Kazaň 1918 1.

Autor : 🕔05.05.2016 📕4.325

Hledáme nové kolegy

Server valka.cz neustále hledá nové kolegy, kteří jsou ochotni pomoci s rozvojem a doplňováním obsahu, koordinací a kontrolou práce, moderováním příspěvků a další činností. Neváhejte a zapojte se do tvorby valka.cz v duchu hesla Čtenáři sobě :)

Přidejte se k nám!

Podobné články

Další články autora

Rozpočet tohoto webu pro rok 2017 : 85.000,- Kč / Příjmy doposud : 84.733,- Kč
♡ Chci přispět

Jednotky Čs. armádního sboru v Rusku, které byly na cestě do Vladivostoku po Transsibiřské železniční magistrále, dobyté v těžkých bojích, se v létě 1918 na opakované prosby ruských demokratických kruhů (protibolševické strany) vrátily zpět k Volze – pomoci Rusku v boji za návrat k demokracii z roku 1917.

Po propuknutí bojů mezi Čechoslováky a sovětskou vládou na jaře 1918, po předchozím zdržování postupu do té doby neutrálních čs. vlaků v cestě do Vladivostoku (a odtud námořní cestou do Francie, kde chtěli Čechoslováci pokračovat v boji proti Centrálním mocnostem), došlo k nejslavnější části historie čs. legií – sibiřské anabázi. Během těžkých bojů s velkou přesilou sovětské armády, při snaze probojovat se přes celé Rusko do Vladivostoku, se ve městech, která Čechoslováci na bolševicích dobyli, okamžitě začaly vlády ujímat demokratické směry. Podařilo se tehdy v oblasti Povolží dobýt velká centra: Penzu, Samaru, Simbirsk a další, kde se začala hned tvořit demokratická správa, často ze členů Všeruského ústavodárného sněmu, zvoleného na podzim 1917 řádnými volbami (bolševiky pronásledovaných). Tyto demokratické směry Ruska si kladly za cíl osvobodit Rusko od bolševické Leninovy vlády. Začalo se také s výstavbou a organizací ruské národní armády, která měla bojovat proti bolševikům. Tato ruská národní armáda se však tvořila pomalu, a navíc byla často tvořena oddíly mladých novobranců bez vojenských zkušeností.

Oproti tomu Čs. armádní sbor byl zkušeným vojenským tělesem, který svou velkou bojovou hodnotu prokázal již v mnoha předchozích těžkých bitvách. V tehdejší době (léto 1918) se již nacházel v bojích se sovětskou vládou. Proto ruská demokratická vláda vytrvale žádala Čechoslováky o pomoc v boji proti sovětskému režimu, za návrat k demokracii a za osvobození západních částí Ruska z rukou Leninova teroru. Tyto ruské protibolševické směry chtěly, aby se osvědčené jednotky Čs. armádního sboru staly jednou z hlavních úderných sil v boji proti bolševikům, jež budou podpořeny jednotkami ruské národní armády. Demokratická vláda usilovně žádala o pomoc alespoň do doby, než bude vytvořena dostatečně silná ruská národní armáda, která následně dokáže frontu s bolševiky převzít již sama. Velení Čs. armádního sboru souhlasilo, v rámci přízně vůči ruskému národu a také při vědomí toho, že právě Rusko bylo jednou z prvních zemí, jež umožnila tvorbu zahraničního čs. vojska (již v roce 1914). Část čs. jednotek se tak v rámci této pomoci demokratickému Rusku nakonec opět stahovala zpět na západ, k Volze.

