Válka o Samou

Autor : 🕔09.12.2016 📕2.507

Podobné články

Další články autora

Poučeni více či méně romantickými příběhy vzbouřenců z Bounty, Jacka Londona a Roberta Louise Stevensona, nebo populárně naučnými cestopisy českého etnografa Miloslava Satingla, máme povětšinou Tichomoří a jeho malebné ostrovy spojeny s pohodovou atmosférou plnou slunce a nekonečným oceánem omývaných palmových pláží, kde vládne věčný mír a klid. Pomineme-li hořkou zkušenost 2. světové války, kterou do Tichomoří zavlekli Japonci, bylo by naivní se domnívat, že zdejší obyvatelé předtím nikdy nepoznali krvavou řež. Už ve 13. století, dávno před objevením ostrovů Samoa Evropany, se zdejší obyvatelé bránili útokům králů z ostrovů Tonga. O šest století později se pak o Samou chystaly utkat dokonce tři velmoci najednou – Velká Británie, Spojené státy a Německo!

 

Dobový obrázek ostrovů Samoa. Vlevo reklamní plakát rejdařství  Nord Deutscher Lloyd a jejího lodního spojení do jižních moří, vpravo nahoře snímek německého guvernéra Wilhelma Solfa

Až do počátku 19. století si Samojci žijí svým životem, od objevení ostrovů Nizozemci počátkem 18. století jen sporadicky zpestřeným tu a tam další návštěvou nějaké evropské plachetnice.

V roce 1830 však přichází na ostrov John Williams z Londýnské misijní společnosti, aby zdejší obyvatele obrátil na křesťanství, a po něm i první osadníci. V letech 1839-61 jsou na ostrovech postupně otevřeny konzuláty Velké Británie, Spojených států a Německa a začínají zde rozvíjet činnost nejrůznější obchodní společnosti.

Jednou z prvních se stala hamburská společnost Haus Godeffroy, jejíž tehdejší šéf Johann Cesar VI. Godeffroy byl přezdíván „Králem jižních moří“ (Südseekönig). Z jejího podnětu byly na úrodných ostrovech, bohatých navíc na vodu, zakládány po roce 1865 četné kokosové plantáže, pro jejichž pěstování se na Samou dovážely pracovní síly z Číny a nebo Melanésie. Německé podnikání nevraživě sledovaly konkurenční britské a americké společnosti, které se pro sebe snažily získat obdobné koncese a za tím účelem se snažili ovlivnit i volbu samojského krále.

V druhé polovině 70. let 19. století zde začali získávat navrch Američané, kterým se podařilo získat přístavy Pago Pago a Tutuila ve východní části souostroví. Němci se však nemínili nechat z oblasti vytlačit a kontrovali obsazením hlavního města na ostrově Upolu. V roce 1884 se vylodila německá námořní pěchota v Apii a král Malietoa Talavou uzavřel s Německou říší smlouvu, která jí měla na ostrovech zajistit podstatně větší vliv.

Význam ostrovů Samoa a zájem o ně však stoupal i z jiných důvodů – ostrovy ležely zhruba v polovině cesty mezi Amerikou a Čínou a představovaly strategickou zastávku, důležitou pro doplnění paliva a zásob.

Napětí zhoustlo rok po vylodění Němců v Apii zásluhou příliš horlivého císařského komisaře Gustava Traverse, který s podporou dělového člunu SMS Albatross vyvěsil nad dosud neutrálním městem Apia říšskou vlajku. V očích britských a amerických obchodních soupeřů to znamenalo jediné: německou anexi ostrovů!

Mapa německých zámořských území v Tichém oceánu

Napětí houstlo. V září 1886 zamířil ze Sydney do Apie na svou první plavbu na nově otevřené lince k ostrovům Tonga a Samoa poštovní parník Severoněmeckého Lloydu Lübeck. V červenci následujícího roku se konala ve Washingtonu konference mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Německem, která měla vyřešit sporné otázky ohledně Samoy, ale výsledek byl více než chabý, protože německý mandát nad ostrovy obě zbývající velmoci odmítly akceptovat. Mezi mocnostmi stoupalo napětí, které ještě umocnilo vyslání válečných lodí do kritické oblasti.

