Felix Georg Jaschke jako nositel zlaté medaile Za statečnost

Autor : 🕔18.01.2017 📕2.420

Hledáme nové kolegy

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!

Podobné články

Další články autora

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 85.000,- Kč
♡ Chci přispět

Květoslav Growka

Fulnecký měšťan a soukeník Felix Georg Jaschke (24. 4. 1756 Fulnek – 20. 11. 1831 Fulnek) se zapsal do dějin velmi svérázným počinem. Shromáždil a do třinácti svazků rukopisné kroniky nazvané Fulneker Sammelchronik oder Quodlibet sepsal rozmanité osudy a události spojené s životem ve Fulneku a také historické informace získané z různých zdrojů, například z původní fulnecké augustiniánské knihovny.1 Výsledky jeho vášně jsou však problematické, neboť nelze mnohá jím uváděná fakta ověřit. Jaschke opisoval vše, co se mu naskytlo, a proto je zapotřebí obezřetnosti při nakládání s informacemi z jeho kroniky.2 Její cennou součástí však jsou kresby amatérského malíře – vedutisty Františka Kledenského (8. 9. 1766 Fulnek – 11. 1. 1853 Fulnek), který po sobě zanechal na 300 kreseb obcí, objektů a národopisných událostí Kravařska. Kresby sice nevynikají uměleckou kvalitou, ale mohou sloužit jako ikonografický pramen. 3

Práce s jednou kresbou nám umožní i malý faleristický exkurs. Kledenský do jednotlivých svazků kroniky namaloval portréty kronikáře Jaschkeho a na pozadí umístil na odiv stylizované vyobrazení jeho díla. Celkem známe třináct takto pojatých Jaschkeho portrétů, z nichž je patrné, jak kronikářovo dílo postupně narůstalo. V prvním svazku kroniky je to šest titulů, ve druhém osm, ve třetím čtrnáct a ve čtvrtém šestnáct. Tento cílový počet se pak opakuje i v pátém a šestém svazku a následně už jsou za Jaschkem zobrazovány knihy bez konkrétního určení. Na většině kreseb (s výjimkou prvních dvou svazků kroniky a dvou portrétů z jiných děl) je portrétovaný pojat v duchu výzdoby středověkých rukopisů, v nichž se uplatňovaly drobné figurální náměty, někdy realistické, jindy pitvorné, zvláště co se zvířat týká. Mnohé jsou pak skrytými náboženskými symboly. Na devíti Kledenského kresbách pod nohama kronikáře Jaschkeho pobíhají malí lvíčci, tudíž jednoznačný odkaz na biblického Daniela v jámě lvové. Bible představuje Daniela jako mladého šlechtice z rodu Judova, který se dostal do babylónského zajetí jako rukojmí a na Nabúkadnesarův rozkaz byl vyškolen na státního úředníka. Na udání žárlivých konkurentů byl vhozen do jámy mezi lvy, ale vyvázl bez úhony a dostalo se mu mnohých poct. Tento motiv iluminátoři často využívali jako atribut odvahy.4

O tom, jak se Jaschke cítil, kdo mu záviděl, těžko dnes licitovat. Ale o jeho psychologickém profilu vypovídá druhá část Danielovy legendy – dostalo se mu též mnohých poct, jak dosvědčuje na jeho portrétech medaile zavěšená na náprsní stuze, symbol úspěchu a odvahy. Jaschkeho životopisec Gustav Beck5 udává, že podle údajů c. a k. Válečného archivu byl Jaschke 16. 3. 1809 – tedy před bitvami s Napoleonem u Aspern a Wagramu - jmenován nadporučíkem I. přerovského praporu zeměbrany (Landwehr)6 a byl u této jednotky veden až do konce března 1811, po rozpuštění praporu se vrátil k civilnímu životu. Za svou činnost obdržel od arcivévody Jana (1782-1859), který vedl zeměbrance proti Francouzům,  „císařskou zlatou čestnou medaili“ (kaiserliche, goldene Ehrenmedaille) a od olomouckého arcibiskupa arcivévody Rudolfa biskupovu čestnou medaili (bischöftliche Ehrenmedaille).7

Vágní název medaile nás staví před otázku, čím byl vlastně Jaschke vyznamenán. Příliš nám nepomůže ani  její  schématické zobrazení na všech známých Jaschkeho portrétech. Víme totiž, že kreslíř Kledenský si s detaily mincí a medailí příliš nelámal hlavu8 -  na několika kresbách medaile je jasně patrný rakouský dvouhlavý orel, na jedné snad hlava panovníka. Na sedmi kolorovaných kresbách lze rozpoznat zlatou barvu medaile a červenou splývavou stuhu s černým pruhem uprostřed. Lze se hypoteticky domnívat, i s ohledem na výše popsanou výjimečnou sebeprezentaci, že se jednalo o mimořádné ocenění, jímž v té době byla toliko Pamětní a čestná vojenská medaile (Denkmünze) založená roku 1789 a udělovaná za statečné chování.

Medaile byla založena za rakousko-turecké války roku 1788. V jejím průběhu se do čela armády dostal stařičký maršál Arnošt Gideon Laudon (1717-1790), který si jako zkušený válečník uvědomoval, že vojáci jsou vystaveni těžkostem bojů, válečným útrapám i smrti a je nutno je tedy odměnit. Původně, stejně jako v ostatních armádách této doby, byla vojákům vyplácena víceméně nepravidelně odměna ve formě žoldu a válečné kořisti, přičemž záleželo samozřejmě na bohatství získané kořisti, poctivosti a majetnosti majitelů pluku, nebo samotného panovníka. Někdy byl zvýšen pouze žold a příděl kořalky. Chybělo viditelné ocenění zásluh a statečnosti prostého vojáka. Laudon vycházel ze zkušenosti důstojníků a statutu Vojenského řádu Marie Terezie, tedy nejvyššího vyznamenání pro důstojníky za projevenou statečnost na bitevním poli, založeného po bitvě u Kolína roku 1757. Pro poddůstojníky a prosté vojáky žádná podobná dekorace nebyla k dispozici. Císař Josef II. posoudil Laudonův návrh a 19. 7. 1789 založil Pamětní a čestnou vojenskou medaili.

Ve stanovách bylo určeno, že „medaili může získat každý statečný voják, včetně šikovatelů a strážmistrů. Při navržení je nutno dbát, aby došlo k ocenění statečnosti i moudrosti, nikoliv jen zištné chování, ale i vojenská rozvaha a kázeň byla rozhodující. Bylo přihlédnuto k záchraně života důstojníka či válečného kamaráda. Statečnost vojáka musí být doložitelná svědecky. Vyznamenání nikdy nemůže být předáno celé jednotce. Voják může získat medaili stříbrnou a pokud prokáže další čin statečnosti, může být navržen na udělení medaile zlaté, v tomto případě stříbrnou medaili odkládá a nosí jen medaili zlatou. Nositel zlaté medaile obdrží od císaře zvláštní finanční odměnu, která je rovná hodnotě jeho služebního příjmu. Nositel medaile stříbrné pak polovinu služebního přijmu (žoldu). Na příplatek mají vojáci nárok i v době míru. Při jmenování do důstojnické hodnosti se medaile stává majetkem důstojníka a může být nadále nošená. Kdo se dopustí zločinu či nečestného činu a je potrestán, musí medaili odevzdat svému veliteli. Po smrti vojáka je medaile majetkem pozůstalé rodiny.“ Medaile na aversu nese portrét císaře Josefa II., heraldicky vlevo, na reversu čtyři prapory a dvě standarty vzájemně zkřížené, mezi hroty nápis DER / TAPFERKEIT, vše obtáčí vavřínový věnec dole svázaný stuhou. Medaile byly do roku 1848 nošeny výhradně na stuze splývavé, dle stanov stuha bude růžově červená s postranními červenými pruhy“. Za panování císaře Františka II. v letech 1792-1835 byla ražena nová medaile s jeho portrétem, vzácně udělovaná v prvních střetnutích s Napoleonem. Pamětní a čestná vojenská medaile ražená roku 1804 po zániku Svaté říše římské a vyhlášení Rakouského císařství nese na aversu portrét císaře, heraldicky vlevo, s opisem FRANZ KAISER VON OESTERREICH a sign. medailéra J. Harnische. Na reversu čtyři prapory a dvě standarty vzájemně zkřížené, mezi hroty nápis DER / TAPFERKEIT, vše obtáčí vavřínový věnec dole svázaný stuhou. Zlatá medaile má průměr 40 mm a váhu 28 g.9

Ke změně statutu vzácné medaile udílené za statečnost před nepřítelem došlo 19. 5. 1809, dva dny před „krvavými velikonocemi“ bitvy u Aspern. Stalo se tak nařízením císaře Františka II., který nejenom původní statut potvrdil, ale zejména výhody spojené s udělením doplnil a rozšířil: „Za statečnost a udatnost a vojenské zásluhy před nepřítelem, pro ty příslušníky císařského vojska, kteří nemohou získat Vojenský řád Marie Terezie, byla již jako odměna založena císařem Josefem II. čestná zlatá a stříbrná medaile, a to do hodnosti šikovatele a strážmistra, která mimo peněžních výhod přináší držiteli veřejné uznání a zároveň se stává vzorem hodným následování jeho vojenskými druhy. Od doby založení čas i předpoklady doby vynutily si na této již založené instituci rozličné změny.“ Zásadní změnou bylo, že mimo příslušníků řádné císařské armády mohla být medaile udělena také příslušníkům dobrovolnických oddílů či sborů, pokud jsou mimořádně k obraně vlasti zorganizovány, a udělování medaile bylo převedeno na velitele jednotlivých armádních sborů. Navíc bylo toto ocenění přejmenováno  na medaili Za statečnost.

Jisté je, že  Felix Georg Jaschke zřejmě obdržel medaili pod starým názvem, asi ražbu z roku 1804, ale v duchu nového statutu jako příslušník zeměbrany od velitele své armádní složky. Matoucí pouze je, že byl ve stavu důstojníků, jak dokládá i jeho portrétní obraz v uniformě s medailí na hrudi.10 Ač sice neznáme podrobnosti, které vojenské šarvátky se zúčastnil a za jaký čin tak mimořádné vyznamenání obdržel, nemění to nic na skutečnosti, že Felix Georg Jaschke patřil k hrstce, zhruba ke dvěma stovkám hrdinů - nositelů zlaté medaile v rakouském mocnářství 19. století.

Druhá uváděná medaile olomouckého arcibiskupa a kardinála Rudolfa Jana, rakouského arcivévody, jež byla darem, nikoli vyznamenáním, nebyla nositelná. Jednalo se o jeho intronizační medaili z roku 1819, zřejmě stříbrnou o průměru 44 mm.11 Arcibiskup byl znám jako mecenáš umění, zejména hudby, ale i jako podnikatel. Hledejme důvod pro ocenění Felixe Jaschkeho. Byl, byť v lokálním měřítku, též znám jako příznivec umění, hudby a literatury; dále obchodník Jaschke byl osobností přesahující své město, např. pro svou angažovanost v sociální politice státu jako zástupce opavského kraje.12 To mohly být důvody, proč obdržel medaili zřejmě při nástupu nového arcibiskupa na olomoucký stolec 9. 3. 1820, kdy mohl být členem delegace města a fulnecké farnosti.

V každém případě může být město Fulnek na tohoto svého občana hrdé právě pro odvahu, s níž nasadil svůj život při obraně vlasti a získal ve své době nejvyšší vůbec myslitelné státní vyznamenání. Před zlatou medailí Za statečnost musí smeknout všichni nositelé vysokých řádů „vysezených“ v úřadech, udělovaných z pozice zastávané funkce a původu.

Květoslav Growka

Poznámky

1. O něm naposledy Bibliografický slovník Slezska a severní Moravy, sešit 1, Ostrava – Opava 1993, s. 55. Jaschkeho kronika je uložena v Moravském zemském archivu v Brně, G 13, Sbírka rukopisů německého historického spolku, inv. č. 47.

2. Nalezneme zde velmi cenné numismatické zápisy, ale vysloveně zavádějící kresby, viz Growka, Květoslav – Hradilová, Jana: Nálezy mincí v Jaschkeho fulnecké kronice, Vlastivědný sborník Novojičínska 60, 2010, s. 178-182.

3. Bibliografický slovník Slezska a severní Moravy, Nová řada, sešit 10 (22), Ostrava 2007, s. 38-39.

4. Srovnej např. s románským rukopisem Jeronýmův komentář ke Knize Danielově z Citeaux z 12. stol., Kneidl, Pravoslav: Z historie evropské knihy, Praha 1989, s. 40; nebo iluminace ve Františkánské bibli v Knihovně Národního muzea Praha po roce 1270, Fouilloux, Danielle a kol.: Slovník biblické kultury, Praha 1992, s. 47.

5. Beck, Gustav: Felix Georg Jaschke. Sein Lebensbild. Das Kuhländchen 9, 1927, s. 1-4. Děkuji zástupci ředitelky  Muzea Novojičínska Radku Poláchovi za poskytnutí kopie článku a obrazové přílohy.

6. O vzniku zeměbrany viz kolektivní práce Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918 , Praha 2003, s. 205-206.

7. Uvádí ve vlastní kronice, II. díl, 164/524.

8. Growka, K. – Hradilová, J.: Nálezy... , c. d.

9. Koláčný, Ivan: Řády a vyznamenání Habsburské monarchie. Praha 2006, s. 171-173; Měřička, Václav: Orden und Ehrenzeichen der Österreichisch-Ungarischen Monarchie. Wien-München 1966, s. 70 – exemplář ve sbírce prof. G. Fattoviche, Benátky, Itálie.

10. Nechal namalovat i portrét své druhé ženy Kateřiny Jaschke, roz. Pappa († 21. 12. 1822). Obraz publikoval černobíle  Beck, c. d., s. 2. Srovnej s vyobrazením důstojníka in Pod císařským ..., c. d., s. 218.

11. Medaile byla ražena o dvou velikostech – velká a malá – a v několika kovech, viz Taul, Antonín: Olomoucké medaile, plakety, žetony a známky. Olomouc 1969, s. 55, č. 277-280; Suchomel, Dan – Videman, Jan: Mincovnictví olomouckých biskupů a arcibiskupů (1608-1820). Kroměříž 1997, s. 317.

12. Takto je uveden v ročence Schematismus für das Markgrafthum Mähren und Herzogthum Schlesien auf das Jahr 1809. Brünn-Olmütz 1809.

Autor : 🕔18.01.2017 📕2.420

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře