Korvety třídy Inhaúma

Autor : 🕔21.09.2018 📕1.293
Rozpočet tohoto webu pro rok 2018 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 87.861,- Kč
♡ Chci přispět

Brazilské korvety třídy Inhaúma představují vůbec první moderní bojová plavidla navržená domácím loďařským průmyslem. Množství projektových chyb se však odrazilo na jejich špatných nautických vlastnostech, stabilitě a dalších nedostatcích. Ty byly odstraněny teprve u páté jednotky třídy Barroso.

Kořeny třídy Inhaúma sahají do října 1977, kdy specialisté brazilského námořnictva započaly studie nástupců 10 korvet třídy Imperial Marinheiro. Nové jednotky měly být postaveny v domácích loděnicích, což se později ukázalo být nadmíru ambiciózním úmyslem. Ty totiž postrádaly potřebné know-how i kapacity a jejich jedinou obdobnou zkušeností byla licenční stavba fregat Independência a União třídy Niteroi (britský exportní typ Vosper Mk.10), kterou provázely značné potíže. Podle prvotních plánů se mělo jednat o oceánské hlídkové lodě s výtlakem kolem 700 t. Zakrátko však bylo rozhodnuto, že jednotky nahradí i naprosto zastaralé bývalé americké torpédoborce třídy Fletcher, pamatující ještě druhou světovou válku. To vedlo k navýšení požadavků, s čímž byl spojen nárůst výtlaku na hodnotu blížící se 2000 t. Korvety měly plnit široké spektrum rolí, eskortními úkoly počínaje a palební podporou výsadků konče. Jejich projektovaná životnost měla dosahovat 25 let, jednotková cena 150 milionů dolarů a zastoupení brazilských komponentů mělo činit celkově 40 %.

Vzhledem k nezkušenosti domácího průmyslu s návrhem moderních bojových plavidel byla v únoru 1978 ke spolupráci přizvána německá konzultační firma Marinetechnik MTG. V roce 1979 došlo k upřesnění specifikací korvet a nově byly požadovány nejvyšší rychlost přesahující 25 uzlů či vybavení zahrnující také palubní vrtulník a protilodní řízené střely. Testy modelů byly prováděny ve zkušebních bazénech v Evropě a souběžně se pracovalo na rozšiřování infrastruktury loděnic, jež měly jednotky postavit. Při projektování byl také kladen důraz na dosažení co největší unifikace s fregatami třídy Niteroi, a právě proto nahradila původně plánovaný 57mm kanon britská stočtrnáctka. Ze stejného důvodu byl pohon zprvu tvořený výhradně diesely zastoupen jejich kombinací s plynovou turbínou. Brazílie rovněž aktivně spolupracovala s firmou Ferranti na vývoji bojového řídicího systému, v jehož návrhu byly zapracovány zkušenosti z falklandské války z roku 1982.

Velení námořnictva zprvu hodlalo pořídit 12 nových plavidel a první čtveřice byla autorizována v listopadu 1981. Stavba první dvojice byla 15. února 1982 svěřena státním loděnicím Arsenal de Marinha. Položení kýlu prototypové korvety, pojmenované „Inhaúma“, se však pro chyby v návrhu a nedostatek financí realizovalo teprve v září 1983. Počátkem následujícího roku byly avizovány úmysly objednat druhou dvojici v soukromých loděnicích Verolme Shipyard, ale to se pro rozpočtové potíže uskutečnilo až 9. června 1986. I přes problematický chod programu byl v témže roce plánovaný počet jednotek třídy zvětšen na 16.

