Fairey Firefly

Přehled verzí (1943)
Fairey Firefly - přehled verzí

Fairey Firefly F Mk.I
Palubní doprovodný stíhač a bitevník pro FAA, vyvinutý jako náhrada za Fairey Fulmar na počátku války.

Fairey Firefly NF Mk.I
Noční stíhací varianta vyráběná od roku 1944 souběžně s F Mk.I, lišící se od denní stíhací verze pouzdrem pro radar ASH (AN/APS-4) pod přídí, s hlavní obrazovkou v prostoru radisty a pomocnou obrazovkou v pilotní kabině, a kryty výfuků. Čtyřčlenné "černé letky" byl později přidělovány k perutím vybaveným standardními FR Mk.I.

Fairey Firefly FR Mk.I
Stíhací, průzkumná a bitevní varianta, která postupně nahradila F Mk.I ve výrobě, lišící se pouze pouzdrem pro radar ASH pod přídí (oproti NF Mk.I ovšem používaným v módu pro sledování povrchu). Od většiny strojů předchozí verze se odlišoval také vyšším překrytem pilotní kabiny. Až do počátku Korejské války standardní dvoumístný stíhací letoun FAA.

Fairey Firefly F Mk.IA
Poté, co roli palubního stíhače převzaly Seafiry, Corsairy a Hellcaty byla část Firefly F Mk.I dodatečně přestavěna na standard FR. Mk.I a přejmenována na F Mk.IA.

Fairey Firefly T Mk.1
varianta pro pokročilý pilotní výcvik, vzniknuvší vze soukromé iniciativy firmy Fairey. Prostor radisty byl nahrazen vyvýšenou druhou pilotní kabinou a byla odstraněna veškerá výzbroj, pouze několik strojů si ponechalo dva kanony. Pro FAA bylo po vákce přestavěno 36 strojů F Mk.I / FR Mk.I, dalších 5 bylo pomocí konverzních sad přestavěno pro nizozemské námořní letectvo firmou Aviolanda.

Fairey Firefly TT Mk.1
Po konci války byla Faireyem nabízena přestavba přebytečných Mk.I na letouny pro vlekání vzdušných terčů. V roce 1947 bylo přestavěno 19 letadel pro firmu Svensk Flygjanst, která provozovala vlečná letadla pro švédské letectvo, další dva stroje vznikly v roce 1951 pro letectvo dánské, které pomocí konverzních sad přestavělo také dva FR Mk.I koupené z Kanady. Pět strojů bylo v roce 1954 přestavěno pro Indické letectvo.

Fairey Firefly NF Mk.II
Původní stíhací varianta, jejíž prototyp vzlétl v dubnu 1943. Vybavena byla radarem AI Mk.X v gondole na křídle, a kvůli posunutému těžišti byla příď prodloužena o 18 palců (45,7 cm). Výroba byla ukončena v červnu 1944 po 37 strojích kvůli velice problematickému radaru a špatné ovladatelnosti a nahrazen na přestavbu mnohem jednodušším NF Mk.I. Všechny byly přestavěny na standard Mk.I, pouze několik jich krátce zkušebně létalo u Naval Night Fighter Interception Unit.

Fairey Firefly T Mk.2
F Mk.I / FR Mk.II přestavěné na letouny pro zbraňový výcvik. Prostor radisty byl opět nahrazen druhým pilotním prostorem, stroje si ale ponechaly dva 20mm kanony a možnost nosit 227kg pumy, světlice atd. první T Mk.2 vzlétl 12. srpna 1949 a pro FAA bylo přestavěno 54 strojů.

Fairey Firefly F Mk.III
Prototyp jednomístné stíhací verze s motorem Griffon 61, přestavěný z 10. F Mk.I. Poprvé vzlétl na jaře 1943, kvůli neuspokojivým výsledkům byl ale v prosinci 1944 vývoj ukončen a stroj byl přestavěn na jeden z prototypů verze FR Mk.4.

Fairey Firefly T Mk.3
Třetí a poslední cvičná varianta na základě FR Mk.I, tentokrát pro výcvik pozorovatelů. Zadní kokpit byl dovybaven dalším zařízením, byla odstraněna výzbroj a přistávací hák. V letech 1949-1951 bylo pro FAA přestavěno asi 50 strojů.

Fairey Firefly FR Mk.4
Druhá hlavní stíhací-průzkumná varianta, se zkráceným křídlem, motorem Griffon 74 a chladiči přesunutými do křídel. Radar ASV se přesunul do gondoly na náběžné hraně pravého křídla, na levém byla v podobné gondole palivová nádrž. Upraven byl také tvar směrovky. Sériová výroba byla zahájena v září 1946 a u prvoliniových perutí létaly do roku 1950.

Fairey Firefly NF Mk.4
malé množství FR Mk.4 upravených pro noční stíhání, lišících se jen drobně od základní verze.

