Ing. Jeronym Kynčl - Neznámý známý (2.díl)

Autor: Jiří Fencl 🕔︎︎ 👁︎ 22.219

Opakovačky na náboj snížené výkonnosti a ráže 7,5 mm

Kynčlův prototyp ZJ 480 se zkoušel už v lednu 1948 v nuselském závodě ZJ v Brně, kde pracoval na puškách Ing. F. Holek a po něm pak další; na zkoušky došlo později. V říjnu 1948 zkoušeli vojáci prototypy P1 a P3 (Holek) a K2 a K3 (Kynčl). Začátkem roku 1949 následovaly zkoušky odolnosti ve Vysokých Tatrách a pak letní zkoušky ve Střelné, kde se zkoušely prototypy K4, K5 a P4 (pušky K se uzamykaly pouze dvěma ozuby vpředu, měly zajímavě řešenou pojistku a odnímatelný zásobník). Pak přišel příkaz rekonstruovat zbraně na ráži 7,62 mm, pro kterou už se ale měl připravit jen prototyp P6: vývoj Kynčlovy pušky považoval VTÚ za skončený.

Samonabíječky na zkrácený puškový náboj

V únoru 1947 uvědomil VTÚ strakonickou i brněnskou zbrojovku, že se chystá objednat na zkoušku prototypy samočinných pušek, a sdělil jim i „předběžné všeobecné podmínky“. ČZ předložila dva návrhy, brněnská Zbrojovka v závodě Janeček v Nuslích také dvě – AK s pístem a AK bez pístu, pražská konstrukční kancelář Zbrojovky, vedená Josefem Kouckým, svůj návrh s pístem. Od všech řešení byly objednány prototypy.

Reklama


Kynčlův lehký kulomet KP 5

A tak spolu soutěžily typy ČZ 147 bratrů Kratochvílů, ZJ 481 Ing. Kynčla a ZK 472 (navazující na ZK 420) bratrů Kouckých. Z celé řady srovnávacích zkoušek, úprav prototypů a změn označení vyšla nakonec vítězně samonabíjecí puška strakonické zbrojovky ČZ 502, zavedená následně do výzbroje armády spolu se 7,62mm nábojem, obě jako vz. 52. Nuselský závod údajně citelně zanedbal vývoj své pušky ZJ 481, a přestože komise ocenila některé vynikající vlastnosti tohoto typu, s bohužel nedokončeným vývojem, z další soutěže vypadl.

V depozitářích VHÚ v Praze je uloženo asi 12 kusů různých funkčních vzorků a prototypů těchto samonabíjecích „puštiček“ v obou rážích, od AK-1 až po několik provedení ZJ 481. Mají několik typů originálních Kynčlových závěrů, se dvěma i čtyřmi závorkami či s rotačním závorníkem, odemykaných odrazem či plynovým pístkem. Tento typ závěru je velmi lehkým a s malými zákluzovými hmotami, a proto velmi vhodný pro vysoké kadence (pamětníci udávají kadenci 1200 ran/min.). Pracovalo se i na samopalu s týmž závěrem, určeným pro zkrácené náboje Polte. Všechny „pražské“ prototypy se vyráběly v brněnském závodě Zbrojovky, n. p. Po ustavení národních podniků Konstrukta Praha a Konstrukta Brno po roce 1950 přešly úkoly MNO, zadané původně ZJ, po 7. březnu 1946 ZB na Konstruktu Praha, n. p., jako následnickou organizaci.


Dvě ze známých Kynčlových samonabíjecích „puštiček“ AK-1 bez pístu (s využitím odrazu), „polouzamykaných“ rotačním závorníkem (výrobní číslo 007) (nahoře), resp. dvěma závorkami (výrobní číslo 001) (dole)

Se stejným dynamickým závěrovým mechanizmem jako Kynčlovy samonabíječky pracoval i jeho pokusný lehký kulomet KP 5 ráže 7,5 mm z roku 1948.

Práce v Konstruktě

O pracích Ing. Kynčla v Konstruktě Praha se nenašly žádné bližší informace, a tak musíme stavět na vzpomínkách jeho už výše zmíněných, a podstatně mladších, spolupracovníků – Jiřího Čermáka, Ing. Bohuslava Novotného a Antonína Hantona.

V Konstruktě pracoval Ing. Kynčl na vysokokadenčních zbraních:

Reklama

- revolverovém kulometu ráže 7,5 mm (vzorek systému Gatling, ale s interním náhonem nosiče; v práci sice později pokračoval Ing. B. Novotný, vzorek „se ale nedařil“, pak došly peníze, a úkol tak nepřekročil fázi studie);

- „kulometu“ (přesněji malorážovém automatickém kanonu) ráže 30 mm (protinávrh prý pocházel „z pera“ Ing. Pecha, řešení ale zůstala opět jen „ve výkresech);

- „bubnovém“ (revolverovém) velkorážovém kulometu ráže 12,7 mm o vysokém výkonu (projekt označený ZK 496 a objednaný MNO koncem roku 1948 měl konkurovat starším 12,7mm kulometům bratrů Kouckých: ZK 477 (s pístovým mechanizmem a krátkým zákluzem hlavně) a ZK 483 (pouze s využitím impulzu výstřelu a krátkým zákluzem). Zkoušel se vzorek, který sice dosáhl kadence 1600 ran/min., projevila se však nedostatečná životnost hlavně; v roce 1951 pak byly tyto programy zastaveny a zvolena sériová výroba sovětského DŠK vz. 38/46;

- kulometu ráže 14,5 mm pro razantnější sovětský náboj (úkol se dostal mezi stěžejní vývojové úkoly na rok 1952, v prosinci 1953 pak začaly zkoušky Kouckých kulometu ZK 514, a Kynčlův kulomet tak zůstal zase jen v dokumentaci).


Samonabíjecí AK-1/002, uzamykaná závorkami, ale s plynovým pístem

Výrobní dokumentaci převáženě zpracovával specialista na tyto práce, zmíněný Alois Hanton, který připravoval všechnu výrobní dokumentaci i pro bratry Koucké.

Reklama

S výše uvedenými úkoly souvisely i významné Kynčlovy výzkumné práce o ohřívání hlavně; zkonstruoval ale také třeba (pro Výzkumný ústav zemědělských strojů) startovací zařízení pro zemní stroje (buchary na zatloukání kůlů), využívající nábojnici a prachovou náplň náboje ráže 12,7 mm.

Přesun z Prahy do Brna

V roce 1952 bylo rozhodnuto o převedení oboru vojenských zbraní do nově zřízené Konstrukty Brno, n. p., kam se také začal postupně soustřeďovat jejich výzkum i vývoj. Se zbraněmi přecházel do Brna i potřebný personál, zbraňoví specialisté – vývojoví pracovníci jak z Konstrukty Praha, tak i z ČZ Strakonice, n. p., ale i nejlepší dělníci. Budovaly se vývojové dílny a pro pracovníky, kterých bylo tehdy asi 600, se postavilo také sto nových bytů. Konstruktéři z bývalé Konstrukty Praha tak bydleli všichni pohromadě v novém sídlišti v Černém Poli, v bytech, které jim „postavil gen. Čepička“. Ing. Kynčl se přestěhoval do Brna současně s Ing. Pechem, Aloisem Hantonem (všichni z pražské Konstrukty, působící původně na bývalém GŘ Zbrojovky ve Velflíkově 4 v Praze-Dejvicích, později sídle VÚSTE) a s Jiřím Čermákem (z ČZ Strakonice) v „první vlně“ přesídlování do Brna v roce 1954. Příslušníci této „první vlny“ si tak mohli vybrat byt v prvním dokončeném domě v Tišnovské ulici 111: ve stejném domě, a dokonce i ve stejném podlaží tak bydleli na stejné chodbě Ing. Jeronym Kynčl (v jednopokojovém bytě č. 7, kde jako starý mládenec bydlel sám) a Alois Hanton. Od roku 1956, kdy bylo soustředění dokončeno (do sta nově vybudovaných bytů přišla „druhá vlna přistěhovalců), se stala Konstrukta Brno výhradním řešitelem výzkumu a vývoje malorážových a středorážových zbraní až do ráže cca 30 mm, příslušné munice a PT bezzákluzových zbraní (Konstrukta Brno sídlila na Cejlu v objektu dřívějšího závodu VII brněnské Zbrojovky). Ředitelem byl Ing. Vilém Vítek, šéfem vývojového oddělení malorážových zbraní Ing. J. Myslík, středorážových Ing. J. Pech, munice L. Urban, lafet M. Kotík, zaměřovačů pan Ždímal a balistiky Ing. L. Dřímal. Bratři Koučtí, poslední tzv. „ředitelští konstruktéři“ (údajně původně skupina konstruktérů „pro potřeby GŘ Zbrojovky Brno v Praze), se odmítli do Brna přestěhovat. Proto se pak zabývali – velmi úspěšně – už pouze loveckými zbraněmi.


Plynové ústrojí Kynčlovy samonabíječky ZJ 481 s otočným závorníkem

Do důchodu odešel Ing. Kynčl v roce 1959. Ani jako důchodce prý ale nepřestal občas docházet do své oblíbené Opery, restaurace u divadla.

Patenty (bez nároku na úplnost výčtu)

Datum vyjadřuje den přihlášení patentu k ochraně; první tři patenty bez udání autora se týkají řešení PT pušek se systémem Gerlich a byla o nich už zmínka výše:

č. 73227 – 16. 7. 1938 – Nástavec v palné zbrani nebo pro palnou zbraň, bez udání autora: týká se hladkého kuželového nástavce našroubovaného na hlavni zvenku nebo zašroubovaného do dutiny úsťové části hlavně; patentová práva se později převedla ze ZJ na ZB;

č. 73506 – 4. 4. 1939 – Hlavňový nástavec, Protektorát, bez udání autora (přídavek k patentu 73227): chrání opět kuželový nástavec do dutiny hlavně, složený ale z více kuželových kroužků; patentová práva převedena ze ZJ na ZB;

č. 73770 – 10. 10. 38 – Průbojná střela, Protektorát, bez uvedení autora: týká se průbojné střely s tvrdým jádrem malého průměru a větším deformovatelným pláštěm.

V dalších patentech je už Ing. J. Kynčl uveden jmenovitě:

č. 730 155 – 26. 4. 1939 – Sebsttätige Feuerwaffe mit festem Lauf und halbstarrer Veriegelung, Dr. Techn. h. c., František Janeček und Ing. Karel František Janeček in Prag-Nusle und Jeronym Kynčl in Prag, Protektorát: chrání řešení samonabíjecí zbraně s pevnou hlavní a částečným uzamčením závěru pákou za závěrem – „redukovanou“ hmotou;

č. 77634 – 3. 8. 1946 – Závěrové pouzdro pro ruční střelné zbraně, Zbrojovka Brno, n. p., a Ing. Jeronym Kynčl, Praha: chrání Kynčlův segmentový závěr a pouzdro pro ruční střelné zbraně;

č. 77810 – 15. 7. 1946 – Samočinná střelná zbraň, Zbrojovka Brno, n. p., a Ing. Jeronym Kynčl, Praha: chrání řešení uzamykání Kynčlových samonabíjecích „puštiček“ (vzadu kývavý závorník, uzamykací závorky, rotační závorník a příčná závora);

č. 78478 – 15. 7. 1946 – Střela pro zbraně s konvergentním vývrtem hlavně, Zbrojovka Brno, n. p., a Ing. Jeronym Kynčl, Praha: chrání plášťovou střelu s plastickou výplní, drženou přírubkami jádra;

č. 78479 – 15. 7. 1946 – Průbojná střela pro zbraně s konvergentním vývrtem hlavně, Zbrojovka Brno, n. p., a Ing. Jeronym Kynčl, Praha: chrání obdobnou průbojnou střelu;

č. 87578 – 27. 5. 1955 – Spalovací prostor odpalovacího zařízení, Ing. Jeronym Kynčl, Praha: chrání startovací zřízení pro start spalovacích motorů.


Kynčlova opakovačka K 3 (výrobní číslo 032) z roku 1949

A Jeronym Kynčl jako člověk?

Byl to – podle mladšího kolegy Jiřího Čermáka – člověk vysoce odborný, se širokým odborným rozhledem; fundovaný teoretik. Byl prý noblesní, šikovný, ale nenápadný, pravděpodobně ze zámožnější měšťanské rodiny, staromódní; ničím neprovokoval. Byl sice starý mládenec, měl prý ale přítelkyni Marušku (příjmení nikdo neznal): byla z Dubí, kde žila se svou sestrou, a měla prý nemocné plíce. Víc o ní švagrová Libuše nevěděla a víc se o ní nepodařilo, a asi už ani nepodaří, zjistit. Intenzivně se stýkal zejména s A. Hantonem, se kterým bydleli na stejném podlaží a k němuž prý chodil i na televizi (Hantonovi se prý o něj starali i v případě jeho nemoci). Byl velmi silný kuřák a trpěl anginou pectoris, na kterou pak údajně i zemřel. Kde? – Tady se informace rozcházejí: podle J. Čermáka ve svém podnikovém bytě, podle A. Hantona v nemocnici a podle paní Libuše dožil u bratra Prokopa v Telči. Zemřel 2. května 1963 a pochován je v rodinném hrobě na hřbitůvku ve Velké Lhotě. Na pohřeb prý tehdy jela do Velké Lhoty i skromná delegace z práce, vzpomínal pan A. Hanton, také účastník obřadu.

Zdroje:
Dolínek, V. – Karlický, V. – Vácha, P.: Vzácné zbraně a zbroj ze sbírek Vojenského muzea v Praze. Praha 1986;
Lugs, J.: Handfeuerwaffen. Militärverlag der DDR. Berlín 1971;
Popelínský, L.: Čs. automatické zbraně a jejich tvůrci. Praha 1999;
Šáda, M.: Čs. ruční palné zbraně a kulomety. Praha 1971;
Archiv JAWA – osobní evidenční listy;
MZA Třebíč – fond ZB;
PA Škoda Plzeň;
Státní ústřední archiv Praha; VHÚ Praha – sbírka zbraní;
vzpomínky švagrové, paní Libuše Kynčlové a Kynčlových spolupracovníků: A. Hantona, J. Čermáka a Ing. B. Novotného

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více