Bílý slon poválečného Royal Navy

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 12.443

Britský raketový torpédoborec HMS Bristol byl prototypem zamýšlené osmičlenné série Type 82. Nikdy se však nedočkal svých sester, čímž si v Královském námořnictvu vysloužil nelichotivý status bílého slona. I navzdory tomu ale přetrval až do dnešních dnů v podobě stacionární cvičné lodě a bude sloužit do konce dekády.

Reklama

HMS Bristol je pokračovatelem vývojové linie britských raketových torpédoborců započaté pionýrskou třídou County. Tato plavidla s plným výtlakem 6100 t byla poháněna na svou dobu pokročilou soustavou typu COSAG (COmbined Steam And Gas), kombinující osvědčené parní turbíny s převratnou novinkou v podobě turbín plynových. Vyzbrojeny byly protiletadlovým raketovým systémem středního dosahu GWS 1 Sea Slug Mk.1 s dvojitým OZ a palebným průměrem 24 ŘS, systémem GWS 22 se dvěma čtyřnásobnými OZ pro PLŘS velmi krátkého dosahu Sea Cat a dvěma dvojitými 114mm kanony Mk.6. Dále disponovaly letovou palubou a hangárem pro střední protiponorkový vrtulník Westland Wessex, vybavený ponorným sonarem a později i radarem. Výstupy ze senzorů byly integrovány v analogovém bojovém řídicím systému CDS. V letech 1959–1963 byly postaveny první čtyři jednotky třídy a v období 1961–1970 je následovala další čtveřice druhé výrobní série. Odlišnosti kromě vylepšených radarů zahrnovaly hlavně zdokonalený systém GWS 2 Sea Slug Mk.2 s palebným průměrem zvětšeným na 39 střel. Markantní navýšení bojových možností a výrazné zkrácení reakčních dob přinesl pokročilý digitální bojový řídicí systém ADAWS 1, automatizující sběr a zpracování informací ze všech senzorů a jejich distribuci zbraňovým systémům. Ten disponoval také automatickým systémem na přenos dat ve standardu Link 11.

Na konci 50. let se britská Admiralita začala zabývat nástupcem tehdy jen projektované třídy County. Plánovalo se totiž, že Royal Navy bude v polovině 60. let disponovat celkem tuctem raketových torpédoborců, které bude doplňovat osm klasických jednotek třídy Daring. Zbylé, starší torpédoborce měly být v té době vyřazeny nebo přestavěny na protiponorkové fregaty. Nová plavidla již neměla nést systém Sea Slug, který poměrně rychle zastaral, nýbrž vyvíjený, mnohem kompaktnější a výkonnější systém středního dosahu SIGS/CF.299, pozdější GWS 30 Sea Dart (viz MR 12/2013).

 

Evoluce Type 82

Ještě v roce 1960 se pro nový raketový systém počítalo s nosičem na bázi modifikovaných fregat třídy Leander. Tento návrh byl v roce 1961 rozvinut do podoby jednotek pracovně zvaných „SIGS Frigate“ (poté „CF.299 Frigate“ či „Post Leander“) s plným výtlakem 3500 t. Tehdy se ještě optimisticky předpokládalo, že by OZ systému SIGS s 26 PLŘS jednoduše nahradilo dvojitý 114mm kanon Mk.6 na přídi. Pořizovací náklady měly jen o málo převyšovat cenu třídy Leander. Zásadní změna přišla v roce 1962 s požadavkem vybavit plavidla také novými australskými raketovými torpédy GWS 40 Ikara. Ten si vynutil zvětšení jejich rozměrů a navýšil předpokládanou cenu na hodnotu blížící se dvounásobku ceny fregat třídy Leander. Z různých návrhů lze zmínit studie z roku 1963 jednotek pracovně označených „Design 53“ s výtlakem 3600–4300 t. Všechny měly nést jednotnou výzbroj zahrnující dvojité OZ systému CF.299 s 38 PLŘS, jednoduché OZ pro 20 raketových torpéd Ikara, vrhač raketových hlubinných pum Limbo a OZ pro 76 francouzských střel SS 11, určených proti raketovým a torpédovým člunům. Preferovaným pohonem byly parní turbíny, i když byly zvažovány také turbíny plynové či jejich kombinace v soustavě typu COSAG. Operační potřeby volaly po zhruba 30 fregatách.

Tyto studie se sice nedočkaly realizace, ale varianta Design 53A, poháněná parními turbínami, posloužila jako základ pro vývoj nových torpédoborců Type 82. Jejich primárním určením měla být ochrana dvou projektovaných letadlových lodí typu CVA-01 před nepřátelskými letouny, ponorkami a plavidly při operacích na dalekém východě v rámci tehdejší britské politiky „East of Suez“. Jednotky Type 82 měly s fregatami třídy Leander jen pramálo společného a představovaly přímé následovníky větších torpédoborců třídy County. Postupným navyšováním požadavků totiž neustále rostla nejen jejich univerzálnost, ale i rozměry. Na rozdíl od předešlých studií byla v květnu 1963 do návrhu znovu zapracována hlavňová výzbroj v podobě 114mm kanonu Mk.5. Ta se v praxi ukázala být nezbytná pro postřelování pozemních a hladinových cílů, vedení EB pomocí granátů s klamnými cíli či střelbu osvětlovacími projektily. Zajímavostí je, že v těchto fázích vývoje měla být jediným radarem na palubách torpédoborců pokročilá přehledová 3D stanice dlouhého dosahu Type 988 (nebo též Broomstick), vyvíjená ve spolupráci s Nizozemskem. Type 988 mělo tvořit několik antén na společné otočné podstavě a měl být umístěn pod mohutným radomem na střeše můstku. Stále stoupající cena plavidel tehdy dosáhla trojnásobku ceny fregat třídy Leander, ale nezastavila se a již zakrátko přesáhla i úroveň třídy County. Podobnost s nimi umocňovaly také další provedené úpravy v projektu. Z důvodu nárůstu výtlaku přestal výkonově postačovat původní pohon a v roce 1964 byly stávající parní turbíny doplněny plynovými turbínami Olympus. Na samém sklonku vývoje torpédoborců byly pro technické problémy, překročení nákladů a očekávané potíže se spolehlivostí zastaveny práce na radaru Type 988 a nahradila ho standardní britská 2D stanice dalekého dosahu Type 965M.

Zprvu se plánovala stavba čtyř jednotek Type 82, v roce 1965 však tento počet dosáhl dvojnásobku. Po zrušení stavby nosičů typu CVA-01 v roce 1966 ještě program chvíli přežíval v původní podobě. Nakonec však bylo 4. října 1966 objednáno jen prototypové plavidlo pojmenované „HMS Bristol (D 23)“, které mělo posloužit hlavně ke zkouškám nové generace zbraňových a elektronických systémů. Vysoké pořizovací a provozní náklady velkých víceúčelových jednotek Type 82 prostě nebyly v období drastických škrtů vojenských výdajů akceptovatelné. Následně došlo k zásadnímu přehodnocení plánů na budoucí vyzbrojování Royal Navy. Páteří hladinových sil se měly stát menší a levnější fregaty vyráběné ve dvou variantách: první se systémem Sea Dart (budoucí Type 42) a druhé s raketovými torpédy Ikara (nerealizováno).

Reklama

 

Tříkomínový unikát

HMS Bristol se po dokončení vyznačoval standardním výtlakem 6300 t a plným výtlakem 7100 t. Jeho trup měl největší délku 154,5 m, šířku 16,8 m a ponor 6,8 m. Pohonná soustava typu COSAG roztáčející hřídele dvou šroubů byla ideovým opakováním třídy County. Výkon dvou sad parních turbín AEI byl zachován na úrovni po 11 000 kW a páru jim dodávaly dva vysokotlaké kotle Babcock and Wilcox. Byly však použity modernější plynové turbíny Rolls-Royce Olympus TM1A s výkonem po 16 400 kW, díky čemu vystačily pouze dvě proti čtyřem typu G6 u třídy County. Parní turbíny byly určeny hlavně k plavbě ekonomickou rychlostí a plynové byly „forsážní“, využívané k dosažení vysokých rychlostí, až do té maximální: 30 uzlů. Největší dosah činil 5000 nm při plavbě rychlostí 18 uzlů. Torpédoborec se vyznačoval unikátní konfigurací komínů. Přední sloužil k odvodu spalin z kotlů a každá z plynových turbín měla svůj vlastní, které byly nezvykle umístěny vedle sebe. Pohon obsazoval čtyři trupové sekce, přičemž v přední byly kotle a po nich postupně následovaly parní turbíny, převodovky a plynové turbíny. Zdrojem elektrické energie byly dva 2000 kW turbogenerátory a tři 1000 kW dieselgenerátory. Konstrukce trupu byla navržena tak, aby bylo plavidlo stabilní platformou pro zbraňové a elektronické systémy i na rozbouřeném moři. Za tímto účelem bylo vybaveno až třemi páry aktivních ploutvových stabilizátorů a dvěma pevnými bočními stabilizačními kýly. Posádku HMS Bristol tvořilo cca 400 osob, což přineslo značnou úsporu provozních nákladů proti 470 osobám u třídy County.

Hlavní inovací Type 82 oproti předešlým britským torpédoborcům byla sestava výzbroje tvoření tehdy nejmodernějšími dostupnými systémy. Hlavňovou složku nakonec zastupoval zbrusu nový 114mm kanon Mk.8, umístěný na přídi. Zbraň s maximálním dostřelem 22 km byla instalována v dálkově ovládané bezosádkové věži s největším náměrem 55°. Tato hodnota byla vyhodnocena jako postačující k ničení nízko letících letounů a schopnost postřelovat střemhlav útočící stroje byla obětována v zájmu zjednodušení konstrukce věže a dosažení co nejvyšší spolehlivosti. Ze stejného důvodu byla omezena kadence na relativně nízkou hodnotu 25 ran/min. Spolehlivost byla totiž považována za klíčový parametr, protože se správně předpokládalo, že plavidla obvykle ponesou jen jeden kanon. Za ním se nacházelo jednoduché otočné OZ pro raketová torpéda Ikara s palebným průměrem 24 ŘS (podle části pramenů až 36). V zásadě se jednalo o malé rádiovými povely řízené letounky s účinným doletem 3–18 km, které jako bojovou část nesly americké lehké 324mm protiponorkové torpédo Mk.44 nebo Mk.46. OZ bylo polozapuštěné pod horní palubou a před vlivy počasí jej chránil kruhový vlnolam spolu s charakteristickým sklopným krytem, zvaným „Igloo“.

Za nástavbami byl umístěn raketový systém Sea Dart s dvojnásobným OZ typu Mk.30 Mod.0 a palebným průměrem 38 PLŘS. Primárně sloužil k ničení vzdušných cílů; v případě potřeby však mohl být použit také proti plavidlům. Posledním zbraňovým systémem torpédoborce byl trojnásobný vrhač raketových hlubinných pum Mk.10 Limbo s dostřelem 900 m. Určen byl k likvidaci ponorek nacházejících se pod minimálním dosahem systému Ikara nebo proti jednotkám ležícím na mořském dně, které nebyly naváděcí hlavice tehdejších torpéd schopny zachytit. Vrhač byl instalován v šachtě na zádi pod úrovní horní paluby, která mohla být překryta výsuvným panelem pro zajištění vyšší bezpečnosti letového provozu. Mezi systémy Sea Dart a Limbo byla totiž umístěna malá letová paluba pro lehký vrtulník Westland Wasp. Ten nenesl žádné senzory a plnil hlavně funkci nosiče 324mm torpéd či hlubinných pum nebo později lehkých protilodních střel AS.12. Na rozdíl od třídy County bylo upuštěno od hangáru, na čemž kromě úsporných důvodů svou roli sehrál také fakt, že jednotky Type 82 měly operovat v uskupeních s letadlovými loděmi, a proto nebyly odkázány na vlastní letecké vybavení.


Hlavní výzbrojí torpédoborce Type 82 byl raketový systém Sea Dart, jehož dvojité otočné OZ je vidět na zádi. Před ním je umístěn jeden ze dvou SŘP Type 909

Vyhledávání vzdušných cílů na velké vzdálenosti, včasnou výstrahu a navádění stíhacích letounů zajišťoval přehledový radar Type 965M. Vstupním zdrojem informací pro systém GWS 30 byla mnohem přesnější stanice Type 992Q středního dosahu, obstarávající také řízení palby 114mm kanonu. Tuto sestavu doplňovaly navigační radar Type 978 a dva SŘP Type 909, sloužící k navádění střel Sea Dart. Detekci ponorek měl na starosti sonar Type 184M, kterému asistoval sonar Type 162M, určený k vyhledávání ponorek ležících na mořském dně. Palbu systému Limbo řídil sonar Type 170B. I když senzory do značné míry odpovídaly torpédoborcům třídy County druhé výrobní série, HMS Bristol byl vybaven novým bojovým řídicím systémem ADAWS 2. Ten se od předešlé varianty odlišoval použitím mnohem výkonnějších digitálních počítačů Ferranti FM-1600 a dalšími vylepšeními včetně systémů na přenos dat ve standardech Link 10 a 14. Z pasivních prostředků vlastní obrany plavidlo zprvu neslo jen vlečené protitorpédové klamné cíle Type 182.

 

V nečekaně dlouhé službě

Kýl torpédoborce byl položen 15. listopadu 1967 v loděnicích Swan Hunter Shipbuilders, k jeho spuštění na vodu došlo v červnu 1969 a zařazení do služby se uskutečnilo 31. března 1973. V listopadu 1974 na palubě jednotky vypukl zničující požár a nechybělo mnoho, aby byla poškození vyhodnocena jako fatální. Zdevastována byla totiž prakticky celá parní část pohonu a jistou dobu se zvažovalo o vyřazení HMS Bristol. Tehdy se však ukázkově projevila pružnost soustavy COSAG, když plavidlo pouze s užitím plynových turbín nejen ukončilo cyklus zkoušek zbraňových systémů, ale v této podobě sloužilo až do provedení oprav v letech 1976–1977. Až do modernizace realizované v letech 1979–1980 působil HMS Bristol hlavně ve zkušební roli. Tehdy byl vybaven sofistikovaným systémem pro radiotechnický průzkum UAA-1 Abbey Hill, dvěma vrhači klamných cílů Corvus a dvěma manuálně ovládanými 20mm kanony Oerlikon Mk.7 na nových platformách pod křídly můstku. Dále byl navigační radar nahrazen novým, Typem 1006, demontován byl vrhač Limbo a jeho šachta byla zaslepena. Doplněny byly také britský satelitní komunikační systém SCOT a americká WSC-3.

Reklama


HMS Bristol v roce 1982 ještě s radarem Type 965M. Před můstkem je vidět nedávno instalované vrhače Corvus, pod radarem Type 992Q na druhém stožáru antény systému UAA-1 a na letové palubě lehký vrtulník Wasp

Torpédoborec absolvoval první operační nasazení teprve v roce 1980 a poté často plnil funkci vlajkové lodě uskupení. Velké rozměry mu totiž dovolovaly snadno pojmout dodatečné členy štábů. Již při revizi výdajů na obranu z roku 1981 se ale seriózně zvažovala možnost jeho vyřazení ze služby v roce 1983. Argumentovalo se vysokými provozními náklady, na nichž se kromě relativně početné posádky podílelo i jeho unikátní a nestandardní vybavení komplikující údržbu. Škrt těmto úvahám učinila falklandské válka, na které HMS Bristol participoval od 25. května 1982. Až do jejího konce doprovázel letadlové lodě Royal Navy a po konfliktu se stal vlajkovou lodí jednotek zajišťujících stažení britských sil. Po návratu prošel krátkým upgradem, při němž hlavňovou výzbroj posílily dva 30mm dvojkanony GCM-AO3 a dva jednoduché 20mm kanony Oerlikon GAM-BO1. Instalovány byly na nových platformách za předním komínem, zřízených po sejmutí jeřábů klasických člunů, jejichž roli převzaly čluny kategorie RHIB a záchranné prámy.


