Bota od Ebra

Autor: PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔︎︎ 👁︎ 19.963

V listopadu 2011 se našla poblíž města La Fatarella ve východním Španělsku při výkopových pracích bota velikosti 44,5 s gumovou podrážkou a se zbytky lýtkové kosti. I když byla okamžitě přivolána policie, vzhled boty dával tušit, že nepůjde o zločin z poslední doby, ale že nalezené ostatky budou zajímat spíše archeology. Ti odkryli skelet muže o výšce zhruba 180 cm, jenž měl u sebe náboje do pušky sovětské výroby a dva ruční granáty polského původu. Podle nalezených fragmentů mrtvolu identifikovali jako vojáka republikánských mezinárodních brigád, kterého zabila exploze granátu. Ta ho částečně zavalila a postupující vojáci gen. Franca mu sebrali helmu s puškou a vyčnívající zbytek zakryli zeminou. Podle těchto okolností se dá celkem přesně určit datum „Charlieho“ smrti (jak byl vědeckou veřejností pojmenován). Stalo se tak 14. listopadu 1938 v průběhu závěrečné fáze bitvy na Ebru.

Bitva začala 25. července krátce po půlnoci rozsáhlou ofenzivou ze strany vládních vojsk a trvala až do 16. listopadu, kdy republikánské vojsko ustoupilo zpět za řeku Ebro. Operace takového rozsahu byla umožněna pouze díky mohutným dodávkám zbraní ze Sovětského svazu. Cílem ofenzivy bylo odlehčit tlaku povstaleckých vojsk na pobřežní průmyslové centrum Valencie a znovu spojit území centrálního Španělska s Katalánskem. Bitva na řece Ebro se od těch předešlých bitev španělské občanské války lišila hned v několika věcech: předně, obě strany již měly dvouleté bojové zkušenosti a počáteční nadšení, zmatky a improvizace ustoupily pragmatickým tahům zocelených velitelů, kteří měli k dispozici neméně zocelené a maximálně motivované jednotky. Pro republiku se jednalo o poslední pokus zvrátit výsledek války a pro vojska generála Franca konečně přišel okamžik, kdy se mohla jedinou bitvou zlomit páteř nepřátelské armádě.

Reklama


Tato Mosca podlehla v souboji s italskými CR.32. Přemožitel por. Tocci sestřelený stroj znovu postavil na podvozek a na trup stíhačky zanesl svůj čin

Na straně republiky se podařilo do ofenzivy vrhnout kolem 100 000 vojáků a 120 tanků a obrněných aut. Nacionalisté v průběhu bitvy nasadili kolem 90 000 mužů. Oproti předchozí povstalecké ofenzivě v Aragonii však došlo k výraznému nárůstu počtu a kvality bojujících letadel. Republikánské letectvo na počátku ofenzivy disponovalo 176 bojeschopnými stíhačkami (Polikarpov I-16, I-15 a Grumman GE.23 Delfin) a 37 rychlými dvoumotorovými bombardéry Tupolev SB-2. Fašistické letectvo vrhlo do bitvy 168 stíhaček (96 italských Fiatů CR.32, 36 španělských Fiatů CR.32 a 36 německých Messerschmittů Bf 109) a 135 vícemotorových bombardérů Heinkel He 111, Dornier Do 17, Caproni Ca.310 a Savoia-Marchetti SM.79 a SM.81. Na scéně se objevilo 90 moderních stíhaček sovětského původu Polikarpov I-16 typ 10 Supermosca, díky nimž nejen výrazně vzrostla palebná síla v podobě čtyř kulometů, ale na základě vylepšených motorů se mohli republikánští stíhači postavit i dosud nedostižným německým dolnoplošníkům Bf 109C a D.


Krátce před bitvou na Ebru vládní letectvo obdrželo stíhačky Grumman GE.23 Delfin. Jejich bojová hodnota byla problematická, ale jednalo se o nové a bytelné stroje. Na snímku Juan Lario Sanchéz, jenž dosud na strojích I-15 Chato vybojoval sedm uznaných sestřelů; na Delfinu žádný nepřidal. Později v řadách sovětského letectva sestřelil na východní frontě dalších 27 letounů

Intenzita republikánského útoku byla tak razantní, že gen. Franco stáhl k Ebru své nejlepší jednotky v čele se stíhacími 2-G-3 a 3-G-3, kterým veleli Ángel Salas Larrazábal (16 sestřelů) a Joaquín García Morato (40 sestřelů). Obě skupiny od začátku bitvy na Ebru do poloviny září zaznamenaly 78 sestřelených nepřátelských letounů. Zmíněné dvě jednotky společně s Bf 109 a He 111 od Legie Condor svedly 14. srpna souboj nad Gandesouse s třemi letkami I-16 a I-15. Tak průběh boje zaznamenala nacionalistická strana: García Pardo [12 sestřelů; pozn. autora] napadl některé Raty, které se chystaly zaútočit na He 111. Jednu se mu podařilo sestřelit – dopadla v blízkosti Mora de Ebro… Por. Bayo [11 sestřelů] napadl tři Raty a jedna z nich spadla na úpatí pohoří.

Poté napadl i jedno Chato, ale neviděl jeho pád. Por. de Hemricourt [belgický dobrovolník, 14 sestřelů] střílel na jednu Ratu bez zjevného účinku; pak ještě přispěchal na pomoc jinému Fiatu v nouzi a jím zasažená Rata se konečně zřítila do lesa severně od Reus.

Republikánská strana po boji nahlásila střet s 90 nepřátelskými stroji (ve skutečnosti 56) a sestřelení tří CR.32 a jedné He 111. Sami přiznali ztrátu jedné I-16 a poškození dvou dalších. Ve skutečnosti povstalecká strana po boji postrádala pouze Fiat por. Mesia, i když por. Carlos Bayo musel nouzově přistát a ppor. Alfonso Farina utrpěl zranění. Por. Manrique po přistání na základně napočítal ve svém Fiatu 30 průstřelů.


Dvojice autorů ofenzivy na Ebru: Juan Modesto z Andalusie a Enrique Líster z Galície (vlevo). Oba původním povoláním dělníci se přes studium Frunzeho vojenské akademie v Sovětském svazu dostali do čela vládního vojska

Ángel Salas Larrazábal 2. září sám během dvou minut sestřelil tři rychlé bombardéry Tupolev SB-2 a jednu stíhačku I-16, kterou pilotoval syn starosty Madridu José Martín Redondo, jehož dopad na padáku po celou dobu Salas pozoroval. Když mu po dosednutí na zem republikánský pilot zamával, Salas mu odpověděl rovněž pokynutím ruky. Tato událost se téměř okamžitě stala jednou z legend občanské války. Po přistání mu radost nad čtyřnásobným vítězstvím zhatila zpráva, že jeho bratr Ignacio padl nad Ebrem při útoku na jiný roj bombardérů Tupolev.

Reklama

Dne 3. října se mimořádná intenzita leteckých bojů podepsala i na dvou největších esech gen. Franca, kdy se po souboji s republikánskými stíhačkami nevrátili Joaquín García Morato a Julio Salvador Díaz-Benjumea (23 sestřelů). Prvního sestřelil por. Luis Sirvent Cerrillo a druhého Francisco Meroño Pellicer (sedm sestřelů, později v SSSR na východní frontě přidal dalších 20). Zatímco Morato nouzové přistání přečkal bez úhony, Julio Salvador putoval do zajetí.


Fiat CR.32 nacionalistického esa Ángela Salase Larrazábala

Jestliže až doposud probíhaly souboje maximálně mezi formacemi o síle jedné letky, nad Ebrem operovaly svazy o síle 40–60 strojů. Rovněž kvalita a koncentrace protiletadlového dělostřelectva na tak malém prostoru způsobovala dosud nevídané ztráty na obou stranách. Nešlo o změnu ze dne na den. Už v průběhu předchozí povstalecké ofenzivy v Aragonii došlo ke kvantitativnímu nárůstu ve všech parametrech. Zvětšil se nejen počet operujících letounů, ale i množství svržených bomb. Např. první den aragonské operace, 9. března 1938, dokázalo frankistické letectvo svrhnout na „rudého“ nepřítele 210 t bomb. Od večera 16. března do odpoledne 18. března italské bombardéry při relativně okrajové operaci svrhly na Barcelonu 44 t bomb, tedy dvakrát tolik, než kolik bylo svrženo na slavnou Guernicu.

Po počátečním úspěchu vládních vojsk na Ebru, způsobeném hlavně momentem překvapení, kdy 35. „mezinárodní“ divize hned první dny postoupila o několik kilometrů, až k městu Gandesa, došlo k přesunu posil do místa průlomu a fronta se na tři měsíce stabilizovala. Po tvrdých pozičních bojích a několika nacionalistických protiofenzivách (z nichž první byla zahájena 10. srpna a ta závěrečná začala 30. října) bylo republikánské předmostí v polovině listopadu za řekou Ebro zlikvidováno. Podle velice hrubých odhadů během čtyř měsíců na bojišti u řeky Ebro padlo více jak 10 000 vládních vojáků a 6500 vojáků gen. Franca (se zraněnými a nezvěstnými se jednalo podle jiných zdrojů o poměr ztrát zhruba 70 000 : 23 000 mužů). Není náhoda, že k největší demonstraci síly ze strany fašistů docházelo vždy, když světová politika zažívala krizové situace. K masivnímu bombardování Barcelony došlo v průběhu anšlusu Rakouska německým Wehrmachtem a k nejzuřivějšímu nasazení fašistického i republikánského letectva docházelo během tzv. „mnichovské krize“ v září 1938. Republikáni doufali ve vypuknutí světové války, která by přinutila Německo i Itálii stáhnout své intervenující jednotky ze Španělska pro účely vlastní obrany. Fašisté naopak ze stejných důvodů chtěli vládní vojska rozdrtit co nejdříve.


Osádky 3. letky 24. skupiny, nastoupené před bombardérem SB-2. Uprostřed v pokleku velitel kpt. Armando Gracía

Bitva na Ebru snad dosud nejvýrazněji ukázala, jak je důležitá ve válce nadvláda ve vzduchu. Jedním z důvodů selhání republikánské ofenzivy bylo, že povstalecké bombardéry už 29. července zcela rozvrátily zásobovací tepny nepřítele, včetně dřevěných lávek a železných mostů přes řeku Ebro. Jednalo se vlastně o generální zkoušku toho, co mělo v mnohem masivnější formě brzy pokračovat v kulisách 2. světové války.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více