Main Menu
User Menu

Grumman FF-1, SF-1 a GE-23 Delfín - 1. část

Autor : 🕔21.09.2018 📕2.033
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 81.134,- Kč
♡ Chci přispět

Během občanské války ve Španělsku sloužila v řadách republikánského letectva řada typů původem z USA. Kvůli embargu Spojených států na vývoz vojenské techniky na Iberský poloostrov šlo téměř vždy o letouny civilní a v několika málo případech o jednotlivé kusy vojenských letadel. Jedinou výjimku představoval Grumman GE-23, nazývaný v republikánském letectvu „Delfín“. Tento dvoumístný bitevní a stíhací letoun představoval exportní provedení palubního typu Grumman FF-1, stavěného pro letectvo amerického námořnictva. Vládní španělské letectvo získalo celkem 34 exemplářů, produkovaných v licenci kanadským výrobcem Canadian Car & Foundry Company. Do řadové služby je zařadilo na jaře 1938.

Grumman FF-1 BuAer 9355 sloužil u VF-5B amerického námořního letectva na letadlové lodi USS Lexington

Počátky typu spadají do roku 1930, kdy konstrukční tým společnosti Grumman Aircraft Engineering Corporation, sídlící v pouhé autodílně v Baldwinu na Long Islandu, New York, zahájil vývoj nové palubní stíhačky G-5, určené pro letectvo USN. Firma patřila mezi nové hráče amerického leteckého průmyslu. Vznikla teprve roku 1929 pod vedením Leroye R. Grummana. Její aktivity prozatím zůstaly omezeny na vývoj několika typů celokovových plováků pro konverze pozemních letadel pro vodní provoz. Ambice však měla značné, a pustila se do vývoje dvoumotorového obojživelného letounu G-3 a také do prací na zmíněné dvoumístné palubní stíhačce G-5.

Prosadit se proti zavedeným výrobcům námořních letadel nebylo snadné, nicméně Leroy Grumman, sám původně letec USN, využil svých kontaktů na leteckém úřadě námořnictva (Bureau of Aeronautics) a 2. dubna 1931 se mu podařilo uzavřít objednávku na stavbu prototypu dvoumístné stíhačky. Šlo vlastně o historický mezník. Tento kontrakt se stal začátkem dlouhého, více než 40letého soužití společnosti Grumman a letectva USN. Poskytlo americkému námořnictvu řadu vynikajících letadel, včetně stíhaček F4F Wildcat a F6F Hellcat.

Prototyp vojenského označení „XFF-1“ vznikal ve společností Grumman nově získaném hangáru ve Valley Streamu. Letoun v sobě kombinoval osvědčenou koncepci dvojplošníku s několika konstrukčními zlepšeními. Nejzajímavější prvek představoval zatahovací podvozek: Hlavní podvozkové nohy se ukrývaly do výřezů ve spodní části trupu. Podvozek byl zatahován pomocí ručně ovládané kliky, spojené s párem dlouhých šroubových mechanizmů. Systém byl původně vyvinut a patentován společností Loening Aircraft Corporation, jejíž bývalý ředitel Grover Loening představoval hlavního akcionáře společnosti Grumman. Doposud se užíval u plovákových obojživelných letounů (kola se zde zatahovala přímo do centrálního plováku). Nyní se díky tomuto řešení stal prototyp XFF-1 první palubní stíhačkou vybavenou zatahovacím podvozkem. Dalšími moderními prvky byly celokovový trup poloskořepinové konstrukce a táhlý, z kontury trupu vystupující překryt kryté kabiny pro dvoučlennou osádku. K pohonu konstruktéři zvolili nový hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-1820E. Užitá verze byla původně určená pro komerční užití u civilních letadel a dávala výkon 429 kW. Roztáčela dvoulistou na zemi přestavitelnou kovovou stavitelnou vrtuli Hamilton Standard.

Prototyp XFF-1 výrobního čísla (c/n) 101 a sériového čísla (BuAer) 8878 úspěšně zalétal zkušební pilot McAvoy 29. prosince 1931. Ještě téhož dne stroj přelétl na základnu námořního letectva v Anacostii k zahájení vojenských zkoušek. Předvedl se zde velmi příznivě. Ve výšce 1220 m dosahoval maximální rychlosti 319 km/h. Byl tedy o 19 km/h rychlejší než tehdejší standardní námořní palubní jednomístná stíhačka Boeing F4B-2. Navíc, XFF-1 stejný typ navzdory svým větším rozměrům a hmotnosti překonávala také v obratnosti. Současně vykazovala dobrou stabilitu v letu a její charakteristiky ve střemhlavém letu byly označeny za „mimořádné“.


Prototyp XFF-1 BuAer 8878, modifikovaný do standardu FF-1, havaroval 4. března 1937 během působení ze základny námořního letectva v norfolkské Anacostii

Po úvodní sérii vojenských zkoušek se XFF-1 v květnu 1932 vrátila k mateřské továrně, aby prošla námořnictvem požadovanými úpravami. Obdržela vojenské provedení motoru Wright R-1820-78 o 503 kW. Výměna pohonné jednotky (současně došlo k dalším, již méně významným modifikacím, např. k přepracování překrytu kabiny) se odrazila ve zvýšení maximální rychlosti na 322 km/h. Výzbroj se skládala ze dvou pevných trupových synchronizovaných kulometů M2 ráže 7,62 mm a jedné pohyblivé zbraně téže ráže. Pravý trupový kulomet mohl být nahrazen zbraní ráže 12,7 mm (tuto konfiguraci na XFF-1 odzkoušeli na jaře 1932). Později prototyp prošel dalšími modifikacemi na standard FF-1. Dolétal 4. března 1937 během havárie na námořní základně NAS AnacostiaNorfolku.

Dvoumístné uspořádání XFF-1 z typu činilo vhodného kandidáta také na plnění průzkumných úkolů. Již 9. července 1931 letecký úřad námořnictva objednal stavbu druhého prototypu, tentokrát však určeného k leteckému průzkumu. Obdržel tovární označení „G-6“ a vojenské pak „XSF-1“. Prototyp (c/n 102, BuAer No. 8940) vzlétl 20. srpna 1932. Byl téměř identický s XFF-1, pevná výzbroj však zůstala redukována na jediný synchronizovaný kulomet ráže 7,62 mm. Namísto druhé zbraně letoun obdržel o 170 l více pohonných hmot. Pohon tvořil motor R-1820-78. XSF-1 dorazila do Anacostie k úspěšným testům 30. srpna 1932.


Prototyp XFF-1 byl zkoušen také s třílistou kovovou stavitelnou vrtulí

Námořnictvo objednalo 19. prosince 1932 celkem 27 sériových stíhaček FF-1 (G-5) o sériových číslech 9350–9376 (výrobní čísla: 104–130). K dalším objednávkám stíhací verze nedošlo, neboť USN se v případě palubních stíhaček přiklonilo ke koncepci jednomístných strojů. Produkce FF-1 se rozběhla v nových dílnách společnosti Grumman ve Farmingdalu v New Yorku. První sériový stroj byl dodán do Anacostie 24. dubna 1933. Výroba skončila v listopadu téhož roku.

Sériové FF-1 byly velmi podobné prvnímu prototypu po úpravách (křidélka s rohovým odlehčením, přepracovaný překryt kabiny, ostruhové kolečko a přistávací hák posunut dozadu). Pohonnou jednotku tvořily devítiválce Wright R-1820-78. Pilotova výzbroj se skládala ze dvou synchronizovaných kulometů M2 ráže 7,62 mm (pravý z nich mohl být nahrazen silnější zbraní 12,7 mm). Střelec ovládal jeden pohyblivý 7,62mm kulomet. V řadové službě takové modernosti jako zatahovací podvozek a krytá kabina nejdříve vyvolávaly mezi létajícím personálem pochybnosti. Operační provoz však obavy pilotů rychle rozptýlil. Letouny, přezdívané „Fifi“, se záhy staly mezi letci USN značně populárními.

Kontrakt na 34 průzkumných SF-1 (G-6) sériových čísel 9460–9493 (výrobní čísla: 154–187) námořnictvo uzavřelo 4. prosince 1933. Na letounech se uplatnily modifikace provedené mezitím na prototypu XSF-1 v Naval Aircraft Factory. Původní, užší prstenec Townend (35,5 cm) na motoru R-1820-78 nahradil širší NACA (45,7 cm). Letoun obdržel přepracovaný výfukový systém. Původní, na zemi nastavitelnou vrtuli nahradila za letu stavitelná dvoulistá vrtule Hamilton Standard. Pozdější letouny během výroby obdržely výkonnější motory R-1820-84 o 559 kW.


Průzkumná SF-1 BuAer 9463 sloužila jako spojovací u VF-6B. Dolétala během havárie 11. srpna 1939. Tehdy již ovšem působila jako cvičná u NRAB Long Beach

Námořnictvo sériové SF-1 přebíralo mezi 15. únorem a 12. červencem 1934. Poslední, 34. exemplář vznikl jako prototyp nové verze G-13 (vojenské označení „XSF-2“). Zalétal jej B. A. Gillies 26. listopadu 1934 s dvouhvězdicovým motorem Pratt & Whitney R-1535-72 Twin Wasp Junior o vzletovém výkonu 522 kW. Byl dodán ke zkouškám v Anacostii, ale k jeho objednávce nedošlo. Podobně skončila také stejným motorem poháněná finální verze G-14/XS2F-1, zalétaná 24. prosince 1935.

Dodávky stíhaček FF-1 k VF-5B, umístěné na letadlové lodi USS Lexington, začaly 21. června 1933. U jednotky stroje vydržely pouze do začátku roku 1935, kdy je vytlačil nový člen z konstrukční stáje společnosti Grumman, jednomístná stíhačka F3F-1. Většina FF-1, 22 ze zbývajících 25, poté prošla v dílnách Naval Aircraft Factory ve Filadelfii úpravou na cvičnou variantu FF-2, opatřenou zdvojeným řízením. Takto modifikované letouny byly distribuovány na záložní letecké základny námořnictva (Naval Reserve Air Bases), kde sloužily k výcviku záložníků. Později byly převedeny k záložním perutím USMC a k pozemním školám mechaniků. Sedmého prosince 1941 se ve službě coby spojovací a pomocné letouny nacházely tři FF-2 u USN a čtyři u USMC.

SF-1 byly zařazeny také na USS Lexington k VS-3B. Dodávky začaly 30. března 1934. Ve službě u této jednotky ovšem letouny vydržely pouze krátce. Již koncem roku 1935 VS-3B zahájila přezbrojování na Voughty SBU-1. Jednotlivé stroje sloužily jako spojovací i u řady dalších perutí USN. Jelikož byly SF-1 od začátku dodávány s možností zástavby dvojitého řízení, bez větších úprav je velení námořnictva mohlo předisponovat na základny NRAB, kde doplnily starší FF-2. V prosinci 1941 se ve druhé linii nacházelo ještě 11 SF-1. Poslední exempláře dosloužily roku 1942.

Coby prvoliniové stroje toho FF-1 a SF-1 u letectva USN tedy mnoho nenalétaly. Jejich koncepce dvouplošné dvoumístné jednomotorové stíhačky za podmínek bouřlivého rozvoje letectví 30. let minulého století dosti rychle zastarala. I pouze relativně krátká služba u bojových jednotek však naplno otevřela mateřské společnosti dveře u amerického námořnictva, což lze vzhledem k pozicím zavedených výrobců Curtiss a Boeing právem označit za velký úspěch. Navíc, díky svým dobrým letovým vlastnostem stroje po stažení do druhé linie odvedly mnoho kvalitní práce při výcviku záložních letců USN i USMC.