Poštovní parník ADLER (1884) rejdařství Nord Deutscher Lloyd. Podobně vyhlížel i parník LÜBECK

Z Německa se ještě na sklonku roku 1887 vydal do Pacifiku tehdy zbrusu nový dělový člun SMS Eber, budovaný speciálně pro službu v jižních mořích. Přestože se během cesty potýkal s řadou potíží včetně požáru v uhelném bunkru, dorazilo 131 dnech do Apie. Situace se zdála klidnou, a tak v červenci zamířil na inspekční cestu k Marshallovým ostrovům, další německé zájmové zóně.

Mezitím k ostrovům Samoa dorazili Britové a Američané. První sem poslali korvetu HMS Calliope, vyzbrojenou čtyřmi šestipalcovými a dvanácti pětipalcovými kanóny, zatímco Spojené státy zastupovala těžce vyzbrojená paroplachetní fregata USS Trenton s jedenácti osmipalcovými děly, šalupa USS Vandalia a dělový člun USS Nipsic.

Když se SMS Eber vrátil do Apie, situace se stávala už notně horkou. Britové a Američané tehdy údajně vtrhli na německé plantáže a začali tam rabovat. Samojský král, věren smlouvě s Německem, vyzval posádky německých lodí, aby zasáhli. V apijské rejdě tehdy kromě Eberu kotvila ještě korveta SMS Olga, dělový člun SMS Adler a dále dvě německé obchodní lodi – bark Peter Godeffroy a škuner Lily.

Německá korveta SMS OLGA

Co do počtu válečných plavidel byly síly relativně vyrovnané, ale skutečně jen relativně, protože německé lodě měly nepoměrně slabší dělostřeleckou výzbroj. Přesto se Němci rozhodli zasáhnout a 18. prosince 1888 došlo k potyčce s Američany v osadě Vailele. V následné přestřelce, které se zúčastnilo na 220 německých vojáků, bylo 14 Němců zabito (někdy se uvádí 16) a dalších 38 zraněno (některé prameny uvádějí číslo 27). Situace se poté trochu zklidnila, ale napětí mezi mocnostmi trvalo. V té době opustil Apii dělový člun SMS Eber, aby odplul do Aucklandu odvysílat telegram o událostech na ostrovech, a poté se okamžitě vrátil nazpět.

Německá mapa událostí z 15. na 16. března 1889 v přístavu Apia

Vrátil se však jen vstříc nečekané pohromě. Všech sedm  válečných lodí kotvilo 13. března 1889 v apijské přístavné rejdě, když udeřil tajfun. Nazítří ráno už byla bouře tak silná, že lodě nebyly schopné se udržet na kotvách ani s plným výkonem svých strojů. Eber se snažil držet dokonce na třech kotvách, ale nebylo mu to nic platné. Nejprve se několikrát srazil se sousedními plavidly, poté přišel o kormidlo a nakonec se utrhl i z kotev a vlny ho vrhly na útesy, kde se rozlomil. Třiasedmdesát členů posádky včetně kapitána zahynulo, zachránili se jen čtyři muži.

O mnoho lépe se nevedlo ani Adleru, který skončil se zlámanými stěžni převrácený na mělčině asi dvě stě metrů západně od Eberu. Jeho ztroskotání nepřežilo 20 mužů. Mezitím se americký dělový člun Nipsic srazil s německou korvetou Olga a krátce nato se roztrhl o skály. Následně se o útesy roztříštila šalupa USS Vandalia a s ní našlo smrt 43 mužů. Podobně se vedlo i barku Peter Godeffroy a škuneru Lily. Když viděl kapitán britské korvety Calliope tu spoušť, rozhodl se pro riskantní manévr a pokusil se dobrovolně zvednout kotvy a vyvést loď z přístavu. O podobný manévr se marně pokusila Olga, ale kvůli méně výkonným strojům byl její kapitán Erhardt nakonec rád, když se mu podařilo loď navést na mělčinu na pláži, a tak loď i posádku zachránit. Takové štěstí neměla poslední americká fregata USS Trenton, kterou vlny stejně jako předchozí dvě americké lodi vrhly na útesy. Když se 17. března moře konečně zklidnilo, leželo v okolí Apie sedm totálně zpustošených vraků…

Britská korveta HMS CALLIOPE a titulní stránka dobových novin The Illustrated London News

Tajfun nad ostrovy Samoa vzal mocnostem chuť do dalšího přikládání pod kotel hrozícího konfliktu a přiměl je zasednout za jednací stůl. Místem nové konference se stal Berlín, kde byla ještě v roce 1889 přijata dohoda o dalším osudu ostrovů Samoa. Ty měly sice formálně zůstat nezávislým královstvím, ale pod společnou správou všech tří mocností. Potvrzení samojského krále Malietoye Laupepy v jeho funkci pak proběhlo za účasti německé korvety SMS Bismarck.

Klid však vydržel jen do královy smrti v roce 1898. Novému konfliktu zabránila „nová dohoda“ z roku 1899, kdy si Německo a Spojené státy ostrovy Samoa rozdělily a Velká Británie byla odškodněna jinými tichomořskými ostrovy.

V únoru 1900 tak byla Východní Samoa vyhlášena za americké zámořské území (později přejmenované na Americká Samoa), zatímco Západní Samoa se stala německou kolonií pod eufemistickým označením „chráněné území“ a do čela zdejší správy byl  tehdy jmenován jako guvernér  dr. Wilhelm Solf (1862-1936).

Dr. Wilhelm Solf za opratěmi guvernérského kočáru, guvernérská rezidence (vlevo dole) a berlínské ministerstvo zahraničí (vlevo nahoře)

Tento vzdělaný diplomat se objevil na ostrovech v době, kdy se zde začalo rozvíjet hnutí  za samojskou nezávislost Mau, jehož heslem se stalo „Samoa mo Samoa“ (Samoa Samojcům). Vystudovaný filosof, indolog a právník na rozdíl od jiných koloniálních úředníků, lhostejno zda německých, britských či francouzských, projevil kupodivu dostatek taktu a diplomacie, aby zdejší Lauatiho povstání ukončil jednáním a bez použití síly.

Během svého desetiletého pobytu na ostrovech položil Solf základy dodnes fungujícího administrativního rozčlenění, zasloužil se o vybudování školského systému včetně 320 škol a v neposlední řadě se zajímal o pracovní a životní podmínky dělníků, pracujících na plantážích. A v případě porušení pravidel soužití neváhal zakročit i proti vlastním krajanům, jako v případě Richarda Deekena, odsouzeného v roce 1904 soudem v Apii za špatné zacházení s čínskými zaměstnanci.

Tento přístup a  schopnosti, které byly v ostrém protikladu k řadě krveprolití v jiných koloniích, ho v roce 1911 vynesly až do úřadu státního sekretáře (ministra) pro německé kolonie, odkud i nadále prosazoval umírněnou koloniální politiku, která se projevila mimo jiné i tím, že až do vypuknutí 1. světové války v německých koloniích nedošlo k žádnému povstání. Jako ostrý kritik tupé byrokracie usiloval o reorganizaci ministerstva kolonií a celé koloniální správy, ve funkci ministra se neváhal seznamovat se situací v koloniích přímo na místě a za tím účelem podnikl v letech 1912-13 dvě inspekční cesty do Afriky. Současně se snažil převést dosavadní mocenské soupeření v koloniích do roviny spolupráce, prosazovat v mezinárodních vztazích politiku usmíření a nepřenášet evropské spory na koloniální půdu. V tomto smyslu se Solf zasazoval také o to, aby do zámoří mířilo co nejméně německých vojáků.

Vedle toho však nelze přehlédnout, že i za Solfova působení na ministerstvu kolonií  pokračovalo německé úsilí o rozšíření jeho koloniální panství, a to zejména v Africe. Díky svým velmi korektním vztahům s Brity o tom Solf dokonce jednal v říjnu 1913 v Londýně se svým resortním protějškem – Lewisem Vernonem Harcourtem, s nímž se pokoušel (vcelku úspěšně) dohodnout rozdělení belgických a portugalských kolonií mezi Německo a Velkou Británii.

Všem těmto plánům a vizím učinila konec 1. světová válka. Ještě v jejím průběhu Solf sice spřádal plány na obnovu německého koloniálního panství, ale porážka Německa je definitivně pohřbila. Po válce setrval Solf v diplomatických službách a po obnovení diplomatických vztahů s Japonskem, které stálo během 1. světové války na straně dohodových mocností, byl jmenován velvyslancem v Tokiu, kde pomohl obnovit japonsko-německou společnost a založit japonsko-německý kulturní institut. V roce 1928 se vrátil do Německa a v roce 1930 získal doktorát na teologické fakultě univerzity v Göttingenu. Když se v lednu 1933 dostali k moci nacisté, prohlásil památnou větu: „To je konec Německa!“

Zemřel v roce 1936, ale jeho manželka Johanna dál udržovala kontakty s odpůrci Hitlerova režimu z diplomatických i vojenských kruhů.

Převrácený vrak dělového člunu SMS ADLER

Němci přišli o ostrovy ještě koncem srpna 1914, kdy se na ostrovech vylodily britské a francouzské jednotky. Jen několik týdnů poté se sice u břehů objevily obávané křižníky Tichomořské eskadry viceadmirála von Spee s cílem potopit nepřátelská plavidla. Ta už byla ale pryč a von Spee neměl čas ani chuť dobývat ostrovy nazpět. Chtěl se probýt co nejdříve do evropských vod, a proto zase zmizel za obzorem (v listopadu 1914 von Spee dílem potopil a dílem rozprášil britskou eskadru v bitvě u Coronelu u chilského pobřeží, aby o měsíc později sám skončil na dně Atlantiku v bitvě u Falkland).

Německá korveta SMS BISMARCK (vlevo) a pancéřový křižník SMS SCHARNHORST

Po skončení 1. světové války se ostrovy Samoa dostávají pod novozélandskou správu jako mandátní území Společnosti národů. Pro Samojce z toho však nic pozitivního nevyplynulo. Spíše naopak. Poté, co byla do apijského přístavu vpuštěna karanténní loď, rozšířila se po ostrovech nákaza španělské chřipky, na kterou zakrátko zemřela skoro třetina obyvatel.

V prosinci 1928 pan nespokojenost s novozélandskou administrativou vyvrcholila pokojnou demonstrací, kterou však novozélandské jednotky tvrdě rozehnaly a zabily přitom jedenáct demonstrantů včetně vůdce hnutí Mau a padesát dalších osob zranily. Teprve v roce 2002 se novozélandská premiérka Helen Clarková veřejně omluvila za „nevhodné a nepřiměřené chování vůči Samojcům během prvních let novozélandské správy“…

Samojci se nakonec ale přece jen dočkali a 1. ledna 1962 obdrželi jako první ze zemí Polynésie samostatnost.

OBĚTI A HRDINOVÉ SAMOJSKÉHO TAJFUNU:

SMS Adler

Dělový člun vznikl v loděnicích Kaiser Werft Kiel v roce 1883. Měřil 61,8 m a měl výtlak 1040 t. Dosahoval nejvyšší rychlosti 11 uzlů za hodinu a při rychlosti 9 uzlů doplul na vzdálenost 200 námořních mil. Posádku tvořilo 127-133 mužů, výzbroj se skládala z jednoho kanónu ráže 125 mm a pěti revolverových kanónů ráže 37 mm.