Fairey Firefly TT Mk.4
Konverze pro vlekání terčů pro FAA, bylo přestavěno 28 strojů, dalších pět bylo dodáno do Austrálie a pomocí konverzních sad bylo přestavěno menší množství FR Mk.4 provozovaných Nizozemím a Austrálií.

Fairey Firefly FR Mk.5
Upravený stíhací-průzkumný následník FR Mk.4, lišící se hlavně hydraulickým sklápěním křídel místo dosavadního ručního a lepší ochranou radaru před vibracemi. Na tuto verzi byla přezbrojena velká část námořních perutí v době vypuknutí Korejské války.

Fairey Firefly NF Mk.5
Noční stíhací varianta Mk.5, odlišující se obvyklým nočním vybavením, jako kryty výfuků, ale nově také radiovým výškoměrem ARI 5284 a radarem ARI 5664 ("Monica") varujícím před letadly přibližujícími se zezadu.

Fairey Firefly AS Mk.5
Protiponorková varianta Mk.5 z roku 1949, odlišující se radiovým výškoměrem ARI 5284 a možností nést sonobóje a hlubinné pumy. Mnoho pro službu v Koreji konvertováno na standard FR.

Fairey Firefly AS Mk.6
Protiponorková varianta přímo vycházející z Mk.5, s delšími podvozkovými nohami, možností nést britské i americké sonobóje, celkem 16 neřízených raket a postrádající kanonovou výzbroj. První z 133 sériových strojů vzlétl 23. května 1949, 56 strojů bylo upraveno z Mk.5.

Fairey Firefly TT Mk.6
Čtyři australské stroje, upravené pro vlekání terčů obdobným způsobem jako TT Mk.4.

Fairey Firefly AS Mk.7
Provizorní protiponorková varianta, vytvořená pro překlenutí období do příchodu Gannetů. Ve výrobě od roku 1951, Mk.7 měly nové křídlo, dvoumístný zadní kokpit, motor Griffon 59 s půlkruhovým chladičem pod přídí, novou směrovku a neměly ofenzivní výzbroj. Výroba byla ukončena po 151 strojích, kvůli špatným letovým vlastnostem a nevhodnosti pro přistávání na palubě lodi.

Fairey Firefly T Mk.7
Označení pro AS Mk.7 poté, co byly nahrazeny mnohem vhodnějšími Avengery AS Mk.4 a přeřazeny na pobřežní základny k výcviku pozorovatelů a radarových operátorů.

Fairey Firefly U Mk.8
Mezi lety 1953-1956 bylo přestavěno 8 T Mk.7 na bezpilotní létající terč pro testy raket na střelnici v Llanbedru, 32 strojů bylo postaveno nově.

Fairey Firefly U Mk.9
Od roku 1956 bylo obdobným způsobem na létající terč upraveno 40 strojů Mk.5. Vetšina byla létala ze základny Hal Far na Maltě.

Zdroj:
Bussy, Geoffrey. Fairey Firefly F.Mk.1 to U.Mk.9, Warpaint Series 28. Hall Park Books, Milton Keynes 2001. ISBN 0-9999-00284.
Harrison, William A. Fairey Firefly in Action, In Action No.200. Squadron/Signal Publications, Carrollton 2006. ISBN 0-89747-501-1.
Luranc, Zbigniew. Fairey Firefly MK I, Skrzydla w Miniaturze 9. Avia-Press, Gdańsk 1994.
Luranc, Zbigniew. Firefly Mk II - Mk 8, Skrzydła w Miniaturze 10. Avia-Press, Gdańsk 1994.
Thetford, Owen. British Naval Aircraft since 1912, Naval Institute Press, Annapolis 1991. ISBN 1-55750-076-2.
www.historyofwar.org
URL : https://www.valka.cz/Fairey-Firefly-t43239#395226 Verze : 0

Fairey Firefly


Britská Admiralita ještě v první polovině čtyřicátých let minulého století trvala na požadavku, aby palubní stíhací letoun byl dvoumístný, druhý člen osádky se měl postarat o navigaci, měl udržovat rádiové spojení s mateřskou letadlovou lodí a zajistit tak bezpečný návrat letounu na palubu mateřské letadlové lodi za všech povětrnostních podmínek. Ostatně právě byl dokončován prototyp palubního stíhače Fairey Fulmar, který byl navržen a stavěn dle stejné koncepce. Royal Navy palubní stíhačky počátkem války nutně potřebovala, Fleet Air Arm ve výzbroji mělo poměrně nepovedené a nevýkonné letouny Blackburn Skua, dále několik desítek dvouplošných Sea Gladiatorů, ty byly obratné a ovladatelné, ale jejich výkony byly již za zenitem. Pomyslnou třešničkou na dortu ve výzbroji FAA pak tvořily téměř nepoužitelné věžové stíhačky Blackburn Roc. Není tak divu, že Admiralita objednala 250 Fulmarů ještě před zalétáním prototypu. Je s podivem, že i v této pro Royal Navy nepříznivé situaci Admiralita odmítla využít americké jednomístné stíhačky Buffalo, které byly k dispozici ze zrušené francouzské zakázky. Britská Admiralita měla značně odlišné požadavky na své stíhací letouny, než jaké měli například Japonci a Američané, proto stále požadovala stíhací letoun, který měl mít především dostatečný dolet a mohl by plnit i průzkumné a bitevní úkoly. Admiralita si byla vědoma i té skutečnosti, že stíhačka této požadované koncepce musela být zcela logicky vždy větší a hmotnější, tím i méně obratná a výkonná, než stíhačka jednomístná, a co navíc, propočtené výkony narychlo vznikajících Fulmarů nebyly být nijak oslnivé, proto jejich zvažovaní následníci, měly mít výkony podstatně vyšší. Své nové požadavky admiralita v roce 1939 zahrnula do specifikací označených N.8/39 a N.9/39.


Projekt a maketa
Jedna směrnice požadovala dvoumístný palubní stíhací letoun, který měl být vyzbrojen osmi kulomety Browning Mk.II cal .303in (7.7 mm), nebo čtyřmi dvacetimilimetrovými kanóny Hispano. Druhá zmíněná specifikace požadovala opět dvoumístný letoun, u kterého však měla být veškerá hlavňová výzbroj soustředěna do otočné střelecké věže (jak vidno neúspěch Blackburn Rocu stále nestačil). Požadavky byly předány společnosti Fairey Aviation Co., Ltd. (dále jen Fairey), kde se v konstrukčních kancelářích v Hayes v Middlesexu začalo bezodkladně pracovat na studiích a později na projektech těchto letounů. Naštěstí se Admiralita zavčasu rozhodla projekt věžové stíhačky odložit a později i zrušit. Konstrukční tým šéfkonstruktéra H. E. Chaplina tak pracoval pouze na letounu s pevnou výzbrojí. V červnu roku 1940 byla zástupcům Admirality předvedena dřevěná maketa nového stíhacího letounu, Admiralita sestavila nové specifikace N.5/40, kterými zpřesnila své požadavky a následně objednala stavbu tří prototypů. Zároveň byla sjednána objednávka na 200 sériových letounů pro Fleet Air Arm, která v této vypjaté době potřebovala opravdu každý bojeschopný letoun.


Prototypy
První prototyp (Sn. Z1826) byl dokončen v prosinci 1941, tzn. osmnáct měsíců od schválení makety, prozatím byl označen číslem specifikací, na jejichž základě vznikl, tedy N.5/40. Právě dokončený prototyp byl, dle očekávání, větší, než byly jednomístné letouny, ale co zaujalo na první pohled, to byl velký chladič pod motorem. H. E. Chaplin pro pohon svého nového letounu použil nejvýkonnější motor, který byl v době projektování k dispozici, tímto motorem byl vidlicový dvanáctiválec Rolls-Royce Griffon. Motor byl tehdy ještě nevyzkoušený a neodladěný, ale byl předpoklad, že bude mít velmi slušný výkon, tento motor zároveň ale vyžadoval dostatečně účinné chlazení, proto Chaplin použil onen velký chladič. Vrtule byla trojlistá s konstantními otáčkami. Vyšším výkonům nového letounu mělo dopomoci také aerodynamicky jemné propracování. Oproti Fulmaru bylo odlišné i křídlo, které bylo poloeliptické a zároveň mělo nepoměrně nižší profil, stejné zůstaly velké vztlakové klapky typu Fairey-Youngman. Tato klapka po vysunutí znatelně zvětšila plochu křídel a tím se opravdu významně zlepšilo ovládání letounu. Z náběžné hrany křídel vystupovaly hlavně čtyř kanónů British Hispano Mk.II, tuto výzbroj bylo možno rozšířit podvěšením pum nebo neřízených raket až do hmotnosti 2 000 liber (908 kg). Podvozek byl také dobře navržen s ohledem na provoz na palubách letadlových lodí, nebyl vysoký a měl dobrý rozchod, který zajistil dobrou stabilitu letounu při operacích na palubách letadlových lodí.


