Francouzské nosiče raket třídy Le Triomphant

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 15.786

Jednotky třídy Le Triomphant patří do druhé generace francouzských nosičů balistických raket. Historie jejich vzniku sahá do 60. let minulého století, kdy Francie pod vládou Charlese de Gaulla vystoupila z vojenských struktur NATO. Sekundárním důsledkem tohoto kroku byla ztráta ochrany v podobě amerického „nukleárního deštníku“, a země se musela spoléhat jen na své síly jaderného zastrašování. Francie, disponující v té době pouze leteckým komponentem jaderné triády, proto okamžitě zahájila vývoj jeho pozemních a námořních ekvivalentů. V případě toho druhého šlo o finančně mimořádně náročné předsevzetí, protože Francouzi nemohli počítat s podporou USA, jaké se např. dostalo Britům. Oba národy zahájily stavbu svých prvních jaderných raketonosných ponorek na jaře 1964. Britský nosič raket HMS Resolution byl díky americké asistenci při jeho návrzích a hlavně dodání balistických raket Polaris zařazen do služby již v roce 1967. Ve Francii však musely být balistické rakety, jejich nosiče a testovací vybavení zkonstruovány prakticky od nuly, což zabralo značný čas. První francouzská ponorka Le Redoutable proto začala operovat až o pět let později. Francouzi navíc v té době minimálně o jednu generaci kvalitativně zaostávali za Američany také v oblasti hlavní výzbroje ponorek. Jejich první balistické rakety M1 s doletem 2500 km a jednou bojovou hlavicí ráže 500 kT svými výkony odpovídaly spíše typu Polaris A-2, sloužícímu od roku 1961, než soudobému typu Poseidon C-3. Do roku 1980 bylo postaveno celkem pět jednotek třídy Le Redoutable.

Nouvelle Génération

Prostředníkem mezi první a druhou generací francouzských nosičů raket byla ponorka Le Inflexible zařazená do služby v roce 1985. Ta sice vycházela z třídy Le Redoutable, byla však vybavena výkonnějšími balistickými raketami M4 s doletem 4000 km a šesti jadernými hlavicemi ráže 150 kT a modernější elektronikou. Ponorka měla upravenou konstrukci trupu s hloubkou ponoření zvýšenou z 200 na 300 m a vyznačovala se sníženou hlučností. Pro velký rozsah změn bývá některými prameny řazena k samostatné třídě. Později byly na její standard zmodernizovány všechny jednotky třídy La Redoutable, s výjimkou prototypové ponorky, vyřazené ze služby v roce 1991 a přestavěné na muzeum.

Reklama

Souběžně se stavbou jednotky Le Inflexible se však od roku 1981 intenzivně pracovalo na vývoji nosičů raket 2. generace, pracovně zvaných SNLE-NG (Sous-Marin Nucléaire Lanceur dEngins de Nouvelle Génération). Ty měly představovat nástupce třídy La Redoutable, proti které měly být mnohem tišší a měly dosahovat větší hloubky ponoření. Díky tomu mělo být výrazně sníženo riziko jejich nalezení a zničení protiponorkovými zbraněmi protivníka. Dále měly ponorky nést nejmodernější elektroniku a v budoucnu také nové balistické rakety s větším doletem. Zpočátku se plánovalo postavení šesti jednotek SNLE-NG, ale pro jejich vysoké pořizovací náklady byl tento počet zakrátko snížen na pět.


Ponorka L’Inflexible byla spojovacím článkem mezi 1. a 2. generací francouzských nosičů raket. Za pozornost stojí charakteristický „hrb“ kryjící ústí raketových sil

Stavba první ponorky nové třídy, pojmenované Le Triomphant, byla objednána v roce 1986. Oficiálně byla zahájena 9. června 1989 a v srpnu 1991 byl do jejího trupu nainstalován jaderný reaktor. V září však bylo z důvodu nedostatků financí nařízeno zpomalení stavby ponorky. K jejímu spuštění na vodu došlo až v dubnu 1994 a zařazena do služby byla 21. března 1997. Program SNLE-NG však v mezičase prošel zásadními změnami. S koncem studené války a s tím spojeným zmenšením hrozby jaderného konfliktu byl počet ponorek v září 1992 znovu snížen na definitivní čtyři kusy. Se stavbou druhé jednotky Le Téméraire, objednané v roce 1989, se začalo v prosinci 1993 a do služby byla zařazena před koncem roku 1999. Třetí ponorka, Le Vigilant, byla objednána v květnu 1993, ale o dva roky později bylo také v jejím případě rozhodnuto zpomalit proces stavby. Rozestavěna byla v roce 1997 a do služby byla zařazena v listopadu 2004. Poslední jednotka Le Terrible měla být objednána v roce 1997, což se však realizovalo až 28. července 2000 a její stavba byla zahájena tři měsíce nato. Protože od počátku programu SNLE-NG již uplynula dvě desetiletí, byla do projektu ponorky zapracována řada vylepšení. Ta prodloužila dobu stavby Le Terrible, která vstoupila do služby teprve v září 2010. Všechny čtyři jednotky byly postaveny v loděnicích DCNS (dříve DCN) v Cherbourgu.

Až do hloubky půl kilometru

Ponorky třídy Le Triomphant se proti svým předchůdcům vyznačují novým hydrodynamicky vytříbeným tvarem trupu. Zcela bylo upuštěno od charakteristického „hrbu“ kryjícího ústí raketových sil a upravena byla také věž. Jednotky využívají tzv. jednotrupou koncepci, typickou pro všechny moderní západní ponorky. Tlakový trup je sférickými přepážkami rozčleněn na čtyři vodotěsné úseky. V prvním, rozděleném na pět palub, jsou umístěny torpédomety, sklad rezervních torpéd a ŘS, ubikace posádky, bojová řídicí centrála a akumulátory. V druhé sekci se nacházejí sila balistických raket, v třetí jaderný reaktor a v poslední zbylé prvky pohonu ponorek. Tlakový trup je zkonstruován z oceli NLES 100 se zvýšenou pevností a elasticitou, která je ekvivalentem americké oceli HY 100. Její použití umožnilo zvětšit operační ponor třídy až na 500 m, nevýhodou však je komplikované sváření, při kterém musí být materiál nahřátý na zhruba 120 °C. Problémy se svary o několik měsíců pozdržely spuštění prototypové ponorky na vodu. Lehký trup, nebo spíše hydrodynamické „kapoty“ na přídi, zádi a hřbetu tlakového trupu jsou zkonstruovány z kompozitů vyztužených skelnými vlákny. Ze stejných materiálů je plášť věže ponorek. Na ní, ale poněkud výše než u třídy La Redoutable, jsou umístěna přední hloubková kormidla. Zadní kormidla jsou klasická křížová a na koncích hloubkových kormidel přibily dodatečné vertikální plochy zlepšující stabilitu.


Ponorky třídy Le Triomphant představují velký kvalitativní skok proti jejich předchůdcům; cena jedné z nich je však odhadována až na 3,6 miliardy eur

Reklama

Projektanti ponorek třídy Le Triomphant věnovali mimořádnou péči snížení jejich hlučnosti. K tomu svým dílem přispívá i nový tvar trupu, zajišťující méně turbulentní, a tím tišší obtékání okolní vody. Zároveň zmenšuje stopu rozvířeného moře vznikající za plující ponorkou (tzv. wake), na kterou se navádějí některý typy ruských torpéd. Všechny prvky pohonu generující vibrace jsou umístěné na odpružených plošinách. Roli klasického šroubu pohonu převzal méně hlučný pump-jet, což je systém statorů a rotorů umístěný uvnitř proudnicového pláště. Povrch ponorek je pokryt panely anechoického potahu, tlumícího vlastní hluk a zároveň absorbujícího pingy aktivních sonarů protivníka. Sofistikovaná řešení na snížení hlučnosti jsou však prostorově velmi náročná a zejména jejich použití vedlo ke značnému zvětšení rozměrů ponorek SNLE-NG proti předešlým nosičům raket. Jejich výtlak na hladině dosahuje 12 640 t, pod hladinou 14 335 t; u ponorky L’Inflexible to bylo jen 8080 t, resp. 8920 t. Délka trupu činí 138 m, šířka 12,5 m a ponor 10,65 m.

Pro ponorky třídy Le Triomphant byl vyvinut výkonnější jaderný reaktor K15-1, který konstrukčně vychází z reaktorů použitých na francouzské letadlové lodi Charles de Gaulle. Jedná se o tlakovodní typ s výkonem 150 MW s přirozenou cirkulací chladící vody při vyšších rychlostech plavby. Energii vyrobenou reaktorem mění tepelný výměník na páru pro dvě turbíny s celkovým výkonem 30 500 kW. Ty přes reduktor roztáčejí krátkou hřídel pump-jetu. Maximální rychlost ponorek pod hladinou přesahuje 25 uzlů, což je nárůst o 20 % proti třídě La Redoutable, a na hladině činí 12 uzlů. Poměrně nezvyklým rysem všech francouzských nosičů raket je záložní dieselelektrický pohon, používaný v případě selhání reaktoru. Na typu SNLE-NG jej tvoří dva dieselgenerátory SEMT-Pielstick 8PA4 V200 s výkonem po 700 kW a elektromotor. Zásoby dieselového paliva umožňují urazit vzdálenost až 5000 nm (9260 km).


Ponorka Le Terrible během slavnostního roll-outu z výrobní haly loděnic DCNS. Proti svým sestrám nese vylepšenou elektroniku a nové rakety M51.1

Jednotky třídy Le Triomphant se vyznačují zvýšeným stupněm automatizace procesů na palubě a jejich posádku tvoří jen 112 členů, oproti 130 u L’Inflexible. Zásoby proviantu na palubě postačují na 70 dnů provozu bez nutnosti jeho doplňování. Životnost ponorek je naplánována na 25 let.

Jaderná smršť z hlubin

Hlavní výzbroj ponorek SNLE-NG tvoří 16 balistických raket odpalovaných ze 16 sil, umístěných ve dvou řadách. Sila jsou rozdělena do dvou baterií po osmi, mezi kterými se nachází prostor s jejich řídicí elektronikou a evakuační komorou.

Pro první dvě jednotky se zpočátku počítalo s raketami M4: další již měly využívat nový typ M5. Později však došlo ke změnám těchto plánů a první tři ponorky nakonec nesou rakety M45, navržené na bázi typu M4, firmou EADS Astrium Space Transportation (původně Aérospatiale) a konsorciem G2P. Jejich vývoj probíhal od první poloviny 90. let a zařazeny do služby byly v roce 1996. Rakety M45 po svém předchůdci přebírají první a druhý stupeň, liší se však konstrukcí třetího stupně a novými termojadernými bojovými hlavicemi TN-75. Jejich maximální počet (šest) byl zachován, ráži však mají sníženou na 100 kT, díky čemuž jsou menší a lehčí. To umožnilo prodloužení doletu raket na 5000–6000 km a vybavení třetího stupně značně větším počtem klamných cílů pro ztížení činnosti protiraketových systémů protivníka. Hlavice TN-75 jsou konstruované podle zásad stealth a jejich elektronika je odolnější na elektromagnetický impulz vzniklý při jaderném výbuchu. Rakety M45 dále disponují novým inerciálním navigačním systémem, snižujícím kruhovou odchylku zásahu z 500 m na 350 m. Jejich startovní hmotnost činí 36 t, délka 11,05 m a průměr 1,93 m.


Výstupek táhnoucí se podél trupu ponorek kryje anténu sonaru DUUV-23. Další sonar se nachází pod menší obdélníkovou krytkou na přídi, nad kterou jsou ústí dvou 533mm torpédometů

Také poslední ponorka třídy Le Terrible měla původně nést rakety M45, ale ještě před zahájením její stavby bylo rozhodnuto, že bude dokončena jako nosič nového typu M51.1. Vývoj těchto raket začal v roce 1992 pod označením M5 a ve své původní podobě měly dosahovat doletu 6000 km s 8–12 bojovými hlavicemi. Pro vysoké náklady je však zakrátko nahradila jednodušší a levnější varianta M51 se šesti bojovými hlavicemi, na které byly práce zahájeny v roce 1996. Potřeba ještě více snížit náklady však zakrátko vedla k dalším změnám a vývoj byl roztažen v čase na dvě subvarianty. Dočasná M51.1, vyvíjená od roku 2000, představuje kombinaci nové rakety s hlavicemi TN-75 typu M45 a do výzbroje byla zavedena v roce 2010. Definitivní verze M51.2 s novými hlavicemi TNO ji má následovat v roce 2015. Trojstupňový typ M51.1 již spadá do kategorie mezikontinentálních a jeho dolet dosahuje 8000–10 000 km, v závislosti na počtu nesených bojových hlavic. Délka raket činí přes 12 m, průměr 2,3 m a startovní hmotnost 54 t. Typ M51.1 svými výkony nejblíže odpovídá americkým raketám Trident II D-5, které však byly zařazeny do služby již v roce 1990. Francouzům se tak konečně podařilo dohnat náskok USA v této oblasti po dlouhých 20 letech.

Reklama

Ponorky SNLE-NG jsou pro vlastní obranu vyzbrojeny čtyřmi 533mm torpédomety, umístěnými po stranách přední části trupu. Mohou z nich být odpalována samonaváděcí torpéda F17 Mod.2 a protilodní ŘS typu SM.39 Exocet, kterých může být neseno celkem 18.

Ve službách sil FOST

Základem elektronického vybavení jednotek třídy Le Triomphant je bojový řídicí systém SET. Pod ten spadají subsystémy SYTAC pro podporu rozhodovacích procesů, SAD pro řešení strategických situací a řízení odpalu balistických raket, SAT pro řešení taktických situací a DLA 4A pro navádění defenzivní výzbroje. Primárním senzorem ponorek je hydrolokační komplex DMUX-80, zahrnující pasivní sonar se sférickou anténou v přídi, pasivní sonar DUUV-23 s anténami podél trupu, vlečený sonar DSUV-61B s pasivní lineární anténou, výstražný sonar DUUX-5, detekující činnost sonarů protivníka, a aktivní sonar DUUG-7. Při plavbě na hladině nebo v periskopové hloubce se používá navigační radar Racal Deca (Furuno u druhé dvojice), přehledový periskop SPS-S, optronický stožár řady OMS, nenarušující konstrukci tlakového trupu, a navigační periskop MRA-2, určený pro sledování hvězd. Ponorky jsou dále vybaveny systémem pro radiotechnický průzkum ARUR-13 a satelitním komunikačním systémem Syracuse II. Na poslední jednotce třídy je použitý nový bojový řídicí systém SYCOBS, stejný jaký ponesou budoucí francouzské útočné ponorky třídy Barracuda. Zmodernizováno je také sonarové vybavení Le Terrible.


Ponorky třídy Le Triomphant se vyznačují čistými liniemi trupu a věžemi, které přispívají k jejich velmi nízké hlučnosti

Všechny jednotky třídy Le Triomphant operují ze základny v Brestu v rámci sil FOST (Force Océanique Stratégique). Každá má dvě posádky, tzv. modrou a rudou, které se střídají pro snížení psychické zátěže. Na moři se obvykle současně nachází pouze dvě ponorky, které se každých 9–10 týdnů vrací na základnu k výměně posádek a provedení údržby. Operačně způsobilé jsou vždy jen tři SNLE-NG a čtvrtá se nachází v docích na opravách nebo výměně jaderného paliva. Z tohoto důvodu byly pro třídu pořízeny pouze tři sady balistických raket. Ponorka Le Triomphant se během patroly ve vodách Atlantiku z 3. na 4. února 2008 čelně srazila s britským nosičem raket HMS Vanguard. I navzdory značnému rozsahu poškození se za užití vlastního pohonu a ponořená 6. února vrátila do Brestu. Při kolizi byla silně poničena přední část lehkého trupu ponorky se sférickým sonarem a její opravy trvaly sedm měsíců.


Snímek bojové řídicí centrály ponorek třídy Le Triomphant

Ponorky třídy Le Triomphant představují jednoznačně nejmodernější západní nosiče raket. Proti jednotkám třídy La Redoutable jsou mnohem tišší a disponují podstatně dokonalejšími senzory, což jim umožňuje dříve zachytit blížícího se protivníka a vyhnout se zničení. Slabinou ponorek SNLE-NG je nutnost časté výměny jaderného paliva v cyklech každého 7,5 roku. Jejich britské protějšky třídy Vanguard tímto časově a finančně náročným procesem musejí projít pouze jednou za životnost, naplánovanou na 25–30 let. Tak častá výměna paliva je potřebná z důvodu použití nízko obohaceného uranu v reaktorech K15-1, kdežto britské reaktory využívají vysoce obohacený uran. V době projektování ponorek SNLE-NG byl totiž ve Francii v dostatečném množství vyráběn jen ten první, a vysoce obohacený uran se musel dovážet ze zahraničí, hlavně z USA. Francouzi v dobách bipolárního rozdělení světa raději zvolili nezávislost na jiných zemích, a to i za cenu nákladnějšího provozu ponorek. Od roku 2010 probíhá modernizace prvních tří jednotek třídy Le Triomphant, zahrnující jejich přezbrojení raketami M51.1. V rámci prací v hodnotě 2,5 miliard eur, které mají být dokončeny v roce 2018, dojde také k modernizaci jejich elektroniky a instalaci bojového řídicího systému SYCOBS.

Takticko-technická data ponorek třídy Le Triomphant
Výtlak na hladině (t) 12 640
Výtlak pod hladinou (t) 14 335
Max. délka trupu (m) 138
Max. šířka trupu (m) 12,5
Ponor na hladině (m) 10,65
Výkon turbín na hřídel (kW) 30 500
Max. rychlost na hladině (uzly) 12
Max. rychlost pod hladinou (uzly) 25+
Max. hloubka ponoření (m) 500
Autonomie (dny) 70
Počet torpédometů x ráže (mm) 4 x 533 (18)*
Počet balistických raket 16
Posádka 112

*palebný průměr torpéd a protilodních ŘS

Přehled ponorek třídy Le Triomphant
Takt. číslo Jméno Položení kýlu Spuštění na vodu Zařazení do služby
S 616 Le Triomphant 9. 6. 1989 26. 3. 1994 21. 3. 1997
S 617 Le Téméraire 18. 12. 1993 21. 1. 1998 23. 12. 1999
S 618 Le Vigilant leden 1996 19. 9. 2003 26. 11. 2004
S 619 Le Terrible 24. 10. 2000 21. 3. 2008 20. 9. 2010
Zdroje: ročenky Jane’s Fighting Ships, Combat Fleets of the World, Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995, Nowa Technika Wojskowa, archiv

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 2/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více