Polští nositelé Vojenského řádu Marie Terezie

Autor: Ing. Jan Sehnal / seh1 🕔︎︎ 👁︎ 17.078

Květoslav Growka

V druhé polovině 18. století přestalo Polsko jako samostatný stát existovat. Při trojím dělení bylo postupně zabráno Pruskem, Ruskem a Rakouskem. Přes různé dějinné peripetie byl samostatný polský stát obnoven až v důsledku 1. světové války. Pro Poláky je příznačným rysem, že ačkoli žili v jakémkoliv státě, bojovali v jakékoliv armádě, hluboký patriotismus jim pomáhal přežít všechno utrpení. Víra v Boha a ve vlast byly nezřídka silou, která polské válečníky motivovala a vedla k činům vojenského hrdinství, jež bylo po právu odměňováno. Mnoho z nich sloužilo v rakouské, resp. v rakousko-uherské armádě. Poláky proto nalezneme i mezi vyznamenanými Vojenským řádem Marie Terezie (dále jen ŘMT). Mezi prvními 14 nositeli řádu za bitvy u Gabel a Kolína byli dva Poláci, Andrzej hrabě Poniatowski a Sylvius A. Bojanowski. Na přelomu 18. a 19. století získalo tento prestižní řád ještě 5 Poláků. Další pětice byla vyznamenána za vojenské hrdinství během 1. světové války.

Reklama

Služba v rakouské armádě byla pro Poláky něčím specifickým. Rakouský zábor polského území byl zcela odlišný od pruského a zejména ruského. Rakouská konstituční monarchie rezignovala na násilnou germanizaci Poláků, Halič byla spravována dosti autonomně, což vedlo k tomu, že Rakousko nebylo považována za nepřítele toho ražení jako despotické Rusko a pangermánské Prusko. Mladí Poláci vstupovali do rakouské armády a budovali si kariéru, i když jejich slovanský původ jim byl přece jen na škodu pro případné jmenování do generálských hodností.  Tento stav se rychle změnil po vypuknutí světové války, kdy rakouská branná moc potřebovala každého schopného velitele.  Polská legie pod velením Józefa Pilsudského po dva roky úspěšně bojovala po boku rakousko-uherských vojsk proti tolik nenáviděným Rusům. Až „bratrství ve zbrani“ s německým vojskem, na něž odmítl Pilsudský roku 1917 přísahat, či represe polského a ukrajinského obyvatelstva armádami ústředních mocností nastavily mantinely polské loajality. O to zajímavější je fakt, že řádová kapitula skutečně ve shodě s řádovým statutem nepřihlížela k národnostním sympatiím 131 generálů a důstojníků navržených na rytířský kříž ŘMT za jejich činy během 1. světové války a ocenila kromě Němců, Čechů, Maďarů, Chorvatů, Italů, Rumunů, Slováka i 5 vojáků polského původu.

Kpt. Emil Prochaska (1877 - 1925) vstoupil do armády ve Lvově r. 1896. ŘMT obdržel při 180. promoci 17. 8. 1917 za boje na srbské frontě. 5. 11. 1914 utvořil z vlastní iniciativy prapor dobrovolníků, který dobyl kótu 708 v pohoří Gučevo. Do zajetí padli 3 důstojníci a 580 vojáků. Tento útok umožnil rakouským sborům přejít po dvouměsíční poziční válce opět do ofenzívy. Po válce vstoupil do polské armády, byl vojenským attaché ve Vídni. Ale v rozhodující fázi polsko-bolševické války 1920 byl povolán do vlasti, aby velel 13. pluku, který bojoval na řece Bug. Získal Řád Virtuti militari 5. třídy. Jeho úspěšnou kariéru (1924 brig. gen.,velitel divize) ukončil srdeční infarkt.