První vzlet provedl tovární zkušební pilot Flight Lieutenant Christopher Stainbank Staniland dne 22. prosince 1941, letoun se překvapoval svými dobrými letovými vlastnostmi. V průběhu příštího roku byly zalétány další prototypy (Sn. Z1827, Z1828 a Z1829 a také některé předsériové letouny. Bohužel, v jednom z předsériových letadel dne 26. června 1942 přišel o život F/L. Staniland, když se testovanému stroji za letu rozpadla ocasní část. Zároveň s továrními testy probíhaly náročné testy v Královském leteckém ústavu ve Farnborough (Royal Aircraft Establishment - RAE), z průběhu zkoušek vyplynuly požadavky na několik málo změn a úprav - křidélka již nabyla potažena plátnem, ale dostala potah kovový, směrové kormidlo bylo vybaveno rohovým odlehčením a vylepšeno bylo sklápění křídla s klapkami. Až v průběhu výroby byla zavedena změna čelního štítku kabiny a klenutější překryt kabiny. 20. června 1942 sjednala Admiralita další objednávku, ta navýšila celkovou objednávku na 600 letounů, časem k této objednávce přibyly další.


Fairey Firefly F Mk.I
První sériový stroj byl dokončen 4. března 1943 továrnou Fairey v Hayes, část objednávky General Aircraft Ltd. v Hanworthu obě hrabství Middlesex. Letoun byl pojmenován Firefly (Světluška). První výrobní bloky stíhacích Firefly F Mk.I byly poháněny motorem Griffon IIB o výkonu 1 735 hp (1 275 kW), to až do 470. vyrobeného letounu, od následující letoun byl poháněn výkonnějším motorem Griffon XII o výkonu 1 990 hp (1 463 kW). Motory byly dodávány jako výměnný celek, tzn. včetně kapotáže, chladiče a příslušenství, což podstatně usnadňovalo jejich případnou výměnu. Letoun byl k záchraně osádky vybaven jedním dvoumístným nafukovacím člunem, během výroby byl každý letoun vybaven dvěma jednomístnými čluny, ještě jedna změna byla viditelná, přesahující hlavně kanónů byly zakryty podlouhlými pouzdry. Celkem bylo v této verzi vyrobeno 429 letadel, několik jich bylo později přestavěno na verzi F Mk. IA


Fairey Firefly FR Mk.I
Tato verze byla vyráběna od konce roku 1944 a navázala na předešlou verzi, od které se odlišovala možností zavěšení podlouhého kapkovitého pouzdra s radiolokátorem ASH. Pouzdro se zavěšovalo pod trup, radiolokátor sloužil k vyhledávání lodí a ponorek. V této verzi bylo vyrobeno 376 letadel a jejich výroba běžela až do léta 1946, poslední letouny této verze byly ze služby vyřazeny až v roce 1950.


Firefly F Mk.IA
Letouny upravené ze sériových Firefly F Mk.I na Firefly F Mk. IA. Úprava spočívala v možnosti podvěsit pod letoun vyhledávací radiolokátor ASH. Úpravou prošlo několik desítek letounů, které odpovídaly verzi Firefly FR Mk.I.


Firefly NF Mk.I
Noční stíhací verze odvozená od F Mk. I, byla vybavená moderním radarem AI Mk. 10, velká obrazovka radiolokátoru byla v zadní kabině, pilot měl k dispozici obrazovku malou. Tato verze vzniká po neúspěchu noční stíhací verze Firefly NF Mk. II. Nad výfukovým potrubím byly naistalovány pomocné plošky, které odstínily plameny z vycházející z výfuků tak, aby neoslňovaly posádku.


Firefly T Mk.I
Cvičná verze vzniklá přestavbou Firefly Mk.I a FR Mk.I, letoun nenesl výzbroj. Druhá kabina po přestavbě vystupovala nad obrys trupu, aby byl instruktorovi umožněn výhled. Pro potřebu FAA bylo po válce přestavěno 36 letadel, 5 dalších bylo přestavěno pro nizozemské námořní letectvo.


Firefly TT Mk. I
Poválečná úprava, která byla nabízena mateřskou továrnou. Nabízen byl letoun určený k vlekání cvičných cílů (target tug), 19 přestavěných letounů od roku 1974 používali Švédové, dva další od roku 1951 používali Dánové a od roku 1954 používalo pět letounů i letectvo Indie.


Firefly NF Mk.II
V březnu roku 1943 vzlétl prototyp palubní noční stíhačky Firefly NF Mk.II, letoun byl vybaven radiolokátorem Al Mk.X3, antény byly umístěny ve dvou výstupcích v náběžné hraně křídla mezi kanóny a motorem a těžkou aparaturou v zadní kabině, velká hmotnost aparatury si vyžádala prodloužení trupu před kabinou o 457 mm a svojí hmotností negativně ovlivnila výkony letounu. Výfuky motoru byly odstíněny ploškami, které zabraňovaly oslnění pilota i operátora radaru-pozorovatele. Těchto stíhaček bylo vyrobeno pouze 37 (všechny byly přestavěny na standard Mk.I), protože ještě než byl vývoj této verze zcela dokončen, byl k dispozici nový modernější radiolokátor, který bylo možno instalovat do pouzdra pod trup standardního Firefly FR Mk.I a tak vznikl Firefly NF Mk.I.


