Boj o Sokolovo - 2. část

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 20.120

Pryč!

Bezútěšná situace československých občanů v táborech se změnila až po vypuknutí sovětsko-německé války v červnu 1941. V červenci pak čs. ministr zahraniční Jan Masaryk uzavřel se sovětským velvyslancem ve velké Británii Majským československo-sovětskou dohodu o vzájemné spolupráci. Na základě této dohody odcestoval v srpnu do Moskvy čs. velvyslanec Z. Fierlinger, jenž zde ovšem plně spolupracoval s čs. i sovětskými komunisty proti zájmům čs. londýnské vlády. 


Zdeněk Fierlinger v roce 1932, kdy působil jako velvyslanec v Rakousku 
upload.wikimedia.org

Reklama

Dohoda nicméně také vedla k nařízení propouštění čs. občanů z lágrů, aby jim mohlo být umožněno vstoupit do tvořícího se čs. vojska. Toto však bylo plněno velmi liknavě. Jakmile se k vězňům doneslo, že se v SSSR začíná budovat čs. vojsko, snažili se všemi způsoby do něj vstoupit a uniknout z lágru. Fierlingerovi začínaly docházet z celého SSSR dopisy se žádostí o zařazení do čs. vojska. V jednom z nich, psaném svéráznou češtinou uprchlíky z Podkarpatské Rusi, stojí:

„Pane představiteli, chceme Vaší jasnosti uvědomit o tom, že my příslušníci Československé Republiky ještě do té doby sedíme v uzavření v pracovních táborách. Víme, že ještě v červenci 1941 roku byla uzavřena v Londýně smlouva mezi Československem a SSSR, která byla podepsána synem tatíčka Masaryka, Janem Masarykem. V tu dobu každý jeden z nás napsal prosbu o přijmoutí do čs. armády, co nám bylo odmluveno a naše prosby vráceny nazpět.

Nachodíme se v Sorokském lágru, kde nás ještě v červnu bylo 300 lidí, teď už nás nemá ani jedna polovina, většina z nás už zemřela. Většinou jsme z P. R. a Sověti nás počítají jako příslušníky Maďarska, protože P. R. v březnu 1939 roku byla okupirována Maďarskem. Po okupaci Maďarskem naši P. R. asi všechna mladá generace utekla za hranice a po zajetí Západní Ukrajiny Sovětami, měli jsme už možnost utíkat do Sov. Ruska, proto že jsme věděli, že v Rusku se organisují čs. legie. V tu dobu Sověti dali nás do vězení, a proto, že utíkali jsme z P. R., započítali nás jako příslušníky Maďarska, kterými jsme nikdy nebyli, aj nechceme jimi být. Většina z nás vysloužila naši drahou čsl. armádu. Prosíme Vaši jasnost vysvětlit naši velmi důležitou zprávu, s sovět. představiteli, aby  nás nepočítali příslušníky Maďarska a aby nám dali možnost vstoupit do naše milé armády, kde bysme mohli spolu se svými bratří bojovat za svobodu svého státu a svého národa. Menší část našich příslušníků ze Slovenska a Moravy vypustili před týdnem na svobodu a my tu sedíme a umíráme od bídy a hladu.

Pane představiteli i myslíme že naše Podk. Rus byla takou samou částí Československé republiky jako Slovansko a proto hrdé můžeme se nazývati příslušníky čs. republiky. Jsme věrnými dětmi čs. národa, a proto chtěli byjsme aspoň ještě jednou vzíti zbraň do svých rukou, za svobodu našeho národa a našeho milého státu. Chceme umírat za vyzvolení Československa, ale neumírat od té hrůzy tak ošklivě jako naši bratří umírají tu, napři… (nečitelné) škpt. čs. armády p. Ant. Silný a jiní.

Ještě jednou prosíme Vaši jasnost vyjednat naši zprávu jak nejrychleji a my předem jsme Vám vděčný a děkujeme Vám. Doufáme, že do jara už z nás tu nikoho nebude, ale budeme se zbraní v rukou bránit svůj stát a svoji svobodu.

Jménem občanů Českoslov. Republiky

Reklama

uzavřených v Soroklagu

Mitrofen Ivanas   

Archangelská oblast. Soroklag NKV-

  

Podpisy:

Por. Rudolf Platon, 2. pl. autorota Olomouc

podpor. v zál. Herškovic A., p. pl. 27 Uh. Hradiště

podpor. v zál. Brusso Jiří dělostř. pl. 107 Olomouc

Déleslouž. četař Rusenčak Jiří, dělostř. horský pl. 202 Kežmarok

Des. Fil Štefan dělostř. pl 120 Břenec

Voj. Tulitko Mikuláš, tel. pl. 4 Prešov

Reklama

Voj. Tuch Michal pl 1.1. Budějovice

Voj. Beljo Michal, jezd. pl 1 Berehovo

a mnoho jiných.“

Při čtení tohoto dopisu počáteční úsměv nad pravopisem rychle vystřídá nezměrný smutek nad tragikou osudu těchto lidí. Rusíni byl v pozici o to horší, že Podkarpatská Rus po rozbití Československu připadla Maďarsku a na Rusíny proto Sověti pohlíželi jako na Maďary, tedy nepřátele, nikoliv jako na československé občany. Tento postoj se pak (velmi neochotně) změnil, až po mnoha intervencích ze strany čs. představitelů.

Takovéto a podobné žádosti pak docházely na čs. velvyslanectví po tisících. Velvyslanectví potom odesílalo ruským orgánům žádosti o propuštění čs. občanů z lágrů a jejich odeslání do Buzuluku k tvořící se čs. jednotce.

„Můj představený, velvyslanec Zdeněk Fierlinger, intervenční nóty podepisoval nebo parafoval, dělal to však nerad, jako nerad viděl vše, co připomínalo negativní stránky sovětského života. Odmítnout to nemohl, neboť to byla konzulární povinnost vyslanectví,“ dodal k tomu dr. Vilém Bernard, právník a tehdejší zaměstnanec vyslanectví, a doplňuje, jaká byla ze strany Sovětů odezva:  „Ve většině případů nám vyhověli, trvalo to však velmi dlouho a v průměru přicházela odpověď tak za půl roku; někdy neodpověděli vůbec. Nejčastěji jsme dostávali zprávy, že dotyčná osoba už není naživu, že zahynula v lágru nebo při transportu na cestě do Buzuluku. Sovětské úřady v takových případech smrt netajily, posílaly nám pečlivě vyhotovené úmrtní listy, v nichž nejčastěji příčinou smrti byly uváděny srdeční slabost, sklerosis a podobně. Protože takových oznámení přicházelo mnoho a věk zemřelých se pohyboval kolem dvaceti let, bylo nám všem na velvyslanectví jasné, oč jde. Z dopisů žadatelů příliš nevysvítalo, v jakých poměrech v lágru žijí, prosili hlavně o pomoc, aby se odtamtud dostali.“

I ti, na něž se usmálo štěstí, a byli sovětskými úřady propuštěni, neměli zdaleka vyhráno. Vězni tábory opouštěli vysílení, nemocní a podvyživení. Na těle jednoho takového vězně v Buzuluku lékař napočítal 178 boláků a vředů z hladu. Několik týdnů trvající cesta vlaky jim také neprospívala. V zimě se ve vagonech netopilo, takže se přidávaly ještě omrzliny (některým vězňům musely být po příjezdu do Buzuluku amputovány kvůli omrzlinám prsty na nohou), zápaly plic apod. Mnoho vězňů tak zemřelo již cestou, další ihned po příjezdu do Buzuluku. Řádily epidemie.

Na průběh jednoho takového transportu ze srpna 1942 vzpomíná Moše Hoffman, který se později stal v čs. vojsku poddůstojníkem: „Bylo nás 128, většinou slovenských a podkarpatských Židů ve stáří od 25 do 30 let. Dostali jsme pestré vojenské oblečení: kalhoty italské, blůzy německé, boty maďarské. Jídlo pro nás vyfasovali strážní, kteří si je rozdělili. Během cesty jsme měli takový hlad, že jsme ve stanicích, kde se čekalo, prodali za jídlo vše, co jsme na sobě měli, a do Buzuluku jsme přijeli na kost vyhublí, ve špinavých cárech prádla. Vážil jsem tehdy 45 kg. Na nádraží nás vítal podplukovník Svoboda a řekl, že se stydí za nás, jak vypadáme. Ptali jsme se ho, zda byl v sovětském lágru nebo ho aspoň viděl. Neodpověděl nám, avšak nařídil, aby nás odvezli do kasáren a auta zakryli plachtami…“

Přijíždějící vězni byli živoucí obžalobou komunismu a sovětského zřízení. Příslušníci ostatních skupin, jak jsem o nich psal výše, neměli zpočátku o existenci takových táborů ani tušení, takže se museli vyrovnávat s ohromujícím šokem, když tyto transporty začaly přijíždět, jak vzpomíná V. Bernard: „Nejhůř na nás působilo, když jsme viděli přijíždět lidi z lágrů. Byl to strašný pohled; nejhorší na ty, co byli postiženi infekcí. Pamatuji na velmi mladé lidi, kteří umírali hned po příjezdu do Buzuluku na skvrnitý tyf. S obrovským množstvím z nich se po příjezdu nedalo nic jiného dělat, než je umístit v beznadějném stavu do nemocnice. Ještě dnes vidím před sebou otce, kteří bezmocně přihlíželi, jak umírali jejich synové…“

Otřeseni byli i sami komunisté, alespoň někteří z nich, jako například František David Elefant, budoucí poručík 1. čs. sam. brigády v SSSR: „Nikdy předtím jsme tak zubožené lidi neviděli a na většinu z nás, komunistů, to působilo deprimujícím dojmem. Nikdo z nás tyto tábory neznal, a pokud jsme tu a tam slyšeli opatrné zmínky, nedovedli jsme si z nich představit, jak strašným životním útrapám tam byli vystaveni. Stav těchto lidských trosek, to byl usvědčující důkaz zejména pro protisovětsky smýšlející důstojníky, kteří tím dostali pádné argumenty pro své nepokrytě projevované antikomunistické a antisovětské stanovisko.“ 

Na druhou stranu je třeba říci, že řada komunistů v Buzuluku naopak tyto případy bagatelizovala jako pouhé excesy a místní selhání jednotlivců v krásném, skvělém a spravedlivém Sovětském svazu.

Nezbývá než dodat, že z asi 15 000 čs. občanů internovaných v sovětských lágrech se jich podařilo dostat k čs. jednotkám jen asi třetině. Zbylých 10 000 osob v těchto lágrech zahynulo. 

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více