Bitva o Berlín [1945]

Battle of Berlin
     
Název:
Name:
Bitva o Berlín Battle of Berlin
Datum:
Date:
16.04.1945-02.05.1945
Válčiště / Fáze:
Theatre of Operations / Phase:
Středoevropské válčiště
Central European Theatre of Operations
Místo:
Location:
Berlín / Berlin /
GPS souřadnice:
GPS coordinates:
00°00'00.00"N 00°00'00.00"E
Účastníci:
Belligerents:
 
Strana A:
Side A:
Sovětský svaz
Polsko
Soviet Union
Poland
Strana B:
Side B:
Velkoněmecká říše Greater German Reich
Velitelé:
Commanders:
 
Strana A:
Side A:
Georgij Žukov
Konstantin Rokossovskij
Ivan Koněv
Georgij Žukov
Konstantin Rokossovskij
Ivan Koněv
Strana B:
Side B:
Gotthard Heinrici
Kurt von Tippelskirch
Ferdinand Schörner
Hellmuth Reymann
Helmuth Weidling
Gotthard Heinrici
Kurt von Tippelskirch
Ferdinand Schörner
Hellmuth Reymann
Helmuth Weidling
Síly:
Strenght:
 
Síly strana A:
Forces Side A:
2 500 000 vojáků
6 250 tanků
7 500 letadel
41 600 ks dělostřelectva
2 500 000 soldiers
6 250 tanks
7 500 airplanes
41 600 artillery pieces
Zobraz detail:
Show Detail:
  
Síly strana B:
Forces Side B:
766 750 vojáků,
1 519 obrněných vozidel
2 224 letadel
9 303 ks dělostřelectva
V obraně Berlína bylo okolo 45 000 vojáků doplněných policií, Hitlerjugend a 40 000 jednotek Volksstrum
-
Zobraz detail:
Show Detail:
  
Ztráty:
Losses:
 
Ztráty strana A:
Losses Side A:
361 367 mužů
1 997 tanků,
2 108 ks dělostřelectva
917 letadel
-
Zobraz detail:
Show Detail:
  
Ztráty strana B:
Losses Side B:
88 080 mrtvých,
479 298 zajatců
Celkové ztráty 937 378 mužů
Uvnitř obrany Berlina:
22 000 civilistů,
okolo 22 000 vojáků
-
Zobraz detail:
Show Detail:
  
Cíle a výsledek:
Objectives and Result:
 
Typ operace, strana A:
Type of Operation, Side A:
útok
attack
Typ operace, strana B:
Type of Operation, Side B:
obrana
defense
Cíle, strana A:
Objectives, Side A:
- splněn
- fulfilled
Cíle, strana B:
Objectives, Side B:
- nesplněn
- unfulfilled
Výsledek:
Result:
vítězství strany A victory for side A
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Berl%C3%ADn

URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530974 Verze : 8

ÚVOD


Význam bitvy Berlín


Poslední velká operace
Bitva o Berlín byla poslední z nejvýznamnějších bojových operací druhé světové války v Evropě. Boje sice pokračovaly ještě několik dní po pádu města, ale v nich už šlo jen o to, kolik německých vojáků se dokáže probojovat do zajetí západními Spojenci a kolik jich padne do sovětských rukou. Pád Berlína znamenal symbolický úder do nitra nacistického režimu. Ostatně německý vůdce v průběhu bitvy spáchal sebevraždu. Vztyčení sovětské vlajky nad budovou Říšského sněmu symbolizovalo nejen pád hlavního města Velkoněmecké říše, ale též rozšíření sovětského vlivu do střední Evropy.


Důležitost obsazení Berlína
Zatímco se vojska západních Spojenců soustředila na likvidaci či neutralizaci uskupení německých vojsk, Sověti vnímali geopolitický rozměr a snažili se obsazovat hlavní města budoucích závislých území. V případě Berlína šlo i o jakousi morální náplast za ponížení z roku 1941.


Hra o čas
Rudá armáda postoupila rychle od Visly k Odře, poté stabilizovala svá křídla vyčištěním Východních Pomořan a větší části Slezska a připravila se k přechodu Odry s Nisou, proražení přes Seelowské výšiny a úderu na Berlín. Pro tento účel soustředila více jak dva miliony vojáků, velké množství tanků, samohybek a dělostřeleckých hlavní, včetně raketometů. Snaha německých jednotek ve městě i jeho okolí byla jen zoufalou hrou o čas, která již nemohla na výsledku války nic změnit.


Order of Battle - Sovětský svaz


Order of Battle - Německo




12. leden – 3. únor: viselsko-oderská operace


Situace na počátku roku 1945
V srpnu 1944 Rudá armáda dorazila k Varšavě. Zde zůstala půl roku stát. Zda to bylo způsobeno jen nutností doplnit zásoby a zacelit ztráty, nebo sovětské velení vědomě nechalo své armády v Polsku v klidu, aby nechalo vykrvácet polský odboj, je do dnešních dnů předmětem debat. Každopádně Rudá armáda se do konce roku soustředila spíše na opětovnou okupaci Pobaltí a postup v Maďarsku. Ofenzivní činnost měla být na Visle obnovena až 20. ledna. Nicméně Churchill Stalina požádal o urychlení příprav tak, aby sovětská ofenzíva mohla snížit německý tlak v Ardenách. Ten mu vyhověl a sovětská vojska se tak dala do pohybu již 12. ledna.


Plán viselsko-oderské operace
Operace byla z geografického hlediska rozdělena do dvou částí. Dělítko mezi nimi představovala řeka v úseku mezi Varšavou a Bydhoští. Hlavní úder měl být veden v jižní části. Zde měl 1. běloruský front vyrazit z předmostí u Pulaw ve směru na Lodž a z předmostí u Magnuszewa ke Kutnu. Současně měl obklíčit Varšavu ze západu. 1. ukrajinský front měl vyrazit z předmostí u Baranowa k Radomi, přičemž částí sil měl poté vpadnout do týla německých jednotek ustupujících právě z toho města, a tím je obklíčit. Podporu mu měl na jižním křídle poskytovat 4. ukrajinský front. V severní části měl 2. běloruský front vyrazit z předmostí u Serocku a Rozan severozápadním směrem k pobřeží Baltského moře. Tak měl odříznout Východní Prusko a vyčistit východní část jižní Povislí. Na jeho pravém křídle měl 3. běloruský front zaútočit jižně od řeky Pregel západním směrem ke Královci. Cílem bylo odříznout německou 3. tankovou armádu od zbytku Skupiny armád Střed a obklíčení 4. armády u Mazurských jezer.


Útok 1. ukrajinského frontu
Útok začal v 5 hodin ráno, když se rozezněla děla na úseku fronty 1. ukrajinského frontu. Krátce poté vyrazily vpřed průzkumné a trestné prapory. Poté, co dobyly první linii zákopů, přeneslo dělostřelectvo palbu do prostoru řady druhé. Sovětským dělostřelcům se také podařilo výrazně narušit činnost velitelského stanoviště německé 4. tankové armády. Svůj příděl obdržely i mobilní zálohy, které byly drženy příliš blízko hlavní obranné linie. Odpoledne již bylo v německé obraně proraženo několik rozsáhlých průlomů, do nichž byly vyslány součásti 4. gardové tankové armády. Do večera sovětské jednotky prorazily do hloubky 30 kilometrů na frontě široké 40 kilometrů. Po několika dnech padly Kielce, které představovaly německý opěrný bod na Koněvově pravém křídle. Jejich pád otevřel rudoarmějcům cestu volnou krajinou na Krakov, Katowice a Čenstochovou. Němci museli ustoupit, aby unikli obklíčení.


Útok 1. běloruského frontu
14. ledna se dala do pohybu i vojska 1. běloruského frontu. Předsunuté útočné prapory vyrazily z magnuszewského předmostí, přičemž se jim podařilo Němce zaskočit a dosáhnout taktických průlomů. Do nich Žukov ihned zasadil další sledy včetně částí 2. gardové tankové armády. Krátce poté je následovala i vojska 5. úderné, 8. gardové a 1. gardové tankové armády. 47. a 61. armáda se postaraly o obklíčení Varšavy.


Postup k Odře
K 20. ledna Sověti dosáhli průlomu v šířce 550 kilometrů a měli v rukou Krakov a Lodž. Žukovova 33. armáda navázala u Ilzy kontakt s Koněvovým pravým křídlem. Prvosledové jednotky 1. běloruského frontu se přiblížily k německé hranici na pouhých 65 kilometrů. Nicméně první ji překročily jednotky 1. ukrajinského frontu, jehož obrněné formace se rychle draly k Vratislavi. Zbytek jeho sil mezitím obsazoval průmyslové oblasti Slezska. Vojska 1. běloruského frontu se tlačila ke Kostřínu na Odře, ale Žukov nemohl podcenit obnažování svého pravého křídla. 2. běloruský front se totiž primárně soustředil na obklíčení německých sil ve Východním Prusku. Žukov tak musel použít 3. údernou armádou společně se 47. a 61. armádou k neutralizaci nebezpečí vpádu německých sil do týlu frontu ze severu.


Postup 2. běloruského frontu
2. běloruský front sice zpočátku narazil na rozhodný odpor německých jednotek a protiútoky sil Tankového sboru Großdeutschland. Po jeho stažení ale obrana rychle slábla a 19. ledna vojska frontu dosáhla širokého průlomu.

Přípravy na další postup
Na počátku února vojska 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu dorazila k Odře a začala s přeskupováním a doplňováním sil a zásob. Ostatní sovětské formace postupně obsazovaly zbylá místa německého odporu, jež byla útočícími jednotkami při postupu vpřed obejita.


13. leden – 9. květen: východopruská operace


Úder 3. běloruského frontu
Souběžně s viselsko-oderskou operací měl vést 3. běloruský front úder proti německým silám ve Východním Prusku, které měl odříznout postup 2. běloruského frontu do oblasti jižního Povislí. Útok začal 13. ledna po silné dělostřelecké přípravě. Rychlost postupu byla ale velkým zklamáním. Během prvního dne vojska frontu postoupila jen o zhruba kilometr. Během následujících pěti dní postoupila sice dále, ale šlo jen o dvacet kilometrů a to navíc za cenu velkých ztrát. Postup se dostal do tempa až po dvou týdnech bojů, stále ale za cenu velkých ztrát. Nicméně se podařilo z velké části zničit německou 3. tankovou armádu a obklíčit 4. armádu.


Úder 2. běloruského frontu
Vojska 2. běloruského frontu mezitím zaútočila 14. ledna přes Narew a 20. ledna dostala rozkaz stočit se ve směru na Elbing (Elbląg). 3. gardový jezdecký sbor 22. ledna dobyl Olštýn (Olsztyn) a o dva dni později dosáhly prvosledové tankové jednotky břehů Vislanského zálivu. Tak byla obklíčena 4. armáda a část 2. armády. Velitel 4. armády začal stahovat své jednotky od Lötzenu (Giżycko) a 7. ledna se pokusil prorazit na západ. To se ale nepodařilo.


Likvidace posledních míst odporu
3. běloruskému frontu se podařilo zatlačit zbytky německé 3. tankové armády do Královce a oblasti Sambie. 28. ledna padla Klajpeda poté, co odsud byly německé divize odsunuty do Sambie. Německé síly byly obklíčeny ve třech oblastech. Jednotky 4. armády byly obklíčeny na břehu Vislanského zálivu, kde se držely do 29. března. Zbytky 3. tankové armády se stáhly do Královce, kde se držely do 9. dubna, kdy město padlo. Třetí uskupení se nacházelo v Sambii a byly postupně evakuovány přes přístav v Pillau (Baltijsk). Ten padl až 25. dubna. Tak bylo Východní Prusko v zásadě dobyto. Až do konce války se nicméně udrželi němečtí vojáci na Viselské kose.


8. – 24. únor: dolnoslezská operace


Obklíčení Vratislavi
Na viselsko-oderskou operaci sovětská vojska navázala dolnoslezskou operací. Jako výchozí prostory jim posloužila předmostí u Ścinawy a Olavy, která se podařilo získat na konci předchozí operace. Sovětské jednotky vyrazily v 6:00 po dělostřelecké přípravě, která trvala necelou hodinu. Prvosledové útočné hroty postupovaly relativně rychle vpřed. Do večera prvního dne bylo dosaženo průlomu do německé obrany v hloubce 60 kilometrů. Jednotky 3. gardové tankové brigády postupovaly nejprve jihozápadním směrem a poté se stočily na východ, čímž přikryly postup 6. armáda na Vratislav od západu. Od východu přes Olavu se k městu blížily jednotky 5. gardové armády. Vratislav byla 15. února obklíčena, avšak udržela se až do konce války.


Postup k Nise
Vojska 4. tankové armády, 13. armády a 3. gardové armády mezitím útočily západním směrem k řece Nise. Jejich postup zpomalil protiútok tankového sboru Großdeutschland a XXIV. tankového sboru ze sestavy 4. tankové armády, který začal 14. února. Sovětské 4. tankové armádě hrozilo obklíčení, avšak německé jednotky ji nedokázaly ani po pěti dnech uzavřít v kotli. To už přispěchaly na pomoc 52. armáda a 3. gardová tanková armáda, které zajistily Leljušenkova křídla. Operace skončila 24. února, kdy se jednotkám 1. ukrajinského frontu podařilo vybojovat za Nisou předmostí u Forstu.


15. – 31. březen: hornoslezská operace


Německý protiútok: operace Gemse
Němci připravovali operaci na osvobození Vratislavi. K tomu potřebovali železniční spojení u Lubáně. To ale drželi Sověti. Němci proto provedli operaci Gemse, jejímž cílem bylo dobýt zpět Lubáň a postoupit k Nowogrodzieci, kde chtěli obklíčit větší část jednotek sovětské 3. gardové tankové armády. Protiútok začal 1. března a během čtyř dní se podařilo získat zpět Lubáň a obklíčit část sovětských jednotek, avšak menší, než Němci doufali. 6. března byl německý postup zastaven. Sovětská 3. gardová tanková armáda nicméně utrpěla citelné ztráty. Němci se nyní soustředili na vyčištění oblasti a současně připravovali další úder. Ten byl 9. března veden v oblasti Střihomi. Němcům se podařilo prorazit a v noci z 11. na 12. března obklíčili některé části sovětské 5. gardové armády. Velitel Skupiny armád Střed polní maršál Schörner se nyní chystal využít narušení sovětské linie u Střihomi a provést úder na vyproštění Vratislavi.


Úder do Horního Slezska
Maršál Koněv se ale rozhodl převzít iniciativu opět do svých rukou. Přesunul 4. tankovou armádu ke Grottkau a na 15. března nachystal výpad do Horního Slezska. Sovětským tankovým jednotkám se podařilo prorazit německé linie západně od Opolí a valily se ve směru na Prudník (Neustadt). 4. gardový tankový sbor vedl pomocný úder ve směru na Nisu (Neisse). Jihovýchodně od Opolí navíc prorazily 59. a 60. armáda. 59. armáda vyrazila na západ, aby se spojila se 4. tankovou armádou. 38. armáda 4. ukrajinského frontu navíc podnikla pomocný útok ve směru na Moravskou bránu. Sovětským jednotkám se podařilo obklíčit větší množství německých sil v opolském kotli, který 22. března zlikvidovaly. Do konce měsíce pak dalšími útoky sovětská vojska obsadila zbytek Horního Slezska. V německých rukou naopak zůstalo Kladsko, přiléhající část Slezska a oblast u Hirschbergu a Lubáně.


10. únor – 4. duben: východopomořanská operace


Odkryté pravé křídlo 1. běloruského frontu
Při viselsko-oderské operaci postoupila vojska 1. běloruského frontu až k Odře. Jeho pravé křídlo ale bylo ohrožováno silami německé skupiny armád Visla ve Východním Pomořansku. Žukov nejprve přeskupil své jednotky, aby zmenšil riziko náhlého německého vpádu do svého boku. Nicméně to bylo jen nejnutnější opatření. Vzhledem k německých přípravám na útok bylo jasné, že před výpadem na Berlín bude nutné tuto hrozbu eliminovat.


Německý protiútok: operace Slunovrat
Sovětský útok začal 10. února, ale dosáhl jen omezených úspěchů. Navíc Němci podnikli připravovaný útok do boku 1. běloruského frontu. Operace Slunovrat začala 15. února, kdy do útoku ve směru na Arnswalde (Choszczno) vyrazila 11. dobrovolnická divize tankových granátníků SS Nordland, k níž se následujícího dne připojil zbytek útočných sil. Němci již ale narazili na přeskupené sovětské jednotky, které s jejich úderem v zásadě počítaly. Sice se jim na několika místech podařilo dosáhnout úspěchu, ale útok byl již 18. února zastaven. 19. února se pokusil o úder pro změnu Žukov, ale útok jeho vojsk uvázl při snaze o znovudobytí Arnswalde. Němci nicméně i tak začali stahovat své jednotky, takže ztráta Východního Pomořanska již byla jen otázkou času.


Úder dvou sovětských frontů k Baltskému moři
24. února obnovil útočnou činnost směrem do Pomořanska 2. běloruský front, jehož vojska dosáhla širokého průlomu u města Graudenz (Grudziądz) a vyrazil vpřed v obecném směru na Köslin (Koszalin). Vojska 1. běloruského frontu mezitím přenesla těžiště svého útoku ze směru na Štětín na směr na Kolobřeh. K němu dorazila 4. března a následujícího dne dosáhla břehu Baltského moře, čímž přerušila pozemní spojení s německými silami více na východ. 10. března již vojska 1. běloruského frontu měla pod kontrolou úsek pobřeží mezi Kolobřehem a ústím Odry. 18. března padl do polských rukou samotný Kolobřeh. 28. března padla Gdyně a od dva dni později Gdaňsk. Zbytky německé 2. armády byly rozdrceny 4. dubna poblíž města. Vojska 1. běloruského frontu mezitím na západě obsadila břeh Odry v oblasti Štětína a na počátku dubna zde byla získána i předmostí, která pak bylo možno využít při bitvě o Berlín.
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530986 Verze : 19

BOJE O KOSTŘÍNSKÉ PŘEDMOSTÍ




31. leden – 9. únor: první kolo


Průnik Jesipenkova odřadu 5. úderné armády
Ke konci viselsko-oderské operace dorazil jako první k řece Odře čelní odřad pěchoty 5. úderné armády. Několik hodin poté se k němu připojila jedna brigáda 2. gardové tankové armády. Čelnímu odřadu, který byl sestaven 25. ledna, velel zástupce velitele 89. gardové střelecké divize plukovník Chariton Jesipenko. Odřad tvořily 1006. střelecký pluk na vozidlech 41. automobilního pluku, 220. samostatná tanková brigáda, 89. samostatný těžký tankový pluk, 507. stíhací protitankový dělostřelecký pluk, 360. samostatný samohybný dělostřelecký oddíl, 2. oddíl 489. minometného pluku, 2. oddíl 94. raketometného pluku, 303. gardový protiletadlový dělostřelecký pluk a rota zákopníků. 26. ledna odřad překročil u Czarnkówa řeku Noteć. Odřad při tom měl štěstí, neboť zde sice byla připravena polní opevnění a linie ostnatých drátů, avšak chyběli zde němečtí vojáci. Nákladní automobily se tak mohly valit vpřed rychlostí 30 až 40 kilometrů za den. 15 kilometrů od řeky ale odřad dostihly problémy s nedostatkem paliva. Jesipenko proto z odřadu sestavil mobilní skupinu, kterou tvořily dva střelecké prapory na nákladních vozidlech, tři roty tanků T-34, oddíl raketometů a oddíl ze stíhací protitankového pluku. Na čele skupiny postupoval jeden střelecký prapor, oddíl samochodek, baterie stíhačů tanků a četa zákopníků. V ranních hodinách 31. ledna mobilní skupina překročila po ledu řeku Odru a u Kienitz vytvořila malé předmostí. V samotném Kienitz se nacházel jen vlak s šesti protiletadlovými děly a jejich obsluhou, a také skupina příslušníků Říšské pracovní služby. Němci byli nenadálým příjezdem rudoarmějců překvapeni a bez většího odporu zajati.


Průnik 1. mechanizovaného sboru
Několik hodin poté sem dorazil čelní prapor 219. tankové brigády, která tvořila první sled 1. mechanizovaného sboru. 11 tanků Sherman a 3 Valentiny si na cestu po ledu netroufly a stočily se na jih, kde se snažily najít most či brod. Dojely až ke Kostřínu, do něhož zrovna dorazil ešalon s oddílem dělostřeleckého pluku 25. divize tankových granátníků. Ti sovětský nájezd zastavili. Šance obsadit rychle toto pevnostní město tedy byla zmařena. Kdyby zbytek tankové brigády nemusel kvůli nedostatku PHM zůstat stát u Karzigu (Karsko), mohli Sověti Kostřín snadno získat. Takhle o něj museli svádět dvouměsíční boje. 37. mechanizovaná brigáda 1. mechanizového sboru 31. ledna překročila dvěma smíšenými prapory pěchoty Odru severně od Kostřína v oblasti Kalenzigu (Kaleńsko) a ve večerních hodinách její jednotky zahájily boj o vesnici Genschmar. Hlavní síly sboru k řece dorazily pozdě večer 31. ledna. 19. mechanizovaná brigáda 1. února zahájila boj o Kostřín, zatímco jeden její motostřelecký prapor překročil Odru. 35. mechanizovaná brigáda zůstala v pohotovosti v Kalenzigu, odkud měla v případě potřeby zasáhnout ve prospěch 37. brigády.


Příjezd 9. gardového tankového sboru
31. ledna večer se k Odře přiřítily také tanky sousedního 9. gardového tankového sboru 2. gardové tankové armády. V jeho čele postupovala 47. gardová tanková brigáda. Ta večer dorazila k železniční stanici Zäckerick (Siekierki). Následujícího dne v poledne ji pak tři tankové prapory spolu s praporem samopalníků dobyly. Tím v oblasti vyčistily východní břeh Odry. Brigáda ale nedokázala přejet po železničním mostě na západní břeh řeky, protože ho hájila část německého tankového pluku s protitankovými děly a panzerfausty. Brigáda navíc pro akci tohoto typu postrádala dostatek podpůrné pěchoty. Zůstala tedy stát na východním břehu a vyčkala na zbytek sil sboru, které dorazily 1. února odpoledne.


Konsolidace předmostí
Jesipenkově skupině se podařilo získat předmostí široké 4 a hluboké 3 kilometry. Na jeho další rozšíření neměl Jesipenko dostatek prostředků, neboť jeho jednotky měly k dispozici jen desetinu denního přídělu pohonných hmot a poloviční palebný průměr. Rozhodl se proto pro konsolidaci dosavadního zisku a co nejrychlejší přesun dělostřelectva, minometů a pěchoty přes řeku. Zesílená skupina pak měla zaujmout kruhovou obranu, schopnou odolat očekávaným tankovým úderům nepřítele. 31. ledna odpoledne na předmostí dorazil čelní odřad 94. gardové střelecké divize, který se rovněž zakopal a posílil obranu perimetru. Dorazily i tři prapory 303. gardového malorážního protiletadlového dělostřeleckého pluku, které měly zajistit obranu proti případným úderům německého letectva. Večer 31. ledna se na předmostí nacházelo 84 minometů, 42 děl ráže 45 mm, 39 děl ráže 76 mm a 18 děl ráže 122 mm. Naopak tanky a raketomety musely zůstat na druhém břehu, protože jejich přeprava po ledu se nepodařila. Na druhou stranu se podařilo přisunut další dva protiletecké prapory od 306. malorážního protiletadlového dělostřeleckého pluku.


Německá reakce
Krátce po obědě 31. ledna obdržel velitel severokavkazského operačního praporu major Weikl rozkaz, aby s praporem vyrazil z Kostřína, spojil se s poplachovým praporem 203 kapitána Bohla, který vyrazil z Berlína, a utvořil bojovou skupinu. Berlínský prapor zaujal večer pozice na čáře Sofienthal - Sydowswiese jižně od Jesipenkova předmostí u Kienitz. Kostřínský prapor se rozmístil na západním břehu Odry mezi Kostřínem a Kienitz. V noci dostal Bohlův prapor rozkaz na předmostí zaútočit. Podporovat jej mělo několik tanků NSKK z Wriezenu a děla jednoho oddílu protiletadlového dělostřeleckého pluku, který dorazil z Berlína. Útok, který začal ve 4 hodiny ráno, byl odražen. Od třetí hodiny odpoledne podnikala na předmostí a jednotky přepravující se přes Odru četné nálety německá letadla. Základny Ruděnkovy 16. letecké armády byly příliš daleko, takže musela stačit děla protiletadlového dělostřelectva. První neúspěch Němce neodradil. Do oblasti se ze západní fronty blížila 21. tanková divize a 25. divize tankových granátníků. Divize měly původně dorazit do Kostřína a zaujmout postavení na východním břehu Odry, což muselo být změněno. První ešalon 25. divize v podobě praporu tankových granátníků začal s vykládáním v Gusowě již 31. ledna večer.


Příjezd hlavních sil 5. úderné armády
Četné údery německého letectva a omezené množství pohonných hmot zpomalily příchod hlavní části sil 5. úderné armády. Nicméně během 1. února začaly pomalu přijíždět. Ke konci dne se 230. a 248. střelecká divize 9. střeleckého sboru nacházely v oblasti Alt Blessin (Stary Błeszyn) - Zellin (Czelin) - Groß Neuendorf. Jeden pluk 248. divize dokonce získal u Groß Neuendorf malé předmostí. Druhosledová 301. střelecká divize dorazila tou dobou do Trossinu (Troszyn). 26. gardový střelecký sbor měl část 94. gardové střelecké divize na předmostí u Kienitz, 89. gardová střelecká divize se chystala na přechod Odry u Kalenzigu (Kaleńsko) a 266. střelecká divize se nacházela v oblasti Darrmietzel (Dargomyśl) - Quartschen (Chwarszczany) - Zicher (Cychry). 295. střelecká divize 32. střeleckého sboru v průběhu dne vedla boj o Vietz (Witnica), zatímco 416. střelecká divize vyrazila z Landsbergu nad Wartou (Gorzów Wielkopolski) k Blockwinkelu (Bolemin), odkud pak směřovala ke Kostřínu na jižním křídle. 60. gardová střelecká divize obešla Vietz a pokračovala na Kostřín. Její čelní jednotky se do večera dostaly až ke kostřínskému Novému Městu.


Rozšíření předmostí 5. úderné armády
Velitel 5. úderné armády generál Berzarin si uvědomoval, že je nutné rychle posílit a rozšířit předmostí na západním břehu Odry, a rozkázal proto velitelům sborů, aby pokračovali v postupu i během noci z 1. na 2. února. Do konce 2. února měly jejich jednotky obsadit oblast Wriezen - Neutrebbin - Neulangsow - Gorgast - Kietz. Tím by předmostí dosáhlo šířky zhruba 40 kilometrů a šířky zhruba 10 kilometrů. Většina 248. střelecké divize se během noci přepravila přes řeku severně od Kienitzu. Zpočátku nenarazila na žádný odpor, a tak postupovala na západ k čáře Neubarnim - Klein Neuendorf. Poklidná situace se ale velmi brzy změnila. Ráno zde podnikla protiútok část 25. divize tankových granátníků. Hlavní údernou sílu představoval Tankový oddíl 5 s tanky Panther a stíhači tanků Jagdpanzer IV (70). Němci postupovali podél silnice Ortwig - Groß Neuendorf a v odpoledních hodinách se jim podařilo donutit 248. střeleckou divizi k ústupu k Odře. Mezitím se ale podařilo přepravit přes řeku třetí střelecký pluk divize, kterému se podařil německý protiútok zastavit. Němci se ale nevzdali a odpoledne protiútok obnovili. Probojovali se sice až na západní okraj Groß Neuendorfu, ale příchod dalších sil 248. střelecké divize a části sil 94. gardové střelecké divize změnil situaci. Němci byli z Groß Neuendorfu vyhnáni a sovětské jednotky obsadily i Ortwig. 248. střelecká divize nicméně utrpěla značné ztráty. Na druhý břeh se v noci na 2. února přepravila i 230. střelecká divize, která v době, kdy 248. střelecká divize sváděla boje o Groß Neuendorf, postupovala od Zellinu na Neulewin. 2. února večer u Kalenzigu dokončila soustředění 89. gardová střelecká divize, která tak mohla začít s přechodem na levý břeh Odry. Tou dobou k Odře v oblasti mezi Kalenzigem a Alt-Schaumburgem (Szumiłowo) dorazila také 60. gardová střelecká divize 32. střeleckého sboru. Část jejích sil se rovnou začala přepravovat přes Odru.


2. února do oblasti dorazily 303. pěší divize "Döberitz" a 309. pěší divize "Berlin". Ani tak ale neměli Němci dost sil na to, aby provedli rozhodný protiúder proti předmostí. Nicméně přítomnost těchto divizí znamenala, že další rozšíření předmostí nebude snadnou záležitostí. 2. února dorazila k Odře 82. střelecká divize, která u Neu Blessinu (Nowy Błeszyn) přepravila na druhý břeh jeden svůj pluk, zatímco dva zbylé byly v záloze. V noci ze 4. na 5. února podnikli Němci útok na východním břehu Odry ze severu na Zäckerick. V poledne se dostali až na jeho severní okraj, ale nakonec byli odraženi. Na konci dne přijel na pomoc motocyklistický pluk a tři tanky od 2. gardové tankové armády. Ti pak obsadili Zehden (Cedynia). Tím zajistili 5. úderné armádě pravé křídlo, která tak měla větší klid na operace na předmostí.


Předmostí 8. gardové armády
2. února dorazily k Odře i svazky 1. gardové tankové armády. 11. gardový tankový sbor dorazil k řece již v noci, přičemž jeho 40. gardová tanková brigáda dopoledne obsadila Göritz (Górzyca). Motopěchota a část dělostřelectva byla poté přepravena přes Odru, zatímco tanky zaútočily z jihu na Kostřín. Jižně od Göritzu přepravila svou motopěchotu a dělostřelectvo přes řeku i 44. gardová tanková brigáda. Vzniklo tak další předmostí. Jižně od Warty postupovala 8. gardová armáda. Zatímco se její 29. gardový střelecký sbor účastnil bojů o Poznaň, postupovaly k Odře 4. a 28. gardový střelecký sbor. 4. sbor dosáhl Odry 2. února večer. Sbor dorazil do stejných míst jako 11. gardový tankový sbor. Jelikož 1. gardová tanková armáda dostala rozkaz vyrazit 3. února ráno na sever, kde bylo nutno krýt pravý bok 1. běloruského frontu proti německým jednotkám ve Východním Pomořansku. Její předmostí jižně od Kostřína převzala právě 8. gardová armáda.


3. února ráno překročila 57. gardová střelecká divize Odru na úseku Kietz - Göritz a v průběhu dne obsadila předmostí široké 7 kilometrů a hluboké 4 kilometry. Řeku překročila i 47. gardová střelecká divize, jejíž pluky vyrazily směrem na Manschow. 35. gardová střelecká divize zůstala jako záloha na východním břehu. Sousední 28. gardový střelecký sbor dokázal na druhý břeh dostat jeden pluk 79. střelecké divize. K večeru 3. února tak 8. gardová armáda měla na západním břehu tři izolovaná předmostí. Úsek fronty mezi silnicí Berlín - Kostřín a Frankfurtem nad Odrou měl na starost V. dobrovolnický horský sbor SS. Proti předmostím 8. gardové armády stála Raegenerova divize, která byla složena ze šesti praporů RAD a volkssturmu. Nástrojem protiútoku se měla stát Divize tankových granátníků Kurmark, která se formovala od konce ledna 1945. Její tankový prapor původně disponoval 28 stíhači tanků Hetzer. Na počátku února byl do divize začleněn tankový prapor Brandenburg, který disponoval 45 úplně novými Panthery. 4. února začal 4. gardový střelecký sbor, který měl na západním břehu dvě divize, rozšiřovat své předmostí. Jeho jednotky v průběhu dne i přes silnou německou palbu obsadily jižní část Kietzu a přeťaly železnici z obce na západ. 5. února se sbor pokusil o další rozšíření předmostí, ale tentokrát narazil na ještě silnější odpor. Jednotky sboru nedokázaly dobýt další území a naopak musely čelit protiútokům, které podnikly části divize Kurmark. 6. února sbor v podstatě přešel do obrany. Pokus o obnovení útočné činnosti, který byl podniknut 7. února selhal. Velitel sboru nechal přepravit přes Odru jeden pluk 35. gardové střelecké divize, který dokázal obsadit a zajistit pozice u Reitweinu. Sousední 28. gardový střelecký sbor během té doby odrazil několik protiútoků a částečně rozšířil své předmostí. Německé tankové protiútoky bylo nutno odrazit příslušnou technikou. Sověti dokázali mezi 5. a 7. únorem na předmostí přepravit tři pluky lehkých samohybek SU-76. 4. gardový střelecký sbor měl k dispozici 1087. samohybný dělostřelecký pluk a 28. gardový střelecký sbor disponoval 694. a 1061. samohybnými dělostřeleckými pluky. Naopak se nepodařilo včas na východní břeh přepravit 94. samohybný dělostřelecký pluk a 34. těžký tankový pluk. Předmostí se tak podařilo udržet, ale již ne moc rozšířit.


Protiútoky německé 21. tankové divize
Mezi 4. a 6. únorem do oblasti u Golzowa ze západní fronty dorazila 21. tanková divize. Její tankový pluk měl v sestavě 18 tanků Pz.Kpfw.IV a 29 tanků Panther. Její oddíl stíhačů tanků měl k dispozici 15 stíhačů tanků Jagdpanzer IV. Z hlediska počtu příslušníků byla divize v celkem dobrém stavu. Jestliže sovětská 5. úderná armáda byla cílem hlavně leteckých úderů, na 8. gardovou armádu se vrhly především německé tanky a stíhače tanků. Brzo ráno 7. února zaútočila 21. divize za silného deště na Gorgast, který držel 137. střelecký pluk 47. gardové střelecké divize. Útok se rudoarmějcům podařilo odrazit. Němci zaútočili i 8. února, i tentokrát ale bez úspěchu vzhledem k samotnému předmostí. Nicméně se jim alespoň podařilo dojet k Altbleyenu, a obnovit tak kontakt s posádkou v Kostřínu. Navíc se sovětská 47. gardová střelecká divize musela stáhnout do prostoru jižně od železnice Kietz-Gorgast. Jenže k večeru 9. února začala německá 21. tanková divize s odsunem z oblasti, neboť měla vyztužit postavení 4. tankové armády, které narušila ofenziva 1. ukrajinského frontu. U Kostřína její pozice převzaly části 25. divize tankových granátníků. Žukov naopak 8. gardovou armádu posílil 11. tankovým sborem.


12. únor – 13. březen: druhé kolo


Předmostí 69. armády u Lebusu
Němci plánovali, že v souvislosti s operací Slunovrat provedou útok na oderské předmostí, zlikvidují ho a vytvoří frontu na Odře. Pro tento účel sem byly přisunuty i čtyři pluky (bojové skupiny) zformované z příslušníků poddůstojnických škol v Drážďanech, Postupimi, Vídeňském Novém Městě a Wetzlaru a 712. pěší divize. Jenže jejich plány překazila sovětská 69. armáda. Ta se pokusila o přechod Odry u Lebusu již 8. února, ale tehdy byla rychle odražena. 12. února odpoledne již ale byla úspěšnější. Pronikla německými postaveními jižně i severně od Lebusu, zatlačila bojovou skupinu Drážďany a dokonce přeťala železnici z Frankfurtu nad Odrou do Kostřína. Severní předmostí držely části 61. střeleckého sboru, menší jižní předmostí pak části 25. střeleckého sboru. Na obě se podařilo dostat nejen pěchotu, ale i děla, minomety. Na severní i tanky a samohybky, které 13. února doplnilo několik tanků 68. tankové brigády. Němci se pokusili 18. února předmostí zničit, ale byli odraženi.


Situace na předmostí 8. gardové armády
Od 15. února 8. gardová armáda zastavila pokusy o rozšiřování předmostí a spíše se soustředila na upevnění dosavadních zisků, neboť u německé Divize tankových granátníků Kurmark došlo k výraznému posílení dělostřelectva, včetně dvou železničních děl K5 ráže 280 mm. K obnovení ofenzívní činnosti došlo až 2. března, kdy se 8. gardová armáda pokusila o vylepšení stávajících pozic. Cílem bylo obsazení obcí Hathenow a Rathstock, čímž by došlo k narovnání frontové linie a zvětšení hloubky předmostí, které zde bylo relativně úzké. Útok měly provést 57. a 79. gardová střelecká divize, jež byly posíleny dvěma samohybnými dělostřeleckými pluky a podporu jim poskytovalo třicet dělostřeleckých pluků. Na jeden kilometr fronty tak připadlo průměrně 131 dělostřeleckých hlavní. K nim je nutno připočíst ještě třicet raketometů. Dělostřelecká příprava trvala tři hodiny a patnáct minut. Poté vyrazila ve 14:15 vpřed pěchota, na jejímž čele postupovala 327. samostatná trestná rota. Do večera byly jednotky 57. a 79. gardové střelecké divize na linii Herzershof - Rathstock - Hathenow.


Boje o Kietz
Žukov nařídil Čujkovovi, aby 6. března zaútočil na Kietz, což bylo předměstí Kostřína. Ve stejný okamžik měla 5. úderná armáda zaútočit na jeho další předměstí - Neustadt. Čujkov úkol přidělil 35. a 47. gardové střelecké divizi. Hlavní úder měly vést pluky 35. divize s podporou 694. lehkého a 394. těžkého samohybného dělostřeleckého pluku. 47. divize měla krýt levé křídlo hlavního úderu. Hustota dělostřeleckých prostředků byla ještě větší než při předchozím útoku, tentokrát šlo v průměru o 141,5 hlavně na kilometr fronty. Dělostřelecká příprava měla trvat dvě a půl hodiny. Útok měl začít 6. března ve 14:40 a na jeho čele měla opět postupovat 327. samostatná trestná rota. Útok začal podle plánu, ale jednotky 47. divize zastavila po necelém půl kilometru silná německá palba. O něco lépe se vedlo jednotkám 35. divize, ale ani jejich postup nebyl moc rychlý. Ve večerních hodinách dosáhla trestní rota a části 35. divize jižního a jihozápadního okraje Kietzu a začal tuhý boj v ulicích, který trval až do 13. března.


Boje o kostřínské Nové Město


Situace ve městě
Kostřín, tedy především jeho tzv. Staré Město, historicky patřil mezi nejstarší a nejvýznamnější německé pevnosti. Ve dvacátém století už byly jeho fortifikační prvky zoufale zastaralým anachronismem, a byl spíše důležitou dopravní křižovatkou, nicméně 25. ledna 1945 bylo město prohlášeno pevností. Jeho osud byl zpečetěn, ač ne nevyhnutelně. 31. ledna k městu, které nebylo na obranu vůbec připraveno, dorazilo několik tanků 219. tankové brigády, ale město, jak bylo uvedeno výše, obsadit nedokázaly. Pevnostní město tak čekaly tvrdé boje. V únoru byla vybudována polní opevnění v okolí města. Před severním a severovýchodním okrajem Nového mMěsta byly vybudovány dvě obranné linie. První linie sestávala ze tří řad zákopů a měla hloubku. Druhá obranná linie sestávala z jednoho zákopu přímo na samotném okraji města. Jejich obranu zajišťovala posádka Nového Města. Kostřínský volkssturm zaujal pozice ve Starém Městě. Ke konci února čítala kostřínská posádka zhruba 16 tisíc příslušníků, včetně protiletadlových dělostřelců, policistů a vojenských administrativních sil. Němci tak mohli přímo do boje nasadit zhruba 10 tisíc osob. Místní domobrana přidala necelou tisícovku příslušníků. Tři pětiny sil se nacházely v Novém Městě. Posádka měla k dispozici kulomety, minomety a několik desítek polních děl, ale neměla žádná pevnostní děla. Tento nedostatek byl částečně kompenzován přítomností dělostřeleckých návodčích, kteří měli navádět palbu děl z druhého břehu. Velitelem sil v Novém Městě byl plukovník polního četnictva Franz Walter. Velitelem celého pevnostního města pak byl gruppenführer SS a generálporučík Zbraní SS a policie Heinz Reinefarth.


Plán
První fází boje o Kostřín byl souboj o Nové Město. Úkol byl přidělen 295. a 416. střelecké divizi 32. střeleckého sboru. Velitel 5. úderné armády předpokládal, že celý severní břeh Warty zde bude dobyt a vyčištěn během jednoho dne a následujícího dne začne boj o Staré Město mezi Wartou a Odrou, přestože počet příslušníků obou střeleckých divizí a tří trestních rot výrazně nepřevyšoval počet obránců. Plán předpokládal útok dvou pluků 295. divize na pravém křídle ve směru k železničnímu mostu Wartu, který měly obsadit a odříznout tak německou posádku od zbytku německých sil. Třetí pluk divize měl krýt zbytek perimetru a současně vést dílčí útoku na odvedení pozornosti. Dva pluky 416. divize tvořily druhý sled. Měly využít dosaženého průlomu a začít Nové Město čistit. K odvedení pozornosti od skutečného místa útoku měl posloužit i noční výsadek na jižním okraji města a dělostřelecký přepad osady Warnick (Warniki). Nebezpečným úkolem provedení falešného úderu byly zaúkolovány 123., 213. a 360. samostatná trestná rota 5. úderné armády. 32. střelecký sbor měl pro úder k dispozici podporu 21. minometné brigády, deseti dělostřeleckých pluků, padesáti raketometů, 89. těžkého tankového pluku, 92. tankového pluku, ženijně tankového pluku, praporu kapesních plamenometů a ženijně-zákopnického útočného praporu. Na pomoc bylo přisunuto i těžké dělostřelectvo v podobě 32. samostatného dělostřeleckého oddílu a 124. houfnicové dělostřelecké brigády velké mohutnosti. Obě divize měly v sestavě navíc samostatný samohybný dělostřelecký oddíl. Dělostřelecká příprava měla trvat 40 minut. Letectvo na pomoc útočícím jednotkám vyčlenilo 3. bombardovací letecký sbor, 13. stíhací letectý sbor, 300. útočnou leteckou divizi a 242. divizi nočních bombardérů.


Útok
6. března ještě před úsvitem na rybářské lodě nastoupila skupina složená z nejzkušenějších vojáků sboru a vyrazila po Wartě k jižnímu okraji Nového města, kde měli předstírat vylodění početných sil. Lodě byly ale spatřeny a Němci na začali střílet z kulometů a protiletadlových děl. Dvě potopili a zbytek donutili k vylodění na jižním břehu Warty. Odtud se pak vojáci do večera vrátili do výchozích pozic. Na říční výsadek navázal po deváté hodině ráno útok trestných rot na Warniki. Útok byl veden v otevřeném terénu pod krytem dýmu po dvacetiminutové dělostřelecké přípravě. Silná německá palba, včetně té raketometné, ale trestance brzy přikovala k zemi. Roty se několikrát pokusily o obnovu útoku, ale nepodařilo se jim dostat ani do první řady zákopů. Navíc 6. března panovala nízká oblačnost, která blokovala možnost nasazení letectva. Velitel 5. úderné armády tedy hlavní útok odložil na následující den. 7. března se počasí zlepšilo, a v 11 hodin se tak nad Kostřín mohly přihnat bitevníky a bombardéry, které na město svrhly svůj smrtící náklad. Současně spustilo na jihozápadním okraji svou palbu sovětské dělostřelectvo. V 11:20 pak vyrazil vpřed na Warniki jeden střelecký prapor a tři trestné roty. Tentokrát se situace vyvíjela lépe, po třech hodinách byla obsazena první řada zákopů. Ve 13:00 se rozezněla děla v úseku hlavního úderu. Navíc byla nad Wartou vytvořena kouřová clona, které měla zakrýt útočící jednotky před německými postaveními na západním břehu. Ve 13:40 vyrazily s podporou tanků do útoku oba čelní střelecké pluky na hlavním směru úderu. Po dvou hodinách obsadily první řadu zákopů a část zákopů druhé řady. Průlom umožnil nasazení druhosledových pluků. Do konce dne sbor plně ovládl druhou řadu zákopů, ale mosty a přístupy k nim byly stále v německých rukou. Ukázalo se, že nepřímá palba děl nebyla dostatečně efektivní proti opevněným bodům v kamenných domech. Část děl velkých ráží proto byla přisunuta do první linie, aby poskytovala podporu přímou palbou. V devět hodin ráno 8. března byla po desetiminutové dělostřelecké přípravě obnovena ofenzivní činnost. Sovětské pěchotě se podařilo obsadit jižní železniční most, silniční most a železniční stanici. Navíc se začala probíjet do jihovýchodní části Nového Města. Sovětský útok z 8. března, který pokračoval i v noci, rozdělil německé obránce Nového Města do tří izolovaných skupin, z nichž největší se nacházela na východním okraji města. Na druhou stranu se nepodařilo z chodu obsadit mosty. Němci je nějakou dobu dokázali bránit a pak je 10. března vyhodili do vzduchu. Posádka Nového Města byla definitivně odříznuta od zbytku XI. tankového sboru SS. Mezitím sovětští pěšáci čistili jednotlivé části Nového Města. 12. března večer byla zlikvidována poslední ohniska odporu. Uliční boje v Kostříně byly jakýmsi nácvikem pozdějších bojů v berlínských ulicích, kde také byla takřka každá budova změněna v pevnost, často s panzerfausty, které byly hrozbou pro tanky.


Spojení předmostí 5. úderné a 8. gardové armády


Plán
Dobytí Starého Města bylo kvůli vyhozeným mostům nepravděpodobné, a tak bylo úsilí přeneseno na druhý břeh Odry. Cílem bylo spojení předmostí 5. úderné armády s předmostím 8. gardové armády, které bylo v době obsazení Nového města rozšířeno o obsazený Kietz. 295. a 416. střelecká divize měly 20. března prorazit německou obranu na linii Genschmar-Altbleyen. Hlavní úder měl směřovat na Golzow, pomocný na Gorgast. 5. úderná armáda měla obsadit oblast Genschmar, Golzow, Kuhnbrücken Vorstadt (dnes součást Neubleyenu). Pomoci divizím 32. střeleckého sboru měly 89. těžký tankový pluk, 124. dělostřelecká brigáda velké mohutnosti, 32. dělostřelecký oddíl zvláštní mohutnosti, 67. těžká tanková brigáda, 220. tanková brigáda, 14. průlomová dělostřelecká divize a 5. raketometný oddíl. 8. gardová armáda měla 20. března nasadit síly 4. gardového střeleckého sboru do útoku na linii stanice Gorgast - Rathstock. Pomocný útok měl směřovat z Kietzu na severozápad. Poté se měla armáda zakopat na linii Golzow-Alt Tucheband-Hathenow. Útok armády měly podporovat 20. tanková brigáda, 259. tankový pluk, 34. a 50. gardový těžký tankový pluk, 1087. samohybný dělostřelecký pluk, 29. průlomová dělostřelecká divize, 100. houfnicová dělostřelecká brigáda velké mohutnosti, 295. a 1091. kanonové dělostřelecké pluky a 38. stíhací protitanková dělostřelecká brigáda. Obě armády měly tedy pro rozšíření předmostí k dispozici opravdu velké množství dělostřeleckých a tankových hlavní. Podporu měly poskytnout i stíhací a bitevní letouny 16. letecké armády. Útok byl navíc odložen z 20. na 22. března, aby mohly být zapojeny ještě další podpůrné jednotky. Jednalo se o 4. gardovou stíhací protitankovou dělostřeleckou brigádu, 37. raketometný pluk, které měly podporovat 5. údernou armádu, a o 25. stíhací protitankovou dělostřeleckou brigádu a 59. raketometný pluk, které měly podporovat 8. gardovou armádu. Prostor mezi oběma předmostími, který spojoval Kostřín se zbytkem německých sil, kdysi vytvořila 21. tanková divize a předala jej 25. divizi tankových granátníků, která ho krátce před sovětským útokem dále předala 303. pěší divizi a části Tankové divize Müncheberg.


Útok
V 8:15 22. března se rozezvučela sovětská děla, která zahájila dělostřeleckou přípravu v prostoru obou armád. V 9:15 po leteckých úderech na německé dělostřelectvo a opěrné body vyrazila do útoku pěchota, kterou podporovaly tanky a samohybné dělostřelectvo. K 20:00 postoupila 35. gardová střelecká divize o 300 metrů, 47. gardová střelecká divize obsadila Gorgast a 57. gardová střelecká divize bojovala o Alt Tucheband. Divize 5. úderné armády postupovaly na jih, u Genschmaru skříply 303. pěší divizi a severně od Gorgastu na mostě přes Starou Odru navázaly spojení s divizemi 8. gardové armády. Obě předmostí tak byla spojena. Zbytky německých jednotek byly obklíčeny východně od Gorgastu. Německé velení očekávali sovětský výpad směrem na Berlín, a tak byl koridor hájen spíše slabšími silami, zatímco Panthery a Tygry se nacházely u Golzowa a Alt Tuchebandu. Zde s nimi sváděli tuhý boj tankisté a pěchota 57. gardové střelecké divize 8. gardové armády a 295. střelecké divize 5. úderné armády. Sověti během dne ztratili více než sto tanků. Večer zde byla do protiútoku nasazena i ze záloh vyvedená 25. divize tankových granátníků. S ní útočila i Tanková divize Müncheberg. Protiútok pokračoval i v noci a následujícího dne, kdy přibyla ze zálohy ještě 20. divize tankových granátníků. Ty dokázaly zatlačit zpět 47. gardovou střeleckou divizi, zbytek sovětských jednotek se udržel, i když za cenu přechodu z útoku do obrany, ke kterému došlo 24. března. To umožnilo vybudovat protitankovou obranu a přisunout další protitankové jednotky.


Německý protiútok
Sověti předpokládali, že Němci provedou protiútok ve směru na Kostřín. Hitler ale žádal rozsáhlejší operaci. Požadoval útok do týla sovětských armád, jenž měl být veden přes Frankfurt nad Odrou. Ignoroval přitom skutečnost, že nešlo přepravit přes jeden most ve městě několik divizí, aniž by to Sověti nezaznamenali. 25. divize tankových granátníků již byla 22. března dokonce vyvedena do zálohy a měla být přesunuta k Frankfurtu, ale sovětská snaha spojit předmostí si vynutila její opětovné zasazení do bojů v této oblasti. 25. března Heinrici dokázal Hitlerovi vymluvit realizaci rozsáhlejší operace a přiměl ho, aby se zpokojil s omezenější operací. Podle plánu mělo dojít nejdřív k průlomu ve směru na Kostřín a poté zničení předmostí u Kienitz. Reinefarth měl mezitím držet kostřínské Staré Město za každou cenu a čekat na uvolňovací síly. Protiútok měl začít 27. března. Veden měl být silami 20. a 25. divize tankových granátníků, Vůdcovy granátnické divize, Tankové divize Müncheberg, Bojové skupiny 1001 nocí a těžký tankový oddíl SS 502. Tyto síly byly podřazeny pod XXXIX. tankový sbor, který měl uvolňovací operaci řídit. Operace měla začít průlomem na linii Gorgast-Genschmar, poté se mělo levé křídlo stočit do týla 5. úderné armády, zatímco pravé křídlo se mělo probít ke Kostřínu. Protiútok začal 27. března brzy ráno ještě za tmy. Těžké tanky měly prorazit cestu, ale zastavila je hustá pole sovětských protitankových min. Znehybněné tanky se pak staly snadnou kořistí dělostřelectva. Německý protiútok tak krátce po svém startu skončil. Němci se následujícího pokusili o nový útok, ale ani ten neuspěl, ačkoliv zpočátku došlo k menším úspěchům. Mezitím se 35. gardová střelecká divize pokusila zaútočit na kostřínskou pevnost, ale byla odražena.


Dobytí zbytku Kostřína
Reinefahrt se rozhodl již déle nečekat na uvolňovací jednotky a rozhodl se stáhnout ze Starého Města na Oderský ostrov, což s částí sil udělal 28. března. Poté byly ve večerních hodinách vyhozeny mosty mezi ostrovem a pevností. Část Němců nedostala rozkaz ke stažení a zůstala v pevnosti. Reinefahrt pak s částí sil dokázal prorazit až k německým liniím. Sověti, kteří odrazili německé protiútoky, se rozhodli skoncovat s německými postaveními ve zbytku Kostřína. Rozestavěli tři baterie děl ráže 203 mm tak, aby mohly vést přímou střelbu na opevněné body, a vyslali do útoku 35. a 82. gardovou střeleckou a 416. střeleckou divizi. V noci z 29. na 30. března byla obsazena pevnost, oderský ostrov i oblast u Neubleyenu, kde se také ještě dosud držela skupina německých vojsk. Předmostí pro berlínskou operaci s dostatečnou šířkou a hloubkou bylo vybojováno. Nyní začaly přípravy na výpad na Berlín.
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530989 Verze : 11

SITUACE, SÍLY A PLÁNY


Obrana v hloubce


Obrana v hloubce
Němci čelili sovětské početní převaze a faktu, že v jejich rukou nebyla strategická iniciativa. Řešení nejvyšší německé velení vidělo ve zdokonalení procesu stahování obranných vojsk z dosahu dělostřelectva, které hrálo v sovětské taktice tradičně velmi významnou roli, a vybudování obrany v dostatečné hloubce bráněného prostoru, což byl ostatně osvědčený prvek německé vojenské doktríny z doby pozičních bojů první světové války.


Mapa #7 rozpracována
Oblast bojů


9. armáda
Zastavit Němce před Berlínem měla německá 9. armáda, která byla od chvíle vytvoření předmostí na Odře neustále posilována. V okamžiku začátku berlínské operace měla na svém levém křídle CI. armádní sbor. Ten měl v prvním sledu 5. mysliveckou divizi, 606. pěší divizi a 309. pěší divizi. V druhém sledu měl sbor jako mobilní zálohu k dispozici 25. divizi tankových granátníků, instrukční bridágu útočných děl 111 a bojovou skupinu 1001 noc. Úsek fronty na Seelowských výšinách zaujal LVI. tankový sbor. Ten disponoval 9. paradesantní divizí, 20. divizí tankových granátníků a Tankovou divizí Müncheberg. Sousedem LVI. tankového sboru byl XI. tankový sbor SS, který měl v sestavě Pěší divizi Döberitz, 169. pěší divizi, 712. pěší divizi a Divizi tankových granátníků Kurmark s Těžkým tankovým oddílem SS 502. Nezvyklým prvkem 9. armády byla relativně dobře opevněná pevnost Frankfurt nad Odrou, v níž se nacházelo 14 tisíc mužů. Pravé křídlo sboru tvořil V. dobrovolnický horský sbor SS, který disponoval 286. pěší divizí, 32. dobrovolnickou granátnickou divizí SS 30. Januar a 391. zajišťovací divizí. 32. divizi SS byla nicméně, vzhledem k tomu, že se nakonec nečekal větší útok v oblasti Frankfurtu, přesunuta k XI. tankovému sboru SS jako záloha k provedení případného protiútoku. Zálohu velitele armády tvořila 156. pěší divize a 18. divize tankových granátníků. Divize měly na německé poměry relativně vysoké stavy mužstva. Armáda dále disponovala 404., 406. a 408. lidovým dělostřeleckým sborem a dalšími armádními jednotkami. Celkem měla 9. armáda ve stavu asi 200 tisíc mužů. Armáda disponovala 2 625 děly, z toho 695 protiletadlovými. Co se týče tanků a samohybných děl, měla armáda k dispozici 512 bojeschopných strojů. Leteckou podporu měla poskytovat Letecká armáda 6, která ale měla omezený počet letadel a ještě omezenější zásoby paliva.


Tři obranné linie
Němci vybudovali v oblasti Seelowských výšin a jejich širšího okolí tři obranné linie. Přední linie celého obranného postavení byla pojmenována jako linie Hardenberg. Probíhala po Seelowských výšinách a podél toku Staré Odry. Tvořily jí dvě až tři řady zákopů a různé ženijní obranné prvky. Umístěno bylo podél této linie pět protiletadlových pluků 23. protiletadlové dělostřelecké divize, jejichž děla byla uvedena do polohy pro přímou palbu. 53. a 185. pluk se nacházely v oblasti Kunersdorfu a Quappendorfu, 7. pluk mezu Gusowem a Dolgelinem a 35. se 140. plukem v oblasti Schönfließu. Za ní se nacházela linie Stein. Ta byla oporou pro mobilní zálohy, které z ní měly vést protiútoky. Zabránit také měla tomu, aby případnů průlom první linie neumožňoval okamžitý přístup do týla jiných částí první linie. Třetí linie Wotan měla zabránit sovětským tankovým a mechanizovaným formacím v dosažení průlomu. Na její kompletní vybudování nebyl dostatek materiálu, takže sestávala z řetězu měst a obcí, které byly uzpůsobeny k vedení kruhové obrany. Prostor mezi nimi byl přehražen protitankovými překážkami a směřovala sem část děl z opěrných bodů. Mezi nejvýznamnější body patřily Fürstenwalde, Müncheberg, Sternebeck a Eberswalde.


Skupina armád Střed
Na jih od 9. armády, a vůbec svazků Skupiny armád Visla, se nacházela postavení 4. tankové armády, která spadala pod Skupinu armád Střed. tato skupina armád měla nemalý bojový potenciál, ale jeho nasazení bylo problematické. Hlavním problémem byl špatný odhad spojeneckých záměrů. Němci předpokládali, že další úder bude směřovat do Saska. Sověti se měli spojit s anglosaskými silami, aby zbytek Německa rozdělily vedví. Proto byly silné zálohy Skupiny armád Střed umístěny ne proti 1. ukrajinskému frontu, ale více na jih u Zhořelce (Görlitz), aby udržely koridor mezi oběma širšími částmi německé říše, která svým tvarem připomínala přesýpací hodiny. Frontu na Nise bránil V. armádní sbor, který měl v sestavě 342. a 275. pěší divizi a též bojové skupiny 35. a 36. divize Waffen-SS, a jižně od něj Tankový sbor Großdeutschland, jenž disponoval Divizí tankových granátníků Brandenburg, divizí č. 464, 615. divizí zvláštního určení a bojovou skupinu 545. lidovou granátnickou divizí.




Západní fronta


Americké jednotky na Labi
Zatímco v lednu, když sovětská vojska rychle postupovala Polskem a Německem v rámci viselsko-oderské operace, byl postup anglosaských vojsk načas zpomalen německou operací v Ardenách. Naopak, když se museli Sověti potýkat s problémy na křídlech ve Slezsku a Pomořanech, razili si Američané, Britové a Kanaďané cestu vpřed. Nejprve se probili k Rýnu, poté ho na dvou místech překročili a následně v rúrském kotli obklíčili jedenadvacet divizí Skupiny armád B. Mezitím 11. dubna dorazily čelní odřady americké 9. armády jižně od Magdeburgu k Labi, které následujícího dne překročily a vytvořily malé předmostí. Do Berlína již nebylo daleko. V porovnání s Žukovem byli Američané v tu chvíli o něco dále, ale zase to měli blíž než Koněv. Generál Simpson se obrátil na generála Eisenhowera s žádostí o povolení překročit řeku hlavními silami a pokračovat dále k hlavnímu městu. Eisenhower to ale, k velké nelibosti Britů, odmítl. Eisenhower neměl v úmyslu Berlín dobývat. Na tom nemohl změnit nic ani entuziasmus příslušníků 9. armády, ani britské naléhání. Byl k tomu ochoten jen za té situace, že se na tom dohodnou příslušné politické reprezentace a on pak dostane takové zadání, které jako voják splní. Do té doby na věc hodlal hledět z čistě vojenského hlediska.


Jasná demarkační linie
Eisenhower se také chtěl vyhnout problémům se Sověty. Již dávno se rozhodl, že ke styku se sovětskými jednotkami by mělo dojít na Labi, o čemž také informoval Stalina. Nejvyšší spojenecký velitel v Evropě chtěl, aby byla stanovena jasná, dobře viditelná a těžko zpochybnitelná hranice, která by tvořila demarkační linii. Obával se totiž problémů, které by mohly vyvstat, pokud by se linii nakreslila někde mimo vhodný orientační bod a jednotky na obou stranách by musely spoléhat na rádiové spojení, předem domluvené signály a dobrou vůli na obou stranách. A již od ledna bylo jasné, že se Sověty to bude často složité. Hrozilo, že dojde k celé řadě nedorozumění. Tok řek Labe a Mulda se proto nabízel jako vhodné řešení. I tak by Američané dojezdem až k Labi osvobodili pětinu té části území Německa, které mělo podle dojednání z Jalty připadnou SSSR. Tam bylo navíc také dohodnuto, že západním Spojencům připadne po válce kontrola nad částí Berlína, ačkoliv podmínky pro spojení se zbytkem okupačního území byly sepsány příliš vágně, což se mělo později projevit.


Primární vojenské cíle
Eisenhower ještě někdy v září po úspěchu v Normandii počítal se zakončením tažení v Berlíně. Ale po zdržení v Ardenách tento cíl opustil. Jeho cílem bylo co nejrychleji vyhrát a ukončit válku. Případé dobývání Berlína považoval za plýtvání časem a kádry pro cíl sekundárního významu. Primární pro něj byla destrukce německé Skupiny armád B, vyřazení německého válečného průmyslu v Porúří, obsazení Lübecku a tím pádem odříznutí německých jednotek ve Skandinávii a obsazení alpských oblastí v Bavorsku a Rakousku, aby se zabránilo vzniku tzv. alpské pevnosti. Nehledě na to, že rychlé obsazení co největšího území Německa mělo nejlépe zabránit většímu rozšíření organizace Wehrwolfů. Eisenhower navíc viděl, že u Labe se zatím nachází jen menší část amerických sil a jejich gravitační centrum se zatím nachází příliš daleko na západ. Pokud by měly zásobovací jednotky zabezpečit útok na Berlín, musely by se také zastavit v podstatě všechny ostatní operace. Eisenhower navíc nevěřil, že by do Berlína mohl dostat dříve než Žukov. Ostatně předpoklad, že se Němci nebudou příliš bránit, nebyl založen na realitě. 14. dubna německý protútok donutil jednotky 2. obrněné divize, aby se stáhly z předmostí za Labem. 5. obrněná divize nedokázala vytvořit nové na sever od Magdeburgu, a tak se za řekou držela jen dále na jihu 83. pěší divize. Eisenhower a Bradley odhadovali, že překročení Labe, probití se sítí jezer, řek a kanálů západně od Berlína a dobytí města by si vyžádalo až sto tisíc mrtvých. Američané odmítali zaplatit takovou cenu za cíl, který by pak stejně museli až na menší část vyklidit. Naopak v Porúří se situace vyvíjela dobře. Několik dní poté, co sovětská armáda začala boj o Seelowské výšiny, se rúrský kotel zhroutil a západní Spojenci zajali více než tři sta tisíc německých vojáků.


Churchillův odpor
Eisenhower měl ve svém postoji podporu sboru náčelníků štábů a svého prezidenta. Proti byl naopak Churchill, který si jako první uvědomil význam Berlína, ale byl osamocen. Churchillovi vadilo, že Eisenhower se se Stalinem dohodl na demarkační linii o své vůli, podle britského premiéra to nebyl čistě vojenský problém, naopak to byla záležitost s mnoha politickými souvislostmi. Americké politické vedení to ale jako překročení pravomocí nevidělo. Churchill tvrdil, že Berlín neztratil svůj vojenský význam a navíc má velký politický význam. Churchill se obával, že pokud Sověti obsadí Berlín, symbolicky si tak přivlastní největší podíl na porážce nacistického Německa. Zastíněna bude skutečnost, že Sovětský svaz začal válku společně s Německem a že Velká Británie stála proti Německu ne úplně krátkou dobu v podstatě sama. Dobytí Berlína dodá Sovětům další energii ke vznášení dalších a dalších nároků a učiní poválečné soužití s nimi ještě složitější. Churchill si byl vědom, že akce západních Spojenců proti Berlínu by šla proti dohodám z Jalty, ale argumentoval, že Sověti tato ujednání beztak sami porušují, ať už šlo o události v Polsku, Rumunsku nebo neumožnění využívat letiště v Budapešti. V Washingtonu ale hleděli jen na to, jak co nejrychleji ukončit válku a záležitosti jako byla prestiž nebo budoucí politický vývoj nechtěli moc řešit. Pochybovali o možnosti předehnat Sověty a navíc zdůrazňovali, že je to stejně území, které má přejít pod sovětskou okupační kontrolu. Navíc Američané nechtěli ohrozit sovětskou pomoc ve válce proti Japonsku. Churchill byl předčasným prorokem a svou vůli Američanům nevnutil. Je navíc nanejvýš nejisté, zda skutečně západní Spojenci měli z vojenského hlediska šanci do Berlína dorazit dříve než Sověti. V Londýně v to chtěli věřit, ve Washingtonu to měli za neproveditelné a zbytečné, v Moskvě se toho báli. I proto byli sovětští velitelé, především Žukov, pod velkým tlakem, aby Berlín dobyli co nejdříve. Zatímco Američané se soustředili na brzký konec války a vojenskou porážku německých jednotek, Stalin chtěl osvobozovat a dobývat hlavní města, a připravovat si tak odrazový můstek pro další expanzi impéria, která již ostatně v době bojů o Berlín probíhala ve státech východní Evropy. V těch jednu diktaturu nahradila více či méně plynule jiná.


Plán nasazení 1. běloruského frontu


Frankfurt nebo Seelow
Po získání předmostí u Kostřína měli Sověti připravené dva plány dalšího postupu. První předpokládal výpad na Berlín z kostřínského předmostí přímým směrem přes Seelowské výšiny. Druhý předpokládal vybudování dalšího předmostí u Frankfurtu nad Odrou a poté vedení hlavního útočného úderu na Berlín jižně od Seelowských výšin. V prvních dubnových dnech bylo na poradě v Moskvě rozhodnuto, že berlínská útočná operace bude vedena především z kostřínského předmostí silami čtyř vševojskových armád a dvou tankových armád. Žukovovy armády utrpěly během bojů na křídlech a o předmostí nemalé ztráty na živé síle a technice. Velitel frontu proto opakovaně žádal o posily. Část jich dostal, avšak i tak zůstala řada svazků na stavech odpovídajících zhruba dvěma třetinám systematizovaných tabulkových počtů. Na druhou stranu dorazily další posily po začátku operace. To sice neumožnilo doplnit stávající jednotky, ale co se týče počtu pěšáků, dostal Žukov vše, o co požádal. 1. běloruský front také obdržel několik dalších dělostřeleckých jednotek a dva další samostatné motorizované prapory zvláštního určení, což byly jednotky s obojživelnými vozidly Ford GPA.


Plán nasazení 8. gardové armády
Žukov měl k dispozici jedenáct armád pozemního vojska, které rozdělil do několika skupin. Základní skupinu tvořily 8. gardová a 5. úderná armáda, které měly spolu s 1. a 2. gardovou tankovou armádou zaútočit proti postavením na Seelowských výšinách. Obě vševojskové armády proto disponovaly dvěma průlomovými dělostřeleckými divizemi. Ostatní vševojskové armády frontu měly k dispozici buď jen jednu, nebo žádnou takovou divizi. Hlavní údernou silou této skupiny měla být 8. gardová armáda, která měla postupoval podél říšské dálnice přes Seelow a Müncheberg na Berlín. Čujkovova armáda měla dosáhnout průlomu německé obrany v útočném pásmu mezi železniční stanicí jižně od Golzowa a usedlostí východně od Sachsendorfu, tedy v podstatě v oblasti západně od Alt Tuchebandu. Poté měla rozvinout útok na obecném směru Seelow, Trebnitz, Garzau, Dahlwitz, Slezské nádraží (Friedrichshain), Charlottenburg. Během prvního dne měla armáda dosáhnout linie Alt Rosental, Neuentempel, Lietzen, během druhého dne měla postoupit k linii mezi Garzau a jezerem Maxsee a třetího dne se měla probojovat k linii Altlandsberg, východní okraj Hoppegarten, Kalkberge. Na konci třetího dne tak měla armáda stanout na dohled berlínských předměstí. Následně se měla probíjet berlínskými předměstími a středem města. Šestého dne měla dosáhnout východního břehu řeky Havel. Plán to byl velmi smělý. Jakoby v duchu rychlého postupu během viselsko-oderské operace. Jenže Němci měli čas na zorganizování obrany a početní stav divizí 8. gardové armády se pohyboval kolem pěti tisíc příslušníků, většinou spíše méně, zatímco na Visle jich měly okolo šesti tisíc. Řada střeleckých rot měla stavy na zhruba polovině předepsaných počtů. Ostatní armády na tom vesměs zhruba stejně. Na druhou stranu disponovala armáda silnými tankovými formacemi. Jednalo se o 7. samostatnou těžkou tankovou brigádu, 34. gardový těžký tankový pluk, 259. tankový pluk, 65. tankový pluk, 371. gardový samohybný dělostřelecký pluk, 394. gardový těžký samohybný dělostřelecký pluk, 694. samohybný dělostřelecký pluk, 1061. samohybný dělostřelecký pluk a 1087. 694. samohybný dělostřelecký pluk. Ty měly ve výbavě tanky IS-2 a T-34 a samochodky SU-76 a ISU-152. Především 82 tanků IS-2 představovalo výraznou údernou sílu.


Plán nasazení 5. úderné armády
S 8. gardovou armádou na pravém křídle sousedila 5. úderná armáda. Ta měla dosáhnout průlom v německé obraně v útočném pásmu mezi Zechinem a Golzowem. Poté měla rozvinout útok na obecném směru Zechin, Neuhardenberg, Grunow, Wesendahl, Blumberg, Blankenburg, Tegel. Během prvního dne operace měla dosáhnout linie Altfriedland, Neuhardenberg, Alt Rosental, druhého dne měla dorazit k linii Prötzel, Ruhlsdorf a třetího dne se měla probít k linii Löhme, Krummensee, Altlandsberg. Poté měla obsadit severovýchodní a severní předměstí Berlína a následně měla šestého dne dosáhnout Havelsee, čímž by uzavřela Berlín od západu. 5. úderná armáda tak měla postupovat ještě rychleji než 8. gardová armáda. Pro přímou podporu pěchoty disponovala 5. úderná armáda 11. a 67. gardovou těžkou tankovou brigádou, 220. samostatnou tankovou brigádu a 92. samostatný ženijní tankový pluk. Jednotky armády měly ve výzbroji stroje IS-2, T-34, T-70, SU-76, ISU-122 a ISU-152. Tanků IS-2 bylo 128 kusů a samochodek SU-76 dokonce 134 kusů - to bylo takřka třikrát více než u 8. gardové armády. Důvodem byla přítomnost samohybného dělostřeleckého oddílu v každé z devíti divizí armády. Přítomnost tak velkého počtu těžkých tanků IS-2 pak zase znamenala, že armádám nebyly přiděleny stíhače tanků SU-85 a SU-100.


Plán nasazení tankových armád
Zatímco dělostřelectvo a vševojskové armády s doprovodnou těžkou technikou měly fungovat jako těžké kladivo, standardní role tankových armád by se dala přirovnat k oštěpu, který je lehčí, obratnější, rychlejší a má větší dosah než kladivo. V obou tankových armádách byly silně zastoupeny střední tanky a motopěchota. V berlínské operaci ale nebylo jejich použití úplně podle teorie. Podle rozkazu Stavky měly být nasazeny na hlavním útočném směru poté, co pěchota dosáhne průlomu německé linie, aby se rychle prodraly k severnímu okraji Berlína, který měly obejít a zajistit hranici na Labi, aby západní Spojence nenapadlo jí překročit. Vidina vyřazení obou tankových armád z bojů o Berlín, a ponechání tohoto úkolu jen na vševojskových armádách, se Žukovovi moc nezamlouvala. V druhý den vstupu do průlomu měla 2. gardová tanková armáda obsadit prostor Birkenwerde, Heiligensee, Rosenthal, Schönwalde. Poté měl jeden její sbor překročit Hohenzollernský kanál mezi Oranienburgem a Henningsdorfem a zajistit na západním břehu předmostí, zatímco zbytek armády měl vyrazit na jih a obsadit severozápadní část Berlín po trasu železniční tratě Bernau bei Berlin-Pankow-Charlottenburg-Wansee. Bogdanovova armáda tedy měla obejít Berlín ze severu a obsadit jeho severozápadní a západní část. Tím by zamezila případnému přísunu německých záloh do města od západu a vybojováním předmostí za kanálem by navíc připravila prostor pro nástup sil, které měly vyrazit k Labi. Obdobné rozkazy dostala Katukovova 1. gardová tanková armáda, jen měla postupovat na jih od města. Druhého dne od průlomu měla obsadit prostor Marzahn, Karlshorst, Schöneweide, Köpenick, Friedrichshagen, Neuenhagen, tedy v zásadě prostor severně od jezera Großer Müggelsee, jež se nachází východně od Berlína. Poté měla postupovat na jihozápad a ve spolupráci s 2. gardovou tankovou armádou obsadit prostor Charlottenburg, Wilmersdorf, Zehlendorf, Lichtenrade, Rudow, Treptow, Neukölln, tedy celou oblast jižně a jihovýchodně od centra Berlína. Stykem obou tankových armád jihozápadně od Berlína by bylo města prakticky obklíčeno. Tankové armády se měly nicméně pohybovat spíše po předměstích města, jimiž měly rychle projet a obsadit je, než ve městě samotném (vzhledem k tehdejšímu rozsahu města). Do centra města útočit neměly. Obsazení středu města bylo určeno jako úkol pro 8. gardovou a 5. údernou armádu. Tankové armády jim měly jen otevřít cestu a zamezit přísunu německých posil.


Plán nasazení 69. a 33. armády
Zprava i zleva od armád, které tvořily hlavní úderné uskupení, měly do útoku nastoupit další dvě armády. Na levém křídle stály 69. a 33. armáda. 69. armáda měla vyrazit z jižní části předmostí ve směru paralelním s 8. gardovou armádou, čímž jí měla krýt jižní křídlo. Šestého dne měla armáda projít jižním a jihovýchodním okrajem Berlína a zaujmout pozice na jihovýchodním břehu jezera Havelsee. 33. armáda měla v první řadě zajistit v součinnosti se 69. armádou spojení svého předmostí u Frankfurtu s kostřínským předmostím a obklíčit tak frankfurtskou posádku. Poté měla vyrazit na západ ve směru na Königs-Wusterhausen, Michendorf a Brandenburg. Obě armády na levém křídle měly k dispozici jednu průlomovou dělostřeleckou divizi. 33. armáda disponovala také 2. gardovým jezdeckým sborem a dvěma opevněnými prostory. Armádám byly přiděleny i samostatné motorizované prapory zvláštního určení pro překonávání vodních toků, neboť oblast jihovýchodně od Berlína se hemžila různými přírodními i umělými vodotečemi.


Plán nasazení 47. armády
Na pravém křídle od hlavního úderného uskupení se nacházel prostor operací 3. úderné a 47. armády. 3. úderná armáda měla postupovat souběžně s hlavním úderným uskupením, čímž pádem neměla vstoupit do Berlína. Naopak měla ze severu obejít Havelsee a v osmý den ovládnout oblast Hennigsdord, Brieselang, Fahrland, Kladow, Gatow, Spandau. To jí měla usnadnit skutečnost, že měla k dispozici 9. tankový sbor. Severně od ní měla útočit 47. armáda, jejímž cílem byla řeka Labe.


Plán nasazení polské 1. armády a sovětské 61. armády
Ještě více na sever, na pravém křídle frontu se nacházely další dvě armády - polská 1. armáda a 61. armáda. Polská armáda měla překročit Odru a ještě během prvního dne postoupit ke Staré Odře, na jejímž západním břehu měla vytvořit předmostí. Druhého dne měla Starou Odru překročit a postupovat dále na západ. Překročení obou toků jí mělo usnadnit přidělení samostatného motorizovaného praporu zvláštního určení. Jedenáctého dne měla polská 1. armáda dosáhnout řeky Labe. 61. armáda měla prvního dne překročit Odru a vybojovat si široké předmostí. Pro tento úkol měla k dispozici také jeden samostatný motorizovaný prapor zvláštního určení a tři pluky samochodek SU-76. Po překročení Odry měla armáda postupovat na západ až k Labi. Jejich složení se lišilo od složení armád, které tvořily hlavní úderné uskupení, i od těch, které tvořily jeho křídla. Ani jedna z těchto dvou armáda neměla k dispozici dělostřeleckou divizi. Předpokládalo se u nich naopak, že budou postupovat relativně méně bráněnou oblastí severně od Berlína k Labi. 61. armáda měla v sestavě i 7. gardový jezdecký sbor, u něhož se předpokládalo, že by v případě slabého odporu mohl vyrazit rychle vpřed.


Plán nasazení dělostřelectva
S plánem operací byl u jednotlivých armád seznámen jen velmi úzký okruh osob. Navíc byly podniknuty klamné operace a přípravy s cílem zmást Němce ohledně místa hlavního úderu. Snaha byla přilákat jejich pozornost hlavně ke Štětínu. Nicméně Němci místo hlavního úderu odhadli celkem přesně. Jelikož se sovětské velení os zajatců dozvědělo o německém záměru odsunout před předpokládaným sovětským úderem hlavní část jednotek z první obranné linie do druhé, bylo rozhodnuto o zvýšení hloubky palby během dělostřelecké přípravy tak, aby munice nebyla vyplýtvána střelbou na vyprázdněné zákopy a naopak byla ohrožena stáhnuvší se německá pěchota. Děla měla pálit do hloubky 10 až 12 kilometrů, v prostoru 8. gardové armády do hloubky 17 až 19 kilometrů. K provedení mohutného dělostřeleckého úderu bylo soustředěno 14 038 děl a raketometů, z čehož dělostřeleckých hlavní bylo 12 629. Tento počet nezahrnuje protitanková děla obou tankových armád a záložní 3. armády. V oblasti pásma hlavního úderu mezi Güsterbiese (Gozdowice) a Podelzigem se nacházelo v průměru 189 dělostřeleckých hlavní či raketometů na jeden kilometr fronty. Děla a raketomety byly soustředěny především do oblastí za útočnými pásmy jednotlivých armád, kde tedy byla jejich hustota na jeden kilometr ještě vyšší. V pásmu 47. armády šlo o 270 kusů, u 3. úderné armády o 266 kusů, u 5. úderné armády o 286 kusů, u 8. gardové armády o 268 kusů a u 69. armády o 253 kusů. Pro palbu během prvního dne berlínské operace zde mělo sovětské dělostřelectvo vyčleněno 1 147 659 dělostřeleckých granátů a 49 940 raket. Zajímavá je i ta skutečnost, že na každý střelecký pluk vševojskových armád na hlavním útočném směru připadalo mezi 1,4 až 2,4 dělostřeleckého pluku. To jen potvrzuje, jak velký význam Sověti obecně přikládali dělostřelectvu.


Plán nasazení světlometů
Jednou ze zajímavostí plánu útoku na Seelowské výšiny bylo nasazení protileteckých světlometů v dosti nestandardní úloze. Po skončení dělostřelecké přípravy měly světlomety osvětlit bojiště, do něhož měla pěchota vyrazit za tmy, a současně oslepit nepřítele. Celkem bylo nasazeno 143 kusů ze sestavy světlometné roty frontu a částí 5. sboru PVO. Světlomety byly armád přiděleny v těchto počtech: 20 v pásmu 3. úderné armády, 36 v pásmu 5. úderné armády, 51 v pásmu 8. gardové armády a 36 v pásmu 69. armády. Jednotlivé kusy byly rozmístěny ve vzdálenosti 150 až 200 metrů od sebe a 300 až 800 metrů od kraje fronty. Předpokládaný dosvit byl pět kilometrů.


Plán nasazení trestných jednotek
1. běloruský front měl k dispozici i trestné jednotky. Jednalo se o jeden trestný prapor a šestadvacet trestných rot. Většina armád frontu tak dostala k dispozici tři z nich. I trestné jednotky měly výrazné podstavy.


Plán nasazení 1. ukrajinského frontu


Vývoj záměrů nasazení 1. ukrajinského frontu
1. ukrajinský front maršála Koněva se měl zúčastnit berlínské strategické útočné operace, ale do bojů o město jako takové zasáhnout neměl. Rozkaz Stavky z 3. dubna mu dal za úkol likvidaci nepřátelského uskupení u Chotěbuzi a v době mezi desátým a dvanáctým dnem operace obsadit linii Beelitz, Wittenberg, Drážďany. Připravit se měl i na postup na Lipsko. Koněv nicméně nespouštěl Berlín z očí. V rozkaze, který obdržely svazky frontu 8. dubna, byl uvedeno, že 3. gardová armáda má za úkol připravit jednu střeleckou divizi, která by spolu se zvláštním odřadem 3. gardové tankové armády vyrazila z Trebbina do Berlína. Rozkaz přímo pro 3. gardovou armádu byl posunut ještě o něco dále. Armáda měla překročit Nisu mezi Forstem a Kleine Bademeusel, prorazit nepřátelskými postavení, obejít z jihu Chotěbuz a dorazit k Zossenu. Odtud měla hlavními silami útočit z jihu na Berlín, zatímco jeden její střelecký sbor by útočil na město z jihovýchodu. To už je nemalý posun od původního rozkazu. Koněv musel nějak nahradit 3. gardovou armádu u Chotěbuzi. V tomto směru se nejspíše počítal s nasazením 28. a 31. armády, které měl front jako zálohu.


Plán nasazení 3. gardové armády
Velitel 3. gardové armády generál Gordov Koněvovo zadání změnil. Armáda měla obejít Chotěbuz z jihu, nicméně osa útoku vedla přes město. Severně od linie Chotěbuz-Vetsau měly postupovat 76. a 120. střelecký sbor, jižně od ní 21. střelecký sbor. 76. střelecký sbor měl zajistit přechod Sprévy u Döbricku, 120. střelecký sbor přímo ve městě a 21. střelecký sbor jižně od města. Město měl obsadit právě 120. střelecký sbor. Gordov chtěl zabránit tomu, aby Němci mohli do oblasti snadno přisunout posily po kvalitní silnici Forstem a Chotěbuzí. 3. gardové armádě byly přiděleny dvě průlomové dělostřelecké divize. Protitankovou obranu měla obstarat 7. gardová stíhací protitanková brigáda. Co se týče děl měla armáda, která měla nasadit zhruba 50 tisíc pěšáků, k dispozici 2 202 hlavní. To je zhruba jedno dělo na 25 vojáků. V prostoru 76. střeleckého sboru jich bylo 293, v prostoru 120. a 21. střeleckého sboru 1909. Hustota děl na kilometr fronty odpovídala číslu 239. Dělostřelci měli navíc dostatek munice. Horší byla situace u 25. tankového sboru, který pod 3. gardovou armádu spadal. 111. tanková brigáda měla jen čtyři bojeschopné tanky a šest v opravě, 162. tanková brigáda neměl ani jeden bojeschopný stroj, v opravě jich měla sedm. Lepší byla situace u 175. tankové brigády, která měla dvaadvacet bojeschopných strojů a sedm v opravě. 262. gardový samohybný dělostřelecký pluk měl k dispozici patnáct strojů ISU-152 a devět v opravě. Armáda měla navíc přidělen 87. samostatný těžký tankový pluk s jedenácti připravenými stroji a třemi v opravě a 938. samohybný dělostřelecký pluk s devíti bojeschopnými stroji SU-76. Počet tanků tedy byl velmi malý. Na druhou stranu měla ve stejné oblasti operovat 3. gardová tanková armáda.


Plán nasazení 3. gardové tankové armády
3. gardová tanková armáda měla postupovat do oblasti západně od Berlína, tedy v obecném směru na Brandenburg. Nicméně velitel měl počítat s možností vyčlenění sil pro podporu útoku 3. gardové armády do Berlína z jihu. Charakter zasazení 3. gardové tankové armády (do přímého boje) zpočátku neodpovídal způsobu, který Koněv dosud u mechanizovaných svazků praktikoval (do průlomu). Rozkaz velitele frontu z 8. dubna předpokládal zasazení 3. gardové tankové armády do průlomu na řece Sprévě v prostoru 3. gardové armády. To odpovídalo i zadání Stavky, které Koněvovi přikazovalo nasazení tankových armád a vševojskových armád druhého sledu do průlomu německé obrany za účelem rozvinutí úspěchu na hlavním útočném směru. Tanková armáda tedy měla být zasazena až poté, co vševojsková armáda prvního sledu dosáhne toku Sprévy. Toto zadání Koněv v základu schválil a předal 9. dubna 3. gardové tankové armádě. Velitel armády generál Rybalko popsal nasazení ve svém rozkaze z 13. dubna takto: 3. gardová tanková armáda vjede do průlomu v úseku 3. gardové armády na řece Sprévě jižně od Chotěbuzi a, rychle rozšiřujíc útok v obecném směru na Calau, Luckau a Luckenwalde, do konce třetího dne operace obsadí oblast Kittlitz, Schlabendorf, Fürstlich Drehna, Calau. Jednotky tankové armády měly vejít do průlomu na Sprévě v oblasti Chotěbuz-Gallinchen. V prvním sledu měly postupovat 6. a 7. gardový tankový sbor, ve druhém sledu měl za levým křídlem postupovat 9. mechanizovaný sbor. 6. gardový tankový sbor měl jednou brigádou pomoci útoku na Forst, přepravit se přes Nisu v noci na druhý den operace, pomoci 3. gardové armádě s útokem na Chotěbuz a v noci na třetí den operace překročit Sprévu jižně od města. 7. gardový tankový sbor měl překročit obě řeky během stejných nocí jako 6. gardový tankový sbor.


Upravený plán nasazení 3. gardové tankové armády
Nicméně 14. dubna Koněv svůj rozkaz pro 3. gardovou tankovou armádu upravil, nyní měla být nasazena již od prvního dne operace. 6. gardový tankový sbor měl spolu s oddílem 40. kanónové dělostřelecké brigády v průběhu dělostřelecké přípravy vyrazit k Nise a tři hodiny po začátku operace překročit prvosledovou brigádou řeku mezi Klein a Groß Bademeusel a postupovat hned za součástmi 21. střeleckého sboru, jehož pěší jednotky měl předehnat v prostoru mezi Noßdorf a Simmersdorfem, tedy ve třetině cesty mezi Nisou a Sprévou. Do večera pak měl sbor předsunutou překročit Sprévu a zajistit předmostí mezi Gallinchenem a Madlowem. Zbytek sil měl do večera ovládnout oblast Kiekebusch, Frauendorf, Haasow. 7. gardový tankový sbor měl v průběhu dělostřelecké přípravy vyrazit k Nise a do tří hodin od začátku operace překročit prvosledovou brigádou řeku jižně od Klein Bademeusel. Poté měl tankový sbor postupovat vpřed hned za součástmi 102. střeleckého sboru, ten předjet v oblasti mezi Simmersdorfem a Klein Kölzigem a do konce dne překročit Sprévu a obsadit předmostí prostoru Frauendorf, Neuhausen, Roggosen. Tankové svazky se neměly zdržovat obsazováním bodů odporu, nýbrž rychle postupovat vpřed. Čištění těchto lokalit měly zajistit střelecké sbory. Jejich jednotky měly část sil vyčlenit k zajištění předmostí za Sprévou. 9. mechanizovaný sbor měl postupovat v druhém sledu. Levé křídlo armády měla krýt 19. samohybná dělostřelecká brigáda se stroji SU-57. 57. těžký tankový pluk se stroji IS-2 tvořil armádní zálohu. Druhého dne měly čelní odřady obou gardových tankových sborů 3. gardové tankové armády opět vyrazit do útoku a ovládnout oblast kolem Luckau a Duben. Původní plán přitom předpokládal, že sem pokročí až třetího dne. Na začátku berlínské operace měla 3. gardová tanková armáda k dispozici 397 tanků Т-34/85, 12 tanků T-34/76, 22 tanků IS-2, 51 samochodek ISU-122, 39 samochodek SU-100, 27 samochodek SU-85, 45 samochodek SU-76 a 39 samochodek SU-57. To odpovídalo zhruba dvěma třetinám systematizovaného stavu. Příslušníků měla 50 266, což odpovídá zhruba devadesáti procentům tabulkového stavu.


Úsek 13. armády
Ve středu 1. ukrajinského frontu stála 13. armáda. Ta měla podle původního plánu fungovat jako spojka mezi dvěma silnými tankovými uskupeními. Podle rozkazu z 8. dubna měla překročit Nisu na úseku fronty mezi Klein Bademeusel a Klein Zerhen a po proražení německou obranou nastoupit do útoku na obecném směru Groß Kölzig, Drebkau, Münchhausen, Schlieben, Zahna. S nástupem tankových svazků do průlomu se v prostoru operací 13. armády nepočítalo. Armáda samotná měla mít podporu jen jednoho tankového pluku a čtyř samohybných dělostřeleckých pluků.


Plán nasazení 5. gardové armády
5. gardová armáda dostala za úkol překročit Nisu a prorazit německou obranu na úseku fornty mezi Klein Zerhen a Bad Muskau. Poté měla její vojska nastoupit do útoku na obecném směru Hoyerwerda, Schwepnitz, okraj Drážďan. Podporu pěchotě měl poskytovat 4. gardový tankový sbor.


Plán nasazení 4. gardové tankové armády
Původní plán počítal s nasazením 4. gardové tankové armády do průlomu dosaženého 5. gardovou armádou na Sprévě, odkud měla rychle rozvinout úder v obecném směru na Grossräschen, Finsterwalde, Schlieben, Zahna. S účastí armády na bojích o Berlín se tedy vůbec nepočítalo. Město Zahna se nacházelo napůl cesty mezi Berlínem a Lipskem. Obdobně jako u 3. gardové tankové armády se původně počítalo s nasazením 4. gardové tankové armády do průlomu na Sprévě dosaženého vševojskovou armádou. To ale znamenalo, že pěchota musela během dvou urazit zhruba čtyřicet kilometrů mezi Nisou a Sprévou. Přitom ale měla mít podporu jen 115 tanků a samohybek. Vyrojily se tedy pochybnosti, zda bude pěchota schopna dostatečně rychle postupovat vpřed. Hrozilo, že Němci budou schopni ustupovat do dalších obranných postavení, přisouvat posily a zabránit či výrazně zpomalit sovětský přechod Sprévy. 5. gardová tanková armáda se navíc hned na počátku musela vypořádat s německým předmostím u Bad Muskau. K okamžitému přechodu Nisy tedy mohla vyčlenit jen jeden sbor. Dva dni před začátkem operace Koněv Leljušenkovi rozkázal, aby své silné přední odřady zasadil do útoku okamžitě, čímž mělo být dosaženo dostatečně rychlého průlomu. Tanky 4. gardové tankové armády měly počkat až pěchota 5. gardové armády překročí řeku Nisu, vybojuje tam předmostí a budou vybudovány přejezdy přes ní. Ihned poté měly tanky vyrazit vpřed tak, aby 17. dubna ráno z chodu překročily Sprévu. I 4. gardová armáda tak nakonec měla vstoupit do boje v souladu se zvykem maršála Koněva. To, že mělo dojít k dřívějšímu nasazení tankových armád, usnadnilo život vojákům 13. armády. Manévry tankových armád na jejích obou bocích znamenaly, že částečně zasáhnou i do jejího prostoru. Na začátku berlínské operace měla 4. gardová tanková armáda k dispozici 265 tanků Т-34, 26 tanků IS-2, 1 tank Valentine, 10 samochodek ISU-122, 2 samochodky SU-122, 28 samochodek SU-100, 10 samochodek SU-85, 27 samochodek SU-76 a 48 samochodek SU-57. Příslušníků měla 42 481.


Drážďany - vedlejší cíl
1. ukrajinský front měl zabezpečit také pomocný úder z Kohlfurtu (Węgliniec) v obecném směru na Budyšín a Drážďany. Ten měla provést polská 2. armáda a část 52. armády. Tento manévr měl Němcům znemožnit protiúder z jihu do boku sil hlavního uskupení frontu, neboť tento německý protiúder by byl vystaven úderu z pravého boku. Polská armáda měla překročit Nisu, prorazit u Rothenburgu a postupovat vpřed ve směru na Drážďany. 52. armáda měla zaútočit svým pravým křídlem, zbytek armády měl zůstat v obraně. Útočná role připadla 73. střeleckému sboru. Ten měl překročit Nisu a postupovat ve směru na Budyšín a jihovýchodní okraj Drážďan. V prvním sledu měly postupovat 50. a 254. střelecká divize, ve druhém sledu pak 111. střelecká divize. Druhého dne měl být do průlomu nasazen 7. gardový mechanizovaný sbor, jenž měl dobýt Weißenberg a pokrýt oblast Budyšína. Oba sbory tak v podstatě tvořily jižní útočný štít, který měl krýt hlavní údernou skupiny frontu. 7. gardový mechanizovaný sbor utrpěl v bojích ve Slezsku citelné ztráty. Ty byly před začátkem berlínské operace zaceleny jen částečně. NA jejím začátku sbor disponoval 10 947 příslušníky, což bylo zhruba sedmdesát procent tabulkového stavu. Ve stavu měl 79 tanků Т-34, 1 tank IS-2, 21 samochodek ISU-122, 5 samochodek SU-122, 10 samochodek SU-85 a 10 SU-76. Počet kus techniky odpovídal zhruba padesáti procentům systemizovaného stavu. Vedle tohoto sboru disponovala 52. armáda také samostatnými tankovými a samohybnými dělostřeleckými jednotkami. Jednalo se o 124. samostatný tankový pluk s 19 tankyТ-34, 8. samohybnou dělostřeleckou brigádu s 58 stroji SU-76, 1198. samohybný dělostřelecký pluk s 21 stroji SU-76 a samostatné samohybné dělostřelecké oddíly. Na tomto vedlejším útočném směru měl být nasazen i 1. gardový jezdecký sbor. Ten měl nastoupit do průlomu 52. armády a vyrazit ve směru Löbau, Oppach, Sebnitz, Glashütte. Jejich úkolem tedy bylo vpadnout do týla zhořelecko-drážďanského uskupení německých vojsk.
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530990 Verze : 23

BITVA O SEELOWSKÉ VÝŠINY


14. – 15. duben: průzkum bojem


Rozkaz k provedení průzkumu bojem
11. dubna poslal velitel 1. běloruského frontu maršál Žukov velitelům 3. a 5. úderné, 8. gardové, 33., 47. a 69. armády, aby 13. dubna ve 4:00 provedli průzkum bojem. Každá armáda měla do předpokládaných slabých míst německé obrany vyslat dva střelecké prapory doplněné o několik tanků a samohybných děl. Podporovat je měly desetiminutovou dělostřeleckou palbou dva dělostřelecké pluky. 12. dubna přišel rozkaz odložit průzkum až na 14. duben ráno. 5. úderná armáda měla nakonec nejtěžší úkol. Velení frontu chtělo co nejdéle utajit příjezd 3. úderné a částečně i 47. armády do kostřínského předmostí, a tak měly průzkum bojem v jejich prostoru vést zčásti či úplně ty divize, které v tomto prostoru až dosud držely pozice - tedy divize 5. úderné armády.


Průzkumná činnost v průběhu 14. dubna
14. dubna ráno tedy 5. úderná armáda vyslala na průzkum jeden pluk 94. gardové střelecké divize a tři prapory 295. střelecké divize. Dělostřeleckou podporu jim zajišťovalo 564 děl a minometů. Během tříhodinové boje některé prapory postoupily až do vzdálenosti 400 metrů, kde byly zastaveny silnou palbou nepřítele. Průzkum ukázal, že první linie je zřejmě držena slabšími jednotkami a hlavní masa německých obránců drží druhou linii. Mezi druhou linií se nacházely spíše jen jednotlivé opěrné body než souvislá řada obránců. Velitel 5. úderné armády tak došel k závěru, že nemá smysl směřovat plnou váhu dělostřelecké přípravy na první linii a její taktickou hloubku. Dále také rozhodl, že průzkumné prapory budou posíleny a budou pokračovat ve vedení průzkumné činnosti. Prapory tedy odpoledne po patnáctiminutové dělostřelecké přípravě vyrazily znovu na průzkum. Tentokrát byly do boje zasazeny i části 60. gardové střelecké divize a dva střelecké pluky 301. střelecké divize. Celkem bylo v druhé etapě průzkumu bojem nasazeno osm střeleckých pluků, pět minometných brigád, dva minometné pluky, deset dělostřeleckých pluků, sedm dělostřeleckých brigád, divizion zvláštní mohutnosti a tři tankové pluky. Do večera průzkumné jednotky postoupily zhruba o dva kilometry. U Golzowa se navíc podařilo obklíčit a v podstatě zničit jeden prapor 90. pluku 20. divize tankových granátníků. Během dne dělostřelectvo 5. úderné armády vypálilo 16 320 ran, z toho 60 ran připadlo na ráži 305 mm a sto na ráži 203 mm. 47. armáda se do průzkumu zapojila 14. dubna ráno třemi svými prapory a jedním praporem od 5. úderné armády. Jednalo se o zesílené prapory od 60., 132. a 175. střelecké divize a prapor z 248. střelecké divize 5. úderné armády. Velitel sboru krátce po začátku boje ohlásil, že nepřítel neklade silnější odpor a zřejmě se stáhl k Wriezenu a Kunersdorfu na druhou obrannou linii. Velitel armády se na základě toho rozhodl poslat do boje další prapory, které se měly pokusit dostat do večera k druhé obranné linii. Celkem jich armáda tedy vyslala patnáct. Prapory postoupily o zhruba kilometr vpřed, někde dokonce obsadily první linii zákopů, ale ukázalo se, že první linie zákopů nebyla ani zdaleka tak prázdná, jak se prve zdálo. Řada zpráv dokonce hovořila o tom, že hlavní síly nepřítele se nacházejí právě v ní. Nicméně severozápadní cíp předmostí byl o něco rozšířen. Jednotky 3. úderné armády se 14. dubna průzkumu bojem nezúčastnily. Její divize se postupně přisouvaly přes Odru na předmostí a přebíraly prostor od divizí 5. úderné armády. 14. dubna se průzkumu bojem nezúčastnily ani 61. armáda a polská 1. armáda. Z rozkazu generála Čujkova se měl průzkumu bojem 14. dubna zúčastnit každý ze tří sboru 8. gardové armády. Dva sbory se rozhodly nasadit pro tento úkol trestné roty. 4. gardový střelecký sbor vyslal 327. trestnou rotu a 28. gardový střelecký sbor 326. trestnou rotu. 29. gardový střelecký sbor nasadil běžné střelecké jednotky - po jednom praporu od 27. a 74. gardové střelecké divize. Jejich úkolem bylo obsadit vesnici Alt Tucheband. Všechny průzkumné jednotky měly podporu tanků, samohybných děl a ženistů. Dělostřeleckou podporu každé trestné rotě a každému střeleckému praporu zajišťoval minometný pluk a dělostřelecký divizion. Později byla přidána ještě raketometná podpora. V případě trestných rot šlo o divizion a v případě dvou střeleckých praporů o pluk. Pro případ, že by průzkumné jednotky zjistily, že se Němci stáhli do druhé obranné linie, mělo dojít k rozvinutí útočné činnosti. Pro ten případ byl vyčleněn prapor od 27., 47. , 57., 74. a 79. gardové střelecké divize. Průzkumné roty a prapory ráno vyrazily po desetiminutové dělostřelecké přípravě a kryty přehradnou palbou. Prvotní úspěchy přiměly velitele armády nasadit připravené prapory. Další vývoj už ale tak optimistický nebyl. Nicméně Alt Tucheband byl dobyt a udržen i přes několik německých protiútoků. Velitel 69. armády pro průzkum bojem vyčlenil dva zesílené střelecké prapory od 247. a 274. střelecké divize podporované šesti tanky T-34 a dvěma bateriemi samohybných děl SU-76 a jednu rotu od 41. střelecké divize. Prapory ráno 14. dubna vyrazily po desetiminutové dělostřelecké přípravě. Jednotkám se podařilo na několika místech vniknout do první obranné linie, ale jejich další postup zastavil protiútok částí 169. a 712. pěší divize. Sověti se dokonce museli stáhnout zpět. Ráno 14. ráno provedla průzkum bojem i 33. armáda, která se nacházela na jižním okraji frontu mimo území kostřínského předmostí. Předmostí této armády bylo relativně malé, takže vyslala jen po jednom praporu od prvosledových divizí a z předmostí u Wiesenau jednu rotu. U Lossowa se podařilo obsadit dvě řady zákopů, u Wiesenau jednu. Navíc zde v jižní části fronty armády podnikli Němci úspěšný protiútok a zahnali sovětské průzkumné jednotky zpět. U Lossowa se rudoarmějci udrželi.


Průzkumná činnost v průběhu 15. dubna
Průzkum bojem byl 15. dubna obnoven jen v některých sektorech. Mezi ně patřil úsek 5. úderné armády. Na jejím pravém křídle 26. gardový střelecký sbor během dne zvětšil své předmostí o necelé čtyři kilometry. Sbory na středu a na levém křídle postoupily toho dne jen asi o půl kilometru. 5. úderná armáda jako celek vytlačila 20. divizi tankových granátníků z původních obranných pozic. V německé sestavě došlo k vynucené změně. LVI. tankový sbor obdržel od XI. tankového sboru SS právě 20. divizi tankových granátníků a 9. paradesantní divizi. LVI. tankový sbor se pokusil zatlačit vojska 5. úderné armády zpět, ale to se mu nepodařilo. 15. dubna se zapojila i 3. úderná armáda. Nejlépe si vedl její 12. gardový střelecký sbor, který operoval na levém armádním křídle na dotyku s pravým křídlem 5. úderné armády. Sbor vyslal na průzkum tři prapory, které podporoval jedna kanónová dělostřelecká brigáda, jedna houfnicová dělostřelecká brigáda zvláštní mohutnosti, jedna minometná brigáda a jeden stíhací protitankový dělostřelecký pluk. Sbor postoupil o tři kilometry za zabral dvě řady zákopů. 79. střelecký sbor vyslal na průzkum dva prapory s podporou dvou těžkých dělostřeleckých brigád a jedné minometné brigády. Sbor postoupil o půl kilometru. 15. dubna se do průzkumu bojem zapojila také polská 1. armáda, která za dělostřelecké podpory vyslala část sil 2. a 3. pěší divize přes Starou Odru u Güstebieser Loose. 61. armáda se 15. dubna na průzkumu bojem nepodílela. Snížení intenzity bojové činnosti 15. dubna mělo poněkud zmást německé velení. U některých velitelů se to podařilo, avšak velitel skupiny armád Heinrici útok následujícího dne očekával a navíc obdržel Hitlerovo svolení ke stažení jednotek na druhou obrannou linii.


16. duben: překonání první obranné linie a příblížení se ke druhé


Dělostřelecká příprava
Ve 3:00 středoevropského letního času vyslal jeden světlomet svůj paprsek vzhůru k obloze. To byl daleko viditelný signál k zahájení palby. Po krátké chvíli se rozezněla ohlušující kakofonie, jež vyluzovala střelba tisíců a tisíců sovětských kanónů, houfnic a minometů. Své charakteristické zvuky přidalo i reaktivní dělostřelectvo, tedy známé raketomety kaťuša. Půlhodinová palba byla nejvíce koncentrována do prostoru před 8. gardovou armádou. Následující popis činnosti dělostřelectva se tedy vztahuje především na její prostor vedení bojové činnosti. Prvních deset minut bylo ve znamení bubnové palby vedené všemi dělostřeleckými prostředky na všechna nepřátelská postavení až do hloubky dvanácti kilometrů. Armádní dělostřelecké skupiny zaměřily svoji palbu především na početná postavení německého polního a protiletadlového dělostřelectva. Pro tuto činnost měly k dispozici kanóny ráže 152 mm, kanónové houfnice ráže 152 mm, kanóny ráže 210 mm a houfnice ráže 203 mm. Jejich dalším úkolem byla neutralizace živé síly a palebných prostředků v opěrných bodech mezi první a druhou obrannou linií a na samotné druhé linii, stejně jako destrukce velitelských stanovišť divizí a záloh. K tomuto účelu disponovaly raketomety. Sborové a divizní dělostřelecké skupiny cílily především na postavení německých minometných baterií a nejdůležitější opěrné body v bezprostřední blízkosti. Plukovní dělostřelecké skupiny vedly takřka nepřetržitou palbu na přední německou obrannou linii, kde zničit vyřadit živou sílu a palebné prostředky nepřítele. Sborové dělostřelecké skupiny měly ve výbavě kanóny ráže 122 mm, houfnice ráže 122 mm a raketomety. Divizní a plukovní skupiny pak byly vyzbrojeny kanóny ráže 76 mm, houfnicemi ráže 122 mm a také minomety ráže 82 mm a 122 mm. Ve 3:10 přešlo sovětské dělostřelectvo z bubnové palby na palbu metodickou. Při ní se rychlost střelby snížila dvakrát až čtyřikrát, podle typu děla a určených cílů. Obsluhy tak získaly trochu času na určitou opravu palby. Výjimku tvořil prostor 5. úderné armády, kde dělostřelectvo pokračovalo v bubnové palbě i po dalších deset minut. Ve 3:15 se sovětští dělostřelci vrátili k vedení bubnové palby, jejíž intenzita postupně narůstala s tím, jak se zvyšovala kadence palby jednotlivých děl a v důsledku toho, že se zapojila hlavní část raketometů. Cíle tak byly stejné jako na začátku, ale počet projektilů dopadlých na německá postavení se výrazně zvýšil. Intenzita palby kulminovala ve 3:25. V tu chvíli bylo zapnuto 143 světlometů a pěchota 5. úderné a 8. gardové armády vyrazila za podpory tanků a samohybných děl do útoku. Hlavní část plukovních, divizních a sborových dělostřeleckých skupin přešla na vedení přehradné palby, která spočívala ve vytvoření dvojího palebného valu před postupujícími formacemi pěchoty. Větší část armádních dělostřeleckých skupin pokračovala ve vedení protibaterijní palby až do 3:30. Poté vedly už jen palbu na vyžádání.


Útok 5. úderné armády
5. úderná armáda disponovala třemi střeleckými sbory. Ty na frontě široké devět kilometrů rozestavěly dva sledy. Na pravém křídle se nacházel 26. gardový střelecký sbor, jehož první sled tvořily 94. gardová střelecká a 266. střelecká divize. Role druhého sledu připadla na 89. gardovou střeleckou divizi. Na středu stál 32. střelecký sbor, který do prvního sledu vyslal 60. gardovou střeleckou a 295. střeleckou divizi. 416. střelecká divize zastávala funkci druhého sledu. Na levém křídle byl umístěn 9. střelecký sbor. Jeho první sled zajišťovala 301. střelecká divize. 248. střelecká divize tvořila druhý sled a 230. střelecká divize byla držena zpět jako záloha velitele armády. Úsek průlomu byl široký sedm kilometrů. Vyrazit do útoku měly 60. gardová střelecká, 266. střelecká, 295. střelecká a 301. střelecká divize. Na německé straně jim měl čelit 652. granátnický pluk 309. pěší divize spolu s 25. a 26. paradesantním plukem 9. paradesantní divize. Dělostřeleckou přípravu 5. úderné armádě zajistilo 1999 dělových hlavní a 306 vozidel s raketomety. Jak již bylo uvedeno, po dvaceti minutách na jejich palbu navázala pěchota, která vyrazila za podpory tanků a samohybných děl do útoku. Největšího úspěchu bylo dosaženo na pravém armádním křídle. 26. gardový střelecký sbor vyrazil k linii železniční trati Letschin — Seelow, jíž po opakovaných útocích dosáhl kolem poledne a pomalu pokračoval dále. Jinde nebyla situace zdaleka tak dobrá. Postup sovětských jednotek komplikovala hustá síť odvodňovacích příkopů a struh. Mosty přes ně byly vyhozeny do vzduchu a jejich okolí doplněno prvky polního opevnění a zaminováno. Prvního dne 5. úderná armáda ztratila 12 tanků T-34, 17 tanků IS-2 a jednu samochodku SU-76.


Útok 8. gardové armády
8. gardová armáda rozestavila své tři gardové střelecké sbory na frontě široké třináct kilometrů. Každý sbor sestával ze tří gardových střeleckých divizí. Ty byly shodně rozděleny do dvou sledů, v prvním dvě divize, v druhém pak jedna. Tak měl 4. gardový střelecký sbor v prvním sledu 47. a 57. gardovou střeleckou divizi a ve druhém 35. gardovou střeleckou divizi. 29. gardový střelecký sbor postavil do prvního sledu 27. a 74. gardovou střeleckou divizi a do druhého 82. gardovou střeleckou divizi. 28. gardový střelecký sbor vyslal do prvního sledu 79. a 88. gardovou střeleckou divizi, ve druhém zůstala 39. gardová střelecká divize. Úsek průlomu 8. gardové armády se nacházelo na jejím pravém křídle v prostoru 4. a 29. gardového střeleckého sboru a bylo široké sedm kilometrů. Z toho tři kilometry připadly na 4. gardový střelecký sbor, tři kilometry a tři sta metrů na 29. gardový střelecký sbor a sedm set metrů na jeden ze střeleckých pluků 79. střelecké divize 28. gardového střeleckého sboru. Divize rozestavěly své pluky obdobně - dva pluky v prvním sledu, jeden ve druhém. Na sedmikilometrovém útočném pásmu tak bylo připraveno vyrazit do útoku devět prvosledových střeleckých pluků. Pokusit se je odrazit měly části 20. divize tankových granátníků, jednotky Tankové divize Müncheberg a tři pluky 303. pěší divize. Tělesa Čujkovovy armády vyrazila do útoku po zmíněné dělostřelecké přípravě ve 3:25. Cestu jim nasvěcovalo 143 světlometů a též tanky a samohybná děla, které postupovaly v uzavřených formacích střeleckých pluků, vyrazily s rozsvícenými světlomety. Osu postupu prvosledových útvarů 4. gardového střeleckého sboru představovala říšská dálnice č. 1. I jednotky 8. gardové armády narazily na bažinatou krajinu a síť přírodních i umělých odvodňovacích vodotečí. V poledne dorazily k hlavnímu příkopu, který Němci zuřivě bránily. Mosty byly zničeny, kolem kanálu byla vybudována polní opevnění, prostor byl zaminován a hustou palbu sem zaměřilo nejen protitankové a polní dělostřelectvo, ale i zakopané tanky a stíhače tanků. Útok 4. gardového střeleckého sboru podporovala 7. gardová těžká tanková brigáda. která byla vyzbrojena tanky IS-2. 105. těžký tankový pluk postupoval v součinnosti s 47. gardovou střeleckou divizí a 106. těžký tankový pluk pak s 57. gardovou střeleckou divizí. 104. těžký tankový pluk byl držen v záloze. Ani těžké tanky ale nedokázaly příkop překročit a navíc utrpěly nemalé ztráty. 105. pluk přišel o 15 strojů a 106. pluk o 7 kusů. Zasazen byl i 104. pluk, který měl najít jinou cestu, ale ani jemu se nepodařilo kanál překonat. Bylo jasné, že útočící jednotky budou potřebovat silnou dělostřeleckou clonu. Odpoledne tedy bylo přitaženo všechno dostupné dělostřelectvo. Pod jeho krycí palbou vyrazily do útoku druhé sledy divizí 4. gardového střeleckého sboru, kterým se podařilo kanál překročit a večer se dostat až na úpatí Seelowských výšin. 47. gardová střelecká divize postoupila k Werbigu a Neuwerbigu, kde se střetla s 27. paradesantním plukem 9. paradesantní divize. Gardisté se dokázali probojovat až k říšské dálnici č. 5 mezi Seelowem a Gusowem. 57. gardová střelecká divize dosáhla hubenějších výsledků, když se večer uchytila na úpatí Seelowských výšin. K úpatí výšin se, dříve než 4. gardový střelecký pluk na pravém křídle, přiblížil 29. gardového střeleckého sboru ve střední části úseku 8. armády. Útok 74. gardové střelecké divize podporoval 1200. samohybný dělostřelecký pluk se samochodkami SU-76. Rudoarmějci se přiblížili k postavením na svazích a samochodky na ně začaly vést palbu. Jenže dále postupovat nemohly, protože svah pro ně byl příliš strmý a silnice byly zaminované. Průchody se podařilo vyčistit až na konci prvního dne. I tak ale měla střední část armádního úseku náskok před pravým křídlem. Toho se pokusili využít Němci, kteří kolem poledne uskutečnili protiútok z prostoru Ludwigslustu. Ten byl ale odražen tanky T-34 ze 65. samostatného tankového pluku, který poskytoval pěchotě sboru přímou podporu. Sověti pak naopak obsadili Ludwigslust. S postupem dále na západ to ale byl horší. Železnice zde vede po vysokém a strmém náspu. Ten mohly tanky a další těžká technika překročit jen po silnici do Friedersdorfu. Ta vedla v hlubokém zářezu, který byl překlenut železničním mostem. Ten ale Němci vyhodili do vzduchu a jeho trosky silnici zatarasily. Pěchota 27. gardové střelecké divize sice překročila násep, ale vzápětí se dostala pod palbu německých děl, tanků a samohybek. Útok se tak zastavil a bylo nutno vyčkat na příchod ženistů, kteří měli odstranit trosky mostu a umožnit tak průjezd těžké techniky, bez jejíž podpory nebylo možné v útoku pokračovat. Na levém křídle 8. gardové armády postupoval 28. gardový střelecký sbor. Jelikož úseku průlomu 8. gardové armády a 69. armády na sebe nenavazovaly, vyslal sbor do útoku, který byl veden západním směrem, jen menší část sil. Zbytek sil měl postupovat na jih a jihozápad, aby zde chránil levé křídlo armády. Útočným hrotem sboru byly části 79. gardové střelecké divize. jejich postup podporovaly tanky T-34 259. samostatného tankového pluku a tanky IS-2 34. gardového těžkého tankového pluku. Pěchota naskákala na tanky a ty vyrazily směrem na Sachsendorf. Cestu minovými poli jim klestily tanky s odminovávacími zařízeními. V šest hodin ráno byl Sachsendorf obsazen a útočné divizní jednotky se vydaly směrem na Dolgelin. Na přístupech k němu ale byly zastaveny. V Dolgelinu se nacházelo velitelství 303. pěší divize, jejíž velitel byl těžce raněn. Situace zde tedy nevypadal moc dobře. Němci se proto rozhodli, že zde vyztuží obranu divizí tankových granátníku Kurmark a II. praporem Tankového pluku Brandenburg. Dopraveno sem bylo i několik tanků těžkého tankového oddílu SS 502, které se hned zapojily do bojů.


Zasazení tankových armád
S přípravou na přepravou jednotek 2. tankové armády přes Odru do prostoru kostřínského předmostí se začalo v noci na 15. dubna. V časných ranních hodinách 15. dubna byl přepraven 12. gardový tankový sbor. Večer pak začala přeprava 9. gardového tankového sboru. Dislokovány byly v oblasti Golzowa a Genschmaru. U 1. mechanizovaného sboru se s přepravou začalo krátce po půlnoci na 16. dubna. Dokončena byla před polednem téhož dne, přičemž sbor zaujal postavení u Gorgastu. V poledne 16. dubna tak byly všechny tři sbory 2. gardové tankové armády soustředěny na určených pozicích. V noci na 15. dubna se začalo také s přípravami na přepravu 1. gardové tankové armády do kostřínského předmostí. Čelní jednotky jejích sborů se přes Odru přesunuly v noci z 15. na 16. dubna, ještě před začátkem dělostřelecké přípravy. Hlavní síly armády řeku překročily 16. dubna mezi 4:00 a 13:00. Hodinu po poledni tedy byly ve výchozích pozicích připraveny masy tanků obou tankových armád frontu. Podle plánu měly být tyto operační svazy do boje zasazeny až poté, co střelecké svazky vytvoří průlom v nepřátelském pásmu obrany, které poté mechanizované formace využijí pro vpád do německého týlu. Vzhledem k tomu, že se situace na frontě nevyvíjela podle plánu, rozhodl se Žukov krátce po poledni, že nasadí tankové armády ihned. 2. gardová tanková armáda dostala za úkol rozvinout do útoku dva své sbory v oblasti působnosti 5. úderné armády v obecném směru Neuhardenberg, Ihlow, Prötzel, Bernau. 12. gardový tankový sbor postoupil do pozic, jimiž nedávno prošla pěchota 5. úderné armády (zhruba kolem Golzowa), 9. gardový tankový sbor pak vyrazil více na sever do oblasti, kde se stýkala 5. úderná armáda s 3. údernou armádou (zhruba kolem Letschina). Na přelomu odpoledne a večera vyrazily tanky do útoku a v průběhu noci se prodraly až ke kanálu Friedländer Strom, který protéká oblastí východně od Neuhardenbergu. Zde je zastavil silný německý odpor. 1. gardová tanková armáda dostala rozkaz projít pozicemi pěchoty 8. gardové armády a poté vyrazit do útoku v obecném směru na Berlín. 11. tankový sbor se na pravém křídle do večera dostal k Werbigu, 11. gardový tankový sbor na středu postoupil k úpatí Seelowských výšin a na levém křídle se součásti 8. gardového mechanizovaného sboru pokoušely vést útok na železniční stanice u Dolgelinu a Libbenichenu. Postup 1. gardové tankové armády tak v zásadě zastavila neschopnost překonat silná německá obranná postavení, která se opírala o vysoký a strmý násep železniční tratě vedoucí východně od Seelowa. Nasazení tankové armády zde tedy zásadní přínos nemělo. Ta zde tedy zbytečně přišla o třicet tanků a šest samochodek. Navíc její stroje zaplnily již tak přecpané silnice a cesty v prostoru 8. gardové armády. Tím zpomalily přesuny druhých sledů a dělostřelectva 8. gardové armády.


Útok 3. úderné a 47. armády na pravém křídle frontu
Severní část kostřínského předmostí byla výchozím bodem pro útok 3. úderné a 47. armády. 3. úderná armáda operovala hned vedle 5. úderné armády. Armáda vytvořila na frontě o šířce jedenácti kilometrů dva sledy. První byl tvořen 12. gardovým střeleckým a 79. střeleckým sborem, druhý pak 7. střeleckým a 9. tankovým sborem. Sbory rovněž vytvořily dva sledy, přičemž první tvořily dvě střelecké divize, druhý pak jedna střelecká divize. Úsek průlomu armády byl široký šest kilometrů. Nasazena zde byla 23. gardová střelecká a 33. střelecká divize 12. gardového střeleckého sboru a 150. a 171. střelecká divize 79. střeleckého sboru. Přímou podporu pěchotě poskytovaly tanky T-34 a IS-2 a samohybná děla SU-76 a ISU-152 z 1203. samohybného dělostřeleckého pluku, 351. samohybného dělostřeleckého pluky a 85. tankového pluku. Proti nim stály části 309. pěší divize, pluk Divize tankových granátníků Kurmark a pravé křídlo 606. pěší divize. 79. střelecký sbor vyrazil do útoku ve 3:30 po půlhodinové dělostřelecké přípravě. I on narazil na promáčený terén a problémy s překonáváním rozvodněných vodotečí. Jeden větší kanál v poledne zastavil postup 150. a 171. divize. 207. divize mezitím obsadila část Neubarnimu, který do večera vyčistila. 150. divizi se večer podařilo kanál překročit a probít se k silnici z Neulewinu do Neutrebbinu. 12. gardový střelecký sbor vyrazil do útoku ve 3:40. Jeho 33. střelecká divize dopoledne neúspěšně útočila na Letschin. Aby se zamezilo zdržení, byla divize odkloněna na sever od obce, jejíž obsazení připadlo na 52. gardovou střeleckou divizi, která byla dosud držena ve druhém sledu sboru. Celkově 3. úderná armáda prvního dne útoku postoupila o osm kilometrů. Na severním okraji kostřínského předmostí se nacházela 47. armáda. Ta zaujímala část fronty širokou osm kilometrů. Na ní byly lineárně rozmístěny všechny tři její sbory. V úseku průlomu, který byl široký zhruba čtyři a půl kilometru, stály 132. a 143 střelecká divize 129. střeleckého sboru spolu se 175. a 60. střeleckou divizí 125. střeleckého sboru a 260.střeleckou divizí 77. střeleckého sboru. Postup 77. střeleckého sboru podporoval 1204. samohybný dělostřelecký pluk se stroji SU-76, 125. střelecký sbor spoléhal na pomoc 1892. samohybného dělostřeleckého pluku se stroji SU-76 a 334. těžkého samohybného dělostřeleckého pluku se stroji ISU-122, údernou sílu 129. střeleckého sboru zesílil 1416. samohybný dělostřelecký pluk se stroji SU-76. 125. střelecký sbor měl k disponoval také dvěma trestnými rotami. Proti svazkům 47. armády stály útvary 606. pěší divize. Německá obrana se na severním křídle opírala o meziříčí mezi Odrou a Starou Odrou. Nutnost přechodu dvou vodních toků komplikovala činnost útočníků a naopak ulehčovala situaci německých obránců. Prvním významným německým obranným bodem v oblasti působnosti 47. armády se stalo město Wriezen. Útočníci mohli buďto provést přímý útok na město, nebo se ho pokusit obejít z jihu a vyrazit k další obranné linii. Dělostřelecká příprava na úseku 47. armády začala ve 3:50 a trvala 25 minut namísto plánovaných 30 minut. Podmínky navíc nebyly ideální, neboť se zkombinovala polotma, mlha a dým z dělostřelecké přípravy na hlavním úseku průlomu. Jednotky poté vyrazily do útoku bez podporu světlometů, které zde nebyly přiděleny. Pěchota, krytá přehradnou dělostřeleckou palbou, vyrazila vpřed a zpočátku nenarazila na vážnější odpora, takže během dopoledne obsadila jihovýchodně od Wriezenu obce Karlsbiese, Neulewin, Neubarnim a Altbarnim. Poté vyrazila směrem k další obranné linii. To Němce přinutilo vyslat jednotkám 47. armády v ústřety z oblasti severně od Wriezenu bojovou skupinu s netradičním názvem 1001 noc (Kampfgruppe 1001 Nächte), v jejímž čele stál tankový vererán major Blancbois. Jádrem skupiny byl oddíl stíhačů tanků SS 560 ke zvláštnímu použití, jenž byl vyzbrojen stíhači tanků Hetzer. 47. armáda neměla ve svém stavu příliš mnoho tanků, takže Hetzery se mohly zamřit na sovětské pěšáky. Co se týče těžké techniky, utkaly se sovětskými samochodkami 1825. samohybného dělostřeleckého pluku. Celkem 47. armáda toho odne odepsala šest SU-76, jednu SU-100, tři ISU-122 a dva tanky IS-2. Večer vedl 77. střelecký sbor útok 260. a 328. střeleckou divizí na Beauregard, 185. střelecká divize vytvořila druhý sled sboru. Sbor toho dne postoupil o šest kilometrů. Stejně daleko se probojoval i 125. střelecký sbor, jehož dvě prvosledové divize předtím vybojovaly zmíněný Neulewin. 129. střelecký sbor, který si probojoval cestu Neubarnimem vyrazil ke Groβbarnimu, kde zajal větší skupinu německých vojáků. Do konce dne urazil rovněž šest kilometrů, když se přiblížil k železniční trati Wriezen - Seelow. 47. armáda sice nedokázala postoupit podle plánu, nicméně proti ní stojící divize v důsledku její činnosti v podstatě přestala existovat jako kompaktní bojová jednotka. Obecně se tato vedlejší část frontu stala pro Němce citlivým místem, kam musely být vyslány zálohy, které pak chyběly na hlavním úseku. To se týkalo především 25. divize tankových granátníků.


Situace na levém křídle frontu
Na jižním křídle kostřínského předmostí se na frontě široké 18 kilometrů nacházely v jedné linii tři sbory 69. armády. Armáda vedla útočnou činnost na svém pravém křídle, kde se na úseku průlomu širokém 6 kilometrů nacházelo šest střeleckých divizí. Ve středu útočného uskupení armády se na úseku širokém 3,1 kilometru rozvinuly 274., 247. a 41. střelecká divize, vpravo čekala 77. gardová střelecká divize a vlevo 312. střelecká divize a část sil 370. střelecké divize. Po dělostřelecké přípravě vojska 69. armády vyrazily do útoku a v 5:30 překonaly první obrannou linii nepřítele. Při pokusu o postup k druhé linii ale narazila na silný odpor nepřítele a nepodařilo se jim postoupit dále. Spojit oblasti průlomu 69. a 8. gardové armády se během prvního dne nepodařilo. V oblasti činnosti 69. armády se součástem německé 169. a 712. pěší divize podařilo nejen udržet kompaktnost obranné linie, ale také vybojovat zpět část území. Němečtí pěšáci kolem 16. hodiny za podpory Těžkého tankového oddílu 502 vyhnali Sověty z Schönfließu. Luftwaffe se navíc podařilo v prostoru 69. armády částečně narušit přepravu přes Odru. Činnost 33. armády jižně od Frankfurtu nad Odrou byla zpočátku izolovaná od operace probíhající v oblasti kostřínského předmostí. Armáda zaujala prostor fronty široký 64 kilometrů svými třemi sbory a dvěma pevnostními rajóny. Pevnostní formace obsadily větší část fronty, zbytek připadl na dva úseky průlomu. Jeden byl široký 3,5 kilometru a nacházel se v oblasti 62. střeleckého sboru jižně od Brieskowa. Severně od Brieskowa byl druhý úsek průlomu, který měl šířku 3 kilometry a nacházel se na styku 16. a 38. střeleckého sboru. Jižně od Brieskowa měly útočit 362. a 49. střelecká divize, zatímco 222. střelecká divize byla ve druhém sledu. Severně od Brieskowa připadl tento úkol 89., 339. a 383. střelecké divizi. Jižně od Brieskowa jim měla čelit 32. dobrovolnická granátnická divize SS 30. Januar, severně od města 286. pěší divize. Obě divize spadaly pod V. dobrovolnický horský sbor SS. Dělostřelecká příprava v prostoru 33. armády začala v 3:45. Střelecké divize do útoky vyrazily ve 4:15. Sovětské jednotky zpočátku narazily na tuhý odpor nepřítele, který se dopoledne zuřive bránil. Nakonec se ale dal na ústup. Jednotky 33. armády do večera postoupily zhruba o šest kilometrů.


Přechod Odry na pravém okraji
Útok 1. polské armády začal ve 2:15, kdy její jednotky začaly překračovat Starou Odru v severním úseku předmostí 47. armády. Stará Odra v tomto místě teče prakticky kolmo k Odře a její překročení tak ohrožovalo křídlo a týl německých jednotek. 4. a 5. pěší pluk 2. polské pěší divize překročily Starou Odru a vytvořily předmostí. Ve 4:45 pak 6. pluk téže divize překročil Odru a poté, co vytvořil předmostí, vyrazil vstříc k 5. pluku. Odpoledne pak byla do předmostí přepravena 3. polská pěší divize. Úspěšné překročení řeky v místě soutoku Odry a Staré Odry umožnilo zahájit pokus o překročení řeky v celém úseku armády. V 6:30 začal 2. pluk 1. polské pěší divize překračovat Odru jižně od železničního mostu. S pomocí 274. obojživelného praporu vytvořil 1. pluk 1. polské divize další předmostí v oblasti proti Zäckericku. V 16:00 se už na předmostí nacházely všechny tři pluky 1. polské pěší divize a začala přeprava 6. polské pěší divize, která tvořila druhý sled polské armády. 61. armáda prvního dne útoku provedla průzkum bojem. Ve 4:00 dva prapory z 397. střelecké a 75. gardové střelecké divize uskutečnily průzkum na západním břehu Odry. První prapor 212. gardového střeleckého pluku a 152. trestná rota ve 4:15 po patnáctiminutovém palebném přepadu překročila Odru a vytvořily předmostí u severního okraje Neuglietzenu. Zdejší úsek fronty bránil 5. myslivecký pluk 5. myslivecké divize. Jeho jednotkám se podařilo zabránit praporu 397. střelecké divize v přechodu Odry v oblasti železničního mostu u Niederwutzenu a zamezit rozšíření předmostí u Neuglietzenu. Druhý pokus o překročení Odry u Niederwutzenu ve 13:00 také nebyl úspěšný. Nepovedlo se ani rozšířit předmostí u Neuglietzenu. Sousední 80. střelecký sbor se v 6:00 kryt dýmem a mlhou pokusil překročit Odru průzkumnými skupinami 234. střelecké divize. V 18:40 generál Bělov vydal rozkaz k provedení dalšího pokusu o překročení řeky ve 22:20, který měl vést od každého sboru jeden prapor.


Činnost letectva
Maximální dostřel většiny dělostřeleckých prostředků frontu nestačil na to, aby mohly být zasaženy ty baterie, které Němci stáhli dále do týlu. Na ty se mělo zaměřit letectvo. Jenže od rozbřesku až do poledne byla oblast leteckých základen a též samotných cílů zakryta mlhou a dýmem. Viditelnost byla menší než pět set metrů, takže plány nasazení letectva nebyly naplněny. Počty vzletů bitevních i bombardovacích strojů byly o dost menší, než jak se plánovala. Situace se začala zlepšovat až v odpoledních hodinách. Sovětským pilotům se podařilo zlikvidovat muniční vlak ve Fürstenwalde či vyřadit z provozu baterii tří železniční děl ráže 280 mm v Münchebergu. Nedostatek leteckého benzínu přinutil luftwaffe, aby si zvolila mezi intenzivnějším nasazením po dobu dvou, tří dnů nebo časově dlouhodobějším působením o nižší intenzitě. Zde velení vybralo první variantu. V případě volby cíle nebyla dána priorita ani úderům na přechody přes Odru, ani úderům na postupující vojska v poli. Piloti luftwaffe se zaměřili na obojí. V obou případech dosáhli několika úspěchů. Jednalo se například o vyřazený pontonový most či dvě zničené samochodky SU-122. Nasazeno bylo i několik prostředků Mistel, jež ale po dopadu do pole nezpůsobily větší ztráty mezi postupující pěchotou. Je ale možné, že jejich cílem měly být pontonové mosty. Němci nasadili i sebevražedné piloty, kteří se pokusili taranovat mosty. Zdroje nejsou zajedno v tom, zda se to minimálně v jednom případě nepodařilo. Příslušníci VNOS PVO zaznamenali zhruba tisícovku vzletů německého letectva. 16. letecká armáda během dne uskutečnila 5 342 vzletů. 109 připadlo na noční bombardéry, 1 315 na bombardéry, 1 383 na bitevníky a 2 545 na stíhače. Sověti uvádějí, že bylo sestřeleno 165 německých letadel při vlastní ztrátě 87 strojů.


Shrnutí prvního dne
Plán operace předpokládal, že mohutná dělostřelecká příprava naruší obranná postavení nepřítele, do nichž vnikne pěchota podporovaná tanky a samohybnými děly, která vytvoří průlom. Do něj pak měly být vyslány tankové armády, jež měly průlom využít pro rychlý manévr do týla nepřítele, čímž by byla otevřena cesta na Berlín. Jenže vývoj na frontě se od plánu výrazně odklonil. Problémy nastaly hned na počátku. Německé velení získalo informace o útoku, a tak se na něj připravilo. V první linii byly ponechány jen zajišťovací jednotky, zbytek byl stažen. Dělostřelectvo bylo rovněž odklizeno dále do týlu. Mohutná sovětská dělostřelecká příprava tak sice byla impozantní, ale její účinek neodpovídal množství spotřebované munice. Šťastným se neukázal ani nápad s nasvícením bojiště světlomety. Světelný proud světlometů měl oslepit německé obránce a nasvítit jejich pozice, což mělo usnadnit útočícím vojákům jejich bojovou činnost. Avšak toto opatření nezafungovalo a navíc pomohlo spíše Němcům. Světlo totiž narazilo na ranní mlhu a velké množství dýmu. Na německé pozice tak nedosvítilo a navíc se odráželo na vlastní jednotky, které tak oslepovalo a nasvěcovalo. Němci tak mohli vést efektivní přehradnou palbu na sovětské jednotky. Dalším problémem byl terén. Sovětské jednotky na hlavním úseku průlomu postupovaly po bažinaté půdě v oblasti protkané většími či menšími odvodňovacími kanály a strouhami. To brzdilo především tanky, samohybná děla a další techniku, ale zároveň i pěchotu. Velkou překážkou se také ukázal být vysoký násep, po němž na úpatí Seelowských výšin vedla železniční trať. Překonání hlavního kanálu a odstranění překážek v propustcích pod náspem si vyžadovalo příjezd ženistů s mosty a další technikou. Jenže bažinatý terén nutil prvosledová vojska k tomu, aby se snažila držet právě zpevněných cest. Ty tak byly nasyceny vozidly. Tuto situaci ještě zhoršilo předčasné zasazení tankových armád, které dopravní problémy výrazně zvětšilo. Bojová technika navíc začala ztrácet kontakt s pěchotou, která tak přišla o přímou palebnou pdoporu. Dělostřelectvo se zase nestačilo včas přesouvat kvůli zmíněných dopravním problémům. Sovětské jednotky tak za cenu nemalých ztrát dobyly jen takřka prázdnou první linii a postoupily ke druhé, přičemž některé jednotky se k ní jen přiblížily. Plán operace tak začal nabírat velké zpoždění. Sověti do večera postoupili jen o zhruba šest kilometrů a Seelowské výšiny zůstali v německých rukou. Žukov tak nedokázal splnit úkol uložený na daný den. Naproti tomu Koněv na jihu postupoval podle plánu.


17. duben: prolomení druhé obranné linie


Postup 5. úderné armády spolu s 2. gardovou tankovou armádou
Sovětská ofenzíva pokračovala i v noci z 16. na 17. dubna. 5. úderná a 2. gardová tanková armáda se po celé délce svého úseku fronty probojovaly ke Staré Odře. 9. gardový tankový sbor v prostoru 3. úderné armády postoupil ke kanálu Friedländer Strom. Na těchto dvou tocích ležela druhá německá obranná linie. Některé součásti se sem dokázaly dostat i během dne, ale byly zahnány silným německých odporem. Nyní se zde Sověti pevně uchytili a navíc se po silné dělostřelecké přípravě začali pěšáci brodit přes oba toky. Zde se jim podařilo uchytit, ale nutně potřebovali, aby se začalo s přepravou těžké techniky. Budování přeprav ale pod nepřátelskou palbou probíhalo velmi pomalu. 9. gardový tankový sbor v průběhu dne vedl boj o ovládnutí západního břehu kanálu Friedländer Strom. 47. gardová tanková brigáda se dokázala uchytit na druhém břehu a zakopat se sto metrů od řeky. To umožnilo ženistům, aby zrychlily práce. A když bylo skoro hotovo, zasáhlo německé dělostřelectvo, a celá práce tak mohla začít znovu. Přepravu tak bylo možno začít provádět až večer 17. dubna. 49. gardová tanková brigáda 12. gardového tankového sboru se 17. dubna v 5:00 dostala ke staré Odře v oblasti vesnice Quappendorf. Přechod řeky ale nedokázali sami tankisté uskutečnit kvůli nepříznivým podmínkám a silné palbě z pozic na druhém břehu. Poskytli ale alespoň palebnou podporu pěchotě, která tak mohla za jejich pomoci tok překročit. Na levém křídle v prostoru činnosti 9. střeleckého sboru vstoupila 301. střelecká divize do frontálního boje před Gusowem, který byl jedním z německých opěrných bodů. Na pomoc ji byla vyslána 248. střelecká divize z druhého sledu sboru, která obešla Gusow z jihu a obsadilo ho. Tím byl současně zajištěn bok jižně postupující 8. gardové armády. Do boje byl nyní zasazen 1. mechanizovaný sbor. Jeho 37. mechanizovaná brigáda projela Gusowem a vydala se na severozápad podél silnice č. 167, čímž ohrožovala německá obranná postavení na Staré Odře, kterou se tam pokoušely překročit výše zmíněné součásti 5. úderné a 2. gardové tankové armády. V poledne tak za brigádou byly vyslány zbylé součásti sboru, aby byl průlom využit. V 15:30 byl dobyt Platkow. Podařilo se obsadit i zdejší most, který byl sice zaminován, ale rychlý postup motorizované pěchoty zabránil jeho odpálení. Obsazení Gusowa a Platkowa znamenalo průlom do druhé obranné linie německé obrany. 37. mechanizovaná brigáda spolu s 219. tankovou brigádou postupovaly dále podél silnice a v 17:00 obsadily Neuhardenberg. 37. brigáda v 19:00 dorazily k řece Stöbber. Tu za podpory dělostřelectva, tanků a samohybek motopěchota překročila a o do půlnoci obsadila vesnici Karlsdorf, čímž vytvořila na západním břehu předmostí. 219. tanková brigáda se z Neuhardenbergu stočila na jih a ještě během večera dorazila k Wulkowu. 12. gardový tankový sbor využil toho, že 1. mechanizovaný sbor obsadil most u Platkowa a začal se přes něj přepravovat na druhý břeh Staré Odry. První přejela 48. gardová tanková brigáda, která byla vyslána směrem na Wulkow. Svazkům 5. úderné a 2. gardové tankové armády se tedy podařilo druhého dne ofenzívy postoupit do vzdálenosti 8 až 14 kilometrů. Dosáhly tak linie, která byla určena pro první den.


Postup 8. gardové armády spolu s 1. gardovou tankovou armádou
Nicméně úspěch 1. mechanizovaného sboru ovlivnil průběh operací i v oblasti působnosti 8. gardové a 1. gardové tankové armády. Ty zaznamenaly 17. dubna největší úspěchy právě v oblasti styku s 5. údernou a 2. gardovou tankovou armádou. Zde útočil 11. tankový sbor spolu s 35. gardovou střeleckou divizí. V 5:00 se jednotky po dělostřelecké přípravy vydaly do útoku. V čele si cestu razila 65. tanková brigáda s 50. těžkým tankovým plukem. Brigáda večer dobyla Wulkow, který byl již svírán ze severu sousedními jednotkami. Brigáda dokázala tak rychle postupovat, neboť jela po severní hraně úpatí Seelowských výšin. Ostatní brigády sboru, které měly původně na výšiny útočit z východu se stočily a vyrazily ve směru 65. brigády. 11. gardový tankový sbor sice v poledne ovládl Friedersdorf, ale Němci podnikli rozhodný a úspěšný protiúder. Generál Katukov usoudil, že je další snaha o průlom v tomto bodě marná a rozhodl se využít průlom na pravém křídle. Sbor dostal rozkaz obejít Seelow ze severu a obsadit Görlsdorf a vydat se dále na jih k dálnici do Münchebergu. Ve 20:00 44. gardová tanková brigáda Görlsdorf obsadila, ale další postup znemožnili Němci tím, že zničili místní mosty. Jelikož nebyl nalezen brod, museli se do práce dát ženisté. Ti své dílo dokončili o půlnoci. 8. gardový mechanizovaný sbor v průběhu 17. dubna vedl těžké boje o Seelowské výšiny. 1. gardová tanková brigáda dokázala v poledne obsadit Dolgelin, ale další postup zastavila silná palba z oblasti Vorwerka. 20. gardová mechanizovaná brigáda se pokusila o útok na Libbenichen, ale neuspěla. 19. a 21. gardová mechanizovaná brigáda stály v druhém sledu a poskytovaly prvosledovým brigádám palebnou podporu. Katukov se večer rozhodl, že Čujkovovým silám zanechá jen dvě brigády a i 8. gardový mechanizovaný sbor přesune na směr 11. gardového tankového sboru. Všechny tři gardové střelecké sbory 8. gardové armády naopak musely zůstat ve svých přidělených sektorech a pokračovat v útoku na výšiny. Ten začal v 8:15 až 8:30 po různě dlouhé dělostřelecké přípravě. V sektoru 4. gardového střeleckého sboru se 35. a 47. gardová střelecká divize připojily k postupu 11. tankového sboru. 57. gardová střelecká divize odpoledne po obchvatném manévru obsadila již takřka obklíčené město Seelow a vydala se ke Görlsdorfu. Ráno 17. dubna byly vyčištěny průjezdy v troskách zničeného železničního mostu na trati mezi Ludwigslustem a Friedersdorfem. To umožnilo 29. gardovému střeleckému pluku obnovit útočnou činnost. 27. a 74. gardová střelecká divize za podpory 40. a 44. gardové tankové brigády obklíčily a dobyly Friedersdorf. Další postup byl ale zastaven protiútokem Divize tankových granátníků Kurmark. Sbor navíc odpoledne přišel o podporu tankových brigád, které Katukov, jak již bylo zmíněno, převelel jinam. 82. gardová střelecká divize, která tvořila druhý sled sboru, byla přesunuta ke Görlsdorfu. Nejméně úspěšnou součástí 8. gardové armády byl 28. gardový střelecký sbor. 79. a 88. gardová střelecká divize spolu s částmi 8. gardového mechanizovaného sboru dopoledne vedly bojovou činnost na hranici říšské dálnice č. 5. Odpoledne byl ale mechanizovaný sbor z boje vyveden a přesunut na pravé křídlo 1. gardové tankové armády. Již tak nedobrou situaci 28. sboru ještě prohluboval pomalý postup sousední 69. armády.


Levé křídlo
S příchodem noci z 16. na 17. dubna se 247. střelecké divizi 61. střeleckého sboru podařilo znovu dobýt Schönfließ. V 8:30 vyrazily sbory 69. armády po půlhodinové dělostřelecké přípravě do útoku. Nicméně narazily na silnou palbu vedenou z husté sítě německých zákopů, které byly navíc hojně vyztuženy minovými poli. Armáda tak nedosáhla žádných výrazných úspěchů. V 9:00 obsadil 25. střelecký sbor Mallnow. Ve 14:30 25. sbor obnovil útočnou činnost proti postavením německé 169. pěší divize, ale dokázal obsadit jednu, dvě řady zákopů. 61. sbor dvakrát zaútočil na německé zákopy, ale dosáhl stejných úspěchů jako 25. sbor. Obranná síla 712. pěší divize totiž byla zesílena rotu tanků Tiger II z Těžkého tankového oddílu SS 502. 91. střelecký sbor vedl rovněž dva útoky, ale dokázal obsadit jen jedinou řadu zákopů. Celá armáda tak nepostoupial za celý den více než o dva kilometry. 33. armáda vyrazila do útoku až v 9:00 po půlhodinové dělostřelecké přípravě. 383. střelecká divize 16. střeleckého sboru dosáhla ke konci dne Markendorfu, který začala čistit od nepřátelských vojsk. 38. střelecký sbor vyslal do boje dva pluky 64. střelecké divize, které držel kontakt s postupem 16. sboru. 62. sbor rozšířil předmostí v lesním masívu západně od Brieskowa a navíc vyslal 222. střeleckou divizi na jih, která zde překročila kanál Odra-Spréva.


Pravé křídlo
47. armáda zaznamenala 16. dubna relativní úspěch. Vzhledem k postavení na křídle mohla doufat, že zde nepřítel nebude tak silný jako na výšinách. Armádu navíc posílil 7. jezdecký sbor. Pěchota měla vést útok na linii Wriezen - Kunersdorf a do průlomu pak měl vyrazit jezdecký sbor, který pak měl spolu s 2. gardovou tankovou armádou postupovat rychle na Berlín, aby tam byly dříve, než se tam budou moci stáhnout jednotky německé 9. armády. Němci si ale slabost obranu v této oblasti uvědomili a přesunuli sem ze zálohy 25. divizi tankových granátníků. Ta měla po odražení sovětského útoku dokonce přejít do protiútoku. Vojska 47. armády vyrazila v 6:00 po půlhodinové dělostřelecké přípravě do útoku. Dopoledne i přes silnou palbu nepřítele překonala první obrannou linii nepřítele a přešla k druhé linii, na níž ve 13:20 zaútočila. Vzhledem k příchodu německé záložní divize ale tato snaha nevedla k úspěchu. Večer vedl 77. střelecký sbor boj o Wriezen a 125. a 129. střelecký sbor dorazily k Friedländer Stromu, který část jejich sil překročila a vytvořila předmostí na druhém břehu. Armáda za celý den urazil zhruba pět kilometrů, a žádný velký průlom se tedy nekonal. 3. úderná armáda ponechala 7. střelecký sbor v druhém sledu a vpřed postupovala 12. gardovým střeleckým sborem a 79. střeleckým sborem. V první linii se valily čtyři střelecké divize z devíti, kterými armáda disponovala. 150. a 171. střelecká divize 79. sboru dorazily k Friedländer Stromu a začaly se připravovat na jeho přechod. 12. gardový střelecký sbor se k toku také přiblížil a částmi 23. a 33. střelecké divize ho překročil. Armáda se tak vklínila do druhé německé obranné linie.


Přechod Odry na pravém okraji
Druhého dne útoku 61. armáda nakonec začala plánované překročení Odry. Průzkumné skupiny divizí 9. gardového střeleckého sboru se po půlnoci začaly prodírat na druhý břeh. Jedné z nich se v noci podařilo obsadit hráz jižně od Neuglietzenu. Ve 4:05 začala dělostřelecká příprava, která trvala až do 4:50. Ve 4:20 se pod palebným příkrovem začala vojska 61. armády prodírat na druhý břeh. 75. gardové střelecké divizi se podařilo z chodu obsadit Neuglietzen. Nicméně 56. mysliveckému pluku 5. myslivecké divize se podařilo rudoarmějcům v dalším rozšiřování předmostí zabránit. Když padla tma, začala jedna rota 286. obojživelného praporu na druhý břeh přepravovat jednotky 397. střelecké divize.


Shrnutí druhého dne
Maršál Žukov nemohl být s průběhem druhého dne bojů spokojen. Na řadě míst došlo vzhledem k velikosti nasazených sil k jen velmi malému postupu. Největší kritiku sklidila 69. armáda. Naopak největším příslibem byl průlom 1. mechanizovaného sboru podél silnice č. 167, dobytí Seelowa a výpad 1. gardové tankové armády na západ od něj do oblasti Görlsdorfu. Obranu 9. paradesantní divize zde v oblasti Wulkowa musely zpevnit dva pluky 18. divize tankových granátníků. Velitel Skupiny armád Visla také rozhodl o vyslání dalších záložních sil na frontu. 11. dobrovolnická divize tankových granátníků SS Nordland se začala přesouvat do oblasti západně od Seelowa a 23. dobrovolnická divize tankových granátníků SS Nederland do oblasti jižně od Frankfurtu nad Odrou. Do bojů vyrazil i Těžký tankový oddíl SS 503.


18. duben - obejití Seelowských výšin


Nasazení německých záloh
Úkolem hlavního úderného uskupení bylo rozvíjet úspěch, který se podařilo předchozího vybojovat na styku 5. úderné a 8. gardové armády. Přitom se sovětské jednotky střetly i s nově příchozí divizí Nordland a nakonec také i Nederland, která sice původně byla vyslána na jih k Frankfurtu, ale nakonec musela být nasazena na středu v podřízenosti XI. tankového sboru SS. Divize Nordland byla přidělena k LVI. tankovému sboru. Divize měla zabránit dalšímu průniku sovětských jednotek do oblasti mezi LVI. tankovým sborem a XI. tankovým sborem SS. Velitel sboru generál Weidling jí proto nařídil, aby se soustředila jihovýchodně od Jahnsfelde a ráno 18. dubna provedla protiútok směrem na jihovýchod. Jenže divize až do večera nedostala příděl benzínu, takže její tanky musely zůstat stát na místě. Do obranných bojů tak divize vyslala alespoň svůj pluk tankových granátníků, který působil v roli pěchoty. Divize Nederland byla nasazena na levém křídle XI. tankového sboru SS, kde se snažila zastavit postup sovětských vojsk na severním úpatí Seelowských výšin.


Postup 5. úderné armády spolu s 2. gardovou tankovou armádou
Ve třetím dnu operace 5. úderná armáda útočila v oblasti lesního masivu a sítě jezer u řeky Stöbber. Vojska armády během dne postoupila o čtyři kilometry a dosáhla německé hlavní obranné linie. V součinnosti s 5. údernou armádou pokračovaly v útoky i dva sbory 5. gardové tankové armády. 37. mechanizovaná brigáda 1. mechanizovaného sboru se snažila udržet se na čele průlomu do německé obrany. Spolu s ní postupovala 48. gardová tanková brigáda 12. gardového tankového sboru. Obě brigády ráno překročily řeku Stöbber a pokračovaly v postupu na západ. V 10:00 obsadily Ringenwalde. Za zmínku stojí, že v boji zde padl velitel 48. brigády plukovník V. I. Makarov, hrdina Sovětského svazu. Z Ringenwalde pokračovala každá brigáda jiným směrem. Ve 14:30 37. brigáda dorazila k Batzlowu, kde narazila na silný odpor nepřítele. Když padla tma, brigáda do obce vpadla. Mezitím část brigády vyrazila k Ihlowu, na jehož západní okraj tento průzkumný odřad dorazil v 16:00. V tu dobu 48. brigáda útočila na Reichenberg. Za 37. brigádou se přes Stöbber přepravily 35. a 19. mechanizovaná brigáda, které se v 19:00 seskupily v Ringenwalde. 219. tanková brigáda v součinnosti s brigádami 11. tankového sboru postupovala přes Wulkow na Hermersdorf, který kolem deváté hodiny obsadila. Brigády poté narazily na rozhodný odpor jednotek divize Nordland a 18. divize tankových granátníků, který jejich postup zastavil. 219. brigáda pak byla přesunuta do Ringenwalde blíže ke zbytku svého sboru. 12. gardový tankový sbor 2. gardové tankové armády oslabený o 48. gardovou tankovou brigádu rovněž vyrazil do Hermersdorfu. Ale i on narazil na části 11. dobrovolnické divize tankových granátníků SS Nordland a 18. divize tankových granátníků. Postup vpřed tak opět připadl na osvědčené brigády - 37. mechanizovanou a 48. gardovou tankovou. U Ringenwalde se k nim večer připojily ještě 94. gardová střelecká a 266. střelecká divize 26. gardového střeleckého sboru. Toto uskupení se zde připravovalo na výpad směrem na Batzlow. Během 18. dubna vedl bojovou činnost také 9. gardový tankový sbor. Ženisté během noci dokázali opět vybudovat přepravy přes Friedländer Strom a v 6:30 mohly vyrazit zbylé součásti 47. gardové tankové brigády přes řeku. Přes řeku postupovala také pěchota 12. gardového střeleckého sboru 3. úderné armády. Ráno tedy na druhém břehu byly připraveny pěšáci, tanky, samohybky i polní dělostřelectvo. Střelecké divize sboru vyrazily do útoku a probojovali se k východním a severovýchodním přístupům k Batzlowu, kde je zastavila silná nepřátelská palba. K vesnici se v poledne přes Gottesgabe probojovala také 47. gardová tanková brigáda. K večeru se to podařilo i 50. a 65. gardové tankové brigádě. Velitel frontu dočasně přepodřídil 9. gardový tankový sbor od 3. údernou armádu.


Postup 8. gardové armády spolu s 1. gardovou tankovou armádou
4. gardový střelecký sbor 8. gardové armády postupoval za jednotkami 11. tankového a 11. gardového tankového sboru 1. gardové tankové armády. Nejdále se probojovala 35. gardová střelecká divize, která se ke konci dne probojovala k Trebnitz. 11. tankový sbor se dokázal prodrat až k jednotkám 2. gardové tankové armády. Na obsazení Wulkowa a Hermersdorfu z předchozího dne navázal postup 20. tankové brigády, která obsadila Obersdorf. 36. tanková brigáda dobyla ve spolupráci s jednotkami 11. gardového tankového sboru Trebnitz. Ve večerních hodinách se tedy sovětští tankisté přiblížili k Münchebergu se severovýchodu. Pokus o výpad na Buckow ale neuspěl pro příliš silný německý odpor. 11. gardový tankový sbor ve 4:00 překročil u Görlsdorfu řeku a vyrazil na západ ve směru na Müncheberg. 40. gardová tanková brigáda kooperovala s 36. tankovou brigádou na zmíněném obsazení Trebnitz. Zbytek sboru během dne dobyl Jahnsfelde. Müncheberg tak byl ohrožován i z východu. 8. gardový mechanizovaný sbor vyrazil z oblasti Görlsdorfu na jiho-jihozápad a do večera obsadil Marxdorf. Tento postup ohrožoval svazky XI. tankového sboru SS, které držely pozice proti 8. gardové a 69. armádě na výšinách jižně od Seelowa. Německé jednotky zde stále dokázal klást účinný odpor. Pokus 28. gardového střeleckého sboru na levém křídle 8. gardové armády Němci odrazili. Na pravém křídle ale 4. gardový střelecký sbor a 82. a 27. gardová střelecká divize 29. gardového střeleckého sboru mohly využít průlomu Katukovových tankistů u Seelowa a projít oblastí Görlsdorfu. 82. divize spolu se 7. gardovou těžkou tankovou brigádou vyhnaly Němce z Worinu. Jednotky armády pak postoupily až k říšské dálnici u Jahnsfelde.


Pravé křídlo
Každý střelecký sbor 3. úderné armády měl k dispozici podporu tankového sboru. 9. gardový tankový sbor byl přesunut od hlavního útočného uskupení a podporoval 12. gardový střelecký sbor. 79. střelecký sbor postupoval v součinnosti s 9. tankovým sborem. Operace 12. gardového střeleckého sboru z 18. dubna již byly vylíčeny výše, takže se zaměříme na 79. střelecký sbor. 150. střelecká divize překročila Friedländer Strom a v součinnosti s 23. a 95. tankovou brigádou 9. tankového sboru dobyla Kunersdorf. 171. střelecká divize v poledne dorazila k Möglinu a odpoledne překonala obranu na linii Schulzendorf - Möglin. Do půlnoci se obě divize probily až k Frankenfelde. Hlavním protivníkem jim byl 119. pluk tankových granátníků 25. divize tankových granátníků. Armáda postoupila o zhruba pět kilometrů a překonala hlavní obrannou linii nepřítele. V cestě jí stály již jen týlová část německé obrany. Večer byl, jak již bylo zmíněno, 3. úderné armádě podřízen 9. gardový tankový sbor. Ten dostal za úkol vrazit do průlomu mezi Möglinem a Batzlowem a poté pokračoval na Prötzel a v obecném směru na Bernau. 18. dubna vyrazila do útoku i 47. armáda. V 8:00 se po více jak půlhodinové dělostřelecké přípravě daly do pohybu její sbory. Ke konci dne dorazil 77. střelecký sbor K Wriezenu a začal boj v ulicích. Do půlnoci bylo město dobyto. 125. a 129. střelecký sbor se odpoledne probojovaly k silnici Wriezen - Schulzendorf, kterou večer překročily.


Levé křídlo
Intenzita bojů v prostoru 69. armády 18. dubna výrazně poklesla. Armáda se přeskupovala, aby mohla soustředit své úsilí na pravém křídle 25. střeleckého sboru. Ten přenechal část své fronty sousednímu 61. střeleckému sboru. Ten pak zase část své fronty 91. střeleckému sboru. Útok tedy začal v 10:30 po půlhodinové dělostřelecké přípravě. Přinesl ale pouze velmi omezený postup v oblasti 61. sboru uprostřed armádní frontové linie. Avšak celková situace donutila německé velení evakuovat německou posádku Frankfurtu nad Odrou a posílit těmito jednotkami obranu v jiných sektorech. Stažení jednotek probíhalo v noci z 18. na 19. dubna, v 5:29 byl do vzduchu vyhozen most přes Odru.


Přechod Odry na pravém okraji
18. dubna se činila i 61. armáda, která rozšířila své předmostí. 9. gardový střelecký sbor se v průběhu noci snažil rozšířit své předmostí a současně přepravil své zbylé části přes řeku. Snaha o rozšíření předmostí byla zintenzivněna s příchodem nového dne. Sbor v průběhu zvětšil oblast pod svou kontrolou o dva kilometry. Ženistům se brzy ráno podařilo vybudovat pontonový most u Neuglietzenu. To umožnilo začít s přepravou samohybných dělostřeleckých pluků. Po chvíli ale most zničilo německé letectvo, takže se samohybky musely přepravovat na prámech.


Shrnutí třetího dne
Sovětská vojska se třetího dne operace hrnula dále vpřed. Na řadě míst nešlo o nijak impozantní postup a Žukov nemohl být ani zdaleka spokojen, což ostatně dal svým podřízeným znovu ostře najevo. Veelitel frontu zřejmě neočekával rychlé dosažení širokého průlomu, neboť podřídil tankové armády velitelům 8. gardové a 5. úderné armády. Na druhou stranu je ale nutno konstatovat, že byla i místa, kde se Sovětům podařilo vytvořit předpoklady pro průlom a i poslední německá obranná linie zde neměla daleko ke kolapsu. Němci museli zasadit do obrany poslední rezervy, které dokázaly na řadě míst Němce odrazit či zpomalit. Ale na celkové situaci nemohly nic zásadního změnit.


19. duben: průlom


Úprava plánu
Brzy ráno 19. dubna se Žukov rozhodl změnit plán postupu na pravém křídle. 47. armáda, 3. úderná armáda a 5. úderná armáda se měly stočit na jihozápad a vyrazit přímo na Berlín. 47. armáda měla útočit v obecném směru na Haselberg, Leuenberg, Beiersdorf, Bernau, Schildow a Hermsdorf. 3. úderná armáda v obecném směru na Prötzel, Werneuchen, Blankenburg a Tegel. 5. úderná armáda v obecném směru na Strausberg, Altlandsberg, Eiche a Weißensee. 2. gardová tanková armáda pokračovala v bojích i v noci a ráno měl její 1. mechanizovaný sbor obsadit Batzlow, 9. gardový tankový sbor Sternebeck a Prötzel, 12. gardový tankový sbor měl projít Ihlowem a dobýt Grunow. Tak měla být prolomena třetí německá obranná linie. To mělo umožnit výše uvedené výpady 3. a 5. úderné armády.


Postup na středu 1. běloruského frontu
Přechod 5. úderné armády do útoky měl v souladu s novými rozkazy začít v 10:30 po půlhodinové dělostřelecké přípravě. 1. mechanizovaný sbor měl postupovat v součinnosti s 26. gardovým střeleckým sborem a 12. gardový tankový sbor spolu s 32. střeleckým sborem. Nicméně noční činnost tankových jednotek změnila situaci a narušila původní záměr velení. Vojska 2. gardové tankové armády vedla bojovou činnost i v noci z 18. na 19. dubna, přičemž zaznamenala výrazný postup. Jelikož byl 9. gardový tankový sbor přidělen k 3. úderné armádě, postupovala 2. gardová tanková armáda vpřed dvěma sbory. Části 1. mechanizovaného sboru brzy ráno dobily Batzlow, 12. gardový tankový sbor obsadil Reichenberg. Ráno 1. mechanizovaný sbor dobyl Ihlow a Reichenow, odkud vyslal své brigády ve vějířové formaci na Prädikow, Prötzel a Sternebeck. 19. mechanizovaná brigáda u Prötzelu narazila na příliš silný odpor německých obránců, kteří na ni vedli palbu ze všech možných dělostřeleckých prostředků. Naopak 219. tanková brigáda odpoledne dokázala obsadit Prädikow a vyrazila na sever k Prötzelu. Stejně postupovala 37. mechanizovaná brigáda, která obsadila Sternebeck a zamířila k Prötzelu. Obrana zde ale byla přílši silná, a tak se generál Krivošejn rozhodl neztrácet zde čas a tento bod obejít. 37. mechanizovaná brigáda se stočila a zajela do lesů západně od Prötzelu, kde večer překročila říčku Blumenthal. Pozdě večer byla zastavena ženijními překážkami u Gamenského jezeru, ale po půlnoci dorazila u Wertpfuhlu k říšské silnici č. 158. Zbylé brigády sboru se mezitím soustředily v lese západně od Prötzelu, tedy za zády čelní brigády. 12. gardový tankový sbor zaútočil jednou brigádou od Ihlowa na Prötzel, zbylými brigádami na Grunow. Terén zde byl bažinatý a znemožňoval rozvinout tanky do otevřené formace, takže tanky musely postupovat po silnici, kde byly snadným cílem německých dělostřelců. Ve tři hodiny odpoledne 34. gardová motostřelecká brigáda spolu s 48. gardovou tankovou brigádou obsadila Grunow. 49. gardová tanková brigáda se pokusila o útok na Prötzel, ale narazila na příliš silný odpor, takže ho zkusila obejít z jihozápadu. Zde ale v lesích narazila na překážky, které ji zastavily. Brigáda se tedy přesunula více na jih, aby mohla vést útok západně od Grunowa. Vojska 2. gardové armády tedy 19. dubna prorazila třetí německou obrannou linii a valila se na západ. V čele byl 1. mechanizovaný sbor, který pronikl do vzdálenosti 30 kilometrů. Sbor ale vjel do oblasti, která podle plánu připadala do sektoru 3. úderné armády. Z vojsk 2. gardové tankové armády tak v součinnosti s jednotkami 5. úderné armády postupoval jen 12. gardový tankový sbor, neboť 1. mechanizovaný sbor tedy vjel do prostoru 3. úderné armády a 9. gardový tankový sbor jí již byl přepodřízen na konci předešlého dne. Nicméně 26. gardový střelecký sbor a pravé křídlo 32. střeleckého sboru, konkrétně 60. gardová střelecká divize, ze sestavy 5. úderné armády za podpory tankistů 12. gardového tankového sboru vyhnaly Němce z oblasti východně od Ringenwalde a rozvinuly útok do otevřeného postavení ve směru Reichenberg, Ihlow, Grunow. Sbor postoupil o 10 kilometrů. Nepříznivý terén nejvíce zpomaloval postup 9. střeleckého sboru, který urazil jen 5 kilometrů. Velitel sboru se rozhodl, že nebude útočit čelně na Buckow, ale že se ho pokusí obejít z jihu a severu. 301. střelecká divize obešla město a Schermützelské jezero ze severu, zatímco 248. střelecká divize prošla na jih od města po úzkém pásu země mezi Weißerským a Abendrothským jezerem. 9. střeleckému sboru 5. úderné armády v bojích u Buckowa pomáhal 11. tankový sbor od 1. gardové tankové armády, která měla původně podporovat útok pěchoty 8. gardové armády. Velitel 11. tankového sboru generál Juščuk po neúspěšné ranní zteči Buckowa postupoval s pěchotou 9. střeleckého sboru ve dvou proudech. Severní údernou skupinu tvořily 65. tanková brigáda, 50. těžký tankový pluk, 1493. a 1461. samohybný dělostřelecký pluk a 12. motostřelecká brigáda spolu s minometnými lehkými dělostřeleckými pluky. Velení této formace si ponechal velitel sboru. Jižní křídlo, ktré tvořily 20. a 36. tanková brigáda, do boje vedl náčelník štábu sboru generál Gricenko. Tankisté postupovaly dále od Buckowa než pěchota. Pravé křídlo tak do večera dorazilo až do oblasti u Grunowa, které již bylo předtím vyčištěno jinými sovětskými jednotkami, a levé křídlo postoupilo k Dahmsdorfu na severním okraji Münchebergu, kde bylo zastaveno silnou německou palbou. Podle původního plánu měly 11. tankový a 11. gardový tankový sbor 1. gardové tankové armády prolomit německou obranu a probojovat se na východní, respektive jihovýchodní okraj Berlína. 8. gardový mechanizovaný sbor měl v součinnosti s levým křídle 29. gardového střeleckého sboru útočit ve směru na Fürstenwalde do týlu nepřítele bránícího Seelowské výšiny. Avšak rychlý a široký průlom se 19. dubna neodehrál. 11. gardový tankový sbor se ráno pokusil rychlým útokem z chodu pokusil obsadit Müncheberg, ale narazil na silný odpor části Tankové divize Müncheberg. Sbor pak v poledne v součinnosti s 29. gardovým střeleckým sborem 8. gardové armády začal s obchvatem města z jihu. Ani ten ale nebyl jednoduchý. 27. gardová střelecká divize postupující spolu s 44. a 45. gardovou tankovou brigádou narazila hned na jihovýchodním okraji města na dělostřeleckou palbu z Münchebergu spolu s palbou z minometů a protitankových děl vedenou z Elisenhofu. Odpoledne byl proveden silný dělostřelecký přepad Münchebergu a přilehlého Elisenhofu, po jehož skončení vyrazila do útoku proti městu 82. gardová střelecká divize podporovaná 7. gardovou těžkou tankovou brigádou s tanky IS-2. Současně udeřily proti Elisenhofu 27. divize se 44. a 45. brigádou. Ze severu vyrazila k obchvatu města 47. gardová střelecká divize 4. gardového střeleckého sboru, která odpoledne dosáhla Dahmsdorfu. Ve večerních hodinách se pak podařilo odpor Němců v Münchebergu zlomit a město bylo dobyto. Ještě když začal odpor Němců ve městě slábnout obnovila jižní skupina postup a do půlnoci dorazila přes Eggersdorf až k Schönfelde. 8. gardový mechanizovaný sbor dopoledne vedl neúspěšný boj s částí 23. dobrovolnické divize tankových granátníků SS Nederland (nizozemská č. 1) a odpoledne ho velitel 1. gardové tankové armády Katukov přesunul na směr, kterým postupoval 11. gardový tankový sbor. Katukovova armáda sice nesplnila zadané úkoly pro daný den, nicméně třetí německá obranná linie byla pádem Münchebergu prolomena. Svazky 8. gardové armády během dne sdílely úspěchy i neúspěchy 1. gardové tankové armády. 4. a 29. gardový střelecký sbor ráno vyslaly vybrané skupiny na provedení průzkumu bojem. V poledne pak po půlhodinové dělostřelecké přípravě vyrazily do útoky části 4., 28. a 29. gardového střeleckého sboru. 4. sbor operoval spolu s 11. tankovým sborem u Buckowa a Dahmsdorfu, 29. sbor se podílel na bojích o Müncheberg a 28. sbor obešel severní okraj Seelowských výšin a postupoval na jih a jihozápad.


Pravé křídlo
Vojska 47. armády 19. dubna prolomily německou obranu na čáře Wriezen – Kunersdorf. Poté její jednotky v souladu s rozkazem frontu změnily směr ze severozápadního na západní a jihozápadní. Velkou pomocí byla činnost 9. gardového tankového sboru 2. gardové tankové armády. Ten se při svém postupu částečně dostal do prostoru 129. střeleckého sboru 47. armády, prolomil německou obranu a umožnil pěchotě postup vpřed. Osou postupu sboru byla železnice z Wriezenu do Werneuchenu. Do útoku vyrazil krátce po půlnoci. 47. a 50. gardová tanková brigáda postupovaly severně od železničního tělesa, 65. tanková brigáda a 33. motostřelecká brigáda jižně od něj. Nad ránem brigády dosáhly úrovně Frankenfelde a v odpoledních hodinách projely linií Harnekop – Sternebeck, čímž prolomily německou třetí obrannou linii. Poté jednotky sbory pokračovaly skrz lesní masív. Večer dosáhla 47. brigáda spolu s dvěma prapory 33. brigády říšské silnice č. 158 a začaly boj o Steinbeck, který před půlnocí dobyly. 65. brigáda večer obsadila lesní osadu Biesow, v níž se křížilo několik lesních cest. Úspěch 9. gardového tankového sboru umožnil 129. střeleckému sboru postoupit vpřed. Do večera dosáhl sbor Markraběcího jezera a Biesowa. Zbylé dva sbory 47. armády ale zůstaly pozadu. 125. střelecký sbor nevyužil průlomu sousedního sboru k útoku na odkryté křídlo německé obrany a pokračoval v neúspěšných čelních útocích, dokud velitel armády nenařídil sboru pokusit se o obchvat. Na pravém armádním křídle byl 77. střelecký sbor zastaven silnou palbou obránců, kteří se stáhli do Freienwaldského lesa. 47. armáda tak měla vysunuté levé křídlo a jakoby směřovala na severozápad, ačkoliv podle rozkazu měla směřovat jihozápadně. Nedošlo tak na zasazení 7. gardového jezdeckého sboru, který měl vpadnout do vybojovaného průlomu. 3. úderná armáda se 19. dubna ráno začala v souladu s rozkazem stáčet na jihozápadní směr. 12. gardový a 79. gardový střelecký sbor měly dosáhnout západního okraje Prötzelského lesa na čáře Werftpfuhl – Wesendahl. Tím by se 3. úderná armáda dostala nad křídlo německých obránců, kteří se snažili držet postup sovětského hlavního úderného uskupení. Armáda postupovala s pomocí 9. tankového a 9. gardového tankového sboru, ke kterým se odpoledne připojil ještě 1. mechanizovaný sbor. Střelecké sbory dobývaly centra odporu, která mechanizované sbory obešly. 33. a 52. gardová střelecká divize 12. gardového střeleckého sboru brzy ráno vyčistily Batzlow. Jeho 23. gardová střelecká divize pak z jihovýchodu zaútočila na Prötzel, který do večera dobyla a vyčistila. 79. střelecký sbor vyslal do útoku v prvním sledu jen dvě divize. 207. střelecká divize spolu s 1203. samohybným dělostřeleckým plukem a dvěma praporu 351. samohybného dělostřeleckého pluku dobyla Frankenfelde a Harnekop. 171. střelecká divize v součinnosti s 85. tankovým plukem a dvěma prapory 351. samohybného dělostřeleckého pluku večer dorazila k lesní osadě Blumenthal.


Levé křídlo
Následkem toho, že se 8. gardová armáda přesunula více na sever, kde sledovala postup 1. gardové tankové armády, musela část jejího dosavadního úseku převzít 69. armáda. Ta se také konečně mohla pochlubit prvními úspěchy. Ještě v noci se 25. střeleckému sboru podařilo dobýt Carzig. 283. střelecká divize na levém křídle v součinnosti s jednotkami 33. armády obsadila čerstvě opuštěnou část Frankfurtu na pravém břehu (tj. dnešní Słubice). V 9:30 nastoupila vojska 69. armády po půlhodinové dělostřelecké přípravě k všeobecnému útoku. K večeru 25. střelecký sbor obsadil Alt Mahlisch a 61. střelecký sbor Niederjesar. 33. armáda se 19. dubna věnovala především osazení východní části Frankurtu, což připadlo hlavně na 129. střeleckou divizi. Zbytek armády se zakopal a odrážel protiútoky. Ten nejsilnější byl veden proti postavením 383. střelecké divize u Markendorfu.


Přechod Odry na pravém okraji
Vojska 61. armády 19. dubna pokračovaly v bojích za rozšíření předmostí na západním břehu Odry. Souboje s Němci zde sváděly jednotky 89. střeleckého a 9. gardového střeleckého sboru. Oba během dne postoupily zhruba o jeden kilometr. Činnost 415. střelecké divize podporovala dvacítka samochodek SU-76 od 312. samohybného dělostřeleckého pluku. 286. obojživelný prapor nepřestával přepravovat přes řeku lidi i techniku. Armáda postoupila ke Staré Odře, kterou měla následujícího dne překročit. Levé křídlo polské 1. armády 19. dubna překročilo severně od Wriezenu Starou Odru a postoupilo o necelé tři kilometry.


Shrnutí čtvrtého dne
Nejvýraznějším výsledkem bojů čtvrtého dne byl úspěšný průlom v prostoru 8. gardové armády a 1. gardové tankové armády. Obě se proražením třetí německé obranné linie u Münchebergu a získáním manévrovacího prostoru na západním a jihozápadním směru rehabilitovaly v očích velitele frontu, který nebyl spokojen s jejich dosavadním postupem. Armády na pravém křídle nesplnily uložené úkoly. Nicméně i v prostoru 2. gardové tankové, 3. úderné a 5. úderné armády bylo dosaženo průlomu v poslední německé obranné linii. Nasazení německých záloh donutilo sovětské jednotky na některých místech změnit směr útoku, někdy i do prostoru sousedních armád. 9. gardový tankový sbor byl podřízen 3. úderné armádě rozkazem z předešlého dne, 1. mechanizovaný sbor se dostal do jejího prostoru při obcházení Prötzelu.


20. – 22. duben: postup 1. běloruského frontu k Berlínu


Obecně
Průlom třetí a poslední výraznější německé obranné linie umožnil vojskům 1. běloruského frontu výrazně zrychlit tempo postupu na Berlín z jednotek kilometrů na desítky kilometrů. Došlo také k určitému přeskupení. Front byl během předchozích dní organizován do silného uskupení na středu, dvou křídel a vedle nich ještě na okrajích úseku frontu působily další okrajové formace. Nyní front postupoval vpřed dvěma křídly, která i nadále na bocích kryly krajní formace. Pravé křídlo, které na Berlín postupovalo ze severovýchodu, tvořila 47. armáda, 3. úderná armáda a 2. gardová tanková armáda. Levé křídlo útočící podél říšské dálnice č. 1 sestávalo z 8. gardové armády, 5. úderné armády a 1. gardové tankové armády. Na levém okraji operovaly 69. a 33. armáda a na pravém 61. armáda a polská 1. armáda.


Pravé křídlo
2. gardová tanková armáda, která se prorvala Prötzelským lesem, vyslal své sbory do útoku západním, jihozápadním i jižním směrem. 1. mechanizovaný sbor 20. dubna ráno vyrazil ve směru na Bernau, které se nacházelo v prostoru 47. armády. Večer se k městu přihnaly tanky 219. tankové brigády spolu s technikou 19. a 35. mechanizované brigády. 37. mechanizovaná brigáda postupovala paralelně. Město bránil slepenec různých jednotek včetně domobrany a policie. Podporu poskytovala děla protivzdušné obrany Berlína. Němci nemohli velké přesile dlouho vzdorovat, do půlnoci Sověti město dobyly. Na pravém křídle armády postupoval ve směru na Rüdnitz a Ladenburg 9. gardový tankový sbor. Jeho 47. gardová tanková brigáda do večera obsadila Ladenburg a 65. gardová tanková armáda se probojovala do oblasti jihovýchodně od Rüdnitz. 12. gardový tankový sbor udeřil do týla německých jednotek, které stály proti 5. úderné armádě. Sbor měl ráno vyrazit do Tiefensee a odtud pokračovat na jih ve směru na Werneuchen a jeho okolí. Kvůli dopravní zácpě ale vyrazil se zpožděním a teprve kolem poledne dorazil do Werftpfuhlu. Pak ale zrychlil tempo a do večera dorazil až k Altlandsbergu, který se pokusil dobýt z chodu, což se mu ale nepodařilo. Večer Žukov Bogdanovovi rozkázal, aby co nejdříve vyrazil k Berlínu a do časného rána prorazil do města. Bogdanov se rozkazu držel jen částečně. 9. gardovému tankovému sboru přikázal, aby pokračoval v postupu na západ. 1. mechanizovaný sbor měl okamžitě vyrazit do dalšího útoku a ještě do půlnoci dobýt Schwanebeck. Ráno 21. dubna měl pak obsadit Blankenburg a Malchow. 12. gardový tankový sbor měl ovládnout Altlandsberg a poté se probojovat na severovýchodní okraj Neuenhagenu. Bogdanov se tak Žukova vyslyšel jen v případě rozkazu pro 1. mechanizovaný sbor, zbývající dva sbory měly v podstatě pokračovat v obkličování města. Mechanizovaný sbor ráno postupoval k městu ve dvou skupinách podél říšské dálnice č. 1 a silnice č. 158. V poledne 219. a 35. brigáda obsadily Malchow a probojovaly se k severnímu okraji Weißensee. K němu dorazila pozdě odpoledne i 37. brigáda. Předměstí bránily zbytky 9. paradesantní divize posílené o domobrance. Krivošejnův sbor se postupně probojovával berlínským předměstím. Postup vpřed byl založen na postupu dvou tanků, každý po jedné straně ulice, přičemž levý tank vedl palbu vpravo a naopak. Třicet metrů za nimi jela samohybná děla ISU-122, která likvidovala objevená hnízda odporu. Za nimi pak ještě jely další dva tanky, které vedly palbu do horních pater budov. Střelci likvidovali obránce ukryté ve sklepích. Pozdě večer 22. dubna 1. mechanizovaný sbor projel až na jižní okraj Weißensee a začal boj o Berlín jako takový. 12. gardový tankový sbor do půlnoci dobyl Altlandsberg. Pak překročil Berlínskou okružní dálnici a obsadil Hönow. V průniku dál mu měl zabránit německý LVI. tankový sbor. Ten se 22. dubna ráno pokusil protiútok na Hönow. Tento pokus byl odražen tanky IS-2 od 65. těžkého tankového pluku. Večer tento bod převzala pěchota 5. úderné armády a tankisté mohli pokračovat dál. Ještě večer dorazili k Falkenbergu a Eiche. 9. gardový tankový sbor měl do večera 21. dubna obsadit Hennigsdorf. Poté si měl zajistit pravé křídlo a zbytkem sil vyrazit na jih obsadit Spandau. Sbor se 22. dubna ráno probojoval k východnímu břehu Hohenzollernského kanálu. Večer kanál překročila motopěchota a ženisté začali stavět pontonové mosty. Odpor obránců, kteří hájili úsek před 47. armádou, rychle slábl, a její sbory tak mohly vyrazit vpřed. Do večera dokázaly postoupit do oblasti mezi říšskou dálnicí č. 2 a říšskou silnicí č. 158, přičemž dosáhly čáry Albertshof, Schönfeld, Weesow. V zásadě tak vyplnily prostor mezi postupujícími sbory 2. gardové tankové armády. Od odpoledních hodin začalo dělostřelectvo střílet na Berlín. Nešlo o nijak mířenou palbu, cílem byla jen a pouze demoralizace obránců města. V noci se část jednotek armády podílela na dobývání a čištění Bernau. Vojska 47. armády postupovala vpřed i 21. dubna. 77. střelecký sbor musel zajistit krytí pravého boku armády, protože polská 1. armáda měla zpoždění. V poledne armáda překročila okružní dálnici u Buchu a dorazila k Buchholzu. Následujícího dne se 47. armáda stočila na západ a fungovala jako část prstence kolem Berlína. 3. úderná armáda 20. dubna postupovala podél říšské silnice č. 158 a obsadila Werneuchen. Brzy ráno 21. dubna měl 79. střelecký sbor překročit okružní dálnici u Karowa a pokračovat v útoku do města. 12. gardový střelecký sbor měl obsadit Lindenberg a též pokračoval směrem do města. Vojska 3. úderné armády ráno vyrazila do útoku v překročila okružní dálnici a postupovala na jih, zatímco druhosledová 150. střelecká divize obsadila Karow. Vojska 3. úderné armády započala boje na předměstích Berlína.


Levé křídlo
Jádro německých sil, které se snažily zbrzdit postup jednotek 5. úderné a 8. gardové armády, tvořil LVI. tankový sbor, který 20. dubna držel obrannou linii na čáře Gartenstadt, Klosterdorf, Hasenholz, Dahmsdorf, Müncheberg. Zatímco 2. gardová tanková armáda v závěsu s 3. údernou armádou a 47. armádou na pravém křídle postupovaly rychle vpřed a prokousávaly nejprve obcemi a městy u Berlína a pak předměstími k městu, postup 5. úderné armády zpomalil. Její 9. a 32. střelecký sbor narazily 20. dubna na přístupech k Strausbergu na silný odpor. Za den tak postoupily o zhruba šest kilometrů. O něco lépe si vedl 26. gardový střelecký sbor, který postoupil o jedenáct kilometrů. Navíc zde operoval 11. tankový sbor, který po obejití Buckowa vyrazil na Strausberg. Generál Berzarin se rozhodl využít relativního úspěchu svého 26. sboru, přítomnosti tankového sboru a rychléh postupu sousední 3. úderné armády a nařídil Strausberg obejít. Obchvat provedený 26. gardovým střeleckým sborem, průnik 12. gardového tankového sboru k Altlandsbergu, tedy do týla obránců Strausbergu, vedl k rozpadu obranné linie před zbytkem 5. úderné armády. Ráno tak 9. a 32. střelecký sbor zaútočily na Strausberg znovu a tentokrát jej dobyly. Většina německých obránců se totiž stáhla do mezery mezi jižním okrajem Bötzského jezera a západním okrajem Hennikendorfu a dále k Bruchmühle a Seebergu. Stahování sil LVI. tankového sboru ulehčilo situaci 5. úderné armádě, ale zase naopak zkomplikovalo tu 8. gardové armády. 4. gardový střelecký sbor 20. dubna zaútočil silami 35. a 47. gardové střelecké divize do prostoru zhruba mezi Buckowem a Münchebergem. Jeho postup zde zpomalovala dělostřelecká palba, palba minometů a zakopaných tanků. Sbor přesto postoupil vpřed, avšak jen o čtyři kilometry. Mnohem lepší byla situace u sousedního 29. gardového střeleckého sboru, který postupoval vpřed za jednotkami 1. gardové tankové armády. Jeho 27. gardová střelecká divize se prokousala lesním masívem jihozápadně od Münchebergu a zaútočila ve směru na Kagel. Celkem během dne postoupilo pravé křídlo sboru o dvanáct a levé křídlo dokonce o třicet kilometrů. 28. gardový střelecký sbor postupoval směrem na jihozápad od Münchebergu. Rozklad německé obrany u Altlandsbergu v průběhu 21. dubna v důsledku průniku 12. gardového tankového sboru ze severu umožnil 8. gardové armádě urychlit tempo postupu. 1. gardová tanková armáda prolomila třetí německou obrannou linii jižně od Münchebergu a vyrazila směrem na jihovýchod do prostoru mezi LVI. tankovým sborem a XI. tankovým sborem SS. 11. gardový tankový sbor dorazil už v noci z 19. na 20. dubna k řece Löcknitz a v poledne jí překročil. Další překážku představovala Kalkské a Stienitzské jezero. Úsek mezi jezery okolo Rüdersdorfu Němci silně bránily, nicméně 44. gardové tankové brigádě se večer 21. dubna podařilo u Tasdorfu obsadit most přes řeku, která obě jezera spojuje, a postupovat dále na západ. Brzy ráno 22. dubna překročila brigáda okružní dálnici. Ostatní brigády sboru postupovaly za ní. 8. gardový mechanizovaný sbor ráno 20. dubna vyrazil jižním a jihozápadním směrem od Münchebergu do týla XI. tankového sboru SS. Odpoledne části sboru dorazily k řece Sprévě západně od Fürstenwalde. Sbor začal připravovat přechody přes řeku, ale Katukov v noci sboru přikázal, aby zrušil chystaný výpad na jih a stočil se na západ k Berlínu. K městu mechanizovaný sbor postupoval ve směru na Erkner, který leží mezi dvěma jezery. Sbor k městu dorazil ráno a z chodu na něj zaútočil. Do odpoledne bylo město obsazeno a sovětské tanky se mohly valit dále k Berlínu. Průlom Katukovových sborů jezerní oblastí odlehčil 8. gardové armádě. Ta ještě 21. dubna vyslala 29. gardový střelecký sbor, aby využil průlomu 11. gardového tankového sboru a projela Tasdorfem. 22. dubna pak průlom 8. gardového mechanizovaného sboru využil 28. gardový střelecký sbor, který projel přes Erkner. Střelecké sbory 8. gardové armády tak vešly v boje o berlínská předměstí.


Jižní okraj
Německé jednotky stojící před 69. armádou severozápadně od Frankfurtu se stahovaly západním směrem. Armáda během 20. dubna postoupila o dvacet kilometrů směrem na jihozápad a jih a následujícího dne dalších dvacet kilometrů na jih. 33. armáda v podstatě nepostupovala vpřed, neboť obkličovala zbytek německých sil ve Frankfurtu.


Severní okraj
61. armáda 20. dubna překročila Starou Odru. 397. střelecká divize v součinnosti s 286. samostatným motostřeleckým praporem zvláštního určení překročila několik ramen řeky jihozápadně od Bralitz a obsadila Falkenberg. 415. střelecká divize dobyla Bad Freienwalde. 356. střelecká divize pak postoupila až do Dannenbergu. Následujícího dne armáda postupovala dále na západ. 89. střelecký vyrazil podél říšské silnice č. 167 na Eberswalde. 9. gardový střelecký sbor a části 80. střeleckého sboru postupovaly do oblasti jižně od Eberswalde. Postup polské 1. armády byl pomalejší než postup okolních sovětských jednotek. Pravé křídlo 47. armády se 20. dubna vzdálilo dvacet kilometrů od polských jednotek. Nicméně následujícího dne Poláci postupně zrychlili tempo a do večera 21. dubna se dostali až na čáru Trampe, Danewitz, Rüdnitz, Schmetzdorf. Jelikož se zpozdil postup 2. běloruského frontu, musela se polská armáda společně s 61. armádou postarat o zajištění pravého boku 1. běloruského frontu. To v praxi znamenalo stočit se na sever a zajistit oblast po Finowský kanál.
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530992 Verze : 9

KONĚVOVY TANKOVÉ ARMÁDY SE STÁČÍ NA BERLÍN


Před útokem


Koněvův 1. ukrajinský front měl výhodu, že se připravoval a svůj útok v hustých lesích na východním břehu Nisy. Přípravy se sice nepodařilo zcela utajit, nicméně německá rozvědka zde měla práci výrazně složitější než v případě 1. běloruského frontu. Když 15. dubna padla tma, vyrazily na průzkum na západní břeh Nisy zesílené střelecké prapory. Tyto jednotky ale narazily na silný a organizovaný odpor nepřítele, ačkoliv zjistily, že první řada zákopů je z velké části opuštěná.


16. duben: přechod Nisy


Příprava a přechod čelních útočných jednotek
Dělostřelecká a letecká příprava začala ve 4:15. Po krátkém ostřelování první obranné linie se dělostřelectvo zaměřilo na druhou obrannou linii. Krupobití projektilů a bomb donutilo obránce vyhledat úkryt, což umožnilo ženistům budovat útočné mosty. Pěchota se zase mohla relativně v klidu nalodit na loďky. Ve 4:55 dělostřelectvo položilo kouřovou clonu a pak přeneslo palbu na cíle ve větší vzdálenosti. Zesílené prapory prvosledových divizí tak mohly začít s přechodem Nisy po útočných mostech a pomocí malých plavidel. Když tyto čelní jednotky získaly část území, začali ženisté stavět pontonové mosty. Hodinu poté se mohly na druhý břeh začít přepravovat hlavní síly prvosledových divizí. To jim trvalo zhruba hodinu. V tu dobu ženisté dokončovaly větší pontonové mosty s nosností 30 tun a za další tři hodiny byly postaveny mosty s pevnými podpěrami, které měly nosnost 60 tun.


Pravé křídlo - 3. gardová armáda
Pravé křídlo hlavního úderného uskupení 1. ukrajinského frontu tvořila 3. gardová armáda generála Vasilije Gordova. Armáda byla rozdělena do dvou sledů. V prvním se nacházelo pět střeleckých divizí, v druhém sledu tři střelecké divize. V záloze pak měla armáda 389. střeleckou divizi. V prostoru útoku 3. gardové armády se nacházelo město Forst, z něhož Němci udělali silný opěrný bod branné linie na Nise. Město bránil granátnický pluk 554 z 342. pěší divize. Jednotky 149. střelecké divize 120. střeleckého sboru překročily Nisu jihovýchodně od města a začaly útok na město. 555. střelecký pluk 127. střelecké divize ze stejného sboru mezitím obsadil Keune, na které předtím silně zaútočilo bitevní letectvo. 253. a 329. střelecká divize 21. střeleckého sboru po překročení Nisy překonaly obranu granátnického pluku 697 od stejné německé divize a vjely do lesa u Groß Bademeusel a Klein Bademeusel. Hned ráno se tedy podařilo prolomit německou obranu do hloubky tří kilometrů, takže mohla být nasazena úderná část sil armády. Do boje byl zasazen 25. tankový sbor. 149. střelecká divize se mezitím prokousávala Forstem a pozdě odpoledne začala dobývat střed města. 76. střelecký sbor vyslal jednu divizi útočit od východu na Forst, druhé připadla role krytí případného protiútoku od severu a třetí se chystala na přechod Nisy severovýchodně od města. Dělostřeleckou podporu útoku na město poskytly dvě baterie 183. houfnicové dělostřelecké brigády velké mohutnosti s 203mm houfnicemi. 253. a 329. střelecká divize projely lesem za Bademeuselem a dorazily ke Groß Schackdorfu. 127. střelecká divize spolu se 175. tankovou brigádou 25. tankového sboru těsně obešly Forst z jihu a zaútočily na Noßdorf. Sbory 3. gardové armády během dne postoupily o čtyři až šest kilometrů. Průlom byl uskutečněn na frontě široké deset kilometrů. 58., 197. a 389. střelecká divize zůstaly v záloze a do bojů se během prvního dne nezapojily. Armáda měla sice podle plánu během dne postoupit více do hloubky německé obrany, nicméně její působení lze zhodnotit jako celkem úspěšné.


V odpoledních hodinách byl 21. střelecký sbor 3. gardové armády podporován 6. gardovým tankovým sborem 3. gardové tankové armády generála Rybalka. Tanková armáda postupovala jižně od Forstu. Její čelo tvořila 51. gardová tanková brigáda právě od 6. gardového tankového sboru. Brigáda v poledne překročila jižně od Keune Nisu a vyrazila na Domsdorf, ke kterému odpoledne dojela, ale obsadit ho z chodu se jí pro příliš silný německý odpor nepodařilo. Vyslala tak alespoň jeden prapor k Forstu, aby zde podpořil divize 120. střeleckého sboru při dobývání města. 52. gardová tanková brigáda postupovala více na jih. Po překročení řeky vyrazila na západ a večer narazila u Groß Schackdorfu na intenzivní německou palbu. Po boku střeleckých jednotek se pak zapojila do bojů tuto obec. 53. gardová tanková brigáda postupovala ve druhém sledu za 51. a 52. brigádou. 22. gardová motostřelecká brigáda se přes řeku přepravila až večer, takže do bojů prvního dne nezasáhla. První sled 6. gardového tankového sboru spolu s prvním sledem 21. střeleckého sboru během prvního dne postoupily o devět kilometrů. Nešlo o úplně špatný výsledek, nicméně plán počítal s dvojnásobnou vzdáleností.


Střed - 13. armáda
Na středu hlavního úderného uskupení operovala vojska 13. armády. Na pravém křídle armády stál 102. střelecký sbor, který všechny tři své střelecké divize postavil do jednoho sledu. Útok sboru podporoval 7. gardový tankový sbor 3. gardové tankové armády. Jeho 54. gardová tanková brigáda, 56. gardová tanková brigáda a 23. gardová motostřelecká brigáda sice Nisu překročily až během odpoledne a večera, a tedy později než brigády 6. gardového tankového sboru, přesto dokázaly postoupily více do hloubky německé obrany. Ještě večer společně s pěchotou 12. střeleckého sboru obsadily Groß Kölzig i Klein Kölzig, čímž vrazily do německé obrany klín v hloubce třinácti kilometrů. 9. mechanizovaný sbor se nacházel v druhém sledu a řeku překročil až po 7. gardovém tankovém sboru a do bojů toho dne nezasáhl. Na levém křídle 13. armády postupoval 27. střelecký sbor. Když sbor v první polovině dne vybojoval předmostí, vrazily do něj jednotky 10. gardového tankového sboru 4. gardové tankové armády. Prvního dne se jednalo o 62. gardovou tankovou brigádu a 29. gardovou motostřeleckou brigádu. Krátce po poledni brigády dorazily k Tschernitzu a Dubraucke (dnes Eichwege), kde narazily na silný německý odpor. Odpoledne zde podporovaly útok 350. střelecké divize na obě obce. Během dne se podařilo za cenu relativně malých ztrát postoupit o deset kilometrů. 61. a 63. gardová tanková brigáda pozdě večer překročily Nisu, nicméně zůstaly v druhém sledu a do bojů se během prvního dne nezapojily. Také druhosledový 24. střelecký sbor 13. armády překročil během večera Nisu. U Köbeln byl na západní břeh přepraven 6. gardový mechanizovaný sbor 4. tankové armády. V noci ho následoval 5. gardový mechanizovaný sbor stejné armády.


Levé křídlo - 5. gardová armáda
Na levém křídle hlavního úderného uskupení frontu útočila 5. gardová armáda generála Žadova. Ta musela jednak překročit Nisu, jednak zlikvidovat německé předmostí na východním břehu u Muskau. Souběžně s ostatními útočnými součástmi frontu překročil ráno řeku Nisu 32. gardový střelecký sbor. Sbor byl rozestaven do dvou sledů. První tvořily 95. a 13. gardová střelecká divize. Podporu jim poskytoval 4. gardový tankový sbor. Během dne tato formace postoupila o osm kilometrů. Druhosledová 97. gardová střelecká divize byla na předmostí přepravena až ke konci dne. Ráno měla zaútočit nalevo od 95. divize, a rozšířit tak předmostí. Úkolem likvidace německého předmostí byl pověřen 34. gardový střelecký sbor. Jeho 58. gardová střelecká divize překročila řeku, zatímco zbylé dvě střelecké divize zaútočily na tu část německého předmostí, která se nacházela před nimi. První se k řece probojovala 15. gardová střelecká divize, který ještě během dopoledne začala s jejím přechodem a do večera obsadila na západním břehu několikakilometrové předmostí. 14. gardová střelecká divize se k řece probojovala v poledne a poté také překročila Nisu. Na protějším břehu si zajistila malé předmostí. Druhosledový 33. gardový střelecký sbor zůstal během prvního dne na východním břehu, neboť pro něj na předmostí nebylo dost místa.


Němci přisouvají zálohy
Německé velení očekávalo útok do Saska, tudíž německé sílu stojící proti 1. ukrajinskému frontu za Nisou byly relativně slabé. Jednalo se o dvě pěší divize a několik praporů domobrany. Na ně se teď mělo vrhnout několik sovětských armád. Zpomalit jejich postup mohlo jen nasazení záloh. Mobilní zálohy skupiny armád Střed se ale nacházely až u Zhořelce. Nasazeny mohly být jen 21. tanková a Vůdcova doprovodná divize, což byla v podstatě divize tankových granátníků. Tanková divize zaujala pozici podél dálnice z Berlína do Vratislavy a divize tankových granátníků pak u silnice do Sprembergu. Od Zhořelce ještě vyrazila 10. tanková divize SS Frundsberg, která se ale potýkala s nedostatkem paliva, a tak musela své týlové jednotky zanechat u Budyšína. Z oblasti města Guben byly k Chotěbuzi staženy bojové skupiny 215. a 275. pěší divize spolu se 70. ženijní brigádou.


17. duben: boj s německými zálohami


Noční boje
Pozdě večer hlásili velitelé tankových a motostřeleckých brigád, že jejich jednotky narazily na německé tanky. Generál Leljušenko nechtěl dopřát nepříteli čas k vybudování obrany na Sprévě nebo na přípravu protiútoku, a tak rozkázal 10. gardovému tankovému sboru, aby ještě v noci vyrazil vpřed a dobyl předmostí severně od Sprembergu. 6. gardový mechanizovaný sbor měl téhož dosáhnout jižně od téhož města. Do boje s v noci dali i Němci. Z oblasti Noßdorfu vedli protiútok na jižní okraj Forstu. Útok pěchoty podporovalo devět útočných děl StuG. Německý postup zastavila baterie 379. stíhacího protitankového pluku 7. stíhací protitankové brigády. Po odražení tohoto útoku byl Forst i s okolím obklíčen a vyčištěn. Druhosledová 197. střelecká divize vyrazila ke vsi Gosda, kterou do konce dne obsadila. Na jejím křídle operovala 127. střelecká divize a od severovýchodu se k městu přihnala 187. střelecká divize. Mezitím ve středu města bojovala 149. střelecká divize. Na konci dne byla tato divize převedena pod 76. střelecký sbor. Zatímco 76. střelecký sbor likvidoval odpor ve Forstu, 120. střelecký sbor vyrazil na západ. Německá 21. tanková divize přešla do protiútoku a zaútočila proti čelním jednotkám 3. gardové a 3. gardové tankové armády. 54. gardová tanková brigáda 7. gardového tankového sboru ve večerních hodinách obsadila Simmersdorf a během noci vedla boj o Gahry, které ale za tmy dobýt nedokázala. Až ráno se to povedlo za pomoci 172. střelecké divize a 23. gardové motostřelecké brigády.


Boj o Gahry
Dopoledne ale začal německý protiútok. Bojové skupiny 21. tankové divize zaútočily na Gahry ve směru od Jethe, Gablenz, Trebendorfu a Mattendorfu s cílem obec obklíčit a zničit zde sovětské jednotky. Rudoarmějci se za cenu nemalých ztrát na mužstvu i technice ubránili. Mezi padlými byl i velitel 2. tankového praporu 54. gardové tankové brigády gardový major S. V. Chochrjakov, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu a veterán od Chalchyn Golu. Bojová činnost dalších součástí 7. gardového tankového sboru pak definitivně eliminovala německou hrozbu pro jednotky v Gahry. 23. gardová motostřelecká a 55. gardová tanková brigáda obešly Gahry ze severu a pozdě večer obsadily Gablenz. 56. gardová tanková brigáda spolu se 1977. těžkým samohybným dělostřeleckým plukem současně dobyla Mattendorf a Trebendorf.


Postup na Spremberg
Před úsvitem postoupily po obou stranách říšské silnice č. 156 vpřed jednotky 4. gardové tankové armády. V této oblasti postupoval i 27. střelecký sbor 13. armády, který obsadil Döbern a prorazil zde druhou německou obrannou linii. Ráno 350. střelecká divize za podpory 62. gardové tankové brigády, 29. gardové motostřelecké brigády a 416. těžkého samohybného dělostřeleckého pluku obsadila Dubraucke (dnes Eichwege). Dírou v obraně se provalily tanky 10. gardového tankového sboru. Předním odřadem se stala 62. gardová tanková brigáda, která ze severu obešla Reuthen a dorazila až ke Sprévě. Za ní postupovaly 61. gardová tanková brigáda a 29. gardová motostřelecká brigáda, které odpoledne obsadily Reuthen, poté Bloischdorf a večer začali boj o obec Groß Luja, poblíž které byla železnice Spremberg-Chotěbuz. 63. gardová tanková brigáda zůstala 17. dubna v druhém sledu a do bojů nezasáhla. Jižně od říšské silnice postupovaly jednotky 6. gardového mechanizovaného sboru. Na stejném směru postupoval také 34. gardový střelecký sbor 5. gardové armády. 16. gardová mechanizovaná brigáda ráno obsadila Klein Düben. Poté postupovala spolu s 35. gardovou mechanizovanou brigádou na Schleife, o které začali večer bojovat. 17. gardová mechanizovaná brigáda postupovala za nimi ve druhém sledu. 5. gardový mechanizovaný sbor toho dne do bojů nezasáhl a postupoval ve druhém sledu za 6. sborem. Tanky 4. gardové tankové armády 17. dubna Němce zatlačily zase o něco více na západ, ale vybojovat předmostí severně a jižně od Sprembergu se jim nepodařilo. Mezitím Němci přisunuli do oblasti mezi Sprembergem a Chotěbuzí zálohy.


Koněvovy rozkazy
Ještě během dne Koněv v reakci na to, že se Němci stahovali za Sprévu a před ponechávali jen menší uskupení, která měla blokovat hlavní tahy, než se za řekou rozvine obrana, rozkázal svým svazkům, aby v ofenzívě pokračovaly i v noci a z chodu vodní tok překročily. To mělo Němcům zabránit ve vybudování obrany za Sprévou. Pěchota a tanky měly postupovat mimo hlavní silnice a obcházet opevněná sídla, protože frontální útoky by zbytečně zdržovaly postup. Koněv zdůrazňoval, že je naopak rychle postupovat vpřed, aby vojáci frontu byli v Berlíně první, a se ctí tak splnili Stalinův rozkaz. Dále rozkázal, aby bylo ke Sprévě dopraveno dělostřelectvo, které mělo v případě potřeby podpořit útočící jednotky.


Tankové armády se měly oproti původnímu plánu stočit o devadesát stupňů, směrem na Berlín. 3. gardová tanková armáda měla v noci ze 17. na 18. dubna překročit Sprévu a rychle rozvinout útok v obecném směru na Vetschau, Golßen, Baruth, Teltow, jižní okraj Berlína. V noci z 20. na 21. dubna měla armáda proniknout z jihu do samotného Berlína. 4. gardová tanková armáda měla v noci ze 17. na 18. dubna překročit Sprévu severně od Sprembergu a rychle rozvinout útok v obecném směru na Drebkau, Calau, Dahme, Luckenwalde. 20. dubna večer měla armáda držet území Beelitz, Treuenbrietzen, Luckenwalde. V noci z 20. na 21. dubna pak měla ovládnout Postupim a jihozápadní okraj Berlína. Tankové armády měly postupovat rychle vpřed, obcházet body silnějšího odporu.


18. duben – průlom přes Sprévu


Činnost 3. gardové armády u Forstu
Změna původního plánu nasazení tankových armád prozatím neovlivnila plán nasazení vševojskových armád frontu. Velitel 3. gardové armády svým svazkům na 18. dubna nařídil dorazit na východní břeh Sprévy, z chodu ji překročit a 19. dubna ráno obsadit Chotěbuz. To bylo zcela v souladu s původním plánem. Po dobytí Chotěbuzi měla armáda postupovat na Berlín. Hlavní bojové operace armády se 18. dubna odehrály v okolí Forstu, ke kterému se začaly stahovat německé zálohy z těch částí fronty, které se nacházely mimo prostor bojové činnosti. 76. střelecký sbor po těžkých pouličních bojích dobyl Forst, když na něj vyslal část sil 287. střelecké divize ze severu a severovýchodu a 149. střeleckou divizi z jihu a jihozápadu. Zbytky 698. pluku 342. pěší divize, 367. pluku 275. pěší divize a části 36. divize SS se stáhly na sever od města. Zbylé dva sbory armády vedly bojovou činnost v prostoru mezi říšskou silnicí č. 112 a dálnicí z Berlína do Vratislavi. 120. střelecký sbor jednou divizí odrážel protiútoky protivníka a druhou divizí spolu se 175. tankovou brigádou postupoval podél železniční trati z Forstu do Chotěbuzi. 21. střelecký sbor postupoval na západ podél dálnice. Překonat musel vodní kanál. Celkově lze konstatovat, že armáda nepostupovala vpřed nijak rychle. Během prvních tří dní operace postupovala v průměru šest kilometrů denně.


Přechod 3. tankové armády přes Sprévu
Zatímco 55. gardovou tanková brigáda vytvořila štít proti protiútokům protivníka ze severu, překročil 7. gardový tankový sbor krátce po poledni 56. gardovou tankovou brigádou Sprévu u Neumühle. Po ní na druhý břeh přejely 54. a 23. gardová tanková brigáda. 6. tankový sbor na tom byl hůře. Kvůli silnému odporu německé 21. tankové divize nedokázal překročit vodní kanál Fließ. Odpoledne navštívil 7. gardový tankový sbor velitel frontu. Ten rozhodl, že u Neumühle řeku překročí všechny tři sbory 3. gardové tankové armády. K přepravišti tedy byl přesunut jak 6. gardový tankový sbor, tak i 9. mechanizovaný sbor. Večer řeku překročila 53. gardová tanková brigáda. U kanálu Fließ byla zanechána 22. gardová motostřelecká divize, která jej ve večerních hodinách dokázala překročit. 7. gardový tankový sbor mezitím rozvíjel průlom na západním břehu Sprévy. Protiútok části 21. tankové divize z oblasti obce Koppatz, která se nachází mezi Sprévou a Fließem, směrem k přepravišti u Neumühle byl odražen 55. gardovou tankovou brigádou. 21. tanková divize se navíc od východu dostala pod tlak 58. střelecké divize 3. gardové armády, takže musela přejít do obrany. Německé velení nemělo dost sil na pokrytí celé délky západního břehu Sprévy. Dokázalo jen chránit vybrané body. Přístupy k Chotěbuzi hájila 21. tanková divize, zatímco přístupy ke Sprembergu 10. tanková divize SS a Vůdcova doprovodná divize. Avšak 7. gardový tankový sbor projel nechráněným lesnatým úsek mezi těmito dvěma body. V noci z 18. na 19. dubna se tudy přepravil i 6. gardový tankový sbor a dvě brigády 9. mechanizovaného sboru.


Přechod 4. tankové armády přes Sprévu
Krátce po půlnoci 18. dubna nařídil velitel 4. gardové tankové armády 10. gardovému tankovému sboru, aby ráno z chodu překročil Sprévu u Sellessenu. 6. mechanizovaný sbor měl učinit totéž u Trattendorfu. 5. mechanizovaný sbor měl zaujmout pozice u Schönheide a vyčkávat, zda se dříve podaří překročit řeku jižně či severně od Sprembergu. Ráno 18. dubna 62. gardová tanková brigáda 10. gardového tankového sboru obsadila Sellessen a zajistila obranu proti případným protiútokům z jihu. Za ní postupovala 29. motostřelecká brigáda, která z chodu překročila Sprévu a večer se probojovala k silnici ze Sprembergu do Chotěbuze. Večer bylo hotovo přepraviště pro tanky, takže se mohla přepravit 61. gardová tanková brigáda, která okamžitě začala rozšiřovat předmostí. V noci z 18. na 19. dubna pak části sboru vyrazily do útoku ve směru na Drebkau a Calau. Části 6. gardového mechanizovaného sboru dorazily ráno k řece a začaly ji přecházet. Do večera se to podařilo jednomu motostřeleckému praporu 16. a 17. mechanizované brigády a třem motostřeleckým praporům 35. mechanizované brigády. Mezi jednotkami obou sboru se nacházelo otřesené, leč stále nebezpečné německé tankové uskupení. Jeho protiútok by mohl způsobit značné problémy. Pravé křídlo během dne postoupilo o sedm kilometrů, levé křídlo o deset kilometrů. Nicméně na pravém křídle bylo hotové přepraviště pro tanky. Velitel armády navíc obdržel Koněvův rozkaz o změně směru na Berlín. Přikázal proto v noci na 19. dubna 5. mechanizovanému sboru, aby se přesunul na pravé křídlo a vytvořil druhý sled za 10. gardovým tankovým sborem. Tím, že armády překročily Sprévu, překonal 1. ukrajinský front celou hloubku německé obrany na Nise. Cesta na Berlín byla otevřená, neboť v oblasti se nenacházely žádné rozsáhlé zálohy, které by mohly provést velký protiútok.


19. – 22. duben: boj o Chotěbuz


19. dubna
Po průlomu přes Sprévu a stočení tankových armád na Berlín se bojová činnost hlavního uskupení 1. ukrajinského frontu rozdělila do tří částí. Část sil vedla boj o Chotěbuz, tankové armády vyrazily na Berlín a vševojskové armády vyrazily vpřed západním směrem. Průnik tankových armád usnadnila skutečnost, že 3. gardová armáda na pravém křídle frontu navázala mobilní a pěší zálohy nepřítele. Chotěbuz, která představovala důležitý komunikační uzel a jejíž dobytí bylo podmínkou pro dostatečné zásobování tankových armád postupujících na Berlín, tak bránily části 36. divize SS, 214., 242. a 275. pěší divize, 21. tankové divize a průzkumný prapor 10. tankové divize SS. 19. dubna vojska 3. gardové armády na pravém křídle těsnily protivníka, který ustupoval z Forstu, a na levém křídle překročily Sprévu a postupovaly na Chotěbuz. Velitel armády na 19. duben nařídil vést hlavní úder silami čtyř střeleckých divizí kolem Chotěbuzi na Kolkwitz. Na hlavním směru vyrazil 21. střelecký sbor v sestavě 58. a 106. a 253. střelecké divize za podpory 1. průlomové dělostřelecké divize, 938. a 1453. samohybného dělostřeleckého pluku a 87. tankového pluku. Ze zálohy byla přisunuta i 389. střelecká divize. Sousední 120. střelecký sbor spolu se 175. tankovou brigádou měly dorazit ke Sprévě severně od Chotěbuze a překročit ji. Situace se ale nevyvíjela tak dobře. Překročit Sprévu se jižně od města, konkrétně u Neuhausenu, podařilo jen 253. střelecké divizi, a to navíc díky činnosti sousední 13. armády. 58. střelecká divize vedla boj na východním břehu řeky u obce Koppatz. Rovněž 106. a 389. střelecká divize se během dne nedokázaly dostat na druhý břeh. Ani dva zbývající sbory armády se nedokázaly dostat na druhý břeh.


20. dubna
20. dubna se jižně od města přepravily přes vytvořené přepraviště na druhý břeh další jednotky 21. střeleckého sboru, který poté rozvíjely útok v západním a severozápadním směru. Odpoledne se 389. střelecká divize probojovala ke Kolkwitz, čímž přerušila železniční spojení z Chotěbuze do Calau. 58. a 253. střelecká divize dorazily k dálnici z Berlína do Vratislavi. Jednotky 21. střeleckého sboru během dne čelily protiútokům německých jednotek z Chotěbuze, které se je snažily vytlačit na jih dál od města. 106. střelecká divize zaujala obranu frontu směrem na sever a stala se spojkou mezi 21. střeleckým sborem a hlavními silami 3. gardové armády. Koněv 20. dubna večer navštívil Gordovovo velitelství a připomněl mu důležitost ovládnutí Chotěbuzi, kterou chtěl obsadit následujícího dne. Rovněž rozkázal, aby 25. průlomová dělostřelecká divize byla po ranní dělostřelecké přípravě přesunuta do podřízenosti 3. gardové tankové armády. 21. dubna večer měl 21. střelecký sbor útokem z jihu, jihozápadu a západu město ovládnout. 25. tankový sbor měl z oblasti Kolkwitzu zaútočit ve směru na Kunersdorf a Ruben, aby tak přehradil ústupovou cestu na sever a severozápad.


21. dubna
Na Chotěbuz vyrazily dva sbory 3. gardové armády. 21. střelecký sbor útočil na západním břehu a 120. střelecký sbor na východním břehu Sprévy. 389. střelecká divize postupovala na město od západu podél říšské silnice č. 115. 58. a 253. střelecká divize od rána sváděly boje o obce podél dálnice Berlín-Vratislav, konkrétně šlo o Gallinchen, Groß Gaglow a Klein Gaglow. V pozdních odpoledních hodinách byly tyto body obsazeny a divize překročily dálnici. Divize 120. střeleckého sboru vyrazily po dělostřelecké přípravě, kterou provedla 25. průlomová dělostřelecká divize, do boje o východní část města, do nichž začaly zakrátko pronikat. Německá vojska tak byla ve městě obklíčena ze západu, jihu a východu.


22. dubna
Koněv 3. gardové armádě přidělil na tento den silnou podporu letectva, která měla pomoci s likvidací zbytku německých sil ve městě. Doporučil i nasazení 25. tankového sboru. Ten měl ale málo techniky a stále čekal na doplnění stavů. 127. střelecká divize 120. střeleckého sboru překročila ve městě Sprévu a začala svádět boj o střed města. Z jihu se do města po nočním úderu prorvaly 58. a 253. střelecká divize. 389. střelecká divize obsadila Ströbitz a chotěbuzské letiště. V odpoledních hodinách město padlo. Sovětské jednotky pak vytlačovaly zbylé obránce na sever do oblasti bažin. 3. gardová armáda tak splnila zadaný úkol. Zpoždění při jeho vyplnění ji ale stálo účast při obsazování Berlína. Tu převzala 28. armáda, kterou dostal Koněv k dispozci od Stavky. Ten ji 21. dubna vyslal, aby následovala 3. gardovou tankovou armádu.


19. – 22. duben: postup tankových armád na Berlín


19. duben
19. dubna ráno začal postup tankových armád 1. ukrajinského frontu severozápadním směrem na Berlín. Na pravém křídle 3. gardové tankové armády vyrazil 6. gardový tankový sbor do útoku podél dálnice z Berlína do Vratislavi. Odpoledne 53. gardová tanková brigáda dobyla Vetschau a pokračovala dále na Groß Lübbenau, které večer obsadila. Vyčištění Vetschau měly zajistit 52. gardová tanková brigáda a 22. gardová motostřelecká brigáda. 51. gardová tanková brigáda mezitím získala sousední obec Boblitz. Na levém křídle si razil cestu 7. gardový tankový sbor. Jeho čelní 56. gardová tanková brigáda po obědě obsadila Casel, poté dobyla Ogrosen a večer postoupila až do Calau. Zbylé brigády sboru postupovaly za čelní brigádou. 9. mechanizovaný sbor postupoval 19. dubna ve druhém sledu a do bojů se nezapojil. Pravé křídlo armády proti případném útokům z Chotěbuzi kryly hlavně 16. samohybné dělostřelecké brigády. Na konci 19. dubna vojska 3. gardové tankové armády uskutečnily to, co měly udělat již 17. dubna. Na druhou stranu pro ně byla cesta mezi východním břehem Nisy a západním břehem Sprévy relativně hladká, takže utrpěly menší než odhadované ztráty. Brzy ráno 19. dubna velitel 4. gardové tankové armády přikázal 10. gardovému tankovému sboru, aby pokračoval v útoku ve směru na Groß Buckow, Drebkau, Casel, Calau, Luckau, ke konci dne ovládl linii Wittmannsdorf, Zöllmersdorf, Cahnsdorf a byl připraven na dobytí oblasti kolem Beelitz do konce následujícího dne. 6. gardový mechanizovaný sbor měl brzy ráno překročit u Spreetalu Sprévu a vyrazit směrem na Neupetershain, Altdöbern, Settinchen, ke konci dne ovládnout oblast Weissack, Bornsdorf, Beesdau a být připraven na dobytí oblasti kolem Luckenwalde do konce následujícího dne. 5. gardový mechanizovaný sbor měl postupovat za 10. gardovým tankovým sborem a do konce dne dosáhnout oblasti Garrenchen, Wanninchen, Schlabendorf. Sbor měl být připraven na dobytí oblasti u Treuenbrietzen do konce následujícího dne. Sbor měl také vyslat průzkumné skupiny ve směru na Finsterwalde a Herzberg. Postup 4. gardové tankové armády k říšské dálnici č. 2 tak vlastně zajišťoval krytí jižního a jihozápadního boku hlavního úderného uskupení. Ráno se 61. a 63. gardová tanková brigáda 10. gardového tankového sboru přepravily přes Sprévu, v 10 hodin obsadily Drebkau a pokračovaly dále na Calau, kde ale narazily na příliš silný odpor. Tento bod tedy přikryla 29. gardová motostřelecká brigáda a tanky Calau obešly z jihu. 61. gardová tanková brigáda byla večer zastavena před Luckau. Naopak 63. gardová tanková brigáda se prokousala až ke Krossenu (součást Drahnsdorfu). Za 10. gardovým tankovým sborem postupoval 5. gardový mechanizovaný sbor, který večer dorazil k Luckau. Postup obou sborů v některých oblastech zpomalovala přítomnost jednotek 3. gardové tankové armády, které se postupně stáčely tak, jak nim docházely rozkazy o změně směru. Nejvíce se to projevilo v Caselu. 6. gardový mechanizovaný sbor postupoval výrazně pomaleji a v podstatě se oddělil od obou zbývajících sborů. Velitel armády proto sboru nařídil, aby se ze západního směru vydal severozápadním směrem, a přiblížil se tak ke zbytku armády. Průnik sovětských tankových armád odřízl německý V. armádní sbor od hlavních sil 4. tankové armády. Sbor byl proto 19. dubna večer přepodřízen 9. armádě, jejíž velitel generál Busse sboru nařídil přesun od Lübbenu k Halbe. Současně vyjmul ze sestavy sboru 21. tankovou armádu a podřídil ji přímo velitelství armády.


20. duben
Němci se snažili zpomalit postup sovětských jednotek, které se hnaly na Zossen, vysláním pěší divize Friedrich Ludwig Jahn a jednoho tankového oddílu z Wünsdorfu. Tento zoufalý pokus nemohl na osudu obou měst nic změnit. Rudoarmějci nenarazili na vážnější odpor a valili se rychle vpřed na Zossen. 6. gardový tankový sbor vyčistil Lübbenau a poté dobyl Golßen. Čelní 53. gardová tanková brigáda po poledni dobyla Baruth a k večeru dorazila k vnějšímu obrannému prstenci kolem Berlína u Wünsdorfu, kde byla zastavena. 52. gardová tanková brigáda postupovala za ní. Vlevo od 6. gardového tankového sboru postupoval 7. gardový tankový sbor, který dopoledne dobyl Luckau a do večera se prodral bažinatým terénem ke Kummersdorfu. 9. mechanizovaný sbor 20. dubna postupoval ve druhém sledu za tankovými sbory 3. gardové tankové armády. 57. gardový samostatný těžký tankový pluk byl přemístěn do Golßenu, kde byl v pohotovosti pro případ, že by tankové sbory narazily na silnější německou tankovou formaci. 16. samohybná dělostřelecká brigáda se účastnila boje o Lübben, čímž současně kryla pravé křídlo armády. Vpřed postupovala i 4. gardová tanková armáda. Čelní 61. gardová tanková brigáda 10. gardového tankového sboru do večera postoupila k Jänickendorfu. Směrem na Jüterbog vyrazil i 5. gardový mechanizovaný sbor, který do večera dorazil k Dahme. 6. gardový mechanizovaný sbor stále více zaostával, neboť stále vedl boje u Sprembergu. Sovětské tanky se valily vpřed, ale Koněvovi to nestačilo. Žukov se totiž blížil k Berlínu a chybělo mu již jen deset kilometrů. Velitel frontu proto veliteli 3. tankové armády nařídil, aby se v noci probojoval do města a byl tam první. K tomu mu chybělo zhruba třicet kilometrů. Rybalko proto nařídil svým sborům, aby v noci v jedné řadě zaútočily směrem k berlínské okružní dálnici. Části 28. armády obdržely v noci rozkaz, aby časně ráno začaly s přesunem za tankové armády, jimž měly pomoci s boji na přístupech ke středu města.


21. duben
Postup sovětských tanků se ale zadrhl. V lesnaté, jezernaté a bažinaté oblasti mezi Baruthem a Zossenem tankové brigády ztratily své dosavadní tempo. Nezpomalovala je jen krajina, která často rudoarmějce nutila postupovat v relativně úzkých koridorech, ale také vnější obranný prstenec - valy, zákopy, protitankové příkopy, bunkry a minová pole, která vyplňovala prostory mezi jednotlivými jezery a bažinami. Nasazena byla i jednotka útočných děl. Letecké jednotky světské 2. letecké armády byly 21. dubna ve fázi přesunu na nové základny, takže jednak nemohly poskytovat leteckou podporu zrovna ve chvíli, kdy sem Němci z oblasti 1. běloruského frontu přesunuli zbytek svých leteckých jednotek, jednak se musely v některých případech bránit přepadům německých jednotek, které se stahovaly od Sprembergu. Nicméně nic z toho nemohlo sovětské tankisty zcela zastavit. Na hrotu postupovaly tankové brigády 6. gardového tankového sboru, které v noci hledaly mezery v německé obraně. Velitel sboru rozdělil jednotky do dvou skupin. Jedna postupovala podél říšské silnice č. 96, druhá souběžně po lesních cestách a silnicích nižšího řádu. Pozdě večer 20. dubna jeden prapor 52. gardové tankové brigády prorazil německu obranou a obsadil Töpchin, který se nachází v lesích východně od Wünsdorfu. Němci ale rychle zacelili mezeru a prapor byl kolem půlnoci odříznut. Brzy ráno 21. dubna se ale od Töpchinu obchvatným manévrem probojovaly hlavní síly brigády. 51. a 53. gardová tanková brigáda se v noci pokoušely prorazit podél říšské silnice, ale ani jedna neuspěla. 22. gardová motostřelecká brigáda postupovala také lesy východně od říšské silnice. Na její trasu byla ráno přesměrována i 51. gardová tanková brigáda. 21. dubna odpoledne brigády dobyly Zehrensdorf, čímž srovnaly krok s 52. gardovou tankovou brigádou, se kterou se jim ale nepodařilo spojit. Navíc musely odpoledne čelit několika německým protiútokům. Mezitím se ale podařilo prorazit na sever 53. gardové tankové brigádě, po čase ale zase narazila na silný odpor. 7. gardový tankový sbor vyslal v noci část sil více na západ. 54. a 55. gardová tanková brigáda ke konci dne vstoupily do boje o Rehagen. Do bojů se zapojil i 9. mechanizovaný sbor. Jeho 91. tanková brigáda postupovala spolu se 7. gardovým tankovým sborem a 71. mechanizovaná brigáda byla ponechána v Baruthu jako záloha. Naopak 69. a 70. mechanizovaná brigáda byly zasazeny do prostoru 51. gardové tankové a 22. gardové motostřelecké brigády 6. gardového tankového sboru. 69. mechanizovaná brigáda vyrazila večer do útoku na sever a brzy dobyla Schöneiche, odkud se stočila na západ k Zossenu. 70. mechanizovaná brigáda mezitím pročesávala les východně od Zossenu. 57. gardový samostatný těžký tankový pluk byl nadále držen v záloze, aby mohl případně spolu se 71. mechanizovanou brigádou odrazit útok zbytků německých jednotek od Chotěbuze. Celkově lze říci, že vojska 3. gardové tankové armády sice postoupily 21. dubna vpřed, ale kvůli počasí, terénu, většímu odporu nepřítele, včetně jeho letectva, a absenci podpory vlastního letectva výrazně méně než během předchozího dne. Do Berlína tak toho dne nevstoupily, zatímco na severovýchodě se to 3. úderné a 2. gardové tankové armádě 1. běloruského frontu podařilo. Žukov tak byl o něco rychlejší než Koněv. Ten proto posílil 3. gardovou armádu, která v noci na 22. dubna obdržela 10. průlomový dělostřelecký sbor, 25. průlomovou dělostřeleckou divizi, 32. raketometnou brigádu, 23. protiletadlovou dělostřeleckou divizi a 2. stíhací letecký sbor. 28. armáda navíc dostala rozkaz poskytnout 3. gardové tankové armádě 61. střeleckou a 48. gardovou střeleckou divizi.


Události v oblasti činnosti 3. gardové tankové armády měly přímý vliv na činnost 4. gardové tankové armády, respektive jejích dvou čelních sborů, které se začaly ještě více stáčet k Berlínu. 63. gardová tanková brigáda 10. gardového tankového sboru ráno 21. dubna obsadila Jänickendorf a začala útočit na Luckenwalde. 61. gardová tanková brigáda se ráno také přiblížila k Jänickendorfu a poté útočila na pravo od 63. brigády. Za nimi k Jänickendorfu přijely i 29. gardová motostřelecká brigáda a 62. gardová tanková brigáda. Pak se brigády postupně začaly stáčet na sever. Velitel 4. gardové tankové armády totiž v reakci na problémy 3. gardové tankové armády ještě ráno vydal 10. gardovému tankovému sboru rozkaz, aby jeho jednotky obešly Luckenwalde, a místo na Beelitz zaútočily ve směru na Bergholz-Rehbrücke, Stahnsdorf a Zehlendorf a do konce dne ovládly jihozápadní okraj Berlína. Zbylé sbory postupovaly beze změny. 5. gardový mechanizovaný sbor ráno dobyl Jüterbog a postupoval dále na Treuenbrietzen. 61. střelecká divize poskytnutá 28. armádou byla v noci naložena na nákladní vozidla a během dne byla přesunuta přes Golßen ke Kummersdorfu, kde se pozdě večer její čelní odřady zapojily do boje. Další dvě divize sboru měly přijet během následujících dnů a poté se probojovat k Teltowu. Koněvovi se tedy nepodařilo být v Berlíně první. 3. gardová armáda se teprve vypořádávala s obránci Chotěbuzi, 3. gardová tanková armáda nedokázala rychle prorazit přes vnější obranný prstenec a nasazení jednoho sboru 4. gardové tankové armády na tom nemohlo nic změnit, protože byl relativně daleko a stejně by narazil na stejnou překážku jako Rybalkovovy tanky.


22. duben
Obránci Berlína ale nemohli vzdorovat dlouho, už to zdržení tankových jednotek o jeden den byl vzhledem k počtu sil celkem úspěch. Postup 3. gardové tankové armády se 22. dubna zrychlil. V čele postupoval 9. mechanizovaný sbor. Jeho 69. mechanizovaná brigáda po půlnoci v okolí Telzu překročila kanál Notte a ráno Telz dobyla. Odtud pokračovala k Jühnsdorfu, který před obědem obsadila a současně v jeho okolí překročila berlínskou okružní dálnici. Do večera pak dokázala prorazit až k Teltowskému kanálu, přičemž se pustila do boje o předmostí na jeho severním břehu. 91. tanková brigáda byla přesunuta od Kummersdorfu k hlavním silám sboru a do večera se prokousala k Lankwitz. 70. mechanizovaná brigáda postupovala v druhém sledu a večer dorazila do Marienfelde. Sbor se tedy probojoval na relativně široké frontě k Teltowskému kanálu. 6. gardový tankový sbor dobyl Zossen, ale poté musel hledat cestu přes kanál Notte, protože silniční most byl vyhozen do vzduchu. Část sil kanál přebrodila na východ města, část ho překročila na druhé straně přes málo zničený železniční most. Sbor poté postupoval rychle na sever. 51. a 52. gardová tanková brigáda večer obsadily Teltow a pokoušely se uchytit na protějším břehu. 53. gardová tanková brigáda vedla boj u železniční tratě jihozápadně od Teltowa, k němuž se blížila i 22. gardová motostřelecká brigáda. 7. gardový tankový sbor postupoval na levém křídle 3. gardové tankové armády a večer jeho čelní 54. gardová tanková brigáda vedla boj o Stahnsdorf, čímž se rovněž přiblížila k Teltowskému kanálu. Ten bránili protiletadloví dělostřelci, jednotky Volkssturmu a též příslušníci 20. divize tankových granátníků. Blíže k Berlínu Rybalko přisunul i zálohy. Jihovýchodně od Zossenu byla umístěna 71. mechanizovaná brigáda 9. mechanizovaného sboru spolu s dvěma bateriemi 1798. těžkého samohybného dělostřeleckého pluku a oddílem 91. raketometného pluku. Jejich úkolem bylo v případě potřeby přehradit cestu jednotkám německé 9. armády, pokud by se pokusily o půrnik k Berlínu. U Jühnsdorfu byl navíc ještě připraven 57. gardový těžký tankový pluk. K městu navíc směřovaly některé střelecké divize 28. armády.


23. duben
23. dubna se v Berlíně objevil i 10. gardový tankový sbor 4. gardové tankové armády, jehož čelní 62. gardová tanková brigáda v poledne dorazila u Stahnsdorfu k Teltowskému kanálu.
Do konce dne k němu dorazily i 63. gardová tanková brigáda a 29. gardová motostřelecká brigáda. Na levém křídle je směrem od Postupimi kryla 61. gardová tanková brigáda. Sbor se chystal na překročení kanálu a vjezdu do města. Za tímto čelem mu byla přidělena 350. střelecká divize 13. armády. Jednotky 3. gardové tankové armády dostaly prostor ke krátkému odpočinku a doplnění sil a zásob. Bojové operace vedla jen 71. mechanizovaná brigáda 9. mechanizovaného sboru, která postupovala podél okružní dálnice na východ, aby tak vytvořila krytí na pravém křídle armády.


19. – 22. duben: Spremberský kotel


19. duben
U Sprembergu zůstalo relativně silné německé uskupení. Tvořily je tři divize a řada dalších menších jednotek. Němci zatím nespěchali pryč, zřejmě doufali v možnost úspěšného protiútoku do křídla sovětské ofenzívy. Likvidací tohoto kotle dostaly za úkol 13. a 5. gardová armáda. 13. armáda postupovala 19. dubna za tankovými svazky, které již vytvořily předmostí na západním břehu Sprévy. V jejím čele se nacházela 172. střelecká divize 102. střeleckého sboru a 6. gardová střelecká divize 27. střeleckého sboru. Obě během dne postoupily zhruba o dvacet kilometrů. Velitel 13. armády musel zajistit krytí na křídlech, aby mu do boku nevpadly německé jednotky z Chotěbuzi či Sprembergu. Ty by navíc neohrozily jen týl jeho armády, ale také zásobovací komunikace obou tankových armád, které navíc vyžadovaly stálý přísun velkého množství zásob. Generál Puchov tedy musel nasadit čtyři divize k přikrytí křídel a dopředu útočit jen dvěma výše uvedenými. Levé křídlo kryly 350. a 280. střelecká divize, pravé křídlo 117. gardová střelecká a 147. střelecká divize. Jednotky 24. střeleckého sboru zůstaly na východním břehu Sprévy a vedly boj s německým uskupením ve Sprembergu. Jižní část kotle vytvořila 5. gardová armáda a 6. gardový mechanizovaný sbor vyčleněný ze 4. gardové tankové armády. Ten měl za úkol především přehražení komunikací na západ od města. Již v noci z 18. na 19. dubna 16. gardová mechanizovaná brigáda spolu s 28. těžkým tankovým plukem obsadila Spreetal jižně od Sprembergu, čímž byla zablokována jedna říšská silnice. 19. dubna pak 17. a 35. mechanizovaná brigáda dobyly Terpe na západ od města, čímž Němcům znemožnily ústup na západ po železnici i říšské silnici. Pěchota 5. gardové armády během dne nepostoupila tolik vpřed, ale zase na druhou stranu útočila na širší frontě. 32. gardový střelecký sbor překročil 13. a 97. gardovou střeleckou divizí Sprévu, zatímco 95. gardová střelecká divize zůstala na východním břehu a útočila na město z východu. Německé jednotky, které se držely v části Sprembergu, která se nachází na východním břehu, nepříjemně ohrožovaly týl. Likvidace tohoto německého předmostí se proto stala jednou z hlavních priorit. Za tímto účelem byl zasazen 33. gardový střelecký sbor, který měl jednak útočit na německé předmostí, jednak zacelit mezeru mezi divizemi 32. gardového střeleckého sboru. Na levém křídle se mezitím na široké frontě o délce padesáti kilometrů roztáhl 34. gardový střelecký sbor, který zajistil přikrytí jižního křídla celého hlavního úderného uskupení 1. ukrajinského frontu. Německá vojska ve Sprembergu byla takřka obklíčena a pod tlakem, nicméně i Koněv v nich viděl prvek, který ohrožuje jeho rychlý postup na Berlín. Tlačil proto na velitele obou armád, aby tento kotel 20. dubna zlikvidovali. Obavy to nebyly plané, protože 20. dubna dostala 10. tanková divize SS rozkaz, aby provedla výpad na sever a uzavřela prostor mezi Sprembergem a Chotěbuzí. Koněv nechtěl, aby se město stalo základnou pro výpady ani pevnostním městem. Požadoval proto čelní úder na město, aby se oběma variantám předešlo. K zajištění úspěšného úderu byly přisunuty dvě divize 7. průlomového dělostřeleckého sboru a jedna divize 10. průlomového dělostřeleckého sboru. Celkem bylo pro útok na město k dispozici čtrnáct dělostřeleckých brigád s 1 104 hlavněmi a 143 raketomety. Brigády byly rozmístěny z jihu, východu a západu od města. Cílem bylo silnými přepady donutit nepřítele ke stažení z přichystaných pozic do ponechaného koridoru směrem na západ. Na zemi měl Němce tlačit 33. gardový střelecký sbor 5. gardové armády. Svazky 13. armády se neměly do bojů výrazně zapojit, jejich úkolem bylo krytí týlu tankových armád.


20. duben
V 10:30 se rozezvučela děla. Po mohutné dělostřelecké přípravě vyrazily v 11:00 vpřed jednotky 33. gardového střeleckého sboru. Po několika hodinách těžkých bojů sbor dobyl Spremberg a poté postoupil na linii Stradow - Gosda. Tento úspěch umožnil zbytku armády postupovat na západ směrem k Labi. Jednotky 32. gardového střeleckého sboru spolu s jednotkami 4. gardového tankového sboru 20. dubna jely na hrotu útoku 5. gardové armády na západ. Na konci dne dorazila 97. gardová střelecká divize spolu se 4. gardovým tankovým sborem k Senftenbergu, což je relativně důležitý železniční uzel. V prostoru 5. gardové armády opět působil i 6. gardový mechanizovaný sbor 4. gardové tankové armády, který v podstatě zajišťoval funkci spojky mezi 32. a 33. gardovým střeleckým sborem a večer dorazil na linii Proschim - Gosda. 34. gardový střelecký sbor 20. dubna ještě více roztáhl délku svého úseku, která již čítala sedmdesát kilometrů. 13. armáda 20. dubna postupovala rychle vpřed koridorem, který vytvořil postup tankových armád. Během dne se 27. a 102. střelecký sbor probojovaly až o třicet kilometrů vpřed. 102. střelecký sbor dorazil až k železniční trati z Berlína do Drážďan, kterou přesekl v oblasti mezi Waltersdorfem a Brenitz. 13. armáda byla docela dost roztažená a mohly ji ohrozit německé jednotky vytlačené ze Sprembergu. Velitelé 10. tankové divize SS, Vůdcovy doprovodné divize a 344. lidové granátnické divize se ale namísto protiúderu severovýchodním směrem rozhodli pro průlom severozápadním směrem s cílem spojení s 12. armádou generála Wencka jižně od Berlína. Vpředu měla postupovat divize Frundsberg, vzadu doprovodná divize a 344. divize měla na pravém křídle postup krýt ze severu. V noci se německé jednotky začaly postupně stahovat ze svých pozic a připravovat se na průlom.


21. a 22. duben
Německé divize vyrazily časně ráno 21. dubna. V poledne dorazily ke Kausche. Zde se již ale nacházely sovětské jednotky, které Němce nejprve odrazily. Po příjezdu dalších jednotek ale Němci večer Kausche dobyli. Ráno 22. dubna se Němci dali opět do pohybu. Museli ale projet mezi dvěma vesnicemi, které byly v sovětských rukou. Křížová palba na sebe nenechala dlouho čekat. Po projetí tímto koridorem přestaly tyto divize existovat jako organizované celky a rozpadly se na menší celky. Velitelé divizí obdrželi informace o celkové situaci a rozhodli se změnit svůj směr postupu na jihozápad, nicméně formace již nepředstavovala významnější bojovou sílu. I tak si ale mohli jejich příslušníci gratulovat, protože 22. dubna se u Neu-Welzova spojily jednotky 33. gardového střeleckého sboru 5. gardové armády s jednotkami 24. střeleckého sboru 13. armády, čímž byly v kotli uzavřeny a eliminovány zbytky německých jednotek. Střelecké jednotky tak vyplnily úkol, který byl původně určen tankovým formacím, ty si ale tou dobou razily cestu na Berlín.
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530993 Verze : 5

BITVA O BUDYŠÍN


Útok sovětských a polských jednotek


16. duben
Velitel 1. ukrajinského frontu si mohl dovolit stočit tanky na Berlín díky vývoji na levém křídle, tj. na drážďanském směru. Jelikož se Němci obávali, že se Sověti pokusí přeseknout zbývající německé území, byly zde dislokovány silné mobilní zálohy. Na ty narazily jednotky sovětské 52. armády a polské 2. armády, které tu svedly relativně tvrdé boje s těmito německými svazky. Situace v jednu chvíli byla velmi kritická, nicméně tento směr představoval jakýsi krycí štít hlavního úderného uskupení frontu, které směřovalo na Berlín. Boje zde začaly rovněž 16. dubna. Polská armáda toho dne překročila 7., 8. a 9. pěší divizí řeku Nisu, prolomila německou obranu a postoupila na některých místech až o šest kilometrů. Divize pravého křídla 52. armády, konkrétně 50. a 254. střelecká divize 73. střeleckého sboru a 373. střelecká divize 78. střeleckého sboru, překročily Nisu a do konce postoupily až o deset kilometrů. Úspěšné uchycení na západním břehu Nisy umožnilo ženistům vybudovat dva mosty, po nichž se začaly 16. dubna po obědě na západ valit tanky prvosledových brigád 7. gardového mechanizovaného sboru, jež zaujímaly pozice pro následný vpád do průlomu. Velitel sboru se dokonce rozhodl nečekat do druhého dne a již odpoledne prvního dne nasadil do boje čelní odřady 25. a 26. gardové mechanizované brigády, čímž přeběhl plán o půl dne. 57. gardová tanková brigáda kryla křídlo a 24. gardová mechanizovaná brigáda tvořila druhý sled. Překročit řeku Weißer Schöps se tankistům do konce dne nepodařilo. V noci se proto přeskupili a prováděli průzkum německých postavení.


17. duben
Druhého dne ráno byla do boje z druhého sledu zasazena 24. gardová mechanizovaná brigáda, která měla ze severu obejít nepřátelské uskupení mezi Särichenem a Kodersdorfem. Prvosledové brigády mezitím na toto uskupení zaútočily čelně. Po sedmi hodinovém boji se brigády probojovaly vpřed, překročily řeku a odpoledne vedly boj v ulicích obou vesnic, což byl úkol především pro motopěchotu. Do večera 24. a 26. brigáda obsadily oblast Särichenu a 25. spolu s 57. gardovou tankovou brigádou vyčistily Kodersdorf. Střelecké divize 73. střeleckého sboru ale nestačily s tankisty držet krok. Vyplývalo to z jejich povahy, bažinatého terénu a německého protiútoku na křídle. Ještě dopoledne 16. dubna velitel Skupiny armád Střed generál polní maršál Schörner nařídil 20. tankové divizi a Výsadkové tankové divizi 1 Hermann Göring provedení protiútoku z prostoru Zhořelce podél řeky Nisy. Narychlo zorganizovaný útok ale narazil na silná protitanková uskupení. K odražení byly nasazeny 124. samostatný tankový pluk a 8. samohybná dělostřelecká brigáda. Tankový pluk překročil řeku s úkolem podpory 111. střelecké divize a vešel do boje s Němci 16. dubna večer v oblasti obcí Neu-Krauscha a Groß-Krauscha. Boje pokračovaly i následujícího dne, kdy pluk odrazil několik německých pokusů o rozvinutí útoku. Dělostřelecká brigáda překročila řeku také v poledne a i ona měla podporovat zmíněnou střeleckou divizi. Jeden oddíl podporoval útok na Neu-Krauschu, další na Zödel. Ani na jednom směru se nedařilo postoupit vpřed. Následujícího dne oddíly odrážely německé pokusy o protiúder, zatímco brigáda měla ještě jeden oddíl v záloze. Německý pokus o protiútok byl odražen. Sovětské jednotky teprve začínaly s přechodem do útoku, a tak se nacházely v relativně koncentrovaném uskupení. Na druhou stranu německá aktivita výrazně zpomalila postup 73. střeleckého sboru.


18. duben
Zatímco hlavní část 52. armády měla zpoždění, mechanizovaný sbor se hnal vpřed. Hned poté, co se probil týlovým postavením německé obrany na řece Weißer Schöps, vyrazil dále na západ. Jeho brigády postupovaly vpřed na středu i na křídlech. 24. gardová mechanizovaná brigáda rozšiřovala průlom severozápadním směrem, zatímco 57. gardová tanková brigáda dělala totéž na směru jihozápadním. Na středu postupující 25. a 26. gardová mechanizovaná brigáda ráno 18. dubna obsadily Jänkendorf s Ullersdorfem a poté vyrazily rychle vpřed. Po několika málo hodinách 26. gardová mechanizovaná brigáda vpadla do Buchholzu a poté začala svádět boje o východní okraj Weißenbergu. Němci se postupně začali stahovat jižním a západním směrem, přičemž vyhodili do vzduchu mosty přes řeku Lobauer Wasser. Ženisté sboru ale dokázali postavit dva pontonové mosty, takže čelní odřady brigád sboru mohly postupovat vpřed na Budyšín. Do večera postoupily až skoro k němu. Za mechanizovaným sborem postupovala 254. střelecká divize 73. střeleckého sboru. 18. dubna se nacházela již dvacet kilometrů od Nisy. Střelecké divize na levém křídle sboru se ale v tu chvíli nacházely zhruba na linii, které mechanizovaný sbor dosáhl již 17. dubna. 373. střelecká divize 78. střeleckého sboru navíc zůstala na Nise, neboť teprve dobývala Penzig (Pieńsk). Polská 2. armáda 18. dubna obsadila město Niesky, čímž prolomila druhou německou obrannou linii.


Vpád sovětských jednotek do Budyšína
Budyšín představoval hlavní překážku na cestě do Drážďan. Kolem města byly vybudovány tři obranné prstence, jež byly proloženy hustými minovými poli. Na městských ulicích a příjezdech do něj byly vybudovány betonové, kamenné i dřevěné zátarasy a barikády. Jednotlivé obranné uzly byly propojeny krytými i polními zákopy. Budyšín měly bránit čtyři prapory Volkssturmu spoly s 1459. pevnostním praporem. Celkem šlo o zhruba 1 600 osob. 19. dubna ráno byl Budyšín obklíčen jednotkami 7. gardový mechanizovaného sboru a 254. střelecké divize z jihu, východu a severozápadu. Sověti tak začali s útokem na město. Večer se po těžkých bojích konečně podařilo prolomit obranu a brigády si razily cestu do středu města, zatímco motopěchota čistila dům od domu. Ráno 20. dubna se pak podařilo získat přechody přes Šprévu do západní části města.


Německý protiútok


Protiútok v oblasti Kodersdorfu
Levokřídelní svazky hlavního úderného uskupení 52. armády, to jest 50., 111. a 213. střelecká divize, se v tu dobu, kdy 7. gardový mechanizovaný sbor postupoval na západ, musely vypořádat s dalším německým protiúderem. Hlavní německý nápor směřoval 19. dubna na 213. střeleckou divizi v oblasti Kodersdorfu. Divize byla vytlačena na sever až za Särichen. Vzhledem k zastavení postupu 73. střeleckého sboru se velitel armády rozhodl nasadit 48. střelecký sbor z levého křídla 52. armády, což si mohl dovolit díky tomu, že z Východního Pruska dorazily další jednotky. 48. střelecký sbor tedy předal obranu svého úseku dorazivším svazkům 31. armády a vyrazil čelit německému protiútoku. Sbor převzal i 254. střeleckou divizi, která zrovna vedla boje v ulicích Budyšína, a byla tedy prakticky mimo dosah velitelství 73. střeleckého sboru. Divize se nyní stala čelním svazkem 48. střeleckého sboru. Za ní postupovaly 116. a 294. střelecká divize. Ty byly přepraveny přes Niesky do Weißenbergu.


Silný protiútok východně od Budyšína
Přeprava jednotek sboru ale nabírala zpoždění, což nahrávalo do karet silnému uskupení německých mechanizovaných sil v oblasti Zhořelce. Němci se zde přeskupili a dále tlačili na sovětské jednotky. K Boxbergu byl navíc vytlačen postupem polských jednotek Tankový myslivecký pluk 1 z Divize tankových granátníků Brandenburg. Ten nemohl pokračovat dále na západ, protože jednotky 1. ukrajinského frontu již obsadili Hoyerswerdu a Weißwasser. Navíc se na západ nacházela oblast lesů a jezer, v níž již operovali jednotky sovětského 1. jezdeckého sboru. Jeden pluk neměl moc velkou šanci na průlom. Velitel pluk se proto rozhodl prorazit na jih podél Sprévy přes druhosledové a týlové formace. Rovnoběžně s ním ale v opačném směru mu postupovaly německé divize od Zhořelce, jež byly seskupeny pod LVII. tankový sbor. Na pravém křídle se valila 20. tanková divize, na levém křídle 17. pěší divize. Druhý sled tvořila 72. pěší divize. Němci postupně pronikali do boku 52. armády. Podařilo se jim totiž najít slabý bod mezi 7. gardovým mechanizovaným sborem, který byl spolu s 245. střeleckou divizí u Budyšína, a 116. střeleckou divizí. Němci obsadili Diehsu, Kollm a dorazili ke Sproitzu, čímž přeřezali silnici Niesky-Budyšín. 294. střelecká divize, která byla dopravena do Weißenbergu se začínala nacházet v obklíčení.


Další střetnutí u Kodersdorfu
8. samohybná dělostřelecká brigáda dostala 19. dubna rozkaz vyrazit na západ za 7. gardovým mechanizovaným sborem. Na půl cesty byla ale otočena zpět a večer postupovala spolu s částí 213. střelecké divize na západ k Särichenu. Zde se brigáda připravila k odražení nepřítele, jehož síla byla odhadnuta na tankovou divizi. 20. dubna ráno dostal velitel brigáda rozkaz, aby zaútočil na Särichen a Kodersdorf a pokusil se je opět dobýt. S rozkazem nesouhlasil a ohlásil, že nepovažuje za praktické útočit proti tak silnému německému postavení jen se stroji SU-76 a nepočetnou pěchotou. Rozkaz ale byl potvrzen. Velitel chtěl přeci jen ještě protestovat, ale v tom začaly na jeho postavení dopadat německé projektily. Po dělostřelecké přípravě Němci vyrazili do útoku. Sověti úder odrazili a poté sami přešli do útoku. I ten byl ale zastaven a brigáda se stáhla k Ödernitz.


Obklíčení polských jednotek
Německý LVII. tankový sbor postupoval dále a během 21. dubna se spojil s tankovými granátníky, kteří postupovali ze severu. Tím byly odříznuty a v zásadě obklíčeny hlavní síly polské 2. armády. Její štáb ale jakoby tuto skutečnost ignoroval a soustředil se jen na postup na Drážďany, ačkoliv došlo k likvidaci štábu a týlů polské 5. pěší divize a části sovětské 16. gardové tankové brigády, z níž zbyl jeden prapor. Koněv nicméně nepříznivý vývoj zaregistroval a vyslal náčelníka štábu frontu generála Petrova, aby zorganizoval protiopatření. Mezitím se stejně jako Poláci zachoval i velitel 7. gardového mechanizovaného sboru, který podcenil nepříznivý vývoj na křídle 52. armády a vyslal dva čelní odřady na západ. Koněv 22. dubna brzy ráno rozkázal veliteli armády, aby na linii Niesky-Mücka vyvedl dvě stíhací protitankové dělostřelecké brigády. 7. gardový mechanizovaný sbor a polský 1. tankový sbor obdržely rozkaz, aby se otočily zpátky a vyrazily od Budyšína přes Baruth na Groß Radisch. Jednotky na drážďanském směru navíc obdržely podporu v podobě čtyř různých leteckých sborů.


Nedobrá situace 52. armády
52. armáda byla v defenzívě. 21. dubna byla přisunuta do oblasti Niesky ještě 214. střelecká divize. Ráno 22. dubna tedy byla na křídle 52. armády následující situace: 214., 116. a 111. střelecká divize držely linii Sproitz, Jänkendorf, Wilhelminenthal, čímž kryly pravé křídlo německého uskupení; u Sproitzu operoval 124. tankový pluk a u Kaany 8. samohybná dělostřelecká brigáda; 294. střelecká divize kryla linii Särka, Weißenberg, Förstgen. 294. střelecká divize byla stejně jako 7. gardový mechanizovaný sbor s 254. střeleckou divizí odříznuta od zbytku vojsk frontu.


Neúspěch sovětské snahy o převzetí iniciativy
K obnovení iniciativy na jižním úseku svého úseku nařídil Koněv provést úder do křídel německé formace. 7. gardový mechanizovaný sbor obdržel 22. dubna ráno rozkaz k útoku dvěma brigádami a plukem samochodek ISU-122 na Diehsu. V tom mu měl poskytnout součinnost polský 1. tankový sbor. Od severovýchodu měly z opačného směru k Diehse vyrazit 214., 116. a 111. střelecká divize. Velitel 7. gardového mechanizovaného sboru sestavil údernou skupinu pod velením svého zástupce. Skupinu tvořila 25. gardová mechanizovaná brigáda s 355. gardovým těžkým samohybným dělostřeleckým plukem, 57. gardová tanková brigáda s 1820. samohybným dělostřeleckým plukem a další dělostřelecké jednotky. Celkem šlo o o 2043 osob, 14 tanků T-34, jeden tank IS-2, dvanáct samochodek ISU-122, pět SU-85, tři obrněné automobily BA-64, šest obrněných transportérů, 11 děl ráže 76 mm, 9 protiletadlových děl ráže 37 mm, 4 minomety ráže 120 mm a dvanáct minometů ráže 82 mm. Tato formace se nicméně namísto útoku na Diehsu musela vypořádat s četnými útoky nepřítele v oblasti východně a severovýchodně od Weißenbergu. Vše komplikovalo to, že polský tankový sbor, který se rovněž musel otočit zpět z postupu na Drážďany, narazil na německé tanky a prapor pěchoty, které ho zastavily na Sprévě. Poláci tak nenavázali spojení se 7. gardovým mechanizovaným sborem a nepostupovali na Diehsu, naopak museli se bránit proti německým protiútokům, přičemž utrpěli nemalé ztráty a začalo docházet k dezorganizaci. Němci odtud tedy mohly podnikat výpady ve směru na Weißenberg a Budyšín. Situaci ještě zhoršovala aktivita Rudelova bitevního svazku, který napadal sovětské a polské tanky.


Zhoršování situace u Weißenbergu
22. dubna večer se situace ještě více zhoršila. Pluk Divize tankových granátníků Brandenburg dorazil k Weißenbergu a vlomil se do obrany 857. pluku 294. střelecké divize, který se nacházel na sever od města. Němci se následně pokusili zaútočit ve směru na Wurschen, aby tak přeťali silnici na Budyšín. Situaci zde zachránil protiúder výše uvedeného odřadu 7. gardového mechanizovaného sboru. Nebezpečí ale přetrvávalo, neboť od jihovýchodu se k městu blížil další pluk Divize tankových granátníků Brandenburg. V noci na 23. dubna nařídil velitel 48. střeleckého sboru s cílem udržení silnice mezi Budyšínem a Weißenbergem veliteli 294. střelecké divize, aby částí sil bránil Weißenberg a další část sil vyslal k Budyšínu, kde se měla spojit s 254. střeleckou divizí. Tento úkol připadl na 859. střelecký pluk, který se dokázal po těžkých bojích probít jen k Wurschenu na půl cesty mezi oběma městy. Ráno navíc musel čelit německému protiútoku do boku z oblasti Lauske, který ho odřízl od hlavních sil divize. Pluk se proto 23. dubna otočil a probil zpět k Weißenbergu. Jednotky Divize tankových granátníků Brandenburg se tak vklínily mezi Weißenberg a Budyšín. V důsledku úderu německého LVII. tankového sboru byl sovětský 48. střelecký sbor rozdělen na několik částí. 7. gardový mechanizovaný sbor měl dvě brigády v Budyšíně, dvě brigády ve Weißenbergu a dva předsunuté odřady mezi Budyšínem a Drážďany.


Zhoršování situace v Budyšíně
Části 7. gardového mechanizovaného sboru a 254. střelecké divize bránily 23. dubna své pozice Budyšíně, který v předchozích dnech vyčistily od německých sil, proti silným úderům německých sil. Německá 20. tanková divize tlačila na město od severovýchodu a Výsadková tanková divize 1 Hermann Göring od jihu. V noci z 23. na 24. dubna byla k jižnímu okraji Budyšína přisunuta 24. gardová tanková brigáda. Jihovýchodní okraj obrany města vystužil zákopnický prapor 7. gardového mechanizovaného sboru a 248. pontonový prapor 83. zákopnické brigády. 24. dubna zaútočila na město Výsadková tanková divize 1 Hermann Göring. Nejprve neúspěšně, ale v odpoledních hodinách prorazily obrněnce postavením pontonového praporu a vpadly do týla 24. gardové mechanizované brigády. Ta se raději stáhla do centra města, kde sovětské jednotky zaujaly kruhovou obranu. Po dvou hodinách se stáhly do severní části města k dalším částem sboru. Sověti zde potřebovali pomoc polských jednotek, především 1. tankového sboru, 8. pěší divize a 14. pěší divize. Avšak pokus polského sboru probít se k Budyšínu od severu nebyl úspěšný. 2. obrněná brigáda při tom navíc utrpěla těžké ztráty.


Poláci ignorují nebezpečí
I přes nepříznivý vývoj na křídle frontu postupovaly polské 5., 8. a 9. pěší divize vpřed na Drážďany. 7. a 10. pěší divize byly od ostatních odříznuty, neboť se nacházely u Sproitzu na východ od německého klínu do sovětského postavení. Velitel polské armády navíc považoval problémy ve svém týlu za dočasný problém, který způsobují Němci, kteří se chtějí dostat do amerického sektoru. Tento dojem vyvolával počáteční postup pluku Divize tankových granátníků Brandenburg, který vlastně opouštěl polský sektor. Jenže i oni se pak přidali k LVII. tankovému sboru, který Poláky přímo ohrožoval.


Nouzová opatření


Koněvova nouzová opatření
Německý průnik do sovětské linie v hloubce dvaceti kilometrů, obklíčení řady jednotek, přehrazení zásobovacích linií polské armády a nebezpečí dalšího postupu německých jednotek ve směru na Spremberg, což by ohrozilo týl dalších armád frontu, přinutilo Koněva k přijetí rozsáhlejších nouzových protiopatření. Tankové armády útočily na severozápad, takže úkol připadl na vševojskové armády. 33. gardový střelecký sbor spolu se 14. gardovou střeleckou divizí 34. gardového střeleckého sboru se měly stočit na východ a vyrazit ve směru na Lohsu a Uhyst. Jejich úkolem bylo během 24. dubna obnovit celistvost frontové linii a navázat přímé spojení s polskými jednotkami. Ty měly současně zastavit svůj postup. Na drážďanském směru měla zůstat jen 9. pěší divize, a ta měla navíc přejít do obrany. 8. pěší divize se měla otočit a vyrazit do prostoru severně od Budyšína vstříc 14. gardové střelecké divizi a poté postupovat na východ, aby se spojila s polskou 7. a 10. pěší divizí, které měly zaútočit na západ. Polský 1. tankový sbor a sovětský 7. gardový mechanizovaný sbor měly zaútočit z prostoru severně od Budyšína na východ do křídla německého klínu. Nakonec místo 8. pěší divize musela zafungovat 5. pěší divize. Ta vyrazila z oblasti Kamenze ve směru na obec Luppa (dnes součást Radiboru). Polská divize narazila na německou 20. tankovou divizi a poté, co u Radiboru navázala styk s polským tankovým sborem, se stočila na sever ve směru na Königswarthu. Zde vešla ve spojení s 95. gardovou střeleckou divizí 33. gardového střeleckého sboru 5. gardové armády. Její jednotky posloužily jako spojka mezi proti sobě postupujícími polskými jednotkami a překážka postupu německých divizí.


Vyklizení Weißenbergu
Polská 10. pěší divize postupovala podél silnice z Weißwasseru do Budyšína, avšak 7. pěší divize do útoku nepřešla. Stejně tak 1. tankový sbor nepostupoval vpřed a naopak vedl obranný boj. Jelikož byly šance na deblokaci částí 7. gardového mechanizovaného sboru v obklíčeném Weißenbergu mlhavé, rozhodl se jeho velitel, že síly sboru se pokusí prorazit vlastními silami. 23. dubna večer poslal svému zástupci, který velel odloučenému odřadu ve Weißenbergu, rozkaz, aby se brzy ráno následujícího dne pokusil probít k hlavním silám 52. armády směrem na Jänkendorf, kde se měl spojit se 116. střeleckou divizí. Odřad 24. dubna ráno odrazil nepřátelský útok a poté vyrazil směrem na Diehsu a Jänkendorf. Avšak na půli cesty k Diehse byl odřad obklíčen a v následném boji dvě třetiny mužstva padly. Jen třetina se dokázala 25. dubna ráno probít k hlavním silám 52. armády. Cestou proražení z obklíčení prošla 24. dubna i 294. střelecká divize, které ve stále těsnějším sevření docházela munice a snaha 116. a 214. střelecké divize o průlom k Weißenbergu ze severovýchodu nepřinesla požadovaný výsledek. Velitel divize se v noci rozhodl, že ráno se pokusí prorazit ke 116. střelecké divizi. 24. dubna tedy spolu s odřadem 7. gardového mechanizovaného sboru vyrazila i 294. střelecká divize. Pěšáci ale měli větší štěstí, prorazili německé obklíčení a odpoledne se spojili se 116. divizí. Weißenberg se znovu dostal pod německou kontrolu. Velitel 48. střeleckého sboru generál Rogoznyj byl za nepřesvědčivý výkon odvolán a nahrazen generálem generálem Grečkinem.


Stále horší situace v Budyšíně a jeho vyklizení
Poté co byly jednotky 7. gardového mechanizovaného sboru a 254. střelecké divize zatlačeny do severní části Budyšína, pokračovala německá Výsadková tanková divize 1 Hermann Göring v útoku směrem na sever podél říšské silnice č. 96. Divize tankových granátníků Brandenburg a 20. tanková divize obklíčili město z východu. Velitel 7. gardového mechanizovaného sboru se rozhodl, že se pokusí o proražení z obklíčení. Generál Korčagin nechal otočit přední odřady, které byly na půl cesty do Drážďan a s 25. a 26. gardovou mechanizovanou divizí vyrazil z obklíčení na sever. Jednotkám sboru se podařilo se probít a spojit se s předními odřady a jednotkami polské armády. Už tak nedobrá situace 254. střelecké divize, která držela část Budyšína, se tím ještě více zhoršila. Držet Budyšín bylo za těchto okolností nesmyslné a nemožné zároveň. V noci z 25. na 26. dubna sovětské jednotky zaujaly obranu jižně od říšské silnice č. 96.


Příchod sil 5. gardové armády
Obklíčené sovětské jednotky ani polské jednotky neměly dost sil na to, aby se vypořádaly s německým postupem. Do prostoru severně od Budyšína proto byly vyslány části 5. gardové armády. 14. gardová střelecká divize dostala za úkol obsadit Kamenz na pravém křídle polské armády. 95. gardová střelecká divize spolu se 150. samostatnou tankovou brigádou byly nasazeny na úseku Königswarta-Sdier za středem polské armády. 78. gardová střelecká divize se dvěma stíhacími protitankovými dělostřeleckými pluky zaujala pozice za polským pravým křídlem. Mobilní zálohu tvořil 4. gardový tankový sbor, který byl umístěn za pravým polským křídlem v oblasti Hoyerswerda-Wittichenau. Zde případně mohl blokovat německou snahu o postup podél říšské silnice č. 96.


Konec německého protiútoku
Výsadková tanková divize 1 Hermann Göring a 20. tanková divize pokračovaly ráno 26. dubna v útoku směrem na západ podél říšské silnice č. 96. Síla německého úderu dopadla především na polskou 8. pěší divizi, která utrpěla těžké ztráty a ustoupila. Zasazení polského 1. tankového sboru a zbytků 5. pěší divize do boje situaci výrazně nezměnilo. Německý postup zastavilo až nasazení 33. gardového střeleckého a 4. gardového tankového sboru, které ještě během 26. dubna zatlačily Němce několik kilometrů na jih. Německé pokusy o obnovení útoku z 27. a 28. dubna byly neúspěšné. 29. dubna musela 25. gardová mechanizovaná brigáda spolu s 254. střeleckou divizí odrážet nové údery nepřítele. Vojáci polské 8. a 9. pěší divize útoku nedokázali čelit a dali se na ústup z oblasti Holschdubrau-Bocka-Droben směrem na Königswarthu a dále na sever. Menší část prchajících polských vojsk se podařilo 254. střeleckou divizi zachytit a vrátit na frontu. Zbytky 7. gardového mechanizované sboru byly 30. dubna vyvedeny z boje a začaly být doplňovány mužstvem a technikou.


Závěrem
Frontová linie se zde na drážďanském směru dala do pohybu až během pražské operace. Poslední německý protiútok na východní frontě skončil. Navíc zkomplikoval činnost sovětských vojsk jen na vedlejším směru. Dosáhl tak sice taktického úspěchu, ale z operačního, natož strategického hlediska nebyl zásadním faktorem. 29. dubna byla Výsadková tanková divize 1 Hermann Göring vyvedena z první linie a následujícího dne přesunuta do oblasti severně od Drážďan. Během svého posledního útoku německé tankové divize předvedly svou ničivou sílu. Například 254. střelecká divize ztratila během dubnových bojů skoro polovinu svého mužstva. Bitva u Budyšína byla jednou z největších bitev druhé světové války s polskou účastí. Polské ztráty vyšplhaly na číslo 18 232, z toho 4 902 mrtvých, 10 532 zraněných a 2 798 nezvěstných. Ztraceno bylo 205 tanků a samohybných děl. Německá protiofenzíva měla čistě lokální charakter, neboť postihla jen postranní směr 1. ukrajinského frontu. Neměla žádný vliv na hlavní úderný směr frontu, natož na činnost 1. běloruského frontu. 52. armáda a polská 1. armáda v podstatě splnily roli krycího křídla hlavních sil frontu, když absorbovaly německou útočnou činnost.
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530994 Verze : 7

POSLEDNÍ BOJE V OKOLÍ BERLÍNA


Halbský kotel


Obecně
Jednou z větších operací, která se odehrávala současně s boji v samotném Berlíně byla ta, jíž vedly sovětské jednotky s německými jednotkami, které byly uzavřeny v kotli u Halbe. Nejednalo se o malou akci. V oblasti jihovýchodně od metropole se nacházelo kolem 200 tisíc německých vojáků, což bylo dvakrát více než v Berlíně. Jednalo se o poměrně kompaktní celky disponující větším množstvím těžké techniky než obránci hlavního města.


Vznik kotle
Kotel vznikl v důsledku průlomu vojsk 1. běloruského frontu přes Seelowské výšiny a průlomu tankových armád 1. ukrajinského frontu do operační hloubky německé obrany po přechodu Sprévy. Obklíčení německé 9. armády a části 4. tankové armády bylo organickou součástí sovětského plánu, protože jim to znemožnilo účast na bojích v ulicích Berlína. Kotel se částečně uzavřel 22. dubna, když sovětské jednotky 3. gardové armády na jihu přehradily všechny trasy přes Sprévský les, na jihozápadu železniční trať Lübben - Halbe a na západě linii mezi Teupitzským jezerem a městěm Königs Wusterhausen. V tento den ještě chybělo některým jednotkám 3. gardové tankové armády a 28. armády na jedné straně a některým jednotkám 8. gardové armády na druhé straně dvanáct kilometrů k úplnému uzavření kotle, na vhodných pozicích nebyly ani jednotky 3. gardové armády, nicméně hlavní komunikace byly pro Němce již uzavřeny. K uzamčení kotle došlo následujícího dne, kdy se dopoledne u Bohnsdorfu setkaly 71. mechanizovaná brigáda z 3. gardové tankové armády a 88. gardová střelecká divize ze 8. gardové armády. Jedna část úderné uskupení 1. běloruského frontu se v tu chvíli navíc prorvala přes oblast Erkneru, takže únik na severozápad také nebyl možný. Na sever od 9. armády se v oblasti u Fürstenwalde nachazely síly 69. armády a na východě řeka Odra, ostatně průlom tímto směrem by nedával žádný smysl, i kdyby na něj Němci měli síly. 23. dubna brzy ráno se Němci pokusili o průlom k Chotěbuzi, ale byli odraženi a 24. dubna zatlačeni od města více na sever. Sověti mezitím zahušťovali a posilovali pozice podél jihozápadní a západní hrany kotle.


Zmenšování
33. a 69. armáda útočila na kotel ze severu jihozápadním směrem a do mezery mezi XI. tankovým sborem SS a LVI. tankovým sborem se sunuly 3. armáda a 2. gardový jezdecký sbor. Svým tlakem je němce tlačili k jihu, čímž jim bránily v případném přesunu do města. 33. armáda měla původně obejít Frankfurt nad Odrou, ale velitel frontu jí nyní nařídil, aby se stočila na Beeskow. Její 38. střelecký sbor obsadil Frankfurt a poté jí byl odebrán a převeden do zálohy frontu. 16. a 62. střelecký sbor do večera dorazili ke kanálu Odra-Spréva a začaly ho překračovat. Velitel 9. armády stáhl vojska z východního a severovýchodního úseku fronty z Odry na linii Burg - Butzen - Schwielochské jezero. V. armádní sbor měl držet linii od Burgu po Königs Wusterhausen. V. dobrovolnický horský sbor SS pak úsek mezi Burgem a Kersdorfským zdymadlem na kanálu Odra-Spréva. Začala se také formovat úderná skupina, která měla zajistit průlom k silám 12. armády. Tvořily ji části 21. tankové divize, 342. pěší divize, 35. granátnické divize SS a policie a další menší součásti. 33. armáda 24. dubna překročila kanál Odra-Spréva a večer částí sil pak i Sprévu. Mezi 24. a 26. dubnem se do Berlína pokusily prorazit části 21. tankové divize v oblasti Königs Wusterhausen - Mittenwalde. Jejich pokusy o průnik byly odraženy 57. samostatným těžkým tankovým plukem a 16. samohybnou dělostřeleckou brigádou 3. gardové tankové armády ve spolupráci se 152. střeleckou divizí 28. armády. Pluky této divize se postupně rozestavěly na linii mezi Mittenwalde a Kiekebuschem. 24. dubna se 3. gardová armáda roztáhla na široké frontě na jihozápadním okraji kotle jižně od Sprévy. 287., 149., 127. a 253. střelecká divize operovali severně od Chotěbuzi a čistili břeh Sprévy. 25. dubna byla 253. střelecká divize vyvedena z boje a odeslána za ostatními části 21. střeleckého sboru. 24. dubna obsadila 106. střelecká divize Lübbenau. 197. střelecká divize za podpory 175. tankové brigády 25. tankového sboru vyčistila západní část Lübbenu. Dále na sever 329. střelecká divize obsadila Krausnick a Groß Wasserburg. Tím se v této oblasti okraj kotle dostal na linii řeky Sprévy. Ostatní tankové brigády 25. tankového sboru se spolu s dvěma střeleckými divizemi v oblasti jihozápadně a západně od Lübbenu připravovaly na výpad na Märkisch Buchholz.


Situace před průlomem
Mezitím bylo leteckým průzkumem ohlášeno, že rozsáhlé se uskupení německých jednotek tlačí k dálnici v oblasti Halbe - Freidorf. Po obou stranách řeky začal závod. Na západnm břehu Sprévy se sovětské jednotky snažily vybudovat odolnou obranu, zatímco na východ od ní se německé divize snažily být rychlejší a probít se z obklíčení, dokud byla obrana slabší. 25. dubna Busse obdržel telegram od Hitlera, v němž mu bylo přikázáno, aby hájil pozice na jihu a zároveň se probil k 12. armádě, s níž měl navázat spojení. Tím měla být vytvořena nová skupina armád, která by útokem z jihu osvobodila Berlín od sovětských vojsk. Busse si byl vědom nereálnosti takového plánu a soustředil se na průlom na západ z oblasti u Halbe do oblasti jižně od Beelitz. Situaci mu komplikovalo to, že podobné rozkazy jako on dostal i Wenck, který se ale o výpad na Berlín pokusil. Nelenily ani sovětské jednotky. 76. střelecký sbor zaútočil silami 127. a 287. střelecké divize a do večera dosáhl linie Groß Leine - Krugau - Schlepzig. 120. střelecký sbor zpevňoval obranu a nedovolil Němcům průlom na jihozápad, vyčistil východní část Lübbenu a Märkisch Buchholz. Část 58. střelecké divize 21. střeleckého sboru zaujala obranu u Tornowa. 58. střelecká divize před půlnocí vyrazila z Dubenu k Teupitzu. V polovině dne 25. dubna zaujala obranu mezi Teupitzem a dálnicí. 170. střelecký pluk obsadil Teupitz a odrazil první německý pokus o průlom na západ. 270. a 335. střelecký pluk se nacházely zhruba v oblasti Staakowa. Velitel armády zřejěm očekával, že se Němci pokusí o průlom podél komunikačních tah ve směru na jihozápad. 389. střelecká divize proto byla ponechána v oblasti Kadenu a Dubenu. 149. střelecká divize byla ze stejného důvodu přesunuta k Schönwalde. U Friedrichshofu stála 7. gardová stíhací protitanková brigáda.


Průlom 21. tankové divize
V severozápadní části kotle byly soustředěny části 21. tankové divize a průzkumného praporu 10. tankové divize SS Frundsberg. Ty nyní jako první vyrazily k Halbe, okud měly provést průlom, kterým by zároveň otevřely cestu pro ostatní součásti obklíčeného uskupení. Krátce po půlnoci 26. dubna začal německý útok přes Halbe a postavení 58. střelecké divize k osadě Massow a dále. V noci a dopoledne byl prováděn průzkum bojem a kolem oběda se daly do pohybu hlavní síly útočného uskupení. Ty narazily hlavně na 170. a 335. střelecký pluk, přes něž dokázaly postoupit k Massowu. Na pomoc 58. střelecké divizi byla vyslána 389. střelecká divize. Ta večer 26. dubna vyslala 545. střelecký pluk k Freidorfu a 1277. střelecký pluk k Halbe. Na místo byly vyslány také síly 7. gardové stíhací protitankové brigády. Jako první dorazil její 320. pluk, který zaujal pozice ve Freidorfu. Večer došlo k velkému střetnutí mezi částí německých útočných sil a těmito sovětskými protitankovými dělostřelci, kteří dokázali za vydatné pomoci letectva německé stroje načas zastavit. Velitel 3. gardové armády nařídil, aby jednotky 58. a 389. střelecké divize v noci obsadily linii Teurow - Halbe - Teupitz, a zabránily tak německému průlomu. K Massowu byla vyslána 253. střelecká divize. 27. dubna hodně brzy nad ránem vyrazily jednotky 389. střelecké divize do protiútoku a do večera se probojovaly až do Halbe. Využily toho, že německá úderná skupina nepočkala na svou pěchotu, kterou brzdily údery sovětského letectva. Mezera byla opět uzavřena, ač část Němců prorazila. Nejen kvůli ní Koněv 27. dubna vyslal od Berlína k Zossenu a Sperenbergu na pomoc 71. mechanizovanou brigádu. Tu před odjezdem nechal posílit o dvě baterie SU-100 od 1978. samohybného dělostřeleckého pluku, jedním oddílem z 91. raketometného pluku a jednou baterií 1719. protiletadlového dělostřeleckého pluku. Brigáda tedy vyrazil pozdě na to, aby se vypořádala s těmi německými odřady, které dokázaly projet. S těmi si musely poradit 3. gardový střelecký sbor 28. armády a 68. gardová tanková brigáda 4. gardové tankové armády. Když dorazili Němci do Baruthu, vyrazila jim vstříc tato brigáda a z Luckau 50. gardová střelecká divize. Obě jednotky hned vešly do boje s těmi německými. 54. gardová střelecká divize vyrazila z Luckau do Lindenbrücku a Zesche, kde zaujala v záloze obranné postavení. 96. gardová střelecká divize dorazila do oblasti východně od Baruthu, kde v lesním masivu z chodu zaútočila na německé odřady. 27. dubna sovětské jednotky zaujaly obranu podél silnice z Baruthu do Zossenu, zatímco většina německé bojové skupiny se shromáždila v lese severovýchodně od Baruthu. Němci ráno zaútočili. Rudoarmějci většinu sil odrazili, ale část německých sil dokázala prorazit přes silnici, ale jižně od Mückendorfu byla zničena. Hlavní část skupiny se stále nacházela mezi dálnicí Berlín-Drážďany a silnicí Baruth-Zossen a mohla se opět pokusit o průlom na západ. Ráno 28. dubna byla tato hrozba eliminována, když 50. a 86. střelecká divize společně les vyčistily.


Průlom hlavních sil 9. armády
Sověti postavili na cestě mezi německou 9. a 12. armádou několik pásem obrany. První tvořily jednotky 389. a 58. střelecké divize 3. gardové armády, druhé jednotky 3. gardového střeleckého sboru 28. armády a třetí 71. mechanizovaná brigáda 3. gardové tankové armády. I kdyby se nějakému uskupení 9. armády podařilo proniknout těmito třemi pásmy, v cestě k 12. armádě by mu ještě stály jednotky 4. gardové tankové armády. Němci se skutečně během následujících menšími skupinkami pokoušeli prorazit a první dvě pásma občas překonali, přes 71. mechanizovanou brigádu již ale neprošli. Mezitím OKW opakovaně požadovalo průnik Busseho, Wenckových a Steinerových sil do Berlína. Busse se zatím ale ani nedokázal spojti s Wenckem, natož aby společně zaútočili z jihu na Berlín. Sověti navíc stále posilovaly pozice na cestě mezi oběma německými armádami. Do oblasti severovýchodně od Halbe byl z původních pozice přisunut 321. pluk 7. gardové stíhací protitankové brigády, který zde měl vystužit postavení 1277. střeleckého pluku 389. střelecké divize. K Freidorfu byl přisnut 319. pluk stejné brigády. Protitanková děla BS-3 těchto pluků odrazila několik německých pokusů o průnik. I přes dosavadní neúspěchy Busse připravoval své jednotky na průlom na západ. 28. dubna odpoledne proběhla štábní porada za účasti velitel sborů a divizí. Busse a náčelník štábu armády Hölz během ní všechny seznámili se situací a poté proběhla diskuse. Výsledkem bylo rozhodnutí vyrazit večer do útoku s cílem proražení přes Halbe k Beelitzu, v jehož oblasti mělo dojít ke spojení se silami 12. armády. XI. tankový sbor SS měl vytvořit a držet severní hranu průlomu, V. armádní sbor měl zajistit jižní hranu. V. dobrovolnický horský sbor SS měl držet východní hranu kotle a postupně se změnit v zadní voj spolu se zbytkem 21. tankové divize. Němci skutečně večer vyrazili do útoku a narazili na sovětské síly u Halbe, na severozápadě od Halbe především na děla BS-3 321. pluku 7. gardové stíhací protitankové brigády. Vypukly intenzivní boje s výraznými ztrátami na obou stranách. I na jižní části sovětská pěchota v oblasti mezi Halbe a Freidorfem pod německým tlakem ustoupila za protitankové dělostřelce 320. pluku 7. gardové stíhací protitankové brigády. Boj zde připomínal výjevy z dávných dob. Němci se snažili obejít po křídlech jednotlivá postavení sovětských dělostřelců a ničit je panzerfausty a ručními zbraněmi. Dělostřelcům často nezbývalo než vést z 57 mm protitankových děl ZiS-2 palbu kartáči z takřka bezprostřední blízkosti. Němce se zde podařilo zastavit a ráno se do pozic vrátila pěchota 545. střeleckého pluku. Celkově se ale části německých sil podařilo proklouznout a některé sovětské jednotky se samy ocitly v obklíčení jako například 1277. střelecký pluk 389. střelecké divize západně od Halbe, 203. houfnicový dělostřelecký pluk 2. houfnicové dělostřelecké brigády jižně od Halbe či 3. oddíl 98. těžké houfnicové dělostřelecké brigády. Němci tedy na několika místech dokázali prorazit první pásmo obrany 3. gardové armády a dorazili k druhému pásmu 3. gardového střeleckého sboru 28. armády. Druhé pásmo se skládalo ze dvou linií. Přední linii držely 50. a 96. gardová střelecká divize spolu se 130. střeleckou divizí. Druhou linii za nimi 54. gardová střelecká divize. Němci se přiblížili ve větším počtu do oblasti východně od železniční tratě Baruth - Zossen. 29. dubna ráno německé čelní odřady narazily na levé křídlo 50. gardové střelecké divize, vytlačily ho a dojely k druhé linii. Tu také rychle prorazily, rozšířily koridor na sever i na jih a zajistily křídla. Tak vytvořily průchod na západ a pokračovaly přes les východně od Kummersdorfu dál k třetímu pásmu obrany 3. gardové tankové armády. Hned severně od Mückendorfu Němci narazily na dva prapory 68. gardové tankové brigády, které v noci donutily k ústupu na sever do Neuhofu. Němci prošli, ale za nimi se podařil koridor uzavřít třetímu praporu 68. gardové tankové brigády společně s částmi 395. střelecké a 50. gardové střelecké divize. Ty německé skupiny, které dokázaly projet všemi třemi pásmy obrany, se nyní ještě musely utkat s jednotkami 4. gardové tankové armády. Ta proti nim vyslala od Wannsee 61. a 63. gardovou tankovou brigádu 10. gardového tankového sboru a 7. motocyklistický pluk. Tak malé síly ale nemohly uhlídat tak širokou oblast a zastavit početné skupiny německých vojsk. Na západ se tedy probilo zhruba třicet tisíc německých vojáků.


Likvidace kotle
Ty německé jednotky, které neproklouzly koridorem u Halbe, byly postupně zničeny či zajaty jednotkami 33. a 69. armády. Již v polovině 29. dubna začaly sovětské síly brát do zajetí větší počty německých vojáků a zabírat nemalé počty kusů vojenské techniky. 30. dubna pokračovala v likvidaci kotle 33. armáda, která postupně po krátkých přestřelkách brala do zajetí roztroušené skupinky německých vojáků.


Wenckova 12. armáda útočí jižně od Berlína


Německá 12. armáda
Krátce poté, co byl na samém počátku dubna uzavřen rúrský kotel, nařídil Hitler zřízení nové armády. 12. armáda, jíž byly podřízeny XXXXI. tankový sbor, XXXXVIII. tankový sbor a XX. armádní sbor, se začala formovat v oblasti Desava-Wittenberge. Do jejíh čela byl jmenován generál Wenck, který se zrovna v Bavorsku zotavoval ze zranění, které utrpěl ve Východním Pomořansku. Štáb armády byl vytvořen z již nepotřebného štábu Skupiny armád Sever, který dorazil v půlce měsíce z Východního Pruska. Divize, které měly být armádě podřízeny, byly formovány z mladších ročníků a mužstva z říšské pracovní služby (RAD). Vzhledem k okolnostem a urychlenému formování ale divize této armády trpěli nedostatkem materiálu a úroveň výcviku také velmi kolísala. Armáda měla podle původního plánu rychle vyrazit přes Harz k rúrskému kotli a vysvobodit v něm uzavřenou Skupinu armád B. Nicméně v době, kdy se sovětské jednotky prodraly na předměstí Berlína, nacházela se ještě v oblasti formování na Labi. Z jedné straně se na ní tlačila americká, z druhé strany sovětská vojska. 23. dubna dorazil na její štáb náčelník OKW generál polní maršál Keitel, který generálu Wenckovi nařídil, aby se probojoval k Berlínu a spojil se s 9. armádou. Wenck tedy rozkázal, aby XXXXI. tankový sbor zanechal na Labi jen slabou clonu a hlavními silami se přesunul na obranou linii východně od Brandenburgu a spojit se s týlovými jednotkami Skupiny armád Visla. XX. armádní sbor se měl posunout na východ. Divize Scharnhorst měla zaujmout pozice u předmostí u Barby. Další části sboru měly zaujmout pozice na Labi mezi Coswigem a Desavou. Pěší divize Ulrich von Hutten se měla přes Gräfenhainichen stáhnout k Labi a převzít linii mezi Coswigem a Wittenbergem. Pěší divize Theodor Körner se měla soustředit u Belzigu. Divize Schill měla zaujmout pozice západně od města Niemegk. XXXXVIII. tankový sbor se měl přesunout za Labe a vystužit obranu mezi Wittenberge a Desavou.


Sovětská 4. gardová tanková armáda
Zatímco Keitel nabádal Wencka k operaci na uvolnění Berlína, Leljušenko dával dohromady plán postupu 4. gardové tankové armády na severozápad. 10. gardový tankový sbor měl zaútočit na Postupim nebo Lehnin - podle situace. 5. gardový mechanizovaný sbor měl držet Treuenbrietzen a vůbec křídlo útočného uskupení pod Berlínem. Leljušenko disponoval i 350. střeleckou divizí ze sestavy 13. armády. Nicméně 5. gardový mechanizovaný sbor byl příliš roztažen. To se mělo brzy projevit. Jednotky obou armád na sebe zanedlouho narazily. První na jednotky 4. gardové tankové armády narazily příslušníci pěších divizí Friedrich Ludwig Jahn a Theodor Körner. Ta už 23. dubna zaútočila na Treuenbrietzen, který držela 10. gardová mechanizovaná brigáda 5. gardového mechanizovaného sboru. Němci úspěchu nedosáhli, neboť brigádě přijela na pomoc 11. gardová mechanizovaná brigáda.


Plán útoku 12. armády
25. dubna Hitler vydal rozkaz 12. a 9. armádě. Pravilo se v něm, že vzhledem k situaci v Berlíně a jeho okolí je nutno urychlit plánované operace. Ty měly být provedeny rychle a odhodlaně. Nemělo se hledět na zajišťování křídel, jednotky se měly soustředit jen a pouze an co nejrychlejší průlom k městu. 12. armáda měla zanechat u Wittenberge jen slabou krycí skupinu a zbytkem sil jižního křídla vyrazit od Belzigu k linii Beelitz - Ferch. Tím měla odříznout sovětskou 4. gardovou tankovou armádu, která útočla na Brandenburg, od týlu. Poté měla útočit směrem na východ, aby se spojila s 9. armádou. Ta měla držet linii mezi Sprévským lesem a Fürstenwalde a současně vyrazit nejkratší cestou na západ, aby se spojila s 12. armádou. Poté měly obě armády vyčistit oblast pod Berlínem a spojit se jednotkami ve městě. Co se týče provedení úderu, měla tedy 12. armáda dvě možnosti. První možností byl úder XX. armádního sboru od Belzigu přes Postupim, kde by došlo ke spojení s jednotkami generála Reymanna, do Berlína. Výhodou byla minimální nutnost přeskupování a nejspíše relativně slabší sovětské jednotky na cestě. Severně od Treuenbrietzen mohlo dojít ke kontaktu s 9. armádou postupující na západ. Druhou možností byl útok z oblasti XXXXI. tankového sboru v oblasti jezer severně od Havoly. Sbor by navázal spojení s křídlem Skupiny armád Visla, jež se mělo nacházet v oblasti u Ferhbellinu. Tato varianty by vyžadovala větší přeskupení sil, nicméně měla své výhody. Odchod XXXXVIII. tankového sboru za Labe znamenal ztrátu spojení 12. armády s německými vojsky v Sasku a Protekrorátu. Bylo proto vhodné posunout se celkově více na sever a zkoncentrovat zde síly blíže jednotkám na sever od Berlína. Společný postup 12. armády od západu a jednotek Skupiny armád Visla od severozápadu by mohl mít šanci proti sovětským jednotkám severozápadně od Berlína. OKW ale druhou variantu zamítlo. 12. armáda měla postupovat na Berlín z jihu. Uskupení německých sil na sever od Berlína mělo také vyrazit k městu, ale zvolená varianta vzhledem k podmínkám vylučovala možnost koordinace. Navíc pro Holsteho XXXXI. to znamenalo stále větší izolaci od hlavích sil 12. armády. Ráno 26. dubna byl 12. armádě podřízen XXXIX. tankový sbor, který nedávno utrpěl těžké ztráty při neúspěšném pokusu o protiútok proti americké 9. armádě a nyní se nacházel na Labi severně od 12. armády. Jenže zatímco se německé síly přeskupovaly k provedení útoku, vojska obou sovětských frontů se v poledne 27. dubna spojila u Postupimi. Od 1. běloruského frontu sem dorazily 33. gardová motostřelecká brigáda, 50. gardová tanková brigáda a 388. střelecká divize. Ty se zde setkaly se 17. a 35. gardovou mechanizovanou brigádou, 61. a 63. gardovou tankovou brigádou, 1080. střeleckým plukem 350. střelecké divize a 1433. a 1727. samohybným dělostřeleckým plukem ze sestavy 1. ukrajinského frontu. To ještě více zkomplikovalo Wenckovu situaci. Nyní nemohl počítat s tím, že se jeho síly po cestě do města zvětší, naopak se bude muset probojovat. Postupim měly vyčistit jednotky 9. gardového tankového sboru, zatímco 6. gardový mechanizovaný sbor Leljušenko vyslal na Brandenburg.


Pokus o útok
28. dubna ráno vyrazil XX. armádní sbor do akce. Vpředu postupovala Pěší divize Ulrich von Hutten, na levém křídle Pěší divize Ferdinand von Schill a na pravém křídle Pěší divize Scharnhorst. Odpoledne se divize Ulrich von Hutten a Ferdinand von Schill dostaly do lesního masívu u Lehninu a ještě během dne dorazily k Ferchu. XXXXVIII. tankový sbor tou dobou dokončil přesun na severní břeh Labe, takže mohly být do útoku vyslány další části XX. armádního sboru, jejichž pozice jednotky XXXXVIII. tankového sboru převzaly. Ferch bránila 70. samohybná dělostřelecká brigáda, 12. gardová mechanizovaná brigáda odrážely německé útoky v oblasti Beelitzu a 10. gardová mechanizovaná brigáda vedla protiútoky proti jednotkám divize Scharnhorst. V poledne Wenck zaslal Reymannovi rozkaz, aby se probil se svými silami k silám XX. armádního sboru, které se nacházely u Ferchu. Reymann shromáždil dvacet tisíc mužů a vyrazil na jih pokusit se o průlom. A skutečně se mu podařilo probít se do Lehninského lesa, kde navázal spojení s jednotkami divizí Ulrich von Hutten a Ferdinand von Schill, jejichž stíhače tanků jim otevřely cestu přes sovětská postavení jižně a jihozápadně od Postupimi. Sověti vzhledem k vývoji situace pod Postupimí otočili 17. a 35. gardovou mechanizovanou brigádu 6. gardového mechanizovaného sboru. Brigády začaly útočit na německé jednotky a rozpoutala se relativně zuřivá bitva. Sovětská pěchota začala postupně získávat navrch a vytlačovat Němce z lesa u Lehninu. Sověti také postupně obklíčili Brandenburg, takže severní křídlo 12. armády bylo ve stále horší situaci. Wenck musel myslet na to, aby odtud Sověti neprovedli silný výpad na jih a neodřízli ho od západu. Bránit tomu vývoji měla divize Ferdinand von Schill spolu s vojáky, kteří unikli z Postupimi.


Přesun za Labe
Wenckovi bylo nyní jasné, že není žádná šance, jak se probít do Berlína. Nyní se tedy začal soustředit již jen na dvě věci: zabezpečit průlom 9. armády na západ a zajistit přechod za Labe do amerického zajetí. Pokud by to bylo možné, rád by též udržel spojení se severní skupinou vojsk u Havelbergu. XX. armádní sbor udržoval pravidelné spojení s 9. armádou, varoval ji před uskupením sovětských jednotek v oblasti Jüterbog - Treuenbrietzen a naváděl ji do oblasti jižně od Beelitzu, kde byla sovětská postavení relativně slabá. Pro jednotky 12. armády to znamenalo nutnost udržet svá postavení po několik dní, aby jednotky 9. armády měly dosatek času. V tomto ohledu byla nicméně morálka v jednotkách 12. armády na relativně vysoké úrovni. Relativně mladé kádry v jejích divizích ještě měly více mladického odhodlání než trpkých válečných zkušeností, nehledě na léta nacistické propagandy, navíc je vázal pocit odpovědnosti vůči svým spolubojovníkům. Divize 12. armády odrážely 29. dubna sovětské útoky na třech směrech. Wenck mezitím odeslal na OKW zprávu v níž informoval, že dokázal jen vysvobodit jednotky z Postupimi, ale že vzhledem k sovětskému tlaku není schopen provést výpad do Berlína, při němž by se navíc nemohl spolehnout na součinnost 9. armády. OKW zprávu obdrželo, ale Hitlerovi ji už nepředalo. Ten naopak 29. dubna ve 23 hodin zaslal na OKW radiogram, v němž se Jodla tázal, kde se nachází Wenckovy čelní jednotky, kdy začne jeho hlavní útok, kde se nachází 9. armáda, kde se nachází Holsteho jednotky a kdy ten začne s útokem. Odpovědi, které přišly zpátky z OKW, Hitlera nemohly potěšit, naopak mu zřejmě konečně došla bezvýchodnost nastalé situace. Krátce poté spáchal sebevraždu. Mezitím 1. května ráno dosáhly první jednotky 9. armády, unikající z halbského kotle, postavení 12. armády v oblasti mezi Treuenbrietzenem a Beelitzem. 12. armáda držela pozice ještě 2. května a pak se začala přesouvat za Labe. 3. května začaly rozhovory s Američany o podmínkách kapitulace. Oblast 12. armády se začala zmenšovat, až poslední příslušníci přešli Labe v Tangermünde.


Steinerova armádní skupina útočí severně od Berlína


Steinerova armádní skupina
Když sovětské jednotky na Odře prolomily linii Wotan, dostal 21. dubna Steinerův III. tankový sbor SS (germánský), respektive na jeho základě vytvořená Steinerova armádní skupina, rozkaz, aby v noci zaútočil z oblasti u Eberswalde na jih s cílem obnovení spojení mezi CI. armádním a LVI. tankovým sborem. Hitlerův rozkaz konkrétně nařizoval, aby byla na jih k postavením LVI. tankovému sboru u Werneuchenu vyslána 4. policejní divize tankových granátníků SS, 5. myslivecká divize a 25. divize tankových granátníků. V obranných pozicích měla tyto divize nahradit 3. pěší divize námořnictva. Divize měly s LVI. sborem navázat spojení a za každou cenu ho udržet. Jednotky měly přísný zákaz k ústupu na západ. Za porušení byl nařízen trest smrti zastřelením. Steinerovi měla pomoci skutečnost, že postup polské 1. armády zaostával za postupem sovětské 47. armády. Žukov ale mezeru viděl také a vyslal do ní 7. gardový jezdecký sbor. Navíc se Hitlerův rozkaz rozcházel s reálnou situací na bojišti. 21. dubna již dorazily sovětské jednotky do Bernau. Steinerova skupina nyní dostala za úkol zajistit obranu na linii Finowfurt - Oranienburg - Špandava, přičemž ale nebyl zrušen rozkaz k útoku. Ten měl skupina nyní co nejdříve vést údernými odřady z oblasti Zerpenschleuse podél říšské silnice č. 109 do křídel a týla postupujících sovětských mechanizovaných a tankových svazků. Mezitím do Zehdenicku dorazily první jednotky 3. pěší divize námořnictva a 15. granátnické divize SS (lotyšské č. 1). Steinerova skupina byla také postupně posilována. Nicméně Steiner 22. dubna do útoku nevyrazil. Z Berlína proto dorazil na štáb Skupiny armád Visla netrpělivý dotaz, kdyže Steinerova skupina vyrazí do útoku. Heinrici následně Steinerovi zaslal rozkaz, aby ještě večer zahájil hluboký křídelní protútok proti postupujícím sovětským jednotkám, a nečekal tedy na příjezd dalších posil. Cílem útoku měla být nejprve oblast mezi Wensickendorfem a Wandlitzem, včetně východně od něj se nacházející silniční trasy, poté měly německé jednotky postupovat dále na jih.


Pokusy o útok
Vzhledem k vývoji situace na pravém křídle 1. běloruského frontu nebyl Steinerův předpokládaný útok zcela nesmyslný a bez šancí. 3. úderná armáda a dva sbory 2. gardové tankové armády k němu stály zády, neboť začaly útočit na jih na severní předměstí Berlína. 47. armáda dokonce působial v oblasti severozápadně od Berlína, odkud útočila na jih k Postupimi. Steiner mohl předpokládat, že narazí hlavně na relativně roztažené polské jednotky. 23. dubna ráno tedy jeho jednotky vyrazily do útoku. Ale akce neměla úspěch. Pod tlakem sil 61. armády musel Steiner vyklidit předmostí na jižní straně kanálu. Jednotky polské armády zároveň společně se sovětským jezdectvem překročily kanál u Oranienburgu a vytlačily 3. pěší divizi námořnictva. Steiner žádal o posily. Nějaké obdržel, ale často šlo spíše o papírové jednotky. Některé jednotky zase naopak měly mužstvo ale ne zbraně. Nicméně 25. dubna ráno se Steiner pokusil o další útok na jih, tentokráte z oblasti u Germendorfu, který leří západně od Oranienburgu. Útok směřoval do Špandavy, kde příslušníci Hitlerjugend odhodlaně drželi přechody přes řeku Havolu. Více na jih další jednotky drželi pozice na Teltowském kanálu, i když zde právě 25. dubna začali Sověti s pokusy o jeho přechod. Pokud by se Steinerovi podařilo prorazit přes pozice polské 1. armády a sovětské 47. armády, mohl přes Špandavu otevřít koridor z města. Do poblíž se nacházející Nauenu byl současně přesunut XXXXI. tankový sbor Wenckovy 12. armády. Jenže útok úderné skupiny kolem 25. divize tankových granátníků byl krátce po svém relativně úspěšném začátku odražen aktivní činností polských dělostřeleckých jednotek, které Němce dokázaly přímou palbou zastavit. Ti se pokusili druhého dne obnovit útočnou činnost, avšak bez úspěchu, dokonce museli odrážet protiútoky polských jednotek. Steinerovi nedělala starosti jen polská armáda. Z východu se na jeho postavení opět valila sovětská 61. armáda. Její jednotky zlikvidovaly předmostí u Eberswalde, 27. dubna překročily Hohenzollernský kanál a postupovaly podél něj na západ rovnou do týla Steinerovy skupiny. 29. dubna ráno pravé křídlo armády dorazilo ke kanál Voß. Mezitím jižně od Hohenzollernského kanálu postupovaly jednotky 80. střeleckého sboru, které ve stejné době dosáhly Oranienburgu. Steinerovo postavení už bylo zcela neudržitelné. Jednotky jeho skupiny proto ustoupily k Labi.
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530996 Verze : 5

BOJ O MĚSTO BERLÍN


Úvod


Kdo dorazil do Berlína jako první
Odpověď na otázku, která sovětská jednotka dorazila první do Berlína, závisí na tom, co budeme považovat za jeho hranici. Tradičně byla za jeho okraj brána trasa okružní dálnice, která tvořila hranici tzv. Velkého Berlína. K té se na severovýchodním okraji v šest hodin ráno 21. dubna přiblížily čelní odřady 171. střelecké divize a v 6:30 jí překročil čelní prapor 713. střeleckého pluku této divize západně od křižovatky s říšskou dálnicí č. 2. Berlín byl se svojí rozlohou 880 čtverečních kilometrů jedním z tehdejších největších měst. Od západu na východ měřil 45 kilometrů, ze severu na jih 38 kilometrů. Z této velké rozlohy bylo zastavěno jen patnáct procent plochy. Zbytek tvořily sady a parky. V samotném centru města se nacházel velký park Tiergarten, k němuž přiléhala velká zelená plocha zoologické zahrady. Město se dělilo na dvacet čtvrtí, z nichž čtrnáct bylo vnějších. Zde byla relativně nízká hustota obyvatel, kteří tu žili v nízkoposchodových domech. Okružní železnice vymezovala hranici mezi vnějšími a vnitřními čtvrtěmi. Vnitřní část měst abyla rozdělena do devíti obranných sektorů. Zástavba ve vnitřní části města byla výrazně hustší a její základ představovaly víceposchoďové blokové domy s výrazně tlustšími zdmi, které držely v průměry čtyři až pět pater. Velká část domů již byla více či méně poškozena předchozími nálety spojeneckých bombardérů. Z jiného úhlu pohledu lze tedy až boje o tyto vnitřní čtvrti považovat za skutečný začátek boje o Berlín. Pak by premiantem byl 1. mechanizovaný sbor.


Situace ve městě
V roce 1939 žilo v Berlíně zhruba 4 320 000 osob. Odvody na frontu, ztráty na životech během bombardování a útěk civilistů před frontou toto číslo snížily. Naopak příliv uprchlíků z východu tento úbytek zpomaloval. V lednu 1945 zde žilo 2 900 000 osob. V dubnu 1945 se toto číslo pohybovalo odhadem někde mezi 2 až 2,5 miliony. Berlín byl politickým a finančním centrem Velkoněmecké říše, respektive na jaře 1945 již jen jejích trosek. Město bylo také významným průmyslovým střediskem. Nacházely se zde dvě třetiny elektrotechnického průmyslu, šestina strojírenského průmyslu a dvacítka velkých závodů zbrojního průmyslu, mezi nim např. závod Alkett, který vyráběl stíhače tanků. Velké továrny byly především na předměstích, ve vnitřním městě se nacházely spíše střední a malé podniky. Město bylo také dopravním uzlem. Nacházely se zde významné vodní tepny, sbíhalo se sem patnáct železničních tratí a procházely tudy dvě říšské dálnice. V Berlíně byla třicítka nádraží, více jak 120 stanic a osm velkých seřaďovacích nádraží. Řada těchto tratí vedla po vysokých náspech a ocelových mostech, které překračovaly četné vodní toky v čele s řekou Sprévou. K ní nutno připočíst řeku Havolu a síť plavebních kanálů. Ve městě se také nacházela síť podzemního metra, která měla celkovou délku zhruba 80 kilometrů. Ve městě se nacházely tři mohutné komplexy protivzdušné obrany (I-G, I-N, I-L, II-G, II-L, III-G a III-L), které zároveň sloužily jako kryty pro civilní obyvatelstvo. První komplex se nacházel v parku ZOO, druhý ve Friedrichshainu, třetí v Humboldthainu. Ve městě se také nacházela řada menších nadzemních železobetonových bunkrů.


Obrana města
Od ledna 1945 připravoval obranu města štáb Vojenského okruhu III. Na začátku března byl velitelem města jmenován generálporučík Hellmuth Reymann. Ten měl k dispozici jen 92 praporů volkssturmu a několik menších jednotek, často zbytků na frontě zničených svazků. Dále šlo o různé pevnostní, kulometné, letištní, stavební, dopravní policejní, zajišťovací, výcvikové a podobné jednotky. Město bylo přeměněno v pevnost, tzv. festung. Mnoho domů bylo předěláno na hnízda odporu, ulice byly opatřeny sériově vyráběnými barikádami. Na hlavních tazích byly ponechány průjezdy, které bylo možno uzavřít vozy naplněnými kamením či podobným materiálem. Podobné barikády byly i na přístupech k mostům. Před barikádami byly často položeny miny. Na vybraných místech byly zakopány nepohyblivé tanky či jen jejich věže. Generálporučík Reymann město v rámci omezených možností na obranu připravil, ale nakonec jí nevelel, neboť 23. dubna byl z funkce velitele odvolán. 24. dubna převzal odpovědnost za obranu města generál dělostřelectva Helmuth Weidling, který současně velel LVI. tankovému sboru, který do města právě dorazil. Velitelské stanoviště se nacházelo ve věži PVO v zoo. Divize sboru posíly obranné pozice v jednotlivých sektorech. V severovýchodní části města zaujala pozice 9. paradesantní divize, v jihovýchodní části 11. dobrovolnické divize tankových granátníků SS Nordland, v jižní části Tanková divize Müncheberg, v jihozápadní části 20. divize tankových granátníků a v západní části 18. divize tankových granátníků. Odhady počtu obránců města se dost liší, ale za průměrnou hodnotu lze označit zhruba 100 000 mužů.


23. duben


Severní uskupení
Vojska 3. úderné armády vedla 23. dubna boj v severní a severovýchodní části Berlína. 23. gardová střelecká divize ještě v noci Pankow a postupovala na Reinickendorf. 52. gardová střelecká divize mezitím vyčistila Weißensee. 2. gardová tanková armáda byla přesunuta na severozápad od města. Poté obdržela vlastní útočný prostor ve směru Pankow, Tegel, Siemensstadt, Westend (případně i Charlottenburg a Grunewald), přičemž z ní byl vyčleněn 9. gardový tankový sbor, který působil západně od města. 1. mechanizovaný sbor byl o půlnoci vyveden z bojů u Weißensee a poté se přes Rosenthal probojoval během dne do Wittenau. Současně s ním postupoval po podobné trase 12. gardový tankový sbor, který se do konce dne dostal až k Berlínsko-špandavskému plavebnímu kanálu.


Jihovýchodní uskupení
K překročení Sprévy dostala 5. úderná armáda k dispozici čluny Dněperské flotily, které byly na místo přivezeny na nákladních automobilech a poté spuštěny na vodu. Krátce po půlnoci čluny převezly na druhý břeh první vojáky s průzkumnými úkoly. Během noci pak byly přepraveny čelní odřady 230. a 301. střelecké divize. Jejich přechod kryla dělostřelecká palba. 5. úderné armádě byl ráno přidělen také 11. tankový sbor. Jeho 20. tanková brigáda měla spolu s 1493. samohybným dělostřeleckým plukem podporovat postup 230. střelecké divize 9. střeleckého sboru. 36. tanková brigáda spolu s 1071. lehkým dělostřeleckým plukem měla poskytnout součinnost 89. gardové střelecké divizi 26. gardového střeleckého sboru. A 65. tanková brigáda s 50. těžkým tankovým plukem a 243. minometným plukem měl být podporou pro 60. gardovou střeleckou divizi 32. střeleckého sboru. 1. gardová tanková armáda spolu s 8. gardovou armádou měly obejít město z jihu. Zde jim měly klást odpor zbytky 11. dobrovolnické divize tankových granátníků SS Nordland a části berlínské posádky. K překročení řeky Sprévy dostala 8. gardová armáda k dispozici 273. obojživelný prapor. Během dne se podařilo armádě získat za podpory dělostřelectva předmostí u Adlershofu. Poté byl postaven pontonový most, po němž se začaly přepravovat tanky a samohybná děla. 8. gardová armáda obdržela pro podporu pěchoty 64. gardovou tankovou brigádu od 1. gardové tankové armády. Ta postupovala o kus dále. Ráno překročil její 11. gardový tankový sbor řeku Wuhle a v oblasti Karlshorstu a Oberschöneweide dorazil ke Sprévě. 8. gardový mechanizovaný sbor postupoval po jeho levém boku. 1. gardová tanková armáda měla k dispozici 274. obojživelný prapor. Motopěchota 21. gardové mechanizované brigády ráno překročila Sprévu u Köpenicku východně od jejího soutoku s řekou Dahme. Tu překročila vzápětí na obojživelných strojích a začala vést boj o Adlershof.


Jihozápadní uskupení
Koněvova snaha předběhnout Žukova v závodě o to, kdo bude první v Berlíně, selhala. 3. gardová tanková armáda se zdržela před Zossenem a poté nedokázala překročit z chodu Teltowský kanál. Ve chvíli, kdy již vojska 1. běloruského frontu vedla v severovýchodní oblasti boje v ulicích Weißensee, 3. gardová tanková armáda se na jihozápadě teprve chystala na překročení kanálu. K tomu mělo dojít následujícícho dne ráno. 3. gardovou armádu měly podpořit střelecké divize 28. armády, 48. gardová střelecká divize 6. gardového tankového sboru a 61. střelecká divize 9. mechanizovaného sboru. U kanálu stál také 10. gardový tankový sbor 4. gardové tankové armády, jenž měla podpořit 350. střelecká divize. Sbor měl část sil u kanálu, část sil na cestě k postupimskému Babelsbergu. Obecně lze říci, že jihozápadní uskupení se 23. dubna v relativním klidu připravovalo na bojové operace následujícího dne.


24. duben


Severní uskupení
3. úderná armáda 24. dubna ovládla Reinickendorf a došla k severnímu břehu Berlínsko-špandavského plavebního kanálu v oblasti Lidového parku Rehberge. O půlnoci dva prapory 207. střelecké divize 79. střeleckého sboru kanál překročily a vedly boj o předmostí. 150. střelecká divize odpoledne dostala rozkaz, aby se pokusila najít jiné přepraviště a do konce následujícího dne se probojovat k nádraží, které je jen kilometr od budovy říšského sněmu (dnes se zde nachází hlavní nádraží). I pro 2. gardovou tankovou armádu byl tento den ve znamení bojů o překročení kanálu. Ráno k němu dorazil i 1. mechanizovaný sbor. Když nenašel žádný nezničený most, začal s pokusy o násilný přechod kanálu. Nakonec se to podařilo 19. mechanizované brigádě, která dokázalo vybojovat předmostí a poté ho i udržet. 12. gardový tankový sbor během dne přisunul ke kanálu zbytek svých sil a též začal se snahou o jeho přechod.


Jihovýchodní uskupení
5. úderná armáda nedosáhla 24. dubna výraznějších úspěchů. Útok 26. gardového střeleckého sboru po severním břehu Sprévy západně od Slezského nádraží byl brzy zastaven kvůli silnému německému odporu. 32. střelecký sbor sice měl k dispozici dva mosty, ale cesta na jižní břeh Sprévy byla pod silnou palbou nepřítele. Překračování široké řeky pod stálou a silnou palbou mimo tělesa mostů si vyžádalo nemalé ztráty. Jen 9. střelecký sbor dokázal na druhý břeh Sprévy přesunout své prvosledové divize. Také 1. gardová tanková armáda dosáhla různých výsledků. 8. gardový mechanizovaný sbor ráno u Köpenicku dokončil přechod řeky, zaútočil na severozápad a během dne obsadil Adlershof, Johannisthal, Baumschulenweg a Britz. 11. gardový tankový sbor získal během předchozího dne menší předmostí, ale pokus o přechod hlavních sil sboru a jeho rozšíření byl zmařen přílši silnou nepřátelskou palbou. Sbor byl proto přesměrován na přepraviště 8. gardového mechanizovaného sboru a do konce dne dorazil do Treptowa. Po vybojování předmostí na Sprévě útočila 8. gardová armáda severozápadním směrem. 4. gardový střelecký sbor se přepravil přes předmostí 28. gardového střeleckého sboru, poté měl vést útok směrem k Anhaltskému a Postupimskému nádraží. 29. gardový střelecký sbor měl útočit směrem k letišti Templehof. 28. gardový střelecký sbor měl krýt postup armády z jihu a západu. Přes Sprévu se u Köpenicku přepravila i 7. gardová těžká tanková brigáda, jejíž tanky IS-2 měly poskytnout podporu 29. gardovému střeleckému sboru. Dopoledne se jednotky 8. gardové armády spojily s jednotkami 3. gardové tankové armády v oblasti Schönefeldu. 4. gardový střelecký sbor dorazil ke Kanálu zeměbrany, 28. a 29. gardový střelecký sbor dosáhly Teltowského kanálu.


Jihozápadní uskupení
Pět minut po šesté hodině ranní začala na celém úseku fronty 3. gardové tankové armády silná dělostřelecká příprava. V sedm hodin vyrazila vpřed pěchota, která se vydala překročit Teltowský kanál. Na úseku 9. mechanizovaného sboru kanál překročila 69. mechanizovaná brigáda, proti které ale Němci provedli silné protiútoky, neboť tento úsek vyhodnotili jako nejrizikovější. Brigáda utrpěla těžké ztáty a musela se stáhnout. Dvěma dalším sborům armády se podařilo předmostí vybojovat a udržet. Nejlépe si vedl 6. gardový tankový sbor, jehož 22. gardová motostřelecká brigáda překročila kanál a vybojovala předmostí dostatečné pro vybudování mostu pro přesun těžké techniky. Na úseku 7. gardového tankového sboru byly využity trosky mostu ve Stahnsdorfu. Po něm se podařilo přejet sedmi samohybným dělům SU-76, ale pod osmým se zbytek mostu propadl. Nejlepší situace tedy byla na úseku 6. gardového tankového sboru. Ženisté zde vybudovaly dvě pontonová mostní přepraviště. Jeden most byl v západní a druhý ve východní části Teltowa. Sem byly nasměrovány i dva další sbory 3. gardové tankové armády. Brigády tří sborů se přepravily na severní břeh během dne a v noci na 25. dubna. Jelikož měly mosty nosnost jen zhruba 30 tun, zůstaly těžké tanky IS-2 prozatím v záloze na jižním břehu. Most s dostatečnou nosností byl uveden do provozu až 25. dubna. 6. gardový tankový sbor do konce dne rozšířil předmostí až k železniční trati z Berlína do Postupimi v oblasti Lichterfelde. 62. gardová tanková brigáda a 29. gardová motostřelecká brigáda 10. gardového tankového sboru 4. gardové tankové armády se také pokusil překročit Teltowský kanál, ale úspěchu nedosáhly. Následně byly také nasměrovány na přepraviště sousední armády v Teltowě. Zbylé dvě brigády sboru byly vyslány k Postupimi, avšak byly zastaveny na přístupech k městu.


25. duben


Severní uskupení
Vojska 3. úderné armády vedla boje za rozšíření předmostí na jižním břehu Berlínsko-špandavského plavebního kanálu. 150. střelecká divize se ke kanálu probojovala na jiném místě a v noci na 26. dubna ho překročila. Části 9. tankového sboru byly předány jednotlivým jednotkám pěchoty, jimž měly poskytovat přímou podporu. Na úseku 2. gardové tankové brigády se v průběhu noci na 25. duben Němci opakovaně pokoušeli zatlačit jeden prapor 19. mechanizované brigády z vybojovaného předmostí do plavebního kanálu. Prapor ale všechny útoky odrazil a ráno dokonce přešel do útoku. Předmostí se mu podařilo rozšířit natolik, aby mohlo být zřízeno přepraviště bojové techniky. Hned poté se na jižní břeh přepravil zbytek brigády. Následně byly na toto přepraviště nasměrovány i 219. tanková brigáda a 37. mechanizovaná brigáda. Úspěch 1. mechanizovaného sboru přispěl k úspěchu 12. gardového tankového sboru. Jeho 48. gardová tanková brigáda požila přepraviště 1. mechanizovaného sboru a večer vedla boj o Siemesstadt. Večer se přes stejné přepraviště začaly přesouvat zbylé brigády sboru s výjimkou 34. gardové motostřelecké brigády. Ta překročila kanál naproti Plötzensee, neboť zde našla slabé místo v obraně. Po překročení kanálu brigáda pokračovala dál a dorazila k železničnímu mostu přes Sprévu, který se němečtí ženisté zrovna chystali zničit. Rudoarmějci je zahnali, a získali tak most, který unesl tanky a samohybná děla.


Jihovýchodní uskupení
Na čele postupu 5. úderné armády se držel 9. střelecký sbor. Ten pokračoval v útoku podél západního břehu Sprévy do týla německých sil, jež stály před 32. střeleckým sborem. Ten nedokázal vybojovat a předmostí byl nasměrován na úsek 26. gardového střeleckého sboru. Oba sboru na pravém křídle postoupily jen o půl kilometru, zatímco 9. střelecký sbor na levém křídle urazil necelé tři kilometry. Ráno vyrazily do útoky také jednotky 8. gardové armády. 57. gardová střelecká divize dokázala vybojovat most přes kanál zeměbrany, který Němci nestačili vyhodit do vzduchu. Části 74. a 39. gardové střelecká divize zase překročili Teltowský kanál. Úspěchu dosáhl také 11. gardový tankový sbor 1. gardové tankové armády, jehož 40. gardová tanková brigáda získala přechod přes kanál zeměbrany. Do tohoto bodu pak byly nasměrovány i 44. a 45. gardová tanková brigáda. 8. gardový mechanizovaný sbor překročil severně od Britzu Teltowský kanál.


Jihozápadní uskupení
3. gardová tanková armáda úspěšně rozvíjela útok ve tvaru vějíře ze svého předmostí severně od Teltowa. 7. gardový mechanizovaný sbor útočil na levém křídle, 6. gardový tankový sbor na středu a 9. mechanizovaný sbor na pravém křídle. 7. gardový mechanizovaný sbor během dne vyčistil Eigenherd, Zehlendorf, Schlachtensee a Nikolassee. 6. gardový tankový sbor vyčistil Dahlem a postupoval na Schmargendorf. 9. mechanizovaný sbor kryl jejich postup. V Dahlemu postupovaly i tři brigády 10. gardového tankového sboru 4. gardové tankové armády. Jeho čtvrtá brigáda, 61. gardová tanková brigáda, se stále pokoušela o průlom do Postupimi, avšak stále bez úspěchu. 25. dubna došlo k nepříjemné události, když letectvo 1. běloruského frontu omylem bombardovalo pozice 3. gardové tankové armády. Stovka vojáků byla zabita či zraněna.


26. duben


Severní uskupení
Po překročení Berlínsko-špandavského plavebního kanálu vojska 3. úderné armády na další vodní překážku v podobě Charlottenburského propojovacího kanálu. 150. střelecká divize se po silné dělostřelecké přípravě pokusila v poledne překročit most přes kanál, ale úspěch to nepřineslo. Odpoledne se to nicméně podařilo jednomu pluku 171. střelecké divize. Úspěch ale neměl dlouhého trvání, neboť silné německé protiúdery zahnali rudoarmějce zpět. Železniční most přes Sprévu, který předchozího dne ovládla 34. gardová motostřelecká brigáda 2. gardové tankové armády, byl ráno připraven na přejezd tanků. Jenže tanky projíždějící přes vyvýšený most se staly snadným cílem pro německé dělostřelce. Přechod řeky tak byl odložen na dobu, až padne tma. Rovněž 1. mechanizovaný sbor se pokoušel překročit Sprévu.


Jihovýchodní uskupení
V čele postupu 5. úderné armády zůstal 9. střelecký sbor. 1. gardová tanková armáda rozvíjela útok severozápadním směrem a probíjela se ulicemi Neuköllnu. Čelní odřady 82. gardové střelecké divize 8. gardové armády se v poledne prodraly k věznici severně od letiště Templehof. Po čase k letišti dorazil zbytek divize. Spolu s ní sem došla i 27. gardová střelecká divize.


Jihozápadní uskupení
26. dubna se první části 3. gardové tankové armády probily z předměstí do samotného Berlína. 6. gardový tankový sbor během dne vyčistil Schmargendorf a Rheingau. Jeho 51. gardová tanková brigáda poté ještě dorazila k železniční okružní trati. 9. mechanizovaný sbor postoupil během dne vpřed jen minimálně. 26. dubna začal průlom německé 9. armády z halbského kotle, čemuž musel Koněv věnovat pozornost. K Baruthu byla vyslána 63. gardová tanková brigáda 4. gardové tankové armády spolu s 50., 54. a 96. gardovou střeleckou divizí 28. armády.


27. duben


Severní uskupení
Velitel 3. úderné armády vyměnil velitele 7. střeleckého sboru, ale na nedostatečných výsledcích svazku to nic nezměnilo. 12. gardový střelecký sbor postouil vpřed, ale nešlo o nijak velkou vzdálenost. 79. střelecký sbor byl nasměrován na jiný směr, během dne jeho divize vyčistily jihovýchodní část Siemensstadtu a dorazily k břehům Sprévy. 171. střelecká divize překročila spojovací kanál a připravovala se na útok do Moabitu. Součásti 1. mechanizovaného sboru ráno odrážely německé údery proti předmostí na jižním břehu Sprévy, poté přešly z obrany do útoku. Odpoledne pak ve Westendu navázaly spojení s jednotkami 55. gardové tankové brigády 7. gardového tankového sboru 3. gardové tankové armády. Berlín byl odříznut od Špandavy a soustavy jezer za západním okrajem města. 1. mechanizovaný sbor poté vyrazil do jihozápadní Charlottenburgu. Poté měl pokračovat po Neue Kantstraße k zoologické zahradě a pak po Tiergartenstraße, přičemž část sil měla postupovat od zoo po jižním břehu Kanálu zeměbrany. 12. gardový tankový sbor rovněž překročil Sprévu a hluboko zajel do Charlottenburgu. 2. gardová tanková armáda byla posílena o polskou 2. houfnicovou dělostřelecku brigádu.


Jihovýchodní uskupení
Vojska 5. úderné armády postoupila vpřed a k budově říšského sněmu jim zbývalo zhruba dva a půl kilometru. Gardisté z 1. gardové tankové armády a 8. gardové armády odpoledne dorazily k železničnímu uzlu jižně od Anhaltského a Postupimského nádraží. Žukov poté Katukovovi nařídil, aby 11. gardovým tankovým sborem podporovaným 274. praporem zvláštního určení překročil Kanál zeměbrany mezi Postupimským nádražím a Viktoriastraße a postupoval směrem k říšskému sněmu, který měli gardisté dobýt. Paradoxně tak měli minout vůdcův bunkr a zaútočit na budovu se spíše symbolickým významem. 8. gardový mechanizovaný sbor měl dobýt jihozápadní část parku Tiergarten a navázat spojení s jednotkami 2. gardové tankové armády. Jednotky 8. gardové armády v čele s 82. gardovou střeleckou divizí a 7. gardovou tankovou brigádou mezitím dorazily ke kanálu jižně od Anhaltského nádraží. Vodoteč se jim ale překročit nepodařilo.


Jihozápadní uskupení
3. gardová tanková armáda se pomalu prokousávala přes německá hnízda odporu vpřed. 6. gardový tankový sbor se zbytkem sil prodral k železniční okružní trati, ale postoupit za ní nedokázal. Ani 10. gardovému tankovému sboru 4. gardové tankové armády se nevedlo lépe. 61. gardová tanková brigáda bojovala briága se pokoušela prorazit k Postupimi, ale ani ona úspěch nezaznamenala. 63. gardová tanková brigáda spolu s 350. střeleckou divizí operovala kolem ostrova Wansee, ale překročit kanál a obsadit ostrov se jí nepodařilo. 9. mechanizovaný sbor vjel do Friedenau a postoupil k Hauptstrasse. K budově říšského sněmu mu zbývalo osm kilometrů. 7. gardový tankový sbor mezitím postupovala na sever vstříc jednotkám 2. gardové tankové armády. Nebezpečí průlomu Němců z halbského kotle Rybalka přinutila odeslat 71. mechanizovanou brigádu do Sperenbergu. 16. samohybná dělostřelecká brigáda a 57. gardový těžký tankový pluk zůstaly pro jistotu v oblasti okružní dálnice.


28. duben


Severní uskupení
3. úderná armáda 28. dubna vedla především boje v Moabitu. Divize 79. střeleckého sboru ho během dne vyčistily a došly ke břehu Sprévy. 7. střelecký sbor nedokázal postoupit a o moc lépe si nevedl ani 12. gardový střelecký sbor. Sbory 2. gardové tankové armády postupovaly na západ k Tiergarten. Kolem Bismarckstraße sovětští tankisté 219. tankové brigády 1. mechanizovaného sboru narazili na silnou palbu ze zakopaných tanků. Brigáda místo raději obešla. Později byly zakopané tanky vyřazeny 35. mechanizovanou brigádou. 12. gardový tankový sbor večer dorazil ke Kanálu zeměbrany poblíž zoologické zahrady.


Jihovýchodní uskupení
Vojska 5. úderné armády postupovaly stále vpřed, přičemž si nejlépe vedl 9. střelecký sbor. Armádě byly toho dne podřízeny dva oddíly 305 mm houfnic, které měly palbou z oblasti Lichtenbergu pomoci s likvidací hnízd odporu v zodolněných budovách. 11. gardový tankový sbor 1. gardové tankové armády nedokázal uskutečnit rychlý průlom k říšskému sněmu. 40. gardová tanková brigáda s jedním praporem 27. gardové motostřelecké brigády v poledne dorazila ke kanálu u Flottwellstraße. Narazila zde ale na odpor, který přemohla až pozdě večer. Následný pokus o přechdo kanálu ale nebyl pro silný německý odpor úspěšný. O něco lépe si vedly 44. a 45. gardová tanková brigáda spolu s dvěma prapory 27. gardové motostřelecké brigády. Těm se pdoařilo kanál překročit a večer sváděly boje v oblasti východně od Anhaltského nádraží. Za nimi postupovaly divize 29. gardového střeleckého sboru 8. gardové armády. Ty poté vstoupily do boje o Anhaltské a Postupimské nádraží. 8. gardový mechanizovaný sbor postupoval k parku u zoologické zahrady, přičemž na konci dne byl již jen půl kilometru od cíle.


Jihozápadní uskupení
Sbory 3. gardové tankové armády byly posíleny o pěchotu 20. střeleckého sboru 28. armády. Pozdě večer předchozího dne dostaly za úkol plně ovládnout jihozápadní část Berlína a dojít ke Kanálu zeměbrany. 9. mechanizovaný sbor měl zaútočit společně s 61. střeleckou divizí na sever ke Kanálu zeměbrany. 6. gardový tankový sbor měl spolu se 48. gardovou střeleckou divizí postupovat ke stanici Schmargendorf, Pruskému parku, Wielandstraße a do konce dne dorazit ke Kanálu zeměbrany. 7. gardový tankový sbor obdržel rozkaz postupovat společně s 20. střeleckou divizí směrem na Zoologickou zahradu. Ráno skutečně po dělostřelecké přípravě sbory vyrazily vpřed. Na severním křídle útočil ze západu na východ 7. gardový tankový sbor. Jeho 55. gardová tanková brigáda překročila železniční křižovatku Westkreuz, 23. gardová motostřelecká brigáda svdáděla boje o stanici Halensee. Na středu postupoval 6. gardový tankový sbor. Dosáhl nicméně jen částečných úspěchů. 52. gardová tanková brigáda nedokázala postoupit u stanice Hohenzollerndamm, 51. a 53. gardová tanková brigáda sice postoupily o kus dále, avšak jen na Berlinerstraße. Úspěšnější byl 9. mechanizovaný sbor, jenže jeho postup přivodil třenice. Koněv požádal Žukova, aby upravil rozkazy pro Čujkova a Katukova, neboť postup jejich armád podél jižního břehu Kanálu zeměbrany se křížil s postupem Rybalkovovy 3. gardové tankové armády, především tedy s předpokládanou trasou postupu 9. mechanizovaného sboru. Žukov mu odmítl vyhovět a obrátil se na Stalina, aby buďto vymezil linii postupu, nebo dal tuto pravomoc Žukovovi. V tu chvíli již stála 150. střelecká divize 3. úderné armády na břehu Sprévy Moltkeho mostu, takže měla budovu říšského sněmu na dohled. To vzali v úvahu zřejmě i v Moskvě. Krátce po Žukovově žádosti totiž dorazila odpověď Stavky, která rozhraničovací linii posunula více na severozápad, čímž definitivně odřízla Koněva od říšského sněmu.


29. duben


Na 29. dubna nařídil Žukov všeobecný úder na německé jednotky obklíčené v oblasti Tiergarten, respektive jihozápadně a severovýchodně od ní, který měl následovat silnou dělostřeleckou přípravu.


Severní uskupení
3. úderná armáda vyrazila k říšskému sněmu. V prvním sledu 79. střeleckého sboru postupovaly 150. a 171. střelecká divize, jimž poskytovaly přímou podporu 23. tanková brigáda s tanky T-34, 85. tankový pluk s tanky T-34 a IS-2, 1203. samohybný dělostřelecký pluk se stroji SU-76 a 351. těžký samohybný dělostřelecký pluk, který měl v sestavě samohybky ISU-152. Již v noci na 28. dubna někteří příslušníci 171. střelecké divize překročili Sprévu a již byli méně jak kilometr od budovy. Pro dobytí této pozice bylo ale nutno získat pevný přechod řeky. Cílem tedy byl Moltkeho most. Ten chtěl velitel 79. střeleckého sboru obsadit v noci na 29. dubna. Provést to měli opět vojáci 171. střelecké divize, kteří měli řeku překonat ještě severovýchodně od mostu. Po zajištění mostu pak měli obsadit východní část budovy říšského sněmu. 150. střelecká divize měla obsadit západní část budovy. Přechod Sprévy měla usnadnit silná dělostřelecká podpora. Přímou palbu měly poskytnout tři baterie 1957. stíhacího protitankového dělostřeleckého pluku, tři houfnice z 86. houfnicové brigády a devět děl od 328. dělostřeleckého pluku. Nepřímou palbu měl zajistit necelý oddíl 328. dělostřeleckého pluku, s čímž mu měly pomoci prostředky divizního a sborového dělostřelectva. Jednalo se o dvě baterie 86. houfnicové brigády, jednu baterii 124. těžké houfnicové brigády velké mocnosti, oddíl 50. minometného pluku a oddíl raketometů. Po půlnoci 29. dubna vyrazil pod krytem dělostřelecké a minometné palby vpřed 380. střelecký pluk 171. střelecké divize, jemuž se podařilo obsadit Moltkeho most a budovu jihovýchodně od něj. Na nové pozici pluk zaujal obranné postavení. Dlouho ale v klidu nevydrželi. Po chvíli přišel rozkaz k dalšímu postupu. Ten zajišťoval 756. střelecký pluk 150. střelecké divize spolu s 380. a 525. střeleckým plukem 171. střelecké divize. Ve tři hodiny odpoledne se rudoarmějci pokusily o zteč budovy říšského sněmu, ale byli odraženi. První pokus tedy nevyšel. Sověti přitáhli děla, ale ani další pokus krátce před půlnocí nevyšel. Vše navíc komplikovala německá palba z budovy Krollovy opery. Na druhou stranu se rudoarmějcům podařilo obsadit budovu ministerstva vnitra. 3. úderná armáda mezitím také dostala posilu v podobě 38. střeleckého sboru od 33. armády. Sbor dostal rozkaz, aby druhého dne postupoval podél Fehrbelliner Straße. 34. gardová motostřelecká brigáda 12. gardového tankového sboru 2. gardové tankové armády v noci na 29. dubna obsadila použitelný most přes Kanál zeměbrany, čímž zajistila možnost jeho rychlého přechodu. Sbor pak ráno 29. dubna rozšiřoval předmostí. Sousednímu 1. mechanizovanému sboru se kanál překročit nepodařilo.


Jihovýchodní uskupení
Jednotkám 5. úderné armády chybělo k říšskému sněmu půldruhého kilometru. Necelých tři sta metrů za budou se již blížila vojska 3. úderné armády. Velitel 1. gardové tankové armády svým sborům nařídil, aby jednak vyčistily park Tiergarten, jednak navázaly spojení s 2. gardovou tankovou armádou. 8. gardový mechanizovaný sbor do večera dokázal postoupit k Budapester Straße, pak narazil na silný odpor, který Němci vedli ze zoologické zahrady. V ní se navíc nacházela střelecká věž Flakturm I-G, která odolávala i palbě 152 mm děl. Boje zde pokračovaly i v noci. Mezitím 11. gardový tankový sbor dorazil k oblasti vládních budov. 40. gardová tanková brigáda ale ani nyní nedokázala překročit Kanál zeměbrany. Odpor zde zbytky Pluku tankových granátníků SS 24 Danmark ze sestavy 11. dobrovolnické divize tankových granátníků SS Nordland kladly takový, že tato část sboru byla přesunuta více na západ k Tiergarten. 44. a 45. gardová tanková brigáda pokračovaly v bojích u Anhaltského nádraží. Spolu s 82. gardovou střeleckou divizí 8. gardové armády zde působila 7. gardová těžká tanková brigáda. Těm se bránil prapor 11. dobrovolnické divize tankových granátníků SS Nordland a prapor 33. granátnické divize Waffen-SS Charlemagne (francouzské č. 1).


Jihozápadní uskupení
Po překresení hranic působnosti jednotlivých frontů zůstalo před 3. gardovou tankovou armádou 28. dubna večer již jen několik čtverečních kilometrů Wilmersdorfu. 9. mechanizovaný sbor měl postupovat na severovýchod.


30. duben


Severní uskupení
V průběhu noci na 30. dubna Sověti k budově přitáhly dělostřelectvo velké mocnosti za účelem vedení přímé palby. Ráno byly k dalšímu útoku připraveny 380. a 525. střelecký pluk 171. střelecké divize spolu se 756. a 674. střeleckým plukem 150. střelecké divize. Jednotky 207. střelecké divize měly současně obsadit Krollovu operu, což bylo důležité pro zajištění křídla a týlu jednotek útočících na sněm. V 11:30 skončila dělostřelecká příprava a pak pokračovala krycí palba, která umožnila jednotkám, které vyrazily do útoku, překročit v poledne protitankový příkop před budovou. Ve 13:30 začala další dělostřelecká příprava, která již směřovala přímou palbou na samotnou budovu. Na německé obránce pálily tři baterie 1957. stíhacího protitankového dělostřeleckého pluku, dvě baterie 328. dělostřeleckého pluku, jedenáct děl dělostřelectva 674. střeleckého pluku a několik houfnic velkých ráží. K nim se přidaly i tanky a samohybná děla. Ve 14:20 se 1. prapor 380. střeleckého pluku kapitána Samsonova a 1. prapor 525. střeleckého pluku kapitána Neustrojeva ze sestavy 171. střelecké divize prorvaly do budovy a v okně vyvěsily vlajku vítězství. Pět minut poté se dovnitř dostali i příslušníci 756. a 674. střeleckého pluku 150. střelecké divize. V tu chvíli byla vyvěšena sovětská vlajka na střeše budovy. Boj ale pokračoval dál. Ve 21:30 zavlála rudá vlajka na kupoli budovy. Mezitím sbory 2. gardové tankové armády postoupily na okraj parku Tiergarten. Sověti, především 12. gardový tankový sbor, zde vedli prozatím neúspěšný boj o železniční stanici. Na pomoc sovětským tankistům byla večer vyslána polská 1. pěší divize, která měla postupovat podél Charlottenburger Chaussee (dnes Straße des 17. Juni), která tvoří osu parku Tiergarten ze západu na východ. Ani večer se ale sovětským a polským jednotkám nepodařilo stanici Tiergarten dobýt. Mezitím na jihozápadní okraj parku útočil 1. mechanizovaný sbor.


Jihovýchodní uskupení
Postup 5. úderné armády se v podstatě zastavil. Jen 26. gardový střelecký sbor postoupil vpřed o necelý kilometr. 1. gardová tanková armáda se soustředial na obsazení parku zoologické zahrady. Úkol připadl především 11. gardovému tankovému sboru, který do té doby bojoval u říšského kancléřství. 8. gardový mechanizovaný sbor dopoledne spolu s 39. a 88. gardovou střeleckou divizí po dělostřelecké přípravě a za pomoci náletu letectva začal s útokem do parku zoologické zahrady z jihu. Odpoledne byli rudoarmějci v jižní části parku. Věž PVO se držela. 11. gardový tankový sbor se soustředil v Parku Jindřicha V. s úkolem vést úder podél jižního břehu Kanálu zeměbrany a poté společně s 8. gardovým mechanizovaným sborem vyčistit oblasti parku zoo a získat předmostí na severním břehu kanálu. Jeho brigády toho dne bojovaly hlavně s barikádami na Lützowstraße.


Jihozápadní uskupení
3. gardová tanková armáda pokračovala v tlaku na německé obránce v Schönebergu a Wilmersdorfu. 9. mechanizovaný sbor dvěma brigádami vyrazil ke stanici Savigny, přičemž zlikvidoval několik hnízd odporu. Jemu vstříc postupovaly dvě brigády 7. gardového tankového sboru spolu s 20. střeleckou divizí. 23. gardová motostřelecká brigáda obsadila stanici Halensee, ale dále již postoupit nedokázala. 6. gardový tankový sbor tohoto dne vpřed nepostoupil.


1. květen


Jednání
Ve 23:30 dorazil k přední linii 102. gardového střeleckého pluku 35. gardové střelecké divize parlamentář podplukovník Seifert. Jeho úkolem bylo dohodnout se sovětskou stranou, kdy a kde by mohl frontu přejít náčelník OKH generál Hans Krebs. Tak se stalo a ve 3:00 k Sovětům dorazil generál Krebs a náčelník štábu LVI. tankového sboru plukovník von Dufving. Na štábu 35. gardové střelecké divize se setkali se zástupcem velitele armády generálporučíkem Duchanovem a náčelníkem zpravodajského oddělení štábu podplukovníkem Gladkijem. Krebs jim sdělil, že má důležitou zprávu od Goebbelse a Bormanna. Následně byl odvezen na stanoviště generála Čujkova. Zde Krebs předložil tři dokumenty - plnou moc k jednání, seznam členů nové vlády a nového velení podle Hitlerovy závěti a text zprávy od Goebbelse s Bormannem pro Stalina. V textu bylo uvedeno, že Hitler dobrovolně ukončil svůj život a Německo nyní spravují Goebbels, Bormann a Dönitz. Bormann měl navázat spojení se Stalinem, což měl být základ pro mírová jednání dvou stran, které utrpěly největší ztráty. Čujkov uvedl, že k takovým jednáním nemá zplnomocnění a požaduje bezpodmínečnou kapitulaci. Krebs odvětil, že o takových věcech může rozhodnout jen Dönitz a navíc by to znamenal faktickou likvidaci nové vlády. Čujkov seznámil se situací Žukova a ten si vyžádal od Krebse odpovědi na dva dotazy. Jednak chtěl vědět, kde se nachází Hitlerovo tělo, jednak ho zajímalo, zda se Němci se stejnou žádostí obrátili i na Američany a Brity. Podle Krebse bylo Hitlerovo tělo na základě jeho přání ihned zpopelněno. S Američany a Brity jednání nebyla, protože s nimi není spojení. Žukov také potvrdil požadavek bezpodmínečné kapitulace. Krebs na to uvedl, že budou bojovat do posledního muže. Před odchodem si Krebs vyžádal sovětské návrhy. Ti je shrnuli do čtyř bodů. Žádali okamžitou a bezpodmínečnou kapitulaci. Všem vojákům zaručovali zachování života, raněným lékařskou pomoc a důstojníkům zachování osobních chladných zbraní. Členové vedení státu se neměli stát válečnými zajatci. Členům vlády bude umožněno navázat spojení s Dönitzem, aby se Němci mohli obrátit na vlády SSSR, USA a Velké Británie s žádostí o zahájení mírových rozhovorů. Sověti ale nezaručovali, že tyto rozhovory budou zahájeny. Německá strana poté návrhy prostřednictvím zprávy od Goebbelse a Bormanna odmítla. Spojení bylo přerušeno a Krebs se poté zastřelil.


Severní uskupení
Nad budovou říšského sněmu sice vlála rudá vlajka, ale budova nebyla plně v sovětských rukou. Ve sklepích se nacházela zhruba půldruhá tisícovka Němců. Ti se pokusili o proražení do hlavního sálu, ale byli zahnáni zpět. Nicméně vzdorovali až do 2. května, kdy se v rámci kapitulace vzdali 756. střeleckému pluku 150. střelecké divize. 2. gardová tanková armáda sváděla těžké boje západně od Tiergarten. 12. gardový tankový sbor se pokusil pod příkrovem silné kouřové clony dobýt stanici Tiergarten. V noci na 1. května byl přisunut 9. gardový tankový sbor. Ráno se shromáždil v Siemensstadtu a odpoledne se v severovýchodní části Charlottenburgu připravoval na vpád do parku Tiergarten, což se ráno následujícího dne podařilo.


Jihovýchodní uskupení
Jelikož rozhovory selhaly, pokračoval 1. května ráno útok. Po dělostřelecké přípravě vyrazil před jedenáctou hodinou 4. gardový střelecký sbor do útoku a překročil Kanál zeměbrany jižně od říšského kancléřství. 47. gardová střelecká divize útočila podél Potsdamer Straße směrem k vládním budovám.


Jihozápadní uskupení
1. května vojska 3. gardové tankové armády takřka úplně vyčistila Wilmersdorf a Halensee. Na konci dne se zde Němci bránili již jen na zhruba jednom čtverečním kilomteru.


2. květen


Pokusy o únik z obklíčení
V noci z 1. na 2. větna se velká část obránců centra města pokusila probít z obklíčení. Pokusy byly uskutečněny na třech místech, ale úspěšný byl jen ten, který vedl přes Charlottin most do Špandavy. Většina těch, kteří se tudy dostali z města ale byla záhy zabita či zajata sovětskými jednotkami, které zajišťovaly vnější obklíčení města. Jedním z míst, kde se větším skupinkám prorazit nepodařilo byl Weidendammerský most, kde nepomohlo ani nasazení jednoho tanku Tiger, neboť ten byl záhy vyřazen sovětskými dělostřelci. Mezi jednotlivci, kterým se zde podařilo proklouznout byl Martin Bormann a Artur Axmann. Prvně jmenovaný se ale zřejmě nedostal dále než ke Štětínskému nádraží, v jehož okolí zřejmě přišel o život.


Jednání o kapitulaci
Generálu Weidlingovi bylo od počátku jasné, že snaha ubránit Berlín je vzhledem k celkové situaci marná. Náčelník štábu generál Krebs mu 1. května po návratu z jednání se Sověty oznámil, že ti požadují bezpodmínečnou kapitulaci. 8. gardová armáda se v tu chvíli nacházela pár bloků od říšského kancléřství. Weidling svolal 1. května pozdě večer příslušníky štábu sboru a pracovníky obrany města, aby se společně poradili o dalším postupu. Všichni souhlasili s Weidlingovým názorem, že je nesmyslné dále klást odpor stejně jako pokoušet se o průlom z kotle. V noci tedy Weidling vyslal plukovníka von Dufvinga za Sověty jako parlamentáře s návrhem na ukončení německého odporu. Plukovník jednal se zástupcem velitele 47. gardové střelecké divize plukovníkem Semčenkovem a náčelníkem politického oddělení podplukovníkem Nikolajevem. Ti se zajímali o tom, jak rychle je možno zajistit odzbrojení sboru a jeho organizovaný přechod do zajetí. Von Dufving uvedl, že tak tři až čtyři hodiny. Mělo se tak stát ještě za tmy, protože Göbbels nařídil střílet do těch, kteří by se chtěli vzdát. Plukovník se tak k Weidlingovi vracel s návrhem na odzbrojení a přechod do zajetí do 7:00 ráno 2. května na dohodnutém místě, přičemž Weidling a jeho štáb tak měli učinit již v 6:00.


Kapitulace
Weidling ve stanovený čas skutečně dorazil a vzdal se. Poté byl převezen na stanoviště generála Čujkova, který se ho zeptal, zda je velitelem obrany města, zda se vzdávají všechny jednotky ve městě nebo jen LVI. tankový sbor a co ho přimělo k tomu, aby se vzdal. Weidling uvedl, že je sice velitelem obrany města, ale každý sektor má svého velitele, s nimiž on nemá spojení, tudíž hovoří spíše je za svůj sbor. Rozhodnutí o kapitualci učinil sám bez konzultace s Göbbelsem. Důvodem byla nesmyslnost dalšího odporu. Na návrh Sokolovského Weidling společně s náčelníkem obrany města plukovníkem Refiorem sestavili rozkaz podřízeným jednotkám. V něm bylo uvedeno, že Hitler je mrtev, není dostatek munice a těžkých zbraní, každá další hodina boje jen zvyšuje utrpení civlistů a raněných. Každý další padlý voják už by byl jen zbytečnou obětí. Na konci rozkazu Weidling vyzval všechny k zastavení odporu. Rozkaz byl poté vyhlášen tlampači. Rozkaz se postupně dostával k jednotlivých jednotkám a vojákům. Do večera 2. května organizovaný odpor skončil, dále již bojovali jen menší skupinky, které byly postupně zlikvidovány. Většina vojáků a důstojníků, ale během dne odešla do zajetí.
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#530998 Verze : 16

Zdroje:




Literatura:
BAHM, Karl: Berlin 1945. The Final Reckoning, 2001
BATTISTELLI, Pier Paolo: Panzer Divisions 1944-45, 2009
BEEVOR, Antony: Berlin: The Downfall 1945, 2007
ANTILL, Peter: Berlin 1945: End of the Thousand Year Reich, 2005
ISAJEV, Alexej V.: Sraženija v logove zverja, 2007
TISSIER, Tony Le: SS Charlemagne: The 33rd Waffen-Grenadier Division of the SS, 2010
TISSIER, Tony Le: Race For The Reichstag: The 1945 Battle for Berlin, 2010
TISSIER, Tony Le: Slaughter at Halbe: The Destruction of Hitler's 9th Army, 2007
TISSIER, Tony Le: Siege of Kustrin 1945: Gateway to Berlin, 2009
TISSIER, Tony Le: With Our Backs to Berlin: The German Army in Retreat 1945, 2013
TULLY, Andrew: Berlin: The Story of a Battle, 1963
ZIEMKE, Earl F.: Stalingrad to Berlin: The German Defeat in the East, 2002


Internet:
www.bbc.co.uk
http://echo.msk.ru/programs/victory/697626-echo/
www.xixcorps.nl
sti.clemson.edu
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Berlin
URL : https://www.valka.cz/Bitva-o-Berlin-1945-t116264#531066 Verze : 7
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více