Problematická první čtveřice

Korvety třídy Inhaúma představují konvenční plavidla se standardním výtlakem 1670 t a plným výtlakem 2140 t. Jejich trup s největší délkou 95,8 m je široký11,4 m a má ponor 3,7 m (s krytem sonaru 5,3 m). Pohonná soustava typu CODOG (Combined diesel or gas turbine) využívá plynovou turbínou General Electric LM 2500 s výkonem 20 520 kW a dva diesely MTU 16V956 s výkonem po 2750 kW. Ty přes převodovky Renk roztáčejí hřídele dvou pětilistých šroubů Kamewa s nastavitelnými lopatkami, které jsou jednotkám schopny udělit maximální rychlost 27 uzlů. Největší dosah při ekonomické rychlosti 15 uzlů činí 4000 nm. Pro zajímavost lze zmínit procentuální zastoupení domácích dílců jednotlivých prvků pohonu: v případě plynových turbín jich bylo v Brazílii vyrobeno 15 %, dieselů 42 %, převodovek 71 % a šroubů až 92 %. Zdrojem elektrické energie jsou čtyři dieselgenerátory s výkonem po 500 kW. O dobrou obratnost se starají zdvojená kormidla a stabilitu vylepšují dva aktivní ploutvové stabilizátory spolu se čtyřmi pevnými bočními kýly. Posádka čítá 133 osob a zásoby proviantu na palubě vystačují na 30 dnů operací.


Pro přítomnost letové paluby a hangáru byla třída Inhaúma ceněna jako velmi hodnotný nástupce starých korvet a torpédoborců, které nemohly nést palubní vrtulníky

Hlavní ofenzivní zbraní plavidel jsou čtyři protilodní střely Aerospatiale MM.40 Exocet s doletem do 70 km, odpalované z dvou dvojnásobných OZ mezi nástavbami. Hlavňovou výzbroj tvoří 114mm kanon Vickers Mk.8 s kadencí 25 ran/min., umístěný na přídi, a dva 40mm kanony Bofors L/70 s kadencí 300 ran/min., instalované po stranách hangáru. Ten je schopen pojmout lehký protiponorkový vrtulník Westland SAH-11 Lynx vybavený radarem, 324mm torpédy a lehkými protilodními střelami Sea Skua s doletem 15 km či lehký zásobovací stroj Aérospatiale UH-12 Ecureuil. Likvidaci ponorek nacházejících se v blízkosti jednotek obstarává systém STWS-1 se dvěma trojnásobnými 324mm torpédomety Mk.32 pro americká lehká torpéda Mk.46 Mod.5. Původně měly korvety nést na zádi za letovou palubou také americký protiraketový systém Mk.15 Phalanx kategorie CIWS s 20mm rotačním kanonem s kadencí 3000 ran/min. Systémy sice byly objednány v roce 1988, ale jejich akvizici zabránilo embargo uvalené na Brazílii. Vlastní obranu plavidel obstarávají dva šestihlavňové vrhače klamných cílů Plessey Shield a radiolokační rušič Racal Cygnus. Primárním senzorem je přehledový 2D radar Siemens-Plessey AWS-4, který doplňují navigační radar Decca TM 1226, systém pro radiotechnický průzkum Racal Cutlass B-1 a směrový rádiový zaměřovač Telegon. Palbu kanonů řídí střelecký radar Selenia Orion RTN 10X, optronický systém Saab EOS 400 s TV kamerou a laserovým dálkoměrem a dva domácí optické direktory OFDLSE. Detekci podmořských hrozeb zajišťuje německý aktivní/pasivní sonar STN-Atlas Elektronik DSQS-21C, umístěný ve výstupku pod trupem. Všechny senzory jsou integrovány v britském bojovém řídicím systému Ferranti CAAIS 450 s počítači Ferranti FM1600E a s automatizovaným systémem na přenos dat v standardu Link YB. Ovládání zbraňových systémů mají zase na starosti jeho podsystémy Ferranti WSA-420 a 421.

Stavbu korvet poznamenala četná zdržení související především s chronickým nedostatkem financí v rozpočtu námořnictva. Inhaúma byla spuštěna na vodu teprve 13. prosince 1986. Poté se situace ještě zhoršila a spuštění druhé korvety, Jaceguay, se opozdilo o 11 měsíců. V roce 1987 proto bylo přehodnocováno další pokračování programu, sužovaného také vysokou mírou korupce, a zvažovalo se seškrtání počtu plánovaných plavidel. Tehdy byla zastavena řada brazilských vývojových programů, včetně prací na nových ŘS, s kterými se počítalo pro pozdější jednotky třídy. Konkrétně šlo o protilodní střely Barracuda, představující přímé protějšky exocetů, a raketový protivzdušný systém krátkého dosahu SA-N-1 (navalizovaná verze leteckých PLŘS MAA-1 Piranha). Další skluz nastal v roce 1988 pro hrozbu bankrotu loděnic Arsenal de Marinha. Navíc, zkoušky prototypové korvety, zahájené v březnu 1989, odhalily nedostatečnou stabilitu související s přetížením výzbrojí a vysoko položenými hmotami na nástavbách, komínu a stožárech. Příliš krátká a nízká konstrukce přídě zase způsobovala nadměrné zalévání vlnami a odhaleny byly i různé jiné nedostatky v projektu včetně značné stísněnosti interiéru. Jejich alespoň částečné odstranění způsobilo opožděné předání první dvojice odběrateli v prosinci 1989 a dubnu 1991. V té době se s krachem začaly potýkat i Verolme Shipyard, což vedlo k pozastavení prací na druhém páru, který musely dokončit státní loděnice. Julio de Noronha byl zařazen do služby v říjnu 1992 a Frontin až v březnu 1994. Mezitím bylo koncem roku 1992 definitivně upuštěno od stavby zbylých původně plánovaných korvet. Kromě neschopnosti financovat tak rozsáhlý program se na tom podepsaly i problémy první čtveřice a nutnost provedení rozsáhlých konstrukčních změn.

Vylepšený Barroso

V polovině roku 1993 námořnictvo zveřejnilo informace o běžícím vývoji vylepšené varianty třídy Inhaúma se zvětšeným trupem a odlehčenou výzbrojí. Tehdy se plánovala stavba šesti těchto jednotek, přičemž první měla být objednána v roce 1993 a druhá roku 1995. Kýl prototypu pojmenovaného „Barroso“ byl sice položen v loděnicích Arsenal de Marinha v prosinci 1994, ale odběratel následně o další korvety ztratil zájem. Místo toho bylo rozhodnuto pořídit z druhé ruky čtyři britské fregaty Type 22 Batch 1 a provést rozsáhlou modernizaci fregat třídy Niteroi. Osamocený Barroso měl být spuštěn na vodu v roce 1998 a do služby měl vstoupit dva roky nato. Opět se však zasadily rozpočtové potíže a plavidlo se ocitlo ve vodě teprve v prosinci 2002. I poté se práce neskutečně vlekly a korveta byla nakonec zařazena do služby celých 14 let od zahájení stavby!


Boční pohled na Jaceguay jasně demonstruje značný nepoměr rozměrů nástaveb a stožárů k trupu, který musel nutně vést k problémům se stabilitou. Patrná je i příď, příliš krátká a nízká, aby dokázala odolat náporu i malých vln

Barroso je pro značný rozsah změn proti první čtveřici částí odborníků považován za samostatnou třídu. Trup plavidla byl prodloužen o 4,9 m, z toho zhruba o metr příď, o 2 m střední část a zbytek byl přidán na zádi, kde byla prodloužena i letová paluba. Tyto úpravy kromě zlepšení stability rovněž zvětšily vnitřní prostor. Dále byl zásadně upraven tvar přídě, jejíž paluba má větší stoupání, a boky s charakteristickým zalomením jsou klenutější, což omezilo její zalévání vlnami. Prodloužený trup s výhodnějším poměrem délky k šířce spolu s upravenými liniemi přídě „zadarmo“ zvýšily maximální rychlost na 29 uzlů. Nárůst vnitřního prostoru zase umožnil zvětšit zadní strojovnu, kde byly instalovány výkonnější 4335kW diesely MTU 20V 1163 TB 83 zvyšující ekonomickou rychlost na 20,5 uzlů. Díky tomu je možné spouštět žíznivou plynovou turbínu pouze při v běžném provozu poměrně zřídkavé potřebě vyšších rychlostí, což vede k úspoře PHM. Použity byly také nové dieselgenerátory MTU 8V 396 TE 54 s výkonem zvýšeným na 650 kW. Za účelem odlehčení byly překonstruovány nástavby plavidla a komín, jejichž tvarování navíc zohledňuje požadavek na snížení radiolokační odrazové plochy. Původní příhradové stožáry ze stejného důvodu nahradily plné konstrukce, a přední stožár byl navíc markantně snížen. S nárůstem délky souviselo i prodloužení přední nástavby a s tím spojenou interní změnou bylo zvětšení zde umístěného bojového informačního centra.

Při výběru vybavení korvety bylo dbáno, aby byly v co největší míře využity systémy z modernizace fregat třídy Niteroi realizované v letech 1995–2005 a dále se zvětšilo zastoupení domácích výrobců. Odlehčení výzbroje obnášelo nahrazení dvou kanonů Bofors jedním novým verze Mk.3 se stealth kupolí. Zbraň je umístěna na střeše hangáru a je schopna střílet municí 3P s programovatelnými zapalovači, což značně zvýšilo její efektivitu vůči vzdušným cílům. Další úpravou bylo zastoupení amerických 324mm torpédometů domácím typem ARES SLT Mod 400. Palubní vrtulník se nachází v modernizované verzi AH-11A Super Lynx s doplněným optronickým systémem a vylepšenou avionikou. S výjimkou optronického systému EOS 400 byla kompletně změněna sestava senzorů. Primárním radarem je italská 2D stanice Selex RAN-20S s prakticky trojnásobným dosahem proti radaru AWS-4, jehož nástupcem se stal dánský typ Terma Scanter 4100. Navigační úkoly obstarává stanice Furuno FR 8252; nové jsou i střelecký radar RTN-30X a sonar EDO 997(C). Systémy pro vedení EB jsou vesměs domácího původu a zahrnují čtyři 12hlavňové vrhače klamných cílů Elebra MDLS 101, systém pro radiotechnický průzkum Omnisys MAGE ET/SLR-1 a radiolokační rušič CME-2 stejného výrobce. Původní bojový řídicí systém byl nahrazen brazilským ESCA Siconta III, vyvinutým ve spolupráci s francouzskou firmou DCNI. S těmito změnami vzrostl počet členů posádky na 145 osob, pro něž jsou k dispozici komfortnější ubikace.


Na základě programu stavby korvet třídy Inhaúma sice byl v 80. letech vybudován brazilský loďařský průmysl, následně však o značnou část těchto kapacit přišel kvůli neschopnosti financovat akvizici plavidel

Přece jen další korvety?

Korvety třídy Inhaúma sužoval nedostatek financí rovněž v průběhu jejich služby, a z tohoto důvodu první dvě desetiletí operovaly prakticky beze změn. Výjimkou byla dílčí vylepšení, jako nahrazení rušiče Racal Cygnus domácím typem CME-1 na všech jednotkách s výjimkou Julio de Noronha. Inhaúma navíc dostala zkušební systémy pro vedení elektronického boje MAGE ET/SDR-2 a ET/SLR-1X. V druhé polovině minulé dekády však byl pro třídu naplánován větší upgrade, který má úroveň jejich elektroniky povýšit na standard Barroso. Modifikace mají obnášet: instalaci bojového řídicího systému Siconta IV, radarů RAN-20S a FR 8252, systému pro radiotechnický průzkum MAGE ET/SLR-1 a systémů řízení platformy hlídajících činnost všech mechanizmů a agregátů. Souběžně mají být provedeny generální opravy pohonu, revize hydraulických a elektrických systémů a zvýšení komfortu ubikací posádky. S modernizací výzbroje se z rozpočtových důvodů nepočítalo. Jako první byla k provedení upgradu do loděnic Arsenal de Marinha vyslána v říjnu 2008 korveta Julio de Noronha, v roce 2009 ji následovala Inhaúma, v roce 2011 Jaceguay a v roce 2012 Frontin. Práce se však opět neuvěřitelně vlekly a teprve loni se měly vrátit do služby Inhaúma a Jaceguay (což nebylo v době psaní tohoto článku potvrzeno) a letos Julio de Noronha. Osud nejnovější ze série Frontin je ale poněkud nejasný, protože admiralita překvapivě rozhodla plavidlo z úsporných důvodů přeřadit ještě před koncem jeho životnosti do zálohy. To se realizovalo 28. září 2014 a je sporné, zda se jednotka ještě někdy vrátí do služby a nebude využita už jen jako zdroj náhradních dílů pro své sestry.


