Vývoj vojenských opakovacích pušek v předvečer 1. sv. války

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 28.408

Úvod

Nejrozšířenějšími pěchotními zbraněmi Velké války byly jednoznačně pušky. Představovaly (v různých obdobách) základní osobní zbraň jednotlivce v prakticky všech hlavních druzích tehdejších vojsk. V té době technický vývoj dospěl k opakovací zezadu nabíjené pušce, jakožto ideálu pěchotní zbraně.

V posledních desetiletích před 1. světovou válkou vývoj vojenských pušek zaznamenal překotný rozmach. Předchozích více než 300 let byly vojenské dlouhé palné zbraně předovky nabíjené černým prachem. Čas od času se ovšem již tehdy objevovaly pokusy o vytvoření jak zadovky, tak opakovačky (ovšem zatím většinou pouze na revolverovém principu, či na principu posuvných komor).

Reklama

Nicméně nejjednodušším způsobem zrychlení střelby z  tehdejších vojenských zepředu nabíjených mušket bylo zavedení papírových nábojů. Šlo o papírovou dutinku naplněnou odměřenou dávkou střelného prachu (který se tak již nemusel sypat do hlavně samostatně) a olověnou kuli. Střelec zuby roztrhl zadní část náboje a celý jej vsunul nabijákem do hlavně, potom musel nasypat zvlášť dávku prachu na pánvičku odpalovacího mechanismu (ať již doutnákového, či některého z  křesacích).

Až příchod perkusního (kapslíkového) zápalu v  první čtvrtině 19. století náhle umožnil spojit tento papírový náboj i se zápalkou v  jeden celek a ten nabíjet do zbraně zezadu. První vojenskou puškou, pracující na uvedeném principu, se roku 1841 stala Dreyseho jehlovka.

Úloha této pušky v  prusko-rakouské válce roku 1866 je sice trvale přeceňována, avšak význam této konstrukce skutečně není možno přehlédnout. Zejména fakt, že Johann Nikolaus Dreyse jako první použil otočný odsuvný závěr. Na druhou stranu vlastnosti papírových nábojů (zejména křehkost) v  zásadě neumožňovaly jejich použití v  opakovačkách. 

S  těmi jako první přišli Američané. Americká firma Volcanic od 30. let 19. století vyráběla opakovací pušky a pistole na beznábojnicové střelivo podle patentu Waltera Hunta. Šlo o kuželové olověné střely s  dutinou naplněnou černým prachem a uzavřenou korkovou zátkou se zápalkou. Náboje byly uloženy v  trubicovém zásobníku pod hlavní a zbraň je zasouvala do hlavně pohybem nabíjecí páky spojené s  lučíkem spouště. Tento systém se však ukázal jako nespolehlivý (Hrot zápalníku musel prorazit korkové dno a iniciovat zápalku. Poměrně ostrý hrot byl vystaven značným teplotám při hoření náplně, a proto často docházelo k  jeho zlomení, v  hlavni také zůstávaly zbytky korkového dna.).

Nicméně v  roce 1857 problém vyřešili Daniel Wesson a Horace Smith, kteří vytvořili první funkční náboj s  kovovou nábojnicí.  Na bázi systému Volcanic se proto od roku 1860 začaly vyrábět pušky Henry adaptované na nové náboje. Téhož roku se také objevily opakovačky Spencer. V  obou případech šlo o opakovačky nabíjené pohybem spodní nabíjecí páky spojené s  lučíkem a zásobované z  trubicového zásobníku, který byl u henryovek umístěn pod hlavní a u spencerovek v  pažbě.


Dobové schéma řešení trubicového zásobníku v pažbě pušky Spencer M 1860. Při nabíjení bylo nutno pootočit kovovou botku pažby a potom bylo možno vytáhnout z pušky celý podavač. Pak se do trubice v pažbě „naházely“ náboje a nyní bylo možno opět podavač do pušky zasunout. Činnost bicího mechanismu nebyla propojena s činností závěru, takže střelec musel zvlášť napínat bicí kohout a zvlášť nabíjecí pákou ovládat závěr. Přes tento handicap se Spencer M 1860 ukázala jako spolehlivá a odolná a na svoji dobu střílela výkonným nábojem. Stala se první úspěšnou opakovací puškou zavedenou masově do výzbroje pravidelného vojska
https://en.wikipedia.org/wiki/Magazine_(firearms)#/media/File:Spencer_rifle_diagram.png

Trubicové zásobníky v  té době doznaly značného rozšíření. Později se však ukázalo, že mají přinejmenším tři výrazné nedostatky: Zaprvé je bylo možno plnit pouze po jednom náboji, takže nabíjení takovýchto zbraní bylo zdlouhavé. Zadruhé, jak se vyprazdňovaly, měnilo se těžiště pušky, což se projevovalo změnou polohy zásahu ve vertikální ose, a tedy klesala pravděpodobnost zásahu zejména při střelbě na větší vzdálenosti.  Za třetí, s  nástupem nových typů nábojů s  hrotitými střelami a středovým zápalem vznikala nebezpečná situace, kdy se hroty střel nábojů v  zásobníku opíraly o zápalku nábojů před nimi, takže při prudkém nárazu (např. při boji zblízka) mohlo dojít k  nechtěnému nápichu zápalky a explozi náboje v  zásobníku.

Nové typy nábojů byly ostatně další důležitou novinkou ve vývoji pušek. Střelivo prošlo také bouřlivým vývojem. Významným pokrokem byl vynález bezdýmného prachu, který roku 1885 vynalezl francouzský chemik Paul Vieille. Nový prach měl řadu výhod – nezanášel tolik mechanismus zbraně, takže bylo možné zvýšit počet opakovaných výstřelů, a umožňoval dosáhnout daleko vyšších tlaků, a tudíž také počátečních rychlostí střel, než u nábojů laborovaných černým prachem. To umožnilo podstatně zmenšit ráži nových typů pušek. Zatímco dříve se velkého výkonu na větší vzdálenosti dosahovalo velkou ráží a hmotností projektilu, kde průměr se střely se běžně pohyboval nad hodnotou 12 mm, nové náboje mívaly ráži kolem 8 mm.

Reklama

Moderní malorážní pušky na bezdýmný prach byly konfrontovány se starými zadovkami nabíjenými náboji plněnými černým prachem roku 1898 během americko-španělské války na Kubě. Kromě výše zmíněných výhod se ukázalo, že existuje ještě jedna podstatná výhoda pušek na náboje plněné bezdýmným prachem, a to výhoda taktická. Při střelbě černým prachem totiž každý výstřel provází značné množství bílého dýmu, který prozrazoval stanoviště střelce, zatímco bezdýmný prach tuto demaskující vlastnost neměl.

Tyto nové typy nábojů, spolu s rozvojem přesného strojírenského obrábění, nyní umožňovaly zavedení pušek velmi přesných na velké vzdálenosti. Vzdálenost, na  niž bylo možno zasáhnout cíl, stále rostla. Bylo však také třeba, aby i na tyto velké vzdálenosti střela disponovala dostatečnou energií, čehož se dosahovalo zvýšením prachové náplně. To se zase odráželo v  délce nábojnice. Opakovačky se spodní nabíjecí pákou přestávaly vyhovovat, protože s  rostoucí délkou náboje rostla také délka pohybu nabíjecí páky. Zkušenosti z  posledních konfliktů navíc jasně ukazovaly, že pěchota stále častěji bude nucena vést palbu vleže, a zde se spodní nabíjecí páka jevila jako handicap – střelec musel mít pod zbraní dost místa, nebo odlícit a pušku při nabíjení naklonit na bok.

Proto se na vojenských zbraních poslední čtvrtiny 19. století začal jednoznačně prosazovat otočný odsuvný závěr. První jím vybavenou opakovačkou byla švýcarská puška Vetterli Model 1867. Švýcarský konstruktér Friedrich Vetterli oprášil myšlenku odsuvného otočného závěru jehlovky Dreyse a spojil jej s  trubicovým zásobníkem pod hlavní používaným u pušek Henry a Winchester. Vzniklá opakovačka, i když ještě na náboje plněné černým prachem, byla roku 1868 přijata do výzbroje švýcarské armády a měla se do budoucna stát jakýmsi etalonem moderní opakovací pušky.

Na vojnu

První zemí, která se rozhodla vyřešit spojení moderní konstrukce s  moderním střelivem, byla Francie. Výsledkem byla puška zpočátku označovaná jako puška systému Tramond-Lebel, později obdržela označení Lebel M 1886. Tato puška disponovala otočným odsuvným závěrem a trubicovým zásobníkem na  8 nábojů ráže 8 mm Lebel plněných bezdýmným prachem. Šlo o první moderní náboj na bezdýmný prach na světě. Náskok, který zavedením pušky M 1886 Francie získala, byl z  hlediska ostatních mocností nepřípustný. Všechny ostatní významné armády proto také usilovně pracovaly na vývoji vlastních zbraní obdobných vlastností, avšak byla zde patrná zřejmá snaha o vylepšení systému nabíjení.

Nevýhody trubicových zásobníků byly již popsány a snahy konstruktérů se nyní napřely směrem k  jejich odstranění. Výsledkem byla nábojová schránka umístěná pod závěrem a před spoušťovým mechanismem. Poprvé se objevila na pušce Vetterli-Vitali M 1870/87. Nová schránka odstraňovala všechny dosavadní nevýhody trubicových zásobníků: náboje byly umístěny horizontálně pod sebou, při vyprazdňování schránky nedocházelo ke změnám těžiště a bylo též možno nabít do schránky více nábojů naráz.

Zpočátku se laborovalo s  několika různými způsoby tohoto zrychlení nabíjení. Na pušce Vetterli-Vitali byl poprvé použit primitivní druh dřevěného rámečku, jenž umožňoval současné nabití více nábojů.


Rámeček pro náboje ráže 10,4 × 47 R Vetterli s  jehož pomocí bylo možno do nábojové schránky zasunout  4 náboje současně. Poté byl rámeček z  pušky vytažen za provázek uchycený na jeho hřbetu
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:ClipG.jpg?uselang=cs
Reklama

Rakušan Ferdinand Mannlicher tento systém v  polovině 80. let  19. století ještě zdokonalil. Jeho rámeček po zasunutí do pušky po celou dobu střelby zůstával uvnitř; u raných modelů jej bylo nutno po vystřílení nábojů vyhodit z  nábojové schránky vzhůru pohybem k  tomu určené páčky. U pozdějších verzí po zasunutí posledního náboje do nábojové komory rámeček vypadl otvorem ve dně nábojové schránky směrem dolů. Vyhodit vzhůru však bylo možné nedostřílený rámeček stiskem k  tomu určeného tlačítka.

Mannlicher však pracoval na ještě jednom zlepšení; pokoušel se zjednodušit manipulaci se závěrem pušky během nabíjení. Zatímco naprostá většina tehdejších konstrukcí používala klasický otočný odsuvný závěr, pušky Mannlicher měly závěr přímotažný. Ačkoliv i tyto pušky měly na pravém boku závěrovou páku, obdobně jako jiné pušky té doby, u mannlicherovek se pákou před otevřením závěru nepohybovalo směrem doleva nahoru - otevření závěru bylo dosaženo pouhým stažením páky vzad.

U starších modelů byla pod tělem závěru umístěna kyvná závora. Pohyb nosičem závorníku vzad závoru nadzvedl, čímž se závěr odemknul.  Teprve nyní se závorník závěru začal pohybovat vzad a otevřel nábojovou komoru. U novějších modelů se suvný pohyb pouzdra závěru prostřednictvím kulisy ve tvaru šroubovice přenášel na rotační závorník, jehož otočením se závěr odemkl.  To umožnilo zkrátit celkovou délku závěru a celkově zpevnit uzamčení, což bylo nezbytné pro použití moderních bezdýmných prachů s  vysokými tlaky.


Dobové schéma pušky Mannlicher 1886 s přímotažným závěrem uzamčeným kyvnou závorou.  Vpravo ukázka nábojového rámečku na 5 nábojů ráže 11 × 58 R. Tyto náboje byly ještě plněny černým prachem. Z obrázku je zřejmé, že rámeček je zepředu otevřený, takže páka podavače tlačí zespodu na poslední náboj v rámečku, nikoliv na rámeček samotný. Proto, jakmile je náboj vysunut z rámečku směrem vpřed pohybem závěru při zasouvání náboje do komory, rámeček vypadne otvorem ve dně schránky. Výstupek na zadní stěně rámečku je zachycen za ozub páčky v zadní části schránky. Tím je rámečku bráněno při otevření závěru vyskočit tlakem podavače z lůžka směrem vzhůru. Stisknutí této páčky právě slouží k vyjmutí nedostříleného rámečku otevřeným závěrem ze schránky
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Mannlicher_M1886#/media/File:0306Grave.jpg

Otevření a zavření závěru typu Mannlicher se tedy provádělo na 2 doby (pohyb dozadu a dopředu) místo na 4 doby jako i ostatních pušek (odemknout závěr pohybem pákou doleva, otevřít pohybem dozadu, uzavřít dopředu, uzamknout sklopením páky doprava). To přinášelo zejména výhodu menšího pohybu střelce, takže nedocházelo k  jeho mimovolnému odkrytí při střelbě z  krytu a také střelec během nabíjení mohl dále přes mířidla sledovat cíl. Druhotnou výhodou pak byla vyšší rychlost střelby, zde je však nutno podotknout, že vyšší kadence tehdy rozhodně nebyla vždy považována za kladnou vlastnost (zejména na generálních štábech).

Zde si dovolím malé odbočení. Mezi částí generality takřka všech států totiž vládly obavy z  rychlé nemířené střelby a plýtvání municí. Toto konstatování samozřejmě evokuje představu starých zkostnatělých generálů, zcela odtržených od reality, nechápajících možnosti technologického pokroku. Je proto fér dodat, že samozřejmě technologické možnosti se dotýkaly také dalších  aspektů vojenského umění, v  tomto případě mám na mysli logistiku.

Generálové samozřejmě oceňovali schopnost rychlé palby, neboť chápali, že palebná převaha může například vyrovnat či překonat převahu početní. Znali však také logistické možnosti tehdejších armád; voják byl nyní schopen vystřílet během několika minut stejné množství munice, které by ještě před nedávnem stačilo na delší bitvu. Přitom množství munice nesené vojákem (tzv. palebný průměr) nebylo možno nijak výrazně zvýšit, neboť bylo omezeno její hmotností – pěchota nemohla vláčet nekonečnou zásobu střeliva, měla-li být zachována její pohyblivost. Zůstával tedy problém, jak munici v  takovém případě vojákům na bojišti dodat, obzvláště vezme-li v  úvahu možnosti tehdejších nákladních dopravních prostředků (přičemž tím základním byl stále povoz tažený koňmi).   