Cílem velení ruské národní armády bylo spojení na jihu s armádou gen. Děnikina (v bojích se sovětskou vládou zde ovládal nemalou oblast) k vytvoření jednotné protibolševické fronty. Počátkem srpna 1918 tedy byla připravena v Simbirsku (rodiště Lenina), který čs. jednotky předtím dobyly, úderná operace k proražení bolševických pozic a rozvíjení dalšího postupu směrem na jih, na Saratov. V Simbirsku byly shromážděny kromě oddílů ruské národní armády i dostupné čs. jednotky (pod velením plk. J. Švece). Jednalo se o 1. a 3. prapor 1. čs. střeleckého pluku, posílené kulometným oddílem („Maxim“) pluku, o jízdní průzkumný oddíl, o oddíl rychlopalných děl a 2. čs. dělostřeleckou baterii. Spolu s čs. jednotkami postupovaly pod velením ruského pplk. Kappela i jednotky ruské národní armády, tvořené praporem 1. samarského pluku, eskadronou 1. samarského jezdeckého pluku a dělostřeleckou baterií. Celkově se jednalo o sílu cca 1400 mužů. Celé vojenské skupině a zároveň celé akci velel ruský plk. Stěpanov (jinak velitelem celého Povolžského frontu byl samarskou vládou jmenován český plk. Čeček).


Čs. legionáři v Simbirsku s ukořistěnými děly po dobytí města, 1918

Ke Stěpanovovi tehdy nečekaně dorazilo několik kurýrů vyslaných z Kazaně, kteří žádali, aby skupina rychle osvobodila Kazaň. Slibovali, že v Kazani je ilegální vojenská odbojová organizace o síle 5000 mužů, která je vyzbrojena a připravena po přiblížení Stěpanovovy skupiny ke Kazani provést ve městě převrat. Po osvobození města se prý Kazaň těmito svými jednotkami bude schopna bránit již sama a Stěpanovova skupina bude moci postupovat samostatně za svým cílem. Stěpanova k pochodu na Kazaň přemlouvali i členové ústavodárného shromáždění Lebeděv a Fortunatov, kteří se tehdy v Simbirsku nacházeli jako zástupci demokratických politických směrů. Získat Kazaň, jedno z největších (žilo zde tehdy asi 190 000 obyvatel) významných ruských měst, bylo pro Stěpanova velmi lákavé. Zároveň byl ve městě uskladněn zbytek ruského zlatého pokladu (asi 651,5 milionu zlatých rublů) a rozsáhlé vojenské sklady výzbroje a výstroje. Na přelomu července a srpna 1918 jednotky této vojenské skupiny tedy zahájily postup na Kazaň, na základě narychlo sestaveného útočného plánu (víceméně na „vlastní pěst“ Stěpanova). Začala tak jedna z nejheroičtějších, ale také nejtragičtějších kapitol čs. „sibiřské anabáze“.

První část jednotek (o síle kolem 250 mužů, ppor. Kutlvašr) vyrazila pěším pochodem ráno 31. července po silnici na Bujinsk–Kazaň, podél západního břehu Volhy. Druhá, zbylá část, představující hlavní úderné uskupení, se přepravovala improvizovaně sestavenou říční flotilou 20 lodí, které se podařilo zajistit, po Volze a vyrazila po dělových salvách, za zvuků národní hymny, 1. srpna (poslední část až následujícího dne).


Jednotky 1. čs. střeleckého pluku při pěším přesunu ke Kazani, srpen 1918

U bolševiků způsobila informace o pochodu Čechoslováků na Kazaň naprostý šok a úžas. Lotyšského velitele východního frontu Rudé armády J. Vacietise tento tah zcela překvapil, neboť spíše předpokládal postup Čechoslováků ze Simbirska přímo na západ k Moskvě. Plánoval již údernou operaci proti čs. silám v Samaře a Simbirsku. V samotné Kazani také zavládlo zděšení, přestože bolševickou obranu Kazaně tvořilo asi 5000 mužů (byla tedy ve více jak trojnásobné přesile nad blížícími se Čechoslováky). Jednalo se o 3. a 6. lotyšský střelecký pluk, muslimský pluk, internacionální pluk „Karla Marxe“ a několik ruských bolševických jednotek.

Kutlvašrova skupina již 1. srpna narazila u Kašinky na prapor bolševiků o síle 300 mužů, s podporou osmi kulometů, dvou děl a dvou obrněných automobilů, který z Kazaně postupoval na Simbirsk. Čechoslováci je rychlou akcí, s podporou svých děl, porazili a zahnali na útěk. Nepřítel v panice unikal k Bujinsku, kdy za sebou zahazoval zbraně a vojenský materiál. Kutlvašr nepřítele pronásledoval a v noci obsadil Kašinku. Druhý den obsadil Bujinsk, čímž zajistil silnici na Kazaň, a dále dobyl přístav Tetjuši na břehu Volhy, čímž zajistil útočiště pro hlavní úderné síly, plavící se po Volze. Dne 4. srpna k 9. rotě skupiny nečekaně dorazil po dramatickém, odvážném úniku z bolševické internace v Kazani bývalý srbský 2. dobrovolecký jihoslovanský prapor (srbský major Blagotič), v němž bylo i 42 Čechů. Nečekaně tak tento prapor posílil čs. jednotky před bojem o Kazaň. Hlavní síly skupiny, postupující po Volze, obsadily ještě 3. srpna přístav u Spaska a 4. srpna Bogorodsk, přičemž získaly množství zbraní a munice a 10 dalších lodí. U ústí řeky Kama zajala skupina bolševickou loď s 300 muži.

Dne 5. srpna dorazily čs. jednotky do Nižního Uslonu. Slabý bolševický oddíl na břehu se dal na útěk po krátké palbě čs. polních děl v improvizovaných postaveních na palubách lodí. Vzápětí se vylodily čs. jízdní průzkumný oddíl a 1. a 2. rota 1. čs. střeleckého pluku. Jízdní oddíl začal pronásledovat utíkající bolševiky. Rychlým postupem dobyl vesnici Vorobjevku, se získáním kořisti, a pronikl k Verchnijmu Uslonu a Pečišči, kde získal i několik zajatců.


Pohled z vrchu Sokolka na Verchnij Uslon a řeku Volhu, říjen 2013

Čs. lodě pronikly nejprve až k ústí řeky Svijaga při pronásledování bolševických hlídkových lodí. Při následném taktickém stažení k N. Uslonu byly pak zasaženy silnou dělostřeleckou a kulometnou palbou nepřítele.

Po vylodění jednotek začal 6. srpna boj o Kazaň. Dvě čs. roty a jízdní oddíl se vylodily na západním břehu u N. Uslonu a prováděly průzkum směrem k V. Uslonu. Všechny ostatní síly se vylodily na východním břehu a pod velením por. Švece, rozvinuty do bojových sestav od Volhy, zahájily postup severním směrem – na Kazaň. Okraj pravého křídla tvořil ruský oddíl pplk. Kappela, který po obsazení cesty Borisova–Gorki měl postupovat na Kazaň od jihovýchodu. Postup pěších jednotek podporovalo dělostřelectvo, ponechané v improvizovaných postaveních na lodích pro zvýšení mobility po Volze v případě potřeby.


Těžká děla v kazaňském přístavu, 1918

V menších bojích s bolševickými oddíly, jež se jim zde stavěly na odpor, se česko-ruské síly postupně probojovaly přes vesnice na jižním přístupu (Pobědilovo, M. Otary, Kukuškina, Popovka) před Kazaň, kde však již narazily na odhodlanější odpor do té doby ustupujících jednotek bolševiků. Zde se v silné palbě postup zastavil, zejména na středu. V tu chvíli nečekaně dorazila posila v podobě 9. roty 1. pluku z Kutlvašrova předvoje, která se po dobytí Tetjuše na jednom z parníků rychle doplavila za hlavními silami, navíc posílena o zmíněný srbský prapor mjr. Blagotiče.

Srbský prapor si vedl v boji dobře; mjr. Blagotič své muže navíc strhával osobním příkladem, kdy často útočil i v čele svých jednotek. V těžkém boji se čs. jednotkám podařilo dobýt přístav, přičemž často musely čelně útočit proti kulometné palbě z kulometných hnízd a obrněných automobilů a z bolševických lodí odplouvajících z přístavu. Čs. jednotky 1. pluku a zejména srbský prapor pronikly bojem do města, kde rychlým a odvážným postupem donutily přesilu bolševiků k ústupu. Řada z utíkajících bolševiků se vrhla do řeky Kazaňka a snažila se zachránit přeplaváním na druhou stranu. Z jižního směru bolševická obrana útok na město příliš nečekala. Hlavní obranné pozice byly připraveny v západním směru na V. Uslon. Dravě postupujícímu srbskému praporu, který měl nemalé ztráty, se po dosažení kazaňské pevnosti po kratším boji vzdal celý bolševický 5. lotyšský pěší pluk. Většina Kazaně tak byla dobyta Čechoslováky již kvečeru 6. srpna.

Mezitím se čs. roty, které provedly průzkum u V. Uslonu a zjistily, že tento břeh není nepřítelem vojensky obsazen, převezly přes řeku od V. Uslonu na druhý břeh, kde napadly stanici Arakčino (asi 8 km západně od Kazaně), čímž zamezily bolševikům možnost úniku vlaky z Kazaně na západ. Následně tyto roty pronikly večer k severozápadnímu předměstí Kazaně.

Bolševikům tak zůstal k úniku jen směr přes Arské pole na východ. Ruská Kappelova skupina postupovala od jihovýchodu a blokovala únik na východ; útok směrem k centru naplánoval její velitel až na ráno 7. srpna, jelikož nechtěl riskovat noční výpad.

Boje pokračovaly a během dopoledne 7. srpna se čs. jednotkám s podporou srbského praporu podařilo dobýt i východ a severovýchod města, včetně Arského pole. Zcela poražený nepřítel v panice utíkal. Kazaň byla dobyta. Jedno z nejdůležitějších větších ruských měst, o kterém sami bolševici často prohlašovali, že pokud padne, tak to je začátek konce sovětské vlády, bylo dobyto! – Spojenými čs.-srbsko-ruskými oddíly, které zde útočily proti více jak trojnásobné přesile, výborně vyzbrojené a v připravených pozicích. Tehdy to většina ruské společnosti vnímala skoro jako dlouho očekávaný zázrak, jako jeden z možných rozhodujících zvratů v boji proti sovětské vládě, jejíž pozice tím byla značně otřesena. Byl to jeden z největších úspěchů dosavadního tažení.


Orientační mapa dobytí Kazaně, 1918

V boji o Kazaň měli Čechoslováci neuvěřitelně nízké ztráty: dva padlé a sedm zraněných. Několik padlých a množství zraněných měli i Srbové praporu mjr. Blagotiče a také ruská skupina pplk. Kappela. Bolševici, jejichž porážka byla naprostá, měli ztráty několik set padlých a zraněných a kolem 800 jich bylo zajato. Kazaňské obyvatelstvo následně bouřlivě vítalo Čechoslováky jako své osvoboditele a na jejich počest byla pořádána řada společenských akcí.

Po dobytí města byla získána ohromná kořist: tři letadla, několik desítek těžkých a kolem sta lehkých polních děl, několik set kulometů různých typů, 53 rychlopalných děl (zcela nových), několik set tisíc pušek, velké množství munice, 11 vlaků plných munice a potravin, stovky povozů, kuchyní, více jak sto koní, desítky automobilů, více jak sto nákladních lodí i s nákladem, kolem 30 říčních parníků, množství zdravotnického materiálu a potravin, velké zásoby zimní a letní výstroje a další. Ve městě měli bolševici jedny z největších skladů vojenského materiálu v Povolží. Ovšem největší kořistí osvoboditelů byl zbytek ruského státního zlatého pokladu, který byl uložen v pobočce Státní banky a jenž byl, i přes jeho úbytek z původního množství (způsobený hospodařením bolševiků), celý ihned předán ruské straně do správy. Později se stal jedním ze zdrojů výstavby a zabezpečení protibolševické ruské armády. Čechoslováci tedy tento ruský státní poklad dobytím Kazaně zachránili pro Rusy a jejich možnou demokratickou budoucnost.


Telegram pplk. Kappela samarské vládě o získání zbytku ruského zlatého pokladu v Kazani, srpen 1918

Na pronásledování zbytků zcela rozprášené kazaňské bolševické obrany neměli však již Čechoslováci bohužel dost sil. Sotva jim jejich síly stačily (spolu s ruským oddílem pplk. Kappela a srbským praporem mjr. Blagotiče) na řídké obsazení obrany kolem města. Sliby o rozsáhlé vojenské organizaci ruských důstojníků, která čeká ve městě a při útoku Čechoslováků zahájí boj a následně převezme obranu celého města, se ukázaly jen jako zveličené pohádky. Jen několik málo set ozbrojených kazaňských obyvatel (z takřka dvousettisícového města) se postavilo do obrany po boku Čechoslováků, kteří nyní měli bránit celé město do vyřešení situace. Byl to zcela neplánovaný úkol, jejž na sebe prozatímně dobrovolně vzali, než se ve městě zorganizuje vojenská správa a vytvoří se dostatek ruských jednotek k obraně města, jak jim horečně bylo neustále slibováno. Kazaňští vojenští představitelé však se splněním těchto slibů bohužel nijak zvláště nepospíchali a město se více než usilovné mobilizaci věnovalo oslavám svržení sovětské správy města. Začala se ukazovat tragičnost celé situace a postavení Čechoslováků u Kazaně v celé své surové realitě…

Východní a severovýchodní úsek obrany města, včetně Arského pole, převzaly ruské oddíly pplk. Kappela. Severní a severozápadní úsek obrany převzal srbský prapor mjr. Blagotiče. Kritický západní a severozápadní (směrem k Moskvě) úsek převzaly čs. jednotky, pod velením por. Švece (měl také velení nad říční flotilou). Následně, po zprávách o ohrožení Simbirska, musel z Kazaně odejít na pomoc ruský oddíl pplk. Kappela. Znamenalo to, že i východní a severovýchodní úsek obrany musely rovněž převzít čs. jednotky, které na to sotva stačily.


Plk. J. J. Švec – na fotografii ještě jako poručík, 1917

Zprvu šokovaný sovětský hlavní štáb (Trockij) začal urychleně pracovat na zvrácení tohoto čs. úspěchu a znovuzískání vojenskostrategicky i politicky důležité Kazaně. K městu se začaly rychle soustřeďovat tři sovětské armády! Jednalo se o I. armádu (velitel Savinov), postupující po západním břehu Volhy, II. armádu (Blochin), postupující po východním břehu od západu, a V. armádu (Milchov), postupující od severovýchodu. Tyto armády byly již nově vytvářenou pravidelnou Rudou armádou, se standardní organizací, patřičným výcvikem, disciplínou a kvalitním velením.

Proti těmto třem sovětským armádám, které se stahovaly k městu, stálo v obraně v polovině srpna 1918 pouhých asi 1400 Čechoslováků, posílených ruskými jednotkami pplk. Kappela, srbským praporem mjr. Blagotiče a několika sty dobrovolníky z Kazaně – často mladými novobranci bez větších vojenských zkušeností…

Pokračování příště

Zdroje: archiv autora; Československý denník, roč. 1917–1920; Graždanskaja vojna v Rossii: Borba za Povolžje. Moskva 2005; Kudela, J.: O ruském zlatém pokladě a československých legiích. Praha 1922; Medek, R., a kol.: Za svobodu, 3. díl: Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. Praha 1926.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2014 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : 🕔05.05.2016 📕4.325

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře