Kořist ve jménu státu

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 26.134

Sovětská trofejní služba se rodila až v průběhu války – v jejím závěru však již představovala velice výkonnou složku.

Když měla v roce 2014 v létě německá kancléřka Angela Merkelová otevírat v Petrohradu společně s ruským prezidentem Vladimirem Putinem výstavu uměleckých děl, došlo k náhlé změně programu. Kancléřka místo na výstavu zamířila domů do Berlína. Důvod byl prostý: Rusům se příliš nezamlouval její projev, ve kterém hodlala oficiálně požádat o navrácení eberswaldského zlatého pokladu, jejž sovětští vojáci krátce po skončení druhé světové války odvezli z Berlína do Moskvy. Nejedná se o jedinou vzácnou německou památku, která v roce 1945 změnila svého majitele. Sovětská trofejní služba se v posledních měsících války a krátce po jejím završení totiž činila, seč mohla.

Reklama


Německo se musí spokojit s replikou původního eberswaldského pokladu

Do druhé světové války vstoupila Rudá armáda (RA) bez jakékoliv trofejní služby. První pokus řešit tento problém byl učiněn již v srpnu 1941. Tehdy došlo k zásadní přestavbě týlových služeb armády. Na centrální úrovni byl zřízen oddíl evakuace týlu Rudé armády, který byl postaven na základě ekonomického oddělení Generálního štábu RA. Také u jednotlivých frontů, armád a divizí vznikaly evakuační oddíly. U útvarů začaly působit pracovní skupiny tohoto zaměření. Úkolem všech těchto orgánů bylo shromažďovat trofejní a nepotřebný materiál v k tomuto účelu zřizovaných skladech. Především se však v této fázi války zaměřovaly v ohrožených oblastech na evakuaci vojenských základen a potřebného průmyslu směrem na východ.

V praxi se velice rychle ukázalo, že tato nově vytvořená struktura se příliš nehodí pro shromažďování trofejního materiálu. Během bitvy o Moskvu přišel protivník jen od 16. listopadu do 18. prosince 1941 o 870 automobilů, 1 434 tanků, 575 děl a 339 minometů. V nařízení národního komisaře obrany SSSR z poloviny prosince se přitom upozorňovalo na to, že u Západního frontu k žádnému organizovanému sběru trofejních předmětů nedochází. Chybí prý jakákoliv ochrana těchto protivníkem opuštěných věcí a dochází k tomu, že si je rozebírá civilní obyvatelstvo.

Problém spočíval v tom, že nově vytvořené struktury byly k plnění takto rozsáhlých úkolů naprosto nedostatečné. U mnohých pluků totiž trofejní skupiny nebyly zformovány vůbec a u dalších byly na neúplných počtech, a to za situace, kdy množství trofejního materiálu prudce narůstalo.

Sovětští generálové a důstojníci si prohlížejí ukořistěnou německou tankovou techniku

 

Porodní bolesti služby

Reklama

Bylo zřejmé, že je potřeba vybudovat od základu speciální službu s řídicími složkami, útvary a technickými prostředky. V březnu 1942 vydalo vrchní velení nařízení o sběru a převozu trofejního materiálu a o shromažďování železa a barevných kovů. Za tímto účelem byly zřízeny dvě komise: jedna měla na starosti trofejní materiál a druhá shromažďování železa a barevných kovů v přifrontové oblasti. V této souvislosti byla na hlavním týlu Rudé armády zřízena složka zabývající se sběrem a využíváním trofejních zbraní, majetku a kovového odpadu. Tomuto nařízení se organizačně přizpůsobily i další velitelské stupně Rudé armády. Mnohem důležitější však bylo, že v každé vševojskové armádě byla zřízena trofejní rota o zhruba 200 vojácích.

Nehledě na přetrvávající organizační nedostatky v této oblasti, nekompletnost podřízených jednotek a především jejich nedostatečné technické vybavení se činnost trofejní služby výrazně zlepšila. Jen v květnu 1942 se podařilo díky těmto opatřením získat tolik potřebných 105 525 t kovového odpadu a 4 209 t barevných kovů, což výrazně převyšovalo původní plán. Kromě toho tato služba zajišťovala ochranu a evakuaci vojenského a civilního majetku, opravu automobilů, sběr deficitních materiálů a náhradních dílů.


Během bojů na sovětském území se trofejní služba zaměřovala především na výzbroj německé armády

 

Velký nárůst po Stalingradu

Nové úkoly čekaly sovětskou trofejní službu po porážce německých vojsk u Stalingradu a po následné zimní ofenzivě Rudé armády. Z důvodu očisty bitevního pole od velkého množství bojové techniky a zbraní byl u Donského frontu zřízen speciální zesílený trofejní útvar. Jeho organizační struktura byla posílena o sedm trofejních rot, pět trofejních praporů, frontovou trofejní brigádu, evakuační rotu, sedm armádních skladů, tři pracovní prapory a některé další složky. Výrazný nárůst útočných operací Rudé armády v roce 1943 však vyžadoval celkové posílení trofejní služby a především zvýšení její pohyblivosti.

Tato služba musela navíc plnit i úkoly národohospodářského charakteru. Na dobytých územích bylo potřeba zajistit ochranu továren a nejrůznějších zařízení, a to až do okamžiku jejich předání místním orgánům. Nemalé úkoly byly také spojeny s očistou železnic, silnic, průmyslových objektů a polí od min a výbušných nástrah. Z důvodů nedostatku ženijních jednotek na frontě musela i tyto úkoly plnit trofejní služba. Na osvobozených územích poskytovala pomoc orgánům místní správy v oblasti zásobování potravinami, zprovozňování nemocnic, škol a při opravách zemědělského inventáře. To všechno vyvolávalo potřebu posilování nejen početních stavů a vybavení těchto jednotek, ale i speciální přípravu jejich příslušníků.

 

V nové podobě

I přes veškerá přijatá opatření v trofejní službě ovšem přetrvávaly nedostatky. Její složky se během velkých ofenziv příliš zpožďovaly za bojovými jednotkami. Za příčinu byla označena nedostatečná operativnost a řízení ze strany trofejních orgánů. Zásadní změny čekaly trofejní službu v roce 1943. Dvě vrcholové komise byly v dubnu nahrazeny centrálním orgánem pro shromažďování trofejní výzbroje a majetku. Od toho se odvíjela celková reorganizace této služby. Začaly se formovat nové trofejní útvary; při trofejních skladech vznikaly demontážní čety. Zřizování nových složek této služby se nevyhnulo ani letectvu. Letecké armády byly doplněny o technické trofejní roty. Při jednotlivých frontech se formovaly trofejní brigády.

Významným počinem bylo zřízení pěti železničních evakuačních vlaků a tří samostatných nakládacích oddílů předurčených pro manipulaci s objemnými břemeny. Především ale došlo k vytvoření systémové struktury trofejních útvarů na všech velitelských stupních, frontem počínaje a brigádami konče. Při hlavním velitelství působil hlavní výbor pro trofeje. Tento orgán byl zřízen i na velitelstvích frontů; při armádách působily oddíly trofejního ozbrojení armády a na sborech, divizích a brigádách existovaly trofejní oddíly. Bdít nad tím, aby nedocházelo k rozkrádání trofeje, bylo úkolem jednotek kontrarozvědky Směrš. Její příslušníci pracovali prakticky ve všech strukturách trofejní služby. Svým výnosem z 28. dubna 1944 hlavní výbor pro trofeje také jednoznačně stanovil úkoly podřízeným složkám. Patřilo sem např. i dodávání trofejních zbraní do výcvikových center Rudé armády. Vojáci tak měli možnost učit se, jak je nejsnadněji vyřadit z provozu. V červnu 1943 byla z ukořistěných zbraní dodaných trofejními složkami zřízena výstava, kterou za pět let existence navštívilo sedm milionů lidí.


Hlídání trofejního majetku měli na starosti příslušníci kontrarozvědky Směrš

Reklama

 

Trofejí se stali i vědci

Skutečné žně pro trofejní službu nastaly počátkem roku 1945, kdy se Rudá armáda dostala na německé území. V této fázi se začínalo mnohem víc než o kořistní válečný materiál jednat o významné prvky národního hospodářství. Sověti demontovali a odváželi do SSSR celé výrobní závody, stroje, zásoby surovin, produktů, ale i běžné spotřební zboží. Významnou kořist představovalo duchovní bohatství a průmyslové patenty. V závěru války byli do Berlína odesláni odborníci Akademie věd SSSR, kteří měli za úkol na místě posuzovat výsledky vědecké práce a vyhledávat vhodné německé vědce a inženýry. Ti pak byli i s rodinami odváženi do Sovětského svazu. Není třeba zdůrazňovat, že v popředí jejich pozornosti byl především jaderný průmysl a raketový výzkum.

Celkově za dobu války Rusové zabavili 24 615 německých tanků a samohybných děl, více než 68 000 kanonů, 30 000 minometů, 16 milionů min, tři miliony pušek, 257 000 kulometů, dvě miliardy nábojů a 50 000 automobilů. Kromě toho bylo do SSSR odvezeno 10 milionů tun železa a 73 493 vagonů stavebního materiálů a bytového zařízení, jehož součástí bylo i 60 149 klavírů a pian. Kořist Rudé armády dále tvořilo 458 612 radiopřijímačů, 188 071 koberců, 941 605 kusů nábytku, 264 441 kusů kostelních a stolních hodin, 6 370 vagonů papíru, 3 338 000 párů nejrůznější civilní obuvi, 18 217 vagonů zemědělských nástrojů, 174 t zlata, stříbra a platiny, 2 259 000 t obilí, 430 000 t masných výrobků, 390 000 t cukru, 200 000 hl lihu, 186 vagonů vína a 16 000 t tabáku. V této souvislosti je potřeba ale říci, že množství surovin, produktů a dalšího materiálu, které Němci v předcházejících letech odvezli z území Sovětského svazu do Německa jako trofej, nebylo o nic menší.

 

Zájem o umění

Samostatnou kapitolu pro trofejní jednotky představovalo shromažďování a odesílání uměleckých předmětů do Sovětského svazu. V roce 1943 vypracovala Akademie věd SSSR plán kompenzace ztrát sovětských muzeí v době války na úkor uměleckých předmětů náležejících Německu. V únoru 1945 byla při státním výboru obrany zřízena speciální složka, která dostala na starost zajištění koordinace při vývozu kořistního materiálu z území Německa. Tento výbor, skládající se ze zástupců Akademie věd SSSR, Akademie věd USSR, Hlavního archivu, výboru majícího na starosti záležitosti umění a dalších institucí, měl slaďovat činnost trofejních komisí při jednotlivých frontech. Jejich úkolem bylo vyhledávat nejvýznamnější a nejcennější předměty nejen v oblasti umění, ale i vědy.

Většinou přímo na místě přijímaly rozhodnutí o vývozu kulturních cenností, jako odloženého jmění, příp. jmění, které nemá majitele. Ke shromažďování těchto cenností se budovaly speciální sklady. Bezprostředně v komisích působili jako odborní poradci pracovníci sovětských muzeí a divadel, mezi nimiž nechyběli např. kurátor moskevského muzea keramiky B. Aleksejev, jeden z nejznámějších sovětských historiků prof. V. Blavatskij a mnozí další. Tito experti byli aktivováni pro službu v armádě a na štábech armád pro ně byla zřízena důstojnická místa. Předměty, o které se předem zajímaly trofejní komise, byly vytipovány na základě odborné literatury.

Pět důstojníků Centrálního muzea Rudé armády odletělo do Berlína 25. dubna 1945 s poněkud zvláštním úkolem: měli pro muzejní sbírky shromažďovat relikvie fašistického Německa. Především se zaměřovali na předměty, ke kterým měli určitý vztah představitelé třetí říše. V čele této skupiny stál samotný náčelník muzea plk. I. Gorjuškin.

 

Stalinův rozkaz

Již následujícího dne podepsal Stalin rozkaz č. 9256, který nařizoval výboru pro umělecké záležitosti vyvézt na základny v Moskvě ty nejcennější umělecké předměty z Německa za účelem kompenzace ztrát, které vznikly sovětským muzeím a podobným zařízením v době druhé světové války. Tento rozkaz byl přitom vydán ještě před Postupimskou konferencí, která měla kromě jiného stanovit válečné reparace poraženému Německu. V samém závěru války, 6. května 1945, byla do Berlína vyslána skupina specialistů, jejímž úkolem bylo vyhledávat v Německu sbírkové předměty sovětských muzeí a knihoven, které byly v době války konfiskovány a odvezeny německými vojáky.

Co všechno bylo na základě tohoto rozkazu převezeno do Moskvy, se nepodařilo nikdy dohledat. Zpočátku totiž bylo ve sběrných skladech soustředěno velké množství předmětů bez jakékoliv evidence. Ty si s nemalou oblibou mnohdy rozebírali vysocí důstojníci a především jejich ženy. Alespoň to vyplývá z výpovědi genmjr. Alekseje Sidněva, který měl tyto záležitosti na starosti.

V této souvislosti je zajímavá informace, kterou projednával ústřední výbor komunistické strany v roce 1948. Týkala se údajného nedůstojného chování maršála Georgie Žukova v období od skončení války do března 1946, kdy vykonával funkci 1. velitele sovětské skupiny vojsk v Německu. Přestože údajně tento Hrdina Sovětského svazu byl ze strany státu plně zabezpečen vším potřebným, zneužíval svého služebního postavení a pro svoji osobní potřebu si přisvojil, a z Německa následně i vyvezl nemalé množství různých cenností. Při prohlídce jeho chaty bylo objeveno 55 vzácných obrazů. Pro objektivitu je potřeba uvést, že tato zpráva vznikla v době, kdy se Stalin již obával jeho popularity, a tudíž u něho upadl v nemilost.

Mnohé z uměleckých předmětů zmizelých bezprostředně po skončení války se dodnes objevují na nejrůznějších aukcích starožitných předmětů a na antikvariátním trhu. Jiné zůstávají skryty očím veřejnosti v domech a letních rezidencích potomků nejvyšší vojenské a stranické nomenklatury válečných let.


Ukořistěné umělecké předměty v oblasti Drážďan soustřeďovala Rudá armáda na zámku Pillnitz

 

Spor o poklady

Když pomineme tyto soukromé trofejní aktivity, bylo do Sovětského svazu odesláno 24 železničních vagonů historických a uměleckých předmětů. Ty nejvzácnější kusy putovaly letecky. To byl případ i eberswaldského zlatého pokladu. Jednalo se o největší německý nález z doby bronzové, který byl objeven v roce 1913 v hliněné nádobě při stavebních pracích u Eberswaldeu severně od Berlína. Poklad pocházející z 9. století před naším letopočtem se přes císaře Viléma II. dostal do berlínského Státního muzea pravěkých a raných dějin. Bezprostředně po válce byl ruskými trofejními orgány objeven v bunkru poblíž muzea a společně s dalšími 1534 velice vzácnými historickými předměty putoval v červnu 1945 do Moskvy. Na palubě letounu byl i další historický skvost, tzv. „Priamův poklad“. Jednalo se o 8 883 převážně zlatých předmětů, které v roce 1873 objevil při hledání bájné Troji německý obchodník a amatérský archeolog Heinrich Schliemann. Oba tyto poklady byly po válce uloženy v depozitářích Puškinova muzea v Moskvě a dlouhá desetiletí tajeny před veřejností. Ta se domnívala, že tyto vzácné předměty zmizely neznámo kde. V případě eberswaldského pokladu se v loňském roce jednalo o úplně první představení veřejnosti.


Priamův poklad

Ne všechny historické umělecké předměty zajištěné sovětskou trofejní službou čekal podobný osud. Např. artefakty ze života slavného hvězdáře Mikoláše Koperníka, zabezpečené ve Východním Prusku, byly krátce po válce předány polské straně. Mnohem vstřícněji při vracení uměleckých děl než vůči vládě Spolkové republiky Německo přistupovala Moskva k Německé demokratické republice. Té byly např. v roce 1956 vráceny sbírky drážďanské umělecké galerie, kterou tvořila naprosto ojedinělá sbírka velice vzácných obrazů, včetně Raffaelovy Sixtinské madony. Němci tyto obrazy v obavách před bombardováním ukryly v závěrečné fázi války v podzemní štole nedaleko Pirny. Zde je také objevila brigáda trofejní služby Rudé armády. Sbírky drážďanské galerie byly společně s dalšími předměty soustředěny v zámku Pillnitz u Drážďan, odkud putovaly po železnici v bednách do Moskvy. Ve stejném roce byl NDR vrácen i Pergamský oltář, jehož vznik je odhadován do doby 200–150 př. n. l. Mnohé z těchto předmětů se ale do bývalé sovětské okupační zóny vrátily poškozené.


Pergamský oltář se vrátil do NDR v 50. letech minulého století

V roce 1945 se díky činnosti trofejní služby dostala do Moskvy i Schneersonova knihovna (12 000 knih a 50 000 rukopisů shromažďovaných od roku 1772). O její případné vrácení se dodnes vedou spory. Ve Vídni zabavila koncem války sovětská trofejní služba kolekci vzácných knih knížat Esterházyů. O jejím vrácení Rakousku byla podepsána dohoda v roce 2012.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více