Tento problém samozřejmě odpadal v  obraně, zejména při obraně stálých opevnění. Rakousko-Uhersko disponovalo značným množstvím různých pevnostních staveb, takže pochopitelně rakousko-uherští generálové nahlédli nutnost přechodu z  jednoranových zadovek na opakovačky, a to dokonce jako „neodkladnou“. Proto první zavedený model pušky systému Mannlicher M 1885 stále ještě střílel 11mm náboji na černý prach, neboť vývoj moderního náboje menší ráže na bezdýmný prach v  té době ještě nebyl ukončen.

Mannlicherův rámečkový systém nabíjení brzy našel své následovníky na rozdíl od přímotažného závěru. Přímotažný závěr má totiž jednu zásadní nevýhodu –  je velmi citlivý na nečistoty (včetně povýstřelových zplodin) což při silném znečištění značně ztěžuje jeho otevření. Tento princip se přesto dodnes hojně využívá u části loveckých kulovnic a také například u sportovních malorážek, tedy u zbraní, kde se silné znečištění nepředpokládá a naopak zde docházejí uplatnění všechny výše uvedené výhody. 

Ze zřejmých důvodů se však u vojenských pušek přímotažné závěry příliš nerozšířily. Zato se řada konstruktérů přiklonila k  rozvedení Mannlicherovy myšlenky nabíjení pomocí nábojových rámečků.

Z  Mannlicherova řešení kupříkladu vycházeli v  Německu. Také zde probíhal vývoj opakovačky moderní koncepce. Patrně nejznámější německou zbrojovkou je firma Mauser. V  jejím čele stáli bratři Paul a Wilhelm Mauserové. Je zajímavé, že v  rodném Německu se dlouho nemohli prosadit (zato měli velké zakázky do zahraničí, zejména Srbska a Turecka). Jejich první opravdu úspěšnou konstrukcí byla jednoranová zadovka M.71. Z  ní se později vyvinul model M.71/84, což už byla opakovačka (s trubicovým zásobníkem pod hlavní), avšak zatím stále ještě na náboje plněné černým prachem.

Vytvořením moderní opakovačky pro německou armádu však nebyla pověřena žádná ze soukromých zbrojovek, nýbrž zvláštní státní komise. Nakonec byla přijata konstrukce na základě návrhů vrchního zbrojíře zbrojovky ve Spandau A. Schlegelmilcha. Puška nebyla nijak převratná –  spojovala v  sobě různá již existující konstrukční řešení. Konkrétně šlo o spojení spoušťového mechanismu a válcového otočného odsuvného závěru od firmy Mauser (z opakovačky M.71/84), spolu s  Mannlicherovou nábojovou schránkou.

Tato schránka však byla mírně vylepšena – Rakušané totiž pro své zbraně zvolili náboje s  okrajem, které musely být v  rámečku řazeny stupňovitě, aby se navzájem nezachytávaly za okraj nábojnice. To způsobilo, že rámeček u mannlicherovek měl při pohledu z  boku tvar kosodélníku, a tudíž jej bylo možno zasunout do pušky jen v  jediné správné poloze. U německé pušky, označené jako Kommissionsgewehr 1888, naproti tomu Němci použili moderní bezokrajové náboje s  drážkou ráže 8 × 57 mm. To umožnilo náboje řadit nad sebe a rámeček proto mohl mít tvar obdélníku – díky tomu mohl být do pušky zasunut i „vzhůru nohama“.


Symetrický rámeček pro náboje 8×57 mm německé pušky Kommissionsgewehr 1888
https://en.wikipedia.org/wiki/Magazine_(firearms)#/media/File:Clip_Mauser_Gewehr_88.jpg

Ačkoliv tato puška bývá často označována jako Mauser 1888 (kvůli použití konstrukčních uzlů firmy Mauser), ve skutečnosti se bratři Mauserové na vývoji zbraně nijak nepodíleli a ani jejich zbrojovka ji nikdy nevyráběla. Naopak – u Mauserů zavládlo znechucení nad zneužitím jejich technického řešení vládou! V  daném okamžiku však bratřím Mauserům nezbylo než zatnout zuby a s  vědomím, že Kommissionsgewehr 1888 vykazuje určité nedostatky (zejména exploze nábojů při plně neuzamčeném závěru), se pokusit vylepšit některou ze svých konstrukcí a tuto zbraň potom předložit vládě.

Krátce na to tak firma Mauser uvedla ještě jiný systém nabíjení, poprvé aplikovaný u pušek Mauser M 1889 pro Belgii. Šlo o nabíjení pomocí nábojového pásku; ten náboje přidržoval seřazené nad sebou a při nabíjení se do pušky nezasouval, pouze se opřel do lůžka při otevřeném závěru a potom se z  něj náboje silou přetlačily do schránky. Prázdný pásek byl potom odstraněn a bylo možno zavřít závěr.


Obrázek velmi pěkně ilustruje nasazení nábojového pásku do lůžka pušky systému Mauser. Zasunutí nábojů do schránky by bylo vykonáno tlakem palce shora na náboje těsně u nábojového pásku. Zbylé čtyři prsty se opírají o tělo pušky pod schránkou a vyvíjejí oproti palci protitlak
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:K98kclip.jpg?uselang=cs

Rámečkové a páskové nabíjení představovalo dva hlavní směry nabíjení tehdejších opakovaček. Rámečkový systém byl rychlejší při nabíjení, avšak páskový zase představoval značnou úsporu na materiálu i v  hmotnosti. Větší hmotnost nábojů v  rámečcích nebyla ani tak důležitá pro samotného vojáka (stovka nábojů v rámečcích vážila přibližně o 200 gramů více než totéž množství v  páscích), avšak přinášela problémy například v  logistice.

Zásadnější ovšem bylo, že k  nabití pušky využívající rámečkový způsob nabíjení jste prostě rámeček potřebovali – bez něj pušku nabít nešlo (maximálně střelec mohl jednotlivé náboje zasouvat otevřeným závěrem přímo do nábojové komory, takže bez rámečku mohla být puška nouzově použita jen jako jednoranová zadovka). U páskového systému je ovšem možno schránku naplnit i po jednom náboji bez pásku; sice to prodlužovalo dobu nabití, ale na funkci zbraně jako takové to nemělo žádný vliv. 

U pušek používajících rámečkový systém však přibývaly ještě další problémy. Například při střelbě muselo být pod schránkou dost místa, aby vůbec měl rámeček kam vypadnout, a otevřené dno schránky navíc bylo vstupní branou ke znečištění mechanismu zbraně (zejména blátem apod.). Všechny tyto problémy páskový systém odstraňoval.

Protože však ani s  modelem 1889 Mauserové doma v  Německu neuspěli, odskočíme se podívat do Itálie, kde se také právě usilovně pracovalo na vývoji nové opakovačky. Italská armáda v  té době měla ve výzbroji opakovačky Vetterli-Vitali Model 1870/87 na náboje plněné černým prachem ráže 10,35 mm. Byly to dobré pušky, vybavené otočným odsuvným závěrem a středovou nábojovou schránkou, kterou bylo možno plnit shora pomocí primitivního dřevěného rámečku. Ačkoliv na svoji dobu byly tyto zbraně bezesporu moderní, s  příchodem střeliva na bezdýmný prach rychle zastaraly.

Jako základní konstrukční uzly nové opakovačky, jejímž vývojem byl pověřen tým, který vedl Salvatore Carcano, konstruktér turínské zbrojovky, bylo zvoleno použití otočného odsuvného závěru a nabíjení pomocí plechových nábojových rámečků. Možná proto bývá výsledná zbraň někdy označována jako Mannlicher-Carcano, ačkoliv konstrukčně má s mannlicherovkami jen pramálo společného.

Ve skutečnosti měla puška daleko blíže k  německým puškám Kommissiongewehr 1888 – nové italské náboje ráže 6,5 × 52 mm měly válcovou nábojnici s  drážkou, takže pro ně také byly zvoleny symetrické rámečky, které bylo možno do schránky zasouvat v  libovolné poloze (samozřejmě ovšem vždy střelami dopředu). Rámeček obsahoval poněkud netypicky 6 nábojů.


Dobové schéma pušky Carcano 91 s rozkreslením některých částí. Všimněte si symetrického rámečku na 6 nábojů
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Carcano_M91_-_Kromar.jpg?uselang=cs

Zajímavý byl právě požadavek na novou munici. Zásadní odlišností od většiny ostatních pušek této třídy bylo zvolení relativně malé ráže – pouze 6,5 mm při délce nábojnice 52 mm. To bylo diktováno snahou snížit pokud možno hmotnost munice, a tak zvýšit jak palebný průměr (množství střeliva neseného jedním vojákem), tak množství přepravené munice při stejné hmotnosti.

Itálie se totiž v  té době stále více pokoušela angažovat v  koloniálních válkách na africkém kontinentu. Ze zkušeností ostatních evropských koloniálních armád vyplývalo, že v  divočině je zásobování operujících jednotek velmi obtížné a pomalé. Proto bylo snížení hmotnosti munice jedním ze zásadních požadavků na novou zbraň.

Zkušenosti z  kolonií formovaly také britské požadavky na moderní pušku. V  myslích britské generality dlouho zůstávala zarytá vzpomínka na bitvu u Isandlwany, kde 22 000 Zulů na hlavu porazilo 1 500 britských vojáků. Ti byli tehdy vyzbrojeni jednoranovými zadovkami Martini-Henry. Zulové útočili sprintem a bojovali zblízka širokými kopími. V útoku vytrvávali i za cenu velkých ztrát. (Abychom byli zcela spravedliví, je třeba dodat, že za porážkou Britů u Isandlwany nebyla nevyhovující výzbroj, nýbrž bídná taktika, jdoucí ruku v  ruce s  podceněním protivníka.)

Toto schéma bylo navíc platné i v  ostatních britských koloniích, nejen v  Africe. Britská profesionální armáda byla relativně malá, takže nepočetné britské jednotky často musely čelit mase řítících se domorodců, vyzbrojených většinou pro boj zblízka. Za těchto okolností bylo nezbytné, aby vojáci dokázali v  co nejkratším čase vypálit co největší množství střel, takže tento příval olova pak útočící houf nepřátel zdecimoval.  

Ve vývoji nové pušky proto bylo všechno podřízeno zabezpečení co nejrychlejší střelby a palebné kapacity. Výslednou zbraní byla puška s  otočným odsuvným závěrem Lee-Metford. Jak je z  názvu patrné, na vývoji pušky se podíleli dva konstruktéři – William Ellis Metford (zabýval se vývojem hlavně a munice) a Američan James Parise Lee, jenž značně modifikoval tradiční konstrukci otočného odsuvného závěru a především přišel s  pozoruhodnou myšlenkou vyjímatelného schránkového zásobníku. Ačkoliv dnes se zdá toto řešení samozřejmé, tehdy to tak rozhodně nebylo.

Část britské generality však viděla celou řadu problémů, které toto konstrukční řešení přinášelo. Ačkoliv nabíjení takové pušky bylo samozřejmě velmi rychlé, nevýhod podle nich bylo více – zaprvé ke každé pušce by bylo třeba dodat sadu těchto zásobníků, což by zbraň prodražilo. Tyto zásobníky by navíc nebylo možné po vystřílení odhodit jako prázdné rámečky či pásky, což znamenalo, že by buď střelec musel zásobník po vystřílení vracet zpět do sumky (a rychlost střelby by se tak paradoxně snížila), nebo by bylo třeba po boji zásobník opětovně sebrat (což ne vždy bojová situace umožňuje). Objevila se také otázka, co bude střelec dělat po vystřílení posledního zásobníku? Časová úspora při počáteční výměně několika zásobníků se nezdála v  porovnání s  ostatními problémy rentabilní.

Dnes je samozřejmě u moderních velkokapacitních rychlopalných zbraní zásobníkový systém jediný možný, avšak u tehdejších pušek s  relativně malou kapacitou se tento způsob nabíjení jevil jako zbytečný luxus. Přesto se zakrátko tento systém prosadil například u samonabíjecích pistolí, v  budoucnu též u samopalů, lehkých kulometů a útočných pušek.

Přes všechny kritiky se nakonec generálové na britském generálním štábu k  pušce vybavené zásobníkem přiklonili, avšak přijali kompromisní rozhodnutí: nová puška sice bude vybavena vyjímatelným dvouřadým zásobníkem, avšak pouze jedním – po jeho vystřílení bude plněn shora otevřeným závěrem po jednom náboji jako u pušek s  trubicovým zásobníkem. Puška byla navíc vybavena pojistkou, která umožňovala zablokovat podavač zásobníku. Potom byla nabíjena shora otevřeným závěrem jako jednoranová zadovka, přičemž odblokování zásobníku se provádělo v  předpisem jasně definovaných situacích – např. v kritické nebo závěrečné fázi útoku či obrany, při odrážení protiútoku či útoku jízdy, při střelbě na dělostřelecké baterie a vojska přecházející most.

Čtenáře jistě napadne, kde tedy byl jaký progres tohoto řešení? Navzdory na první pohled nesmyslnému řešení i tak přinášel zásobníkový systém celou řadu výhod. Například vyjímatelný zásobník umožňoval snadné čištění zásobníkové šachty a údržbu pušky a také snadné vybití zbraně a vyjmutí nevystřílených nábojů ze zásobníku. Náboje řazené nad sebou odstraňovaly všechny nevýhody trubicových zásobníků, jak jsme si je popsali dříve. Navíc zatímco u trubicového zásobníku byla jeho kapacita omezena jednoduše délkou pušky, u vyjímatelného bylo možno snadno zvýšit palebnou kapacitu pouhým vyrobením prodlouženého zásobníku (což se navíc skutečně u pušek Lee-Metford stalo – zatímco kapacita zásobníku činila 8 nábojů u starších modelů, u novějších verzí již byla zvýšena na 10). Údajně též šlo o jednoduché opatření pro ovládání nespolehlivých koloniálních jednotek – prostě jim zásobníky nebyly vydány, takže tito domorodci ve službách impéria museli používat pušky pouze jako jednoranové. 

Puška Lee-Metford byla do výzbroje přijata roku 1888, avšak nový náboj .303 British (označení  303 udává ráži v  tisícinách anglického palce, ráže v  milimetrech odpovídá 7,7 mm) používal tehdy ještě černý prach, což v  té době bylo rozhodně krokem zpět. Vývoj pušky ovšem stále pokračoval a roku 1892 byla zavedena verze Mk.II, která již používala náboj .303 British plněný novou bezdýmnou střelivinou zvanou kordit.