Firefly T Mk. II
Cvičná verze, kterou můžeme identifikovat podle nad obrys trupu vystupující druhé kabiny s pilotním vybavením, vyzbrojená byla částečně redukovanou kanónovou výzbrojí, první vzlet byl proveden 12. srpna 1949 a do této podoby bylo přestavěno 54 "Firefly jedniček".


Firefly Mk. III
Postaven pouze jediný prototyp, který byl experimentálně poháněn motorem Rolls-Royce Griffon 61 s chladičem pod přídí. Nevýhody tohoto uspořádání přesvědčily konstruktéry, že je nezbytně nutné přesunout chladič do kořenů křídel, což bylo znakem všech pozdějších verzí. Po přestavbě z něj vznikl prototyp FR Mk.IV.


Firefly T Mk. III
Cvičná verze určená pro výcvik radarových operátorů. Tato verze vznikla v letech 1947 – 1951 přestavbou starších verzí Firefly F Mk.I a FR Mk.I, pro potřeby FAA bylo přestavěno přibližně 50 letounů. S výše uvedenou verzí Firefly Mk.III neměla tato verze nic společného.


Firefly FR Mk. IV
Čistě poválečná verze vyráběná od května roku 1946. Na letounu Firefly byly provedeny tak rozsáhlé úpravy, že se dá považovat za zcela nový typ. Poháněn byl výkonným motorem Rolls-Royce Griffon 74 s bojovým výkonem 2,245 hp (1 674 kW), tento motor roztáčel čtyřlistou vrtuli, další podstatnou změnou prošel chladicí systém, chladiče byly přesunuty do kořenů křídel, konce křídel byly rovně „useknuté“, zároveň byly zvětšeny ocasní plochy. Stíhací-průzkumná verze FR Mk.IV nesla na vnější náběžné hraně křídel dva kapkovité kryty – v jednom byl radar a druhé pouzdro bylo přídavnou nádrží. Výzbroj sestávala opět ze čtyř kanónů Hispano a podvěšené výzbroje do hmotnosti 908 kg. Vyrobeno bylo 160 letounů. Několik málo letounů prošlo nevelkou úpravou na noční stíhačku, potom tyto letouny byly označeny jako NF Mk.IV nebo NF Mk.4.


Firefly TT Mk. 4
Přestavba uvolněných „čtyřek“ pro vlekání vzdušných terčů, 28 letounů používalo FAA, několik dalších letounů bylo později přestavěno pomoci přestavbových sad pro Austrálii a Nizozemsko.


Firefly Mk.5
Verze vyráběná od roku 1948, měla hydraulické sklápění křídel. „Pětky“ byly bojově nasazeny ve válce v Koreji. Byl to víceúčelový letoun, který mohl plnit různé úkoly, nevelké úpravy daly vzniknout těmto verzím:
Firefly AS Mk.5
Letoun pro protiponorkový boj, nesl americké vybavení a požíval akustické bóje, na ponorku mohl zaútočit hlubinnými náložemi.
Firefly FR Mk.5
Verze pro ozbrojený průzkum, následník FR Mk.4.
Firefly F Mk.5
Denní stíhací letoun.
Firefly NF Mk.5
Noční stíhací letoun s obvyklým vybavením pro noční stíhání, prostor za letounem pomáhal střežit výstražný radiolokátor Monica.
Firefly T Mk.5
Australská cvičná verze vznikla úpravou protiponorkové verze AS Mk.5.
Firefly TT Mk.5
Australská verze pro vlekání vzdušných terčů vznikla úpravou protiponorkové verze AS Mk.5.


Firefly AS Mk.6D
Protiponorkový letoun byl vyráběn od května 1949, vycházel z Firefly Mk.5 bez hlavňové výzbroje, byl vybaven vyhledávacím protilodním a protiponorkovým radiolokátorem a podvěšenou výzbrojí (až 16 neřízených raket). Vybavení bylo britské. 133 letadel vyrobeno a 56 upraveno z verze Mk.5.


Firefly TT Mk.6
Australská verze pro vlekání vzdušných terčů, vznikla úpravou britské protiponorkové verze AS Mk. 6, jednalo se o 4 letouny.


Firefly AS Mk.7
Protiponorkový letoun zalétaný v říjnu 1951. Použit byl motor Griffon 59 s náporovým půlkruhovým chladičem pod přídí, trup byl upraven pro trojčlennou posádku. Tento Firefly nenesl hlavňovou výzbroj, byl vybaven byl vyhledávacím radarem a podvěšenou výzbrojí. Tato verze nebyla příliš rozšířená a neměla dobré letové vlastnosti, vyroben byl 151 letoun.


Firefly T Mk.7
Cvičná verze pro operátory radaru, vznikla přestavbou z hlídkové služby uvolněných AS Mk.7.


Firefly U Mk. 8
Poválečná úprava starších letounů Mk.4 na bezpilotní terč, letoun byl dálkově ovládán z jiného letounu, který letěl v bezpečné vzdálenosti, 32 letadel bylo postaveno nově 8 přestavěno.


Firefly U Mk. 9
Poválečná úprava starších letounů Mk. 5, opět se jednalo o dálkově ovládaný bezpilotní terč, upraveno 40 letadel.


Do konce války bylo vyrobeno celkem 658 letounů Firefly všech verzí, a tvořily výzbroj osmi perutí.


Operační nasazení


Tirpitz
Jako první se nové palubní stíhačky Firefly dostaly v říjnu 1943 do výzbroje 1770. perutě Fleet Air Arm, ta zácviku operovala z paluby letadlové lodi HMS Indefatigable. Tato loď se spolu s ostatními v roce 1944 zúčastnila útoků na německou bitevní loď Tirpitz, v říjnu téhož roku se do těchto akcí zapojily Fairey Firefly F Mk.I od 1771. perutě, ty operovaly z paluby letadlové lodě HMS Implacable. Připomenu skutečnost, že jen pouhá přítomnost Tirpitze v oblasti norských fjordů představovala trvalé nebezpečí pro spojenecké arktické konvoje a tím na sebe Tirpitz vázal značné námořní síly Spojenců, kteří se snažili nebezpečnou loď alespoň načas zneškodnit. Proto byla na německou bitevní loď podniknuta celá řada útoků z moře i ze vzduchu. Mezi 28. lednem a 29. dubnem roku 1942 vyslalo RAF pětkrát své letouny proti Tirpitzi, jednou na bitevní loď zaútočily také bombardéry sovětského letectva. Britská Admiralita také nezahálela a na konci října téhož roku vypravila do norského fjordu dvě řízená torpéda „Chariot" (operace s názvem „Tille" nebyla úspěšná), potom byl v září roku 1943 Tirpitz vážně poškozen výbuchem náloží z britských miniponorek. Příprava těchto operací byla mimo jiné zabezpečena také leteckým průzkumem. V březnu 1944 byly opravy bitevní lodě před dokončením. Royal Navy proto 3. dubna zahájila sérii devíti leteckých útoků (tři z nich byly nakonec pro nepřízeň počasí zrušeny), vedených letouny Fleet Air Arm z palub letadlových lodí. Do těchto náletů se od července 1944 zapojily také velké dvoumístné palubní stíhací letouny Fairey Firefly, jejichž úkolem v rámci operace "Mascot" byl letecký průzkum, kdy měly získat co nejvíce informací o útoku samotném, pak palbou svých kanónů účinně napadaly protiletadlovou obranu, vedenou z Tirpitze, z dalších zde zakotvených plavidel a z pozemních stanovišť flaku v okolí fjordu. Tirpitz při těchto útocích utrpěl poškození nástaveb, ale o jeho zničení se postaraly až zásahy těžkých pum „Tallboy", svržených v listopadu roku 1944 z bombardovacích Lancasterů na nové kotviště ležící v blízkosti Tromsö.


Nejvýznamnější bojovou oblastí se pro letouny Fairey Firefly stalo tichomořské bojiště, Firefly zasáhly do bojů proti Japoncům v jihovýchodní Asii a zapsaly do historie letecké války svým bojovým nasazením v Tichomoří a v oblasti jihovýchodní Asie.


Útok na rafinérie na Sumatře
Na základě návrhu vrchního velitele Tichomořského loďstva amerického admirála Chestera W. Nimitze, byly naplánovány letecké údery na rafinerie Songei Gerong a Pladjoe v blízkosti města Palembang. Jednalo o největší průmyslový komplex v Indonésii, který měl pro Japonsko velkou hodnotu. Indonéské rafinerie pokryly polovinu japonskou spotřebu nafty a dvě třetiny spotřeby leteckých pohonných hmot. Operace nesla krycí název „Meridian“ a byly naplánovány celkem tři nálety. Britský svaz, jemuž velel Do jeho čela byl postaven Admiral Sir Bruce A. Fraser, byl označen jako Task Force 63. Základem svazu byly čtyři letadlové lodě (1st Aircraft Carrier Squadron): HMS Victorious, HMS Indomitable, HMS Illustrious a HMS Indefatigable, tyto lodě nesly na svých palubách 238 letounů. Krytí tvořila bitevní loď HMS King George V. a křižníky HMS Argonaut, HMS Black Prince a HMS Euryalus a dvě flotily torpédoborců s devíti plavidly. Cestou se měl ke svazu připojit ještě křižník HMS Ceylon a jeden torpédoborec. 22. ledna TF 63 doplul do pozice, ze které měl být útok proveden, ta se nacházela nedaleko jižního pobřeží Sumatry. Kvůli nepříznivému počasí však musel být nálet odložen o plných 48 hodin.
Počasí se začalo zlepšovat až 23. ledna. Následujícího dne ráno kontradmirál Philip Louis Vian vydal rozkaz k provedení prvního útoku, tímto rozkazem byla zahájena operace „Meridian I“. Z palub letadlových lodí vzlétlo 144 palubních letounů. Jednalo se o směsici stíhacích Corsairů, Hellcatů a dvoumístných strojů Firefly samotné střemhlavé bombardování mělo provést 48 Avengerů. Výškové krytí zajišťovalo 16 Corsairů od 1834. a 1836. perutě. Střední krytí tvořilo 8 Corsairů od 1830. perutě, která operovala na HMS Illustrious a 16 Hellcatů od 1839. a 1844. perutě z HMS Indomitable. Přímý doprovod mělo na starosti 8 Corsairů 1833. perutě z HMS Illustrious, a 12 dvoumístných stíhaček Firefly od 1770. perutě z HMS Indefatigable. Fairey Firefly měly zaútočit jako první a zaútočit na pozemní cíle svými raketami ještě před Avengery.
První letouny útočné vlny byly provedeny v 6:15. TF 63 tehdy plula zhruba sedmdesát mil od ostrova Enggano. Nejprve vzlétly Seafiry F.Mk.III a L.Mk.III, tyto stroje měly zabezpečovat přímou ochranu operačního svazu. Krátce poté začaly vzlétat letouny útočné vlny
Vzlet námi sledovaných stíhaček Fairey Firefly se dosti opozdil palubu HMS Indefatigable začaly opouštět až v 7:10. Osádky těchto dvoumístných letounů tak čekalo stíhání vlastního útočného svazu. Japonce se však Britům překvapit nepodařilo, doprovodné Corsairy se pustily do soubojů s čekajícími stíhačkami Ki-44 Tojo a dvoumotorovými Ki-45 Nick. Krátce po osmé hodině začala pálit japonská protiletadlová děla bránící rafinerii. Největší nebezpečí nyní pro útočníky představovaly balónové baráže. Nacházely se ve výšce 600 metrů a stoupaly.
Útok zahájily letouny Fairey Firefly, které zaútočily raketami a střelbou z kanónů na pozemní cíle, salva osmi raket se dala přirovnat salvě děl z lehkého křižníku. Po tomto úspěšném útoku nastoupily Avengery. Za silné protiletadlové palby zaútočily ve čtvrt na devět, střemhlavým letem. Některé osádky klesly při útoku až pod úroveň balónů a tak byly ohrožovány poutacími lany. Výsledky bombardování byly vyhodnoceny jako velmi dobré. Následný fotografický průzkum potvrdil zasažení elektrárny, tří destilačních jednotek surové ropy a rafinační jednotky a řady dalších cílů. Britští piloti zaznamenali 13 jistých sestřelů, čtyři pravděpodobné a deset poškození. Jeden sestřel byl dosažen stíhačkou Firefly. Uznané úspěchy se přesně kryjí se skutečnými japonskými ztrátami. Operaci „Meridian I“ lze považovat za velmi úspěšnou, krom vážného poškození rafinerie v Pladjoe byly způsobeny značné ztráty japonskému armádnímu letectvu.


Následovala druhá část operace označená jako „Meridian II“, zde se velení TF 63 již mohlo poučit z předchozího úderu, Cílem náletu byla rafinerie Songei Gerong, Britové vyslali své stíhačky v dostatečném předstihu nad nepřátelské letecké základny, Japonci je však předběhli a nad Sumatrou se strhla velká letecká bitva, které přinesla ztráty na obou stranách. První vzlety byly provedeny 29. ledna v 6:40, odlet útočné formace se opozdil pro silné dešťové přeháňky. Formování útočného svazu se protáhlo a tak nakonec ke svému cíli vyrazil krátce po půl osmé. 10 stíhacích letounů Firefly se k Avengerům připojilo ještě před přeletem pobřeží. Jakmile se prostor operačním svazem uvolnil, vzlétlo 24 Corsairů určených k neutralizaci japonských letišť, dále palubu opustila dvojice letounů Fairey Firefly, ta měla za úkol prozkoumat letiště u města Mana, popř. provést raketový útok.
Osádky Avengerů rafinérii zpozorovaly v 8:40, rafinérie byla chráněna balonovou baráží vznášející se až do výšky 1 220 m a v okolí rafinérie bylo umístěno také značné množství protiletadlových stanovišť. Do útoku jako první opět nastoupily Fairey Firefly, které svými kanóny sestřelily několik balonů. Potom přešly do útoku na stanoviště protiletadlové obrany. Avengery následně v 8:45 zahájily zteč mírným střemhlavým letem z výšky 2 300 m. Musely překonat intenzivní protiletadlovou palbou a balonovou přehradou, ta byla poněkud méně účinná, díky předchozímu útoku. Ale i tak byly dva Avangery z HMS Illustrious ztraceny, když se zachytly o lana balonové přehrady. Zbylým osádkám Avangerů se však podařily vynikající zásahy, výsledky bombardování byly lepší, než jakých bylo dosaženo při operaci „Meridian I“. Při návratu bylo poškozeno a ztraceno několik dalších britských letadel, ztráty způsobily nepřátelské stíhačky i protiletadlová palba. Japonské armádní stíhačky rozpoutaly urputnou leteckou bitvu, v níž obě strany utrpěly citelné ztráty. Do bojů se zapojily i letouny Fairey Firefly, jejich piloti dosáhli dvou sestřelů, ale utrpěli také ztrátu jednoho letounu. Poté co přistály letouny z útočné skupiny, se z průzkumného letu vrátila i dvojice letounů Firefly, ta při svém letu nezaznamenala žádnou nepřátelskou aktivitu.
Pokud budeme hodnotit operaci „Meridian II“, tak ji lze jednoznačně hodnotit jako britské velké vítězství, rafinerie v Songei Gerong byla vážně poškozena. Britské palubní stíhačky dosáhly mnoha sestřelů, ale i vlastní ztráty byly nemalé, Fleet Air Arm přímo nad cílem přišlo o čtyři Avengery, jeden Corsair a jeden Firefly. Celkem však ztratilo 25 letounů, to i včetně letadel zničených při nouzovém přistání na vodu a zřícených. Britové měli k dispozici velice dobrý záchranný systém, díky kterému bylo zachráněno mnoho osádek.


Operace „Meridian III“, třetí nálet na rafinerie u Palembangu, nebyl nakonec proveden. Důvodem byl nedostatek pohonných hmot u některých plavidel britského svazu, ale i tak byla operace „Meridian“ velkým úspěchem britského palubního letectva. První úder na rafinerii v Pladjoe, vyřadil její polovinu výrobní kapacity a to na dobu tří měsíců a zároveň byla zničena většina již hotového a zde uloženého paliva, Druhý nálet zcela zastavil produkci v Soengi Gerong, ale ani po obnovení provozu této rafinerie se již ani zdaleka nepodařilo byť jen přiblížit k dřívějšímu objemu výroby.


Po ukončení těchto útoků provedl britský svaz letadlových lodí útoky na ostrov Truk v Karolínách a později proti letištím na ostrově Miyako při invazi na Okinawu, či proti cílům, ležícím na pobřeží Japonských ostrovů. Firefly byl první z britských letounů, který pronikl nad Tokio. Po japonské kapitulaci shazovaly tyto letouny potraviny a léky nad japonskými zajateckými tábory, kde byli v nelidských podmínkách vězněni zajatí spojenečtí vojáci.



Použité prameny:
Eric Brown CBE, DCS, AFC, RN., Green Williams and Gordon Swanborough, Fairey Firefly, in Wings of the Navy, Flying Allied Carrier Aircraft of World War Two, Londra, Jane's Publishing Company, 1980, ISBN: 0-517-67964-7.
Tony Butler, Fairey Firefly, in British secret projects - Fighters and bombers, 1935 - 1950, Hinckley, UK, Midland Publishing, 2004, ISBN: 1-85780-179-8.
Owen Thetford, British Naval Aircraft since 1912, Fourth edition, London, Putnam, 1978, ISBN: 0-370-30021-1.
William A. Harrison, Fairey Firefly in Action, Aircraft number 200, Carrollton, Texas, Squadron/Signal Publications Inc., 1st edition 2006, ISBN: 0-89747-501-1.
Jaroslav Schmid, Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla Velké Británie 2. díl, 1. vydání, Plzeň, Fraus, 1994, ISBN: 80-85784-38-6.
William A. Harrison, Fairey Firefly, in In Action, nº 200, Carrollton, Texas, Squadron/Signal Publications Inc., 2006, ISBN: 0-89747-501-1.
Václav Němeček, Letectví a Kosmonautika, číslo 20/1995, roč. LXXI., Letadla 39-45, Fairey Firefly F.I.
Zbigniew Luranc, Fairey Firefly MK I, Skrzydla w Miniaturze 9., Avia-Press, Gdańsk 1994.
Zbigniew Luranc, Firefly Mk II - Mk 8, Skrzydła w Miniaturze 10., Avia-Press, Gdańsk 1994
www.militaryfactory.com
www.fleetairarmarchive.net
http://www.airvectors.net/avfyfly.html
http://www.ww2warbirds.net/ww2htmls/fairfiref.html
http://www.airwar.ru/enc/fww2/firefly.html
http://www.airpages.ru/uk/firefly.shtml
www.historyofwar.org
https://www.valka.cz/14068-Operace-Meridian-I
https://www.valka.cz/14079-Operace-Meridian-II
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Fairey-Firefly-t43239#568182 Verze : 2
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy


Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více