Luigi Durand de la Penne - Vrchol evoluce italských torpédoborců (1. díl)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 12.529

Torpédoborcům byl v Itálii vždy přikládán značný význam a tato univerzálních plavidla zažila svůj množstevní vrchol v období mezi světovými válkami, kdy jich v řadách námořnictva operovalo přes půl sta. V průběhu 2. světové války torpédoborce patřily k nejaktivněji nasazovaným hladinovým jednotkám, za což však zaplatily krvavou daň: bojové nasazení přežilo pouze 10 plavidel. Poválečná italská flota (MMI – Marina Militare Italiana) si ale mohla ponechat pouze čtyři, z kterých poslední dosloužily v roce 1964. Zbylé si v rámci válečných repatriací rozdělily SSSR a Francie. Pro operační potřeby námořnictva, které navíc muselo plnit závazky v rámci nedávno vytvořené Severoatlantické aliance, však tento počet zoufale nepostačoval. V roce 1951 proto byly v USA pořízeny dva torpédoborce tříd Benson a Gleaves, dokončené v letech 1941–1942. I přestože sloužily další dvě desetiletí, pro jejich zastaralost se jednalo spíše o nouzové řešení.


Samostatné hangáry třídy Luigi Durand de la Penne sice přispívají ke zvýšení odolnosti plavidel, jejich použití je však do jisté míry dáno rozmístěním 76mm kanonů

Reklama

Již koncem 40. let však byly zahájeny práce na prvních domácích poválečných torpédoborcích. Plavidla Impetuoso a Indomito s plným výtlakem přes 3800 t byla objednána v roce 1950 a postavena v letech 1952–1958. Konstrukčně vycházela z druhoválečné třídy Comandanti Medaglie d’Oro, ze které se do kapitulace Itálie nepodařilo dokončit žádnou jednotku. Jejich výzbroj a elektronika ale byly převážně amerického původu, stejně jako pohonná soustava se dvěma sadami parních turbín, která byla převzata z torpédoborců třídy Gearing. Plavidla třídy Impetuoso nesla dva dvojité 127mm kanony Mk.12, 16 40mm Boforsů a dva pevné dvojité 533mm vrhače pro protiponorková torpéda. Italský byl pouze vrhač raketových hlubinných min Menon. Tyto jednotky byly již v době svého dokončení koncepčně zastaralé, což bylo patrné zejména u hlavňové výzbroje, tvořené modely z 2. světové války. I z tohoto důvodu se upustilo od jejich plánované rozsáhlé modernizace na raketové torpédoborce a obě dosloužily v prakticky původní podobě v letech 1980 a 1983.

Přichází raketové torpédoborce

Následující dvojice představovala velký kvalitativní skok, protože se jednalo o první italské raketové torpédoborce. Jednotky Impavido a Intrepido postavené v letech 1957–1964 představovaly zásadně vylepšenou verzi třídy Impetuoso s plným výtlakem zvětšeným na 3990 t. Hlavní výzbroj tvořil americký protiletadlový raketový systém středního dosahu Tartar, jehož jednoduché otočné OZ typu Mk.13 s podpalubním zásobníkem pro 40 ŘS nahradilo zadní, 127mm věž. Střely RIM-24 Tartar s poloaktivní radiolokační naváděcí soustavou byly naváděny dvěma SŘP typu SPG-51, což umožnilo současné postřelování dvou cílů. Díky dosahu 30–32 km byly schopny zajišťovat prostorovou PVO svazů italské floty. Přední věž se 127mm kanony byla zachována, obstarožní lehkou hlavňovou výzbroj však zastoupily čtyři zbrusu nové domácí 76mm kanony Oty Melara MMI s kadencí 60 ran/min. Pro úsporu hmotnosti byly původní 533mm torpédomety nahrazeny dvěma trojnásobnými ráže 324 mm a upuštěno bylo od vrhače Menom. Modernizací prošla i elektronika plavidel, kde použití 3D radaru SPS-39 a pokročilého sonaru SQS-23 dramaticky zvýšilo jejich bojovou hodnotu. Třída Impavido v zásadě představovala analog soudobého amerického typu Charles F. Adams, u kterého však byla místo protiponorkové výzbroje v podobě raketových torpéd ASROC preferována výzbroj hlavňová. Italská admiralita totiž tehdy za větší hrozbu ve Středomoří považovala nepřátelské letouny než ponorky. Nezvykle silná hlavňová výzbroj byla zachována také u dalších tříd italských torpédoborců.


Nástavby a stožáry torpédoborců třídy Luigi Durand de la Penne se ježí početnými anténami senzorů a SŘP, což v případě poškození přináší ceněnou možnost jejich zastupitelnosti

V dubnu 1966 byla objednána další dvojice torpédoborců, Audace a Ardito, jejichž stavba byla zahájena v roce 1968 a ukončena v roce 1973. Původně se mělo jednat o rozvinutí třídy Impavido, nakonec však vznikla zcela odlišná a podstatně univerzálnější plavidla, patřící do druhé generace italských poválečných torpédoborců. Jejich vybavení již většinou tvořily systémy domácího původu. Jádrem výzbroje nadále zůstal systém Tartar s jedním OZ typu Mk.13, plné využití jeho možnosti však přinesla instalace italského bojového řídicího systému SADOC-1 s automatizovaným systémem na přenos dat v standardu Link 11. Dalším důležitým vylepšením bylo zřízení letové paluby a hangáru pro dva palubní vrtulníky AB.212 ASW střední hmotností kategorie. Třída Audace se tak stala držitelem primátu prvních torpédoborců MMI vybavených pro operace vrtulníků. Hlavní rolí těchto strojů byl protiponorkový boj za užití ponorného sonaru a lehkých 324mm torpéd. Mohly však útočit také na hladinové cíle, a k tomuto účelu nosily francouzské lehké protilodní střely AS.12L. Modernizací prošla také hlavňová výzbroj plavidel a zastaralé americké 127mm kanony Mk.12 byly nahrazeny dvěma kanony Compatto stejné ráže a s kadencí 40 ran/min. domácího výrobce Oty Melara. Značně nespolehlivé „šestasedmdesátky“ MMI zase přenechaly místo čtyřem novým 76mm kanonům Oty Melara Compatto s kadencí 85 ran/min. Protiponorková výzbroj třídy Audace zaznamenala návrat k 533mm torpédometům. Čtyři zbraně této ráže byly umístěny na zádi pod letovou palubou a italská torpéda A-184 naváděná po kabelu z nich byla odpalována směrem dozadu. Obligátní trojnásobné 324mm torpédomety však byly také zachovány. Při plném výtlaku 4400 t šlo o impozantní sestavu výzbroje. Torpédoborce byly nadále poháněny parními turbínami, jejich trup však dostal nový tvar, který přinesl zlepšení nautických vlastností. Rovněž byla kompletně změněna architektura nástaveb a plavidla se pyšnila mnohem modernějším vzhledem.

Další akvizice torpédoborců souvisela se skluzem modernizačního programu italského námořnictva v druhé polovině 60. let. Pro překlenutí období po vyřazení opotřebených starších jednotek byly v letech 1969–1970 v USA pořízeny dva torpédoborce druhoválečné třídy Fletcher. Tato plavidla nečekala dlouhá služba – řady floty opustily v letech 1975 a 1977.

Třetí generace

Reklama

V 10letém plánu na modernizaci MMI z roku 1975 se počítalo s pořízením druhého páru torpédoborců třídy Audace, nedostatek financí však způsobil odklad těchto úmyslů. Změna přišla až v roce 1981, kdy byl představen nový plán na obnovu floty, jejímž jádrem se měly stát dvě lehké letadlové lodě, šest protiletadlových torpédoborců a 20 fregat a korvet. Pro naplnění těchto početných stavů bylo potřebné postavit až čtyři nové torpédoborce, protože jednotkám třídy Impavido se neúprosně blížil konec technické životnosti a ze služby měly být vyřazeny počátkem 90. let.


Dobré plavební vlastnosti torpédoborců zajišťuje tvar trupu s přídí zvedající se na třetinu délky a s plnými bočnicemi místo zábradlí

Studijní práce na nových torpédoborcích, pracovně nazvaných „Audace migliorata“ (vylepšený Audace), byly zahájeny již v březnu 1975. V jejich návrhu měly být zohledněny zkušenosti z provozu předešlé třídy a také značný technický pokrok, ke kterému došlo od ukončení jejich projektu. Za jednu z hlavních slabin typu Audace byla považována absence specializovaných protilodních ŘS, které se v průběhu 70. let staly standardní součástí výzbroje moderních plavidel. K likvidaci hladinových jednotek protivníka sice mohly být kromě kanonů a střel AS.12L odpalovaných z vrtulníků použity také ŘS Tartar a 533mm torpéda A-184, scházela však zbraň s větším dosahem. Rovněž systém Tartar mezičasem zastaral a bez modernizace nebyl schopen držet krok s nejnovějšími hrozbami. Kritika se snesla také na hlavňovou výzbroj třídy Audace. Kanonům ráže 76 mm umístěným ve střední části trupu totiž stínil rozměrný hangár a za zádí byla „mrtvá zóna“, kterou sice pokrýval systém Tartar, nebyl však na rozdíl od kanonů schopen postřelovat nízko letící letouny a protilodní ŘS. Ty druhé se navíc krátce po zařazení jednotek třídy Audace do služby staly jednou z největších hrozeb pro bojová plavidla a velení MMI požadovalo doplnění vybavení svých torpédoborců protiraketovými systémy. Možnosti detekce ponorek ve specifickém prostředí Středozemního moře zase snižovala absence sonaru s měnitelnou hloubkou ponoření. Zdokonalena měla být také platforma a v souladu se světovými trendy mělo být upuštěno od pohonu parními turbínami, jež měly nahradit turbíny plynové v konfiguraci COGOG nebo jejich kombinace s diesely v soustavě CODOG. Mezi hlavní výhody plynových turbín patřily: mnohem rychlejší start, lepší akcelerace, méně náročná obsluha, nižší nároky na údržbu, menší rozměry a hmotnost. Jednotky třídy Audace se dále ukázaly být poněkud stísněné se spartánsky vybavenými ubikacemi jejich poměrně početných posádek, čítajících 380 mužů.


Torpédoborec Audace ve své prvotní podobě po dokončení. Hlavňová výzbroj je již čistě italského původu a dominují ji dva mohutné 127mm kanony Compatto na přídi

Projektové práce na nové třídě, pojmenované Animoso, byly za širokého využití programů CAD ukončeny až v polovině 80. let. Značný podíl na tak dlouhém vývoji sehrály také neustálé úpravy specifikací ze strany italské admirality. Např. po falklandské válce z roku 1982 byl doplněn požadavek na zlepšení ochrany plavidel a poprvé v MMI mělo být dbáno rovněž na snížení jejich signatur. K objednání první dvojice došlo 9. března 1986. Její stavba byla svěřena loďařskému koncernu Finactieri, přičemž trupy měly být postaveny v loděnicích v Rivě Trigoso a dokončeny měly být v Muggianu. Kýl prototypové jednotky Animoso byl položen v lednu 1988 a druhé, Ardimentoso, v listopadu 1989. Obě plavidla vešla do služby v roce 1993, tedy dva roky po vyřazení jednotek třídy Impavido. Ještě předtím však byla 10. června 1992 jejich jména změněna na počest hrdinů z 2. světové války na Luigi Durand de la Penne a Francesco Mimbelli. Stavba druhé plánované dvojice se nakonec nerealizovala pro nedostatek financí. Ty byly nejdříve v roce 1993 použity na pořízení čtyř fregat třídy Lupo, původně objednaných a nepřevzatých Irákem, a poté na programu stavby fregat typu Horizon CNGF, do kterého Itálie vstoupila v roce 1994.

Luigi Durand de la Penne

Jednotky třídy Luigi Durand de la Penne jsou proti předešlým torpédoborcům MMI podstatně větší, což je reakcí na výtky směrované k nedostatku vnitřního prostoru. Jejich standardní výtlak narostl z 3600 t na 4330 t a výtlak plný z 4400 t na 5400 t, tedy prakticky o čtvrtinu. Délka plavidel činí 147,7 m, šířka 16,1 m a ponor 5,1 m (s příďovou hruškou 6,8 m). Trup je zkonstruován z oceli, která je nově použita také na nástavbách, což přineslo zvýšení odolnosti. Ze slitin hliníku jsou pro úsporu hmotnosti pouze komíny, stožáry a podle některých pramenů také hangár. Trup je rozdělen až na 17 vodotěsných sekcí a zachovává si plavbyschopnost při zatopení tří z nich. Promyšlené vnitřní členění je typické pro moderní italská plavidla, kdy např. mnohem menší fregaty třídy Lupo mají trup rozdělený na 14 úseků. Oproti třídě Audace byly výrazně rozšířeny protipožární systémy, systémy na detekci a potlačení poškození a v interiéru byly široce využity nehořlavé materiály. Životně důležité prvky, jako bojové řídicí centrum a sklady munice, jsou chráněny „sendvičovým“ pancířem z plátů Mirexu (derivátu Kevlaru) o tloušťce 7 mm, vložených mezi dva ocelové plechy tlusté 3,5 mm. Řada důležitých systémů, jako třeba komunikační systémy či počítače bojového řídicího systému, je několikanásobně zálohována; stejně tak i senzorů a SŘP je oproti jiným západním torpédoborcům použit nezvykle velký počet (více v druhé části seriálu). Všechna tato opatření mají nejenom zvýšit odolnost plavidel, ale mají také pomoci zachovat jejich bojové schopnosti v případě poškození. Pamatováno bylo také na ochranu před účinky ZHN, a k tomuto účelu mohou být důležité prostory změněny v přetlakované citadely.


Letová paluba a rozměrný hangár pro dva vrtulníky byly hlavními novinkami zavedenými u třídy Audace. Struktura hangáru však omezovala střelecké úhly 76mm kanonů směrem dozadu

Při projektování třídy Luigi Durand de la Penne bylo poprvé u italských torpédoborců dbáno na redukci signatur. Stěny nástaveb, komínů a stožárů jsou pro snížení radiolokační odrazné plochy odkloněny od kolmice, ale jenom v malých úhlech. Toto řešení je (v omezené míře) typické pro první stealth plavidla, mezi něž patří třeba i britské fregaty Type 23. Prvky pohonné a energetické soustavy jsou pro snížení hlučnosti umístěny na odpružených plošinách. Velká péče byla věnována návrhu „tichých“ šroubů. Torpédoborce navíc disponují systémem Prairie-Masker, generujícím malé vzduchové bubliny kolem sekcí s pohonem a šroubů, které dále omezují jejich hlučnost. Vývody zplodin pohonu jsou vybaveny systémy pro ochlazování. Provedena byla také opatření k redukci magnetických signatur plavidel.

Důležitým vylepšením proti třídě Audace je použití pohonu typu CODOG. Tvoří jej dvě americké plynové turbíny GE LM2500 s výkonem po 20 220 kW, vyráběné v licenci firmou Fiat-Avio, a dva domácí diesely Diesel Grandi Motori Trieste BL230-20DVM s výkonem po 4630 kW, uložené v protihlukových krytech, zlepšujících také ochranu proti účinku tlakových vln. Tyto agregáty prostřednictvím dvojstupňových převodovek roztáčejí hřídele dvou šroubů s pěti nastavitelnými lopatkami. Úsporné diesely se používají při plavbě ekonomickou rychlostí, jejíž nejvyšší hodnota dosahuje 21 uzlů. Maximální dosah při rychlosti 18 uzlů je 7000 nm, což je oproti třídě Audace více než dvojnásobek. Žíznivější plynové turbíny jsou určeny pro krátkodobé „sprinty“. Pro větší rozměry třídy Luigi Durand de la Penne a celkově menší výkon pohonu než u třídy Audace (40 440 kW oproti 53 680 kW) klesla její maximální rychlost z 33 na 31,5 uzlu, což je však stále více než postačující hodnota. Výše zmíněnou výhodu větší kompaktnosti plynových turbín proti turbínám parním však zčásti neguje vyšší spotřeba vzduchu, a tím pádem nutnost použití objemnějších nasávacích kanálů. I tak ale pohonná soustava zabírá daleko méně prostoru než u třídy Audace, a navíc je úspornější. Její další výhodou je možnost dálkového ovládaní z řídicí centrály pohonu pomocí systému SEPA 8423, což snižuje personální nároky: při běžném provozu se ve strojovnách nemusí nacházet žádná obsluha. Zdrojem elektrické energie je šest dieselgenerátorů řady Fincantieri DMD 203 s celkovým výkonem 5200 kW. Čtyři z nich jsou umístěny v protihlukových krytech. Prvky pohonné a energetické soustavy jsou rozmístěny ve čtyřech sousedících vodotěsných sekcích a k odvodu zplodin slouží tři komíny.

Reklama


První italský raketový torpédoborec Impavido. Na zádi je vidět OZ typu Mk.13 a dva SŘP typu SPG-51 systému Tartar. Na přídi se nachází ještě stará americká věž ráže 127 mm

Snížení úrovně přechylů údajně až o 90 % zajišťují dva páry aktivních ploutvových stabilizátorů spolu se dvěma pevnými bočními stabilizačními kýly. Posádka třídy Luigi Durand de la Penne je na dnešní standardy poměrně početná a tvoří ji až kolem 380 osob, což je hodnota porovnatelná s třídou Audace, i navzdory použití vyšší úrovně automatizace procesů. Je to dáno větším počtem systémů na palubě torpédoborců a hlavně přísnými bezpečnostními normami. V případě poškození je totiž početnější posádka schopna mnohem lépe zvládat bojová poškození a požáry. K jejímu ubytování slouží podstatně prostornější a komfortnější ubikace s celkovou kapacitou 400 osob. Ke zlepšení luxusu ubytování kromě stabilizačního systému přispívají také výkonná klimatizace a ventilace, odvozené od lehké letadlové lodě Giussepe Garibaldy.

Přehled torpédoborců třídy Luigi Durand de la Penne

Takt. číslo

Jméno

Loděnice

Zahájení stavby

Spuštění na vodu

Zařazení do služby

D560

Luigi Durand de la Penne

Fincantieri

20. 1. 1988

29. 10. 1989

18. 3. 1993

D561

Francesco Mimbelli

15. 11. 1989

13. 4. 1994

19. 10. 1993

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více