Budeme se bránit - díl IV. (Boj beze zbraně)

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 15.854

Úvod

Po delší odmlce se vracím ke svým článkům zaměřeným na sebeobranu. Tento díl se bude věnovat sebeobraně beze zbraní, tedy boji holýma rukama. Proto bude velmi krátký, neboť bojovat beze zbraně se nelze naučit čtením sebelepšího psaného textu. Je prostě třeba najít si správného učitele a pod jeho odborným vedením začít s cvičením. V tomto díle si tedy řekneme spíše něco o tom, jak ho najít, než jak bojovat.

Přesto musíme začít alespoň krátkým úvodem o boji beze zbraní. Boj holýma rukama byl dříve mezi veřejností značně přeceňován, zejména dík vlivu akčních filmů (hlavně starší snímky s tématikou karate apod.) a agitaci různých škol bojových umění. Tehdy měl divák možnost vidět na plátně neozbrojeného hollywoodského hrdinu, který holýma rukama odzbrojil a přemohl celý houf ozbrojených protivníků. To vzbuzovalo falešný dojem, že při dobrém tréninku znalost způsobu neozbrojeného boje k účinné sebeobraně stačí.

Reklama

O to horší je fakt, že tuto iluzi v lidech často podporují i někteří učitelé sebeobrany. Jednoho z nich jsem viděl v  některém z televizních publicistických pořadů, kde tento pán tvrdil, že „zbraně jsou na ulici tím nejhorším zlem a on učí nejlepší způsob sebeobrany, tj. jak se ubránit holýma rukama.“ 

Ve skutečnosti však zbraň dává ozbrojenému člověku nad neozbrojeným ohromnou převahu a bohužel v sebeobraně musím počítat zejména s tím, že útočník zbraň (zejména nůž) mít bude. V rukou obránce zase zbraň podstatným způsobem dokáže vyrovnat též nevýhodu početní převahy nepřátel. V minulosti lidé během celého svého vývoje neustále hledali co nejúčinnější zbraně, které by je zvýhodnily před protivníkem. Kdyby bylo tak snadné holýma rukama porážet ozbrojené soupeře, patrně by si mohli tuto námahu ušetřit. Historie však naopak zná tragédie celých národů, které zmizely pod čepelemi lepších mečů nájezdníků…

Rozhodně však nechci tvrdit, že je tedy zbytečné se učit bojovat beze zbraně. Naopak, alespoň základní znalost tohoto způsobu boje je k účinné sebeobraně nezbytná, ve skutečnosti jsou však možnosti účinné obrany beze zbraně omezené - to závisí na situaci a způsobu útoku. Na druhou stranu by však bylo bláhové pořídit si zbraň či obranný prostředek a aspektem boje beze zbraní se vůbec nezabývat. Tvrzení „já se nepotřebuju učit nějaký hmaty-chvaty, protože mám slzák/nůž/bouchačku“ je rovněž nebezpečným extrémem.

Drtivá většina pouličních střetnutí se totiž odehrává na délku natažené paže, takže i v případě, že obránce je ozbrojen (ať už některým z nesmrtících obranných prostředků či chladnou nebo palnou zbraní), může být okolnostmi donucen k boji beze zbraně v těchto případech:

  1. k útoku došlo náhle a nečekaně a obránce musí k odražení prvního útoku použít některou z technik neozbrojeného boje, a tím získat čas k vytažení a použití svého obranného prostředku či zbraně;
  2. zbraň se nepodařilo vytáhnout, ať již vlastní nešikovností, nebo protože tomu útočník zabránil;
  3. zbraň obránci upadla nebo byla vyražena z ruky;
  4. zbraň selhala či došla munice;
  5. při použití zbraně hrozí zasažení nezúčastněné osoby.

Znalost technik neozbrojeného boje je důležitá ještě z jednoho důvodu - řada technik se zbraněmi (chladnou či krátkou palnou zbraní) je si s neozbrojeným bojem velmi podobná (některé střelecké postoje kupříkladu vycházejí z obranného postoje neozbrojeného člověka), a i úspěšné použití tzv. nesmrtících obranných prostředků může za jistých okolností záviset na znalosti některých prvků neozbrojeného boje, např. krytů.

V neposlední řadě znalost tohoto způsobu boje přispívá k většímu sebevědomí obránce a cvičení má jistě pozitivní vliv na fyzickou kondici a zdraví.

Zde bych ještě znovu rád upozornil, že tento seriál se nezabývá hospodskými rvačkami (domnívám se, že tomu se snad dokáže inteligentní člověk vyhnout), a hovořím-li tedy o zvýšení sebevědomí, nemám na zřeteli výchovu rváčů.  Bavíme-li se o pouličním střetnutí, mám tím na mysli skutečné přepadení, kde jde o zdraví, majetek a život.


Žena demonstruje sebeobranné tasení samonabíjecí pistole. Zatímco pravačka zvedá pistoli do pohotovostní polohy, levá ruka jde před obličej a je připravena blokovat útočníkovu paži, či vést úder do jeho tváře, aby si obránce udržel odstup a získal čas k dokončení tasení
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Smith_%26_Wesson_M%26P_Shield_-_Woman_Self_Defense.jpg
Reklama

 

Bojová umění či bojový sport?

Řekněme tedy, že jsme nahlédli nutnost studia neozbrojeného boje. Jaké vlastně máme možnosti? V zásadě dvě, buď si najdeme nějaký kurz sebeobrany, nebo začneme studovat některý z kontaktních sportů (box, kickbox) či bojových umění.

Z hlediska vhodnosti je samozřejmě nejlepší kurz nebo některý z modernějších bojových systémů, určených pro použití v reálném boji. Co to znamená?

Tradiční bojové sporty i bojová umění nejsou z hlediska sebeobrany tolik vhodné, protože mohou v obránci vytvořit špatné návyky. Nejde o to, že by byly neúčinné, to jistě jsou. Například v boxu vás určitě naučí, jak zasadit účinný úder a jak se správně krýt. Háček je v tom, že v boxu vás budou učit bojovat s jedním soupeřem podle určitých pravidel. Pouliční boj však žádná pravidla nemá. V bojových sportech se nemusíte učit krýt útoky pod pás a různé druhy úderů, (v některých jsou to kopy, jinde zase třeba údery loktem, hlavou apod.), nenasazují se zde páky, škrtící chvaty atd. Navíc se vám nemůže stát, že by soupeřů bylo víc, nebo že by některý uprostřed zápasu náhle vytáhl nůž či popadl láhev od piva. Nikdo vás nebude bít pálkou na baseball, nikdo vás nestrhne na zem, nesedne si na vás a nezačne vás rdousit.

Také některé čistě technické aspekty boje se rozcházejí s realitou. V boxu například můžete vytvořit před obličejem dvojitý kryt, jakousi hradbu z rukavic. To je samozřejmě účinný obranný prvek, pokud oba borci mají boxerské rukavice, avšak v boji holými pěstmi to nefunguje.  Úder buď ruce rozrazí, nebo hůř, „katapultuje“ vám vaši vlastní pěst do tváře. Zrovna tak typické pružné boxerské „hopsání“ je samozřejmě skvělým způsobem k pohybu v ringu, horší už to je na českém chodníku s viklajícími se dlaždicemi. Tam naopak může mít takové poskakování fatální následky.

Nemá cenu popisovat všechny rozdíly mezi sebeobranou a sportem a už vůbec nechci, aby to vypadalo, že jsem si zasedl právě na box. Naopak bojové sporty vám dají sílu a dynamiku a určitě je lepší cvičit box, než vůbec nic.

Na první pohled by se mohlo zdát, že bojová umění budou lepší volbou. Ve skutečnosti však i mnohá bojová umění ztratila již hodně ze své bojové použitelnosti. Jen velmi málo většinou těch nejstarších bojových systémů je stále primárně zaměřeno na boj jako takový a jsou díky tomu dostatečně komplexní.

Jiná bojová umění sledují spíše duchovní zdokonalení adepta, kde technická stránka je pouze prostředkem k jeho dosažení. Další zase mají silný sportovní charakter, kde se technika podřizuje pravidlům a vzdaluje se skutečnému bojovému použití. Proto v některých uměních obránce zpravidla reaguje pouze na určitý (a to stále stejný) druh způsobu útoku (např. s rozběhem, či chycení za oděv), jeho reakce však nepokrývají žádné další možnosti útočníkova jednání (údery, kopy, zbraně apod.).

Jako příklad mohu uvést zážitek jednoho mého kamaráda, adepta několika různých bojových stylů, z nichž jedním z nich mimo jiné bylo džudo. Při jednom z tréninků tohoto bojového umění po provedení chvatu zezadu se za soupeřem nahrbil, aby si kryl hlavu. Trenér ho ihned „sprdnul“: „Co se hrbíš, to není stylové!“

„Kreju si hlavu, abych nedostal loktem,“ odpověděl mu kamarád, zvyklý na výcvik jiného typu sebeobrany. Odpověď, kterou dostal, odkazuje právě na jistý odklon od praktického využití: „To nemůže, to by mu strhli body!“

Reklama

Obecně lze říci, že pro takováto bojová umění platí totéž, co bylo svrchu napsáno o bojových sportech, neboť i zde jsou prostě jisté faktory vzdalující se realitě. Jsou například techniky, které provedete ve vzdušném kimonu, ale nezvládnete je v těsných džínách nebo sukni. 

Také zde zůstává časový problém. Cvičení bojových umění je dlouhodobá záležitost, která se neměří v horizontu týdnů, ale spíše měsíců a let. To je samozřejmě limitující pro člověka, jenž se chce (nebo potřebuje) naučit alespoň základy obrany rychle. Ale na druhou stranu, cvičení těchto umění je zpravidla cestou na celý život a povznese vás jak tělesně tak duchovně.


Džudista se pokouší provést soupeři podmet. Všimněte si vzájemného úchopu. Džudistická kimona jsou zvlášť zesílená (zejména límec), aby bylo možno získat dostečně pevný úchop pro úspěšné provedení techniky 
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6681712

 

Jak cvičit?

Nyní se tedy dostáváme k sebeobraně. Ať už budete hledat jakýkoliv kurz nebo moderní bojový systém, pokud vám jde primárně o sebeobranu, hledejte takového učitele, jenž svůj výcvik maximálně přibližuje realitě.

Měli byste cvičit alespoň přibližně v oblečení, které běžně nosíte např. do práce (třeba staré, vyřazené). Správný učitel sebeobrany by vás neměl učit techniky efektní, nýbrž co nejjednodušší a účinné. Neměl by vás učit zbytečně velké množství technik, je lepší jich umět spíše méně, ale zato je nadrilovat.

Během výcviku byste se měli seznámit se všemi aspekty neozbrojeného boje – nejen základy, jako jsou údery a kryty, ale také jak uniknout z držení, jak čelit přepadu zezadu, jak bojovat na zemi apod.

Měli byste se také učit používat různé obranné prostředky či zbraně a též by vám měl instruktor předvést použití improvizovaných zbraní, tedy bojové použití běžných předmětů každodenního života. (Ačkoliv nyní hovoříme o boji beze zbraně, ve skutečnosti je sebeobranný boj uceleným systémem, který využívá nejrůznější obranné prostředky, a tak by také měl být cvičen.)

Dále by vás instruktor měl zhusta učit tzv. „špinavé triky“, které se v bojových sportech nebo uměních neučí, čili údery na genitálie, tahání za vlasy, tlaky na oči či nosní přepážku, kousání, škrábání apod.  Sám název „špinavé triky“ nemám rád, neboť evokuje představu čehosi nefér. Avšak na ulici, až budete v krvi ležet na chodníku, za vás nikdo nehodí ručník do ringu, aby do vás přestali kopat. Proto jsou v pouličním střetnutí tyto techniky nedílnou částí boje. Tady se totiž ocitáte v boji o život, nikoliv v zápase podle pravidel o čest a slávu.


"Špinavý trik", v tomto případě tlaky oběma palci na oči, v podání cvičenců izraelského sebeobranného systému Krav Maga. Velmi účinné při odvracení pokusu útočníka o obejmutí obránce zepředu kolem pasu, tudíž velice užitečné zejména pro ženy 
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bear_hug.JPG

Měli byste se také učit čelit nečekaným útočným nástrojům (láhev, cihla apod.), moderním prostředkům (nejen obránci, ale i útočníci někdy používají slzné spreje či paralyzéry) a moderním zbraním (jistě máte větší šanci spatřit v útočníkově ruce revolver než např. samurajský meč, s nímž pracují některá tradiční bojová umění).

V pokročilejších fázích by se měl výcvik více přiblížit realitě v dalších aspektech, například v chování útočníků – je zajímavé, kolik žen, odhodlaných někoho kopnout do rozkroku při hrozbě fyzického násilí, se například místo toho rozpláče, když jim někdo začne sprostě nadávat.  To je další rozdíl oproti bojovým uměním, kde se oba adepti v úvodu pozdraví úklonou, a cvičení je pak omezeno čistě na technické provedení.

Závěrečnou částí nácviku sebeobrany by měla být i taktická příprava, kde se „přehrávají“ celé obranné situace. Skutečnému střetu nějaká činnost předchází (třeba i banální žádost o připálení cigarety) a úspěšnou obranou také celá situace nekončí – někdy je lepší zachránit se po odvrácení útoku útěkem, jindy je možné přivolat policii a hlídat zneškodněného útočníka. Občas by se měly tréninky také přesunout z tělocvičny do reálnějšího prostředí – opuštěná část města, noční podmínky apod., kde by měl obránce získat nezbytnou psychologickou průpravu.

Je ovšem scestné si myslet, že po absolvování takovéhoto kurzu, budete připraveni a schopni vyřešit jakoukoli obrannou situaci. To je iluzorní (a nebezpečná) představa. Jakýkoliv takový výcvik pouze zvyšuje vaše šance na úspěch, pokud se rozhodnete, že se v případě napadení budete bránit. 

Ať už si však vyberete kurzy sebeobrany, Krav Maga, Sistěmu, Aikido, Karate, Kickbox, či kterýkoli jiný bojový styl, mějte na paměti, že na prvním místě musí být vaše odvaha a odhodlání se ubránit. O vaší úspěšné obraně nerozhodnou (jen) vaše ruce, ale zejména hlava a srdce. 

Prameny:
Zdeněk Faktor: Zbraně pro sebeobranu, nakl. Magnet-Press, Praha 1995, ISBN 80-85434-76-8
Vladimír  Havel: Základní kniha o střelných  zbraních pro sebeobranu, nakl. Naše vojsko, Praha 2001, ISBN 80-206-0509-8
R. J. Adams, T. M. McTernan, Ch. Remsberg: Jak přežít v betonové džungli, nakl. Armex, Semily 2001, ISBN 80-86244-19-9
P. Černý, M. Goetz: Manuál obranné střelby, nakl. Grada Publishing a.s., Praha 2004, ISBN 80-247-0739-X
F. Novotný, A. Kreml, M. Helebrant: Zbraně a sebebrana, nakl. Goldstein &  Goldstein, Praha 1997, ISBN 80-86094-23-5
Zdeněk Náchodský:  Učebnice sebeobrany pro každého, nakl. Futura a.s., Praha 1992, ISBN 80-85523-01-09
Petr Zárybnický: O boji nožem, nakl. Wales, Praha 2005, ISBN 8086939022
M. Cibulka, I. Schovanec: Boj nožem I., nakl. Hubertlov Bohemia, Praha 1999, ISBN 8090275516
M. Cibulka, I. Schovanec: Boj nožem II., nakl. Hubertlov Bohemia,Praha 2000, ISBN 8090275524
Zdeněk Náchodský: Nebojte se bránit, nakl. Armex Publishing s.r.o., Praha 2006, ISBN 80-86795-43-8
Donn F. Draeger; Robert W. Smith: Asijská bojová umění, nakl. CAD PRESS, Praha 1995, ISBN 80-85349-40-X

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více