Main Menu
User Menu

Naše slavné prohry – 1278 Moravské pole

Autor : 🕔02.12.2018 📕4.881
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 81.134,- Kč
♡ Chci přispět

Jak známo, Jára Cimrman vytvořil historický triptych o slavných prohraných českých bitvách. Zlomových událostí přitom bylo v naší historii více a jsou opředeny spoustou legend a nejasností. U některých se dodnes bijeme v prsa, jak byla tato tragédie zlomová, přičemž pokud vše zasadíme do historického kontextu, není to u “zlomovosti” mnohých těch slavných dat tak docela jisté. Respektive, u některých není jisté, zda by opačný výsledek nebyl ve svém důsledku vlastně horší, neboť událost bohužel měla jen špatná řešení.

Pokusil bych se rozebrat ty “naše slavné prohry” z pohledu člověka velmi (na amatérské úrovni) se zajímajícího o historii. Je přitom stěžejní se při každé takové události ptát na to, co vám historie neřekne, ba dokonce to mají historikové zapovězeno – na alternativní historii, kam by události pravděpodobně spěly v případě jiného výsledku. To je totiž asi jediná možnost, jak ta naše slavná data zhodnotit z hlediska opravdové “zlomovosti”, protože je sice možná smutné, že jsme někdy prohráli, ale je otázkou, zda to mělo nějaké zásadní důsledek. Pojďme se tedy společně pustit po stopách těch smutných dat.

1278 – Bitva na Moravském poli

Na den sv.Rufa se odehrál poslední boj krále železného a zlatého, který má v české historiografii významné postavení a to navzdory faktu, že zdaleka nebyl tak dokonalou postavou, jak by si mnozí mohli myslet. Především už ta epiteta – král železný a zlatý – jsou nepravdivá. Přemysl II .Otakar nebyl králem zlatým (zlato se v Českém království těžilo minimálně) ale stříbrným, ačkoliv i zde je nutno podotknout, že vrcholu těžby stříbra bylo dosaženo až později. A co se týče toho druhého označení, je bohužel nutné konstatovat, že i když Přemysl vynikal v mnoha schopnostech, rozhodně nebyl dobrým vojevůdcem.

Za svého života svedl pouze jednu velkou vítěznou bitvu u Kressenbrunnu, a ačkoliv ji vyhrál, tak s největší pravděpodobností pouze nedodržením klidu zbraní, kdy nechal přepadnout uherské vojsko při brodění přes řeku. Je pravda, že dobové české zdroje tvrdí opak (prý příměří nedodrželi Uhři), leč jednoznačný výsledek bitvy i následné omluvné dopisy Přemysla usvědčují, že to přeci jen asi bylo jinak… Nikdo mu ale v žádném případě nemůže upřít schopnosti rytíře a osobní statečnost. Tu prokázal mnohokrát.

Většina historie neznalé veřejnosti ví o Moravském poli jakožto národní katastrofě, ačkoliv bych nedal ruku do ohně za to, do kterého století či tisíciletí by případní tázaní (zvláště mladé generace) tuto událost umístili, nemluvě o tom, kde by ono Moravské pole geograficky  asi tak hledali.

Mnozí vědí, že bitvou na Moravském poli ztratil Přemysl II vládu nad rozsáhlým územím v dnešním Rakousku, Slovinsku a Itálii, takže se poprvé a naposled v naší historii náš stát téměř dotýkal mořského pobřeží. No, mnozí to sice vědí, ale bohužel, toto vědí špatně. Ve skutečnosti v onom roce 1278 už Přemysl II tomuto soustátí nevládl, o ně přišel dobrovolnou kapitulací před římským králem Rudolfem Habsburským roku 1276.

Nelze zde popsat celou historii tohoto souboje, v němž Přemysl podlehl, ale velmi zhruba lze říci, že volba římského krále padla roku 1273 na Rudolfa Habsburského proto, že volitelé chtěli mít na trůnu slabého povolného vladaře, nikoliv silnou osobnost, kterou byl Přemysl. Ten se o trůn ucházel i neucházel, ve skutečně oficiálně nekandidoval, ačkoliv jakožto nejmocnější velmož tehdejší Německé říše doufal, že by se jím případně mohl stát. Ve skutečnosti mu vyhovovalo dosavadní bezvládí, díky kterému si dělal co chtěl a připojení některých území bylo z hlediska tehdejšího práva nepochybně neplatné.

