Main Menu
User Menu

První výstřely války 1866 na Jesenicku

Autor : 🕔28.01.2018 📕2.746
Rozpočet tohoto webu pro rok 2019 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 81.134,- Kč
♡ Chci přispět

Květoslav Growka

The First War Shots in 1866 in the Jeseník Area
The first fallen soldier in the 1866 war was a trumpeter of the 6th Hussar Regiment of “Wilhelm II, king of Würtemberg”, 27-year-old corporal Franz (Ferenc) Szököts. He died on 22 June, 1866 in the Jeseník area, in the village of Široký Brod (Breitenfurt), and was buried at the cemetery in Písečná (Sandhübel). The essay summarises what remained from this war confl ict in the memory of the region: a monument to the fallen soldier from 1896 in Písečná, a record of the course of the war in Zlaté Hory (Zuckmantel), found in the poppy-head spire of the church, and the dismissal le$ ers from the army, deposited in the archive together with records about granted Medals for Bravery.
Keywords: Silesia, Jeseník area, War monuments, Medal for Bravery

Válečné střetnutí roku 1866 proběhlo jako potvrzení rčení, že generálové vždy bojují minulé války. Tenkráte se týkalo rakouské generality, která s železnou logikou spoléhala na tradiční pruskou válečnickou doktrínu odpovídající geografi ckému determinismu. Prakticky to znamenalo vést útok ze Slezska od Nisy přes Zlaté Hory na Bruntál a po staré obchodní stezce, nyní císařské silnici, dále na Olomouc a odtud Moravou na Vídeň. Vždyť v tomto duchu probíhaly slezské války v 18. století, které poznamenaly osud Jesenicka a města Zlaté Hory nejvíce. Hned při první z nich (1740–1742) vstoupila pruská vojska pod velením generála Schwerina 15. března 1741 do Zlatých Hor a odvetou za střelbu některých občanů z oken domů bylo město vypleněno a zapáleno. První slezská válka skončila 11. června 1742 vratislavským mírem, který znamenal porážku Marie Terezie a stanovil územní požadavky vítězného Pruska. Rakousku zůstalo část území, které do té doby patřilo ke knížectví niskému. Ve druhé slezské válce (1744–1745) byly Zlaté Hory obsazeny císařskými oddíly uherských pandurů pod velením barona Trencka, které vyprovokovaly výpady až na pruskou stranu Niska. Válka skončila v prosinci 1745 drážďanským mírem, který však nic neměnil na předchozích územních podmínkách. Třetí slezská válka, tzv. sedmiletá, proběhla v letech 1756–1763. Jednu z menších bitev svedli Prusové s Rakušany u kostelíka sv. Rocha nad Zlatými Horami 30. dubna 1758. Hubertsburským mírem z 15. února 1763 se Marie Terezie defi nitivně zřekla odtrženého Kladska a Slezska a státní hranice mezi Rakouskem a Pruskem byla defi nitivně vytýčena a zůstala tak bez podstatných změn do současnosti. Poslední slezská válka, které se říkalo také „bramborová“ (1778–1779), byla pro Zlaté Hory zvláště významná, protože u kostelíka sv. Rocha došlo 14. ledna 1779 k jedné z nejtěžších bitev. Prusové zanechali na bojišti asi 350 mrtvých, zatímco vítězní Rakušané měli jen 17 padlých.

Předpoklad, že válka začne opět na Zlatohorsku, byl tedy rozhodně logický, a shrneme-li sled událostí v letech 1864–1866, pak i přesvědčivý. Přímou záminkou prusko-rakouské války byl spor o správu Šlesvicka a Holštýnska, tedy území, která oba soupeřící státy dobyly společně jako zástupci Německého spolku ve válce proti Dánsku v roce 1864. Rakousko chtělo dát „svému“ Holštýnsku relativní samostatnost, což však zásadně odmítl pruský „železný“ kancléř O$ o von Bismarck. Pruská vojska Holštýnsko na počátku června 1866 obsadila i přes protesty rakouské vlády u Spolkového sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Na stranu habsburské monarchie se postavila německá království Sasko, Bavorsko, Hanoversko, Hessensko, Bádensko a Würtembersko. Oproti tomu Prusko získalo jako spojence Itálií, čímž donutilo Rakousko bojovat na dvou frontách, nehledě k tomu, že si díky schopné diplomacii zajistilo neutralitu Ruska, Francie i Anglie. V té době už byl připraven náčelníkem pruského generálního štábu generálem Helmutem von Moltkem důkladný operační plán k napadení rakouských zemí. Po naprostém ochlazení vzájemných vztahů vtrhla v noci z 15. na 16. června 1866 pruská vojska do Saska a Hanoverska. Saský královský dvůr se svým armádním sborem ustoupil do Čech. Dalším cílem pruské armády se staly Čechy, kde se měly jejich tři odděleně pochodující armády setkat v rozhodující bitvě někde v okolí Jičína. Armáda rakouského císaře Františka Josefa I., vedená polním zbrojmistrem Ludwigem von Benedekem, se soustřeďovala nejprve v okolí pevnosti Olomouce, avšak 17. června 1866 se začala přesunovat do severovýchodních Čech k Hradci Králové. Výjimkou byl I. armádní sbor, který byl rozložen v Pojizeří, kde se 25. června spojil s ustupujícím saským armádním sborem korunního prince Alberta. Již 21. června 1866 předali Prusové rakouským předním strážím u Zlatých Hor na Jesenicku listiny s vypovězením války. O den později vstoupily první pruské jednotky do Slezska a 23. června začal postup I. armády pruského prince Bedřicha Karla do Čech u Žitavy a Labské armády vedené generálem Herwarthem von Bi$ enfeld od Drážďan k České Lípě. II. pruská armáda pod vedením korunního prince Bedřicha Viléma překročila hranice ve třech proudech na Náchodsku a Trutnovsku až 26. resp. 27. června 1866.

U Zlatých Hor tedy došlo k vyhlášení války, ovšem události předání dopisu tento tradičně výsostný akt velmi zlehčují. Podle zápisků v deníku Freda hraběte von Frankenberga, který sloužil jako důstojnický pobočník na velitelství 6. slezského armádního sboru, měl dopis předat princ Biron spolu s jedním trubačem prvnímu rakouskému důstojníkovi, což se ukázalo jako problém nějakého důstojníka vůbec nalézt!1

Zlaté Hory a Jesenicko obecně se opět staly válčištěm, ovšem šlo jen o epizodu, klamný manévr, který byl zahájen u pohraniční hospody zvané V Zálivu, kde se doposud scházeli lidé z obou stran hranice, i vojáci tu v předvečer války spolu družně popíjeli.2

Do Zlatých Hor vpadli pruští vojáci následujícího dne 22. června 1866 a v síle asi 1 800 mužů postupovali přes Mikulovice do Širokého Brodu. V té době bylo vysláno na průzkum asi 500 rakouských husarů 6. pluku (K.u.k. Husaren-Regiment „Wilhelm II. König von Wür" emberg“ Nr. 6), kteří se v blízkosti kostela v Širokém Brodě střetli s pruskou hlídkou. Při srážce byl nepřátelskou střelou zabit trubač, 27letý desátník Franz (Ferenc) Leo Szököts pocházející ze Sedmihradska. Stal se tak prvním vojákem, který padl v tomto krvavém válečném konfliktu.3 

Pamětní desku připomínající tuto událost najdeme dodnes na hřbitově v Písečné, kde byl následujícího dne pohřben u misij ního kříže v horní části hřbitova. 4 Nachází se na severní straně kostela Stětí sv. Jana Křtitele, na zdi kaple Božího hrobu. Památník byl odhalen 21. června 1896 v duchu usmíření obou bývalých bojujících stran. K slavnostnímu odhalení byly z Uher pozvány na náklady důstojnického sboru obou posádek i dvě sestry padlého. Hosté a zástupci cizích spolků dorazili na vlakové nádraží v Písečná v 9,37 a 10,13 hodin, odtud se vydali na místo slavnosti. V jedenáct hodin zde přednesl projev ředitel papírny Anton Zerhau a následovalo odhalení památníku. Po poledni byla sloužena mše svatá a poté následoval slavnostní oběd v hostinci Franze Schrotha. A jak bývalo dobrým zvykem, odpoledne se pamatovalo na všechny občany zahradním koncertem a večerním bálem.5

Na vybudování památníku se fi nančně podílely vojenské posádky – německá z Nisy a rakouská z Opavy. Odtud se i začal s rostoucím nacionalismem prosazovat název „Bruderkrieg“, bratrovražedná válka, který dostal nové konotace ve vojenské propagandě Německa a Rakousko-Uherska za 1. světové války. Památník se původně skládal z mramorové nápisové desky a na stěnách kaple byl ozdoben rytým dekorem a ztvárněním zbraní a výzbroje pruských (vlevo) a rakouských husarů (vpravo). Postupem času vlivem působení povětrnostních vlivů a nedostatečné péče památník velmi chátral. První opravu provedli v červnu 1936 Engelbert Müller, kameník z Písečné, a Josef Martin, absolvent kamenické odborné školy v Supíkovicích. Z dochovaných fotografi í je patrné, že ještě v 70. létech minulého století ryté dekory na zdi kaple byly zachovány. Byly však natolik poškozeny (zejména jejich spodní část), že se jejich obnova v té době nepodařila uskutečnit a posléze byly překryty cementovou omítkou. Dodnes se tak ve velmi zuboženém stavu dochovala jen centrální část.

