Bratři Hortenové - 2. díl

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 20.127

Zatímco Oblt. Walter Horten sloužil roku 1940 coby technický důstojník v řadách stíhací skupiny I./JG 26 a nejstarší sourozenec Oblt. Wolfram Horten zahynul 21. května během západního tažení jako příslušník bombardovací skupiny I./KGr. 126, nejmladší Reimar působil v hlubokém zázemí.

Po vypuknutí války nastoupil do letecké školy v Halberstadtu, aby zdokonalil své pilotní schopnosti. Procházel rovněž stíhacím výcvikem – stíhačem se však nikdy nestal. V srpnu 1940 ho převeleli ke kluzákové škole v Braunschweigu a podílel se zde na přípravách kluzáků pro plánovanou (a nikdy nerealizovanou) invazi na britské ostrovy, operaci Lvoun. Právě zde byla připravována k akci vedle zhruba 80 kluzáků DFS Kranich také samokřídla Hortenovy konstrukce: nejdříve pět H IIIb a dvě H II L (které jako nevyhovující posléze nahradily dvě další H IIIb). Současně zde Reimar uvažoval nad novými projekty; při návštěvě bratra Waltera v Braunschweigu se pochlubil náčrty stíhací verze svého nejnovějšího projektu: H VII. Rovněž se věnoval vysokovýkonnému kluzáku H IV a začal pracovat na maketě jeho centroplánu.

Reklama

Ho 229

V prosinci 1940 velení kluzákovou školu přemístilo do Königsbergu-Neuhausenu ve Východním Prusku. Nové působiště poskytlo Reimarovi dostatečné zázemí a personál k dokončení privátně vyvíjeného kluzáku H IV, který zalétal Heinz Scheidhauer v květnu 1941 (jeho vývoj pak pokračoval paralelně s programy H IX a H Vc v druhé polovině války a roku 1943 vznikly pod oficiálním označením „8-251“ tři další exempláře). Krátce poté se škola opět stěhovala, tentokrát na letiště ve Frankfurtu nad Mohanem.

V květnu 1941 přijal Walter nabídku svého někdejšího velitele (před válkou stál v čele eskadry JG 134, pod kterou spadala Dinortova III./JG 134) Kurta-Bertrama von Döringa, který nyní plnil funkci generála stíhačů (General der Jagdflieger) na říšském ministerstvu letectví (RLM). V Berlíně začal Walter Horten působit na technickém oddělení 3. (stíhacího) inspektorátu německé vzdušné zbraně (Luftwaffe-Inspektion 3, LIn. 3). Zde úřadoval pod velením skutečných celebrit Luftwaffe. V srpnu 1941 von Döringa nahradilo v nacistickém Německu mimořádně populární stíhací eso Oberst Werner Mölders a po jeho smrti při letecké nehodě pak začal funkci generála stíhačů zastávat neméně známý Adolf Galland. Walter se zde seznámil s novými projekty německých stíhacích letadel, včetně těch, k jejichž pohonu byly zvoleny tehdy revoluční proudové či raketové motory.

Válka sportovním kluzákům nepřála, Reimar se nicméně bez problému adaptoval na vojenské využití svých konstrukcí. Ostatně, projekty vojenských samokřídel zpracovával již od konce 30. let. Roku 1938 navrhl projekt H VII, což měl být stíhací bombardér na bázi H V. Za války mj. pokračoval v úvahách o stíhací dvoumotorové verzi původního projektu H VII a zabýval se dálkovou, průzkumnou a útočnou H VIII (v podstatě to byla zvětšená H III poháněná šesti motory Junkers Jumo 210, u nějž Reimar předpokládal 24hodinovou vytrvalost, rychlost 400 km/h a 2–3 muže osádky). V roce 1942 vznikl projekt nazvaný jednoduše „Leichtes Kampfflugzeug“ (lehký bombardér), vycházející z H V a vedle obvyklých motorů poháněný také pulzačními jednotkami Argus Rohre.