Přemysl udělal obrovskou chybu, že výsledek chápal jako osobní urážku a Rudolfa neuznal. Urazilo jej, že Rudolf zpochybnil vlastnictví některých Přemyslových zemí. Pokud by ale Přemysl dokázal překonat sám sebe, je nepochybné, že minimálně Dolní Rakousy s Vídní a dost možná i Štýrsko by si udržel, protože jeho držbu těchto zemí nešlo zpochybnit. Rudolf ale využil Přemyslovy chyby a rozhodl se na jeho úkor vybudovat územní základnu pro expanzi vlastního rodu, což se mu nakonec podařilo.

Přemysl naprosto podcenil Rudolfovy schopnosti, neboť ať si o tomto pletichářském “hraběti z nemanic” myslíme cokoliv, byl to skvělý diplomat a vyznal se v zákulisních machinacích. Dokonale využil svého práva uvalit na neposlušného Přemysla říšskou klatbu, čehož využili všichni nespokojenci v jím spravovaných zemích jako záminku svého krále nepodporovat v boji za jeho zájmy. Přemyslovi nakonec nezbylo nic jiného, než Vídeňským mírem z r.1276 kapitulovat. Tím přišel o všechny své dosavadní výdobytky a České království se vrátilo do hranic původního českého a moravského území. Dá se tedy konstatovat, že v roce své smrti 1278 bylo toto již minulostí a boj se vedl o další podmínky Vídeňského míru.

Rudolf I Habsburský totiž nebyl hloupý a věděl, že Přemysl ,navzdory ztrátě svých zem, zůstává nesmírně silným soupeřem, který mu je pochopitelně nebezpečný. Přemysl nesplnil další z podmínek míru, především tu, že nepotrestá zrádné pány, kteří jej nepodpořili a proti němu povstali. Přemysl se s nimi radikálně vypořádal, protože pochopitelně nemohl tuto “pátou kolonu” ponechat bez trestu.

Stejně tak nesvolil ke svatbě své dcery Kunhuty s Rudolfovým synem, svatba Václava s Gutou Habsburskou byla vzhledem ke stáří dětí zatím neaktuální. Přemysl evidentně kalkuloval s tím, že se sice zatím pokořil, ale ona se jistě situace změní. Rudolf byl už na svou dobu starý muž (v době bitvy na Moravském poli mu bylo šedesát let), mohl kdykoliv zemřít

Byl tu další problém. Jakkoliv byl Habsburk původně podporován rakouskou šlechtou,ovšem už po  krátké době  jeho vlády,  si všichni uvědomili že oproti Přemyslovi si moc nepolepšili.

Rudolf ztrácel podporu jak v říši, tak v Rakousku. Přemyslovi stačilo jen čekat na tu správnou příležitost. Rudolf si to pochopitelně uvědomoval a pochopil, že musí svého soupeře zničit či totálně oslabit, protože jinak mu vpadne do zad, když se to bude nejméně hodit. Proto stupňoval tlak na Přemysla, psal o nutnosti revize Zlaté buly sicilské a všeobecně se snažil Přemysla ponížit. V tomto ale už neměl podporu vlivných Říšských pánů, protože ačkoliv Přemyslovi záviděli moc a bohatství, uvědomovali si, že by se jednou mohli ocitnout na jeho místě. Pošlapávání říšských zvyklostí nehodlali tolerovat nikomu.

Přemysl se v roce 1277 snažil manévrovat a neodvratný boj oddálit. Psal Rudolfovi, že jeho páni jsou mu zavázáni lenní přísahou a nejsou tedy poddanými římského krále, takže ten je nemá co ochraňovat. Nakonec se však rozhodl dále se nepoddávat a vsadil vše na bitvu.

Bitva

Dnes je tato bitva opředena spoustou legend a nepravdivých tvrzení. Především je mnohdy líčena jako beznadějný boj českého krále, bez naděje na vítězství. Nic není vzdálenější pravdě, právě tomu se Přemysl snažil vyhnout v roce 1276. O dva roky později byla situace jiná. České vojsko bylo sice o něco méně početné, než vojsko habsburské (cca 25 000 oproti 30 000, ale počty jsou jen odhadované), leč Přemysl měl daleko více těžkých rytířů na koni, tanků své doby. Zcela mimochodem – šlo o největší rytířskou bitvu 13.století.

Je pravda, že část šlechty Přemysla nepodpořila, především Vítkovci, nicméně ten s tím pravděpodobně předem počítal a na jejich pomoc se nespoléhal. Relativní vyrovnané počty ukazují, že si věřil a jako prostor pro bitvu si vyhlédl rovinatou oblast nedaleko svého největšího vítězství u Kressenbrunnu. Spoléhal na útok své těžké jízdy, takže bojiště bylo vybráno nejlepší možné.

Rudolf by pravděpodobně nezvítězil (rozhodně ne tak drtivě), kdyby svedl bitvu dle tehdejších rytířských zvyklostí. Ty předem vylučovaly jakékoliv léčky a bitevní taktika byla jednoduchá – vyrovnané řady se rozjely proti sobě a pokud něco nefungovalo, zasáhla záloha. Rudolf ale ze svého vojska vyčlenil malý odřad asi 250-300 rytířů, který se schoval do nedalekého lesíka, odkud měl v pravý okamžik zaútočit do boku českého vojska. Něco takového bylo z tehdejšího pohledu zcela nerytířské, neférové, odsouzeníhodné. Ale bohužel velice účinné.

Český král bohužel zcela spoléhal na vyšší počty své těžké jízdy. Bitva sama trvala asi 3 hodiny a byla dlouho nerozhodná, ba dokonce se chvíli vítězství klonilo na českou stranu. To nastalo v okamžiku, kdy byl Rudolf sražen z koně a moc nechybělo, aby zahynul. Měl ale neskutečné štěstí, podařilo se mu se vzpamatovat, což s ohledem na jeho věk je úctyhodné, vztyčil se na náhradním koni a celému svému vojsku ukázal, že je v pořádku. Opravdu jen troška štěstíčka Přemysla dělila od životního úspěchu. Rudolf zaútočil již všemi třemi šiky, neměl žádnou zálohu, zatímco Přemysl stále ještě disponoval čerstvým třetím šikem vojska.

No a pak tedy došlo k tomu, k čemu muselo dojít. Ulrich z Kapellen zaútočil se svými rytíři do boku českého vojska a habsburská strana zmatek znásobila křikem “Utíkají”. Navzdory legendám o zradě českého předáka Miloty z Dědic ani toto není pravda – pokoušel se se svými muži o taktický manévr, tedy objet útočící rytíře bokem a vpadnout jim do zad. Problém byl, že tehdejší jízda nebyla cvičena na tak složité obraty a mnozí si celou akci vyložili jako útěk.

České vojsko začalo prchat a Přemysl sám byl s největší pravděpodobností zabit nikoliv ve férovém souboji, ale když se na zemi a už bez přilby vzdával. Dle moderního zkoumání jeho pozůstatků je nesporné, že smrtelná rána do hlavy mu byla zasazena někým z výšky koně, zatímco on musel stát na zemi a nemít na hlavě přilbu. Je velmi pravděpodobné, že i z hlediska tehdejšího chápání nešlo o boj, ale o vraždu. Je to poněkud nepochopitelné, protože zajmutí nepřátelského pána (natož krále!) bylo tehdy bráno jako mnohem výhodnější, šlo o slávu i výkupné. Přesto k němu nedošlo, proto se osobně přikláním k teorii osobní msty jednoho nebo několika z rakouských šlechticů.

Následovalo pět trpkých let s “Branibory v Čechách”, plné bezvládí, zvůle, neúrody. Vůbec nelze toto období zlehčovat. Je nepochybné, že z hlediska Přemysla, kralevice Václava a mnoha dalších šlo o tragédii. Ale šlo skutečně o přelom? Musíme si totiž uvědomit, že trvalo jen pár let a České království bylo opět mocné a sebevědomé, jako předtím. Václav II sice nebyl tak bojovný, jako jeho otec, ale byl na druhé straně mnohem lepším diplomatem i ekonomem. Dokázal se opřít o Rudolfa jakožto svého tchána, o svou manželku Gutu, nalézt si výtečné rádce a expandovat, tentokrát do Polska a posléze Maďarska, v čemž ho římský král podporoval. Ano, tragédie Moravského pole jeho život poznamenala, ale šlo o zlom v našich dějinách? Respektive – kdyby v této bitvě nezahynul český král, připomínali bychom si ji vůbec? Takových prohraných bitev a temných let rozvratu přeci bylo! Ta otázka je zcela legitimní, protože k takové události došlo jen dvakrát v našich dějinách. A ta druhá tragicky ztracená bitva u Moháče a smrt krále Ludvíka Jagelonského zdaleka nemá tu příchuť tragédie, jakkoliv šlo o událost s daleko větším vlivem na naše i evropské dějiny.

Šlo o zlomovou událost?

Vysvětlili jsme si, že asi nejjednodušším vyhodnocením “přelomovosti” nějaké události je pokusit se zamyslet nad alternativními dějinami. Co by se stalo, kdyby to či ono dopadlo jinak? Seriozní historici takové otázky nemají rádi, dlouho byly dokonce zapovězené, ale v poslední době se alternativní dějiny stávají stále populárnější. Samozřejmě, každý takový odhad má mezery a je zde značná nejistota, nakolik je blízká možné realitě. Přesto si pokusme nastínit několik alternativních scénářů, co by se stalo kdyby bitva na Moravském poli dopadla jinak

1 – porážka bez smrti krále – tato varianta výsledku bitvy byla ze všech nejvíce pravděpodobná. Ano, Přemysl měl o něco méně vojska a i vzhledem k promyšlené lsti mohl Rudolf Habsburský předpokládat, že Přemysla porazí. Nicméně možnost, že by v bitvě padl, nebyla moc pravděpodobná. Smrt krále v bitvě byla významná a vzácná událost, ke které obvykle nedocházelo. Vidíme to i na českých tisíciletých dějinách, které se s tím setkaly pouze 3x. Podobné je to i v dějinách jiných států.

Pokud se nad touto variantou zamyslíme, tak zjistíme, že pro Rudolfa by paradoxně byla vůbec nejpřijatelnější. Ve chvíli smrti Přemysla totiž stál najednou proti kralevicovi Václavovi, dítěti, které se samo ničím neprovinilo. Ačkoliv se Habsburk snažil, nedokázal mu, bezbrannému, ani ukrást Moravu a připojit ji k habsburskému soustátí. Dá se důvodně předpokládat, že Rudolf skutečně na konci bitvy na Moravském poli přikázal, aby byl Přemysl ušetřen, protože poraženému protivníkovi by se asi dalo diktovat více. Stejně lze ale konstatovat, že jen těžko by bylo možné ohrozit integritu Českého království. Na něco takového neměl Rudolf sílu, domácí šlechta se v tomto ostře stavěla za práva Přemyslovců. Dá se tedy konstatovat, že případné Přemyslovo přežití by asi zatížilo České království obrovským výkupným, možná by ztratil i ty vedlejší země, které byly tak jako tak ztraceny (Kladsko), musel by tolerovat odbojnost svých šlechticů, ovšem celkově by se v krátkodobém horizontu nezměnilo nic.

V dlouhodobém je samozřejmě otázkou, nakolik by Přemysl opět zkusil štěstí o nové pozvednutí. Nedá se ale předpokládat, že by měl ještě šanci zvrátit vládu Habsburků v alpských zemích. I z hlediska dobových zvyklostí by se musel smířit s faktem, že byl protivníkem poražen a byl mu nadiktován mír nikoliv zradou panstva, ale porážkou v bitvě. Stejně tak se dá předpokládat, že při další expanzi by upřel zrak tam, kam později jeho syn – do Polska či Maďarska. Dějiny by tedy byly s největší pravděpodobností velmi podobné těm, které jsou nám známy. Je otázka, zda by se přemyslovská vláda s pomocí Přemyslovy silné ruky daleko lépe neuchytila v Polsku, což by mohlo znamenat i pominutí důvodů k vraždě Václava III v Olomouci a nevyhynutí rodu po meči, ale tyto spekulace jsou opravdu příliš divoké.

2 – porážka krále Rudolfa a jeho útěk – navzdory všem nečestným plánům bitva nemusela dopadnout pro Rudolfa dobře. Vítězství bylo na vážkách a pokud by byl při svém pádu z koně raněn a nemohl v boji pokračovat, jeho vojsko by se rozprchlo. Pokud by se Rudolfovi podařilo uprchnout, nastala by zajímavá a dost těžko odhadnutelná situace.

Je nepochybné, že Přemysla by za těchto okolností radostně přijala Vídeň, kde byl vždy populární, stejně jako rakouská šlechta. U té už tak populární nebyl, ale Rudolf se svým tvrdým vybíráním daní se pánům rychle znelíbil, takže by pravděpodobně rádi vzali za vděk Přemyslem, který pro bohatství daňový šroub tak utahovat nemusel. Je ovšem otázka, zda by se k Přemyslovi přidala i šlechta ve Štýrsku, o Korutanech a Kraňsku lze pochybovat dost silně. Zásadní otázka pak je, zda by se Rudolf s porážkou smířil. S ohledem na znalost jeho tvrdé povahy lze spekulovat, že ne. Je ovšem faktem, že za dosavadní krátkou vládu si znepřátelil mnoho říšských pánů, takže by mu asi pomoc odmítli. Na druhé straně, opětovný vzestup Přemysla také nebyl v jejich zájmu. Rudolf byl skvělým diplomatem a určitě by Přemysla před říšskou šlechtou vykreslil v ještě temnějších barvách, pokud to tedy vůbec bylo možné.

Můj názor je, že po nějakém tom soupeření by Přemysl musel se skřípěním zubů Rudolfa uznat, ovšem nechal by si za tuto velkorysost královsky zaplatit nejen Českým královstvím se všemi vedlejšími zeměmi, ale pravděpodobně i Rakousy. Zda by za těchto okolností došlo k expanzi do Polska či Maďarska, to je naprostá spekulace, protože nevíme, kolik sil a času by pro podobné dobrodružství Přemyslovi zbývalo. Výsledek by každopádně znamenal silné omezení moci Habsburků, což by pro budoucnost mohlo mít zajímavé následky

3 – porážka a smrt krále Rudolfa – popsali jsme si, že Rudolf v bitvě jen o vlásek unikl smrti. Lze si lehce představit, že štěstí se usmálo na jeho soupeře a on padl. V takovém případě by se jeho vojsko rychle rozpadlo, protože nemělo proč dál bojovat, a my bychom se dnes učili o slavném vítězství českých zbraní.

Smrt Rudolfa Habsburského by znamenala totální přepsání učebnic dějepisu. Přemysl by v nastalém bezvládí bezpochyby ovládl zpět své bývalé země (nebo alespoň jejich většinu) a následně by bylo otázkou, nakolik se poučil se svého předchozího volebního neúspěchu. Racionální by bylo rezignovat na vlastní volbu a raději si zavázat nějakého bezvýznamného adepta svou podporou. Při známé Přemyslově pýše a sebevědomí je ale tato varianta málo pravděpodobná. Dá se ale předpokládat, že zvolen by nakonec stejně nebyl, ovšem stejně tak se dá předpokládat, že by se ze svého dalšího neúspěchu poučil a nový římský král by nedokázal pokračovat ve stopách Rudolfa Habsburského.

Výsledkem by tedy byl vznik zárodku “Rakouska Uherska” dvě století před jeho reálným zrozením. Je ale otázkou, zda by takové soustátí mělo šanci na další vývoj. Habsburkové se o jeho realizaci pokoušeli několikrát a uspěli až napotřetí. Koncem 13. století totiž chyběl tlak Turků, který by takovou nesourodou směsici zemí stabilizoval.

Takové jsou tedy možné alternativní dějiny. Co z nich vyplývá? To hlavní – že porážka krále Přemysla, která byla přeci jen o něco pravděpodobnější, než jeho výhra, by vlastně nic podstatného nezměnila. Ano, při šťastné souhře náhod mohl být svět úplně jiný, ale to se nestalo a bylo to málo pravděpodobné.

Celkově je tedy velkou otázkou, nakolik lze bitvu na Moravském poli považovat za skutečně zlomovou pro naši historii. Jak jsme si řekli, České království se ve velmi krátké době stalo opět velmocí, jakoby té nešťastné bitvy na den sv. Rufa snad ani nebylo. Každá prohraná bitva je pochopitelně smůla a tragédie, zvláště, když v ní zemře král. Podle mého názoru je právě smrt Přemysla (korunující jeho velký pád) tím jediným, co činí onu bitvu tak významnou, že je dodnes připomínaná.

Vlkův  dovětek:

Nechtěl jsem,ale musím. Dodat pár  slov. Kvůli dvěma  posledním větám textu, který jste právě  dočetli. Kde  je  výsledek bitvy umenšen na  konstatování, že  vlastně jediným významným výsledkem je jen smrt krále Přemysla II. Otakara.  Z mého pohledu to je závěr  mylný. Tohle válečné střetnutí totiž  stálo na  samém počátku zrození moci  Habsburků, jež je katapultovalo do pozice  nejmocnějšího  panovnického rodu v  Evropě na  příštích 600 let!

Kdyby  bitva  dopadla  jinak a nescházelo k tomu  mnoho, pod Rudolfem padl kůň a  Habsburk byl zahynul,  není sporu o tom, že  by  se  Přemysl dobral  toužené císařské koruny, Čechy  se  staly jádrem říše a Evropa a  její osudy  by nabraly  dramaticky jiný  směr. Zejména, uvážíme li  schopnosti  Přemyslova syna Václava II. Který by podstatnou část  svého mládí  netrávil ve vězení  na Bezdězu a  jiných  beznadějných štacích, nýbrž by byl  efektivně připravován na  budoucí  vládu. Kterou  by  nemusel budovat  od nějakého bodu nula a spoléhat na řekněme –  velmi  osobitou  podporu jeho tchána, kterým nebyl nikdo jiný  než  právě  vítězný Habsburk. Dovolím si ještě jednu  spekulac i-  Přemyslův  vnuk Václav III. byl posledním mužským Přemyslovcem a  s  jeho vraždou v  Olomouci tato první a původní česká  královská  rodina  vymřela po meči. Při  Přemyslově  věku a  zejména  „stáří“ a  temperamentu  jeho  druhé ženy – Kunhuty Uherské, lze  důvodně předpokládat,  že by  nejspíše  nezůstalo jen u jednoho syna.  Dovozuji tedy, že  by  historická  stopa Přemyslovců v  české/evropské historii neskončila olomouckou  vraždou. Což by  se nepochybně promítlo do českých i  evropských dějin. Proto, na  rozdíl od kolegy  PT, považuji  speciálně tuhle  bitvu za  osudovou. Čímž  ale nijak není snížena  hodnota  jeho textu, který  jsem s gustem  na Kosu přijal  a je vlastně, když  nepočítám ty  dva pilotní z minulého týdne, popisující  průběh hypotetické  války  mezi Československem a  Německem  na podzim 1938, prvním z celé serie. Další díly  kdy  hodlám zveřejnovat  v následujících  týdnech  vždy po jednom dalším kousku.

Zdroj:
se svolením převzato z https://vlkovobloguje.wordpress.com/2018/11/25/alternativni-historie-v-osmickovych-vyrocich-1278-moravske-pole/
článek autora PT

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔02.12.2018 📕4.881