Ani zde se ovšem vývoj nezastavil – roku 1895 byla přepracovaná puška přijata do výzbroje jako Magazine Lee-Enfield Mk.I (MLE). Nejzásadnějším vylepšením byla změna počtu drážek v  hlavni a jejich tvar. Puška byla vyráběna v  dlouhé variantě pro pěchotu a jako karabina s  kratší hlavní pro jezdectvo a dělostřelectvo. Roku 1902 byla do výzbroje přijata varianta, jejíž délka byla kompromisem mezi oběma modely, a to jako jednotný vzor pro celé britské ozbrojené síly. Tato varianta byla označena jako SMLE (Short Magazine Lee Enfield – krátká zásobníková Lee-Enfield). Tato varianta se ukázala z  hlediska ovladatelnosti jako nejlepší.


Výcvik britských vojáků s puškou SMLE. Střelec míří do otvoru v terčíku před okem instruktora, jenž pohledem skrz otvor kontroluje polohu mířidel střelcovy zbraně
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:British_Army_Training_in_the_United_Kingdom_during_the_First_World_War_Q53552.jpg?uselang=cs

Pušky Lee-Enfield SMLE se v  průběhu let vyráběly ve velkém množství modifikací, přičemž ke změně označení často stačila nepatrná úprava konstrukce. Obecně lze ovšem říci, že v  základních rysech se všechny modely shodovaly.

Hlavním rozlišovacím prvkem byla oproti puškám MLE celopažbená hlaveň, což bránilo popálení střelcovy ruky při intenzívní palbě. Stejně jako u své předchůdkyně Lee-Metford byla puška vybavena dvouřadým vyjímatelným zásobníkem s  kapacitou 10 nábojů. Počínaje rokem 1904 jej však bylo možné plnit shora přes otevřený závěr pomocí nábojových pásků s  5 náboji. V  této souvislosti je zajímavé, že Britové nikdy nepřikročili k  výrobě pásků na 10 nábojů, což by se zdálo vzhledem ke kapacitě zásobníku logické. Údajným důvodem byla myšlenka, že voják bude po každých 5 ranách doplňovat zásobník páskem do plné kapacity, přičemž zbývajících 5 ran bude mít „v záloze“ pro případ nouze.

Všechny pušky této řady, počínaje již Lee-Metford, byly vybaveny otočným odsuvným závěrem, jenž ovšem na rozdíl od prakticky všech ostatních soudobých pušek téže třídy měl páku závěru skloněnou směrem dolů, takže se nacházela v  bezprostřední blízkosti střelcovy ruky. Při odemykání se závěr navíc otočil doleva jen o 60 °, nikoliv o 90 °, jako u ostatních pušek. Díky tomu měla puška velmi rychlý chod závěru, což umožňovalo bleskovou opakovanou palbu. Závěr měl nadto krátký chod, takže střelec během nabíjení nemusel odlícit (u některých typů tehdejších pušek plně otevřený závěr „dloubnul“ střelce pod oko, takže při přebíjení musel odklonit hlavu). 

Veškeré tyto konstrukční prvky puškám Lee-Enfield umožňovaly vystřílet ve velmi krátkém čase ohromné množství munice. Britští vojáci navíc cvičili neobvyklý způsob střelby nazývaný „mad minute“ (šílená minuta), kdy střelec vůbec pravačkou při práci se závěrem pušky nepouštěl jeho páku, kterou držel palcem a ukazovákem.  Po dovření závěru pak stiskl spoušť prostředníčkem. Tato zvláštní střelecká technika byla opět cele zaměřena na dosažení co nejvyšší kadence střelby. Je ovšem pozoruhodné, že i při střelbě touto technikou bylo možno dosáhnout dostatečné přesnosti střelby. Dosud nepřekonaný rekord drží seržant-instruktor Snoxall, který dokázal za 60 sekund zasáhnout terč o průměru 300 mm na vzdálenost 300 yardů (270 m) celkem 38 střelami.

Druhou stranou mince ovšem byla již výše zmíněná obava generality z  nadměrného plýtvání náboji, což skutečně mohlo vést zejména u koloniálních jednotek operujících daleko od svých základen k  fatálnímu problému. Proto, jak jsme si již řekli,  byly rané verze pušek Lee-Enfield (stejně jako předchozí Lee-Metford) vybaveny jednoduchou pojistkou, kterou bylo možno zablokovat podávání nábojů ze zásobníku a nabíjet pušku jako jednoranovou zadovku. Pojistka měla být deaktivována pouze v  případě kritické situace na bojišti.


Ukázka otevřeného závěru pušky SMLE. Planžeta s rýhovanými hmatníky vyčnívající z boku pušky je právě pojistka k zablokování podavače zásobníku. Zamáčknutím do pušky drží náboje v zásobníku pod sebou, ploška planžety tvoří lůžko nábojiště, tedy místo pro položení náboje před zasunutím do závěru. Deaktivace pojistky se prováděla uchopením hmatníků a vytažením z pušky
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Lee-Enfield_rifle#/media/File:SMLEAction.jpg

Tento koncept nebyl mezi opakovacími puškami té doby zcela neobvyklý ani v  jiných zemích. Tehdejší vojenská teorie, vycházející ještě ze zkušeností napoleonských válek a americké občanské války, předpokládala řízenou palbu salvami, kde bylo na nabíjení pušky po jednom náboji dost času. Přelom 19. a 20. století však přinesl spolu s  technologickým rozvojem též změnu v  taktice pěchoty a tudíž se od této praxe upustilo. U pozdějších modelů enfieldek tak bylo toto zařízení vypuštěno ve chvíli, kdy se přešlo na nabíjení prostřednictvím pásků, takže vojáci již nenosili v  patrontaškách jednotlivé náboje. 

Je známou věcí, že britská armáda v  předvečer 1. sv. války značně podhodnotila význam kulometu a měla jich tudíž ve výzbroji velmi málo. V  počátečních fázích války proto musely tuto absenci podpůrné výzbroje suplovat pravidelné pěší roty rychlopalbou z  enfieldek. Z  té doby se zachovala četná hlášení německých jednotek o silné palbě kulometů, které ovšem nebyla nic jiného než houf pěšáků střílejících „mad minute“. Bohužel malá předválečná skvěle vycvičená britská profesionální armáda rychle zmizela ve chřtánu běsnící války a u branců již zdaleka nebyl výcvik na takové úrovni…

Podobně složitým vývojem jako ve Velké Británii prošel výběr nové pušky také v  Rusku. Tak jako v  jiných zemích i zde se usilovně hledala nová opakovací puška. Komise pověřená vedením tohoto vývoje byla ustavena již roku 1883, ačkoliv ještě nebyl k  dispozici bezdýmný prach. Bylo zkoumáno mnoho konstrukčních řešení jak domácích, tak zahraničních konstruktérů. Výběr nové zbraně probíhal dlouho, přičemž jedním z  hlavních důvodů byly obavy konzervativní carské generality z  přílišné spotřeby munice při rychlé palbě z  opakovacích zbraní. Teprve přezbrojení většiny západních zemí na moderní opakovačky definitivně přesvědčilo také ruské důstojnictvo.  

Zde je třeba říci, že Rusko si během přechodu na modernější pěchotní výzbroj prošlo bolestnou zkušeností. Ruská vojska utrpěla kruté porážky během krymské války, přičemž jedním z  hlavních důvodů bylo používání mušket s  hladkým vývrtem u carských jednotek, zatímco u vojsk protiruské koalice již byly zavedeny předovky s  drážkovanými hlavněmi. To vedlo k  ukvapenému a nekritickému přijímání nových zbraňových systémů do ruské armády – jen v  letech 1867–1870 byly přijaty 4 různé systémy počínaje perkusní zadovkou na papírové náboje, přes jehlovku až po dva modely jednoranových zadovek na kovové náboje.

V  roce 1883, tedy ještě před vynálezem bezdýmného prachu, byla v  Rusku ustanovena komise určená ke zkouškám opakovaček. Po dlouhém výběru nakonec byla zvolena konstrukce belgického konstruktéra Léona Naganta. Jeho patent na nábojovou schránku odkoupila ruská vláda za na tehdejší poměry ohromující sumu 200 000 rublů. Nagantovu konstrukci upravil ruský konstruktér S. I. Mosin a puška byla v  dubnu 1891 přijata do výzbroje pod oficiálním názvem „russkaja 3-linějnaja vintovka obrazca 1891 goda“ (tedy v  překladu ruská tříčárková vintovka vzor 1891). Výraz „tříčárková“ označoval ráži zbraně. Čárka byla staroruská délková míra a rovnala se 2,54 mm (čili 1/10 imperiálního palce). Tři čárky tedy znamenaly 7,62 mm.  Pojem vintovka pak byl ruský výraz pro pušku s  šroubovitě drážkovanou hlavní z  ruského slova vint, což znamená šroub.

Všeobecně je však tato zbraň známější jako Mosin 1891 (zvyk připojovat k  názvu zbraně jména konstruktérů vznikl až v  dobách Sovětského svazu). Šlo o opakovačku s  otočným odsuvným závěrem na nový náboj ráže 7,62 mm. Zbraň byla na svoji dobu zajímavá středovou schránkou plněnou shora otevřeným závěrem pomocí pásků na 5 nábojů. Schránka byla zespodu uzavřena odklopným dnem, což umožňovalo snazší čištění nebo vyjmutí nábojů v  případě závady.

Problémem  nábojů 7,62 × 54R byla nábojnice s okrajem. Ve schránce musely být náboje srovnány stupňovitě, jinak hrozilo, že se náboje navzájem zablokují svými okraji. Ačkoliv otočný odsuvný závěr u této pušky byl konstrukčně a tedy i výrobně velmi jednoduchý a disponoval některými důmyslnými řešeními (zejména pojistného mechanismu a způsobu vyjímání závěru z  lůžka), jedno z  nich bylo přece jen určitou slabinou. Páka závěru byla umístěna ve středu těla závěru a byla vodorovná, což poněkud ztěžovalo rychlou manipulaci se závěrem (zejména oproti puškám se skloněnou pákou umístěnou navíc v zadní části závěru, tedy blíže střelecké ruce). Protože se však také ruská generalita (jako všechny) obávala plýtvání municí, nebyla tato vlastnost v  Rusku vnímána jako nedostatek.

Zde je možná na místě vyvrátit určité klišé ohledně těchto pušek. Když se řekne „základní ruská puška 1. světové války“, většině lidí se vybaví právě puška Mosin 1891. Ve skutečnosti však ruská armáda těchto pušek zdaleka neměla ve výzbroji tolik, kolik by potřebovala.

Pušky Mosin se vyráběly ve třech zbrojovkách – v Tule, Iževsku a Sestrorecku. Výrobní kapacity těchto zbrojovek však nestačily k  pokrytí potřeb carské armády. Rusko se proto obrátilo k  zahraničním zbrojovkám. Ještě před naběhnutím výroby v  Rusku v  90. letech 19. století například objednala 500 000 těchto pušek ve Francii.

Ve chvíli vypuknutí války v  roce 1914 však stále carská armáda trpěla naprostým nedostatkem zbraní. V  inventáři v  tu chvíli měla celkem 4 652 000 pušek všech typů, což zahrnovalo nejen pušky Mosin, ale také japonské opakovačky Arisaka, pušky systému Mannlicher, Mauser apod. Další podstatnou část výzbroje představovaly jednoranové zadovky na náboje plněné ještě černým prachem. Ze  všech těchto zbraní byla celkově nejpočetnější ruskou puškou první světové války právě jednoranová zadovka Berdan II, kterých jen do roku 1883 carská armáda evidovala více než 1,8 milionu.

Ihned po vypuknutí války se nedostatek výzbroje pokoušelo Rusko řešit nákupy v  zahraničí, protože podle odhadů ruského generálního štábu potřebovala každý měsíc doplnit výzbroj 200 000 puškami, což bylo více, než byly ruské zbrojovky schopné dodat.

První kontrakt byl uzavřen již v  listopadu 1914 na 300 000 pákových opakovaček Winchester M 1895, ovšem se středovou schránkou místo trubicového zásobníku pod hlavní a rážovaných na ruský náboj 7,62 × 54R.

Pákové opakovačky však představovaly pouze nouzové řešení. O rok později se ruské vládě podařilo dojednat kontrakt na 1,5 milionu pušek Mosin u firmy Remington-UMC a 1,8 milionu u firmy Westinghouse. Z  těchto objednávek se však podařilo americkým firmám vyrobit jen asi třetinu a do Ruska byl dodán pouhý zlomek. V  té době (počátek roku 1917) navíc došlo k  únorovému puči a nová ruská Prozatímní vláda odmítala za pušky platit. Obě velké americké firmy se tak náhle ocitly na hranici krachu a zachránilo je nakonec odkoupení části produkce vládou USA, které právě do války naopak vstupovaly.

To jsme ale již značně odbočili; smyslem této vsuvky bylo poukázat na problémy se zaváděním nové pušky do ruské výzbroje v  období první světové války. Později však byla puška Mosin 1891 dále modernizována a nakonec se jich vyrobilo kolem 37 milionů kusů…

Nyní se však z  Ruska vrátíme zpět do Německa. Zde konečně bylo rozhodnuto vyřadit problémovou pušku M 1888 a nahradit ji nejnovějším  modelem firmy Mauser – puškou M 1898. Šlo o  pomyslný konstrukční vrchol mauserovské školy – nová puška si podržela všechny kladné vlastnosti předchozích modelů, zejména vynikající, výrobně jednoduchý a přitom velmi spolehlivý otočný odsuvný závěr. Puška opět používala páskový systém nabíjení, podstatným způsobem však byla vylepšena středová nábojová schránka na 5 nábojů (náboje byly tytéž jako u pušky M 1888).

Nová schránka totiž používala dvouřadé řazení nábojů, obdobně jako u zásobníků pušek systému Lee. Tato schránka však byla pevná, kompletně umístěná v  těle zbraně. Dvouřadé řazení umožnilo snížit výšku schránky, takže její dno nevyčnívalo ze spodní části těla zbraně jako u jiných konstrukcí, což je činilo choulostivými na náraz apod.