Walter sice hrál při konstrukčních snahách menší roli, byl ale cenným přínosem jiného druhu: Nadále udržoval dobré vztahy na říšském ministerstvu letectví a také s hlavním zbrojmistrem letectva Ernstem Udetem. Právě Walter, když stál v čele technického oddělení Luftwaffe-Inspektion 3, dokázal Udeta přesvědčit o možnosti opět uvést do letuschopného stavu od konce 30. let na letišti Potsdam-Werder odstavenou H Vb, aby tak mohl demonstrovat přednosti létajícího samokřídla autoritám v RLM. V srpnu 1941 byl v Mindenu k dohledu na rekonstrukci Hortenu H V u společnosti Peschke vytvořen speciální detachement LIn. 3 (Sonderkommando LIn. 3). Vedoucím detachementu se stal pochopitelně Lt. Reimar Horten, jehož převelení starší bratr zařídil. Později, na podzim 1942 Werner zajistil přemístění detachementu do Göttingenu a sám převzal jeho velení. Početně LIn. 3 expandoval z devíti na 30 mužů. Oba bratři tak získali možnost dále pokračovat ve vývoji svých milovaných létajících křídlech.

Reklama

Do jednomístné podoby rekonstruovaný letoun Horten Vc (W. Nr. 27) vznikl úpravou poškozené H Vb. Poprvé vzlétl v Mindenu 26. května 1942, poháněn dvojicí motorů Hirth HM60R a opatřený registrací „PE+HO“ (což znamenalo „Peschke–Horten“). Letoun byl poškozen v létě 1943 a k jeho opravě již nedošlo.

Paralelně s H Vc v zimě 1941–1942 vzniklo další motorizované samokřídlo: H IIId. Jeho zalétání proběhlo 29. června 1942. K pohonu zprvu sloužil příliš slabý Walter Mikron o 35 kW (48 k) a později silnější jednotka stejného typu o 47 kW (64 k). Jeho úspěšné předvádění před předním německým aerodynamikem prof. dr. Ludwigem Prandlem, dosavadním kritikem koncepce, v únoru 1943 zlepšilo pozice bratrů Hortenů v německých odborných kruzích.

Důležitou roli na cestě k opravdovému vojenskému letounu sehrál prototyp H VII, na kterém začal konstrukční tým Sonderkommanda LIn. 3, vedený Reimarem, pracovat v Göttingenu. Na jaře 1942 byla navržena a odmítnuta jeho dvoumístná bojová verze H VII (Schnell-Kampfflugzeug – rychlý bombardér) poháněná proudovými motory. Nakonec vznikl prototyp H VII V1 (W. Nr. 29), poháněný dvojicí protiběžných řadových motorů Argus As10SC o 177 kW (237 k) v tlačném uspořádání. Jeho určení bylo změněno na cvičný stíhací letoun. Nový projekt byl RLM autorizován pod označením „8-254“. Vnější dřevěné části křídla postavily dílny LIn. 3 a celokovový centroplán z ocelových trubek Peschkeho firma v Mindenu. Dvoumístný letoun byl zalétán v květnu 1943.

Prototyp Ho VII V1 poprvé vzlétl v květnu 1943

Po Udetově sebevraždě (depresemi trpící bývalé stíhací eso z první světové války se zastřelilo 17. listopadu 1941) Hortenové ztratili svého nejmocnějšího ochránce. Nicméně, ještě dlouhou dobu poté Lln. 3 dokázal unikat pozornosti nadřízených z RLM a v Göttingenu pokračoval ve své unikátní práci. Tehdejší činnost bratří Hortenů naznačuje, že i v totalitním nacistickém Německu nebyla kontrola absolutní. Ačkoliv vývoj samokřídel neměl žádnou oficiální prioritu, pod velením bratrů Hortenových zde přitom pracoval „uvolněný“ personál Luftwaffe, který přetížené německé vojenské letectvo mohlo potřebovat jinde. Všechen nezbytný materiál a finance získával Walter prostřednictvím byrokratických mechanizmů uvnitř letectva, které dokonale ovládl během šťastných dnů pod ochranou nyní již mrtvého Udeta. Walter kultivoval mnoho kontaktů uvnitř Luftwaffe a RLM, z nichž nejdůležitější byla nejspíše jeho budoucí žena, Udetova šéfsekretářka, slečna von der Groebenová. Ona zpracovávala „přísně tajné“ telegramy ze LIn. 3 na požadavky, které poté rozesílala dále po RLM. Neoficiální kanály fungovaly tak dobře, že z vedoucích pater říšského ministerstva letectví aktivity Hortenů nikdo nekontroloval po dosti dlouhou dobu. Štěstí vyprchalo v březnu 1943, kdy byly telegramem z RLM všechny aktivity Sonderkommanda Lln. 3 oficiálně ukončeny a projekt H VII byl zrušen.

