Letka Savoia - italské dopravní letouny ve službách Luftwaffe

Autor: gruppe.drei 🕔︎︎ 👁︎ 10.372

Savoia Staffel

Po zapojení německých jednotek do bojů v severní Afriky začaly postupovat společné německo-italské síly na východ. Zásobovací trasy se den ode dne začaly prodlužovat a Luftwaffe začaly rychle vyvstávat problémy s přepravou zásob, neboť její Ju 52 byly potřebné i na jiných frontách. Současně Ju 52 nebylo vhodné pro zásobovácí lety na velké vzdálenosti jako byly ty z Řecka a Sicílie do severní Afriky. Tyto lety mohly být podniknuty jen tehdy, pokud bylo umožněno letounům natankovat v Africe či na Krétě. To se stalo zřejmé během operací III./KGzbV 1, která byla jediná určená pro zásobování Deutches Afrika-Korps na počátku února 1941.

Reklama

Dodání nových letounů Ju 52 se protahovalo i přesto, že továrny pracovaly na plnou kapacitu. To vedlo velení Luftwaffe v polovině roku 1941 k úvaze o použití osvědčených italských dopravních letounů Savoia-Marchetti SM.82 Marsupiale ve Středomoří. Tento letoun byl schopen provést let ze Sicílie do severní Afriky a zpět s 25t nákladem bez dotankování, a to bylo přesně to, co Luftwaffe potřebovala.

Kdy přesně byl vydán rozkaz k vojskovým zkouškám letounu SM.82 není jasné. Je však známo, že Italové začali s výcvikem prvních posádek pro Stab III./KGzbV 1 a pozemního personálu na římském letišti Littorio (nyní Urbe) dne 04.10.1941. Výcvik probíhal pod dohledem Nucleo Comunicazioni Ala Littoria, bývalé civilní letecké společnosti, která nyní podléhala vojenskému letectvu. Jediné změny provedené na letadle spočívaly v signování provedené údržby, v překladu nápisů do němčiny a otočení páky škrticích klapek. Dále žádný z letounů nebyl ozbrojen. Vycvičené posádky se postupně vrátily do štábní letky III./KGzbV 1 a podnikaly cvičné lety mezi letišti Reggio v Itálii a Atény-Tatoi v Řecku, kde nehrozily letecké útoky spojenců. Později v listopadu 1941 přišel systémem velení z Luftflotte 2 k III./KGzbV 1 rozkaz k vytvoření letky vyzbrojené letouny SM.82. Rozkaz byl splněn okamžitě a jednotce byl stanoven tabulkový stav 12 letounů. Lt. Helmut Schwarz z III./KGzbV 1 byl ustanoven velitelem letky, neboť původně vybraný velitel byl zabit v boji. III./KGzbV 1 předpokládala, že piloti letky a technický personál budou vysláni na přeškolení. Jako dislokace nové letky bylo vybráno letiště v Brindisi. V prosinci 1941 byly na letišti k dispozici tři letouny SM.82 a jeden S.73. Již 03.01.1942 byl při nehodě z 10 % poškozen letoun S.73. Dne 22.02.1942 Lt. Schwarz hlásil vznik letky. Během dubna 1942 Italové dodali 10 nových letounů SM.82, některé výměnou za 40 motorů DB 601. A to byl začátek problémů. Letecké manuály byly celé v italštině a nebyly dodány žádné náhradní díly či servisní nástroje. Během tohoto období, kdy měl kapitán letky Lt. Schwarz napnuté nervy k prasknutí, tři zaměstnanci společnosti Savoia-Marchetti a dva ze společnosti Alfa Romeo se stali zachránci zoufalé situace v hodině dvanácté. Jejich kontakty do výrobních závodů a italského letectva umožnily letce započít operace a počáteční výcvik. Každé posádce se dostalo 60 minut přeškolovacího výcviku, ani o minutu více. To maximálně stačilo na čtyři až pět okruhů na letištěm a jeden sólový let. Žádný div, že posádky z počátku měly minimální důvěru k letounu s dřevěnou konstrukcí a plátěným potahem. To se naštěstí brzy změnilo. Je třeba uvést, že letka byla vybavena též třemi neozbrojenými letouny S.73, které používala pro kurýrní lety. Letka stala operačně způsobilá dne 20.03.1942. Mezi její první úkoly patřilo provést transportní dvou- až tříhodinové lety z Brindisi do Atén-Tatoi a na Krétu, odkud letouny Ju 52 pak přepravily do severní Afriky. Letouny SM.82 nepotřebovaly tankovat v Aténách. Malé letiště v Brindisi způsobovalo německým pilotům s minimem zkušeností s tímto typem stroje při vzletu a přistání problémy. Proto bylo rozhodnuto o přesunu 04.04.1942-05.04.1942 letky na nedaleké letiště v Lecce jižně od Brindisi. Toto letiště mělo dostatečné servisní zázemí pro tyto stroje, stejně jako dostatek náhradních dílů. Přesto do srpna 1942 servis letounů prováděl italský technický personál na letišti Littorio. Luftwaffe recipročně servisovala letouny Bf 110G a Do 217J používané italským letectvem na letišti v Piacenze. Teprve od srpna 1942 německý pozemní technický personál převzal odpovědnost za údržbu a servis letadel.

Po dislokaci na letiště Lecce byly podmínky pro fungování letky shledány jako dostatečné. Italský technický důstojník byl z německo-italské rodiny, a proto se letka mohla na letišti cítit jako doma. Po přesunu letky se letka osamostanila od III./KGzbV 1 a podléhala přímo „Luftwaffe Transport Commander Mediterranean“. V následujících dnech pokračovaly lety Lecce - Atény-Tatoi, avšak letouny již byly vyzbrojeny dvěma kulomety MG 13 na svou obranu. Od června 1942 začala letka podnikat operační lety na letiště Derna, Berca a Tobruk v severní Africe, převážně s pohonnými hmotami. V té době byla letce dočasně podřízena Riepoldova posádka z III./KG 40 s letounem Focke-Wulf Fw 200 na podporu těchto operací. Tento letoun podnikl tři nebo čtyři samostatné lety z Lecce do severní Afriky. Dne 02.07.1942 při cestě zpět začal letoun ztrácet palivo. Posádka se pokusila dosáhnout pobřeží Řecka, leč bezúspěšně. Letoun byl přinucen nouzově přistát na moři. Námořní letecká záchranná služba zachránila jen tři členy posádky. Členové posádky Riepold, Knoor a Thiel zahynuli a jejich těla byla později nalezena v moři či vyplavená na pobřeží.

Průměrný let SM.82 do severní Afriky trval 04:20 hod. Po obdržení požadavku naplánovala letka zásobovací misi dle počtu letuschopných letounů, předpovědi počasí a informací o nepřátelské aktivitě tak, aby byly minimalizovány eventuální ztráty. Informace o nepřátelské aktivitě se získávaly ze spolehlivého zdroje - od jednotek vyzbrojených Ju 52 vracejících se ze severní Afriky. Mise Letky Savoia byly buď individuální nebo se jednalo o formaci několika letounů letících ve výšce 1800 m nebo i níže letících tak, aby si byly schopny poskytovat vzájemnou obranou palbu z palubních zbraní. Pravidlem bylo, že letouny SM.82 klesly téměř až na mořskou hladinu hodinu před příletem k pobřeží severní Afriky tak, aby se vyhnuly nepřátelským protiopatřením. Po přistání a vyložení nákladu bylo na palubu letounu naloženo až 30 odlétajících vojáků či zraněných a letoun bez doplňování paliva odletěl. Nejdelší operační lety byly podniknuty do oázy Siwa, asi hodinu letu jihovýchodně od Tobruku. Během zpátečního letu letouny opět sestoupily k mořské hladině půlhodiny po přeletu afrického pobřeží.

Během leteckých operacích prováděných společně s Ju 52 letouny SM.82 vzlétaly před nebo po pomalejších třímotorových Junkersech. Při letech ve formaci museli piloti přizpůsobit rychlost pomalejším Ju 52. V těchto nízkých rychlostech se letoun stal líný a hůře ovladatelný, což piloti neměli rádi. Během těchto operací byl ztracen jen jediný letoun. Dne 23.08.1942 při samostatném letu SM.82, výrobní číslo 0126, pod velením Fw. Strelowa byl sestřelen u Derny.

Reklama

V září 1942 se na letišti Lecce stalo neobvyklé drama. Helmut Schwarz, bývalý velitel letky, popsal, co se stalo: Prostřední motor jednoho z letounů SM.82 se porouchal a na letišti nebyl k dispozi žádný náhradní. Italská továrna v Jesi jako jediná byla připravena pomoci, pokud by tam letoun doletěl. Ale jak? Vzlétnou se dvěma motory? I přes chybějící italské zkušnosti a bez informaci v dokumentaci k letounu k takovému postupu, se to zdálo jako jediná schůdná možnost, jak dopravit letoun rychle k opravě. Mezitím jsme dospěli k tomu, že máme velkou víru ve výkony našich Savoií a tak jsem se pokusili vzlétnout. Všechno zbytné vybavení bylo demontováno a vrtule prostředního motoru byla uložena do přepravního prostoru. Posádka byla zredukována jen na pilota a palubního technika. Stanovili jsem nouzovou brzdnou dráhu a označili místo, kde musel letoun vzlétnout. Ofw. Ordnung, zkušený pilot, a jeho palubní technik Ofw. Wachholz začali rolovat ke vzletu - a vzlétli! Zatímco palubní technik musel použít ruční pumpu, aby zatáhl podvozek, protože hydraulika letounu byla poháněna prostředním motorem, SM.82 letěla v rozporu se vším směrem na Jesi. O tři dny později již byla zpět se třemi funkčními motory a posádka byla vyzvednuta za hrdiny muži z letecké školy v Jesi, kde byli hosty po dobu opravy motoru.

Po spojeneckém vylodění v Maroku počátkem listopadu 1942 musel Deutsches Afrika-Korps začít bojovat i na západní frontě. Stejně jako předtím musel být zásobován letecky i na této nové frontě. Z těchto důvodů se v lednu 1943 Letka Savoia a malá skupina pozemního zabezpečení přesunula na letiště Castell Vetrano. Odtud letouny odlétaly dvakrát až třikrát denně směr Tunisko. Let trval 2x 80 minut. Letouny transportovaly převážně pohonné hmoty, ale i munici. Letoun SM.82 přepravil náklad o hmotnost do 3,2 tuny. To bylo možné z důvodu, že letiště Castell Vetrano bylo situována na náhorní plošině ohraničené na severním konci údolím, které mohly letouny využít při vzletu. Piloti těžce naložených SM.82 mohli ihned po vzletu sklonit příď letounu a získat tak potřebnou rychlosti pro vzlet. Italská jednotka dislokovaná na letišti poskytovala letce potřebné náhradní díly. Tato jednotka však létala jen 3-4 mise týdně. Byla vyzbrojena dvaceti stíhacími letouny Macchi C.202 Folgore pro boj nad Tuniskem a nabízela krytí letce. Oblt. Schwarz tuto nabídku s díky přijal, neboť stíhací krytí pro transportní operace nebylo obvyklé. Němci obvykle poskytovali ke krytí stíhací eskortu dvou až čtyř Messerschmittů Bf 109. Lety do Tuniska probíhaly hladce. Když byly německé stroje v Tunisku vyloženy a odlétaly zpět na Sicílii, italští stíhači šli nejprve navštívit důstojnickou kantýnu. Když o čtyři hodiny později velitel letky Oblt. Schwarz se svými stroji opět přistál s nákladem v Tunisku, nalezl ohořelé vraky italských SM.82 a Macchi C.202. Nepřátelský nálet v mezidobí zničil většinu letounů. Během zásobovací tuniské operace došlo k dalšímu pozoruhodnému incidentu. V polovině dubna 1943 SM.82 ztratila motor a byla nucena přistát na hladinu moře cca 25 km od tuniského pobřeží. Letoun přepravoval asi dvě tuny tankové munice a měl se ihned po přistání potopit. To se však nestalo. Letoun vyrobený z větší části ze dřeva plul po hladině na ze 3/4 prázdných palivových nádržích a následně byl dotažen do přístavu v Bizertě, kde byla vyložena tanková munice. Lety do Tuniska skončily v polovině dubna 1943, protože přestalo být k dispozici vhodné letiště pro letecký most.

V té době se stalo letiště Castell Vetrano velmi nepohodlným místem, stejně jako další sicilská letiště. Letiště situovaná v otevřené krajině mezi sady a byla pravidelně bombardována v předzvěsti spojenecké invaze. Dne 13.04.1943 americké bombardéry Boeing B-17 shodily svůj smrtonosný náklad na letiště. Naštěstí bomby zničily pouze dvě SM.82 a zranily dva muže.

Letka postupně začala několik dní létat v noci a za soumraku z ostrova Pantellleria, který se nachází mezi Sicílií a Tuniskem. Potom ráno 20.04.1943 se letka pod velením Oblt. Schwarze přesunula zpět na letiště Lecce.

Přesun pro letku znamenal následné jednotvárné mise. Z Lecce se létalo na různá místa v Říši, zásobovací lety na Korsiku a Sardinii. Další přesun letky v červnu 1943 směřoval na letiště Grosseto, které se nacházelo severozápadně od Říma. Období klidu však končilo a letku čekaly těžké časy. Situace se v Itálii měla ze dne na den. Dne 10.07.1943 se Spojenci vylodili na Sicílii. V důsledku této invaze a porážky v severní Africe byl 25.07.1943 po zasedání Velké fašistické rady zbaven moci Benito Mussolini a uvězněn. Nově zvolený ministerský předseda Pietro Badoglio ujistil Němce o spojenectví a loajalitě, ale Němci k tomuto prohlášení přistupovali v zásadě skepticky. Proto přistoupili k plánování „Case Axis“, plánu na okupaci Itálie německými vojsky. Během následujících týdnů byly německé síly v Itálii posíleny. Plán zahrnoval odzbrojení italských sil, zabavení veškeré výstroje a výzbroje a stabilizaci fronty v Itálii. Plán též zahrnoval evakuaci Korsiky a Sardinie a uvolnění tam dislokovaných německých jednotek. Proto 01.08.1943, ještě předtím než Itálie opustila Osu, Letka Savoia začala evakuovat ostrov Korsika. Každý den pod hrozbou spojenecký útoků stíhačů uskutečnila letka pět letů z Grosseto nebo záložního letiště v Pise na letiště Borgo Bastia na severním cípu Korsiky a zpět. Lety na Korsiku trvaly 45 minut a prázdné letouny se vracely zpět plně naložené výzbrojí a vojáky. Na této evakuaci se též podílelo i loďstvo. Dne 03.09.1943, když se Spojenci vylodili v Itálii, dohodli Italové se Spojenci zastavení palby. Zastavení palby však nebylo oznámeno až do 08.09.1943. Němci začali postupně realizovat plán „Case Axis“. Lety na Korsiku se stávaly stále obtížnějšími. Nedostatek kamuflážních prostředků a tempo operací neumožňovaly zamaskovat letadla na letišti v Grosseto. Fyzický a psychický stres posádek se stal během těchto letů nesnesitelný. Posádky se pokusily minimalizovat hrozící nebezpečí změnou leteckých tras, přízemním letem a využíváním počasí. Riziko bylo stále ještě velké, jak ukázaly události z 23.09.1943. Během letu z Pisy do Borgo Bastia byly tři SM.82 zachyceny spojeneckými stíhači a sestřeleny. Pouze dva z dvanácti členů posádek se podařilo zachránit. To byla největší ztráta osob, která letku za její existenci postihla. Další posádka a letoun byli ztraceny 27.09.1943. Poslední evakuační lety na Korsiku uskutečnila Letka Savoia dne 28.09.1943. Letiště Borgo Bastia bylo pod nepřátelskou palbou, když poslední SM.82 odlétaly. Ten den padlo do rukou Spojenců.

Letka Savoia se postupně přesunula z Pisy do Malpensa v severní Itálii pod hrozbou neustálých leteckých útoků Spojenců. V důsledku zabavení italského vojenského vybavení byla letka posílena o několik transportních letounů Fiat G.12. Řadou zásobovacích letů mezi severní Itálií a jižním Německem ukončila letka své působení na středomořském válčišti. Během 13.10.1943 a 14.10.1943 se letka s letouny SM.82 a Fiat G.12 přesunula přes Erding na letiště Celle u Hannoveru. Samostatné operace Letky Savoia skončily 20.12.1943, kdy došlo k jejímu přejmenování na Transportstaffel 4.

Historie letky by nebyla kompletní bez krátkého ohlédnutí na její následný osud. V říjnu 1943 na letišti Celle letka předala letouny SM.82 s náhradními díly a vybavením II./TG 1 a III./TG 1 a současně operovala jen s letouny Fiat G.12. Transportstaffel 4 se stala operační v lednu 1944 a podnikala kurýrní lety. Dne 24.04.1944 Oblt. Helmut Schwarz předal velení letky Oblt. Werneru Blattmannovi. Dne 03.06.1944 se letka přesunula na letiště Schroda u Poznaně. O 17 dní později, 20.06.1944, se přesunula na letiště Würzburg, kde byly letouny rozptýleny a zamaskovány. Až v září 1944 byly letouny Fiat G.12 předány maďarskému letectvu. Transportstaffel 4 letouny přelétla na letiště Pápa, severně od jezera Balaton v Maďarsku. To byl poslední let, který letka podnikla a dne 10.08.1944 byla zrušena.

Zdroje:
Luftwaffe im Focus 19/2012
http://www.lwag.org/forums/showthread.php?t=3545
https://de.wikipedia.org/wiki/Savoia-Marchetti_SM.82
http://www.ww2.dk/air/transport/savoia.html

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více