Sériová FF-1 BuAer 9387 kódu 5-F-17 působila v řadách stíhací VF-5B na letadlové lodi USS Lexington

V amerických barvách dvoumístné grummany mnoha dramatickými událostmi (nepočítáme-li nehody) nicméně neprošly. To, že se letoun nakonec nezařadil do početné skupiny letadel „bez historie“, zapříčinily jeho exportní úspěch a především služba licenčních GE-23 ve Španělsku.

Společnost Grumman Aircraft Engineering Corporation pomýšlela na vývoz svého produktu hned od samého začátku. V roce 1934 postavila jediný předváděcí exemplář GG-1 (civilní registrace „X12V“). Pilot „Bud“ Gillies stroj zalétal 28. září. Hlavní odlišností od námořních protějšků spočívala v zástavbě vzduchem chlazeného devítiválce Pratt & Whitney R-1340 Wasp o výkonu 336 kW. Nová pohonná jednotka si vynutila úpravy v přední části trupu; konstruktéři rovněž přepracovali krytou kabinu, jejíž zadní plechová část nyní táhlým přechodem navazovala na kontury trupu. V roce 1936 letoun prošel za využití dílů letadel FF-1 a SF-1 přestavbou a obdržel znatelně silnější motor Wright R-1820-F52, dávající vzletový výkon 664 kW. Překryt kabiny a zadní část trupu byly současně upraveny do podoby obvyklé u strojů FF-1/SF-1.


Formace Grummanů FF-1 od VF-5B, srpen 1934. V popředí letí stroj BuAer 9365. Později prošel úpravou na verzi FF-2 a byl ztracen 24. září 1938 během působení z NARB Mineapolis

Modifikovaný stroj obdržel nové tovární označení, „G-23“, a byl s registrací „NR12V“ prodán coby „kanadská stíhačka Grumman“ („Canadian Grumman Fighter“) společnosti Canadian Car & Foundry Company. Dne 20. listopadu 1936 ji nový zkušební pilot CC & FC Howard Klein přelétl v rekordním čase 1 hodina a 40 minut z New Yorku do Montrealu.

Firma Canadian Car & Foundry Company představovala nejvýznamnějšího kanadského výrobce železniční techniky. V létě 1936 se rozhodla zapojit se také do výroby letadel a znovu otevřít roku 1923 uzavřenou továrnu ve Fortu William v Ontariu, která původně představovala jednoho z největších leteckých producentů v Kanadě. Vhodný typ k výrobě hledala v sousedních Spojených státech a volba padla právě na dvoumístné grummany, prezentované jako bitevní letouny „s výkony stíhačky“. Mezitím ovšem od vzniku typu uplynulo pět roků a konstrukce značně zastarala. Nicméně, to Kanaďanům nevadilo. Měli totiž v rukávu potenciálního zákazníka – republikánské Španělsko, jehož emisaři za oceánem pátrali po vhodných letounech pro své vojenské letectvo.

Zdroje (výběr):
A Grumman by any other Name. Air Enthusiast 9; Dann,R. S.: Grumman Biplane Fighters in Action. Carrollton 1996;
Swanborough, G. – Bowers, P. M.: United States Navy Aircraft since 1911. Londýn 1990.

Základní technické údaje

Grumman FF-1
Rozpětí 10,51 m
Délka 7,47 m
Výška 3,38 m
Nosná plocha 28,80 m2
Prázdná hmotnost 1395 kg
Max. vzletová hmotnost 2111 kg
Max. rychlost (1615 m)  333 km/h
Ekonomická cestovní rychlost (1220 m) 203 km/h
Stoupavost 5,3 m/s
Praktický dostup 6830 m
Dolet 1041 km

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Military revue 1-2/2015 vydavatelství Naše Vojsko

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔21.09.2018 📕2.033