Zbraňaři par excellence - Bratři Josef a František Koučtí (1. díl)

Autor: Jiří Fencl 🕔︎︎ 👁︎ 30.111

Počáteční společná léta

Oba bratři-zbraňaři,Josef (*1904) i František (*1907), se narodili jako v pořadí druhé a čtvrté dítě (první byla Milada *1903, třetí Marie *1905) v rodině původně strojnického mistra, později ředitele Továrny na hračky a kovové zboží Ladislav Kotek, spol. s r. o., v Krnsku u Mladé Boleslavi, v domě číslo 83 na mírném svahu nad Strenickým potokem. Oba svorně, i když s tříletým odstupem, absolvovali obecnou školu v Krnsku, pak se v České zemské řemeslnické škole v Mladé Boleslavi vyučili nástrojářství (Josef 1. 1. 1919 – 30. 1. 1921, František údajně 1919–1922) a následně oba absolvovali také Vyšší státní průmyslovou školu, oddělení strojní v Praze 1. Zajímavé je, že oba ve svém osobním dotazníku uvádějí shodnou dobu středoškolského studia 1922–1926 (Josef – zdá se – na Františka zase „počkal“: pracoval totiž krátkou dobu – sám uvádí období od 30. 1. 1921 do 27. 5. 1922 – v dílenské a konstrukční kanceláři firmy L. Kotek v Krnsku). Oba pak úspěšně ukončili studium maturitou, Josef dokonce s vyznamenáním. Po škole se vrátil Josef k firmě Kotek, kde pracoval od 14. 6. 1926 do 30. 9. 1926 jako technický úředník, aby pak narukoval k 1. leteckému pluku v Praze (vojenskou službu absolvoval mezi 1. 10. 1926 a 30. 11. 1927). Po vojně se Josef vrátil zase k firmě Kotek, kde pracoval od 14. 6. 1926 do 25. 9. 1926 a následně pak od 1. 12. 1927 do 28. 2. 1928 jako technický úředník a konstruktér. František – zdá se – na vojně vůbec nebyl, protože na období od 27. 7. 1926 do 29. 11. 1926 uvádí zaměstnání u firmy L. Kotek, spol. s r. o., jako nástrojař. Pak se ale cesty obou bratrů zásadně rozešly, aby se po řadě let oba zase setkali nad společným dílem. Bohužel, v osobních dotaznících obou, vyplňovaných zřejmě s odstupem let, se vyskytují některé nepřesnosti, především v datech.

Samostatné dráhy obou bratrů

Josef Koucký (* 1. 3. 1904, † 25. 7. 1989)

Jak už bylo řečeno, Josef po maturitě pracoval s určitými přestávkami u „domovské“ firmy Kotek. Přitom se ale ucházel o zaměstnání ve Zbrojovce Ing. František Janeček v Praze-Nuslích (ZJ), kam se mu nakonec podařilo nastoupit k 1. 4. 1928. Tady se seznámil se sériovou výrobou samočinných zbraní, protože ZJ v té době prováděla adaptace rakouských těžkých kulometů Schwarzlose vz. 07/12 z náboje 8x50R Mannlicher na náboj 7,92x57 Mauser. U firmy ZJ byl zaměstnán jako konstruktér až do 21. 2. 1930 (nebo 28. 2. ). Tady je v jeho osobním dotazníku další zjevná nepřesnost, neboť uvádí svůj nástup do oddělení vývoje zbraní Československé zbrojovky, a. s., Brno (kde už byl od 1. 12. 1926 zaměstnán jeho bratr František) k 2. 1. 1930. Pak ale vypukla hospodářská krize, která přinesla problémy se zaměstnaností mj. i Josefovi Kouckému: v době od 3. 1. 1931 do 9. 4. 1932 byl bez zaměstnání, mezi 9. 4. 1932 až 31. 3. 1933 pracoval jako konstruktér opět u ZJ, bez zaměstnání byl znovu od 31. 3. 1933 až do 1. 8. 1934. Pak teprve následovala „tučná léta“.

Reklama


Mladý Josef Koucký v začátcích své tvůrčí éry

Od 1. 8. 1934 až do 31. 12. 1949 pracoval Josef postupně jako konstruktér, šéfkonstruktér a posléze vedoucí zbrojního výzkumu Čsl. zbrojovky, a. s. (později Zbrojovky, a. s., a Zbrojovky, n. p. ) v Brně. Zde nacházíme jeho práci na celé řadě zbrojováckých konstrukcí, a to na mnoha nejrůznějších typech zbraní. Zbraně byly značeny písmeny ZK – Zbrojovka Koucký. Jmenujme – zhruba v časové posloupnosti a bez nároku na úplnost výčtu – jen nejdůležitější z nich.

Asi jako první úkol Josefa Kouckého lze doložit vývoj protitankové pušky (vysokovýkonná zbraň VV nebo W): jeho jméno nacházíme (spolu se jmény Ing. Holka, M. Rolčíka a E. Holka) na Záznamu z konference o vyřešení pušky na střelbu na pancéřované cíle ze 14. 9. 1936. Pak se mu připisuje celá řada konstrukcí těchto pušek (od ZK 382, 384, 385, 395, 404, 405, 406 až k samonabíjecím ZK 407 a ZK 416); výrobně nejúspěšnější byla ale určitě opakovačka vz. 41 – Modell SS 41(t) v ráži 7,92x94 mm (P318), který zavedla do výzbroje vojska SS, a také její větší sestra, Modell 41/15 mm.


František Koucký zhruba v době svých začátků ve Zbrojovce

Josef se angažoval také ve vývoji samonabíjecích pušek s odvodem plynů z vývrtu hlavně na píst, kterých vytvořil do okupace hned několik typů – ZK 371, ZK 373, ZK 381 (puška ZK 381 Au se dokonce zkoušela v létě 1938 v Sovětském svazu). V roce 1939 pak vznikla úplně odlišná konstrukce ZK 391. Poslední prototyp už prý „měl bezvadnou funkci a přesnost a odpovídal požadavkům armády“. Od něj se Zbrojovka odrazila po válce, ale ačkoliv ho předtím zkoušel i sám slovenský ministr národní obrany a vyrobily se i vzorky pro Itálii, vývoj zřejmě nepřekročil stadium vzorků.

František Koucký (* 20. 7. 1907, † 11. 1. 1994)

Trvalé bydliště uvádí v osobním dotazníku Krnsko 83, okres Mladá Boleslav (do 31. 8. 1941), a přechodné v ulici Pevnostní 8, Praha 6 – Střešovice (1. 9. 1941 – 15. 5. 1953), pak ale – od 16. 2. 1953 – už jen Krnsko. Kromě původu („z úřednické rodiny, otec ředitel Továrny na dětské hračky a kovové zboží v Krnsku“), data sňatku (19. 12. 45 s Vlastou Žďárskou, * 7. 7. 1913 Svijany, účetní JZD Krnsko) a syna Vojtěcha (* 20. 8. 1951, vzdělání ČVUT Praha) se dovídáme také o jeho absolvování obecné školy v Krnsku (1913–1919), v letech 1919–1922 Zemské řemeslnické školy v Mladé Boleslavi a Vyšší státní průmyslové školy v Praze v letech 1922–1926 (zakončené úspěšně maturitou). Další údaje: částečná znalost němčiny a angličtiny, v roce 1955 udělena Státní cena II. stupně s čestným titulem Laureát státní ceny Klementa Gottwalda. A přehled jeho zaměstnání:

- L. Kotek, spol. s r. o. – nástrojař – 27. 7. 1926 – 29. 11. 1926

- Čsl. zbrojovka Brno – konstruktér – 1. 12. 1926 – 3. 1. 1931

Reklama

- Čsl. zbrojovka Brno – konstruktér – 1. 7. 1931 – 30. 11. 1932

- L. Kotek, spol. s r. o. – konstruktér a vedoucí výroby – 1. 1. 1933 – 31. 5. 1941

- Zbrojovka Brno, a. s., n. p. – konstruktér – 1. 9. 1941 – 31. 12. 1949

Nejplodnější společné období

Po příchodu Františka za Josefem do brněnské Zbrojovky v roce 1941 spolu oba vytvořili vynikající konstrukční tým, který si záhy získal obrovské renomé na poli vojenských automatických zbraní. Během války vznikly na rýsovacích prknech této konstruktérské dvojice automatická karabina ZK 412 a pásem zásobovaný „malý kulomet“ ZK 423, obě zbraně na experimentální náboj 8 mm Rapid. Vyvrcholením jejich práce na samonabíjecí pušce byl model ZK 420, který Zbrojovka nabízela a předváděla v letech 1947–1949 ve více než 15 zemích světa, např. v Británii, Dánsku, Egyptě, Etiopii, Izraeli, Švédsku a Švýcarsku; výrazných exportních úspěchů ale nedosáhla. Sám John C. Garand, když se později seznámil s její konstrukcí, obdivně uznal, že některé její konstrukční prvky ho při práci na jeho vlastní pušce vůbec nenapadly. ZK 420 pak ještě následovaly zjednodušené a levnější ZK 425 a ZK 472 ráže 7,5 mm na střední náboj.


Rodina Kouckých před „dolejším“ domem číslo 83; zleva: otec, matka, teta a děti (vlevo František, mezi oběma sestrami Josef)

I když se František vrátil do Zbrojovky až v roce 1941, domníváme se, že oba bratři na svých problémech spolupracovali i v mezidobí, kdy byl zaměstnán každý jinde. Jinak se pochopitelně na jednotlivých vývojových úkolech podílela řada dalších konstruktérů, takže výsledky nelze připisovat pouze bratrům Kouckým.

Reklama

Cizí nebyla Kouckým ani otázka nové armádní zbraně – samopalu. Značku ZK (Zbrojovka Koucký) nesou už Josefovy předválečné konstrukce ZK 374, ZK 383 (patent číslo 71 437 – samočinná střelná, zejména ruční zbraň –, přihlášený 26. 10. 1938, řeší volnou hmotu závěru ZK 383) a jeho verze ZK 383H a ZK 383P, stejně jako válečné modely samopalů ZK 403. Po válce vynaložili oba bratři na konstrukci samopalu pro československou armádu velké úsilí.

Předností poválečného modelu ZK 466 z dílny obou bratrů byla skladnost: zásobník bylo možno sklopit k transportu pod hlaveň (samopal byl určen především pro osádky tanků, automobilů a letadel). Válečné zkušenosti potvrdily význam samopalu – naše armáda takovou zbraň nutně potřebovala. Kouckých konstrukce samopalu ZK 476 (v pěchotním, výsadkovém a univerzálním provedení) přinesla řadu pokrokových prvků (v rukojeti umístěný zásobník zlepšoval ovladatelnost zbraně, zatímco dlaňová pojistka bránila nechtěnému výstřelu). Mnohé prvky z této konstrukce se později objevily u jiných, dodnes velmi známých samopalů, např. UZI.

Šíři talentu obou bratří dále ilustruje také celá řada sportovních a loveckých malorážek, o kterých bude řeč v samostatné kapitole, stejně jako jejich návrhy kulometů na střední náboj – ZK 475, ZK 481 a ZK 520.


Samopal ZK 383H s vyjmutým závěrem

Navzdory předválečným kartelovým dohodám s plzeňskou Škodovkou o rozdělení výrobního programu podle ráží pracovala brněnská Zbrojovka za okupace (na popud okupantů) i na automatickém kanonu ráže 30 mm (ZK 414/ZB 303 Br), který byl určen k protiletecké obraně německých ponorek. Autorem konstrukce byl údajně František Koucký. Výroba první partie zbraně začala koncem války, sériových zbraní se ale okupanti nedočkali. Po osvobození objednala a zkoušela prototypy kanonu pod označením ZK 453 Československá vojenská správa.


Josef Koucký s mechanikem K. Kubíčkem, oba se samonabíjecími puškami ZK 420 v roce 1949 během předvádění ve Švédsku

Na poradě v listopadu 1947 začali vojáci poprvé uvažovat i o velkorážovém kulometu, nejlépe ráže 12,7 mm, přičemž se preferovala protiletadlová střelba (střelba na pozemní cíle se považovala za vedlejší); ke skutečné objednávce ale došlo až koncem roku 1948. Jednalo se jednak o typ ZK 477 s krátkým zákluzem hlavně a pístovým mechanizmem, jednak o vývoj typu ZK 483 na principu zákluzu hlavně. V roce 1949 pak zadalo MNO (už nově vzniklé Konstruktě) také řešení a vývoj kulometu ráže 12,7 mm o vysokém výkonu ZK 496 (vývoj ale byl v únoru 1950 zase zastaven). A v roce 1951 byl nakonec schválen do výzbroje československé armády a zaveden do licenční výroby sovětský 12,7mm kulomet vz. 38/46 (modernizovaný DŠK), v roce 1953 pak čtyřkulomet ráže 12,7 mm na domácí lafetě.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 1/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více