Dělový člun SMS Adler a dobový obrázek přístavu Apia

SMS Eber

Dělový člun vznikl ve stejných loděnicích jako SMS Adler v roce 1887 a přišel na 732 tisíc tehdejších marek. Měl ocelovou konstrukci, rozdělenou na pět vodotěsných oddílů, byl dlouhý 51,7 m a měl výtlak 735 t. Pohon obstarával dvojčinný parní stroj o výkonu 760 k, pohánějící lodní šroub o průměru 2,8 m. Plocha pomocného oplachtění činila 590 m2. Výzbroj tvořily 3 kanóny ráže 105 mm a 4 revolverové kanóny ráže 37 mm. Posádka čítala 81 mužů.

Dělový člun SMS EBER před tajfunem a po něm…

SMS Olga

Korveta Olga byla postavena jako jedna ze čtyř lodí této třídy v loděnicích AG Vulcan ve Štětíne v roce 1880 a pojmenována podle velkokněžny Olgy Nikolajevny Romanovcové,  dcery ruského cara Mikuláše I. a manželky krále Karla I. württemberského. Při délce 70,6 m měla výtlak 2147 t a poháněl ji dvojčinný parní stroj o výkonu 2367 k. Dosahovala nejvyšší rychlosti 12 uzlů a při rychlosti 10 uzlů mohla překonat vzdálenost 3420 mil. Posádka čítala 296 mužů. Výzbroj tvořily 2 kanóny ráže 88 mm a 12 revolverových kanónů ráže 37 mm.

*

V roce 1884 byla korveta Olga začleněna do tzv. Západoafrické křižníkové eskadry viceadmirála Knorra, která tehdy prosazovala „diplomacii dělových člunů“ v oblasti delty Nigeru a Gabunu a pomáhala získat pro Německo koloniální území dnešního Kamerunu. V září 1884 Britové iniciovali v oblasti povstání, které mělo Němce vytlačit, ale vojenské jednotky z lodí SMS Bismarck a SMS Olga povstání potlačily a vynutily si uznat německou koloniální nadvládu nad tímto územím.

USS Trenton

Celodřevěný paroplachetní trojstěžník byl postaven v newyorských loděnicích v letech 1875-76. Při délce 77 m měl výtlak 3800 t, dosahoval nejvyšší rychlosti 14 uzlů a jeho posádku tvořilo 477 mužů.

V únoru 1877 byl jmenován velitelem fregaty USS Trenton kapitán John Lee Davis a loď zamířila do Středozemního moře. Tam se stala vlajkovou lodí tzv. Evropské eskadry Spojených států, operující z francouzského přístavu Villefranche. Stalo se tak v době, kdy Rusko vypovědělo válku Turecku a tak Trenton trávil značnou část operační služby ve východním Středomoří. V mezidobí navštívil řadu evropských přístavů a v září 1881 se vrátil do Spojených států. O dva roky později byl reaktivován pro službu na Dálném východě. V září 1883 zamířil přes Atlantik, Středozemní moře, Suezský průplav, Ceylon a Singapur do Hongkongu, kam dorazil v květnu následujícího roku. Během služby křižoval mezi Čínou, Koreou a Japonskem, dohlížel na ochranu amerických státních příslušníků během nepokojů a plnil nejrůznější diplomatické mise. Na Dálném východě sloužil do května 1886 a poté se stejnou cestou vrátil do Spojených států.

V květnu 1887 se USS Trenton vypravil do zdvořilostní návštěvu Brazílie a v lednu 1888 se vypravil kolem mysu Horn do Pacifiku. Po zastávkách v Panamě a na Tahiti se 10. března spojil s dalšími plavidly Pacifické eskadry v přístavu Apia na ostrovech Samoa. O šest dnů později byl zničen během tajfunu. Nicméně posádka pod velením kapitána Normana von Heldreicha Farquhara ztratila v bouři jediného muže a ještě stihla pomoci trosečníkům z lodi Vandalia.

Americká fregata USS TRENTON (vlevo) a dělový člun USS NIPSIC

USS Vandalia

Paroplachetní šalupa (korveta) námořnictva Spojených států byla postavena v bostonských loděnicích v letech 1872-1875.  Měla výtlak 2033 t a na délku měřila 66 m. V roce 1876 byla začleněna do Evropské eskadry a po tři roky křižovaly vody Středomoří podél afrických, blízkovýchodních a tureckých břehů. V říjnu 1877 se na její palubě plavil jako cestující někdejší americký prezident Ulysses S Grant a v roce 1878 se loď vrátila do Bostonu. V následujícím roce se Vandalia stala součástí tzv. Severoatlantické eskadry, operující od Grand Banks až po Mexický záliv a Karibik. V roce 1884 zamířila do doků v Portsmouthu, aby se podrobila generální opravě. Po jejím skončení zamířila do Pacifiku, kde se stala vlajkovou lodí kontraadmirála Lewise Kimberlyho. V Tichém oceánu křižovala až do roku 1988, kdy se podrobila opravám v docích na Mare Island v San Francisku. Když se začátkem roku se vyhrotila situace mezi Německem a Spojenými státy na ostrovech Samoa, zamířila Vandalia do Apie, kde v ji v noci z 15. na 16. března zastihl ničivý tajfun.

USS Nipsic

Nejstarší z lodí, operujících v březnu 1889 v samojských vodách. Tento dělový člun byl postaven v letech 1862-63 v Portsmouth Navy Yard a pod velením korvetního kapitána George Bacona se od listopadu 1863 až do konce americké občanské války zúčastnil blokády Jižní Karolíny a přístavu Charleston. V červnu 1864 přitom zadržel konfederační škuner Julia, který se snažil prorazit blokádou do přístavu. Po válce sloužil USS Nipsic u Jihoatlantické eskadry, operující při brazilském pobřeží a v západoindické oblasti. V 70. letech 19. století byl přestavěn na dělový člun nové třídy Adams a v říjnu 1879 reaktivován. Opět sloužil v západoindické oblasti, odkud byl na jaře 1880 převelen v Evropské eskadře. U ní sloužil až do března 1886, kdy se vrátil do Spojených států ke generální opravě. V lednu 1888 se vypravil kolem mysu Horn do Pacifiku a od září sloužil jako plovoucí základna v apijském přístavu.

Během ničivého tajfunu v březnu 1889 se veliteli lodi, komodoru D. W. Mulinovi , podařilo najet s lodí na pláž a přestože paluba lodi byla poškozena a stroje poničeny, trup zůstal neporušený. Po nejnutnějších opravách  se loď vypravila 9. května do novozélandského Aucklandu, ale rozbouřené moře ji přinutilo vrátit. O několik dní později se nakonec USS Nipsic přeplavil do Pago Pago na ostrově Fanning a odtud na Havajské ostrovy. Od roku 1892 sloužil jako školní loď a v roce 1913 byl prodán na rozebrání.

HMS Calliope

Bezpochyby největší hrdinka událostí z března 1889, neboť jako jediná z lodí v apijské rejdě vyvázla ze smrtícího sevření zuřícího tajfunu.  Korveta HMS Calliope byla třetí lodí třídy Calypso, klasifikovanou také jako „malý křižník“, a představuje ukázku lodního stavitelství pozdního období viktoriánské éry Royal Navy. Byla poslední oplachtěnou parní korvetou a první z lodí své třídy s celkovou trupem, pokrytým dřevěnou obšívkou a pod čarou ponoru pobitou měděnými pláty. Calliope byla postavena v letech 1884-87 v loděnicích HM Dockyrad v Portsmouth.  Při délce 72 m měla výtlak 2770 t. Pohon obstarával parní stroj o výkonu 4000 k, který lodi umožňoval dosáhnout rychlosti 14 uzlů. Současně však nesla kompletní oplachtění barkového typu, které jí umožňovalo operovat i v těch nejodlehlejších oblastech, kde by mohly vzniknout potíže s nedostatkem uhlí.

Korveta HMS CALLIOPE (vpravo) a pohled na její dělostřeleckou palubu (vlevo)

Korveta Calliope byla typickou válečnou lodí Royal Navy, předurčenou k ochraně vzdálených držav impéria a jeho obchodních cest. Krátce po svém zařazení do služby byla pod velením kapitána Henry Coey Kanea vyslána do Pacifiku, kde střídavě operovala v australských a čínských vodách. Když se v roce 1888 vyhrotila situace v oblasti ostrovů Samoa a hrozil konflikt mezi Německem a Spojenými státy, byla vyslána do tamního hlavního města Apia, aby tam dohlédla na zájmy impéria. Tamní přístavní rejda byla vhodná nanejvýš tak pro čtyři lodě, ale v březnu 1889 jich zde bylo stěsnáno celkem sedm válečných a šest obchodních plavidel. A tehdy zasáhl ostrovy ničivý tajfun. Rychlost větru dosahovala 185 km/h a vodní příval se valil přístavní rejdou takovou silou, že kotvy lodí ztrácely oporu.

Calliope čelila náporu bouře pomocí pěti kotev, ale kapitán Kane se nakonec rozhodl kotviště opustit a pokusit se uniknout na volné moře z dosahu nebezpečných útesů. Nechal rozžhavit kotle, zvýšit tlak na maximum a když lodní šroub dosáhl 74 otáček, postačujících k dosažený patnácti-uzlové rychlosti, dal uvolnit kotevní lana.

V té době už byla Calliope jen nějakých dvacet stop od útesů a z boku se nebezpečně blížily neovladatelné americké lodi Vandalia a Trenton. Lodní šroub se co chvíli nořil ze zpěněných vln, ale stále se točil a metr za metrem razil korvetě cestu vpřed. Její boj s vlnami napjatě sledovala i posádka Trentonu, která Brity hlasitě povzbuzovala. Korveta se nakonec po několika hodinách probila ven z laguny další dva dny čekala na otevřeném moři, než se bouře utiší.

Když se vrátila zpátky do apijského přístavu, spatřila posádka Calliope totální spoušť. Pokusila se pomoci zachránit trosečníky z amerických lodí a když kapitán Kane zjistil, že není kde bezpečně zakotvit a jeho loď také potřebuje opravit, zamířil ke břehům Austrálie. Po návratu do Anglie byl palubní inženýr Henry George Bourke povýšen na hlavního inženýra flotily „za službu na Lodi Jejího Veličenstva Calliope“ (úspěšný boj lodi s přírodními živly byl posléze přisouzen kvalitě novozélandského uhlí), zatímco kapitán Kane byl vyznamenán rytířským stupněm Lázeňského řádu a v roce 1897 povýšen na kontraadmirála.

Korveta Calliope byla převedena do rezervy, v níž setrvala sedm let. Poté sloužila jako servisní plavidlo při výcviku mladých námořníků, jako cvičná loď námořních dobrovolníků-rezervistů a když byla v roce 1914 zařazena do služby nová válečná loď jménem Calliope, byla stará korveta přejmenována na Helicon. Nakonec však svou mladší jmenovkyni přežila, v 30. letech si vzala nazpět své původní jméno a do „důchodu“ zamířila definitivně v roce 1951! Na někdejší paroplachetní korvetu úctyhodná kariéra!

 

text převzat se souhlasem z https://www.ceskycestovatel.cz

 

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔09.12.2016 📕2.507

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře