Až příliš osvícený následník

Autor: Vladimír Marek 🕔︎︎ 👁︎ 19.427

Sebevražda korunního prince Rudolfa Habsburského a jeho milenky baronky Mary Vetserové nabízí i v současnosti celou řadu bílých míst.

„Milá Stefanie! Jsi osvobozena od mé přítomnosti a trápení, buď šťastná svým způsobem. Buď hodná na tu ubohou maličkou, která je tím jediným, co po mně zůstává. Vyřiď mé poslední pozdravy všem známým, hlavně Bombellesovi, Spindlerovi, Latourovi, Nowovi, Gisele, Leopoldovi atd., atd. Jdu pokojně na smrt, jen ona může zachránit mé dobré jméno. Srdečně Tě objímám, Tvůj milující Tě Rudolf.“

Reklama

Na těchto řádcích nestačil ještě ani pořádně zaschnout inkoust, když korunní princ Rudolf Habsburský dopil na loveckém zámečku Mayerling svůj oblíbený koktejl z šampaňského a koňaku, pozvedl svoji armádní pistoli a prostřelil spánek sedmnáctileté baronky Mary Vetserové. Vzápětí obrátil zbraň proti sobě.


Jedna z posledních podobizen korunního prince

Nejspíš nejznámější sebevražda 19. století, při které odešel z tohoto světa jediný syn císaře Františka Josefa I., byla jak novináři, tak i historiky nespočetněkrát popsána. Přesto nikdo nemůže s určitostí říci, že se skutek uvedený v úvodu skutečně odehrál takto. Důvodů je hned několik. Samotná událost byla nejen v Rakousko-Uhersku společensky a politicky natolik citlivá, že na ni bylo okamžitě uvaleno nejpřísnější embargo. Veškeré dopisy na rozloučenou, které milenecká dvojice psala celou noc, byly okamžitě staženy a následně také zničeny. Stejně dopadaly i veškeré snahy tisku přinést o této události nějaké relevantní informace. Vše komplikovalo rovněž nemalé množství úmyslných i neúmyslných dezinformací, lží a polopravd. Hned v prvních hodinách po sebevraždě se například objevila informace, že baronka Vetserová použila k otrávení následníka trůnu cyankáli. Z pouhých dvou svědků, kteří strávili osudovou noc v blízkosti Rudolfova pokoje, jeden promluvil až po 40 letech a druhý si vzal své tajemství do hrobu. Až do roku 1918 byla v zemích habsburské koruny jakákoliv zmínka o tomto případu přísně zakázána.

Od narození plukovníkem

Syn císaře Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské řečené Sisi se narodil 21. srpna 1858 v zámku Laxenburg u Vídně jako toužebně očekávaný první mužský potomek. Císařská rodina měla do té doby dvě dcery, nejstarší Alžběta zemřela jako dvouletá. O obrovské radosti Františka Josefa I. z narození syna svědčí skutečnost, že v rozporu se všemi tehdejšími pravidly Rudolfa okamžitě povýšil do hodnosti plukovníka.


Baronka Mary Vetserová doprovodila prince Rudolfa na cestě z tohoto světa

O nadání a schopnostech malého Rudolfa se vyprávěly doslova legendy. Ve dvou letech prý maďarsky velel vojenskému poselstvu v Hofburgu a již ve třech letech uměl číst a psát nejen německy a maďarsky, ale dokonce i česky. Jisté je, že češtinu na rozdíl od svého otce velice dobře ovládal a Prahu si během své vojenské služby velmi oblíbil.

Od nejútlejších let se mu na přání otce a zřejmě i babičky dostávalo tvrdé vojenské výchovy. Již v šesti letech dostal svůj vlastní dvůr a byl svěřen do výchovy hraběte Leopolda z Gondrecourt. Tento představitel vídeňského militarismu se svého úkolu zhostil a malého prince podroboval velice spartánským metodám. To se ale nelíbilo svobodomyslné matce, císařovně Alžbětě. Když se jednou hrabě Leopold rozhodl pro poněkud svérázný test a nechal Rudolfa stát hned vedle střílejícího děla, královna to již nevydržela a v obavách o princovo zdraví přesvědčila Františka Josefa I, aby vyměnil vychovatele za mnohem liberálnějšího hraběte Latoura. Kruté výchovné metody byly patrně počátkem cesty k Rudolfově tragickému konci.

