Z Ascensionu až na konec světa

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 23.526

Za tři dny vyrazilo z britských přístavů Task Force 317 čítající 41 plavidel včetně dvou letadlových lodí HMS Hermes a HMS Invincible se třemi perutěmi FAA (Fleet Air Arm) (800., 801. a 899. Sq.) na palubě s cílem „vykopat vetřelce“.

Vše se točí kolem letiště

Klíčem k úspěchu pozemních nebo námořních operací je vybojování lokální, nebo ještě lépe absolutní nadvlády ve vzduchu. Nastrčit lodě do akce v prostředí, kde má nepřítel leteckou převahu se nevyplácí – s tím měli Britové velmi nepříjemné zkušenosti již z dob 2. světové války. Při pohledu na mapu je zřejmé, že v tomto případě mělo strategický význam letiště ve správním středisku Port Stanley, postavené v roce 1973.

Reklama

Nebyl to žádný zázrak. Asfaltová dráha 08/26 byla dlouhá jen 1250 m. Ale kdyby se ji Argentincům podařilo pomocí ocelových rohoží prodloužit na 2000 m, zajistila by alespoň omezený provoz výkonných stíhacích a stíhacích-bombardovacích letounů. Tato možnost se reálně prověřovala a technici přepočítávali maximální přípustné vzletové a přistávací hmotnosti Mirage III s ohledem na délku a únosnost dráhy.


Ze vzdálenosti leteckých základen je zřejmá klíčová poloha Port Stanley alias BAM Malvinas

Důvod byl prostý: Akce argentinského letectva limitovala velká vzdálenost Falklandských ostrovů od pevninských leteckých základen. Všechna letiště, která přicházela v úvahu, byla od souostroví vzdálená 700 km a více. To sice umožňovalo pilotům Fuerza Aerea Argentina dosáhnout s přídavnými nádržemi prostoru Falklandských ostrovů, ale britský svaz se pohyboval ještě dalších 100–300 km dál na východ.

K jeho napadení tak Argentincům zbývala jen nepatrná rezerva paliva, takže si mohli dovolit většinou pouze jedinou zteč a pobyt v prostoru cíle v rozsahu 1–7 min. Pokud použili forsáž, tak museli přistávat většinou rovnou z kurzu s posledními zbytky paliva v nádržích. Ty méně šťastné čekala koupel v jižním Atlantiku, což nějakých 1300 km od břehů Antarktidy není žádná kratochvíle.

Letiště v Port Stanley, přejmenované Argentinci na BAM (Base Aerea Militar) Malvinas, bylo Britům trnem v oku od samého začátku. Jeho vyřazení by dramaticky změnilo celkový poměr sil v oblasti. Zajišťovalo totiž lety transportních C-130 Hercules, zásobujících místní osádky bitevních IA-58 Pucará, určených k nasazení proti britským invazním silám, a ozbrojených cvičných MB-339 a T-34 Turbo Mentor, které pro změnu nedaly pokoj osádkám britských vrtulníků. Proto byly naplánovány operace s krycím názvem Black Buck.

Daleko, daleko, daleko…

Reklama

Problémem bylo, čím a jak na BAM Malvinas udeřit. Logicky se nabízela možnost využít technologii doplňování paliva ve vzduchu – jenže, celá věc měla jeden háček: Ideální je, když mají tankery základnu někde „na půl cesty“ bombardérů. Ale pokud tankery vzlétají ze stejné základny jako bombardéry, k žádnému dramatickému prodloužení doletu nedochází.

Z trojice strategických bombardérů RAF řady V již sloužil jen Avro Vulcan B.2 a ten měl také krátce před vyřazením z výzbroje. Bombardéry Victor byly přestavěné na tankovací letouny verze K.2 a Valianty byly vyřazeny již v roce 1965. Ale ani Vulcan B.2 neměl dolet potřebný k dosažení Falkland.

Nejbližší základnou, odkud mohly bombardéry vzlétnout, byl Wideawake. Ležel na ostrově Ascension, kousek pod rovníkem. Do jižního cípu Atlantiku to bylo vzdušnou čarou 6260 km. Hned po obsazení Falkland začal na základně čilý provoz. Přistálo tu pět bombardérů Vulcan B.2 od 44., 50. a 101. perutě RAF, 16 tankovacích Victorů K.2 ze stavu 55. a 57. perutě RAF, hlídkové Nimrody a pravidelně se tu točily transportní letouny, přivážející zásoby.

Původně bylo pro akci vyčleněno 10 Vulcanů, ale jen zmíněných pět (XL391, XM597, XM598, XM607 a XM612) bylo vybaveno závěsníky pro střely Skybolt, na které bylo možné podvěsit rušiče pro radiolokační pásmo AN/ALQ-101 pocházející z bombardérů Blackburn Buccaneer. Další úpravy zahrnovaly montáž inerciálního navigačního sytému Carousel z letounů VC-10 vyřazených od British Airways a závěsníku pro dvě řízené střely AIM-9L Sidewinder pro vlastní obranu pod pravé křídlo.


Složité schéma doplňování paliva letounů Victor K.2 a Vulcan B.2

Kromě technických úprav bylo nutné zahájit intenzivní výcvik. Ani jedna z osádek bombardérů Vulcan neměla prakticky žádné zkušenosti s přečerpáváním paliva za letu. To bylo důvodem, proč byly při letech Black Buck rozšířeny na šest mužů přidáním AARI (Air to Air Refueling Instructor – instruktor pro tankování), což byl zkušený příslušník z perutě tankovacích Victorů.

Samostatnou kapitolou bylo plánování celého náletu: Původně se uvažovalo o tom, že Vulcany ponesou sedm bomb ráže 454 kg a zbytek místa v pumovnici se využije pro přídavnou nádrž. Po zvážení všech pro a proti padlo rozhodnutí, že bombardéry ponesou plný pumový náklad tvořený 21 bombami i za cenu toho, že bude nutné zvýšit počet tankování.

Protože kromě ostrova Ascension nebyla v celém Atlantiku jediná vhodná základna, odkud by mohly tankery operovat, bylo nutné vypravit všechny letouny z jednoho letiště. Nakonec bylo třeba připravit na jediný nálet prakticky všechny stroje, buď jako primární, nebo jako záložní. Rozpis tankování připomínal složitý jízdní řád.

Kolotoč začíná

Celá akce Black Buck začala 30. dubna 1982. Na čáru vzletu narolovalo postupně 12 tankerů Handley Page Victor K.2, naložených 48 t paliva, a dva bombardéry Avro Vulcan B.2 s plnými pumovnicemi. Ve 22.50 místního času začali piloti tankerů hnát motory do otáček a v minutových intervalech opouštět vzletovou dráhu. V závěsu za nimi vzlétly oba bombardéry. Z tohoto počtu představoval jeden tanker a jeden bombardér rezervu, která záhy přišla ke slovu.

Krátce před první předávkou paliva zjistila osádka jednoho z primárních tankerů, že se zasekl naviják, takže nedokáže rozvinout tankovací hadici. Victor obrátil zpět na základnu a jeho místo zaujal náhradní letoun. S/L Reeve, pilotující Vulcan XM598, určený k provedení náletu, zase zjistil, že kvůli netěsnícímu okénku na levé straně nedokáže zahermetizovat kokpit. Pozdější prohlídka odhalila, že se roztrhlo gumové těsnění. Každopádně Reevův Vulcan se po dosažení výšky necelých 5000 m musel také vrátit. Spolu s ním obrátil zpět i tanker s kódem Red 5.

Úspěch akce nyní ležel na bedrech osádky záložního Vulcanu XM607 a zbylých 11 Victorů, které ho měly „dotlačit“ k cíli. Osádku Vulcanu tvořili: kapitán letadla F/L Martin Withers, druhý pilot F/O Peter Taylor, operátor radaru F/L Bob Wright, navigátor/bombometčík F/L Gordon Graham, operátor systémů REB F/L Hugh Prior a instruktor pro tankování ve vzduchu F/L Richard Russell.

Systém tankování připomínal štafetový běh a byl mistrnou ukázkou vůle dokázat zdánlivě nemožné. Tankování probíhalo ve dvou vlnách: červené a modré. Červené tankery byly dva pro každý bombardér a zajišťovaly tankování v první fázi letu. Cílem modré vlny bylo dostat jeden tankovací Victor dostatečně daleko, aby mohl bombardéru doplnit palivo pro závěrečnou fázi letu.

Reklama


Nálet bombardérů Vulcan B.2 ze základny vzdálené přes 6000 km byl pro Argentince výstrahou

První tankování proběhlo 1 hod. a 45 min. po vzletu, 1370 km od základny. Tři „modré“ Victory (Blue 1, 3 a 5) doplnily nádrže svým třem kolegům (Blue 2, 4 a 6) a obrátily zpět na Ascension. Podobnou proceduru provedla dvojice „červených“ Victorů (Red 1 a 2) a jednička také zamířila domů.

Kromě komplikovaného rozpisu tankování musely osádky bojovat s nepřízní počasí. Kvůli silnému protivětru byla první čtveřice tankerů donucena odevzdat letounům mířícím na jih více paliva, než předpokládal původní plán. V důsledku toho měly při návratu málo paliva. Původní půlhodinová rezerva, která měla umožnit pár okruhů před přistáním, se scvrkla prakticky na nulu.

Protože na ostrově byla jen jediná dráha, navíc sevřená mezi vyhaslou sopkou z jedné strany a vystupujícími skálami z druhé strany, musely Victory sedat „z kurzu“. Pilot jednoho z tankerů, S/L Martin Todd, později prohlásil, … že to na dráze vypadalo jako na ucpané dálnici.

Třetí, „červený“ tanker doplnil nádrže Vulcanu a pokračoval s formací dál. Po 45 min. tankoval Vulcan z Red 3 znovu. K rozdělení obou letadel došlo ve vzdálenosti 1850 km od základny. Victor Red 3 se odpoutal a zamířil na základnu Wideawake. Krátce nato dotankovaly dva „modré“ Victory trojici zbývajících tankerů, které pokračovaly s Vulcanem dál na jih, a samy zahájily návrat.

Třetí tankování proběhlo po 4 hod. letu ve vzdálenosti 3060 km od ostrova Ascension. Modrá čtyřka se podělila o obsah svých nádrží s Vulcanem a Victorem Blue 6 a zamířila k domovu. Ve formaci zůstaly už jen tři letouny.

… aby nemohlo být hůř

Počasí, které náletu od začátku nepřálo, se ještě zhoršilo. Silný vítr se změnil v zimní bouři. Při další předávce paliva mezi dvěma Victory, která byla naplánovaná po 5,5 hod. letu, se oba letouny zmítaly nahoru a dolů v rozmezí 6 m. Spojení se podle výpovědi pilota Vulcanu podařilo až na pátý nebo šestý pokus a doprovázely ho výboje Eliášova ohně na náběžných hranách všech tří letounů. Osádkám obou tankerů podobné světelné efekty „jistě“ přidaly na náladě, zvláště při vědomí, že to domů mají zhruba 4500 km, takže jakákoli naděje na záchranu byla prakticky nulová.

Při této předávce paliva došlo k nehodě: Victor F/L Steve Biglandse musel přerušit tankování, protože se mu v bouřlivých poryvech ulomil konec tankovacího nástavce. Situace byla o to horší, že Biglandsův Victor měl doprovázet Vulcan na posledním úseku cesty. Pilotům tankerů nezbylo nic jiného než si vyměnit úlohy. Vulcan, XL189, S/L Boba Tuxforda musel převzít zpět část paliva a zamávat Biglandsově osádce, která se odpoutala směrem na sever.

Kvůli nepřízni počasí a tomuto technickému problému se trojice letounů dostala mnohem dál na jih, než předpokládal plán. S/L Tuxford gentlemansky převzal jen tolik paliva, aby se Biglandsova osádka dostala v pořádku domů. To ovšem znamenalo, že při posledním tankování Vulcanu bude muset sáhnout do svých rezerv.

Další problém tkvěl v tom, že ve stabilizačním koši Tuxfordova Victoru mohl zůstat ulomený konec tankovacího nástavce Biglandsova stroje. Aby měli letci jistotu, že Vulcan dokáže palivo převzít, zkrátili v příšerném počasí rozestupy. Victor vypustil hadici asi 2 m před příď Vulcanu a F/L Hugh Prior ve světle reflektoru ověřil, že je stabilizační koš prázdný.

Poslední tankování proběhlo po další půl hodině, když bombardér dělilo od cíle asi 650 km. Již během tankování bylo Tuxfordovi jasné, že s tím, co mají v nádržích, se domů nedostanou. Podle výpočtu jim mělo palivo dojít 640 km před základnou Wideawake. Ani Vulcan na tom nebyl s palivem nijak růžově: kvůli počasí a zvýšené spotřebě mu do plánované zásoby chybělo 3,6 t leteckého petroleje, a vzít je nebylo kde.


Tankovací Vulcan K.2

Tuxfordova osádka nasadila severní kurz a s pohledem upřeným na palivoměry zahájila návrat. Aby to neměla jednoduché, musela zachovat rádiový klid. V opačném případě by ohrozila osádku bombardéru. S/L Tuxford přerušil mlčení v éteru až po téměř 2 hod. letu, kdy už bylo jasné, že Vulcan odbombardoval, což potvrdilo kódové heslo Superfuse odeslané radistou bombardéru.

Teprve potom vyrazil jeden ze záložních Victorů dotankovat Tuxfordův stroj, plížící se s vyschlými nádržemi k ostrovu Ascension. V okamžiku setkání zbývalo v nádržích Victoru XL189 palivo na slabou půl hodinu letu. S/L Robert Tuxford byl za svůj čin vyznamenán AFC (Air Force Cross).

Nečekaný budíček

Bombardér Vulcan F/L Martina Witherse osaměl. Ve vzdálenosti zhruba 550 km od cíle „bliknulF/L Bob Wright na chvilku radiolokátorem NBS/H2S, aby zaměřil nejvyšší bod ostrova, 705 m vysokou horu Mt. Usborne, a navigátor/bombometčík F/L Gordon Graham „nakrmil“ inerciální navigační systém Carousel údaji, podle kterých opravil chyby nasbírané během dlouhého letu bez jediného navigačního bodu. Okamžitě potom natlačili piloti těžký bombardér do výšky pouhých 75 m nad hladinu moře, aby podlétli zorné pole argentinského radiolokátoru včasné výstrahy Westinghouse AN/TPS-43F. Proti silnému větru udržovali rychlost 630 km/h.

Palubní varovač osádku bombardéru pískáním upozornil, že stroj je sledován přehledovým radiolokátorem. Po aktivaci rušiče AN/ALQ-101, zavěšeného pod levým křídlem, se signál radaru ztratil.

Ve vzdálenosti kolem 70 km od cíle začali piloti tahat bombardér naložený 21 bombami Mk.83 do vyšší letové hladiny. Potřebovali se dostat z dosahu střepin vlastních pum a protiletadlových zbraní malé ráže. Po ustálení Vulcanu ve výšce 3000 m zatlačili páky ovládající přípustě motorů na doraz dopředu a zvýšili rychlost na maximum.

Ve 3.45 ráno místního času se otevřela vrata pumovnice. F/L Graham, skloněný nad svítící matnicí obrazovky radiolokátoru H2S, rozeznal obrysy VPD, ponořené do naprosté tmy bezměsíčné noci. Stiskl tlačítko odhozu a z útrob Vulcanu vypadlo během 5 s všech 21 bomb. Bombardování bylo provedeno jednou řadou pod úhlem přibližně 30° k ose VPD. To zaručovalo, že alespoň jedna bomba zasáhne její střed, což se i stalo. Ostatní bomby zasáhly přilehlé stojánky a pozemní vybavení letiště.

Přestože bombardér letěl tak nízko, že jeho osádka cítila nárazy tlakových vln vlastních pum a každou chvíli očekávala hustou protiletadlovou palbu, argentinská PVO mlčela. Přitom měla k dispozici funkční přehledový radiolokátor AN/TPS-43F, jehož signál osádka bombardéru zaznamenala.


Nástavec nad kabinou umožňoval Victorům palivo nejen předávat, ale také přijímat

Nezanedbatelnou palebnou sílu představovaly tři baterie tažených 35mm dvojkanonů Oerlikon GDF-003 s výškovým dostřelem 4000 m, řízených moderním radiolokačním systémem Contraves Skyguard, a řízené střely čtveřice systémů Roland a Tigercat. Kromě toho měli Argentinci k dispozici automatické kanony Rheinmetall a Hispano-Suiza ráže 20 a 30 mm s optickými zaměřovači.

Zapalovače některých pum byly nastavené na zpoždění 30–60 min. Opožděné exploze držely Argentince v šachu ještě v době, kdy Vulcan, odlehčený o 9,5 t nákladu, se vzdaloval k domovu.

Ale svržením bomb trápení Withersovy osádky neskončilo. Kvůli nedostatku paliva bylo nutné přivolat tankovací Victory, zajišťující tankování na posledním ramenu trasy mnohem dříve. Nakonec se to podařilo díky spolupráci hlídkujícího Nimrodu MP.2P, který požadavek předal na základnu.

V té době již tankovací nástavec Vulcanu netěsnil úplně dokonale a rozstřikující se palivo zacákalo čelní štítek. Piloty tak kromě starostí o množství paliva čekalo přistání prakticky poslepu. Nakonec celá akce skončila šťastně. F/L Martin Withers byl vyznamenán DFC, zbytek osádky dostal pochvalné citace v rozkazu.

Resumé

Náletů Black Buck bylo naplánovaných celkem sedm. Provedeno jich bylo jen pět. Black Buck 3 byl zrušen kvůli počasí a Black Buck 5 byl přerušen po 5 hod., když měl jeden z tankerů poruchu na přečerpávacím zařízení. Hodnocení výsledků náletů je dodnes nejednoznačné.

Kritici poukazují na skutečnost, že škody způsobené nálety Black Buck byly, vzhledem k vynaloženým nákladům, minimální. Dráhu letiště se Argentincům podařilo během necelých 24 hod. opravit tak, že vyhovovala pro provoz C-130 Hercules, IA-58 Pucará a MB-339. Na druhou stranu se ji nikdy nepodařilo rozšířit natolik, aby z BAM Malvinas mohly operovat Mirage IIIEA nebo A-4 Skyhawk.

Z materiálního hlediska tedy nešlo o nic světoborného, ale akce měla i jiné aspekty. Především dokázala odhodlání a schopnost Britů zapojit se do konfliktu a příp. ho kdykoli eskalovat, např. napadením cílů na území Argentiny. To byla skutečnost, se kterou Argentinci na začátku svého dobrodružství zjevně nepočítali. Kromě toho šlo o ukázku vůle a schopnosti naplánovat logisticky poměrně složitou operaci a přes určité potíže ji dovést ke zdárnému konci.

Operace Black Buck byly ve své době nejdelšími nálety v dějinách. Překonány byly až v roce 1991 v rámci operace Desert Storm, kdy bombardéry B-52 vzlétaly k náletům z území USA a přistávaly na základně Mildehall ve Velké Británii. Ovšem logisticky šlo o nesouměřitelné akce, protože B-52 využívaly tankery dislokované daleko vpředu na spojeneckých základnách v cílové oblasti.

Zdroje
Salvador Mafé Huertas: Mirage combat log, Schiffer, ISBN 0764301683
Jorge Nunez Padín: MirageIIICJ a Mirage IIEA, FFA007
Roger Chesneau,Ray Rimmel: Sea Harrier, Aeroguide 003, ISBN 0946958025
Sea Harrier in detail and scale
Roy Braybrook: Sea Harrier, Osprey, ISBN 0850455618
Krysztof Kubiak: Falklandy, Altair
Christopher Chant: Air war in the Falklands, Osprey ISBN18417629338
Roy Braybrook: Battle for Falklands part 3, Air Forces, ISBN 0850454093

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7-8/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více