Korvety Jaceguay a Frontin v suchém doku loděnic Arsenal de Marinha v očekávaní provedení modernizace a oprav. Ty značně pozdržel nedostatek prostředků v rozpočtu floty, jež pronásleduje třídu od jejího vzniku

Momentálně nelze vyloučit, že se korvety třídy Inhaúma dočkají svých následovníků. V roce 2013 byl totiž představen návrh hluboce modernizované stealth verze pracovně zvané „Barroso Mod“. Ta má představovat dostupnější alternativu k dříve zvažovaným pěti novým fregatám s výtlakem kolem 6000 t. Rozpočet námořnictva je totiž enormně zatížen programem „Prosub“, zahrnujícím licenční stavbu čtyř konvenčních ponorek třídy Scorpène a vývoj a stavbu první brazilské jaderné ponorky. Na eskortní jednotky mu nezůstává dostatek financí a korvety Barroso Mod by měly uspokojit jeho základní operační potřeby volající po čtyřech jednotkách. V září 2014 byla o pomoc při koncepčních pracích požádána brazilská konzultační firma EMGEPRON, což může svědčit o vážném zájmu o tato plavidla.


Korveta Barroso během testů, které potvrdily opodstatněnost provedených změn proti první čtveřici. Na snímku je patrný nový tvar přídě, nástaveb a stožárů. Na zadním zatím schází radar RAN-20S

Foto: USN, archiv
Zdroje:
ročenky Jane’s Fighting Ships,
Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995,
Combat Fleets of the World,
internet,
archiv.


Tabulky

Přehled korvet třídy Inhaúma

Takt. číslo

Jméno

Loděnice

Zahájení stavby

Spuštění na vodu

Zařazení do služby

V30

Inhaúma

Arsenal de Marinha

23. 9. 1983

13. 12. 1986

12. 12. 1989

V31

Jaceguay

Arsenal de Marinha

15. 10. 1984

8. 6. 1987

2. 4. 1991

V32

Julio de Noronha

Verolme Shipyard

8. 12. 1986

15. 12. 1987

27. 10. 1992

V33

Frontin

Verolme Shipyard

14. 5. 1987

6. 2. 1992

11. 3. 1994

V34

Barroso

Arsenal de Marinha

21. 12. 1994

20. 12. 2002

19. 8. 2008

 

Technicko-taktické údaje korvet třídy Inhaúma

Standardní výtlak (t)

1670 (1785)

Plný výtlak (t)

2140 (2350)

Max. délka (m)

95,8 (100,7)

Max. šířka (m)

11,4

Max. ponor (m)

3,7 (3,96)

Typ pohonu

CODOG

Výkon pohonu (kW)

1× 20 520

2× 2750 (4335)

Max. rychlost (uzly)

27 (29)

Max. dosah (nm/uzly)

4000/15

Hlavňová výzbroj

1× 1 114 mm

2× 1 40 mm (1x1)

Protilodní ŘS

2× 2 MM.40

Torpédomety

2× 3 324 mm

Hangár vrtulníků

1× Lynx / Super Lynx

Posádka

133 (145)

Pozn.: Údaje v závorkách platí pro Barroso.

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Military revue 1-2/2015 vydavatelství Naše Vojsko

Další články autora

Autor : 🕔21.09.2018 📕1.293