Gen. Tadeusz Jordan Rozwadowski (1866 – 1928) pocházel ze starého zemanského rodu s dlouhou tradicí vojenské služby. Po ukončení nižšího gymnázia ve Lvově absolvoval důstojnickou školu jezdectva v Hranicích na Moravě a Vojenskou technickou akademii ve Vídni. Skvělé výsledky ho dovedly do diplomatických služeb, v letech 1896-1907 byl vojenským attaché v Bukurešti. Po návratu z ciziny velel pluku a do r. 1913 se rychle vyšvihl do generálské hodnosti. Ale také navázal kontakt s vůdci polského hnutí za nezávislost. Na počátku války velel 12. dělostřelecké brigádě, která spadala pod 12. pěší divizi v Krakově. S ní vyrazil na ruskou frontu a bojoval u Krasniku (srpen 1914) a Borowa (6. září 1914). Gen. Rozwadowski neposlechl armádní rozkaz gen. V. Dankla zakazující jakékoliv útočné akce, když po překvapivém ruském dělostřeleckém přepadu zabránil útěku celého pluku a vypracoval plán na likvidaci ruských jednotek shromážděných před útokem. Akce provedená na vlastní zodpovědnost skončila s vynikajícím výsledkem, do zajetí padlo 1600 vojáků nepřítele. Historici se shodují, že případné vítězství Rusů u Borowa by mělo pro rakouská vojska fatální následky. Od r. 1915 div. gen. Rozwadowski se ještě zúčastnil dalších operací, ale o rok později odešel ze služby vzhledem ke sporům s nadřízenými – protestoval proti represím vůči místnímu obyvatelstvu.

Při 184. řádové promoci 17. 8. 1918 obdržel za bitvu u Borowa z rukou císaře Karla I. ŘMT – údajně měl tento kříž na svých prsou arcivévoda Karel během bitvy u Wagramu r. 1809. V této době se ale gen. Rozwadowski podílel na vytváření polského vojska. V říjnu 1918 utvořil generální štáb, po návratu Pilsudského z vězení velel armádě v polsko-ukrajinské válce, byl vedoucím vojenské mise v Paříži a v období polsko-bolševické války 1920 stál opět v čele generálního štábu jako hlavní tvůrce plánu bitvy o Varšavu. Po vítězné válce byl jmenován do hodnosti arm. gen. a stal se inspektorem II. armády. V letech 1921 – 1926 byl gen. inspektorem jezdectva. Po Pilsudského převratu byl uvězněn a zemřel za nevyjasněných skutečností. Arm. gen Rozwadowski obdržel Řád Virtuti militari II. a V. třídy a řadu zahraničních vyznamenání, mj. Řád čestné legie III. třídy a II. třídu Řádu bílého lva.

Kpt. Witold Mieczyslaw Skulski (1893 – 1940) byl prvním polským důstojníkem, jemuž kapitula ŘMT udělila řád až po zakončení války. Po absolvování kadetky ve Lvově sloužil od r. 1911 v rakouské armádě. S 73. pěším plukem dislokovaným v Čechách vyrazil na frontu, 1915 již jako poručík velel rotě. Po zapojení Itálie do války byl přeložen na italskou frontu. V rámci 18. brigády dostal za úkol projít údolím Val d’Assa, dobýt horu Mt. Mosciach (1561 m n. m.) a provést výzvědnou akci směrem na Val di Campo. 25. 5. 1916 jeho jednotka v síle poloviny praporu dobyla silně opevněné italské pozice, zajala na tisíc nepřátel, ukořistila 6 děl a 23 koní. Navíc se ubránila italskému protiútoku o síle dvou praporů. Poté co dorazily posily, umožnily pokračovat v ofenzívě, která byla ukončena dobytím města Asiago. V těchto bojích byl por. Skulski raněn a po vyléčení byl zařazen do osobní gardy císaře Karla I.

Po rozpadu císařství vstoupil do tvořící se polské armády, s 1. plukem podhalańských střelců bojoval v r. 1919 o Spiš, poté byl přeložen na polsko-ukrajinskou frontu. Během polsko-bolševické války sloužil na velitelství okruhu v Krakově.

Při 187. promoci obdržel 21. 6. 1921 rytířský kříž ŘMT. Po studiích na válečné škole byl povýšen do hodnosti mjr. gen. štábu a pracoval v řadě štábních funkcí. V r. 1933 byl poslán do zálohy, příčinou byl zřejmě osobní spor s nadřízeným, jemuž vadila jeho rakouská kariéra. V r. 1939 byl po napadení Polska Německem a Sovětským svazem povolán do činné služby. Padl do sovětského zajetí a v r. 1940 byl spolu s dalšími zajatými polskými důstojníky zavražděn.

