Otomat a Milas (1.)

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 13.096

Střely rodiny Otomat prošly dlouhou evolucí, jejíž počátek sahá až do roku 1967. Tehdy se po potopení izraelského torpédoborce Eilat protilodními střelami sovětské provenience začalo v západních zemích pracovat na celé řadě zbraní této kategorie. Studie nových protilodních ŘS od roku 1967 prováděly také italská zbrojovka OTO Melara a francouzská firma Engins Matra. V roce 1969 spojily své úsilí a ve vlastní režii zahájily vývoj střel pojmenovaných Otomat. Jejich hlavním odběratelem mělo být italské námořnictvo (MMI – Marina Militare Italiana), perspektivně také francouzské loďstvo (MN – Marine Nationale) a floty zemí třetího světa. Zprvu se počítalo s vývojem námořní a letecké varianty, později byla doplněna i verze pro pobřežní raketové baterie. Výroba ŘS měla probíhat v případě zakázek pro domácí loďstva u každého výrobce zvlášť, při exportních zakázkách se mělo postupovat podle individuálních dohod.


Italská fregata Orsa třídy Lupo s vrtulníkem AB.212ASW, využívaným k navádění střel na vzdálené cíle. Nalevo od hangáru se nachází hranaté OZ pro jednu ŘS Otomat

Reklama

Střely Otomat byly veřejnosti představeny již v roce 1970 a jejich první úspěšný ostrý test, při kterém byl zasažen cvičný cíl, byl proveden 28. února 1972. Tak rychlý pokrok byl umožněn využitím řady již existujících prvků včetně upravené naváděcí hlavice ze střel AS.34 Kormoran a pohonné jednotky odvozené od vrtulníkových turbohřídelových motorů Turmo III. V roce 1972 však byly zaznamenány různé potíže, které přinesly zdržení vývoje. To ale nebránilo, aby ještě v témže roce typ Otomat objednala námořnictva Itálie a Venezuely. Krátce nato se k nim přidala i peruánské.

Otomat a Albatros

Při projektování protilodních ŘS Otomat se vycházelo z předpokladu, že v porovnání se soudobými západními střelami, jako MM.38 Exocet, AS.37 Martel a AS.34 Kormoran, bude hlavním tahákem pro potenciální klienty jejich větší dolet a vyšší ničivý účinek na cíl. Požadovaného doletu bylo dosaženo nahrazením cestovního raketového motoru na THP použitého na všech těchto ŘS proudovým motorem Turbomeca (nyní Microturbo) TR 281 Arbizon III s tahem 3,92 kN spalujícím kerosin. Ten byl i se svým palivovým systémem mnohem kompaktnější, což bylo využito k zvětšení objemu neseného paliva, jež teoreticky postačovalo k dosažení doletu až cca 180 km při průměrné letové rychlosti 0,9 M. Limitujícím faktorem ale byla naváděcí hlavice (viz dále). Volba proudového pohonu však přinesla také svá negativa. Pro svoji činnost vyžadoval přísun atmosférického vzduchu, což komplikovalo konstrukci trupu ŘS. Dále byl složitější a náročnější na údržbu, a tím celkově dražší. Pro počáteční urychlení střely byly použity dva oddělitelné startovní raketové motory (boostery) Hotchkiss-Brandt/SNPE (dnes Roxel) na THP s tahem po 34,3 kN a s dobou činnosti čtyři sekundy. Velký ničivý účinek na cíl obstarávala tříštivo-trhavá bojová hlavice o hmotnosti 210 kg, z čehož 65 kg tvořila trhavina ECTOTAL. Vyznačovala se zvýšenou průbojností, dosahující 80–90 mm ocelového pancíře, a její efekt ještě umocňoval nespotřebovaný kerosin, který navíc přidával zápalný účinek.


