Výstava vyznamenání gen. Heliodora Píky v Opavě

Autor: Ing. Jan Sehnal / seh1 🕔︎︎ 👁︎ 9.499

Květoslav Grovka

V Opavě se 21. 6. 2004 konalo vzpomínkové setkání u příležitosti 55. výročí násilné smrti gen. Heliodora Píky položením květů k pamětní desce na opavské radnici. Následující měsíc byla vernisáží dne 15. července ve Slezském zemském muzeu v Opavě zahájena výstava vyznamenání a archivních dokumentů pod názvem „Heliodor Píka – život a smrt generála“. Protože veřejnost se mohla o této osobnosti dozvědět pravdu až po r. 1989, není na škodu nastínit jeho stručný životaběh.

Reklama

Heliodor Píka se narodil 3. 7. 1897 ve Štítině. Jako student českého matičního gymnázia v Opavě narukoval na podzim 1915 k 15. zeměbraneckému pluku a absolvoval školu záložních důstojníků. V dubnu 1916 vyrazil do 1. světové války na ruskou frontu. Již 14. 7. 1916 přešel se svou četou do zajetí a přihlásil se pak do Čs. brigády na Rusi. V červnu 1917 byl Píka povolán k náhradnímu praporu nově budované 1. čs. divize v Bobrujsku a následně byl vyslán jako posila čs. legií do Francie. V městečku Cognac vykonával zdravotní službu u 21. čs. střeleckého pluku. Zúčastnil se s ním mnoha bojů v Alsasku, v Champagni, u Terronu apod.

V hodnosti poručíka franc. legií se vrátil v lednu 1919 do právě vzniklé ČSR. Po krátkém nasazení na Těšínsku a Slovensku byl vyslán na francouzskou vojenskou pěchotní školu v Saint Cyru u Paříže.  Od října 1920 působil jako důstojník z povolání ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě, zpočátku jako ve funkci instruktora pěchoty, později učitele plynové nauky a od listopadu 1922 jako pobočník francouzského velitele Forlota. V roce 1926 se vrátil do Francie, tentokrát již jako student Vysoké válečné školy v Paříži.

Po návratu do Prahy v r. 1928 pak jako důstojník generálního štábu procházel mnoha funkcemi na Zemském vojenském velitelství a na Ministerstvu národní obrany. V r. 1932 byl jmenován vojenským atašé v Rumunsku a Turecku se sídlem v Bukurešti. Tak započala jeho úspěšná zpravodajská a diplomatická kariéra. Vrátil se r. 1937 a během krize následujícího roku hledal diplomatickou podporu pro československou armádu. S mnichovskou dohodou se nikdy nesmířil. Po nacistické okupaci se podílel na činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa.  Dne 29. 3.1939 odešel z pověření Obrany národa přes Polsko do Rumunska, manželka se synem Milanem ho do exilu následovali koncem června. Na pokyn dr. Edvarda Beneše se stal vedoucím odboje na Balkáně, kde zorganizoval zpravodajskou ústřednu Dora, která zajišťovala přechody čs. vojáků do emigrace. Před postupujícím fašistickým nebezpečím v samotném Rumunsku přesunul r. 1940 organizaci do neutrálního Istanbulu, který byl důležitým diplomatickým centrem. Navázal zde styky i se sovětskými zpravodajci, a to ještě v době, kdy se Sovětský svaz paktoval s nacistickým Německem.

Od dubna 1941 byl přeložen do Moskvy jako vedoucí tajné čs. zpravodajské expozitury. Po napadení Sovětského svazu a na pokyn dr. Edvarda Beneše zúročil své znalosti a zkušenosti a v titulární funkci náčelníka Čs. vojenské mise v SSSR začal aktivně bojovat čs. vojenskou jednotku v právní kontinuitě s první republikou. V prosinci 1943 byl povýšen na brigádního generála. Protože prosazoval nekompromisně linii londýnské exilové vlády, vzbudil nelibost u členů moskevského vedení KSČ, které se podřizovalo Stalinovým představám a poválečném uspořádání Evropy.

