Dassault MD.450 Ouragan 02 - když udeří uragán

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 16.515

Ve Francii bylo zavedení stíhacího letounu domácí výroby otázkou prestiže. Nevadilo, že značnou část aerodynamických poznatků Francouzům poskytli britští vědci a bez amerických půjček by obnova válkou rozbitého leteckého průmyslu nebyla možná. Ouragan byl považovaný za úspěch francouzského leteckého průmyslu i přesto, že v době zahájení výroby se již nejednalo o nijak převratnou konstrukci.

V zemi svého zrodu

V minulém díle jsme skončili u 10. předsériového stroje. Jeho následovník, MD.450-11, měl být předlohou pro stavbu noční stíhací verze MD.451 Aladin. Kvůli zástavbě radiolokátoru byly vstupy vzduchu přemístěny na boky, aby se příď uvolnila pro rozměrný radom. Výzbroj MD.450-11 tvořily dva kanony DEFA ráže 30 mm. K výrobě sériových MD.451 však nedošlo.

Reklama

Jakkoli byly britské proudové motory s radiálním kompresorem výkonné, možnosti jejich dalšího vývoje byly vyčerpány. Jedinou cestou zvyšování výkonů byl axiální kompresor. Takto koncipovaný francouzský motor začala s pomocí německých vědců, vedených H. Oestrichem, vyvíjet konstrukční kancelář ATAR (ATelier Aeronautique de Rickenbach). Další dvojice předsériových letounů sloužila pro jejich testování. MD.450-12 byla poháněna motorem ATAR 01; „třináctka“ měla v trupu upravený ATAR 02. Oba motory dávaly tah 25,74 kN.


Indický Toofani s imatrikulací IC554 přežil jako jediný dodnes

Marcel Dassault si dělal velké naděje na objednávky nových letounů. Podle původních odhadů se počítalo s 850 kusy. Výzbrojní úřad byl však opatrný: První objednávka z 31. srpna 1950 zněla na 150 letounů, potom následovaly se zhruba ročními odstupy ještě dvě po stu kusech. Třetí, stokusová série byla stornována ve prospěch letounů Mystère II.

První sériový Ouragan s číslem 101 vzlétl 5. prosince 1951. Vzhledem k tomu, že ALA požadovalo co nejrychlejší dodávky, musela být výroba rozdělena do několika závodů, včetně konkurenčních SNASE (přední část trupu) a SNASO (zadní část trupu a sady křídel). Další firmy se podílely subdodavatelsky: Hispano Suiza – kanony, Messier – podvozky atd.

Prvním útvarem ALA přezbrojeným v listopadu 1952 na Ouragany byla 12. Escadre de Chasse (stíhací eskadra) Defence Aerienne du Territoire (protivzdušné obrany státu), dislokovaná v Cambrai. Útvar přezbrojil z britských Vampirů. Eskadra se skládala obvykle ze tří escadrons de chasse (stíhacích perutí) po 27 letounech. Každou tvořily dvě escadrille (letky): každá s 12 operačními a jedním záložním letounem; lichý, 27. stroj patřil veliteli perutě.

Perutě často navazovaly na tradice jednotek bojujících již za 1. světové války. 12. Escadre tvořily: I/12 Cambraisis, II/12 Picardie a III/12 Cournouaile. Další dvě eskadry patřily pod velení NATO. 2. Escadre byla dislokovaná v Dijonu a byla složená z: I/2 Cicognes, II/2 Cote d’Or a III/2 Alsace. 4. Escadre měla základnu v německém Bremgartenu a tvořily ji: I/4 Dauphine, II/4 Lafayette a III/4 Flandre.

Reklama

Ouragany vydržely ve výzbroji bojových útvarů ALA jen krátce. Do roku 1955 byly všechny eskadry přezbrojeny na modernější letouny. Ouragany však díky snadné pilotáži odvedly nezměrný kus práce při přeškolování nových pilotů na proudovou techniku. V úloze letounů pro pokračovací a operační výcvik vydržely až do roku 1964. Díky snadné pilotáži Ouragany používalo několik akrobatických skupin. Do roku 1956 je používala i Patrouille de France, které létá dodnes na cvičných letounech Alpha Jet.

Zajímavou variantou byl Twin Ouragan, který měl sloužit pro testy motoru SNECMA Vulcain s tahem 44,55 kN. Jak název napovídá, měl letoun vzniknout spojením dvou prodloužených trupů Ouraganů novým centroplánem, nad kterým měl být upevněn testovaný motor. Motor se však nepodařilo dovést do provozuschopného stavu a celý projekt byl zrušen.

Nad Hindúkušem

Rozdělením Britské Indie vznikly: Indická republika a Západní a Východní Pákistán (dnes Bangladéš). Vztahy mezi Indickou republikou a Pákistánem nebyly od začátku nijak vřelé, hlavně kvůli spornému území Kašmíru, které si nárokovaly obě strany. Obě země se pro řešení sporu snažily získat adekvátní výzbroj.

Indická republika objednala v roce 1953 ve Francii dodávku celkem 71 Ouraganů pro své nově budované letectvo. Protože většina letišť v Indii má poměrně velkou nadmořskou výšku, požadovali Indové montáž britských kanonů Hispano Mk.V a motoru Hispano Suiza Nene 105 s větší rezervou tahu. Součástí objednávky bylo i přeškolení indických instruktorů v Dijonu; další piloti pak měli být přeškoleni v Indii.


Francouzský Ouragan v průběhu rekonstrukce kamufláže Patrouille de France

První čtveřici Ouraganů přelétli Indové z Istres do Dillí po vlastní ose s několika mezipřistáními v době od 15. do 29. října. Čistý letový čas byl kolem 15 hodin. Dalších 32 letounů bylo do Indie dopraveno na palubě francouzské eskortní letadlové lodě Dixmunde (dříve HMS Biter) a zbytek transportní lodí v roce 1954. V roce 1957 Indie svou objednávku rozšířila o dalších 33 Ouraganů, což už byly většinou vyřazené francouzské letouny, které prošly v AMD příslušnými prohlídkami a výměnami motorů.

V době, kdy si Indie pořizovala palubní letectvo, nabídla společnost AMD letoun MD.450M (Marine). Tato navalizovaná verze měla mít zesílený drak, sklopná křídla, záchytný hák a kotevní body pro tažnou smyčku katapultu. Indové však vsadili na jistotu a dali přednost vyzkoušenému britskému Hawkeru Sea Hawk FGA.6. Námořní MD.450M se nedočkala ani prototypu.

Ouragany dostaly v Indii bojové jméno Toofani, což neznamenalo nic jiného než „Uragán“ v hindštině. První dodávka nesla imatrikulace IC 553–623, druhá IC 662–704. Toofani byly poprvé bojově nasazeny v roce 1961 k náletům na protivládní povstalce v oblasti Assamu a Nagalandu.

Reklama

Dne 18. prosince téhož roku plnily úlohy stíhacích bombardérů během operace Vijay proti portugalským jednotkám v pevnosti Diu na západním pobřeží indického subkontinentu. První nálet nebyl nijak oslnivý: Útok indické pěchoty začal na úsvitu, ale Ouragany se nad bojištěm objevily až kolem 11. hodiny dopoledne. Piloti spatřili v pevnosti bílé prapory a domnívali se, že pevnost již padla.

Formace provedla rozchod a bomby naházela zajištěné do moře. Později se ukázalo, že bílé „prapory“ byla prostěradla z posádkové prádelny, které nestihli portugalští vojáci při útoku svěsit. Později se piloti snažili svou reputaci napravit. Pevnost ale padla až po námořním bombardování z křižníku INS Delhi (ex HMS Achilles).


Izraelský Ouragan ozdobený žraločí tlamou

V roce 1962 se Toofani zúčastnily pohraničního konfliktu s Čínou a pochopitelně různých potyček během vleklého sporu s Pákistánem, který vyvrcholil regulérní válkou v roce 1965. Při té příležitosti 24. dubna 1965 jeden Toofani „zakufroval“ a na nejbližší letiště na pákistánské straně ho doprovodily hotovostní stíhačky. Pilot byl vrácen do mateřské země, ale Toofani nikoli. Ukořistěný stroj byl potom vystavován v muzeu pákistánského letectva v Péšaváru.

MD.450 z první dodávky tvořily výzbroj 3., 4. a 8. perutě indického letectva. Toofani z druhé dodávky a letouny, které zbyly po přezbrojení 4. a 8. perutě na modernější Mystère IV, byly vyzbrojeny perutě s čísly 29 a 47. Francouzské letouny vydržely u operačních jednotek indického letectva do roku 1967, kdy byla poslední, 47. peruť přezbrojena na sovětské MiGy-21FL.

Další tři roky sloužily vyřazené letouny pro pokračovací a operační výcvik nových pilotů. Definitivní závěr „indické kariéry“ přišel v roce 1971. Zachoval se jen jediný letoun z první dodávky s imatrikulací IC 554, vystavovaný na letišti v Dillí.

Začátek úspěšné spolupráce

Dalším uživatelem MD.450 Ouragan bylo izraelské letectvo. Francouzská vláda v 50. letech vesele dodávala výzbroj různým arabským zemím, hlavně těm, kde měla tradiční vliv. To jí však nijak nebránilo v tom, aby přimhouřila oko nad Dassaultovými dodávkami izraelskému letectvu, které nutně potřebovalo moderní výzbroj, pokud neměl mladý stát padnout pod útoky přesily dobře vyzbrojených arabských sousedů.

Nutno říci, že vzájemná spolupráce Chel ha’Avir a AMD byla velmi úspěšná a Ouragan udělal, v porovnání s poněkud rozpačitým bojovým nasazením v Indii, hvězdnou bojovou kariéru. Příčinou úspěchu v té době již zastarávajícího letounu byly: nepoměrně kvalitnější výcvik izraelských pilotů, odolnost konstrukce, jednoduchá pilotáž a stabilita při střelbě; v neposlední řadě také jednoduchost obsluhy a snadná opravitelnost.


Izraelský Ouragan ve dvoubarevné kamufláži

Spolupráce s Chel ha’Avir začala v roce 1954, kdy začali Izraelci poptávat vhodný letoun, s kterým by se mohli postavit rostoucí arabské hrozbě. V té době dostávaly arabské země, především Egypt, letouny MiG-15 a Il-28. Izrael měl k dispozici pouze Glostery Meteor, patřící k první generaci proudových strojů.

Vybraným typem byla vyvíjená MD.452 Mystère IIC, což byl de facto Ouragan s šípovým křídlem a novým motorem Atar 101C s axiálním kompresorem. V té době však byly na výrobní lince Ouragany, a navíc Mystère nebyly volné, protože veškerou produkci upotřebilo ALA. Vývoj Mystère II také nešel tak rychle, jak se očekávalo. Protože Izraelci nějakou protiváhu narůstajícím počtům arabských letounů potřebovali, poptávali kanadské Sabry Mk.6. Na jejich vývoz však bylo uvaleno embargo.

Nakonec Izraelci svou objednávku změnili z Mystère II na výkonnější MD.454 Mystère IVA. Na „zaplácnutí díry“ ve výzbroji způsobené opožděnými dodávkami Francouzi poskytli MD.450. První kusy dorazily v roce 1955 poté, co ukončily svou krátkou službu v řadách ALA, konkrétně u 4. a 12. Escadre. Všech 24 letounů MD.450 prošlo revizemi a pod civilními imatrikulacemi byly přelétnuty do Izraele.

Následující rok Francie předala šest starších MD.450. Další dodávky doplňovaly ztracené a opotřebované stroje. V roce 1961 to byl jeden, v roce 1962 dalších devět a v roce 1963 šest strojů. V roce 1964 přišla početná dodávka 24 kusů, které uzavřely celkový počet Ouraganů dodaných do Izraele na čísle 70.

