Zátah na „Kapra“

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 12.598

Gestapo dostalo počátkem října 1941 zaručenou informaci: V Praze v jednom z letenských bytů se má skrývat dlouho hledaný představitel našeho domácího odboje prof. Vladimír Krajina. – Když vtrhli dovnitř, nebylo v bytě po Krajinovi sice ani stopy, zato zde narazili na jiného významného odbojáře – mjr. Josefa Jedličku. Němcům se podařilo zabránit mu v tom, aby se zastřelil, a dokonce ho přinutili vypovídat. Právě od něj se dověděli, že se má následujícího dne v ulici Na Františku setkat s „Kaprem“. Toto krycí jméno netajilo nikoho jiného než jednoho z nejvýznamnějších představitelů druhé garnitury odbojové organizace Obrana národa plk. gšt. Josefa Churavého.

Josef Churavý se narodil 27. října 1894 v Olomouci. Jeho otec Václav Churavý a matka Marie, roz. Fišerová, zde pracovali na statku. Později se vzali a přestěhovali se do Prahy, kde otec dělal bankovního poslíčka. Josef Churavý se velmi dobře učil, a tak i přes ne právě ideální ekonomické poměry rodiny nakonec absolvoval v Praze vyšší českou reálku. V roce 1912 dokonce nastoupil na České vysoké učení technické, kde ukončil čtyři semestry strojního inženýrství.

Reklama

Josef Churavý v hodnosti plukovníka generálního štábu, 1938
 

Legionářská anabáze

Po vypuknutí první světové války absolvoval školu pro důstojníky dělostřelectva v záloze a s 95. pěším plukem odešel v srpnu 1915 na ruskou frontu. Zde se již po dvou měsících dostal do zajetí. Prošel několika zajateckými tábory a v listopadu 1917 se přihlásil do legií. Po prezentaci u 2. čs. záložního pluku v Borispolu byl zařazen k 1. čs. dělostřelecké brigádě. S ní se účastnil bojů proti bolševikům na nikolajevské frontě. Později sloužil jako velitel čety a baterie u 1. čs. těžkého dělostřeleckého divizionu v Irkutsku. Počátkem června 1919 nastoupil jako učitel do dělostřeleckého oddělení důstojnické školy v Sljuďance. S ní se také v únoru 1920 vrátil v hodnosti poručíka do vlasti.


Josef Churavý v legiích, 1919

Rozhodl se pro vojenskou kariéru, proto byl hned po repatriační dovolené v dubnu 1920 přidělen na 3. oddělení Hlavního štábu v Praze jako konceptní důstojník výcvikové skupiny. Již na podzim tohoto roku absolvoval 3. kurz školy generálního štábu v Praze. Po ukončení 2. ročníku Válečné školy v roce 1923 byl přeložen na 1. oddělení Hlavního štábu. Ovšem již v následujícím roce se stal profesorem balistiky a zeměpisu na pražské Válečné škole. V roce 1926 byl přeřazen k 1. dělostřeleckému pluku v Praze-Ruzyni na funkci velitele baterie a velitele oddílu. V tomto období byl také povýšen do hodnosti majora.


Po návratu z legií jako kapitán dělostřelectva, 1922

Reklama

V srpnu 1931 ho ustanovili pomocníkem učitele dělostřelecké taktiky v kurzu pro vyšší velitele v Praze. Ještě ten samý rok se však vrátil opět na Válečnou školu, tentokrát ale již jako pedagog a profesor taktiky dělostřelectva. Tento předmět vyučoval externě i poté, co působil od dubna 1934 ve Vojenském zeměpisném ústavu (VZÚ). V září se pak stal přednostou odboru pro popis a statistiku válečných jevišť. Později sice velel 101. dělostřeleckému pluku v Ruzyni a byl přidělen k Ředitelství opevňovacích prací, v listopadu 1938 se ale ještě jednou vrátil do Vojenského zeměpisného ústavu, a to do funkce zástupce jeho velitele.


Josef Churavý (druhý zprava) již v hodnosti podplukovníka ve 30. letech minulého století

Na začátku byl ukrytý materiál

Po okupaci Čech a Moravy německou armádou se mu podařilo prosadit, že byl společně s celým Vojenským zeměpisným ústavem přeřazen pod ministerstvo vnitra. Nově vzniklý Zeměpisný ústav ministerstva vnitra zachovával po celou dobu války organizační strukturu bývalého VZÚ. Rovněž většina jeho příslušníků setrvala ve svých funkcích. V této době také plk. Churavý společně se svými spolupracovníky po Praze ukryl na různých místech 25 nákladních aut plných přístrojů, elaborátů a dalšího důležitého materiálu. „Jako zástupce velitele aktivoval v zeměpisném ústavu skupinu, která vyhodnotila a vybrala podklady i přístroje určené k ukrytí a zajistila jejich odsun do předem zajištěných prostor. Praktický dopad této iniciativy tkvěl v tom, že německý Wehrmacht neměl v době přípravy světové války k dispozici důležité informace a podklady o území Československa, Polska a Sovětského svazu,“ vysvětlil význam této akce předseda Sdružení přátel vojenské zeměpisné služby plk. V. V. Bohuslav Haltmar. „Odhodlání plk. Josefa Churavého čelit německé fašistické ideologii nebylo založené na momentální politické a vojenské situaci, ale na jeho vnitřním, vlasteneckém přesvědčení. To postupně získal v rodinném prostředí, v čs. legiích na Rusi a zejména v nově vzniklé Čs. armádě.“

Takto rozsáhlá akce ale nemohla uniknout pozornosti německých bezpečnostních orgánů. Ke konci roku 1939 museli bývalí vojenští geografové opustit budovu ústavu v Praze-Dejvicích a předat ji i s inventářem Německému kartografickému ústavu. Rozsáhlý ústav ovšem v důsledku ukrytí materiálů předal příliš málo inventáře. To u Němců samozřejmě vzbudilo podezření. Začátkem února 1940 byli zatčeni bývalý velitel VZÚ plk. Čermák a řada dalších příslušníků ústavu. Němci rozjeli rozsáhlé pátrání – značnou část ukrytého materiálu se jim podařilo nakonec objevit.

Podařilo se ho varovat

Plk. Churavý byl ale naštěstí včas varován. S nasazením všech sil unikl zatčení a přešel do ilegality. Gestapo na něj tehdy čekalo před jeho bytem celou noc. „On však o nich dostal včas informaci, a tak domů nepřišel. Gestapo nakonec odešlo s prázdnou. Ještě předtím sebrali všechny otcovy fotografie, dokumenty, a dokonce i dopisní papír ze Singapuru se srpem a kladivem,“ vzpomínal později na tyto okamžiky jeho syn Miroslav Churavý. „S otcem jsme se stýkali, i když byl v ilegalitě. Museli jsme být opatrní – nikdy to nesmělo být na stejném místě: Jednou to bylo u vily bratří Čapků, podruhé zase v některém z kostelů. Poslední místo našeho setkání bylo na Cibulce. Otec chtěl vědět, jak se mi daří ve škole. Seděli jsme spolu na mezi a povídali si. Svítilo sluníčko. Náhle je ale něco zastínilo. Kolem nás pomalu prošel neznámý muž. Otec jen řekl: ‚Musíme se rozejít. Sledují nás.‘ Bylo to naposledy, kdy jsem s ním mluvil na svobodě.“

Již v červenci 1940 byl Josef Churavý německým vojenským polním soudem v nepřítomnosti odsouzen za ukrývání materiálu zeměpisného ústavu, nevěrnost a sabotáž k trestu smrti. Během svého pobytu v ilegalitě se velice aktivně zapojil do činnosti druhé garnitury vojenské odbojové organizace Obrana národa. Plk. gšt. Churavý se v té době podílel na formování jednotného programu domácího odboje, spolupracoval s hlavní postavou tzv. „Tří králů“, se št. kpt. Morávkem, a měl dokonce kontakty na hlavní zdroj důležitých informací, na agenta A-54. Zapojil se do organizování sabotáží a zajišťoval ubytování pro parašutisty z Velké Británie. Obstaráváním radiotelegrafistů a náhradních součástek pak pomáhal budovat a udržovat spojení se zahraniční centrálou. Pro tu opatřoval i tajné informace. Po protektorátu se pohyboval se změněnou identitou. Disponoval několika falešnými průkazy na různá jména.

„Kapra“ chytli kvůli zradě

Vinou zrady se ale nakonec dostal do léčky a gestapo ho 9. října 1941 zatklo v Praze na nábřeží Na Františku. Podrobnosti popsal sám Josef Churavý v motáku z vězení: V devět hodin večer jsem měl schůzku na nábřeží Na Františku s mjr. Jedličkou, který byl zatčen o den dříve a prozradil místo, čas i mne. Nábřeží bylo obklíčeno dvěma kordony české i německé policie. Připravena byla i říční policie s motorkami. Podle Jedličkova popisu mne poznali, zezadu přepadli a na ruce mi dali pouta. Odvezli mne do Brezovské a tam celkem slušně se mnou mluvili. Celou noc jsem proseděl na židli a ráno začali s výslechem. Odpovídal jsem na všechno, co se vztahovalo ke mně, ale nechtěl jsem říci, kde jsem bydlel a s kým a kde jsem měl schůzky, které jsem měl zapsány v kalendáři. Bili mne tedy pěstí do obličeje; a jelikož to nepomohlo, začali mne řezat gumovými obušky, asi prst silnými, po zadku. Když už jsem nemohl vydržet bolestí, řekl jsem jim smyšlenou adresu bytu v Břevnově a smyšlená jména a data schůzek, popisoval plukovník. V noci mne pak vyslýchali až do rána. Lékař mi musel dát posilující injekci, abych zase neomdlel. Nikoho jsem neprozradil. V sobotu v poledne mi konečně dali talíř brambor s gulášovou omáčkou. Sotva jsem dal první sousto do úst, omdlel jsem a omáčku vylil po kalhotách. Vzkřísili mne a položili na pryčnu; jíst jsem už nedostal. Odpoledne mne zase vedli k výslechu, ale omdlel jsem na schodech, a proto mne večer poslali na Pankrác na odpočinek. V pondělí začaly výslechy nanovo, avšak v jiném oddělení. Dověděl jsem se, že o mne vůbec nikdo nevěděl; naopak dostali zprávu, že jsem padl u Arrasu.

