Obrněná auta na stráži svobody

Autor: Edgar Pachta 🕔︎︎ 👁︎ 16.433

V letech první světové války došlo k nebývalému rozvoji různých motorových bojových prostředků, k nimž vedle tanků či letadel patřily obrněné automobily. Ačkoli myšlenka osobního automobilu, dodatečně vybaveného kulometnou výzbrojí byla realizována již v prvních letech minulého století, první sériově vyráběná vozidla, vybavená pancéřováním a jednou až dvěma otočnými věžemi spatřila světlo světa na bojištích Velké války. Faktem je, že obrněná auta produkovaly v podstatě všechny větší státy, které se konfliktu zúčastnily. A několik takových vozidel se nacházelo i ve výzbroji našich zahraničních vojsk.
 

Cenná kořist

První z našich legií, držících ve výzbroji obrněné automobily (dále jen AO) byly ty ruské. Legionářům se 28. května 1918 na nádraží v Penze podařilo zmocnit vlaku, vezoucího mimo jiné tři takovéto stroje. Největší z nich byl automobil Garford-Putilov, vyrobený v Rusku na základě podobného typu amerického. I přesto, že vozidlo nevynikalo provozní rychlostí, disponovalo neobvykle silnou výzbrojí v podobě kanónu vz. 1910 ráže 76,2 mm, umístěného v otočné věži. Tento vůz, nesoucí pojmenování „Groznyj“, pomohl československým legionářům již následující den při dobytí města Penzy a později tvořil součást improvizovaného obrněného vlaku 4. pluku čs. legií.

Reklama

Další z obrněnců nacházejících se v transportu byl OA Austin, provizorně poskládaný (jak bývalo zvykem) ze součástek několika poškozených vozidel – v tomto případě 1. a 2. série, který měl jen jednu, namísto dvou kulometných věží. Zúčastnil se rovněž boje o Penzu a později se pod jménem „Juráš“ stal důležitou oporou legionářů, když sloužil i jako kulometný vůz pancéřového vlaku. Zdařilou repliku „Juráše“ můžeme shlédnout v současnosti, zejména při některé z akcí Československé obce legionářské.

Třetí exemplář, který v Penze padl do rukou legionářů, byl automobil Armstrong-Withwort Fiat. Ten však vzal za své již brzy, 31. května 1918, při srážce legionářského vlaku „Orlík“ s bolševickou soupravou.

Nicméně našim vojákům zakrátko padl do rukou další stroj tohoto typu, stejně jako druhý – tentokrát již standardně dvouvěžový – Austin-Putilov. Čs. legie na Dálném východě používaly ještě další typy OA – minimálně jeden stroj Fiat-Ižorskij, unikátní hybrid auta a drezíny značky Benz, stejně jako „čarodějné“ (tzn. s neuvěřitelnou průchodností terénem) vozidlo Jeffery-Poplavko, které mělo na zádi prostor umožňující transport několika pěšáků.

Ačkoli legionáři měli pravděpodobně ve výzbroji další vozidla, domů si neodvezli žádné z nich; nakonec je všechny odprodali bělogvardějcům.
 

Obrněnci z Itálie

Naši legionáři na Appeninském poloostrově žádný obrněný automobil – alespoň pokud je známo – neukořistili, ale na samém konci Velké války, v listopadu 1918, dokonce dva exempláře od italského velení obdrželi. Krátké, ale zajímavé pojednání o nich jsem našel na stránkách téměř čtvrt století starého (jak ten čas letí!) časopisu HPM. Jednalo se o jeden stroj typu Ansaldo-Lancia, druhý Bianchi. Velitelem prvého vozidla byl poručík Jaroslav Hrdina, automobilu Bianchi velel poručík František Kolojda; osádky obou obrněnců čítaly shodně po 4 mužích.

Ale vraťme se o pár let zpátky, do roku 1915. Tehdy, po několika předchozích modelech, zahájila italská armáda vývoj nového OA. Do poloviny následujícího roku zvítězila ve výběrovém řízení Lancia, zejména díky tomu, že ve zkouškách obstál na výbornou podvozek auta. Zatímco pozdější typ Lancia IZM měl jen jednu věž (s párem kulometů Breda ráže 8 mm), byla Lancia IZ vz. 1916 vybavena ještě jednou kulometnou věžičkou, takže její výška činila téměř 280 cm (oproti 2,40 m, u typu s jedinou věží). Lze říci, že model Lancia IZ byl jedním z nejmodernějších a nejlépe vyzbrojených obrněných automobilů, operujících na straně Dohodových mocností za první světové války. Továrny Lancia a Ansaldo jich vyrobily celkem deset; brzy následovalo dalších 110 obrněnců, ovšem již verze IZM. O kvalitách a oblibě pancéřových Lancií svědčí i fakt, že se objevily ještě v dobách druhé světové války.  

V prosinci 1918 se obě vozidla zúčastnila slavnostní přísahy čs. legionářské divize v Padově, a zakrátko se začalo s jejich přípravou na cestu do naší vlasti. Na základě rozhovorů s osádkami vozidel však T. G. Masaryk požádal vrchního velitele čs. vojska v Itálii generála Piccioniho o ujednocení typu obrněnců. Tak byl typ Bianchi nahrazen druhou Lancií; ta byla označena číslem 1, zatímco Lancia, nalézající se v čs. výzbroji již dříve, měla číslo 2. Zajímavé svědectví o jejich osudech nám zanechali legionářští kronikáři podplukovník Josef Bradáč a vojín František Marek, příslušník roty OA.

Reklama

Dne 23. prosince 1918 oba automobily, přináležející legionářským eskadronám č. 6 a 7 odjely vlakem z Padovy do Československa. Při průjezdu Rakouskem byla vyhlášena pohotovost pro případ, že by došlo k přepadu transportu nebo pokusu o jeho odzbrojení. Cesta však měla hladký průběh a po překročení hranice vlak s OA pokračoval po trase České Velenice, Veselí – Mezimostí, Jindřichův Hradec, Cejl, Znojmo, Břeclav a Žilina, dále do prostoru Poprad – Veľká.

Popradu se rozdělila OA i jejich doprovod. Zatímco 7. eskadrona s Lancií č. 2 odtáhla směrem na Galantu, vůz č. 1 zůstal do konce roku v Tepličce (Teplica) poblíž Popradu a byl podřízen 6. pěší divizi.

Ačkoli není známo, jaká byla role obou obrněných vozidel čs. vojsk při obsazování Slovenska roku 1918, je jisté, že v následujícím roce se zapojila do bojů proti maďarským komunistům, kteří se nechtěli smířit s novým politickým uspořádáním a brutálně prosazovali své snahy o šíření diktatury proletariátu.

 

Lancie v akci

Již krátce po vyhlášení samostatnosti Čechů a Slováků (28. října 1918) vypukly na Slovensku boje, v nichž se začala projevovat materiální a technická převaha Maďarů. Proto naše vrchní velení nejenže trvalo na výstavbě dalších pancéřových vlaků, ale věnovalo pozornost i otázce nových obrněných automobilů. V rámci československého legionářského sboru z Itálie, jehož úkolem bylo získat kontrolu nad jižní částí Slovenska, byly proto obě Lancie využity s maximálním nasazením.

Italští legionáři již počátkem ledna 1919 obsadili Bratislavu a 29. ledna padly Košice, kam byla přesunuta Lancia č. 1. Měla zde zajišťovat pohotovostní a policejní, ale i demonstrativní služby. Za zmínku stojí, že toto obrněné vozidlo posloužilo po dobu tří dnů také k osobní ochraně italského generála Rossiho, kterého naši vojáci podezírali ze zrady. Údajná nespolehlivost italských velitelů nakonec vedla k tomu, že byli na jaře vystřídáni francouzskými kádry.

Asi v březnu byla Lancia odvelena do Rožňavy, následně pak do Rimavské Soboty a Tornalje (dnes Šafárikovo, SR), kde posloužila jako posila tamních posádek. Bojů se však nezúčastnila a nakonec byla stažena zpět do Košic.

Reklama

Koncem dubna byly obě obrněné Lancie odvezeny vlakem do Prahy, kde měly zasáhnout v případě očekávaných nepokojů na Prvního máje. K jejich využití v ulicích hlavního města však naštěstí nedošlo. Poté následoval výjezd do Milovic na ostré střelby a návrat do Prahy. Zde bylo také velení nad obrněncem Lancia č. 2 předáno poručíkovi italských legií Jaroslavu Novákovi. Počátkem jara 1919 se situace na Slovensku opět vyhrotila. Takzvaná Maďarská republika rad (Magyarorsági Tanácsköztarsasák) plánovala zmocnit se někdejších Horních Uher a přes Karpaty se spojit s ruskou Rudou armádou. Naše jednotky v těchto místech byly mnohem silnějším nepřítelem zaskočeny a přemoženy, takže bylo potřeba rázně zasáhnout. Návrat „italských“ OA na Slovensko se opět uskutečnil po železnici; Lancia č. 1 byla přidělena do Nitry, „dvojka“ pokračovala dále na jih, směr Galanta a Komárno. Na obou úsecích fronty plnila obrněná auta své prvořadé úkoly – podporu jezdectva a pěchoty při průzkumu, průniku za bojové linie, během pronásledování poraženého nepřítele, nebo krytím ústupu vlastních vojsk. (Bohužel mám k dispozici jen část textu, popisující činnost Lancie č. 1.)

Svůj bojový křest prožila „jednička“ již zanedlouho, v rámci čs. ofenzívy počátkem června. Nejprve odjela do Nových Zámků a pak po vlastní ose přes Bajč (Bajc), Pribetu (Perbeta), Kis-Ujfu (zřejmě Nová Vieska), až do oblasti Šarkán – Nána v okolí Štúrova (tehdy Parkán). Před štúrovským nádražím probíhala obranná linie čs. vojsk, a našim se po hodinovém boji podařilo město obsadit. Maďarští bolševici utrpěli ztráty na mrtvých a raněných, a do rukou čs. vojáků padlo také několik vozů se střelivem.

Boje pokračovaly i následující den. Maďaři přes řeku Dunaj ostřelovali město kulomety z ostřihomské pevnosti a kanóny z říčních monitorů. Předchozí noci se maďarským lodím podařilo proniknout až k mostu, obsazenému našimi vojáky. Lancia č. 1 během druhé noci prováděla strážní službu na komunikaci mezi městem Parkánem a nádražím. Nepřítel pod ochranou tmy obsadil železniční stanici a s asistencí obrněného vlaku donutil československé jednotky k ústupu. Naše Lancia měla jedinou možnost ústupu po silnici směrem k nádraží, která ovšem byla pod palbou z lodí i ostřihomské citadely. Únik byl dramatický, ale nepřátelská střelba obrněnci neuškodila.

Naopak, osádce Lancie se podařil husarský kousek, když neohroženě projela kolem nádraží, překvapila osazenstvo pancéřového vlaku a palbou z kulometů pokropila vojska shromážděná na nádraží a u silnice k obci Mužla (Muzsla). Maďarský pancéřový vlak opětoval palbu, ale zasáhnout ujíždějící Lancii se nepodařilo. U Mužly Lancia dostihla naše jednotky a v noci odjela do Nových Zámků. Potom vezla hlášení do Nitry, zatímco Nové Zámky obsadil nepřítel.

Následně měla Lancia pod velením francouzského důstojníka proniknout do Nových Zámků, kryta soustavnou palbou z našich kulometů. Z akce však sešlo, když velící důstojník považoval čerstvě naházenou hlínu na silnici za provedené zaminování.

 

Boje vrcholí

Po neúspěchu u Nových Zámků odjela Lancia č. 1 přes Nitru na Vráble, rovněž obsazené Maďary. Nakonec se však musela skrýt na návrší mezi vinohrady, protože mezi nádražím Vráble a silnicí, po které přijížděla, stál improvizovaný obrněný vlak nepřítele. Ten se dal do pohybu směrem na Šurany až po 17. hod., čehož osádka „jedničky“ využila a spěchala s vozem do Vrábel, kde podpořila útok roty čs. námořníků. Následoval maďarský protiútok, který stovku „matrózů“ přinutil k ústupu, krytému palbou z kulometů obrněnce.

Na druhý den byla Lancia odvolána na velitelství brigády do Zlatých Moravců, odkud pokračovala směrem na Svätý (Hronský) Beňadik a Kozárovce. V této oblasti opět kryla ústup československých jednotek k Hronskému Beňadiku. Následoval večerní rušivý výpad směrem na Kozárovce, při němž Lancia ostřelovala zakopaného nepřítele. Nakonec ale byla donucena k ústupu, když ji napadlo několik maďarských vojáků s ručními granáty.

Zlom na frontě nastal poté, co naše vojska 13. června dobila Zvolen a přešla do ofenzívy hned ve dvou směrech – na Lučenec a Levice. Několik dní poté co čs. vojáci pronikli za Levice, byla Lancia č. 1 využita k průzkumu a přidělena k podpoře praporu čs. vojska. Spolu s ním se zapojila do akce u kóty 165, poblíž silnice z Veľké Kalnice do Alsó-Varadu, při likvidaci kulometného hnízda. Po vyhnání nepřítele se naši zmocnili několika zajatců, dvou kulometů a dvou vozů s koňským potahem. Později byla Lancia přidělena brigádě operující v prostoru Vráble kde během průzkumu utrpěla několik průstřelů pneumatik.

Vzhledem k nedostatku náhradních pneumatik byla „jednička“ – nejen pokud jde o identifikační číslo, ale i bojové zásluhy – předělána do podoby kulometného vozu čs. obrněného vlaku. Vlak s Lancií na vagónu poté provedl průzkumnou akci směrem na Zlaté Moravce a 23. června 1919 pokračoval v průzkumu po trase Žitva – Fedymés, Ohaj (Dolný Ohaj) – Hul, směrem na město Rendvu (Radava). Vlak doprovázely dvě čety italských legionářů, kteří pod ochrannou palbou kulometů Rendvu obsadily.

Naše jednotky pronikly hluboko za nepřátelskou frontu a získaly pod kontrolu celý horní tok Hronu. Boje byly vedeny s velkou intenzitou a krutostí. Naši vojáci se prý setkávali s těly svých kamarádů, kteří padli do zajetí a byli Maďary mučeni a přibiti k železničním vozům …

Nakonec maďarské velení vyčerpalo zálohy, kterými by trhlinu zacelilo, a muselo zavelet k ústupu. Následoval podpis příměří a stažení maďarské rudé armády za demarkační linii.

Jakmile nastal klid zbraní, byla Lancia č. 1 odeslána do Prahy, kde byla v továrně Breitfeld – Daněk opravena. Dosavadní velitel vozidla byl demobilizován a nahrazen poručíkem italských legií Adolfem Prchlíkem.

Osádka obrněného automobilu Lancia č. 1 byla za boje na Slovensku vyznamenána Československým válečným křížem a byla jí vyjádřena pochvala v divizním rozkaze.

Od roku 1921 obě Lancie přejala do svých služeb policie, kde také dosloužily.

 

Technická data

Obrněný automobil Lancia IZ byl vyzbrojen 3 kulomety se zásobou 15 000 nábojů. Měl obutí pneumatikami PIRELLI 935x135; později byly u jednoho stroje použity plnopryžové obruče. Vozidla byla nastříkána standardní italskou zelenou barvou (někdy mohla být až tmavě hnědozelená), ačkoli výjimečná nebyla ani vícebarevná kamufláž. Ve dvacátých letech byla horní část obvodu velké věže natřena na bílo; bílé bylo také orámované číslo na bocích auta. Později vozidla obdržela nátěr standardní československé olivově zelené (khaki) barvy.

  • Hmotnost: 3900 kg
  • Délka: 5,6 m
  • Šířka: 1,82 m
  • Výška: 2,75 m
  • Světlá výška: 0,15–0,3 m
  • Rozvor os: 3,35 m
  • Průměr spodní věže: 1,4 m
  • Motor LANCIA IZ: 26,5 kW (36 k)
  • Maximální rychlost: 60 km/h
  • Dojezd 330 km

 

Hlavní zdroje

HPM 10/93
Extra válka – 1. Světová, 1/2014
Internet, Pinterest

 

Obrazový doprovod

Jeden z prvních typů obrněných automobilů, rakouský Austro-Daimler z r. 1905

OA Garford-Putilov, pojmenovaný „Groznyj“

Replika známého legionářského Austina jménem „Juráš“. Od r. 1917 se i v ruské armádě uplatňovaly úderné jednotky, jejichž symbolem bylo vyobrazení „Adamovy hlavy“, tzn. lebky a zkřížených hnátů. Jméno vozidla je napsáno bílou barvou na opačné straně věže

V Rusku produkoval obrněná vozidla domácí konstrukce také největší výrobce, závod Russo-Balt v Rize. Zde vidíme repliku jednoho exempláře, který padl do rukou rakousko-uherské armády

OA Lancia IZ, v kamufláži typické pro závěrečné období Velké války

Československá Lancia IZ na dobové fotografii (reprodukce)

Technický výkres OA Lancia IZ

Model OA Lancia verze IZM, tedy bez druhé věže

Slovensko, 1919. Vpravo – desátník československých legií v Itálii (příslušník oddílu útočníků – Arditi); vlevo – voják jezdectva maďarské rudé armády; v pozadí – čs. obrněnec Lancia. (Původní akvarel, Edgar Pachta.)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více