Tato skutečnost se projevila záhy po jeho návratu do osvobozené vlasti. Jako podnáčelník generálního štábu pro zvláštní úkoly se r. 1946 zúčastnil pařížské mírové konference. Poté v hodnosti divizního generála a ve funkci zástupce náčelníka hlavního štábu byl pověřen stykem s představiteli cizích států – provázel v Československu maršála Tita, navštívil rumunského krále apod. Intriky přednosty 5. oddělení B. Reicina jako prodloužené ruky bolševické zvůle a nositele stalinských metod po únoru 1948 vedly k tomu, že byl po dvouletém sledování již 5. 5. 1948 zatčen a uvězněn v pověstném „hradčanském domečku“ a od října 1948 ve vězení státního soudu na Pankráci. Vyšetřování vykonstruovaných „zločinů“ probíhalo až do listopadu. Ve dnech 26. – 28. 1. 1949 následovalo neveřejné soudní líčeni, které neakceptovalo přesvědčivé důkazy obhajoby o jeho nevině. Div. gen. Heliodor Píka byl shledán vinným ze zločinu vojenské zrady a zneužití služební moci a dne 28. ledna 1949 odsouzen k vyloučení z čs. armády, ke ztrátě vyznamenání a k trestu smrti provazem. Píka musel zemřít, protože byl velký vlastenec, poctivý a neohrožený voják, který naivně věřil ideálům, pro něž žil a bojoval. Nepostřehl, že je v plném proudu tajná válka, zakrátko pojmenovaná jako „studená“ mezi demokratickým Západem a Stalinovou tyranií zamaskovanou rolí vítěze nad nacismem. Nechtěl dělat „reálpolitiku“ a kariéru ve změněných podmínkách jako jeho bývalí spolubojovníci Boček, Svoboda a Fierlinger, kteří jako mouřeníni vykonali pro Sovětský svaz špinavou práci. Sám se k tomu vyslovil v posledním dopise před popravou: „Řešit věci vnitřní a stranické politiky jednak nepříslušelo vojáku, nýbrž národu doma, jednak nesměli jsme se tím oslabovat a rozpolcovat. Věřil jsem presidentu republiky, plnil jsem rozkazy vlády a nadřízených – jako poctivý voják, jenž měl to štěstí svobodně bojovat za ujařmený národ. Dokumenty, svědkové a historici později jasně dokáží, že jsem pro urychlení spojeneckého vítězství přispěl měrou nemalou, že jsem udržoval víru v Sovětský svaz a jeho vítězství po celou válku a první dvě léta jediný snad vůbec, v době, kdy celý svět nevěřil a očekával zhroucení SSSR. Když moje předvídání se vždy v kritických dobách splnila, nabývali ve spojeneckém světě taktéž důvěry a účinně Sov. Svazu pomáhali. Historie se nedá tak lehce zfalšovat.“ Ale o to právě šlo, zfalšovat historii, dosadit do hry jiné figurky. V dopise prezidentu Gottwaldovi z 19. 2. 1949 protestoval generál Foucher, bývalý náčelník francouzské vojenské mise v Československu: „Je pro mne nesmírně bolestné, když vidím, že generál Píka byl stižen stejným trestem jako někteří renegáti, … kteří se dali do služeb Němcům ihned po 15. březnu anebo ještě dříve …“ Proti rozsudku protestovala, i když marně, i jeho rodná obec Štítina.

Po zamítnutí žádosti o milost byl dne 21. června 1949 rozsudek vykonán v plzeňské věznici Bory. Jeho poslední slova byla: „Mým posledním přáním je, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa.“

Reklama

V roce 1966 podali manželka a syn Milan žádost o rehabilitaci se stížností na porušení zákona. V únoru 1968 povolily státní orgány obnovu procesu, následovalo soudní řízení u Vyššího vojenského soudu v Příbrami a Praze, které Heliodora Píku zprostilo 13. 12. 1968 viny a plně rehabilitovalo. O následnou občanskou a historiografickou rehabilitaci gen. Píky potom dalších dvacet let opět usilovala jeho rodiny, rodná ves Štítina a jeho statečný obhájce Dr. Rastislav Váchala. V roce 1969 vznikl v Píkově rodné obci Štítina tradiční „Memoriál GHP“ pro fotbalová družstva ostravského a opavského regionu. Ale až 1. 7. 1989 po několikaletém úsilí syna Milana a obhájce Dr. Váchaly mohla rodina instalovat na jeho rodném domě pamětní desku.

Listopad 1989 otevřel cestu k plné občanské a společenské rehabilitaci. V r. 1991 byl jmenován in memoriam armádním generálem a na budově Generálního štábu v Praze mu byla odhalena pamětní deska. Jeho jméno též obdržela 1. tanková divize se Slaném. Následně byly jeho jménem pojmenovány ulice v Praze, Brně, Ostravě, v Plzni, Olomouci a v České Lípě. V roce 1993 byl v Plzni-Slovanech na náměstí s jeho jménem odhalen pomník. K 100. výročí narození r. 1997 vydal Obecní úřad ve Štítině pamětní medaili gen. Píky. V objektu památníku bojů za Svobodu v Hrabyni, zařízení Slezského zemského muzea v Opavě, byla prezentována výstava nazvaná „Heliodor Píka – život a smrt generála“. Jméno H. Píky nese i základní škola ve Štítině, na jejíž stavbu inicioval v r. 1946 gen. Píka sbírku mezi příslušníky armády. Město Opava mu udělilo čestné občanství in memoriam. Od května 1999 nese jeho jméno též Výcvikové středisko logistiky Armády ČR v Opavě. V témže roce byl na ústředním hřbitově v Plzni umístěn pamětní kámen – přesné místo generálova posledního odpočinku nebylo dodnes zjištěno, protože tělo nebylo po popravě vydáno k pohřbení a bylo ukrýváno vlastenci v patologickém ústavu v Plzni-Lochotíně.

Za svou účast ve dvou světových válkách byl vyznamenán celou řadou ocenění. Na opavské výstavě byla prezentována následující:

Československo

  1. Řád SNP l. třídy; etue      
  2. Diplomový odznak Karla IV. – důst. stupeň 1. tř. S meči; dekret velitelství Svazu brannosti (15. 12. 1947)
  3. Čs. revoluční medaile se štítky 21, ALSACE, ARGONNE
  4. Čs. medaile vítězství; dekret (22. 9. 1922)
  5. Čs. vojenská medaile Za zásluhy 1. tř.
  6. Medaile Za chrabrost před nepřítelem; dekret (únor 1947 – podepsán gen. Bočkem)
  7. Pam. kříž čs. dobrovolce 1918-1919, zv. „V těžkých dobách
  8. Pamětní odznak 1938 Čs. obce dobrovolců 1918-1919; bronz. Medaile, dekret (28. 1. 1946)
  9. dekret Čs. válečného kříže 1918
  10. Štefánikův pamětní odznak I. stupně; dekret Svaz čs. důstojnictva (31. 12. 1945)
  11. Pam. kříž Za věrnost 1939-1945; dekret Konfederace politických vězňů ČR (24. 6. 1998)

Francie

  1. Řád  čestné legie 5. tř. (rytíř)
  2. Řád čestné legie 3. tř. (komandér)
  3. Válečný kříž 1918 s hvězdičkou na stuze
  4. Válečný kříž 1939 s ratolestí
  5. odznak absolventa Válečné akademie (na uniformě)
  6. Pamětní medaile l. světové války 1914-1918; bez stuhy

Spojené státy americké

  1. Čestná legie (komandér); etue

Velká Británie

  1. Řád britského impéria (voj. skupina, důstojník, O.B.E.); etue

Sovětský svaz

  1. Řád rudého praporu
  2. Řád Velké vlastenecké války II. stupně (na uniformě)
  3. Medaile Za osvobození Prahy; legitimace (16. 4. 1947)
  4. Medaile Za vítězství nad Německem; legitimace

Socialistická federativní republika Jugoslávie

  1. Řád partyzánské hvězdy 1. třídy; (na uniformě)
  2. Řád za chrabrost; etue

Rumunsko

  1. Řád rumunské hvězdy 1. tř. s meči – odznak velkokříže (bez hvězdy a stuhy), II. typ (1932-47)
  2. Řád rumunské hvězdy 3. tř. s meči (komandér), I. typ (1864-1932)
  3. Řád rumunské hvězdy 5. tř. s meči (rytíř), I. typ
  4. Řád rumunské koruny 1. tř. s meči (velkokříž s hvězdou); etue; II. typ (1932-1944)
  5. Řád rumunské koruny 2. tř. s meči (velkodůstojník = komandér s hvězdou), II. typ (1932-1944); etue, dekret krále Michala I. (13. 5. 1946)
  6. Řád rumunské koruny 3. tř. (komandér); I. typ (1881-1932) bez stuhy *
  7. Řád kříže královny Marie 1. tř. ; dekret krále Michala I. č. 380 (22. 10. 1947)
  8. Medaile Pelesch (k 50. výročí postavení zámku, 1883-1933)

Řecko

  1. Pamětní kříž světové války 1916-1917

Gen. Píka obdržel další vyznamenání, která byla původně prezentována na výstavě ve Vojenském muzeu v Praze a jež jsou vidět na všech jeho fotografiích, kdy je nosil na uniformě jako jediné vyznamenání in natura se stužkami:

ad 9. Čs. válečný kříž 1918 se 3 ratolestmi

  1. Čs. válečný kříž 1939.
    Kromě toho gen. Píka obdržel další vyznamenání, která se zřejmě nedochovala:
  2. Pam. kříž Svazu národních gard 1938 – viz stužka na uniformě
  3. Řád bílého orla 5. tř. Království Jugoslávie – viz fotografie; řád evidentně odložil po tom, co byl vyznamenán maršálem Titem řády republiky Jugoslávie.
  4. Pam. odznak čs. armády v zahraničí se štítkem F, VB, SSSR
  5. Odznak Čs. partyzán

Kromě toho byl gen. Píka – podle dochovaných seznamů vyznamenání – nositelem dalšího francouzského

  1. Válečného kříže s letopočtem 1917 se třemi ratolestmi.

Dále gen. Píka obdržel in memoriam vyznamenání, která nebyla na výstavě prezentována, jen dekrety:

  1. Řád M.R.Štefánika III. tř. (8. 5. 1991)
  2. Pamětní medaile Čs. obce legionářské (19. 6. 1999).

Kromě toho obdržel následující již nevystavená vyznamenání:

  1. Pam. medaile Za zásluhy a práci pro Slezsko (1969)
  2. Muklovská medaile – KPV Opava (1998)
  3. Pam. medaile k 50. výročí SNP (Slovenská republika, 1994)
  4. Čestná medaile T.G.Masaryka (2000)

V roce 2004 byl slovenskou vládou navržen na nejvyšší slovenské státní vyznamenání in memoriam – Řád Bílého dvojkříže I. třídy (p.č.46).

Reklama

Celý soubor prezentovaných vyznamenání tvoří jedinečnou kroniku ideje, zvané Československo. Ideje, pro niž lidé chtěli bojovat, jak stvrzují vlastní slova gen. Píky: „Věřte, že jsem obhajoval ze všech sil, všemi použitelnými prostředky a schůdnými cestami svůj národ, náš stát a jeho nezávislost.“

Poznámky:

* Na výstavě ve Vojenském muzeu v Praze byla prokazatelně ještě stuha k Řádu rumunské koruny 3. tř. (komandér); I. typ (1881-1932). Vyznamenání předtím byla vystavena v Banské Bystrici.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více