Rudolf byl vnímavý, citlivý a snadno se učil. Jeho největším koníčkem byla ornitologie, o kterou se zajímal doslova profesionálně. Osobně se seznámil s v té době již po celé Evropě známým zoologem a spisovatelem Alfredem Brehmem. Později byly princovy práce dokonce často citovány v dodnes nepřekonaném Brehmově životě zvířat. Jeho přáním bylo pokračovat ve studiu tohoto oboru na univerzitě, císař však o tom nechtěl ani slyšet. Přál si mít z prince tvrdého a neústupného vojáka.

Průmysl versus armáda

Reklama

Mladý Rudolf se při svých cestách Evropou mohl na vlastní oči přesvědčit, že pro význam země je mnohem důležitější rozvíjející se průmysl než sebevětší armáda. A tak nakonec našel společnou řeč s otcem jen v tématice lovu, kterému se oba velice intenzivně věnovali. Toto téma se také nejčastěji objevuje ve vzájemné korespondenci. Zatímco císař se nejvíce zajímal o to, zda hoch dělá výrazný pokrok ve střelbě, Rudolf ho informoval, jak střílí v zahradě veverky a v bažantnici králíky.

V červenci 1877 musel tehdy 19letý Rudolf narukovat do Prahy. Stal se velitelem 36. pěšího pluku a později dokonce 18. pěší brigády. Mnozí historikové jsou přesvědčeni, že to byl od císaře promyšlený tah. Po rakousko-uherském vyrovnání se totiž výrazně zhoršil vztah slovanských obyvatel českého království k vídeňskému dvoru. Rudolf byl v té době již znám jako slovanofil. Bylo to tedy určité gesto, nabízená ruka.


Nejznámější Rudolfova milenka Mizzy Casparová

Princ strávil v Praze šest let a později se vyjádřil, že to byla nejkrásnější léta jeho života. Právě v této době se seznámil s novinářem Morizem Szepsem a začal se čím dál více přibližovat ultraliberálním pozicím. Do Szepsova listu Neues Wiener psal anonymní příspěvky proti vládní politice. Naopak v rozporu se svými liberálními názory horoval v roce 1878 pro zábor Bosny a Hercegoviny. Věnoval se studiu starých plánů vojenských přesunů a bitev. Snažil se analyzovat strategický vliv nově budovaných železnic a sociální poměry uvnitř vojenských oddílů. Vyvrcholením tohoto úsilí byla studie o boji u Spicheren v německo-francouzské válce. Práce vzbudila takový ohlas, že na toto téma dokonce uspořádal ve vojensko-vědeckém spolku v Praze dvoudílnou přednášku.

Nešťastné manželství

Šlechtu v Čechách provokoval svými styky s měšťany, a to mnohdy dokonce židovského původu. Právě rozpory se šlechtou zhoršily jeho postavení v Praze natolik, že vynaložil veškeré úsilí, aby se mohl vrátit zpět do Vídně. Zřejmě také pochopil, že zde je centrum veškerého dění a jen odtud může ovlivňovat chod věcí.

Reklama

V květnu 1881 se Rudolf oženil s belgickou princeznou Stefanií. Jednalo se zřejmě o další stavební cihlu jeho tragického příběhu. Šestnáctiletá princezna nejenže nebyla příliš hezká, ale ani zdaleka nedosahovala intelektuální úrovně svého chotě. Ne nadarmo se jí u dvora přezdívalo „vlámská selka“. Toto manželství bylo od samého počátku problematické, časem se navíc vše ještě zhoršovalo.

Stefanie porodila v roce 1883 dceru Alžbětu, což Rudolf využil jako záminku k návratu do Vídně. Mladá rodina tak přesídlila do Laxenburgu u Vídně. Alžběta byla jediné dítě, které nástupnická rodina měla. Podle jedné z verzí onemocněl Rudolf kapavkou, kterou nakazil svou manželku. Podle jiné byly příčinou její další neplodnosti komplikace při porodu.


Místo tragédie: lovecký zámeček Mayerling. Lišky prý zde dávaly dobrou noc

V každém případě si byli manželé stále cizejší. Příčinou byly mimo jiné i četné Rudolfovy milostné avantýry. Stefanii nezbývalo nic jiného, než je mlčky přecházet. Ze vzájemné korespondence je zřejmé, že od určité doby měli manželé i oddělená lože. Tohle všechno navíc komplikoval velice složitý vztah s až příliš autoritativním Rudolfovým otcem a jejich rozdílné názory na budoucnost monarchie. Rudolf navíc odmítal podřizovat se v mezinárodní politice stále dominantnějšímu Německu.

Závislost

Od útlého dětství trpěl následník trůnu celou řadou nemocí, postupem času se k nim přidala ještě deprese. Tu se Rudolf snažil léčit morfiem a kokainem, který zapíjel oblíbenou směsicí koňaku se šampaňským.

O tom, jakým způsobem u něho tato závislost vznikla, se můžeme jen dohadovat. Samo o sobě by se nabízelo, že v tomto směru mohla určitou roli sehrát i princova matka, královna Alžběta. Také ona si tímto způsobem dlouhá léta „ulevovala“.

Morfium Rudolfovi předepsal jeho lékař v době, kdy měl navštívit Německo. Dlouhodobě totiž trpěl prudkými záchvaty kašle a morfiové čípky mu měly pomoci je zklidnit – jinak by prý mohl rušit plánovaná jednání a upoutávat na sebe nežádoucí pozornost. Rudolf si na ně ale velice rychle zvykl a později je užíval již bez jakékoli lékařské kontroly. Morfium mu pravidelně obstarával jeho komorník Loschek.

Manželská i osobní krize vyvrcholila v letech 1887 až 1888. Rudolf se několikrát pokusil o anulování manželství. Dokonce v tomto směru poslal i memorandum papeži, ale Vatikán na ně nereagoval. Korunní princ si stále více uvědomoval, že jeho manželství je navždy. Bylo nad slunce jasné, že císař jakékoliv vyvázání z tohoto svazku nepřipustí.

Mizzy byla favoritkou

Rudolfovou velkou láskou byla herečka a tanečnice státní opery Mizzy Casparová, se kterou udržoval dlouhodobý milostný styk. Údajně se jí svěřil s úmyslem spáchat sebevraždu. Podobný návrh padl již v létě předešlého roku – plánoval, že se spolu zastřelí v Husarském chrámu, neboť to prý vyžaduje jeho čest. Tehdy se tomuto nápadu vysmála. O rok později, v posledních lednových dnech roku 1889, oznámila jeho černé myšlenky policii. O hloubce jejich vztahu mimo jiné svědčí i to, že jí byl adresován jeden z dopisů na rozloučenou.

Zároveň ale udržoval styk i s mladičkou baronkou Mary Vetserovou. Hraběnka Marie Luisa Larischová pak byla ta, která je nejen seznámila, ale zároveň jim i přála. V listopadu 1888 se pokusil tento vztah přerušit nejen císař, ale i matka baronky, která poměrně úspěšně sabotovala každý styk s následníkem trůnu. Pomoc hraběnky Larischové byla nezbytná.


Císař a přísný otec František Josef I. v roce 1865

Zlomový okamžik nastal 28. ledna 1889. Kolem 10. hodiny dopoledne se následník trůnu setkal s doktorem Bertholdem Frischauerem a svým přítelem Morizem Szepsem. Následně přijal ještě bulharského knížete Alexandra von Battenberga. Významnou událostí toho dne bylo i to, že obdržel dopis od hraběnky Larischové, ve kterém mu psala, že se jí pod určitou záminkou podařilo dostat Mary Vetserovou z domova.

Jisté ale je, že po obdržení dopisu od Larischové princ Rudolf zásadním způsobem změnil svůj odpolední program. Vypustil nejen přijetí pražského arcibiskupa, ale i schůzi ve Vojenském historickém ústavu, aniž by se pokusil jakkoliv omluvit. Šel se pouze rozloučit se svou manželkou. Chtěl se setkat i se svou dcerou, ale ta byla právě na nočníku, takže ho k ní služebnictvo nepustilo. A tak jen oznámil, že spěchá, že nemůže déle čekat.

Poslední hodiny před smrtí

Poté odjel již v loveckém obleku na Mayerling. Zhruba v půli cesty ve výletní restauraci Roter Stadl na něho již čekal jeho osobní fiakrista a hospodský hudebník Bratfisch i s Mary. Na lovecký zámeček dorazil princ kolem půl čtvrté odpoledne. V té době se již stmívalo. Zhruba hodinu po něm přijel Bratfisch, o přítomnosti Mary nikdo kromě fiakristy a sluhy Loscheka nevěděl. Princ oznámil, že je unaven, a šel si ihned lehnout.

Druhý den přijeli na zámeček hosté hrabě Joseph Hoyos a princ Philipe Coburg. Rudolf se u snídaně vymluvil na nachlazení a řekl, že se společně s hosty nezúčastní plánovaného honu. Pak zůstal společně s baronkou Vetserovou ve svém pokoji.

Odpoledne, když se Coburg vrátil z lovu, s ním popil čaj. Vysvětlil mu, že hodně pracoval, napsal několik dopisů. To ostatně potvrdilo i služebnictvo, které je neslo na poštu. Podle původního plánu se měli oba vrátit zpět do Vídně na rodinnou večeři, pořádanou od šesti hodin večer. Rudolf se vymluvil na silnou rýmu a požádal Coburga, zda by ho neomluvil u císaře. Manželce pak poslal telegram, ve kterém co nejponíženěji prosil o prominutí. Tvrdil, že se necítí dobře a zůstane raději na Mayerlingu. Princezna Stefanie nesla podle svědků toto oznámení hodně těžce. Do společné večeře s císařem zřejmě vkládala nemalé naděje spojované s ukončením manželské krize. Večer ještě korunní princ povečeřel s hrabětem Hoyosem, popili i trochu vína. Pak se omluvil, že si musí jít pěstovat svou rýmu a šel si lehnout. O přítomnosti Mary nikdo ze šlechtických hostů po celou dobu s největší pravděpodobností nevěděl. Milenecké dvojici v tomto okamžiku zbývalo jen několik hodin života. Podle výpovědí všech dostupných svědků měli oba výbornou náladu.

Komorník vymyslel dvě postele

Druhý den ráno, deset minut po šesté hodině, vyšel již oblečený Rudolf ze svého pokoje a požádal komorníka Loscheka, aby nechal zapřáhnout. Vzápětí opět zmizel ve svém pokoji. Po nějaké době se zpoza zamčených dveří ozvaly dvě rány. Silně rozrušený Loschek spěchal za hrabětem Hoyosem, který v areálu obýval jinou budovu. Ten nejdříve nařídil vyrazit zamčené dveře, když se však dozvěděl o přítomnosti baronky Vetserové, rozhodl se raději počkat na příjezd prince Coburga z Vídně. Ten měl dorazit vlakem v 8 hodin 10 minut.

Princ již na nic nečekal. Zamčené dveře však nechtěly povolit, a bylo tak nutné vysekat výplň. Informace o tom, jaký obrázek se jim poté naskytl, se rovněž různí. Podle vzpomínek komorníka Loscheka, zaznamenaných ovšem až 40 let po tragédii, ležela jak baronka, tak princ každý na své posteli. Oba byli mrtví. V tomto pokoji byla však jen jedna postel. Jako mnohem pravděpodobnější se tedy jeví verze, že v posteli ležela pouze baronka, zatímco Rudolfovo tělo přepadlo přes pelest.

Milenecká dvojice podle všeho nešla vůbec spát. Celý den a následně i noc strávila psaním dopisů na rozloučenou. Část z nich se našla po tragickém činu přímo v pokoji. Další byly rozeslány předchozího dne poštou. Kolik jich celkem bylo a komu všemu byly adresovány se s ohledem na to, že císař okamžitě spustil mašinérii likvidace všech důkazů, můžeme jen dohadovat. S jistotou můžeme říci jen to, že to byl právě císař František Josef I., kdo žádný dopis nedostal, což nesl velice těžce.

Program a schůzky, které si ještě 29. ledna Rudolf domlouval na následující den, svědčí o tom, že nejspíš do poslední chvíle nebyl definitivně rozhodnut o svém odchodu ze světa. K tomuto tragickému konci podle všeho přispěla baronka Vetserová. Ta ve své nevyzrálosti a zamilovanosti vnímala společnou sebevraždu zřejmě až příliš romantickýma očima. Stala se tak tím, kdo poskytl Rudolfovi poslední pobídnutí k tomuto činu.

Rudolfovo poslední přání, aby byl pohřben společně s Vetserovou v kostele v Heiligenkreuzu, samozřejmě splněno nebylo. Jen pár hodin po sebevraždě došlo k rozdělení dvojice. Zatímco barončino tělo odvezli v tajnosti, Rudolfovi vystrojil císař velkolepý pohřeb. Desetitisíce lidí stály v mrazivém dni spoustu hodin, aby se mohly rozloučit s oblíbeným princem, který se jim svými myšlenkami a chováním tak přiblížil. Nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že za rakví z celé rodiny kráčel pouze císař a Rudolfova starší sestra Gizela. Jako v pořadí 113. Habsburk byl pohřben v Kapucínské kryptě mezi svými předky.


V nakladatelství Naše vojsko vyjde 21. února 2012 kniha Georga Markuse Causa Mayerling, kde se o případu sebevraždy korunního prince Rudolfa a jeho milenky baronesy Mary Vetserové dozvíte více.
Zdroje:
Hamann, B.: Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha, 1996;
Hamann, B.: Rudolf. Korunní princ a rebel, Praha, 1993.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 2/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více