Almirante Grau - Poslední klasický křižník

Autor: Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔︎︎ 👁︎ 18.580

Peruánský křižník Almirante Grau je v současnosti posledním operujícím reprezentantem klasických lehkých křižníků z dob 2. světové války. Tento veterán má za sebou nezvykle spletitou minulost, plnou různých zvratů.

Historie křižníku Almirante Grau se začala psát již v 30. letech minulého století, kdy Nizozemsko v odpovědi na rostoucí hrozbu ze strany Japonska rozběhlo rozsáhlý modernizační program své floty. Program zahrnoval i stavbu dvou lehkých křižníků, které měly konstrukčně vycházet z malého křižníku De Ruyter s plným výtlakem 7548 t, dokončeného v roce 1936. Pozdější změny v projektu však vyústily v zesílení výzbroje a pancéřové ochrany nových plavidel, což bylo spojeno se značným zvětšením jejich rozměrů. Ve své finální podobě měly při délce trupu 185,7 m, šířce 17,25 m a ponoru 5,6 m dosahovat standardního výtlaku 8350 t a plného výtlaku 10 800 t. Plavidla měl chránit boční pancíř o tloušťce 75–100 mm, dvě paluby tlusté 20–25 mm a u dělových věží se počítalo s 50–100 mm ochranou. Pohon složený z dvou parních turbín a šesti kotlů měl dávat výkon 57 400 kW, což mělo postačovat pro dosažení maximální rychlost 32 uzlů. Hlavní výzbroj křižníků mělo tvořit 10 švédských děl Bofors ráže 150 mm ve dvou třídělových a dvou dvoudělových věžích a protiletadlovou výzbroj šest dvoukanonů ráže 40 mm stejného výrobce. Hlavní baterie byla na svou dobu poměrně pokročilá. Její děla dosahovala náměru až 60°, což jim umožňovalo vést palbu také na vzdušné cíle, a automatizovaný nabíjecí systém zajišťoval vysokou kadenci 10 ran/min. Dále měly křižníky nést dva trojité 533mm torpédomety a katapult pro dva hydroplány. Jejich posádku mělo tvořit kolem 700 námořníků.

Reklama


Salva z baterie děl ráže 152 mm, díky kterým Almirante Grau již dlouhou dobu drží primát plavidla s děly největší ráže ve službě

Křižníky několika jmen

V květnu 1939 byla v loděnicích Rotterdamsche Droogdok Maatschappij (RDM) zahájena stavba prvního křižníku Kijkduin, který byl ještě v témže roce přejmenován na Eendracht. Následně byla v září v loděnicích Wilton-Fijenoord rozestavěna druhá jednotka De Zeven Provinciën. V květnu 1940 ale bylo Nizozemsko obsazeno hitlerovskými vojsky, což znamenalo dočasné ukončení stavby křižníků. Němci je však shledali jako potenciální cenný přírůstek Kriegsmarine a bylo rozhodnuto obě plavidla dokončit pod označením KH (Kreuzer Hollandisch) v nové roli školních křižníků. Z De Zeven Provinciën se stala KH-1 a z Eendracht zase KH-2. Protože jejich výzbroj již nestihla být dovezena ze Švédska, měla být nahrazena německými modely. Hlavní baterii mělo tvořit osm 150mm děl ve dvojitých věžích a protiletadlovou výzbroj šest 37mm dvoukanonů. Dokončení křižníků bylo naplánováno na roky 1942 a 1943. Od srpna 1941 se však práce na nich vlekly slimáčím tempem a v roce 1943 byly úplně zastaveny. Tehdy se v pokročilejším stadiu stavby nacházela KH-1, která na rozdíl od své sesterské jednotky dostala tzv. atlantickou příď delší o 1,62 m, zlepšující plavební vlastnosti na rozbouřeném moři. S blížícími se spojeneckými vojsky bylo rozhodnuto nedokončený trup KH-1 potopit za účelem zablokování kanálu Nieuwe Waterweg, vedoucího k Rotterdamu. Trup byl proto spuštěn na vodu 24. prosince 1944, zbytek plánu se však již nepodařilo realizovat a oba rozestavěné křižníky padly do rukou Spojenců.


Almirante Grau v letech 1973–1985 vyhlížel stejně jako křižník De Ruyter během služby v nizozemském královském námořnictvu (na snímku)

Vzhledem k dobrému technickému stavu jejich trupů bylo po válce rozhodnuto plavidla dokončit v upravené podobě, která měla zohledňovat bojové zkušenosti. Na vypracování nového projektu spolupracovali Britové a stavební práce byly zahájeny 1. října 1946. V roce 1947 byl Eendracht přejmenován na De Ruyter; toto jméno mu však dlouho nevydrželo. Zanedlouho si totiž křižníky svá jména vzájemně vyměnily, z De Zeven Provinciën se stal De Ruyter a naopak. Jako první byl 18. listopadu 1953 dokončen De Ruyter a měsíc po něm původně první jednotka třídy s novým jménem De Zeven Provinciën, která byla spuštěna na vodu v roce 1950.

Poválečná podoba křižníků se od prvotně plánované zásadně lišila a dá se říci, že vznikla nová plavidla. Zcela byl změněn jejich pohon, kde byly místo tří kotelen následovaných dvěma strojovnami použity dvě kotelny a dvě strojovny uspořádané do tzv. unitární konfigurace. Při ní jedna kotelna a jedna strojovna tvořily nezávislý funkční celek a dva tyto celky byly umístěny za sebou v trupu. Výhodou unitární konfigurace bylo výrazné snížení rizika znehybnění plavidla jediným nešťastným zásahem. Křižníky byly po novém poháněny dvěma výkonnějšími parními turbínami De Schelde-Parsons s celkovým výkonem 62 500 kW, roztáčejícími hřídele dvou šroubů. Párou je zásobovaly čtyři kotle Yarrow-Werkspoor. Zásoby PHM umožnily proplout 6900 námořních mil při ekonomické rychlosti 12 uzlů. Energetická soustava měla výkon zvýšený na 4000 kW. Změny pohonu si samozřejmě vynutily značné zásahy do vnitřní konstrukce trupu a nahrazení jednoho původního komínu dvěma vysokými a štíhlými konstrukcemi. Dále bylo vylepšeno vnitřní členění trupu a byla na něm zaslepena okénka, jejichž funkci přebrala ventilace a klimatizace se zvýšenou kapacitou. Prameny se rozcházejí v úpravách pancéřování; podle některých měl boční pás tloušťku zmenšenou na 50–70 mm. Čela nových dělových věží byla tlustá 125 mm, jejich stropy 51 mm a stěny 30 mm.

Nástavby křižníků byly výrazně zvětšeny, což souviselo se změnami výzbroje a s potřebou instalace přehledových radarů, nových systémů řízení palby a v neposlední řadě také bojové řídicí centrály. Pro umístění množství nových antén byly navrženy dva vysoké mřížové stožáry. Přední byl v zájmu úspory prostoru na palubě integrován přímo do konstrukce předního komínu, čímž vytvořily tzv. mack.

V nizozemské službě

Zásadní proměnou s důrazem na zlepšení možností boje s letouny prošla také výzbroj křižníků. Novou primární baterii tvořilo osm 152mm univerzálních děl Bofors Model 1942 s hlavní o délce 53 ráží umístěných ve čtyřech dvojitých věžích. Jednalo se o prakticky identické zbraně, jaké měly být původně nainstalované na třídu. Nové však byly jejich věže se zachovaným maximálním náměrem 60° a automatizovaný nabíjecí systém, umožňující dosáhnout kadence 12–15 ran/min. na kanon. Hmotnost 152mm tříštivo-trhavého granátu činila 45,8 kg a maximální dostřel 26 km. Sekundární výzbroj tvořily čtyři dvojité věže s protiletadlovými kanony Bofors 57mm/60 SAK Model 1950 s kadencí 120 ran/min. a osm kanonů Bofors 40mm/70 Model 1948 s kadencí 240 ran/min. Výzbroj křižníků později doplnil raketomet pro 103mm osvětlující rakety a dva skluzy pro hlubinné miny. V poválečném období se již nepočítalo s torpédomety, katapultem a hydroplány.

Původní senzorové vybavení omezené pouze na optické dálkoměry po přestavbě nahradila bohatá sestava radiolokátorů. Primárním senzorem pro detekci vzdušných cílů byl radar dlouhého dosahu LW-01 a na krátkých a středních vzdálenostech jej doplňoval radar DA-01. Vzhledem k faktu, že oba byly pouze 2D typy, údaje o výšce cílů získával radiolokační výškoměr VI-01. Křižníky dále nesly radar ZW-01 určený k detekci hladinových cílů. Řízení palby 152mm děl obstarávaly dva systémy GA-01, s 57mm kanony spolupracovaly čtyři systémy LA-01 a s 40mm kanony čtyři typu LA-02. Detekci ponorek měl na starosti sonar typu CWE-10N.

Reklama


Nizozemský křižník De Zeven Provinciën po konverzi na nosič PLŘS Terrier. Proti sesterské jednotce se odlišuje tvarem přídě a trupem se stejnou výškou po jeho celé délce

Všemi těmito úpravami narostl standardní výtlak křižníků na 9725 t, plný výtlak na 11 930 t a ponor na 6,6 m. Pro úsporu hmotnosti bylo v maximální možné míře použito svařování a na nástavbách a stožárech slitiny hliníku. Vyšší výkon turbín kompenzoval nárůst výtlaku a maximální rychlost zůstala zachována na úrovni 32 uzlů. Posádka plavidel vzrostla o cca 250 mužů, proto byly rozšířeny a překonfigurovány ubikace.

Křižníky v této podobě sloužily v nizozemském královském námořnictvu necelých 10 let v roli vlajkových lodí uskupení. Překotný vývoj letecké techniky však způsobil, že jejich dělostřelecká výzbroj rychle zastarala. Nizozemci se proto rozhodli provést po vzoru USN modernizaci plavidel na nosiče protiletadlových řízených střel. Jako první jí v letech 1962–1964 prošel v loděnicích RDM křižník De Zeven Provinciën. V rámci konverze byly odstraněny obě zadní věže s děly ráže 152 mm, jedna věž s 57mm kanony a po jednom systémy řízení palby GA-01 a LA-01. Zádní část trupu prošla přestavbou a její původní snížení na zhruba 1/4 délky bylo odstraněno. Poté zde bylo nainstalováno dvojité otočné OZ typu Mk.10 pro střely Terrier s doletem přes 74 km, podpalubní zásobníky pro celkem 40 PLŘS a na nástavby dva naváděcí radary SPG-55. Zadní stožár byl přemístěn za zadní komín a byl na něm umístěn nový 3D radar SPS-39 s elektronickým vychylováním paprsků ve vertikální rovině. Radar LW-01, který původně stožár nesl, byl přesunut na platformu na zadním komínu upraveném do podoby macku. Pro úspory hmotnosti byly z plavidla demontovány čtyři 40mm kanony a dva SŘP LA-02, ale i přesto jeho standardní výtlak narostl o více než 300 t.

Od plánované identické přestavby křižníku De Ruyter se nakonec pro nedostatek financí upustilo. Plavidlo pouze prošlo dílčími modernizacemi elektroniky. V letech 1971 a 1972 se uskutečnily další změny na De Zeven Provinciën. Nejdříve byl radar SPS-39 nahrazen modernějším typem SPS-52 a poté byl demontován radiolokační výškoměr. Na jeho původní nižší pozici na přední nástavbě se z předního stožáru přesunul radar DA-01, což mělo zlepšit stabilitu plavidla. Vybavení dále doplnily dva vrhače klamných cílů Corvus a systémy pro vedení EB.


Před předním stožárem zmodernizovaného Almirante Grau je radom systému WM-25 a na jeho vrcholu je radar DA-08. Prázdná platforma za druhou 152mm věží měla nést OZ PLŘS Aspide

Nová kariéra v Peru

Počátkem 70. let padlo rozhodnutí ukončit služby obou křižníků v nizozemské flotě z ekonomických důvodů a nabídnout je na prodej do zahraničí. Zájemce se podařilo najít již zakrátko. Stalo se jím Peru, jehož flota tehdy disponovala dvěma lehkými křižníky britské třídy Fiji, jejichž bojová hodnota i navzdory poválečným modernizacím neodpovídala potřebám. Námořnictvo jeho hlavního rivala, Chile, naproti tomu operovalo se dvěma jednotkami americké třídy Brooklyn a bývalým švédským křižníkem Göta Lejon. Kvalitativní a kvantitativní zaostávání se Peru rozhodlo vyřešit pořízením nizozemských jednotek.

