Až příliš podezřelý atentát

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 33.355

Muž menší postavy s pleší sahající až k temeni právě domluvil. Ještě jednou přehlédl dav, oblékl si kabát a vydal se směrem ven z budovy. Necelých deset metrů od dveří na něho čekal automobil s řidičem. Všude kolem byla spousta lidí. Jedna z žen se k němu přitočila a žádala ho o pomoc. Několik dalších rukou otevíralo dveře automobilu, aby mohl nastoupit. Vtom práskly tři výstřely. Nevyšší stranický představitel Ruské sovětské federativní socialistické republiky Vladimir Iljič Lenin se zhroutil k zemi.

Jen o několik minut později byla jako atentátnice zadržena eserka Fanny Kaplanová. O čtyři dny později ji v Kremlu v tichosti popravili. Na první pohled by se mohlo zdát, že všechno bylo v pořádku – po spáchání zločinu následoval trest. Problém byl ale v tom, že domnělá atentátnice byla usmrcena bez zasedání soudu a vynesení rozsudku. Neuvěřitelné diletantství při vyšetřování tohoto případu a jeho zpolitizování přináší i po 94 letech až příliš mnoho nejasností.

Nekompromisní dobrodinec

Reklama

Ze všeho nejdříve se ale podívejme na dva hlavní aktéry. Vůdce ruských bolševiků Vladimir Iljič Uljanov je nejspíš naší veřejnosti dostatečně znám, a tak jen v krátkosti připomeňme, že nejvíce jeho život ovlivnil rok 1887, kdy byl jeho starší bratr odsouzen k trestu smrti za atentát na ruského cara Alexandra III.

Lenin nastoupil na právnickou fakultu v Kazani, záhy z ní byl ale pro politické aktivity vyloučen. Přesto se mu podařilo školu v Petrohradě dálkově dokončit. Namísto povolání právníka se ale věnoval politice a marxistické propagandě. Po rozkolu Sociálně demokratické strany Ruska v roce 1903 se stal vůdcem bolševiků. Jeho přátelé o něm tvrdili, že oplýval neobyčejnou dobrotou a laskavostí, ve straně ale prosazoval tvrdou disciplínu a proti svým nepřátelům vystupoval nekompromisně.


O zobrazení atentátu na Lenina se pokusilo několik sovětských umělců.

Ještě před válkou odešel do zahraničí. Žil ve Finsku, v Praze a ve Švýcarsku. Známa je jeho cesta společně s dalšími bolševiky v údajně zapečetěném vlaku přes Německo a Skandinávii do Petrohradu v dubnu 1917. Němci ji zorganizovali v naději, že by mohla v Rusku způsobit nestabilitu a pomoci jim tak vyhrát válku. Dřív, než se v listopadu 1917 Lenin definitivně ujal moci, musel po neúspěšném pokusu o převrat v červenci na nějakou dobu zmizet ve Finsku. První pokus o atentát na něho byl spáchán již v lednu 1918.

Anarchistka s bombou

Fanny Kaplanová, původně Roitmanová, byla rovněž známá pod křestním jménem Dora. Pocházela z židovské učitelské rodiny, která se počátkem 20. století přestěhovala z Volyňské gubernie do Kyjeva. Zde zažila pogromy na Židy, následně ji velice rychle ovlivnily revoluční myšlenky – začala se angažovat v anarchistickém hnutí. V roce 1906 se v pouhých 16 letech zapojila do přípravy atentátu na místního generálního gubernátora Suchomlinova. Amatérsky vyrobená bomba jí ale předčasně explodovala v rukách a vážně ji zranila – Fanny Kaplanová částečně oslepla. Byla zatčena a odsouzena k trestu smrti. Ten byl ale s ohledem na to, že se jednalo o mladistvou, změněn na doživotní žalář.

V akatujském vězení se velice sblížila s další revolucionářskou a atentátnicí Marií Spiridonovou. Od radikálních anarchistických myšlenek přešla na ideologii sociálních revolucionářů, tzv. eserů. Po únorové revoluci v roce 1917 a nastolení prozatímní vlády byla společně s dalšími politickými vězenkyněmi 8. března propuštěna. Pobyt ve vězení jí ale podlomil zdraví – trpěla nesnesitelnými bolestmi hlavy, zrak se jí neustále zhoršoval.

Reklama


Fanny Kaplanová krátce před atentátem v roce 1918

Po propuštění žila několik týdnů v Moskvě, kde se seznámila s Dmitrijem Uljanovem, který jí doporučil charkovskou oční kliniku doktora Giršimana, na které prodělala úspěšnou operaci. I tak se jí ale zrak zcela nevrátil. Rozeznávala pouze siluety postav a byla schopna se orientovat v místnosti. Odjela se doléčit na Sevastopolu, kde zároveň vedla kurzy pro dělníky. Po říjnové revoluci v roce 1917 došlo k zásadním politickým rozepřím mezi bolševiky a esery. Z tohoto politického kolotoče dějin se Kaplanová vrátila do centra ruského dění, do Moskvy.

Střelba na mítinku

K atentátu, který měla spáchat Kaplanová, došlo 30. srpna 1918. Ten den byl pátek a v moskevských továrnách se konaly pravidelné mítinky. Jeden z nich se měl uskutečnit v Michelsonově zbrojním závodě. Že zde bude hovořit právě Lenin, bylo od jistého okamžiku veřejným tajemstvím. Pro nás může být zajímavé, že si jako námět své řeči vybral československé legie a nutnost nasazení všech dostupných prostředků proti nim.

Podle jedné z verzí Lenin v pět hodin povečeřel ve svém bytě v Kremlu a zhruba v šest odjel automobilem na chlebovou burzu, kde měl přednést svou první řeč. Ještě před ním zde ale vystoupilo několik řečníků, takže se odsud dostal až kolem osmé hodiny večer, na Michelsonův závod tedy přijel se značným zpožděním. V oficiální verzi je čas atentátu posunut o dvě hodiny dopředu, tedy do doby, kdy v Moskvě onoho pozdního léta bylo ještě světlo. Mělo to svůj důvod – poloslepá Kaplanová by ve tmě nebyla schopna zamířit a vystřelit.

Osobní řidič Stěpan Gil zavezl Lenina přímo na nádvoří závodu. Ten na nic nečekal a rovnou vyběhl do objektu granátového cechu. Nikdo z vedení závodu ho nepřišel na dvůr přivítat, nečekali ho zde pořadatelé ani případná ochranka. Mluvil téměř hodinu, pak ještě odpovídal na dotazy. Stejně rychle, jak se na mítink dostavil, z něho i odešel. Řidič okamžitě poté, co přivezl Lenina, otočil vůz a přistavil ho asi deset metrů od vrat továrny. V době, kdy čekal na řečníka, k němu údajně přistoupila neznámá žena, ve které později poznal Fanny Kaplanovou. Zeptala se ho, zda přivezl Lenina. On jí odpověděl, že někoho přivezl, ale neví koho. Poté se měla Kaplanová jen usmát a prohodit, že je to divné, když neví, koho veze.


Vladimir I. Lenin

Ještě dříve, než vůdce ruských bolševiků stačil nasednout do automobilu, ho oslovilo několik osob. Někteří lidé se s ním chtěli jen pozdravit, podat mu ruku. Jedna žena si právě stěžovala, že na železnici dochází ke konfiskaci převáženého chleba. V tom ale práskly tři výstřely a Lenin se sesunul k zemi. Lehké zranění utrpěla i Popová.

Střely Lenina zasáhly na krku, poranily klíční kost a rameno. Měl se ještě zeptat, zda zadrželi toho muže, co po něm střílel. Přímo na závodě ho ošetřil zdravotník Safronov, rány mu převázal kousky košile. Pak ho položili na zadní sedadlo automobilu a řidič ho odvezl do Kremlu, teprve pak byli přivolání lékaři. Pokud byla ale jeho zranění opravdu vážná, je zvláštní, že ho řidič nejdříve neodvezl do některé z nemocnic, které byly blíže.

Střílel muž, nebo žena?

V tom, co se dělo pak, se výpovědi rozcházejí. V každém případě nastal obrovský zmatek. Někteří lidé v obavách o svůj život prchali pryč, jiní se zase drali na místo činu. Řidič Gil údajně viděl, jak se z davu vysunula ženská ruka s browningem. Nestačil ale už zasáhnout. Vytáhl pistoli a chtěl pronásledovat atentátnici. Pak si ale uvědomil, že se Lenin sesunul k zemi, a tak se vrátil k němu. O něco později se na ně údajně řítil námořník, který měl pravou ruku v kapse a něco v ní svíral. Řidič zakryl svým tělem Lenina a vykřikl: „Stůj, nebo budu střílet!“ Poté námořník odbočil doleva a zmizel ve vratech.

Reklama


O tom, že Lenin se po atentátu až příliš rychle zotavil, svědčí i tato fotografie ze 7. listopadu 1918, kdy odhaloval prozatímní památník Marxe a Engelse

Kaplanovou zatknul pomocník vojenského komisaře 5. moskevské pěší divize Sergej Batulin. Ten přiznal, že atentátnici neviděl. Poté, co vykřikl: „Zadržte člověka, který střílel na Lenina!“ vyběhl na Serpuchovu ulici, po které různými směry utíkali vyděšení lidé. Ze všeho nejdříve si všimnul dvou prchajících děvčat a vyrazil stejným směrem. Pak ho zaujala zvláštní žena s deštníkem a zavazadlem v ruce. Budila dojem, jako by se snažila uniknout pronásledovatelům. Zeptal se jí, jak se sem dostala a ona odpověděla: „Co je vám do toho!“ Tak ji zadržel, prohlédl její věci a nařídil, aby šla s ním.

Ještě na ulici někdo z davu údajně poznal v této ženě člověka, který střílel na Lenina. Rozzuření lidé se na ni chtěli okamžitě vrhnout a lynčovat ji přímo na místě.

Rekonstrukce bez účastníků

Fanny Kaplanová byla po zadržení převezena do budovy Moskevského vojenského komisariátu. Zde byla provedena její důkladná prohlídka a uskutečnil se také první výslech. Během něho se Kaplanová přiznala k tomu, že střílela na Lenina, což zdůvodnila tím, že zaprodal socialismus. Po skončení výslechu a podepsání protokolu byla Kaplanová převezena do vězení Ljubjanka. Zde ji podrobili ještě několika výslechům.

Další vyšetřování ale bylo vedeno velice povrchně. Například nebyl nikdy vyslechnut sám Lenin. Ohledání místa činu se uskutečnilo až 2. září 1918, kdy už veškeré stopy, které zde zůstaly, nenávratně zmizely. Jakési podivné rekonstrukce se neúčastnil ani Lenin, ani Kaplanová. Byl zde přítomen pouze vyšetřovatel Kingisepp, Leninův řidič Gil a Jakov Jurovskij, který měl jen krátce předtím na starosti internaci carské rodiny a nakonec také jejich popravu. Pro fotografa zde sehráli podivnou pantomimu, naznačující, jak asi mohlo k atentátu dojít.


Fanny Kaplanová, na fotografii vpravo dole se skupinou eserů v roce 1917

Při prvním výslechu Leninův řidič tvrdil, že mu atentátnice hodila pod nohy vražednou zbraň a on ji odkopl pod auto. Zbraň se ale nenašla.

Při prohlídce místa činu objevil vyšetřovatel čtyři nábojnice. O to naléhavěji se nabízela otázka, z jaké zbraně byly vystřeleny. A tak Izvěstije publikovaly výzvu k občanům: pokud někdo ví, kde se nachází vražedná zbraň, ať ji odevzdá v Ljubjance. Poté se přihlásil jeden z dělníků Michelsonova závodu a přinesl browning, v jehož zásobníku chybělo několik nábojů. Tato zbraň ale nebyla nikdy podrobena balistické expertíze a s ohledem na to, kdo všechno s ní přišel do styku, nebyly z ní odebrány ani otisky.

Ráno 3. září si přijel pro Kaplanovou do Ljubjanky velitel Kremlu, bývalý baltský námořník Pavel Malkov. Všeruský ústřední výkonný výbor již předtím rozhodl, že Kaplanová má být zastřelena – a to přímo v Kremlu. Její ostatky měly být zlikvidovány bez jakýchkoli stop. Malkov si pro tuto práci vybral několik lotyšských střelců. Jako místo exekuce zvolil objekt, ve kterém sídlil oddíl obrněných automobilů. Jeho veliteli nařídil, aby podřízení vyvezli na nádvoří několik automobilů a nechali nastartované motory, bránu objektu hlídali lotyšští střelci. Pak teprve vyvedl Fanny Kaplanovou na dvůr a zastřelil ji. Tělo údajné atentátnice bylo spáleno v železném sudu v Alexandrovském sadu v Kremlu.

Příliš rychlé uzdravení

Na to, že se údajně jednalo o vážná poranění, se Lenin z atentátu vzpamatoval velice rychle. Necelý měsíc po incidentu, 25. září, odjel na rehabilitaci do lázní. Do Moskvy se vrátil o necelé tři týdny později a okamžitě se s vervou jemu vlastní zapojil do politické práce. Faktem ale zůstává, že v dalších letech začal velice rychle chřadnout. Na vině byl ale spíš jeho celkový špatný zdravotní stav a především tři mrtvice, které ho paralyzovaly natolik, že nemohl ani mluvit.


Po třetí mrtvici byl již Lenin jen na vozíku

Jak už to v podobných případech bývá, ihned po atentátu se vyrojila řada spekulací, jak ve skutečnosti všechno proběhlo. V tomto případě to bylo umocněno i nestandardním způsobem vyšetřování, vynesením trestu a jeho vykonáním. Jednou z variant bylo, že ve skutečnosti střílel někdo jiný z eserů a Kaplanová prostě jen vzala vinu na sebe. Podle jiné verze mohlo ale jít i o vnitrostranický boj mezi špičkami bolševiků. Mezi podezřelými tak byli čekisté, kteří sice byli přítomni na mítinku, ale o Leninovu bezpečnost se nestarali, objevila se dokonce i varianta, že atentát byl spáchán otrávenými kulkami – někteří ruští historikové tím vysvětlovali pozdější náhlé zhoršení Leninova zdravotního stavu. Do této kategorie informací patří i zpráva, podle které byla Kaplanová spatřena ještě v 30. letech minulého století. Podle nich byl trest nad atentátnicí pouze fingovaný a komunisté ji drželi v izolaci. Hovoří se také o tom, že celý atentát byl nahraný a Leninovi se vlastně nic nestalo.

Ať tomu ale bylo jakkoliv, jisté je, že atentát odstartoval a stal se také hlavním argumentem zdůvodňujícím rudý teror, který byl v první fázi namířen především proti ruským sociálním demokratům.

Zdroje:
Sopelňjak, B.: V prorezi pricelja-glava pravitelstva, Moskva 2011;
Zenkovič, N.: Pokušenije i inscenírovky: Od Lenina po Jelcina, Moskva 2011;
Felštinskij, J. G.: Tajna smerť Lenina, Moskva 1999

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 7/2012 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více