Zatčená loď

Ouragany byla vyzbrojena 113. tajeset Ha’Crea pod velením budoucího generála a velitele izraelského letectva Morchedaje „Moti“ Hoda. Na bedrech 113. tajeset ležela protivzdušná obrana země. Mateřskou základnou bylo letiště Hatzor. V rámci 113. tajeset si Ouragany vybojovaly první vítězství. Došlo k tomu 12. dubna 1956, když dvojice egyptských de Havillandů DH.110 Vampire ze základny El Arish narušila nad Negevskou pouští izraelský vzdušný prostor.

Proti narušitelům byla vyslána hotovostní dvojice Ouraganů, tvořená segen Davidem Kishonem a jeho wingmanem. Oba piloti nalítali v Ouraganech jen pár hodin. Pozemní návodčí je navedl nad Maktesh Ramon, kde v zatáčce dostihli dvojici Vampirů. David Kishon sestřelil jeden Vampire dlouhou dávkou z velké vzdálenosti. Viděl, jak letounu začalo hořet křídlo a padal k zemi.


Nejnovější tříbarevná kamufláž izraelských Ouraganů

Druhý Vampire se pokusil útočícího pilota napadnout, ale Kishonův wingman zareagoval a zahnal ho. Po přistání se piloti dověděli, že druhý Vampire nouzově přistál u Ovdat a pilot skončil v zajetí. Byl to Kishonův první sestřel a zároveň první sestřel MD.450 Ouragan.

V době zahájení bojů na Sinaji v říjnu 1956 měla 113. tajeset ve výzbroji 29 Ouraganů, z toho 22 bojeschopných. Horší to bylo s přeškolováním pilotů, kterých bylo přeškoleno jen 17, tři z nich neměli nalétáno ani šest hodin v MD.450. Vzhledem k rychlému zastarávání Ouraganů byla 113. tajeset vyřazena ze systému protivzdušné obrany země a převelena k plnění úkolů přímé letecké podpory.

K nasazení Ouraganů došlo hned první den, kdy doprovázely 16 transportních letounů C-47, převážejících příslušníky 202. výsadkové brigády. K setkání s nepřítelem nedošlo a výsadek byl úspěšný. Druhý den provedly osádky Ouraganů 17 bojových vzletů, zaměřených většinou na ničení egyptských tankových jednotek na Sinaji. Do konce října se podařilo vystupňovat bojové úsilí na 44 vzletů za den.

Poslední říjnový den došlo ke kuriózní situaci, kdy se osádkám Ouraganů vzdala egyptská loď. Torpédoborec Ibrahim el Awal (třída Hunt) proklouzl izraelskou uzávěrou a začal ostřelovat město Haifa. Podařilo se mu vypálit asi 200 granátů. Když se k němu začali stahovat protivníci, ustoupil na severozápad. Do jeho pronásledování se pustilo jak námořnictvo, tak letectvo.

Prchající torpédoborec zahlédla osádka hlídkového letounu C-47, která zaměřila jeho polohu a navedla na něho dvojici letounů Ouragan. Za řízením jednoho ze strojů seděl seren Yaakov Agassi, druhý pilotoval opět segen David Kishon. Piloti na egyptský torpédoborec vypálili 32 neřízených raket T-10 a dosáhli čtyř přímých zásahů, jeden pod čárou ponoru.

Rakety zničily levou kotelnu a jednu dělostřeleckou věž. Zabily čtyři členy posádky a 18 jich zranily. Torpédoborec ztratil chod a nad palubou se objevil dým. Krátce nato kapitán nechal vyvěsit bílou vlajku. Zatčená loď byla odvlečena do Haify a po opravě zařazena do služby v izraelském námořnictvu pod jménem Haifa.

Tentýž den byla jiná dvojice Ouraganů napadena sedmi egyptskými MiGy-15bis. Ouragan serena Šarona dostal tři zásahy z kanonů ráže 23 mm a další tři z kulometů ráže 12,7 mm pozemní PVO. Ouragan segena Rozena zasáhl jeden granát ráže 37 mm jednoho z útočících MiGů. MiGy nakonec odehnala hlídkující dvojice Mystère. Oba piloti se dokázali vrátit na mateřské základny, což svědčí o odolnosti Ouraganů.

Ouragany během suezské krize zničily 20 tanků, 24 jiných obrněných vozidel a zhruba 10 dělostřeleckých baterií. Ztráty tvořili: jeden mrtvý pilot, tři zničené letouny a šest poškozených strojů.

Další boje

V meziválečné dekádě sloužily Ouragany k pokračovacímu výcviku a kondičním letům záloh. Při výcviku bylo 15 letounů ztraceno. Byly nahrazeny 30 Ouragany z nových dodávek, takže bylo možné vyzbrojit další, 107. tajeset. Ouragany se účastnily celé řady potyček se sousedními státy, ale největším nasazením byla šestidenní válka. V době vypuknutí konfliktu jich měl Izrael ještě 51 bojeschopných. Obě perutě byly v té době na mírových stavech. Většinu létajícího i pozemního personálu tvořili záložníci, kteří vykonávali vojenskou službu až po zaměstnání a o víkendech.

Ouragany obou tajeset se účastnily hlavního úderu: 107. tajeset provedla nálety na letiště El Arish, kde zničila sedm MiGů-17 a transportní Il-14, a na Bir Tamad, kde jim padlo za oběť 12 MiGů-21F, tři vrtulníky a další Il-14. Ouragany 113. tajeset zaútočily na Bir Gifgaf a Fajd.

Na konto si připsaly sestřel MiGu-17, a dokonce MiGu-21F, ale nutno přiznat, že pilot Ouraganu seren David Jariv měl štěstí, protože „jednadvacítku“ přistihl při vzletu – a dávkou ji poslal k zemi dřív, než nabrala rychlost. Tučnou kořistí byly sovětské bombardéry Tu-16 zničené na letišti Káhira-západ. Při tomto náletu byl jeden Ouragan sestřelen a jeho pilot narazil do poslední Tu-16, která přestála nálet neporušená.


Ouragan EC II/4 Lafayette s hlavou indiána na přídi

V šestidenní válce dosahovalo bojové úsilí 25 bojových vzletů na letoun. Celkem bylo ztraceno 11 Ouraganů, další byly poškozené. Po válce bylo evidováno 24 bojeschopných strojů, které dostala 113. tajeset, a zároveň jí byl změněn statut ze záložní na výcvikovou jednotku. 107. tajeset byla rozpuštěna.

Posledních 18 bojeschopných Ouraganů bylo prodáno do Salvadoru. Salvadorci jimi vyzbrojili dvě letky po devíti strojích, jednu stíhací-bombardovací a druhou bitevní. Stroje byly po nezbytných revizích předány v letech 1973–1978.

Salvadorské Ouragany byly bojově nasazeny na začátku občanské války probíhající v letech 1980–1992. Protože Salvador je velký jen asi jako Morava, létaly Ouragany většinou bez přídavných nádrží na koncích křídel. Ušetřená hmotnost byla využita ve prospěch další munice.

Ouragany operovaly z letiště Ilopango, poblíž hlavního města San Salvador. Cílem útoků byly povstalecké jednotky Osvobozenecké fronty Farabunda Martího, usilující o komunistický převrat. Ouragany pronásledovaly rychlé čluny a lehké letouny, kterými povstalci dopravovali zbraně a munici z Nikaraguy od Sandinistů. Některé letouny nosily dvojici izraelských řízených střel Shafrir s pasivními infrahlavicemi.

Vládní jednotky však žádných mimořádných úspěchů nedosáhly. Naopak, povstalcům se v lednu 1982 podařilo zaútočit na základnu Ilopango a pět Ouraganů zničit na zemi. V následujícím roce byly bojové lety Ouraganů přerušeny a boj s povstalci převzaly americké letouny Cessna A-37 Dragonfly, které byly provozně levnější a jednodušší na údržbu.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více