Reklama

Kpt. Stanislav Wieroński (1883 – 1958) ukončil krakovskou kadetku a od r. 1903 sloužil v rakouské armádě u 11. pěšího pluku v Jičíně. Roku 1914 absolvoval důstojnickou štábní školu v Praze. Na frontu odjížděl v hodnosti poručíka a zástupce velitele praporu. Prošel srbským, ruským i italským bojištěm. V hodnosti kapitána byl se svým praporem v záloze na frontě u Isonzo. V tzv. desáté bitvě započaté italským útokem dostal jeho prapor za úkol 25. 5. 1917 odrazit nápor nepřítele u Medeazza a dobýt kótu 175. Po těžkých bojích, s odražením dvou italských protiútoků se podařilo kótu uhájit a vzít do zajetí 6 důstojníků a 400 vojáků. S dalšími jednotkami, podřízenými velení kpt. Wierońského, se podařilo nepřítele porazit a vrátit se na staré pozice. Po ukončení války padl do italského zajetí a do polské armády vstoupil až v březnu 1919, v bojích o nezávislost sloužil v řadě štábních funkcí. V r. 1923 ukončil válečnou školu a nastoupil jako náčelník štábu generálního inspektorátu pěchoty. V r. 1926 po převratu byl dán na dovolenou, později se však v hodnosti plukovníka vrátil do funkce velitele 30. pěší divize. V letech 1927-33 velel 22. horské divizi, 1928 povýšen do hodnosti brig. generála. Po odchodu do penze 1933 žil v Krakově.

Při 189. promoci 27. 6. 1922 obdržel kpt. Wieroński rytířský kříž ŘMT.

Námořní kpt. Jerzy Anzelm Zwierkowski (1873 – 1932) vystudoval školu obchodního námořnictva v Terstu a poté voj. školu aspirantů v Poli. Od r. 1893 sloužil na řadě lodí, mj. Novara, Tegetthoff, Habsburk a Prinz Eugen. 1899 byl jmenován námořním ppor. A po absolvování torpédového kurzu poručíkem, 1906 se stal kapitánem a plavil se na lodích Huszar a Erzherzog Karl, byl navigátorem a velitelem torpédovek. 1912 byl uznán za zdravotně neschopného další služby. Odjel do New Yorku, kde vystudoval práva.

Po vypuknutí 1. světové války se vrátil a sloužil nejprve na řece Visla a od května na minolovce na Sávě a Dunaji. V r. 1915 se mu podařilo odminovat vodní cestu z Bělehradu do Orsova, aby mohly proplout německé zbrojní transporty do Bulharska a Turecka. O rok později po zapojení Rumunska do války byl vyslán do delty Dunaje, aby umožnil vojsku pod velením maršála Mackensena zaútočit na Dobrudzu. Navíc se mu podařilo tuto část Dunaje zaminovat, aby rumunská a ruská flotila sem nemohla proniknout z černého moře. Jeho válečné akce byly mimořádně hodnoceny. Byl nositelem Řádu železné koruny III. třídy s meči.

Po ukončení války vstoupil do polské armády. Znalost jazyků a právní vzdělání jej předurčily k diplomatickým službám, zastupoval Polsko na řadě mezinárodních konferencí (Londýn, Spa, Paříž, Ženeva), ve Společnosti národů. R. 1923 byl jmenován kontraadmirálem. Zasloužil se o vybudování vojenské posádky na Westerplatte. Jeho kariéru přerušil Pilsudského převrat, byl poslán do výslužby. Nesmířiv se s tím, odešel do ciziny a v Paříži se zapletl do politické a finanční aféry. Po jejím provalení spáchal sebevraždu.

27. 6. 1922 obdržel za akce ve vodách dolního toku Dunaje rytířský kříž ŘMT.

Je příznačné pro svou dobu (stejně jako v Československu), že na základě rozkazu ministra války gen. J. Leśniewského z 6. 3. 1919 bylo všem příslušníkům polské armády zakázáno nosit vyznamenání Německa, Ruska a Rakousko-Uherska. V případě Vojenského řádu Marie Terezie to však nebylo respektováno, naopak – činní příslušníci polské armády byli tímto řádem vyznamenávání i několik let po válce a hrdě jej nosili. Vojenská čest zde byla totiž nadřazena nad ideologii. Dovolím si poznámku na okraj, škoda, že se vojenskou ctí neřídila i československá armáda, potažmo politika státu. Nemuseli jsme mít v druhé polovině uvnitř státu tak silnou tzv. pátou kolonu. A už vůbec se lze divit, že jsme nerespektovali jediný skutečně původem ČESKÝ řád habsburské monarchie.

Literatura
PATELSKI, M.: Polacy – kawalerowie Orderu Wojskowego Marii Teresy 1914-1918. Teki biograficzne, Nr. 1. Opole 2003. s. 47-65.
STAWECKI, B. : Slownik biograficzny generalów vojska polskiego 1918-1939. Warszawa 1994.
web. stránky:  www.austro-hungarian-army.co.uk/mmto
Reklama

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více