Na základě zkušeností z falklandské války byla posílena lehká výzbroj torpédoborce. Na platformě za předním komínem jsou patrny 30mm dvojkanony a 20mm kanony, pod křídly můstku zase vrhače klamných cílů SRBOC

HMS Bristol se vrátil do služby počátkem roku 1983 a operoval do července 1984, kdy byl vyslán na další dvouletou modernizaci spojenou s opravami. Krátce předtím došlo k explozi v jeho kotelně, která vážně zranila tři muže a způsobila rozsáhlá poškození. Ta byla odstraněna v rámci prací obnášejících také nahrazení radaru Type 965M modernější stanicí Type 1022 a demontáž systému Ikara. K původně plánované záměně 30mm dvojkanonů americkými systémy Mk.15 Phalanx kategorie CIWS však nakonec nedošlo, stejně jako k instalaci trojitých 324mm torpédometů STW-1 pro lehká protiponorková torpéda. Plavidlo tak zůstalo zcela bezzubé vůči ponorkám. Doplněny ale byly radiolokační rušič Type 670 a čtyři americké vrhače klamných cílů systému SRBOC.


HMS Bristol po poslední modernizaci, již bez systému Ikara, zato s radarem Type 1022 na předním stožáru a rušičem Type 670 po stranách zadního stožáru

V září 1987 padlo rozhodnutí vyřadit torpédoborec z první linie, které však neznamenalo ukončení jeho kariéry v Royal Navy. Plavidlo totiž po přestavbě na cvičnou loď nahradilo torpédoborec HMS Fife třídy County v roli vůdčí jednotky Dartmouth Training Squadron. Za tímto účelem byly rozšířeny jeho ubikace, aby mohly pojmout sto kadetů, a na palubě byly zřízeny i učebny. Den 14. června 1991 byl koncem aktivního provozu HMS Bristol a stala se z něj stacionární cvičná loď (nástupce HMS Kent třídy County) zbavená zbraňových a většiny elektronických systémů. Jednotka, zakotvená na základně v Portsmouthu, v této podobě přečkala až do dnešních dnů a pro udržení dobrého technického stavu procházela průběžnými opravami. Ta poslední realizovaná, z let 2010–2011, prodloužila jeho životnost o dalších 10 let, po nichž jedináček definitivně poputuje do tavicích pecí.


Současná podoba HMS Bristol po přestavbě na stacionární cvičnou loď, zakotvenou na základně v Portsmouthu. Plavidlo dříve neslo také antény obou přehledových radarů a radiolokačních rušičů

Foto: Crown, US DOD, archiv
Zdroje: Rebuilding The Royal Navy, British Destroyers & Frigates, Royal Navy Destroyers Since 1945, Jane’s Fighting Ships, Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995, Guide To World Naval Weapon Systems, internet, archiv.

Přehled důležitých dat torpédoborce HMS Bristol

AAkt. číslo

Jméno

Zahájení stavby

Spuštění na vodu

Zařazení do služby

Vyřazení ze služby

D23

Bristol

15. 11. 1967

3. 6. 1969

31. 3. 1973

 

Základní technicko-taktické údaje torpédoborce HMS Bristol po dokončení

Standardní výtlak (t)

6300

Plný výtlak (t)

7100

Max. délka (m)

154,5

Max. šířka (m)

16,8

Max. ponor (m)

6,8

Typ pohonu

COSAG

Výkon pohonu (kW)

2× 11 000

2× 16 400

Max. rychlost (uzly)

30

Max. dosah (nm/uzly)

5000/18

Hlavňová výzbroj

1× 1 114mm

Protiletadlové ŘS*

1× 2 GWS 30 (38)

Raketová torpéda*

1× 1 Ikara (24)

Rak. hlub. pumy

1× 3 Limbo

Vrtulník

1× Wasp

Posádka

400

* Palebný průměr na plavidlo.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více