Tajné oběti Studené války

Autor : 🕔04.12.2018 📕3.700
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč
♡ Chci přispět

Gary Powers nebyl jediný – více jak 200 letců bylo sestřeleno během špionážních misí v Sovětském svazu.

Nedaleko brány Národní bezpečnostní agentury (National Security Agency, NSA) ve Fort Meade v Marylandu na kousku půdy National Vigilance Parku, vmáčknutém mezi čerpací stanici a parkoviště, stojí C-130 Hercules. Stroj svou kamufláží připomíná letoun AF 60528, který byl sestřelen 4 Migy-17 2. září 1958 poté, co vstoupil do sovětského vzdušného prostoru. Na stránkách NSA je pak k vidění zrnitý obrázek z jedné z kamer Migu-17, zachycující C-130 v plamenech. Letoun se zřítil 28 mil uvnitř arménských hranic, a všech 17 členů osádky zemřelo.

Když byly vyrozuměny rodiny zemřelých letců, nebyla jim samozřejmě řečena pravda o misi letounu-špionáži nad Sovětským svazem, ani to, co se přesně stalo. Dostalo se jim jen krycího příběhu o rutinní operaci, která se nezdařila. Ačkoliv Sovětský svaz popíral sestřelení letadla (a vydával to za „pád“ na jejich území), několik týdnů po události navrátil ostatky 6 letců. Neposkytl ale žádné informace o zbývajících 11 členech osádky.

Po konci studená války a rozpadu Sovětského svazu americký tým prohledal dříve tajné archivní záznamy ve snaze najít stopy k tomu, co se mohlo stát zbytku osádky. V roce 1993 pak navštívil i místo dopadu stroje v Sasnašenu v Arménii. Přežili snad ostatní zřícení stroje a padli do zajetí? Tým vyzpovídal pilota Migu-17, který Hercules sestřelil ve snaze zjistit, zdali zahlédl nějaké padáky, ale odpověď byla, že nikoliv. Tým tedy pátral mezi dalšími svědky, ale nikdo z nich padáky neviděl.

Členové týmu se setkali i s generálem Sozinovem, který byl na místě dopadu jen několik minut poté. Ten uvedl, že letadlo hořelo dlouhých 8 hodin, přežití kohokoliv považuje za nemožné. Tým pak na místě nehody nalezl stovky kousků kosterních pozůstatků a pomocí nich byl schopen identifikovat další 2 členy osádky. Tým pak došel k závěru, že ostatní zemřeli též. Ostatky byly převezeny do Spojených států 2. září 1998, rodiny členů osádky stroje 60528 se shromáždily na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii k pohřbu s plnými vojenskými poctami.

Případ letounu 60528 je neobvyklý. Ne proto, že by americká vláda zatajovala pravdu o jeho misi po skoro 40 let, ale protože ostatky osádky se podařilo nakonec nalézt, navrátit do vlasti a uctít jejich památku. Osádkám dalších nejméně 30 ztracených průzkumných letounů se žádné záchrany, návratu a ceremonií nedostalo.


Letoun PBY4 Privateer byl jedním z řady letounů používaných ke špionážním letům
(Naval History and Heritage Command)

Nejznámější průzkumná mise studené války byl let Francise Gary Powerse, jehož U-2 byla sestřelena 1. května 1960 sovětskou raketou. Ale stovky letců byly sestřeleny, téměř všichni pak během průzkumných letů s cílem identifikovat sovětskou protivzdušnou obranu.

Tyto mise se datovaly již od konce druhé světové války, kdy upravené bombardovací letouny nesly elektronické vybavení, které mělo zmapovat nepřátelské radarové pozice. Během studené války našly své pokračování v letech US Navy a Air Force, i zde bylo cílem určit rozmístění a schopnosti nepřátelských radarů. Pro případ jaderné války mezi Spojenými státy a Sovětským svazem hrály tyto informace kritickou roli pro bombardéry amerického Velitelství strategického letectva (SAC), které musely zarušit, zničit nebo se prostě vyhnout sovětské radarové cloně, aby mohly zasáhnout sovětské cíle.

Letíc v noci a bez výzbroje podél hranic Sovětského svazu, ale i několik stovek kilometrů v sovětském vnitrozemí, letouny se nesnažili před sovětskými radary skrývat. Ba naopak, čekaly až budou „přistiženy“, naslouchaly nepřátelské komunikaci a reakci na radiových, radarových a jiných vlnách. Cílem bylo získat informace a dostat se s nimi pryč dřív, než odstartují nepřátelské stíhačky nebo budou odpáleny rakety.

Často mise nešly podle plánu. Carlos Campbell, důstojník leteckého průzkumu, který létal na průzkumné mise na počátku 60. let 20. století, řekl reportéru Williamu E. Burrowsovi v roce 1994: „Často nás přepadávaly Migy-15, Migy-17 a „baterky“ – Jaky-25. Nejprve vás na vteřinu zamrazí, ale pak se oklepete a uvolníte se. Ale kdokoliv, kdo tvrdí, že se nebojí, ten nedýchá.


Kamera sovětského Migu-17 zachytila sestřelení amerického C-130 2. září 1958 nad Arménií
(Courtesy Larry Tart/the Price of Vigilance)


Kouř z motorů zasaženého C-130
(Courtesy Larry Tart/the Price of Vigilance)

Většina strojů na těchto letech, jako například PB4Y-2 Privateer, RB-50 a RB-29 byly původem druhoválečné bombardéry vybavené klasickými pístovými motory, i když některé už byly i novější proudové letouny. Průzkumné osádky byly namačkány v malých prostorách se svým elektronickým vybavením, skrčeny u obrazovek radarů a dalších elektronických zařízení. Pokud byly sestřelené, byl v tom každý sám za sebe – nemohli očekávat záchranu.

Protože průzkumné mise byly přísně tajné, rodiny nevěděly nic o povaze těchto letů, ani co se stalo, pokud se to zvrtlo. Konečně v roce 1992 byly dokumenty týkající se těchto letů odtajněné. Byla zřízena společná americko-ruská komise, aby rozluštila některé případy, rodiny i jednotlivci pak i na vlastní pěst pátraly po osudech blízkých. Ale stále chybí zjistit osudy 126 letců, jejich rodiny stále čekají na podrobnosti, co se jim vlastně stalo.

Jack Fette byl pilot námořního PB4Y-2 Privateer na základně v Maroku. 8. dubna 1950, těsně před tím, než měl Jack nastoupit dovolenou, jiný pilot Privateeru onemocněl. Jack se dobrovolně přihlásil na jeho místo. Tu noc byl Jack se svou osádkou sestřelen do vln Baltského moře. Jackova sestra Dorothy Fette Nevillová čekala na telegram, kde má bratra vyzvednout, aby mohl začít dovolenou. Nevillova dcera, Kathy Fifficková, dnes říká: „A místo toho dostala telegram, kde se psalo, že jeho letoun se ztratil.

Charlotte Busch Mitniková čekala na svého bratra Sama od roku 1952. „Nemůžete truchlit nad někým, kdo je POW (Prisoner of War - zajatec) či MIA (Missing in Action - nezvěstný).“, říká. „Co můžete dělat je doufat a modlit se a strachovat se, zdali se má dobře, a doufat, že se jednou vrátí domů.

V červnu 1952 bylo Mitnikové pouhých 18 let, právě absolvovala střední školu. Její bratr Sam byl pilotem RB-29, přebudované ze slavné Superpevnosti, se základnou v Japonsku. „Byla jsem nahoře, když jsem slyšela otce u okna v obýváku,“, vzpomíná. „A pak z ničeho nic jsem slyšela, jak matka pláče. Věděla jsem, že se stalo něco tragického mému bratrovi.“ Pro Charlottinu rodinu to nebyla nová zkušenost – Charlottin bratr Morris padl během druhé světové války.

Mitniková vzpomíná, jak její otec často psal senátorům o pomoc, ale nedočkal se. A tam příběh končí, na dalších 40 let.


RB-47E mohla nést jednu kameru v přední části letounu a dalších 6 kamer v modifikované pumovnici, dále pak senzory pro sběr elektromagnetických signálů
(USAF)

V roce 1992 nově zvolený prezident Ruské federace Boris Jelcin odletěl na summit do Washingtonu. Cestou poskytl rozhovor novinářům z NBC News, kteří se ho ptali na osud amerických zajatců z vietnamské války. „Naše archívy ukazují, že je to pravda: někteří byli přesunuti na území bývalého Sovětského svazu a byli drženi v pracovních táborech,“, uvedl Jelcin. O několik dní později při proslovu před společným zasedáním Kongresu Jelcin prohlásil, že pokud jsou stále nějací Američané na území bývalého Sovětského svazu, tak budou nalezeni a vráceni svým rodinám.

Jen o několik měsíců dříve Jelcin spolu s prezidentem Georgem H. W. Bushem vytvořili společnou americko-ruskou komisi pro POW/MIA (zajatce a nezvěstné), aby pomohla vyřešit nedořešené případy, a ambasador Malcom Toon byl vyslán do Moskvy s prvními požadavky. Ačkoliv cesta nepřinesla očekávané výsledky, předchozí zmražené vztahy znepřátelených velmocí studené války začaly pomalu tát. „Měl jsem ten pocit, že s námi Rusové jsou připraveni spolupracovat,“ uvedl Norman Kass, výkonný tajemník americké části komise z let 1993-2010. Kass cítil „náznak optimismu, že jsme překonali konflikt studené války a že jsme rozhodnuti spolupracovat ve společném humanitárním zájmu. To bylo takové nadějné období, co si vybavuji.

Toon zastupoval Američany, generál Dimitrij Volkogonov pak Rusy. Jako Jelcinův vojenský poradce měl přístup k záznamům i potřebný vliv. Kass vzpomíná na Volkogonova jako na „záblesk naděje…který opravdu chtěl v dané oblasti pomoci“. Dalším spojencem na ruské straně pak byl admirál Boris Novij, který urputně sledoval všechny možné stopy. „Měl stále přístup k podkladům, které se zdály nedostupné pro všechny cizince,“ uvedl Kass. „Díky spolupráci s ním jsme byli schopni dosáhnout některých úspěchů.“ Novij dodal řadu dokumentů zachycujících „narušení hranic“ americkými průzkumnými letouny.


Tři členové posádky RB-47E (v roce 1955) mnohdy trávili i 14 hodin v stísněném prostoru původní pumovnice, bez oken a obklopeni elektronikou
(USAF)

Americkou spojkou v Moskvě byl James Connel, absolvent Námořní akademie a doktorátem z ruského jazyka, po desetiletí pracující na záležitostech kolem Sovětského svazu, včetně Dohody o omezení jaderných raket středního doletu. Connel, zástupce tajemníka pro POW/MIA v Moskvě, dorazil do Moskvy spolu s Toonem poprvé v roce 1992. „Přijel jsem na devět dní, a zůstal devět let,“ prohlásil.

Connell, mluvící s tichým důrazem, čelil nelehkému úkolu. On a jeho tým křižovaly Rusko a republiky bývalého Sovětského svazu, prohledávajících archivy. „Bohužel to není nějaká velká složka, nadepsaná „Američtí zajatci“ a uložená kdesi vzadu“, prohlásil. „Existuje archiv ruského námořnictva v Gatčině nedaleko Petrohradu. Pak v Podolsku, kde je centrální archiv ruského Ministerstva Obrany a který obsahuje vše, kromě námořních misí. Pak jsou archivy FSB a KGB. Archivy Ministerstva zahraničních věcí. Archiv Ruské federace. Je jich celý seznam.

Connel a jeho tým vyslechli stovky svědků: stráže, důstojníky v důchodu, bývalé vězně, dokonce i piloty, kterým se některý sestřel podařil. „Spousta z naší práce byly „drby“, uvedl Connell a pátrání a potvrzovaní těchto příběhů bylo velmi pracné. K případu Privateera Jacka Fettese, jak uvedl, „bylo nutné vyslechnout tucty svědků.

Zjistil, že sovětská záchranná plavidla byla na místě dopadu Privateera během několika hodin. Ačkoliv nenašli žádné trosky ze zničeného letadla, podařilo se jim objevit dva nafouklé záchranné čluny. V roce 1993 komise vyslechla Anatolije Gerasimova, jednoho z ruských pilotů, který zaútočil na Privateer. Uvedl, že letoun vybuchl v letu ještě před tím, než dopadl do moře. Ale v dokumentárním filmu natočeném jen několik let po rozhovoru s komisí naopak uvedl, že viděl 10 padáků, a že měl za úkol o tom komisi nic neprozradit.

Jak postupuje čas a svědci stárnou, je úkol komise stále urgentnější. Connell vypátral jméno jednoho z pilotů, kteří sestřelili RB-29 pilotovanou Samem Buschem, bratrem Charlotty. Connell se proto přesunul do Nalčiku nedaleko Čečny, aby udělal rozhovor s tímto pilotem. Ten ale zemřel o pouhé dva měsíce dříve.

V listopadu 1992 se archiváři Ruchardu Boylanovi z federálního archivu nedaleko Washingtonu D.C. podařilo objevit 35 beden zapečetěných od roku 1963. Soubory byly shromážděny Samem Klausem, dávno zapomenutým právníkem ministerstva zahraničí s prověrkou na přísně tajné, který uháněl vojenské a zpravodajské důstojníky ohledně dokumentace toho, čemu se tenkrát říkalo „vážné letecké incidenty“. Shromáždil dokumenty všech špionážních misí do toho okamžiku, aby mohl podat odvolání k mezinárodnímu soudnímu dvoru a donutit tak Sovětský svaz odhalit, co se stalo s osádkami. Dokument poskytly Boylanovi detailní informace o tom, co americká vláda věděla, nebo alespoň tušila, o těchto sestřelech.

V roce 1993 komisní skupina studené války zaznamenala první úspěch. Vasilij Sajko, bývalý příslušník námořní pohraniční stráže KGB daroval komisi prsten Námořní akademie USA s vyrytým jménem John Robertson Dunham, z ročníku 1950. Dunhamův stroj, RB-29 z 91. strategické průzkumné perutě, byl sestřelen 7. října 1952 nad Japonským mořem. Sajko uvedl, že nalezl Durhamovo tělo, vzal si prsten a Durhama pohřbil na ostrově Juri. Durhamovy ostatky byly exhumovány v září 1994 a vráceny do Spojených států. Pohřben byl na Arlingtonu v srpnu 1995 a o měsíc později se rodiny osádky RB-29 shromáždily k odhalení pamětní desky připomínající tuto osádku.

Výsledky práce komise byly předávány rodinám na pravidelných setkáních sponzorovaných Ministerstvem obrany. Neteř Jacka Fettese, spolu se svým manželem Paulem, se připojily k těmto setkáním v roce 1996. Paul si vzpomíná, jak zaslechl zkazku o tom, že Fettesův stroj byl sešrotován. „Uvádějí, že letoun byl vyzvednut Rusy, a když jej vytáhli z vody, někdo na lodi si všiml, že tam stále jsou dva letci připoutaní ke svým sedačkám,“ vzpomíná Paul. Ale i Kathy si vzpomíná na analýzu: „Lidé kolem POW/MIA nám o tom vyprávěli. Slyšeli jsme o tom na jednom s našich setkání. Ale pak nám řekli, že to nejde ověřit.

A tak se to opakovalo stále dokola. Objevily se nějaké zvěsti, někdy se zlomky důkazů, byly prověřeny, a pak oficiálně označeny za velmi nepravděpodobné, spolu se slovy, která se rodiny naučily nenávidět: „Pro potvrzení této domněnky není dostatek důkazů.


Samuel Busch, RB-29, 13. června 1952
(Courtesy Charlotte Busch Mitnik)

Stopy, které se objevily v případu RB-29 Sama Busche, ukazují, jak rodiny často skončily s ještě více záhadami než na počátku. 13. června 1952 Busch a jeho osádka opustili leteckou základnu v Jokotě na ostrově Honšú v Japonsku, na tajnou misi s cílem sledovat pohyb lodí v Japonském moři. Radarový kontakt byl ztracen o tři hodiny později a letoun se nevrátil na základnu. Během záchranného letu byl spatřen prázdný záchranný člun asi 100 mil od sovětského pobřeží, ale nebyly nalezeny žádné trosky a ani spatřen nikdo z členů osádky. Až v roce 1993 Rusové odtajnili zprávu z roku 1952 sovětskému vůdci Josifu Stalinovi, ve které se konstatuje, že 13. června byla sestřelena americká RB-29 18 mil od pobřeží. V létě roku 1999 vyzpovídal Kass sovětského emigranta v Izraeli, Benjamina Dodina. Přeživší ze sovětského pracovního tábora Dodin již v minulosti poskytl řadu vzpomínek americkému konzulátu. Výtažky z jeho deníku naznačují, že mezi 4 a 10 členy Buschovy osádky zřejmě přežilo sestřelení svého letadla. Dokument dokonce obsahuje dvě jména: Bush (nesprávně zapsáno) a Moore. Jeden z Buschových kolegů byl Master Sergeant David Moore. Connell k tomu uvádí: „Na základě našeho požadavku ruská Federální bezpečnostní služba prozkoumala tyto paměti a došla k závěru, že se nezakládají na pravdě.

Ale je toho ještě víc: Connell uvádí, že další RB-29 byla sestřelená nad Čínou 4. července 1952, sotva měsíc poté, co byl sestřelen Busch. Během výslechů byl jeden z členů této osádky dotazován na pilota Sama Busche. Jak byl se o něm Sověti dozvěděli?

Charlotte Busch Mitniková k tomu říká: „Někteří lidé z Ministerstva obrany říkají, že vzpomínky z deníku nelze ověřit, ale v mé mysli vím, že Dodlin mluvil pravdu.

Po počátečních úspěších – identifikaci osudu 19 osob – se efektivita komise začala pomalu vytrácet. Když vlivný Volkogonov v roce 1995 zemřel, ztratil Kass silného spojence: „Volkogonův nástupce nebyl zdaleka tak vlivný a neměl takovou autoritu, a tak celý projekt začal upadat.“ Admirál Novij, hluboce respektovaný rodinami pro jeho práci při vyhledávání, zemřel v roce 2014.

Politika sehrála velkou roli v házení klacků pod nohy komise. V roce 2001 byl Connell a 49 dalších diplomatů vyhoštěn z Ruska v odvetě za vyhoštění ruských diplomatů z Washingtonu kvůli údajné špionáži. V roce 2004 prezident Putin rozpustil ruskou část komise a krátce na to zrušil přístup do hlavního archivu v Podolsku. Komise byla nakonec obnovena, ale Kass označil její současnou práci za paběrkování.

Americká strana přitom měla své vlastní problémy. Pentagon měl dvě POW/MIA agentury, a komise operovala nezávisle na obou. Jedna z těchto agentur, JPAC (Joint POW/MIA Accounting Command) byla tiskem v roce 2013 označena za zcela neschopnou. Obě agentury pak byly sloučeny do jedné DPAA (Defense POW/MIA Accounting Agency), a ta začala pracovat počátkem roku 2015.

Na pravidelných ročních setkáních rodin a komise Kathi Ffficková sledovala rostoucí byrokracii a zpomalení postupu. „Vždy pro nás měli nějaké informace, i kdyby to mělo být jen „požádali jsme o přístup k těmto archivum,“ uvádí, „ale tentokrát nic. Navzdory obdivu k práci lidí jako je Connell, Kass a Novij rodiny dotazované pro tento článek cítí, že agentura ztratila zájem.

Dostala jsem se do bodu, kdy jsem si plánovala schůzky už jen s Dr. Connellem, a tam jsem chodila. Ale ostatní důstojníky, k nám přidělené, jsme neznali dlouho-každý rok tam byl někdo jiný.“ Ve svých emailech uvádí své pocity zcela jasně: „Nemyslíme si, že DPAA vidí jako smysluplné vynakládat další úsilí na dohledání tak malého počtu nezvěstných ze studené války v Rusku. Nečekáme, že se jim podaří dohledat jakékoliv další informace v blízké budoucnosti.


Major Sam Busch (stojící třetí zleva) se svou posádkou RB-29, byli sestřeleni během špionážní mise nad Japonským mořem
(Courtesy Charlotte Busch Mitnik)

Hledání po nezvěstných bylo poháněno iniciativou jednotlivců, ať už v řadách vládních úřadů či v soukromé sféře. Mark Sauter, nezávislý historik, se zapojil v roce 1989. V 80. letech velel americkému hlídkovému stanovišti v korejské demilitarizované zóně, po skončení vojenské kariéry se dal na dráhu investigativního televizního reportéra se zaměřením na vojenství. Jeho prvním úspěchem bylo nalezení dokumentu označeného „Re: zajatci v Sovětském svazu“ v Eisenhowerově prezidentské knihovně v Abilene v Kansasu. To vzbudilo Sauterovu pozornost.

O skoro 30 let později, po stovkách dotazů dle Freedom of Information Act (FOIA, obdoba našeho „svobodného přístupu k informacím“), rozhovorů s rodinami a lidmi z Pentagonu, cestách do Moskvy a Pchongjangu Sauter věří, že osádky mohly být zajaté a uvězněné, a že americká vláda tuto variantu skrývala. V Eisenhowerově knihovně objevil odtajněnou zprávu z ledna 1955 popisující sovětského uprchlíka Jurije Rastvorova a jeho dopis americkým úředníkům ohledně amerických zajatců z Koreje držených na Sibiři. Další odtajněná zpráva od generála G. B. Erskina z Ministerstva obrany Walteru Robertsonovi na Ministerstvu zahraničí ze září 1955 uvádí, že: „malý počet letců Air Force, jejichž mise zahrnovaly přelety nad Japonským mořem během Korejské války a jejichž stroje byly sestřeleny letadly ze sovětského Dálného východu, je pravděpodobně držen v zajetí v Sovětském svazu.“ Tato zpráva končí připomínkou příjemci, že „je nevhodné jakýmkoliv způsobem postoupit tuto informaci tak, že by se mohla dostat k příbuzným a vyvolat tak očekávání či víru v to, že tito letci jsou stále naživu a v zajetí, pokud sami komunisté nejsou připraveni tuto informaci poskytnout.

Několik rodin dotazovaných pro tento článek odkazuje na Sautera jako na důvěryhodný zdroj. Sauter vydal svá zjištění ve dvou knihách, Soldiers of Misfortune (Vojáci „neštěsteny“) a American Trophies (Americké trofeje) publikované v roce 2013. Kniha Soldiers of Misfortune změnila život Beverly Billinger Deanové.


Některé RB-29 létaly bez výbroje, aby dosáhly rychlosti 350 mph
(46th/72nd.org)

Beverly byla v srpnu roku 1956 24letá manželka poručíka Jamese Braytona Deana Juniora, pilota námořní průzkumné perutě VQ-1. Pozastavila svá studia na medicíně, aby se mohla s Jamesem přestěhovat do Japonska během jeho dislokace na NAS Iwakuni. 23. srpna pak přišla otevřít výkonnému důstojníkovi perutě, doprovázeném kaplanem – Deanův P4M-1Q Mercator se nevrátil z mise u břehů Šanghaje.

Do roku 1992 Beverly brala původně uvedenou historku, že její muž a jeho osádka byli sestřeleni a zabiti během cvičné mise. Znovu se vdala v roce 1960, narodili se jí 4 děti a její život šel dál. Ale po přečtení Sauterovy knihy se vydala na 24 let dlouhou misi s cílem najít jejího možná stále ještě žijícího prvního manžela.

Sauter uvedl, že Deanova 16tičlenná osádka byla sledována čínským radarem po skoro 45 minut, než byl letoun sestřelen nad čínskými teritoriálními vodami. Sauter také uvedl, že americké zpravodajské služby dostávaly nejméně dva roky zprávy o údajném přežití alespoň dvou členů osádky. Beverly prošla dokumenty od Klause a nalezla dokumenty potvrzující Sauterova slova. Další dokumenty dostala na základě požadavku o svobodný přístup k informacím. Jeden dokument uváděl, že jeden z přeživších měl vystouplé lícní kosti a tenké rty a že zpravodajský důstojník tohoto přeživšího měl za Deana. Vyhledala Deanovy bývalé kolegy z perutě a prošla záznamy tuctů různých vládních a vojenských agentur. Nakonec navštívila v letech 1999 a 2000 Čínu, ve spolupráci s Čínskou lidovou asociací pro přátelství s ostatními národy. Li Xiaolin, viceprezident asociace, uvedl, že čínská vláda stále považuje dokumenty o Deanovy za přísně tajné. Na konci první návštěvy jí čínský kontakt, kterého radši nechce jmenovat, řekl, že předchozího roku čínský důstojník ve výslužbě uvedl velmi detailní výpověď o velké oslavě, uspořádané poté, co dva letci ze sestřeleného letadla byli zadrženi. Poté, co se Beverly vrátila do Číny v roce 2000 jí bylo řečeno, že tento důstojník označil své vzpomínky za „matné“ a bude s ní mluvit pouze za přítomnosti představitele státního úředníka.

Beverly narazila na překážku, kterou nemohla překonat. Zkusila tedy hrát přes kartu, která nebyla k dispozici ostatním rodinám – byla totiž známá Ministra obrany Donalda Rumsfelda. Rumsfeld a Dean spolu absolvovali letecký výcvik v Pensacole v roce 1954 a stali se z nich přátelé. Beverly požádala Rumsfelda o pomoc. Pomohl jí zajistit dopisy do Číny od prezidenta Geralda Forda a Henryho Kissingera. Colin Powell vznesl požadavek v roce 2001. A coby ministr obrany ve vládě George W. Bushe, nakonec vnesl požadavek i sám Rumsfeld.

Neznamenalo to ale nic. Číňané zkrátka odmítli jakýkoliv přístup do svých archivů. Zoufalá Beverly do toho zapojila i svou dceru, Katherine Shawerovou, novinářku z Washington Post. Katherine sledovala stejné stopy, zkoušela nové kontakty, ale ani ona s případem nepohnula. Nakonec se setkala s neoblomným úředníkem čínské ambasády ve Washingtonu, který stále dokola opakoval, že neexistují žádné záznamy o přeživších, a tak to prostě je.

Pro novináře je obzvláště frustrující, když víte, že ty informace existují, ale vy se k nim nemůžete dostat.“, uvedla Katherine v roce 2016. „Jako její dcera jsem rozzuřená. Je jí 83, stalo se to před 60 lety, a ona si zaslouží odpověď.

Na podobně nepřekonatelné překážky postupně narazili i výzkumníci v Rusku, dokumenty, které zůstaly zapečetěné. Connel říká: „Je tam velký objem informací, které věříme jsou v ruských archívech, a my se snažíme a bojujeme za přístup k nim. A když máme pravidelná setkání a sedíme naproti sobě u jednoho stolu a říkáme jim, co bychom rádi, oni nám řeknou, že to mohou udělat, nebo ještě častěji „uvidíme, co se dá dělat“, což je standardní odpověď.

Conell a Kass vypozorovali určitý odpor i na americké straně. „Pro nás to nebylo o tom, nesmět se na materiály podívat, spíše o tom, že se je nedalo najít,“ uvádí Kass. „A to samozřejmě otevírá řadu dalších otázek. Kolik takových dokumentů, které by byly nápomocné k naší práci, nám takto nebylo poskytnuto, nebo je ztraceno?

Před tím, než šel Kass v roce 2010 do důchodu, zformuloval se svým týmem obsáhlý plán, jak dále postupovat s Rusy. „Poslali jsme to do Moskvy, Rusové to odsouhlasili, ale [ani o šest let později] neimplementovali.

Pro ty, kteří stále hledají, je to běh proti času. Rusko a Čína mají čím dál méně veteránu studené války k rozhovorům a pátrání. Charlotte Mitniková ví, že i její čas je omezený. „Je mi 82 let, a před tím, než odejdu chci vědět, že se ostatky mého bratra vrátili do Spojených států,“ uvedla v roce 2016 a dodala, „nemyslím si ale, že se to stane za mého života. Kolik je to let? 64 let? Už by měli konečně přijít s nějakými fakty.

V lotyšském Lepaji je vzácný případ oficiálního přiznání jednoho z takových sestřelů. V roce 2000 započal pravidelný ceremoniál u památníku Matky moře připomínajícím sestřelení Privateeru Jacka Fettese a ztrátu osádky. Památník také nese dvě pamětní desky. V roce 2015 se Kathy a Paul Fiffick tohoto ceremoniálu zúčastnili jako první z rodin sestřelené osádky. Paul vzpomíná na dojemnou řeč Lotyšů: „Vždy nahlíželi na tyto letce jako na vzor. Jednoho dne, pokud Lotyši vytrvají, budou schopni získat svou nezávislost od Sovětů“.

Po ceremoniálu, na palubě lodi v Baltském moři, Fiffick a jejich hostitelé shodili do moře 4 věnce. Kathy doufala, že „Jack ke mně promluví. Opravdu jsem doufala. Myslela jsem si, „možná že to bude jeden z těch malých zázraků“. Ale nebyl.

Zdroj:
https://www.airspacemag.com/history-of-flight/secret-casualties-of-the-cold-war-180967122

Převzato na základě svobodné licence. Přeložil Radek Havelka

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔04.12.2018 📕3.700