé úhybné manévry, používala systém radioelektronického boje pro oklamání antiraket a proti systémům typu Phalanx byla vybavena pancéřováním. Specialitou byl mnoho-variantní útočný program – odpal v salvě a spolupráce raket v rámci salvy při řízení letu i samotném útoku. Cíl byl ničen konvenční 750 kg hlavicí nebo nukleární ráže 500 kT TNT.

Tyto špičkové parametry byly vykoupeny velikostí – délka 10,5 metru a hmotnost 7 tun – proto byly nosiči těchto střel pouze ponorky třídy Oscar a nukleární křižníky typu Petr Veliký.

Sovětské vedení si bylo těchto problémů vědomo a hledalo řešení – jak zvýšil možnosti malých a středně velkých lodí při překonání obrany svazů letadlových lodí a přitom zachování rozumných rozměrů protilodních raket jako takových. Zde se stal vrcholem raketový systém 3M-80 Moskit (SS-N-22 Sunburn). Střela je dvoustupňová – raketový startovací motor + náporový letový motor, který umožňuje dosáhnout rychlost 2,5 násobku zvuku. Střela využívá aktivní / pasivní radiolokační hlavici; je odolná vůči rušení a má schopnost se navádět na zdroj rušení. Při útoku je schopna úhybných manévrů s vysokým přetížením. Cíl ničí konvenční 300 kg hlavice nebo nukleární ráže 200 kT TNT. Zavedena byla do výzbroje v roce 1983 a následně modernizována – zvýšení doletu a zlepšení systému navedení. V době zavedení do výzbroje překonávala všechny lodní obranné systému včetně systému Aegis; teprve modernizace systému Aegis spolu s raketami Standard SM 2 block III, Aster A15 a RAM umožnila účinnou obranu. Střela byla zavedena do výzbroje sovětského / ruského a čínského námořnictva.

Posledním – a nejméně známým předchůdcem – je systém 3K10 Granat (SS-N-21 Sampson). Střela byla vyvíjena v období 1976 až 1982 jako reakce na zavedení střel s plochou dráhou letu BGM 109 Tomahawk do výzbroje US Navy. Střela má obdobný tvar jako známější Tomahawk – doutníkový trup, ze kterého se vysouvá pohonná jednotka, křídla a ovládací plochy na zádi. Naváděcí systém kombinuje inerciální navigaci s porovnáním snímaného terénu s mapou v paměti palubního počítače. Střelu je možno vypouštět z torpédometů ráže 533 mm z maximální hloubky 40 metrů, po startu je odhozen raketový urychlovač a začíná pracovat proudový motor. Letová rychlost je 0,7 Mach (cca 720 km/h), maximální potvrzený dolet je 3 000 km.

Cíle ničí konvenční hlavice nebo nukleární ráže 200 kT TNT. Střely byly integrovány do bojových systémů stíhacích ponorek Projektů 671 Victor III, 971 Akula, 945 Sierra a raketonosné ponorky Projekt 667 Yankee Notch. Systém Granát byl na základě odzbrojovacích dohod stažen z lodní výzbroje a střely uloženy do skladů, kde se aktuálně nachází část z cca 100 kusů zavedených do výzbroje.

Na základě zkušeností z vývoje, výroby i nasazení výše uvedených typů a vývoje výzbroje potenciálních protivníků – námořnictvo USA a zemí NATO rozhodlo sovětské a později ruské vedení o vývoji nového systému raket, které měly plnit následující požadavky:

* Schopnost útočit na pozemní, hladinové i podhladinové cíle

* Schopnost integrace do výzbroje hladinových pravidel, ponorek, námořního letectva i pobřežní obrany

* Redukce rozměrů s cílem umožnit instalaci systému na lodě s výtlakem 500 t a výše

Systém P 900 Klub / Kalibr (SS-N-27 Sizzler)

Systém byl vyvinut kanceláří NPO Novator v Jekatěrinburgu, které je znám konstrukcí protiletadlových systémů jako Krug, Buk a S-300V. Vývoj byl zahájen po roce 1985 a výsledkem byl technologický demonstrátor 3M51 Alfa (nebo Birjuza). Následovaly další demonstrátory a v současnosti je k dispozici celá rodina střel, která se skládá z těchto variant:

1) 91RE – protiponorkové střely vybavené torpédem

2) 3M 14 – křižující střela proti pozemním cílům

3) 3M 54 – protilodní střela v nadzvukovém / podzvukovém provedení

Nyní k jednotlivým střelám podrobněji:

Protiponorková 91 RE

Střela tvoří aerodynamické tělo s hlavicí v podobě 324 mm samonaváděcího torpéda. Střely v provedení 1 nebo 2 se liší pouze v startovacím motoru – provedení pro podvodní nebo hladinový odpal. Verze 1 je určena k podvodnímu odpalu z maximální hloubky 150 metrů, celková váha střely je 2050 kg a celkový dosah 50 km při rychlosti 2,0 Machu. Verze 2 je určena k hladinovému odpalu, celková váha střely je 2900 kg a celkový dosah 40 km při rychlosti 2,5 Machu.

Protilodní střela 3 M 54

Nadzvuková verze je třístupňová střela se schopností podvodního nebo hladinového odpalu. Po odpalu jsou vysunuty křídla a ocasní plochy a střela pokračuje v letu ve výšce 10 až 15 m nad hladinou moře. Po dobu letu je naváděna inerciální soustavou, ve vzdálenosti 30 až 40 km o cíle je aktivován radar. Ve vzdálenosti 20 km od cíle střela přechází na nadzvukovou rychlost až 2,9 Machu, klesne na 3 až 5 metrů nad hladinu moře a provede zteč cíle. Střela má délku 8,22 metru, hmotnost 3655 kg, dolet 220 km a je vybavena 200 kg průbojnou hlavicí.

Podzvuková verze je pouze dvoustupňová – nemá třetí stupeň s raketovým urychlovačem. Profil letu je shodný s nadzvukovou verzí, pouze zteč cíle je provedena standartní rychlostí – 0,6 až 0,8 Machu. Nižší rychlost má pozitivní vliv na ostatní parametry – hmotnost 3210 kg, dolet 275 km a je vybavena 400 kg průbojnou hlavicí.

Protizemní střela 3 M 14

Podzvuková křižující střela určená k útoku na pozemní cíle. Střela je dvoustupňová – startovací raketový motor a podzvukový letový stupeň poháněný proudovým motorem. Řídicí systém je vybaven rádiovým výškoměrem pro režim kopírování terénu, inerciální navigační soustavou s možností korekce letu dle dat ze systému Glonass a systému mapování terénu. Let probíhá ve výšce 20 m nad mořem nebo 50 – 150 metrů nad pevninou. Cíl je identifikován dle souladu s digitální mapou nebo dle souřadnic – střela tak může útočit na skryté cíle. Cíl je ničen konvenční hlavicí (klasická hlavice nebo kontejnerová) o hmotnosti 400 kg.

Dolet pro EXPORTNÍ verzi je uváděn 300 km při rychlosti 0,6 až 0,8 Machu. Zde je důležité poznamenat, že exportní verze jsou omezeny režimem MTCR – dolet může být maximálně 300 km. Pro ruské námořnictvo daná omezení neplatí a neoficiálně je uváděn dolet 2000 km.

Systém Klub / Kalibr je unifikovaný systém umožňující plavidlům vybaveným 533 mm torpédomety nebo univerzálními odpalovači UKSK provádět útoky na pozemní, hladinové i podhladinové cíle. Hladinové cíle můžou být napadeny v nadzvukovém režimu, který usnadňuje překonání protiraketové obrany lodi. Pozemní cíle mohou být napadeny variabilními bojovými hlavicemi včetně kontejnerových (ideální pro útok na soustředění vojenské techniky). Podhladinové cíle mohou být napadeny torpédy, které jsou dopraveny do oblasti cíle nadzvukovou rychlostí, což rozšiřuje zónu obrany a snižuje možnost ponorky opustit oblast, kde byla detekována.

Systém Kalibr dává možnosti boje s moderními plavidly protivníka včetně lodí se systémem Aegis, možnost útoku na pozemní cíle a rozšiřuje možnosti boje proti ponorkám. Zjednodušeně – jsou vyrovnány nebo překonány schopnosti střel U.S. Tomahawk, U.S. Harpoon a French Exocet.

A protože je lépe jednou vidět než dvakrát slyšet nebo třikrát číst, je zde několik fotografií:


1 Protizemní verze 3M14 – tato střela byla použita při útoku na cíle v Sýrii


2 Kontejnerová verze – protilodní a protizemní rakety včetně dronu (vrtulníku) pro identifikaci cílů


3 Nadzvuková verze protilodní střely 3M54


4 Nakládání střely Klub do útočné ponorky

Než se dostaneme k odpalovacímu systému UKSK, který je tématem tohoto článku, musím provést malou odbočku. Ta bude věnována systému P 800 / 3K55 Onyx/Jachont – SS-N-26 Strobile. Tato raketa je nástupnicí obávané rakety 3M-80 Moskit (SS-N-22 Sunburn) – viz předchozí článek – a je základem pro úspěšný rusko-indický projekt BrahMos.

Práce na jejím vývoji byly zahájeny v roce 1982 v konstrukční kanceláři Mašinostrojenie OKB 52. V roce 1987 byly provedeny první zkušební odpaly z korvety Nakat. Zkoušky byly úspěšně ukončeny v roce 1992 a okamžitě byly zahájeny zkušební podvodní odpaly z útočné ponorky. Komplexní program zkoušek byl ukončen v roce 2002 a raketa byla přijata do výzbroje. Raketa patří do kategorie „vystřel a zapomeň“ s profilem dráhy nízký/vysoký/nízký a je schopna odpalu z lodí, ponorek a pozemní baterií. Významným datem je únor 1998, kdy byla podepsána dohoda s Indií na rozvoj raketového kompletu BrahMos. Střela ve své konstrukci vychází ze střely P-80 Zubr (SS-N-7 Starbright), která byla původní výzbrojí sovětských torpédoborců před nástupem střely Moskyt. Spojuje v sobě vlastnosti střely Moskyt – nadzvukovou rychlost a schopnost letu nad mořskou hladinou – s vlastnostmi střely Granit – spolupráce střel v rámci salvy, schopnost výběru nejdůležitějšího cíle ve skupině lodí a sofistikovaný systém navádění.

Původní určení – boj proti hladinovým plavidlům – je v rámci projektu BrahMos rozšířen o útoky na pozemní cíle. Dále byla střela integrována do výzbroje letadel rodiny SU 27 používaných ruským a indickým letectvem.

Technicko-taktická data jsou obdobná jako o Moskytu – rychlost letu je 2,0 až 2,8 násobek rychlosti zvuku, hmotnost bojové hlavice 200 až 250 kg (konvenční, nukleární nebyla potvrzena) a dosah od 120 do 300 km dle profilu letu. Střela je zavedena do výzbroje Ruska, Vietnamu, Indie, Indonésie a Sýrie – v případě Sýrie byl vyvinut nátlak ze strany USA a Izraele proti dodávce těchto raket a místo jejich lokace v Sýrii bylo cílem izraelského útoku.


5 Střelu Onyx/Jachont v barvách společného projektu BrahMos

Ukončili jsme naši odbočku – její význam za chvíli poznáte – a můžeme se věnovat samotnému odpalovacímu systému UKSK. Systému UKSK je reakcí na vývoj výzbroje západních plavidel. Klíčovými momenty je nástup systému Aegis (US křižník Ticonderoga v roce 1983) a zejména US křižník Bunker Hill vybavený prvním vertikální vypouštěcím zařízením VLS Mark 41. Toto zařízení umožnilo uložit do jednotlivých buněk širokou škálu výzbroje – protizemní střely Tomahawk, protiletadlové střely Standard a protiponorkové střely Asrock. Loď mohla naložit výzbroj dle charakteru operace a útočit na pozemní, hladinové, podhladinové a letecké cíle. Naproti tomu většina sovětských plavidel nebyla schopna útoku na pozemní cíle (nebylo to cílem sovětské doktríny) a navíc byly pro různé druhy střel používány různé typy kontejnerů. Kontejnery typu VVZ (vertikální vypouštěcí zařízení) byly sice používány, ale pouze revolverového typu (mají větší prostorové nároky) a pouze pro protiletadlové střely. Evropa za Spojenými státy nezůstala pozadu – vyvinula vlastní VVZ typu Sylver.

Vedení sovětského námořnictva proto zadalo projekt vývoje VVZ schopného odpalovat různé typy střel z vyvíjené rodiny Klub/Kalibr včetně nové střely 3K55 Onyx. Vývoj probíhal v koncernu Morinformsystem – Agat JSC a byl dokončen v roce 2003. První odpalovací zařízení UKSK byla instalována na indických fregatách třídy Talwar, které jsou modifikací projektu 1135.1 Krivak.

Základem systému UKSK je modul pro 4 střely. Tento modul je tvořen základní příhradovou konstrukcí pro uložení střel, kapotáží, vrchním krytem včetně krytů jednotlivých šachet a obslužnými systémy – protipožární (nutné s ohledem na použití raket s kapalným palivem), ventilační a chladící. Jednotlivé moduly je možno sestavit do násobných celků – nejčastější jsou kombinace 8 nebo 16 raket. Systém je možné nainstalovat na stávající plavidla bez složitých úprav konstrukce – je možné použít UKSK k modernizaci již zavedených lodí a ponorek. Je nutno pouze nainstalovat UKSK moduly, systém řízení palby a základnu vybavit přípravky pro nakládání střel do modulů.

Zavedení UKSK modulů do výzbroje ruského námořnictva – nové korvety a fregaty + modernizace stávajících torpédoborců Udaloj a nukleárních křižníků Kirov – výrazně zvýší možnosti plavidel z následujících důvodů:

1. Plavidla mohou útočit na pozemní, hladinové i podhladinové cíle

2. Plavidla mohou vést boj na větší vzdálenost – 40 km podhladinové, 300 km hladinové a 2000 km pozemní cíle

3. Útok na hladinové a pozemní cíle v nadzvukovém režimu (výrazně klesá možnost obrany)

Samotné UKSK má následující parametry – rozměry 9,58 x 2,18 x 2,28 metru, hmotnost 7 tun – tyto hodnoty platí pro modul s 4 střelami. Nyní několik obrázků:


6 Model UKSK s 8 střelami + UKSK instalované na korvetě Buyan M – Projekt 21631


7 Schéma základního modulu pro 4 střely

Na závěr zajímavé video od výrobce – ukazuje montáž a bojové nasazení UKSK včetně raket systému Klub/Kalibr a Onyx/Brahmos:

https://concern-agat.ru/en/production/missile-systems-land-and-sea-based-missile-systems/3r-14uksk-kh-ship-general-purpose-firing-system

Námětem pro samostatnou kapitolu jsou konkrétní instalace – třídy plavidel v rámci ruského, indického, indonéského a vietnamského námořnictva a především možnosti nasazení včetně dopadu na strategické možnosti námořních sil uživatele. Ale to je na další článek.

Zdroj:
článek autora PH převzat ze serveru https://vlkovobloguje.wordpress.com a https://vlkovobloguje.wordpress.com

Další články autora

Autor : 🕔13.12.2018 📕3.948