Jako první byl v roce 1972 ze služby vyřazen nemodernizovaný De Ruyter, který byl odprodán 7. března 1973. Do peruánské floty byl bez provedení jakýchkoli změn zařazen 23. května 1973 pod novým jménem Almirante Grau jako její vlajková loď. K ukončení služby De Zeven Provinciën došlo poněkud později, v říjnu 1975, a k jeho prodeji v srpnu 1976. Křižník dostal nové jméno – Aguirre. Protože export raketového systému Terrier do Peru nebyl povolen, musel být spolu se systémy SPG-55 a SPS-52 vrácen do USA. Na uvolněném místě byla nainstalována letová plošina o rozměrech 35 x 17 m spolu s prostorným hangárem o rozměrech 20,5 x 16,5 m pro tři těžké vrtulníky typu Agusta ASH-3D Sea King. Plavidlo disponovalo dvěma přistávacími body: jedním na letové palubě a druhým na zesílené střeše hangáru. Sestava hlavňové výzbroje a jejich SŘP byla zachována, radary byly zmodernizovány na typy LW-02, DA-02, ZW-03 a doplněny byly dva navigační radary typu Decca 1226. Přestavba na vrtulníkový křižník byla dokončena 31. října 1977 a Aguirre byl zařazen do služby v květnu následujícího roku. Pro vrtulníky byly později zakoupeny protilodní střely AM.39 Exocet s doletem přes 50 km, čímž výrazně vzrostly úderné schopnosti plavidla.


Vrtulníkový křižník Aguirre byl v rámci přestavby v letech 1976–1977 vybaven rozměrným hangárem a letovou palubou

Oba peruánské křižníky v této podobě společně operovaly až do poloviny 80. let. Tehdy se konečně začalo s realizací neustále odkládané rozsáhlé modernizace Almirante Grau spojené s jeho generálkou. Svěřena byla nizozemským loděnicím Amsterdamse Droogdok Maatschappij a měla proběhnout v letech 1985–1987. Nakonec ale trvala do 22. ledna 1988, kdy plavidlo vyplulo do domovských vod. Do služby však bylo znovu zařazeno až v červenci 1989. Během trvání modernizace byl křižník přejmenován na Proyecto de Modernización 01 a jeho jméno dostala sesterská jednotka, která se dočasně stala vlajkovou lodí floty. V peruánském námořnictvu je totiž od konce 19. století zažita tradice, podle níž musí jeho vlajková loď vždy nosit jméno tohoto slavného admirála.

Reklama


Anténa satelitního komunikačního systému v kulovitém radomu před třetí věží se 152mm kanony je umístěná na druhé platformě, připravené pro střely Aspide. Zadní stožár nese radar LW-08

V rámci modernizace byly kompletně vyměněny senzory a SŘP křižníku, pro nedostatek financí však již nedošlo k instalaci nových zbraňových systémů. Z Almirante Grau byly ještě před odplutím do Evropy sejmuty 57mm kanony, které měl nahradit systém Albatros se dvěma osminásobnými otočnými OZ pro PLŘS typu Aspide s doletem přes 15 km. Ten se však stal obětí úsporných opatření, stejně jako doplnění výzbroje protilodními ŘS. Prvotně se počítalo se střelami MM.38 Exocet s doletem 38 km, jejichž OZ měla být demontována z torpédoborce Palacios nebo Ferré po ukončení jejich služby. To však bylo odloženo až na 90. léta a pro křižník byly místo Exocetů vybrány nové ŘS typu Otomat Mk.2 s doletem přes 160 km, jaké nesou i peruánské fregaty třídy Lupo. Na plavidlo sice byly naistalovány jejich podstavce, na střely samotné si však muselo ještě několik let počkat. Během modernizace byl křižník vybaven bojovým řídicím systém SEWACO-PE a původní radary nahradily typy LW-08 a DA-08 a Decca 1226. Místo zastaralých SŘP byly použity systémy WM-25, STIR-180 a dva typu LIROD-8. Novinkou bylo doplnění systémů pro vedení EB, a to systému pro radiotechnický průzkum Rapids, rušiče Scimitar, jednoho vrhače klamných cílů typu Sagaie a dvou typu Dagaie. Z křižníku byl zcela demontován sonar CWE-10N.


Almirante Grau po instalace nové výzbroje. Osm OZ pro střely Otomat Mk.2 je vidět kolem druhého komínu a po stranách přední nástavby jsou 40mm dvoukanony Dardo

Poslední na světě

Modernizace Almirante Grau byla úplně dokončena až v domácích loděnicích SIMA. V roce 1993 zde bylo konečně nainstalováno osm OZ pro protilodní střely Otomat Mk.2 a na palubu se vrátilo i osm 40mm Boforsů, demontovaných v Nizozemí. V roce 1996 však čtyři z nich kolem přední nástavby nahradily dva 40mm dvojkanony Dardo, sňaté z vyřazeného torpédoborce Palacios. Na platformě před třetí věží se 152mm kanony, určené původně pro OZ systému Albatros, byla nainstalována anténa satelitního komunikačního systému.

V 90. letech se začal projevovat špatný technický stav křižníku Aguirre, který pro nedostatek financí neprošel žádnou modernizací, a v roce 1986 se mu dostalo jen menších oprav v domácích loděnicích. Nakonec bylo rozhodnuto tuto jednotku vyřadit ze služby, což se stalo 21. března 1999 a o rok později byla sešrotována. Almirante Grau však čekala mnohem delší služba. I navzdory průběžným plánům na jeho vyřazení plavidlo stále slouží jako poslední lehký křižník světa. Vzhledem k pokročilému věku tohoto veterána, blížícímu se šedesátce, a vysokým provozním nákladům lze očekávat, že Almirante Grau zakrátko poputuje do šrotu. Podle posledních dostupných informací je pohon plavidla ve špatném technickém stavu a v roce 2011 z něj byl demontován vršek zadního stožáru i s radarem LW-08.


Staré jednoduché 40mm kanony Bofors patrné na zadní nástavbě křižníku Almirante Grau ostře kontrastují s moderními SŘP STIR-180 a LIROD-8 nad nimi

Foto: USN, dutchfleet.net archiv
Zdroje:
ročenky Jane’s Fighting Ships,
Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995,
Combat Fleets of the World,
Guide To World Naval Weapon Systems,
Okręty Wojenne,
internet,
archiv
Porovnání TTD křižníků třídy Almirante Grau
Jednotka Almirante Grau Aguirre*
Standardní výtlak (t) 9529 9850
Plný výtlak (t) 12 165 12 250
Max. délka (m) 187,3 185,7
Max. šířka (m) 17,25
Max. ponor (m) 6,72
Výkon pohonu (kW) 62 500
Max. rychlost (uzly) 32
Max. dosah (nm/uzly) 7000/12, 2100/32
Hlavňová výzbroj 4x2 152mm 2x2 40mm 4x1 40mm 2x2 152mm 3x2 57mm 4x1 40mm
Palebný průměr munice (ks) 3250 + 16 000 1600 + 6400 + 8000
Protilodní ŘS 8x1 Otomat Mk.2
Vrtulník 3x Sea King
Posádka 953 900

* V době vyřazení ze služby.

Přehled křižníků třídy Almirante Grau
Takt. číslo Jméno* Zahájení stavby Spuštění na vodu Zařazení do služby Vyřazení ze služby
CLM-81 Almirante Grau (ex De Ruyter) 5. 9. 1939 24. 12. 1944 18. 11. 1953
CH-84 Aguirre (ex De Zeven Provinciën) 19. 5. 1939 22. 8. 1950 17. 12. 1953 21. 3. 1999

* Od 7. srpna 1986 do 15. února 1988 měly dočasná jména Proyecto de Modernización 01, resp. Almirante Grau.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více