Postavený prototyp H VII nicméně létal dále a ještě sehrál v úsilí bratrů Hortenových velmi pozitivní roli, když byl na podzim 1944 v Oranienburgu úspěšně předveden říšskému maršálu Hermannu Göringovi. Poté došlo k objednávce 20 strojů s vojenským označením „Ho 226“ (RLM mezitím změnilo označení z „8-254“ na „8-226“). Stavba prototypu H VII V2 začala roku 1944, do konce války ale nebyla dokončena (též se uvádí, že demontovaný dokončený letoun byl uskladněn v Eilenburgu a zde padl do sovětských rukou). Poškozenou H VII V1 ukořistili 7. dubna 1945 na letišti v Göttingenu Američané, kteří jej později zničili.

Vrchol konstruktérských snah

Další důkaz o své mimořádné schopnosti proplouvat kalnými vodami Velkoněmecké říše podali bratři Hortenové v souvislosti s vývojem své nejslavnější konstrukce: proudového stíhacího letounu-samokřídla H IX, známého zejména pod vojenským označením „Ho 229“ (někdy je chybně uváděno v podobě „Go 229“).

Vývoj začali Hortenové z vlastní iniciativy ještě v rámci Sonderkommanda LIn. 3 během roku 1942. V jeho pokračování jim nezabránilo ani oficiální rozpuštění speciálního detachementu. Při prosazení nového typu se bratři zaštítili prohlášením Hermanna Göringa před německými průmyslníky z března 1943. Říšský maršál tehdy od projektů nových letadel žádal 1000kg pumový náklad, bojový dolet 1000 km a rychlost 1000 km/h. Bratřím Hortenům se podařilo projekt osobně předložit Göringovi 28. září 1943. A říšský maršál, přestože finesám vývoje letectví té doby již dávno příliš nerozuměl, projekt okamžitě schválil! Hortenové dostali na vývoj grant 500 000 marek. To jim umožnilo založit novou firmu Horten Flugzeugbau GmbH, sídlící v Bonnu, u níž byly objednány tři prototypy s továrním označením „H IX“.

Technický úřad RLM typu H IX přidělil označení „8-229“ (odtud uváděné označení „Ho 229“). Vývoj zaštiťovala Luftwaffe. Pro konstrukční práce byl vývojový tým formálně aktivován v původní lokaci, kde bratři Hortenové pracovali již na svých předchozích typech: H V a H VII, tedy v Göttingenu, a nyní nazván „Luftwaffen-Kommando IX“ (Lw.Kdo IX). Velitelem byl jmenován Hptm. Walter Horten a Oblt. Reimar Horten se stal jeho zástupcem.

Do německého zhroucení se podařilo dokončit pouze dva prototypy konstrukce: bezmotorový první prototyp (H IX V1), zalétaný v Göttingenu 5. března 1944, a neozbrojený druhý prototyp (H IX V2), poháněný dvojicí proudových motorů Jumo 004B-1. Zalétán byl 2. února 1945, fatálně však havaroval po selhání jednoho motoru již při třetím letu 18. února. Pilot Erwin Ziller zahynul.

Reklama

Čelní pohled na bezmotorový prototyp stíhačky H IX V1. Tvarově připomíná technologie ze sci-fi filmů

Druhý prototyp, H IX V2, byl poháněn dvojicí proudových motorů Junkers Jumo 004B-1. Poprvé vzlétl 2. února 1945

Typ dodnes vzbuzuje nadšení leteckých příznivců (a zejména ctitelů letectví Velkoněmecké říše) svými futuristickými tvary. Skutečně se jednalo o konstrukci, která výrazně předběhla svou dobu. Válka však skončila dříve, než mohly být dokončeny zkoušky a potvrzena bojová hodnota letounu, jehož finální vývoj a výroba byly RLM svěřeny společnosti Goather Waggonfabrik, sídlící ve Friedrichsrode. Do zastavení prací v březnu 1945 se zde podařilo rozpracovat několik prototypů. Nejdále pokročila stavba třetího prototypu: 8-229 V3, který 14. dubna 1945 ukořistili v nedokončeném stavu Američané. Ti jej dopravili do USA, ale nikdy ho neuvedli do letuschopného stavu. Nyní se nachází ve sbírkách National Air and Space Museum a v současné době prochází rekonstrukcí.

Čistota tvarů prototypu H IX V1. Dobře je patrný vzad odsunutý překryt pilotní kabiny v centroplánu samokřídla i ovládací prvky na náběžné hraně

Hortenové jsou někdy líčeni téměř jako disidenti jdoucí za svým snem navzdory režimu a jeho strukturám. Realita je ovšem trochu odlišná. Bratři například včas vytušili změny rozložení sil ve Velkoněmecké říši a při prosazování svých cílů začali kooperovat také se sílícími Zbraněmi SS. Ty pod ambiciózním Himmlerovým vedením koncentrovaly ve Velkoněmecké říši stále větší moc a snažily se vybudovat své vlastní letectvo (SS-Flieger). Esesáci měli rovněž zájem o futuristická samokřídla bratří Hortenů a přispěli k rozhodnutí o sériové stavbě H IX. Právě po setkání se zástupci Waffen SS byla 15. června 1944 uzavřena úvodní objednávka na 10 H IX. Spolupráci s Horteny zajišťoval detachement 30 esesáků umístěný v Orenienburgu, který byl podřízen Walterovi a zůstal zde až do konce války. Během rozhovorů v roce 1986 Reimar uvedl, že esesáci byli „dobří tvrdí pracovníci“. Poučné jsou také jeho poválečné názory na koncentrační tábory. V interview uvedl, že slyšel „propagandu“ kolem koncentračních táborů a že situace v německých koncentračních táborech byla „záležitostí propagandy“.

Vedle H IX Hortenové pracovali na dalších projektech, mj. na experimentálním kluzáku HXIIIa, který měl předcházet dalšímu ctižádostivému vývoji směrem k dosažení nadzvukových rychlostí. Projekt byl natolik utajen, že Hortenové neuvědomili ani RLM. Práce probíhaly v dílnách v Bad Herseldu, 70 km jižně od Göttingenu. Prototyp byl zalétán 27. listopadu 1944. Pro výcvik budoucích pilotů H IX bylo objednáno 12 nových kluzáků H IIIg, z nichž dílny Hortenů v Göttingenu roku 1944 skutečně dva dokončily. Profil laminárního křídla převzatý z americké stíhačky P-51 Mustang se objevil na pokusné H XII, zalétané na konci roku 1944.

Kontrasty v umírající Velkoněmecké říši: prototyp ultramoderně koncipovaného kluzáku H XII (Hortenové u něj využili profil laminárního křídla okopírovaný z americké stíhačky P-51 Mustang) dopravuje po letištní ploše dvojice volů

„Americký bombardér“

V prosinci 1944 se začali Hortenové věnovat dalšímu ambicióznímu projektu, tzv. „americkému bombardéru“. Vznikal na základě zcela nerealistických specifikací RLM, požadujících bombardér schopný nonstop letem přes Atlantik dopravit 4000 kg pum na New York. Vyvíjené samokřídlo vycházelo ze zvětšené H IX. K pohonu mělo sloužit šest proudových motorů Jumo 004. Bratři se rozhodli nejdříve k ověření koncepce postavit zkušební letoun na bázi projektu námořního hlídkového bombardéru H VIII. Bez oficiální objednávky tak začali v Göttingenu stavět prototyp H VIII se 40m rozpětím a pohonem v podobě šesti motorů Argus As10 po 174 kW (236 k). Projekt byl oficiálně odsouhlasen na začátku roku 1945 a zálet prototypu bratři plánovali na listopad. Při dubnovém obsazení Göttingenu Američané ukořistili rozpracované přípravky a díly, včetně nedokončeného draku z ocelových trubek, pohonných jednotek, částí palivového systému a podvozku.

Boční pohled na prototyp H IX V2 v Oranienburgu

Skutečným dálkovým bombardérem určeným k útoku na Spojené státy pak měla být H XVIII (v lednu 1945 tedy hyperaktivní Hortenové současně pracovali na H VIII, H XVIII i H IX). I nyní, na samém sklonku války, dokázali bratři zapůsobit na říšského maršála, který dal jejich projektu přednost před říšským ministerstvem letectví preferovaným konkurenčním samokřídlem Gotha P-60. Vývoji byla přisouzena nejvyšší priorita a stal se součástí tzv. „Vůdcova nouzového programu“ (Führer-Notprogramm). Hortenové dostali k ruce tým specialistů a 23. března byl uzavřen kontrakt v ceně 500 000 říšských marek na vývoj H XVIII. Trojmístný stroj měl mít při pumovém nákladu 4000 kg hmotnost 44 t. Očekávala se rychlost 900 km/h a dolet 9000 km. Koncepcí se H XVIII poněkud odlišovala od ostatních samokřídel bratrů Hortenů tím, že obdržela poměrně rozměrnou SOP.

Válka však skončila dříve, než tyto fantasmagorické sny o napadení USA stačily získat konkrétní podobu.

Závěr

Skutečný přínos bratrů Hortenů pro zvýšení bojeschopnosti Luftwaffe byl pranepatrný. Žádné z jejich letadel reálně nepřispělo k válečnému úsilí Velkoněmecké říše, snad s výjimkou kluzáku H III, který hrál roku 1941 v propagandistickém filmu Himmelhunde, sloužícím k náboru mládeže do řad Luftwaffe. Otázkou zůstává, kam by se konstrukční snažení Hortenů (tedy Reimara, hrajícího ve dvojici podstatnější roli) dostalo, kdyby spojili své síly s některým z renomovaných leteckých producentů nacistického Německa a získali tak potřebné zázemí.

Poválečný snímek Waltera Hortena

Oba bratři (Walter dosáhl hodnosti majora a Reimar kapitána) měli při závěrečném zhroucení Říše štěstí a 7. dubna 1945 padli do amerického zajetí. V různém stavu do rukou Američanů i Britů padlo také několik jejich letadel. Některá byla vítězi zničena, jiná, jako nedokončená H IX V3 a několik kluzáků (H II, H IIIf, H IV a H VI V2), přežila do dnešních dnů. Bratři byli v zajetí zpravodajsky vytěženi, ale jejich názory ani konstrukční řešení uplatnění v letectví v období těsně po skončení druhé světové války nenalezly. Letečtí výrobci, a to ani ti, kteří jako Northrop ve Spojených státech či Armstrong-Whitworth v Británii pracovali na svých vlastních létajících křídlech, o služby Hortenů nejevili zájem.

Třetí prototyp proudového stíhacího samokřídla Horten H IX V3 (8-229) padl nedokončen do rukou Američanů 15. dubna 1945 v dílách společnosti Goather Waggonfabrik ve Friedrichsrode

Reimar se pokoušel během roku 1947 neúspěšně hledat práci jak v USA, tak v Británii i ve Francii. Nakonec nalezl azyl v Jižní Americe. Zde pokračoval ve vývoji samokřídel. Nešlo již ovšem o novátorské bojové stroje, nýbrž o skromnější kluzáky a jejich motorizovaná provedení. Reimar Horten zemřel v Argentině 14. srpna 1993 a Walter v Německu 9. prosince 1998.

Reimar Horten v poválečných letech

Základní technické údaje Hortenu

                                                             H IIIb             H Vc               H IX V1         H IX V2

Rozpětí (m)                                        20,5                 16,0                 16,0                 16,08

Délka (m)                                           5,0                   6,75                 6,5                   7,47

Výška (m)                                          1,65                 2,1                   2,7                   2,9

Nosná plocha (m2)                             37,5                 38                    46,0                 51,8

Hmotnost prázdného letadla (kg)      250                  1440                1900                4844

Vzletová hmotnost (kg)                     330                  1600                2000                6786

Max. rychlost (km/h)                         210                  260                  –                      795

Zdroje: Dabrowski, H. P.: The Horten Flying Wing in WW II. Schiffer 1991; Myrha, D.: Horten 229. Boylston 1983; Shepelev, A. – Ottens, H.: Horten Ho 229. Hersham 2006.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více