Dobové schéma pušky Mauser 1898 s otevřeným závěrem a v lůžku závěru nasazeným nábojovým páskem
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:LA2-Blitz-0150_Infanteriegewehr_M98_Ladestreifen.jpg?uselang=cs

Dvouřadé řazení přinášelo ještě jednu výhodu – u zbraní s  jednořadým řazením bylo nutné do mechanismu schránky zapracovat odpruženou součástku přidržující náboje uvnitř schránky proti tlaku pružiny podavače. U dvouřadých schránek stačilo zúžit horní část schránky; náboje se vzájemně zaklínily a držely uvnitř schránky samy o sobě. Přitom jejich zasouvání do nábojové komory bylo snadné a celý mechanismus díky své jednoduchosti pracoval zcela spolehlivě. 

Díky všem těmto vylepšením byl Mauser 1898 velmi odolný vůči znečištění, a tak mimořádně spolehlivý. Ve spojení s  kvalitní mauserovskou výrobou disponovala tato puška navíc vysokou životností, což prokázaly náročné testy, kterým tuto zbraň podrobila německá armáda. Z  jednoho kusu bylo například vystříleno během tří týdnů 15 000 výstřelů, aniž by během této střelby došlo k  jediné závadě.

Patrně jedinou nevýhodou ve srovnání například s  puškou Lee-Enfield byla horizontálně umístěná páka závěru, která musela při odemykání závěru vykonat pohyb o 90°. Skloněné páky naopak měly kratší varianty této pušky (karabiny), určené pro ty druhy vojsk (jezdectvo, cyklistické jednotky apod.), kde byla vodorovně umístěná páka překážkou pro manipulaci.  

Mauser 1898 (a zejména jeho vylepšená poválečná varianta 1898k) je dodnes považován za vrchol vývoje opakovacích vojenských pušek. Řada pozdějších zbraní, včetně československé pušky vz. 24, kopírovala (popř. rozváděla) jeho konstrukci.

Obecně lze říci, že touto zbraní byl v  podstatě konstrukční vývoj vojenských opakovacích pušek ukončen, protože později se již  v  této oblasti neobjevilo nic zásadního. Pozornost konstruktérů se nyní obrátila k  puškám samonabíjecím a později též samočinným. Přesto řada pušek, zavedených do výzbroje před první světovou válkou, tvořila základní výzbroj pěchoty i v  následujícím světovém konfliktu.

Závěr

V  předchozích kapitolách jsme si popsali vývoj šesti základních opakovacích vojenských pušek hlavních mocností, které se zúčastnily 1. sv. války: Francie, Itálie, Německa, Rakouska-Uherska, Ruska a Velké Británie. Zbraně ostatních států víceméně tyto konstrukce kopírovaly nebo z  nich vycházely.


Tablo  z roku 1905 s řezy tehdy běžných opakovacích vojenských pušek. Na obrázcích č. 1 a 2 Mosin 1891, č. 3 a 4 Lebel 1886, č. 5 a 6 Kommisiongewehr 1888, č. 7 a 8 Mannlicher 1888, č. 9 a 10  Lee-Metford, č. 11 a 12 holandský Mannlicher M 1895, č. 13 a 14 Mauser 1893, č. 15 Krag-Jørgensen, č. 16 Schmidt-Rubin 1889
https://en.wikipedia.org/wiki/Magazine_(firearms)#/media/File:Rifles1905-2.jpg

Obecně tedy můžeme říci, že v  předvečer 1. sv. války tvořila základní výzbroj pěchoty opakovací puška s  některým typem odsuvného závěru, relativně malé ráže (6,5 – 8 mm) s  náboji umístěnými většinou ve středové nábojové schránce. Jedinou puškou s  trubicovým zásobníkem z  těchto šesti hlavních pušek byl Lebel M 1886.

Navzdory zmíněné relativně malé ráži byly jinak náboje tehdejších pušek velmi výkonné. Lze dokonce říci, že jejich prachová náplň byla silně předimenzována. Navíc svým vývojem prošla také konstrukce střeliva. Patrně nejvýznamnějším vylepšením byla změna tvaru střely. Původně byly nové náboje osazeny střelami válcového tvaru s  půlkulatou přední částí. Tyto střely však spotřebovaly již po 300 metrech letu 70 % své energie k  překonání odporu vzduchu. Proto na samém konci 19. století přišly špičaté střely. Tyto střely sice byly lehčí, avšak ztrácely mnohem méně energie i rychlosti a navíc letěly po výrazně plošší dráze letu. To všechno umožňovalo vést mnohem efektivněji střelbu na velké vzdálenosti.

V  této souvislosti je zajímavé, že náboje 6,5 mm Carcano a 8 mm Mannlicher nikdy špičatou střelou osazeny nebyly. U ostatních nábojů došlo ke změně v  tomto pořadí: roku 1898 u francouzského náboje 8 mm Lebel, v  roce 1905 u německého náboje 8 × 57 JS, roku 1908 u ruského náboje 7,62 × 54R a konečně roku 1910 u britského náboje .303 British. Další výhodou špičatých střel byl podstatně vyšší ranivý účinek v  cíli, neboť těžiště těchto střel je  posunuto vzad, takže střela se po vniknutí do tkání začíná převracet a způsobuje tak podstatně rozsáhlejší poškození. Válcové střely s  půlkulatou špičkou jsou však stabilní, takže po vniku do tkání vytvářejí obvykle pouze  rovný střelný kanál.

Nicméně i se starším provedením střely pořád tehdejší pušky disponovaly vysokým výkonem střeliva, což se promítlo do konstrukce mířidel. Prakticky všechny pušky té doby měly hledí stavitelná pro střelbu až do vzdálenosti cca 2000 metrů (i více), což je dálka za hranicí možností lidského zraku.

Zde se opět vycházelo ze zkušeností předchozích konfliktů, neboť tyto extrémní dálky střelby měly být využívány pro palbu salvami na velké skupinové cíle (vojenské kolony, dělostřelecké baterie apod.). V  praxi samozřejmě býval tento způsob palby využíván pouze v  počátečním (manévrovém) období války, a to ještě zřídka. Moderní dělostřelectvo nyní mělo takový dostřel, že se nacházelo hluboko za bojovou linií, a také vojenské jednotky se rychle naučily zrušit pochodovou sestavu a zaujmout sestavu bojovou, což nyní byla rojnice. Palba salvami tak rychle ztratila význam.

Pro střelbu na jednotlivé cíle byl výkon tehdejších nábojů také zbytečně vysoký, protože praxe prokázala, že průměrný voják je v  bojovém rozrušení schopen vést efektivní mířenou střelbu do vzdálenosti max. 400 metrů. Ačkoliv již v  průběhu války se začaly objevovat pokusy o zavedení nových druhů zbraní pěchoty, nakonec trvalo 40 let, než armády přešly na munici se středním balistickým výkonem, která se používá dodnes…

Na druhou stranu se právě z  těchto pušek vyvinula nová svébytná kategorie zbraní – odstřelovačské pušky, které provází pěšáka na bojištích dodnes a mnohé z  nejmodernějších zbraní této třídy stále vychází z  koncepce opakovacích pušek Velké války.

Vysoký výkon tehdejších puškových nábojů měl ovšem vliv na ještě jednu důležitou vlastnost tehdejších pušek, kterou byla hmotnost. Ke zvládnutí silného zpětného rázu výkonného střeliva bylo nutné udržet hmotnost na vyšší úrovni, než by jinak bylo nezbytné vzhledem k  rozměrům zbraní a použitým materiálům.

Spolu s  vysokou hmotností jde ruku v  ruce další neblahá vlastnost tehdejších pušek, kterou byla značná délka (bereme-li v  úvahu běžné pěchotní pušky, nikoliv karabiny pro jezdectvo a dělostřelectvo). Ta se u oněch šesti základních pušek pohybovala cca kolem 1200 mm bez bodáku, zatímco s  bodákem vzrůstala přes 1,5 metru. Tato velká délka zbraní, která spolu s  vysokou hmotností pochopitelně ztrpčovala tehdejším vojákům život, však nebyla diktována snahou o vylepšení technicko-střeleckých schopností zbraní, nýbrž mělo jít o již 300 let používaný koncept obrany pěchoty proti útočící jízdě.

Již od starověku jízda napadala sevřené útvary pěchoty nájezdem v šiku, přičemž základní zbraní při takovém útoku byl nějaký druh meče. Takovému útoku se pěchota bránila napřažením proti blížící se jízdě množství kopí či obdobných dřevcových zbraní. Již od konce 17. století však tyto dřevcové zbraně nahrazovala v  této roli mušketa s  nasazeným bajonetem.

Palebná síla moderních armád však tyto útoky sevřených jízdních útvarů učinila minulostí, stejně jako sevřené útvary pěchoty. Tak se náhle stala dlouhá puška s  dlouhým bajonetem zcela zbytečnou, což však většina armád reflektovala až po skončení 1. sv. války.

Naopak v  podmínkách zákopové války byly pušky s  nasazenými bodáky velmi nemotorné; bodáky byly svým způsobem nebezpečnější pro vedle stojící spolubojovníky než pro protivníka. Například britská armáda zranění způsobená bodáky považovala za tak řídká, že ve svých statistikách pro ně neměla zvláštní kolonku – zahrnovala je mezi nehody a jiná zranění v  celkovém úhrnu 1,02 %. Podle amerických výzkumů se bodáky na amerických ztrátách podílely pouhými 0,024 %. Nasazené bodáky při útoku však měly nepochybný psychologický účinek jak pro útočníka, tak pro napadeného.

Přesto vojáci rychle zjistili, že v  úzkém zákopu není v  podstatě puška s  nasazeným bodákem k  ničemu, a naučili se používat jiné druhy zbraní pro boj zblízka; to však již přesahuje rámec tohoto článku.

Na samý závěr nezbývá než dodat, že tehdejší opakovací vojenské pušky obecně byly vyráběny zcela v  intencích zažitých zvyklostí řemeslné výroby konce 19. století. Šlo o velmi pečlivě vyráběné zbraně s  nemalým podílem ruční práce při spasování jednotlivých součástek, což se samozřejmě pozitivně odráželo v  kvalitě výrobku, na druhou stranu to však prodlužovalo a prodražovalo výrobu. O zaměnitelnosti součástek a tedy jednoduchých opravách v  poli také nemohla být obecně řeč. Je zajímavé, že tento trend se po celou 1. světovou válku nezměnil – patrně jedinou úlitbou masové výrobě bylo nahrazení ořechového dřeva pažeb levnějším březovým. Až 2. světová válka bude znát hrubou zbrojní výrobu s  nezačištěnými součástkami, lisování z  plechu a další průvodní znaky opravdu masové válečné výroby…

Pro řadu vojáků 1. světové války (zejména těch ze zaostalejších oblastí) byly mnohdy moderní opakovačky tím nejsložitějším strojírenským výrobkem, s  jakým se do té doby setkali. Přesto byly tyto zbraně nenáročné na údržbu i obsluhu, což umožňovalo tehdejším obrovitým mobilizovaným armádám poměrně rychle civilisty, kteří nikdy takovouto zbraň nedrželi v  ruce, vycvičit a vrhnout do víru války.


Fotografie pravděpodobně z konce roku 1916 zobrazuje inspekci čistoty pušek SMLE. Podmínky (bláto a vlhkost) zákopové války kladly na údržbu zbraní velké nároky
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Rifle_inspection_after_being_relieved_from_the_front_line_(4688598692).jpg?uselang=cs

Opakovací pušky se v  jejich rukách obecně osvědčily jako velmi odolné a spolehlivé zbraně. Snad jedině mannlicherovkám se vyčítal tuhý chod jejich přímotažného závěru při znečištění, takže rakousko-uherští vojáci jej museli údajně otevírat sešlápnutím nohou! Na druhou stranu mannlicherovky sloužily v  některých zemích ještě dlouhá desetiletí po válce.

Přesto již v  průběhu konfliktu bylo zřejmé, že vysoce výkonné opakovací pušky přestávají vyhovovat změněným taktickým požadavkům na bojišti. Protože specifický charakter zákopové války vynesl do popředí význam ručního granátu, objevila se snaha o spojení účinku ručního granátu s  dostřelem pušky. Masově se tak začaly používat puškové granáty vystřelované různými způsoby prostřednictvím běžných pěchotních pušek, což bojové možnosti běžných pěšáků značně rozšířilo. To je ovšem opět téma zcela přesahující záběr tohoto článku.

Snaha reagovat na nové podmínky vedení boje dala už během války vzniknout zcela novým kategoriím moderních ručních zbraní, jako byly rychlopalné útočné pistole, samočinné pušky či samopaly. Tyto zbraně však nebyly vyráběny v  takovém množství, aby mohly opakovací pušky zcela nahradit, a ani to nedovolovala jejich takticko-technická data. Určení těchto zbraní bylo prostě jiné, takže voják vyzbrojený puškou zůstával základním kamenem tehdejších armád. Navzdory všemu si tak opakovací pušky udržely postavení hlavní pěchotní zbraně ještě i v  následující světové válce…

 

Některé technické údaje základních pušek 1. sv. války:

Ráže (mm) Hmotnost bez bodáku/s bodákem (kg) Délka bez bodáku/s bodákem (mm) Kapacita nábojové schránky/ zásobníku Hlední dálka Způsob nabíjení

Lebel M 1886

8

4,18/4,63

1305/1825

8 nábojů

2000 metrů

trubicový zásobník

Carcano M 91

6,5

3,82/4,16

1290/1590

6 nábojů

2000 metrů

rámeček

Mosin 1891

7,62

3,99/4,3

1306/1734

5 nábojů

2700 kroků

pásek

Mannlicher 1895

8

3,65/3,93

1270/1515

5 nábojů

1950 metrů

rámeček

Lee-Enfield SMLE Mk.III

7,7

3,9/4,41

1130/1530

10 nábojů

2000 yardů

pásek

Mauser 1898

7,92

4,1/4,56

1250/1500

5 nábojů

2000 metrů

pásek

 

Zdroje:
W. Weir: Zbraně, které změnily svět, nakl. Alpress, Frýdek-Místek 2007, ISBN 978-80-7362-410-1
J. Hýkel, V. Malimánek: Náboje do ručních palných zbraní, nakl. Naše vojsko, Praha 2002, ISBN 80-206-0641-6
A. B. Žuk: Pušky a samopaly, nakl. Naše vojsko, Praha 1992, ISBN 80-206-0150-3
D. Pazdera: Pušky rakousko-uherské armády v  první světové válce, Střelecký magazín 10-12/1998
C. Beneš: Francouzská puška M 1886, Střelecká revue 12/1998
Opakovačka Mannlicher vz. 1888, Střelecký magazín 6/2005
D. Pazdera: Opakovačky Mannlicher ve výzbroji c. a k. armády v  první světové válce, Střelecký magazín 2-4/1999
J. Pleva: Puška Mauser …od jehlovky až po světový standard…, internet

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více