Obrněné automobily Austin v Rusku

Autor: Luděk Kratochvíl / cimbal 🕔︎︎ 👁︎ 22.922

Po vypuknutí Velké války se začala, tak jako v ostatních zemích zapojených do konfliktu, i v Rusku pomalu rozbíhat výroba obrněných automobilů a nejvyšší velení se zoufale pokoušelo dohnat promarněný čas vzniklý velmi zpátečnickým přístupem od vzniku prvního obrněného vozidla v ruské armádě Charron, Girardot et Woigt - Nakašitze. Jelikož produkce domácích automobilových firem (Russo-Balt, Lesner, Puzyrjov) činila pouze něco přes 5 % potřeby ruského trhu a těžkopádný přechod na výrobu pro potřeby války nesliboval zásadní zlepšení, začali se armádní nákupčí obracet do světa. V srpnu 1914 byla zřízena Speciální nákupní komise pod vedením gen. Sekretěva s úkolem co nejrychleji nakoupit potřebné obrněné automobily nebo podvozky pro jejich výstavbu. Z domácích zdrojů se začala z vhodných i méně vhodných podvozků (darovaných i odkoupených) v Admiralitních ižorských závodech bleskově obrňovat vozidla pro vznikající 1. auto-kulometnou rotu. Jediným vozidlem, které můžeme nazvat "sériovým" byl podvozek Russo-Balt C 24/40 opancéřovaný ing. Grauenem (8 ks), vyzbrojený třemi kulomety, ale bez otočné věže, jinak byla vozidla vyráběna kusově.

Austin 1. série (1914)

Prvním úspěchem nákupu (mimo podvozků Fiat 72HP, Jeffery Quad Buda a Garford Motor Truck 5 t) byla smlouva na dodání 48 obrněných vozidel od firmy Austin Motor Co.Ltd. z anglického Longbridge u Birminghamu za 1150 liber za kus. Pro tato vozidla bylo použito šasi limuzíny Austin 30 HP Colonial s pohonem zadní nápravy s čtyřstupňovou převodovkou a suchou kuželovou spojkou s koženým obložením, o rozchodu 1500 mm, rozvoru 3350 mm a světlou výškou 220 mm. Benzínový řadový čtyřválec Austin s vodním chlazením disponoval výkonem 22,1 kW. Podle ruského návrhu byla obrněna pancéřovými pláty z válcované oceli (Vickers) o tloušťce 3,54 mm (0,14 palce) šroubovanými na rámovou konstrukci a vybavena dvěma kulometnými věžemi (pancíř 4 mm) pro lafetaci kulometů Maxim vz.1910 7,62 mm (každá 240 st. obstřelu). Vozidlo mělo i po opancéřování zachovaný původní tvar přední části a budky řidiče s vyvýšenou střední částí. Zadní část měla krabicovitý tvar a na stropě za kabinou řidiče vedle sebe osazené kulaté věže s rovným stropem, pod nimiž byla nástavba rozšířena. Reflektor byl montován v kabině řidiče. Osádku tvořili čtyři muži - velitel, řidič a dva kulometčíci a k nástupu do vozidla mohli použít jednokřídlé levé boční nebo dvojkřídlé zadní dveře. Pro kulomety činila zásoba munice 6000 ran (24 zásobníků). Na jednu palivovou nádrž (98 l benzinu) mělo vozidlo po zpevněné komunikaci dojezd 250 km, max. rychlost čínila 55-60 km/h.

Reklama


Austin 1. série (zleva doprava)
obr. 1 - Před expedicí z Anglie; obr.2 - Přepancéřování v Kolpině; obr.3 - Konečná verze s viditelným reflektorem - vozidla 8. čety OA

Po dodání prvních kusů a provedených postřelovacích zkouškách bylo rozhodnuto zesílit na exponovaných místech (čelo, boky, věže) pancíř na dvojnásobek (7 mm), což bylo provedeno Ižorských závodech v Kolpinu. U některých vozidel byly namontovány i kryty hlavní kulometů. Tímto se zvýšila hmotnost (z původních 2600 kg), poklesla rychlost, stoupavost a pohyblivost vozidla na nezpevněném povrchu a podvozek byl přetížen. Rozměry vozidla zůstaly stejné - délka 4750 mm, šířka 1950 mm a výška 2170 mm. Po poruchách podvozku a častých defektech při nasazení na frontě byla vozidla stažena, bylo provedeno zesílení přední nápravy a dřevěná loukoťová kola byla vybavena neprůstřelnými terenními pneumatikani se "špunty". Vozidla byla po třech kusech zařazována do autokulometných čet.

Austin 2. série (1915)

V březnu byla uzavřena v Londýně smlouva mezi Ruskem a Velkou Británií na dodávku 236 obrněných vozidel pro ruskou armádu. úspěšnost nasazení Austinů 1. série (oproti např. OA Sheffield-Simplex nebo Armstrong-Whitworth) vedla v březnu 1915 v objednávku na novou vylepšenou sérii (se zapracovaným odstaněním zjištěných nedostatků) v počtu 60 ks vozidel. Byl použit silnější podvozek z nákladního automobilu 50HP se světlou výškou 250 mm, o nosnosti 1,5 t poháněný benzínovým řadovým čtyřválcem Austin s vodním chlazením o výkonu 36,8 kW a převodovkou 4+1. Tvar pancéřování vozidla zůstal podobný, ale byl zesílen pancíř na 5-8 mm a také zesílen rám a diferenciál. Mezi další vylepšení patří úprava kabiny (srovnání stropu) a s tím spojené zvýšení obstřelu kulometů. Kabina byla také vybavena neprůstřelnými skly v průzorech a novými bočními průzory. Dále z důvodu úspory hmotnosti byl zkrácen bojový prostor a odstraněny zadní dveře, čímž se ale ztížila práce osádky. Část vozidel měla kryty kulometú a reflektor na střeše. Vozidlo mělo hmotnost 5300 kg, délku 4900 mm, šířku 2000 mm a výška vzrostla na 2450 mm. Max. rychlost na komunikaci byla 60 km/h, dojezd se snížil na 200 km. K vozidlům bylo dodáno i několik "holých" šasi.


Austin 2.série (zleva doprava)
obr.1 a 2. - Vozidla bez zadního řídičského stanoviště (obr.1 - s reflektorem a kryty kulometů); obr.3 - Zničené vozidlo s zadním řidičským stanovištěm

Jelikož v objednávce byl opomenut jeden požadavek, hned po příjezdu prvních kusů šla část vozidel do Ižorských závodů - tam byla přepracována záď vozidla a namontováno zadní řízení umožňující "cílené" couvání. Počet mužů osádky se zvýšil o jednoho. S touto sérií šly z výroby i dělové OA Garfort-Putilov, takže nově utvářené autokulometné tvořily (mimo průzkumných motocyklů, zásobovacích a servisních vozidel) 2-3 kulometné a 1 dělový OA.

Austin 3. série (1917)

Jelikož, oproti západní frontě, se na východním a asijském bojišti nacházelo malé množství úseků přesycených zákopy a zátarasy z ostnatého drátu byly OA hodnoceny jako důležité bojové prostředky. Počet dodaných vozidel ze smlouvy s V. Británií nebyl ještě vyčerpán, a tak bylo objednáno v srpnu 1916 z Birminghamu dalších 60 vozidel Austin s dodáním "ihned", prakticky totožných s vozidly 2. série. Zadní řídící stanoviště a neprůstřelná skla byla montováno již výrobní firmou. Byla změněna a mírně prodloužena zadní nástavba, stropy věží a konstrukce dveří kabiny. Také byla zvětšena elevace kulometů. Problematické kožené obložení spojky však zůstalo. Dalších 70 vozidel se zdvojenými pneumatikami na zadní nápravě a zesíleným rámem bylo objednáno na počátek roku 1917. Z důvodu vytíženosti mateřského podniku byla vozidla z první objednávky dodána do Ruska až v únoru až květnu roku 1917.


Austin 3. série (zleva doprava)
obr. 1 a 2 - vozidla dodaná do Ruska; obr. 3 - vozidlo z nedodané objednávky - britský 17. prapor OA

Druhá část objednávky plánovaná na září 1917 byla vzhledem ke změněné politické situaci v Rusku anglickou vládou zablokována. Z 16 již vyrobených vozidel (vyzbrojených kulomety Hotchkiss ráže 8 mm) byl vytvořen 17. prapor OA přidělený k Britskému tankovému sboru ve Francii (z nichž 4 nakonec skončily v roce 1919 v Polsku) a zbylých asi 10-12 ks bylo prodáno Japonsku.

Ruský Austin (Putilovskij)

Reklama

Mimo dodávek již obrněných vozidel Austin 2. série bylo na podzim 1916 dodáno 60 ks šasi nákladních vozidel Austin 50HP 1,5 t, určených k obrnění v Putilovském závodě v Petěrburgu během let 1916-17 s tempem 10 ks vozidel měsíčně. Dodávka se však zpozdila a také byl Putilovský závod byl plně vytížen výrobou dělostřeleckých zbraní a komponentů pro námořní lodě a výrobu omezily i stávky probíhaly během únorové revoluce a prakticky ještě půl roku po ní. Výroba se rozběhla až po jeho znárodnění (9. ledna 1918 - greg. kalendář), kdy Rudé gardy/DRRA nutně potřebovaly obrněné jednotky pro podporu bolševické revoluce. První stroje vyjely s továrny v dubnu 1918 a po vyrobení 15 ks byla výroba převedena do Ižorské železárny v Kolpině (dalších 33 ks). Na původním šasi byla vyměněna zadní náprava za silnější z vozidla Russo-Balt D 24/40. Nejviditelnější změnou bylo umístění věží diagonálně, pro větší příčnou stabilitu vozidla, zvýšení komfortu střelců a kruhového obstřelu. Pancíř byl z Ižorské železárny o tloušťce 8 mm (střecha 5 mm) byl zevnitř oblepen kůží proti odletujícím úlomkům při zásazích a byla přidána druhá nádrž. Vzhledem k nedostatku panceřového skla byly průhledy kryty šikmými ocelovými listy. Výzbroj, osádka, rozměry a hmotnost zůstaly stejné jato u Austinů 3. série.


Ruský Austin (zleva doprava)
obr. 1 - vlevo Austin 2. série, vpravo Ruský Austin; obr. 2 Ruský Austin jako památník

Austin-Kegresse

Vědomo si omezené průchodnosti ve specifickém ruském terénu pro kolové OA, zadalo ruské velení výrobu 5 polopásových OA na bázi vozidla Austin HP 50 1,5 t. Vyrobeno bylo pouze 1 vozidlo se zadním pásovým podvozkem konstrukce prap. A. A. Kegresse, majícího s tímto pohonem zkušenosti z předválečných a válečných testů a výroby neobrněných kolo a lyžo-pásových vozidel (Mercedes, Packard a Russo-Balt), již sloužících v ruské armádě. Zadní podvozek se skládal s dvou hnacích a čtyř pojezdových kol nesoucích gumový pás. Pancéřová nástavba byla po několika zkušebních verzích téměř totožná s Austiny 2. série. Další výroba pokračovala až v letech 1919-20 dvanáctikusovou sérií. Tato vozidla měla nástavbu s diagonálně umístěnými věžemi s parametry ruského Austina, vozidlo při délce 6000 mm, šířce 2130 mm a výšce 2680 mm mělo bojovou hmotnost 5900 kg. Max. rychlost, bez ohledu na terén, byla 25 km/h a dojezd 100 km.


Austin-Kegresse (zleva doprava)
obr. 1 - prototyp při zkouškách (verze s korbou); obr. 2 sériový stroj Ukrajinec

Použití, uživatelé

Jak už je výše uvedeno, během Velké války byla vozidla primárně zařazována do autokulometných čet (později čet obrněných automobilů), v případě potřeby slučovaných do rot, pro podporu pěších a jízdních jednotek, průzkum, zastavování průlomů a pronásledování nepřítele. Během války, v důsledku ztrát a chaosu v ruské armádě operovaly i jednotlivě. Vozidla se účastnila občanské války v Rusku na různých stranách konfliktu, potlačování pokapitulačních nepokojů a rudých republik v Německu, sovětsko-polské války, potlačování bachmačského povstání a poslední uloženkový kus zajal v pevnosti Modlin Wehrmacht při útoku na Polsko v roce 1939.

Reklama


obr. 1 Rakousko-uherský Austin 3. série; obr. 2 Lotyšský Austin 2. série "Zemgalietis" (po modernizaci); obr. 3 Polský Austin-Kegresse

Mezi známé uživatele, mimo ruské imperiální armády, tedy patří - bolševické jednotky/SSSR (poslední vyřazena v roce 1931-2), ruské protibolševické jednotky (? ks), Polsko (více než 7 ks všech typů - zčásti ukořistěná, zčásti dodaná Velkou Británií), Německo (minimálně 4 ks - ukořistěná), Finsko (2 ks - ukořistěná Rudým gardám), Lotyšsko (1 ks - po Děnikinových jednotkách), Čs. legie na Rusi (min. 2 ks - ukořistěná), Rakousko (1 ks - ukořistěné, vyřazeno 1935), Mongolsko (darované 2-3 ks), Estonsko (2 ks - ukořistěná), Rumunsko (1 ks - ukořistěné). Dále již zmiňovaná vozidla, nedodaná do Ruska, ve Velké Británii a Japonsku.

Zdroje
Barjatinskij M., Kolomiec M.: Broněavtomobili Ostin, Broněkollekcija 1/97, Moskva
Kolomiec M., Baratinskij M.: Broněavtomobili Ruskoj Armii 1906-1917, Technika molodeži, Moskva 2000, https://pro-tank.ru/, https://vk.com/, https://ru.wikipedia.org/ https://zonwar.ru/, http://www.opoccuu.com/

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více