Obec Písečná se v roce 2010 rozhodla ve spolupráci s Komitétem pro udržování památek z války roku 1866 památník zrestaurovat a na jeho obnovu požádat o dotaci z programu „Obnova staveb drobné architektury místního významu v Olomouckém kraji“.6 V této etapě byla kompletně zrestaurována centrální část památníku a proveden průzkum okolních omítek s cílem odhalení rytých dekorů a malby na zdi. Restaurátorské práce provedl akademický sochař a restaurátor MgA. Jakub Gajda, Ph.D.7

Jedinou hmotnou upomínku na válku 1866 na Jesenicku doplňují nově nalezené archiválie. V srpnu 2000 byla otevřena schránka z makovice kostela Nanebevzetí P. Marie ve Zlatých Horách. Obsahovala zápisy z let 1827, 1854, 1870 a 1976.8 A právě zápis z 1. září 1870 přinesl takřka bezprostřední vzpomínku na pohnutou dobu. Autorem je zlatohorský farář P. Josef Adam a dokument spolupodepsal starosta Heinrich Lamla.9

Rok 1866 přinesl smutné vzpomínky na Rakousko a postihly i Zlaté Hory. Když se v dubnu ozvala předzvěst války, nechtěl tomu nikdo věřit. Ale již 17. dubna ráno byli předvoláni první branci a v poledne odvezeni do Opavy. 18. května přišla zpráva o příchodu vojska do města a 29. května dorazil ubytovatel 1. eskadrony Pálfyho husarů. Strach narůstal. Husaři přišli 30. května během procesí na svátek Božího Těla. Procesím se šířil rozruch, představa o válce se stala skutečností. Ubytování zajišťoval též tehdejší městský radní Johann Ascher. Musel činit rozhodnutí, na něž město nebylo připraveno. Pro ustájení 22 koní byla použita hasičská zbrojnice a kůlny u domů. 2. června obejel velitel husarů hranice a vyznačil cvičák na polích Karla Titzeho (čp. 324).

18. června vyšel válečný manifest a byla ohlášena zpráva, že pruská armáda vstoupila na naše území. Byl vyhlášen první poplach, husaři běhali sem a tam, vířil se prach a stupňoval zmatek, ode dneška byli všichni v pohotovosti. Jeden tažný vůz stál ve dvoře č. 49 a 50, další v prostoru č. 5 (bývalé palírny), třetí u domu č. 157 Rochuse Kleina a čtvrtý na předvoji. Následující dny se vše opakovalo, obyvatelé ze strachu zůstávali doma. 19. června proběhly odvody, komise už v 11. hodin odešla, ale obavy stále zůstávaly. /…/

21. června večer okolo sedmé hodiny táhlo celé husarské vojsko ležící u Heřmanovic a Vrbna přes Osoblahu k hranicím. Byly slyšet silné rány. V Kuněticích zapálili husaři dům, a když se vrátili, vedli dva pruské vězně, jednoho dělostřelce a jednoho dragouna.

Strach obyvatel byl veliký, císařští úředníci se často měnili, písemnosti se odvážely    z kanceláří a domů, městský daňový úředník Josef Vogel a městský lesní ředitel Karel Klezzer odvezli peníze z daní a městskou pokladnu do městského lesa. Ráno v 5 hodin zase utíkali husaři k hranicím, ale zakrátko se vrátili s tím, že je následují Prusové. Opět nastalo velké přemisťování, celé karavany s prádlem, dobytkem atd. táhly do lesů s tím, že nepřítel všechno ničí. Pruští vojáci se ptali po vesnicích obyvatel na situaci. Kde nechtěli otevřít, vyrazili dveře a domnívajíce se, že jim lidé nechtějí říci pravdu, vynucovali si zprávy se zbraní v ruce. Později se stáhli.

Rakouské vojsko pochodovalo přes Vrbno. V Heřmanovicích na tamním dlouhém kopci stála dělostřelecká baterie připravená k návratu. Pruské vojsko téměř denně něco zničilo,

1. června demolovalo telegrafické vedení a chtěli vzít i aparaturu, což jim tehdejší vedoucí telegrafu Ferdinand Kalbe na vlastní nebezpečí nedovolil.

2. července byly zabaveny potraviny a ovoce v ceně 110 zlatých a 76 krejcarů. Telegraf a poštovní vedení bylo zničeno. /…/ V době války hlídají celou noc patroly, aby zajistily bezpečnost obyvatel. Nutno ještě dodat, že při odchodu císařských úředníků starosta převzal klíče od kanceláří, od poštovního úřadu musel klíč předat.

12. srpna připochodovali první pruští vojáci do Zlatých Hor. Byla to dělostřelecká baterie, která musela být ubytována. Dělostřelecké stanoviště se nacházelo na polích Marie Kirch (čp. 484). 18. srpna přišlo ještě 220 mužů a 40 důstojníků 22. dělostřeleckého pluku a 19. srpna 26 zelených husarů k již ubytovaným důstojníkům. Ti používali jimi zabavené vozy k projížďkám.

1. září odpochodovala všechna vojska, mezi tím však téhož dnes přišla jedna eskadra zelených husarů a jeden oddíl o 22 dělostřelcích, ubytovali se a 2. září zase odpochodovali.

5. září se vrátila jedna dělostřelecká baterie, 1 oddíl vozatajstva a štáb zálohy dělostřelectva s počtem okolo 300 koní. 6. září v noci zase odpochodovali a tím bylo vše šťastně zakončeno.

Dne 13. listopadu 1866 byl starosta Johann Metzner (čp. 82) dekorován okresním představeným Franzem Heißlerem Zlatým záslužným křížem s korunou na paměť jeho služby  v době válečné. Dr. med. Antonu Scharnhorstovi bylo předáno čestné uznání.

Lze vycítit, že válečná atmosféra v obyvatelstvu Zlatých Hor vyvolala negativní nálady. Ani v regionální vlastivědné literatuře,10 ani v drobných archivních dokumentech11 nenajdeme stopy po tom, že by „tamní německé obyvatelstvo prý považovalo válku za zbytečný konflikt dvou bratrů, a snažilo se proto v rámci možností udržovat s pruskými vojáky co nejsrdečnější vztahy.12 Spíše naopak, protože záznamy se hemží zápisy typu: „Vpád pruských hnědých husarů započal o půl jedné, zrekvírovali 300 paklů limito tabáku,13 1000 kusů cigaret, 1 bečku octa, 150 liber krup, půl šeflu ovsa, 1 ½ vědra vína a 150 liber masa a odtáhli zpět ve 2 hodiny odpoledne.14 Jak jsme naznačili výše, tvrzení o „Brüderschahu“ jsou ahistorická, protože se vztahují až na údobí nástupu pangermanismu, který se snažil nahradit loajalitu rakousko-uherskému trůnu a slezský zemský patriotismus německým nacionalismem. Loajalita Zlatohorských k vlasti v roce 1866 byla po zásluze oceněna císařem udělením státního vyznamenání a čestným uznáním vrchního velitele armády arcivévody Albrechta. Dva účastníci vojenského tažení ze Zlatých Hor četař Wilhelm Jahn a Karl Salinger z jednotky horských myslivců obdrželi stříbrné medaile Za statečnost.

Medaile Za statečnost byla založena císařem Josefem II. z popudu maršála Laudona roku 1789 o dvou stupních, zlatá a stříbrná. Medaile mohla být udělena všem příslušníkům pravidelného vojska do hodnosti šikovatele (nebo strážmistra) za osobně a úmyslně statečné chování před nepřítelem, k podpoře služby, k záchraně ve zbrani sloužícího důstojníka, svého druha či vojenského majetku. Tento čin musel být svědky hodnověrně doložen. V roce 1848 byla císařem Ferdinandem stříbrná medaile rozdělena do dvou tříd, z nichž 1. třída si ponechala původní rozměr 40 mm, kdežto 2. třída byla zmenšena na 31 mm; odtud též vžité pojmenování velká a malá stříbrná medaile Za statečnost. Na medailích nového císaře Františka Josefa I. se měnila jen jeho podoba, až v době nelítostných bojů 1. světové války v roce 1915 doplnil císař sestavu o bronzovou medaili Za statečnost, což respektoval  i jeho následník Karel I.15

Musíme si uvědomit, že tato medaile byla v systému rakouských vyznamenání zcela převratnou událostí, protože její udělení nebylo spojeno s žádnými diskriminačními podmínkami ohledně původu, stavu, náboženství. Jednalo se skutečně o vysoce respektované vyznamenání, udělované do 1. světové války velmi uvážlivě.16

Výše jmenovaní zlatohorští vojáci nebyli jedinými statečnými bojovníky z Jesenicka, kteří se války s Pruskem zúčastnili. Bohužel nemáme k dispozici jejich seznam, musíme se spolehnout jen na průzkum archivního materiálu. V něm se často nacházejí propouštěcí listy z armády do rezervy (Abschied) vystavené příslušným plukem, kde byla zaznamenána délka služby, hodnost, funkce a další služební záležitosti, kupř. jakým jazykem hovoří. Protože neexistovala fotografie, najdeme tu i popis vlasů, očí a nosu. Na tento propouštěcí list se u mužstva a poddůstojníků zaznamenávalo též udělení vyznamenání, protože dekrety k medailím Za statečnost byly vystavovány velmi vzácně.17

V jesenickém archivu máme k dispozici propouštěcí list podmyslivce (Unterjäger) Petera Seiferta, narozeného roku 1825 a příslušného do osady Polka obce Vápenná (Setzdorf), který byl 23. 12. 1856 propuštěn od 1. roty 17. praporu polních myslivců.18 Zúčastnil se tažení roku 1848 a 1866 a obdržel stříbrné medaile Za statečnost I. i II. třídy. Vzhledem k tomu, že Rakousko válku 1866 prohrálo, bylo udělování medailí Za statečnost velmi řídké, muselo jít skutečně o velmi průkazné projevy osobní statečnosti.19 Navíc oproti vojenskému tažení do Šlesvicka-Holštýnska roku 1864 nebyla zřízena pamětní medaile pro účastníky bojů. Mnozí tak pociťovali, že jejich oběť prokázaná vlasti nedošla uznání.

Až 31. prosince 1873 u příležitosti 25. výročí vlády založil císař František Josef I. Válečnou medaili, nárokové vyznamenání, jímž bylo možno odměnit i zpětné služby prokázané panovníkovi a vlasti, tedy i bojovníky nešťastné prusko-rakouské války 1866. I udělení této medaile se značilo na propouštěcí list, jak lze doložit u účastníka tažení 1859 a prusko-rakouské války 1866 Johanna Goldmanna, narozeného roku 1835 v Bílém Potoku u Javorníku, který jako ženista odsloužil v opavském 1. pěším pluku „Kaiser“ 8 let. Z armády byl propuštěn 1. 7. 1867 a dne 15. 3. 1874 obdržel Válečnou medaili.20 Toto čestné uznání vedlo ke zvýšení prestiže veteránů sdružených ve vojenských spolcích, které byly zakládány především za účelem charitativní a dobročinné péče o své členy.21 Veteránské spolky vznikly i na Jesenicku,22 ale jejich agenda se v archivu nedochovala.

Tyto drobné archiválie mohou historikům posloužit k plastičtějšímu zobrazení válečné historie z pohledu každodennosti, v němž nekašírovaný patriotismus, osobní nasazení, hrdinství a odměna za něj hrály důležitou roli. Mohou doplnit stávající líčení války optikou velitelů, kteří posunují figurkami po mapách a počítají padlé a zraněné, o pohled těch, co tento kanonenfutr tvořili. 

1. Wie 1866 in Schlesien der Krieg erklärt wurde. Neisser Zeitung 27. 11. 1926. Výstřižek je uložen v Státním okresním archivu Jeseník, Sbírka dokumentačního materiálu, inv. č. 574, kart. 27.

2. Die ersten Schüsse am „Golf von Florenz“. Beilage der Neisser Zietung 31. 5. 1936. Výstřižek je uložen v Státním okresním archivu Jeseník, Sbírka dokumentačního materiálu, inv. č. 574, kart. 27.

3. HUDEČKOVI, Petr a Jiří: První padlý v českých zemích za prusko-rakouské války roku 1866. Vlastivědný věstník moravský 2003, č. 1, s. 73–74.

4. Státní okresní archiv Jeseník, Farní úřad Písečná, inv. č. 52, kronika farnosti.

5. Der deutsche Bruderkrieg 1866. In: Drei Dörfer im Altvaterland. Böhmischdorf, Sandhübel, Breitenfurt an der mitleren Biele. Kircheim u. Teck 1991, s. 381–383.

6. Celkové náklady činily 51 700 Kč, přičemž příspěvek Olomouckého kraje činil 30 tisíc, zbývající část dofinancovala obec, viz www.pisecna.cz.

7. Viz www.jakub-gajda.com.

8. GROWKA, K.: Tajemství makovice farního kostela ve Zlatých Horách. Zlatohorsko, únor 2001, s. 10–12, březen 2001, s. 14–17, duben 2001, s. 7–9.

9. Státní okresní archiv Jeseník, Farní úřad Zlaté Hory, přírůstek č. 29/2002 z 19. 7. 2002, neinventarizováno.

10. WOLFF, Viktor: Festschriß zur 700 Jahrfeier der Stadt Zuckmantel und eine Rückschau auf die jüngere Ortsgeschichte. Zuckmantel 1924, s. 22–24.

11. Státní okresní archiv Jeseník, Archiv města Zlaté Hory, dodatky, kart. 2, Notizen über einige Begebenheiten in dem mit Juni 1866 zwischen Österreich und Preußen ausgebrochenen Kriege. Z originálu přepsal Dr. Josef Fitz, 8. 3. 1932.

12. GAWRECKI, Dan: Slezsko a prusko-rakouská válka 1866. In: Královehradecko. Historický sborník pro poučenou veřejnost 3, Sborník referátů a příspěvků konference Rok 1866 a česká společnost. Hradec Králové 2006, s. 31, poznámka 16. Gawrecki tato tvrzení považuje za nevěrohodná.

13. MACKOVÁ, Marie: Limito tabák v rakouském státním tabákovém monopolu. Theatrum historiae 2007, s. 275 –290.

14. Státní okresní archiv Jeseník, Archiv města Zlaté Hory, dodatky, kart. 2, Notizen über einige Begebenheiten in dem mit Juni 1866 zwischen Österreich und Preußen ausgebrochenen Kriege. Z originálu přepsal archivář Dr. Josef Fitz, 8. 3. 1932.

15. KOLÁČNÝ, Ivan: Pamětní a čestná vojenská medaile a Medaile za statečnost. In: Pod císařským praporem. Praha 2003, s. 428–430.

16. Tamtéž, s. 430. Dlouhodobému a masovému charakteru bojů v 1. světové válce odpovídal i počet udělených medailí: 3700 zlatých, 143 000 stříbrných I. třídy, 384 000 stříbrných II. třídy a 950 000 medailí bronzových.

17. GROWKA, K.: Písemné prameny faleristiky. In: Sršatý Prajz Erich Šefčík (1945–2004). Sborník k nedožitým 65. narozeninám historika a archiváře, edd. J. Hanzal a O. Šefčík, Praha 2010, s. 135–150.

18. Státní okresní archiv Jeseník, Sbírka archiválií různého původu, inv. č. 325, kart. 17.

19. Zlatá medaile byla udělena v řádu desítek v jednotlivých útvarech. Obdrželo ji i 23 spojeneckých saských vojáků, viz KOLÁČNÝ, Ivan: Řády a vyznamenání Habsburské monarchie. Praha 2006, s. 176. K listopadu 1867 byl stav udělených medailí tento: 200 medailí zlatých, 1946 medailí stříbrných 1. třídy a 4955 medailí stříbrných 2. třídy, celkem 7151 medailí Za statečnost. Největší počet zlatých medailí, a to celkem 121 kusů, byl udělen příslušníkům pěchoty,  jezdectvo vlastnilo 24 ks medai-  lí, dělostřelectvo 27 ks a rakouské námořnictvo 20 ks této medaile. Viz https://www.valka.cz/12985-Rakouska-medaile-Za-statecnost--2-cast?utm_source=valka_cz&utm_medium=article&utm_campaign=serial

20. Státní okresní archiv Jeseník, Sbírka archiválií různého původu, inv. č. 47, kart. 1. Viz GROWKA, K.: Doklad o udělení rakouské Válečné medaile 1873 v jesenickém archivu. Signum 2008/2, s. 84–85.

21. https://cs.wikipedia.org/wiki/Spolky_c._k._vojensk%C3%BDch_vyslou%C5%BEilc%C5%AF_v_%C4%8Cech%C3%A1ch,_na_Morav%C4%9B_a_ve_Slezsku

22. INDRA, Jaromír: Spolky c.k. vojenských vysloužilců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vl. nákl., 2010. 134s.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔28.01.2018 📕2.746