Později ale ve vězení zjistil, že to s jeho zatčením bylo zřejmě ještě o trochu složitější: Podle některých indicií ho totiž gestapo sledovalo již řadu týdnů. Na stopu ho přivedl konfident gestapa, bývalý rotmistr armády Antonín Nerad. Ten se mezi odbojáři prezentoval jako zástupce skupiny Všeobecné národní hnutí. Díky tomu se mu postupně podařilo proniknout do odbojové skupiny Úvod. Celá tato jeho akce vyvrcholila rozsáhlým zatýkáním odbojářů v říjnu 1941.

Hledali Morávka a A-54

Plk. gšt. Josefa Churavého věznili v Pečkárně. Zde ho také podrobili těm nejbrutálnějším výslechovým metodám. Situace se zásadním způsobem změnila koncem roku 1941. V té době jeho výslechy osobně převzal vedoucí kontrašpionáže Wilhelm Schultze. Ten nejenže s ním jednal poměrně slušně, ale dal mu i naději, že by mohl přežít. Samozřejmě pokud bude spolupracovat. Kontrarozvědku ze všeho nejvíce zajímala osoba skrývající se pod označením „René“. Němci totiž již delší dobu pátrali po dobře informovaném agentovi z jejich řad. Nejednalo se o nikoho jiného než Paula Thümmela (A-54), našeho nejvýznamnějšího agenta, který s největší pravděpodobností pracoval pro obě strany.

Více starostí mi však dělá to, že zatkli člověka, který byl ve spojení s Morávkem, po němž pátrají. Vypověděl, že mu Morávek říkal, že se dověděl od důstojníka, s nímž pracuje, že ty, mamko, jsi tomuto vypravovala, že já nebudu popraven, nýbrž propuštěn a poslán do Německa. Je to sice nešikovné, jestli jsi něco takového někomu vypravovala, ale není to ovšem žádný zločin. Budou tě však teď vyslýchat, komu jsi to řekla, aby se dostali na stopu spojení k Morávkovi, psal v té době prostřednictvím motáku manželce Churavý z vězení.

Plané naděje

Veškeré naděje na případné propuštění se však ukázaly jako liché. Gestapo prostě jen blufovalo. Poslední moták, který z vězení rodina obdržela, byl datovaný 12. dubna 1942. Přístup německých orgánů se navíc radikálně změnil po atentátu na Reinharda Heydricha. Dne 30. června 1942 byl Josef Churavý již podruhé odsouzen k trestu smrti. Ještě téhož dne večer ho Němci společně s pplk. Josefem Mašínem a jeho spolupracovníky zastřelili na kobyliské střelnici. Rodina se o popravě dověděla až po usilovném pátrání na úřadech v polovině srpna 1942. O to větším represáliím však byla po celou dobu války vystavena. Gestapo zatklo nejen manželku Marii Churavou, ale i další příbuzné. Marie postupně prošla třemi koncentračními tábory. Domů se vrátila až 2. června 1945. Ještě předtím ale absolvovala pochod smrti.

Reklama

„V posledních dnech války ji před smrtí uchránila služka gen. Janáka Anna Norková. Nebýt jí, tak matku zastřelili. Maminka měla nohy oteklé – už nemohla dál pochodovat. Anna jí nesla kabát a dodávala kuráž: ‚Nesmíte do příkopu – tam je smrt! Doma na vás čekají chlapci‘,“ vzpomínal na poválečné setkání s ní generálův mladší syn Miroslav.

Po válce byl Josef Churavý in memoriam povýšen na brigádního generála. V roce 2013 propůjčil pan prezident Miloš Zeman čestný název „generála Churavého“ Vojenskému geografickému a hydrometeorologickému úřadu.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1-2/2015 vydavatelství Naše Vojsko.

Galerie


Dvacetiletý Josef churavý, čerstvý povolanec


Svatební fotografie, 1922


Josef Churavý před odchodem na frontu, 1915


Josef Churavý (druhý zleva) v jídelně v době služby v legiích


Josef Churavý (třetí zleva) krátce před návratem z Ruska do vlasti


Josef Churavý (mezi sedícími druhý zleva) v době odpočinku

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více