Na rozšíření střel Otomat v Jižní Americe se podepsal také fakt, že tvořily hlavní výzbroj fregat třídy Lupo, exportovaných do Peru a Venezuely. Na peruánské fregatě Carvajal je vidět čtyři jejich OZ

Střely Otomat se vyznačovaly poněkud nezvyklou konstrukcí trupu s dvojím průměrem. Ten v přední polovině dosahoval 400 mm a za nosnými plochami se plynule zvětšoval na 460 mm, což si vynutily rozměry motoru TR 281 Arbizon III. Trup zkonstruovaný ze slitin hliníku byl dlouhý 4,46 m a byly v něm postupně od přídě umístěny: naváděcí hlavice, bojová hlavice, bloky řídicí elektroniky, nádrže pro kerosin a olej, servomotory řídicích ploch a proudový motor. Čtveřice šípových nosných ploch s rozpětím 1350 mm se nacházela na úrovni nádrže paliva a v jejich kořenech byly integrované malé nasávací kanály vzduchu s půlkruhovým průřezem. Za nimi byly čtyři menší šípové řídicí plochy. Boostery o délce 1,75 m, průměru 209 mm a o hmotnosti po 75 kg byly uchyceny po stranách trupu střely mezi nosnými křídly. Startovní hmotnost ŘS Otomat první varianty Mk.1 činila 750 kg a letová hmotnost 600 kg. K vypouštění střel byly navrženy jednoduché pevné hranaté OZ nakloněné pod úhlem 12° nebo 18°, vážící prázdné 850 kg.

Protilodní ŘS Otomat Mk.1 patřily do kategorie „odpal a zapomeň“. Jejich navedení v cestovní fázi letu zajišťoval autopilot, letovou výšku hlídal radiolokační výškoměr a polohu střely určoval inerciální navigační systém (INS). V koncové fázi letu ŘS přecházely na samonavedení za pomoci aktivní radiolokační naváděcí hlavice Thompson-CSF Col Vert s dosahem 12 km, pracující v pásmu X, která prohledávala prostor v horizontální a vertikální rovině. Vstupní data o poloze cílů dodávaly radiolokátory mateřského plavidla, jejichž dosah však omezoval radiolokační horizont na cca 30–40 km, i když při některých atmosférických jevech to mohlo být za ideálních podmínek i podstatně více. Bez možnosti upřesnění polohy cíle za letu ŘS ale hrozilo, že cíl mezičasem opustí prostor, do kterého letěla střela a ve kterém jej mohla zachytit její naváděcí hlavice. Účinný dolet varianty Mk.1 proto činil „pouze“ 60–80 km. Konkurenční západní typy však dosahovaly doletu jen 30–42 km, a to při lehčích a méně účinných bojových hlavicích o hmotnosti 150–165 kg. V těchto dvou ohledech mohl střelám Otomat konkurovat jedině vyvíjený americký typ Harpoon, rovněž poháněný proudovým motorem a s bojovou hlavicí o hmotnosti 222 kg.


Střela Otomat Mk.2 v původní variantě s nesklopnými řídicími a nosnými plochami. Na koncích horní dvojice křídel je vidět antény pro příjem řídicích povelů MCGU

Letecká verze střel Otomat, původně pojmenovaná Albatros, byla představena v roce 1971. Vyznačovala se použitím menších boosterů, protože část ze startovní rychlosti jim udělil samotný nosič. Ty spolu s menší bojovou hlavicí o hmotnosti 150 kg, převzatou ze střel AS.37 Martel, umožnily snížit startovní hmotnost ŘS na 600 kg.

Tři druhy ztečí

Nasazení střel Otomat Mk.1 probíhalo následovně: V úvodní fázi palební sekvence byly do naváděcí hlavice ŘS nahrána data o poloze a směru plavby potenciálního cíle, směru plavby nosiče, odhadované délky letu apod. Během následujících 30 sekund probíhala její aktivace, spojená s roztočením mechanických gyroskopů INS. Poté byly odklopeny krytky odpalovacího zařízení a zažehnuty startovní raketové motory, které střelu po opuštění OZ urychlily na cestovní rychlost 0,9 M. Ve vzdálenosti asi 4 km od nosiče a ve výšce 80 m byly boostery odhozeny a elektromotor nastartoval cestovní proudový motor. Otomat Mk.1 nemusel být při odpalu směrován přesně na cíl, protože v úvodní fázi letu byl schopný zatočit až o 200° od osy OZ. Cestovní fáze letu do cílové oblasti probíhala ve výšce 15 m, což mělo zajistit ztížení detekce střely radary plavidel protivníka. V koncové fázi letu ve vzdálenosti cca 12 km od předpokládané polohy cíle začal radiolokátor naváděcí hlavice prohledávat sektor široký 40°. Detekce cíle a jeho uzamčení mělo proběhnout během následujících 5 km letu, poté následovalo terminální navedení.

Reklama


Jeden z pěti zkušebních odpalů provedených v roce 1980 z francouzské fregaty Le Basque, upravené na testovací plavidlo a vybavené řídicími konzolami Clio

Naváděcí hlavice měla možnost volby ze tří druhů ztečí. Při první ŘS zahájila ve vzdálenosti 4 km od cíle výstup do výšky 175 m a útok provedla v klesavém letu pod úhlem 7°, což bylo spojeno s celou řadou výhod: Střela při zásahu na cíl dopadla shora a díky své kinetické energii byla schopná proniknout hlouběji do nitra oběti k jejím životně důležitým celkům, jako pohon či sklad munice. To platilo i v případě plavidel chráněných pancířem, které byly počátkem 70. let stále zastoupeny v hojném počtu, protože jejich paluby byly obvykle chráněné hůře než boky. Dále byl cíl pro radiolokátor naváděcí hlavice více kontrastní, a tím pádem byla dosahována vyšší pravděpodobnost zásahu. Nevýhodou byl fakt, že Otomat byl snáze zachytitelný senzory protivníka a po dobu cca 12 sekund mohl být postřelován jejich protiletadlovými systémy, i když jim na druhé straně tento manévr ztěžoval řízení palby. Při druhém typu zteče ŘS sestoupila těsně nad hladinu moře do výšky cca 2 m a letěla v ní až do zásahu cíle. Malá letová výška Otomat činila prakticky imunním proti všem tehdejším protiletadlovým raketovým systémům a značné části hlavňových systémů, jejichž obvykle radiolokační SŘP byly zahlceny rušivými odrazy od hladiny moře. Střela však způsobovala menší škody, protože zasahovaly trup cíle několik metrů nad čárou ponoru, relativně daleko od vitálních center. Dále při velkém vlnobití hrozilo riziko, že proletí neškodně nad obětí (hlavně menšími plavidly), protože radiolokační výškoměr upravoval její letovou výšku podle výšky vln. Třetí druh zteče byl variací na první a používal se v případě, kdy byl radiolokátor hlavice rušen prostředky pro vedení EB protivníka. Tehdy střela provedla útok shora, ale byla naváděná pouze autopilotem do poslední známé polohy cíle. Tato technika byla tudíž nejméně přesná.

V případě přímého zásahu Otomat na cíl dopadal rychlostí zhruba 1100 km/h, která na tuto hodnotu postupně narostla, jak klesala jeho hmotnost s ubývajícím palivem. Bojová hlavice byla iniciována kontaktním zapalovačem se zpožděním, zajišťujícím její explozi uvnitř oběti. Střepinový účinek byl směrován dolů, což kromě zničení životně důležitých center mělo vést k proražení trupu pod čárou ponoru nebo dna, a tím zaplavování vnitřních prostorů. Současně bylo všude kolem místa zásahu rozmetáno zbylé hořící palivo. Při těsném minutí cíle byla hlavice iniciovaná záložním přibližovacím zapalovačem, což mělo zajistit alespoň poničení nástaveb a stožárů s anténami senzorů tlakovou vlnou a střepinami.

U letecké varianty Albatros se plánoval stejný způsob nasazení; rozdíl spočíval pouze v nutnosti sestoupit z letové hladiny nosiče na cestovní výšku 15 m.


Otomat během startovní fáze, poháněný boostery, jejichž rozměry a uspořádaní zhoršují skladovatelnost ŘS proti konkurenčním Exocetům a Harpoonům

Vývoj střel Otomat byl ukončený v dubnu 1974 po sérii úspěšných testů a krátce nato byla zahájená sériová výroba verze Mk.1. Oficiálně byly zařazeny do výzbroje v roce 1976. V té době však již bylo jasné, že Marine Nationale se nakonec nestane jejím uživatelem. Ve Francii totiž byl firmou Aérospatiale (původně Nord Aviation) paralelně vyvíjen typ MM.38 Exocet, který byl již dříve vybrán jako výzbroj plavidel MN. Firma Engins Matra se však i přesto snažila prosadit svůj výrobek a argumentováno bylo tím, že nepředstavují pro Exocet přímou konkurenci. Ten byl totiž tehdy řazen ke střelám středního doletu a Otomat byl považován za ŘS dlouhého doletu s účinnější bojovou hlavicí. Letecká varianta Albatros byla zase nabízena pro vyzbrojení námořních hlídkových letounů Atlantic jako alternativa k vyvíjené AM.38. Engins Matra však z tohoto duelu s Aérospatiale vyšla poražena na celé čáře. Marine Nationale zůstalo u Exocetu, který byl nejen levnější, ale byl považován i za celkově perspektivnější a nabízející vyšší unifikaci výzbroje. Kromě námořní a letecké varianty byl totiž vyvíjen i v ponorkové verzi odpalované ze standardních, 533mm torpédometů, která rovněž byla na nákupním seznamu MN. Ponorková varianta nebyla v případě typu Otomat technicky realizovatelná vzhledem k jeho rozměrům a konstrukčnímu řešení.

V dáli za horizontem

Protilodní ŘS Otomat verze Mk.1 byly považovány spíše za přechodný typ do příchodu vylepšené verze Otomat Mk.2, jejíž vývoj začal v květnu 1973. Základním vylepšením bylo doplnění možnosti provádění korekcí polohy cíle za letu střely (MCGU – Mid-Course Guidance Update), což jí umožnilo naplno využít svého doletu. Ten vzrostl z 60–80 km až na 160–180 km – na svou dobu šlo mezi západními protilodními ŘS o daleko nejvyšší hodnotu. Při určování polohy cílů na těchto vzdálenostech však již musel nosič spolupracovat s třetími zdroji informací, např. jinými plavidly, námořními hlídkovými letouny či vrtulníky. Varianta Otomat Mk.2 byla od počátku vyvíjena ve dvou subverzích. Francouzská Mk.2 Block 1 zachovávala původní naváděcí hlavici, i když ta prošla modernizací. Italská Mk.2 Block 2 však měla zcela novou naváděcí hlavici SMA ST-2. Její radiolokátor vyhledával cíle pouze v horizontální rovině, čímž střela ztratila schopnost útočit shora. Současně však odpadly časté problémy původní hlavice se ztrátou uzamčení cíle způsobované falešnými odrazy od hladiny moře. Výhodou hlavice SMA ST-2 byla i její jednoduší konstrukce, a tím i nižší cena, a zvýšená odolnost na rušení prostředky EB. Řídicí povely MCGU byly u obou subverzí přijímány pomocí dvou antén ve vřetenech na konci nosných ploch.


Jedním z prvních nosičů střel Otomat byly italské úderné hydrofoily třídy Sparviero. Snímek zachycuje odpal ŘS z jednoho z nich

Reklama

Kromě odlišných naváděcích hlavic si každý z partnerských států zvlášť vyvinul také vlastní systémy řízení palby, umožňující navedení ŘS za radiolokačním horizontem. Italský systém TESEO byl jednodušší a pro navádění střel na velké vzdálenosti využíval prostředníka v podobě palubního vrtulníku vybaveného datalinkem TG-2. Ten zajišťoval detekci cílů svým radiolokátorem a jejich polohu předával mateřskému plavidlu. Na něm byly naváděcí hlavice střel naprogramovány na let směrem k vrtulníku, který jim měl předat MCGU na zbylou část letu. Cestovní fáze letu ŘS až po rendezvous s vrtulníkem probíhala stejným způsobem jako u varianty Mk.1 ve výšce 15 m. Při střetnutí byly střele předány aktuální informace o poloze cíle; ta upravila svůj kurz a zbylá část letu odpovídala verzi Mk.1 při užití druhého typu zteče. Výhodou této techniky bylo, že střela letěla po celou dobu v malé výšce, a pro protivníka byla prakticky nezjistitelná. Nutnost letět nejdříve směrem k vrtulníku však znamenala značné omezení v podobě možnosti útočit jen na jeden cíl (nebo více cílů v blízkosti sebe). Dále prodlužovala trajektorii letu střely, které musela zahrnovat „zacházku“ k vrtulníku. Ten se navíc musel až do příletu ŘS nacházet v blízkosti cíle a byl vystaven palbě PLŘS středního nebo dlouhého dosahu. Systém TESEO se ovládal pomocí konzol SMA MM/OJ-701 na velkých plavidlech nebo OJ-702 na menších jednotkách.

Francouzský systém ERATO (Extender Range Targeting of Otomat) byl sofistikovanější. V jeho případě vrtulník sloužil jen jako zdroj informací o poloze cílů a korekce MCGU byly na letící střelu předávány z mateřského plavidla. Z tohoto důvodu musela ŘS při útocích na vzdálenější cíle (obvykle přes 65 km) letět po značnou dobu ve výšce cca 900 m, která zaručovala spolehlivý příjem řídicích povelů. Plavidlo současně sledovalo polohu Otomatu a průzkumného vrtulníku a poslední korekce MCGU byly střele předány ve vzdálenosti 80–100 km, což byla limitující hodnota pro přenos dat z vrtulníku. Poté ŘS sestoupila na výšku 15 m a pokračovala k cíli identicky jako varianta Mk.1 se zachovanou možností útoku shora. Výhodou systému ERATO bylo, že vrtulník se nemusel nacházet v blízkosti letové dráhy střel, a ty mohly útočit na cíle po nejvýhodnějších trajektoriích. Dále byl schopný navádět i salvy tvořené až 16 střelami současně na celkem šest cílů, přičemž byl zároveň schopen vysílat povely MCGU pro šest Otomatů. To umožňovalo útočit na jeden cíl větším počtem ŘS simultánně z různých směrů pro zahlcení jeho protivzdušné obrany. Proti systému TESEO vrtulník nebyl vystaven palbě protivníka na tak dlouhou dobu, protože nemusel čekat na přílet ŘS. Navíc, kromě vrtulníku mohly být použity také jiné zdroje informací. Pro systém ERATO byly vyvinuty nové specializované řídicí konzoly Clio.


Řez protilodní střelou Otomat Mk.2.
1. RL naváděcí hlavice
2. Bojová hlavice s hmotností 210 kg
3. Roznětka bojové hlavice
4. Gyroskopická jednotka
5. Přijímač řídicích povelů MCGU
6. Autopilot
7. Napájecí baterie autopilota
8. Nasávací kanál
9. Křídlo
10. Anténa přijímače řídicích povelů
11. Zdroj elektrické energie
12. Servomechanizmy řídicích ploch
13. Řídicí plocha
14. Proudový motor TR 281 Arbizon III
15. Nádrž oleje
16. Nádrž kerosinu
17. Řídicí počítač
18. Převodník řídicích signálům
19. Anténa radiolokačního výškoměru
20. Radiolokační výškoměr

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 4/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více