V Curtissu proti rudým hvězdám - Por. Allto Kalevi Tervo

Autor : 🕔24.11.2018 📕2.176
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 64.741,- Kč
♡ Chci přispět

Americká stíhačka Curtiss Hawk 75A je známá především z francouzského nebe jara 1940. V kokpitu tohoto elegantního stroje však o rok později úspěšně bojovali též další, možná nečekaní letci – Finové. Ti si svými úspěchy v ničem nezadali se západními kolegy. Celkem 15 z nich získalo status esa – nejúspěšnějším se stal Allto Kalevi Tervo.


Allto Kalevi Tervo v kabině curtissu

Curtissy pro Finsko

První prototyp letounu poprvé vzlétl 13. dubna 1935. Firma Curtiss jej připravila jako reakci na požadavek amerického armádního letectva na nový, moderní stíhací stroj. Následovalo dlouhé období zkoušek, které však vyhrál konkurenční projekt firmy Seversky. Ovšem v roce 1938 se dostalo i na Curtissovu konstrukci, která byla do výzbroje zařazena pod označením „P-36“. Na svou dobu výkonný stroj samozřejmě vzbudil zájem i v zahraničí, největší ve Francii. Ta dlouhodobě trpěla nedostatkem výkonných letadel, protože letecký průmysl byl po zestátnění v roce 1936 v krizi. Od počátku roku 1938 se proto Francouzi snažili vhodné stroje nakoupit v USA. Výsledkem byly objednávky na stovky kusů letadel všech určení; většina z nich však do země galského kohouta nestačila ze známých důvodů dorazit. To však nebyl případ stíhaček od Curtissu.


Hawk 75A-3 CUw-564, LeLv 32, léto 1942. Tervo v jeho kabině získal tři vítězství. Letoun byl zničen při havárii v březnu 1943

První ze sta strojů označených „Hawk 75A-1“ dorazily do Francie v únoru 1939. Brzy je následovala stovka Hawků 75A-2. Od předchozí verze se lišila zejména výzbroj, zesílená ze čtyř na šest kulometů. V srpnu 1939 bylo přiobjednáno dalších 135 Hawků 75A-3 a celých 335 Hawků 75A-4. Poslední varianta se od předchozích lišila instalací výkonnějšího motoru Wright R-1820 Cyclone proti dříve používanému typu Pratt & Whitney R-1830 Twin Wasp. Jinak byly stroje shodné. Z této poslední objednávky však do Francie dorazil jen malý počet letounů.

Po vypuknutí války s Německem tvořily hawky výzbroj čtyř stíhacích skupina a od počátku úspěšně zasahovaly do leteckých bojů. Po francouzské kapitulaci přelétlo všech pět těmito stroji vyzbrojených skupin do Afriky, kde se ve službách Vichystické Francie zapojily v letech 1940–1942 do bojů proti spojeneckému letectvu. Němcům ve Francii padlo do rukou zhruba 45 strojů; dalších asi 20 získali po okupaci zbytku Francie v roce 1942. Letouny byly testovány a krátce používány k výcviku a v pomocných rolích. Pak se ozval nový zájemce, Finové, kteří dlouhodobě trpěli nedostatkem moderních letadel.

Němci neměli s prodejem nepotřebných letounů novému spojenci žádný problém. Dokonce nabídli i 13 strojů verze A-6. Tyto letouny byly určeny pro Norsko, odpovídaly zhruba francouzské verzi A-2 a Němci je ukořistili, většinu ještě v přepravních bednách, v dubnu 1940. Němci Finům nakonec dodali 44 curtissů. První odeslali na konci června 1941 a jednalo se o sedm kusů A-4 s motory Cyclone a devět s motory Twin Wasp. První dostaly označení „CUc-501“ až „507“, druhé „CUw-551“ až „559“. Do prosince 1941 bylo dodáno dalších 13 strojů (CUw-560 až 572). Mezi červnem 1943 a lednem 1944 dorazilo dalších 15 kusů k doplnění bojových ztrát (CU-573 až 587). Malá písmenka měla označovat motor, jaký stroje používají.

Curttisy s waspy byly zařazeny k LLv 14 (Lentolaivue 14 – stíhací peruť 14), letouny s cyclony k LLv 12 a obě jednotky je používaly hlavně k průzkumu. Brzy se ale projevila nespolehlivost motoru Cyclone a LLv 12 trpěla malou bojeschopností strojů. Problémy nakonec vedly k tomu, že v zimě 1941 byly motory Cyclone nahrazeny Twin Waspy, čímž odpadla nutnost používat malé písmenko k odlišení. To už ale všechny stroje sloužily u jiného útvaru – LLv 32. Od července 1941 se tato peruť stala jedinou jednotkou finského letectva vyzbrojenou těmito stíhačkami.

Druhé kolo války se Stalinovým Sovětským svazem zastihlo LLv 32 na letišti Hyvinkää vyzbrojenou stroji Fokker D.XXI, které brzy doplnila hrstka Hurricanů Mk.I dodaných z Británie na konci zimní války. Piloti v těchto strojích získali 12 vítězství. Od července se piloti útvaru v Utti začali přezbrojovat na nové stroje. Jejich úkolem měla být ochrana Karelské šíje, zejména finských pozemních sil u řeky Vuoksa, a městských center před sovětskými bombardéry. Jednotce velel mjr. O. Ehrnrooth. První úspěšný souboj byl sveden již šestnáctého, kdy byla sestřelena jedna I-153. První hawk byl ztracen dvaadvacátého, když des. Kirjonen sice sestřelil dvě I-153, jeho stroj CUc-501 byl ale také zasažen a pilot ho musel opustit na padáku.

Od konce července piloti LLv 32 podporovali finskou ofenzivu směřující k městu Viipuri (nyní Vyborg) a sváděli tuhé boje se sovětskými letci. Ofenziva skončila 2. září dosažením první leningradské obranné linie. Na konci měsíce se pak útvar přesunul, aby mohl podporovat další ofenzivu, jejímž cílem bylo hlavní město Karélie. V listopadu se detachement jednotky podílel na obsazení poloostrova Hanko. Od ledna 1942 jednotka operovala nad Finským zálivem. Aktivity v této oblasti vyvrcholily obsazením ostrova Suursaari na konci března. Dne 8. dubna 1942 se u jednotky hlásil hrdina našeho příběhu.

Nenápadný začátek

Kalevi Tervo se narodil 8. července 1919 v obci Ii, ležící na břehu Botnického zálivu asi 40 km severně od Oulu. Po ukončení studií prodělal v letech 1939–1940 základní letecký výcvik, následovaný výcvikem bojovým. Dne 30. srpna 1941 byl v hodnosti podporučíka poslán na frontu k LLv 30, o pět dnů později se ale stěhoval k LLv 24. Její piloti velmi úspěšně v kabinách Fokkerů D.XXI bránili finské nebe během zimní války, po jejímž skončení se pak jednotka přezbrojila na právě dodané americké Brewstery Buffalo. V době jeho příchodu se nacházela na základně Rantasalmi. Zakrátko se ale přesunula do Lukuly a podporovala pozemní síly v Karélii, jejichž cílem bylo obsadit území kolem Ladožského jezera, postoupené Sovětům po zimní válce.


Brewster Buffalo od Lentolaivue 24

Mladý stíhač tak k útvaru dorazil právě ve chvíli, kdy se připravoval útok na hlavní město oblasti, Petrozavodsk. Ten začal 17. září a přinesl s sebou rozsáhlé letecké souboje. Během jednoho z nich si Tervo 27. září také připsal svůj první úspěch. Osm strojů pod velením kpt. Luukkanena bylo posláno na hlídku a u městečka Děrevjanka narazily na stejně silnou formaci sovětských stíhaček. Finové využili momentu překvapení a zaútočili. Sověti se snažili útočníky setřást a zmizet v mracích, třem strojům identifikovaným jako „I-15“ se to však nepodařilo. Tervo si připsal jedno vítězství ve spolupráci s rtm. Pyötsiäem. Ze svého stroje BW-373 vypálil 97 střel ráže 12,7 a 108 ráže 7,62 mm. Pro Terva to bylo jediné vítězství u LLv 24.


Skupina buffal od LLv 24 se chystá ke startu; v BW-373 získal Tervo své první vítězství

Petrozavodsk byl dobyt 1. října, ale Finové pokračovali v obsazování oblastí kolem Ladožského jezera a ofenzivu ukončili 6. prosince. Finská armáda pak zaujala obranu a fronta se následně zásadně nezměnila po 2,5 roku. Dne 25. prosince Tervo opustil LLv 24 a hlásil se ve výcvikovém centru letectva, kde se podílel na školení budoucích pilotů. Zde pobyl až do svého přidělení k LLv 32.

V kabině hawku

V té době došlo k reorganizaci finského letectva (stíhací jednotky např. změnily svou zkratku na „LeLv) a peruť č. 32 byla zařazen do nově založeného LeR 3 (Letecký pluk 3). Úkolem pilotů byla protivzdušná obrana oblasti mezi Oněžským a Ladožským jezerem, zejména lodního provozu v tomto prostoru. Letci se ale též podíleli na průzkumu a doprovodu vlastních letadel. Letecké aktivity nad oblastí byly však velmi malé. Sověti zde disponovali velmi omezenými silami a také finské curtissy trpěly poruchami. K prvnímu kontaktu mezi protivníky tedy došlo až 7. června 1942 a hned z toho byly dva sestřelené MiGy-3.


Hawk CUw-564, léto 1942. V pozadí si všimněte cvičeného letounu Letov Š.218

Tervo se s protivníkem v novém stroji poprvé utkal o devět dnů později. V čele dvojice curtissů narazil u Mäkräjärvi na šest LaGGů-3 a rychle jeden sestřelil. Sovětští piloti pak využili vyšších výkonů svých strojů a začali prchat ke svému území. Než se jim to podařilo, poslalo Tervovo číslo k zemi druhou Lavočkinovu stíhačku. Finovou další obětí se 25. června stal rychlý bombardér Pe-2 útočící na letiště Nurmoila.

Nad stejným letištěm získal Tervo také své další vítězství. Stalo se tak 5. července a hned bylo dvojnásobné. Nurmoila se krátce po 11. hodině stala terčem útoku formace Pe-2, kterou jako vždy kryla skupina stíhacích LaGGů-3. Finové okamžitě vzlétli k ochraně základny – a nevedli si špatně. Tervo na protivníka narazil kolem půl dvanácté, když v okolí města Aunus (nyní Olonetes) spatřil osamocený petljakov. Přiblížil se k němu na 75 m a zahájil palbu. Sovětský stroj pohltily plameny a po chvilce explodoval. Tervo si to namířil zpět na letiště – vzápětí se ale stal terčem útoku doprovodných stíhačů. Naštěstí pro něj měli špatnou mušku a jejich střely neškodně prolétly kolem. Mladý Fin se rychlým obratem dostal do týlu jednoho z útočníků. Přesnou dávkou mu zapálil motor a LaGG se zřítil k zemi. To už musel ale opět unikat před útoky druhého protivníka. Po chvilce zuřivého manévrování se mu to podařilo a v pořádku přistál v Nurmoile.


Hawk CUw-555 na letišti Immola, jaro 1942

Páté samostatné vítězství a neoficiální status esa získal Tervo 13. srpna, kdy byla jím vedená hlídka curtissů nad městem Lotinapelto napadena čtveřicí MiGů-3 od 524. IAP. Finové využili hbitosti svých strojů a tři útočníky sestřelili; Tervo byl jedním z vítězů. K podobné situaci došlo i o devět dnů později u městečka Mergino. Finskou hlídku tentokrát vedl velitel 2. letky kpt. Bremer. Jedenáct MiGů svůj útok opět provedlo chybně, za což Sověti zaplatili ztrátou tří letadel. Tervo si na svůj účet mohl připsat další zářez, navíc druhý MiG poškodil.

K velkému souboji došlo 5. září, kdy Finové přichystali malou past: Několik starších Fokkerů D.XXI od LeLv 12 začalo přelétat řeku Svir nedaleko města Mergino. Sověti, očekávající snadné vítězství, proti nim okamžitě poslali své stíhače. Nad finským územím již ale čekalo sedm curtissů. V té chvíli se však na scéně objevila Pe-2 a další stíhací stroje. Finové nakonec odhadli, že se do boje zapojilo 35–40 nepřátelských stíhaček. A ačkoliv se plán Finům úplně vymkl z rukou, skončil jejich velkým vítězstvím. Tervo nejprve společně s rtm. Koskinenem sestřelil Pe-2 a pak se vrhl na stíhače. Letecká bitva trvala téměř dvě hodiny a Tervo rozšířil své skóre o jeden MiG-3 a jednu I-16. Jeho spolubojovníci pak Sověty připravili o další čtyři LaGGy-3, tři I-16 a dva MiGy-3. Kromě Terva na sebe upozornili ppor. Salminen, který sestřelil tři sovětské stíhačky, a již zmíněný Koskinen, který zničil dvě. Finové žádné ztráty neutrpěli. Vypadá to tedy na jasné vítězství – ovšem sovětský 524. IAP ohlásil ztrátu jen jedné I-16.


Čtveřice pilotů LeLv 32 se připravuje k hlídce; všichni se v průběhu války stanou esy: V. Virtanen (osm vítězství), E. Koskinen (11,3), N. Erkinheimo (10,75) a Tervo (21,25)

Dne 11. září Tervo poškodil další LaGG-3 od 524. IAP a o čtyři dny později poskytl se svým rojem doprovod blenheimům, které bombardovaly Mergino. Nad cílem na formaci zaútočily sovětské stíhačky, doprovodné curtissy je však odehnaly a Tervo přitom ohlásil sestřelení jednoho MiGu-3. Rtm. Pallasvuo pak k zemi poslal jeden LaGG-3. Úspěšní byli v tomto případě i Sověti. Podařilo se jim zasáhnout a poškodit stroj CUw-551. Jeho pilot rtm. Koskinen ho dotáhl na svou základnu, kde musel nouzově přistát na břicho. Poslední zářijový den pak Tervo připravil nepřítele o průzkumnou Pe-2, která havarovala a shořel nedaleko obce Vonozero. Během tohoto souboje přestaly na jeho stroji fungovat tři ze čtyř kulometů.

V říjnu se uskutečnilo minimum akcí, protože počasí bylo deštivé a znemožňovalo operační lety. LeLv 32 si tak připsala jen poškození dvou průzkumných Pe-2; střelci jednoho ze strojů však těžce poškodili CU-559, jejíž pilot musel nouzově přistát. Osmého se Tervo dověděl, že byl povýšen na poručíka. K většímu kontaktu s nepřítelem došlo až 7. listopadu, kdy čtveřice curtissů doprovázela průzkumný fokker. Na Finy se pokusily zaútočit čtyři MiGy, všechny však byly sestřeleny. Tervo se se Sověty utkal o dva dny později.


Finský hawk v letu. Povšimněte si žlutých konců křídel a černého zbarvení pravé poloviny křídla – prvků rychlé identifikace

Tervův roj byl upozorněn na přítomnost průzkumného letounu v okolí města Lotinanpelto. Finové nepřítele dostihli a spoluprací všech čtyř strojů ho poslali k zemi. Pe-2 pocházela od 119. RAE. Finové pokračovali v hlídce a po chvíli narazili na skupinu sovětských stíhaček. Tervo sestřelil jeden MiG a jeden LaGG si mezi sebe rozdělili rot. Karhila a rot. Kirjonen. Jedenáctého jeho roj narazil na obvyklou skupinu sovětských stíhačů a Tervo jeden MiG sestřelil a druhý poškodil. Poslední úspěch u LeLv 32 si pak připsal o tři dny později, kdy k nouzovému přistání donutil létající člun MBR-2.

V té době už začínalo být stále více jasné, že curtissy svými výkony na nové sovětské stroje nestačí. Pilotům v jejich kabinách dělalo problém dohnat rychlé Pe-2 a stále novější verze stíhaček také začínaly být nad jejich síly. Finové se ale naučili využívat skvělé obratnosti amerického stroje a od jara do konce roku 1942 nárokovali 65 vítězství, aniž by přišli v boji o jediný letoun. Několik jich bylo sice poškozeno, pozemní personál je ale dokázal vždy uvést zpět do služby. Tervo se s 13 samostatnými a dvěma společnými vítězstvími stal nejúspěšnějším mužem u LeLv 32 i nejúspěšnějším mužem v curtissu.


Důstojníci LeLv 32, Nurmoila, červen 1942 (Tervo – třetí zprava, uprostřed – velitel útvaru mjr. Ehrnrooth)

LeLv 32 curtissy používala až do svého rozpuštění v prosinci 1944. Finští piloti v jeho kabině sestřelili celkem 190,5 letounu. Během služby bylo ztraceno 24 hawků, 16 pilotů padlo a dva byli zajati. Stroje dosloužily jako cvičné v roce 1948.

Messerschmitt

Finské velení si uvědomovalo zastaralost svého letadlového parku a snažilo se ho vylepšit nákupem v Německu. Samozřejmě velmi usilovalo o získání stíhaček Messerschmitt Bf 109. Úspěch se dostavil až na konci roku 1942, kdy bylo přislíbeno dodání 30 kusů verze G-2. Smlouva byla podepsána 1. února 1943. Mezitím byla zformována nová jednotka LeLv 32, která měla být těmito stroji vyzbrojena. Do jejího čela byl postaven mjr. Ehrnrooth, bývalý velitel LeLv 34. Ten dostal také neobvyklé povolení vybrat si do nové jednotky nejlepší stíhače z celého letectva. Mezi nimi byl i Kalevi Tervo, který se na novém místě hlásil 11. února 1943. Vybraní piloti byli okamžitě posláni do Německa, kde měli projít výcvikem v nových strojích. Vzhledem k jejich zkušenostem zabral tento proces mnohem méně času, než se čekalo, a již 9. března přelétlo prvních 16 stodevítek do Finska. Zbylé stroje dorazily 10. května. Hlavní základnou se v té době stalo letiště Utti. Od března jednotce velel mjr. Luukkanen, protože mjr. Ehrnrooth zahynul při letecké nehodě.


Důstojníci LeLv 32, Nurmoila, červen 1942 (Tervo – třetí zprava, uprostřed – velitel útvaru mjr. Ehrnrooth)

Okamžitě po nanesení finského označení začaly nové stroje podnikat bojové lety, zejména protivzdušnou ochranu Helsinek. První vítězství pro finské stodevítky získal již 24. března rtm. Juutilainen sestřelením průzkumné Pe-2.

V dubnu 1943 započaly rozsáhlé aktivity Baltského loďstva v oblasti Finského zálivu. Hlavnímu sovětskému náporu ve vzduchu čelily zpočátku hlavně buffala LeLv 24; a ačkoliv si jejich piloti vedli velmi dobře, na stále větší počet modernějších sovětských letadel přestali pomalu stačit. Proto se od počátku května do operací začala zapojovat i LeLv 32. Již čtvrtého její piloti zničili šest stíhaček a následující den přidali tři další a dva bombardéry Boston. Tervo si však na svůj první úspěch v kokpitu nového letounu musel počkat až do 2. června.

 


Bf 190 G-2, MT-207, Malmi, 19. březen 1943. Na stroj je právě aplikován finský marking

Ten den došlo nedaleko Lavansaari k velkému souboji šesti Bf 109 s 28 sovětskými stroji. V nastalém boji si nejlépe vedl rtm. Tuominen, který sestřelil jednu Pe-2 a jednu La-5. Trosky ze zasaženého bombardéru ovšem poškodily jeho stroj a pilot s ním musel nouzově přistát, a právě Tervo. Ten poslal k zemi také Pe-2 a La-5 a jednu lavočku ještě poškodil. Zbylí piloti sestřelili po jedné La-5 a LaGGu-3 a pět dalších sovětských letadel poškodili. O další měsíc později, přesně 10. července, Tervo sestřelil u Siskari po poplachovém startu dvojici dvouplošných I-153. Dne 7. srpna pak během hlídky nad Finským zálivem zničil průzkumnou Pe-2 a jednu La-5 z jejího doprovodu. O 13 dnů později však mladého letce štěstí opustilo.

Dne. 20. srpna provádělo finské letectvo rozsáhlé útoky proti cílům za frontou a opět došlo k několika soubojům nad Finským zálivem, do kterých se zapojili též piloti LeLv 34. Ti ohlásili celkem sedm jistých vítězství. Jedno z nich, LaGG-3, si na své konto kolem 19. hodiny připsal také Tervo. Pak se však jeho Bf 109G-2, MT-219, stala terčem útoku několika sovětských stíhačů, kteří ji těžce zasáhli, a finský pilot při jejím pádu u Lavansaari zahynul.


V kabině MT-219 svedl Tervo svůj poslední souboj

Por. Allto Kalevi Tervo provedl přes 150 bojových letů, během kterých sestřelil 20 letadel sám a tři ve spolupráci. S celkovým 21,25 vítězstvím se nachází na 15. místě žebříčku nejúspěšnějších finských stíhacích es. Za své úspěchy byl vyznamenán mj. Křížem svobody (Vapaudenristin ritarikunta) 3. a 4. třídy.

Zdroje (výběr): Keskinen, K. – Stenman, K.: Finnish Aces of World War 2. Oxford 1998; Keskinen, K. – Stenman, K.: Suomen Ilmavoima III–V. Espoo 2007, 2008; Persyn, L. – Stenman, K. – Thomas, A.: P-36 Hawk Aces of WW2. Oxford 2009.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1-2/2015 vydavatelství Naše Vojsko.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔24.11.2018 📕2.176