Kraské peklo - boje c. a k. pěšího pluku č. 98 na Soči v 9. italské ofenzívě

Autor: Vladimír Mucha, Ing. / IR98 🕔︎︎ 👁︎ 19.392

Zapomenutá bitva - devátá italská ofenzíva na Soči

V poslední italské podzimní ofenzívě roku 1916 se krajina Krasu postupně zbarvovala doruda. Příčinou byl typický nízký porost ruje vlasaté, pichlavé dřeviny hojně rostoucí na Komenském Krasu, která se stala dalším ze symbolů zdejšího masového vraždění, stejně tak jako všudypřítomná popínavá vinná réva, jejíž temně červená šťáva zralých hroznů splynula s krví roztrhaných těl vojáků na svazích Kalvárie. Za příznivého slunečného počasí 30. října 1916 se vystupňovalo italské ostřelování přední linie podél celé fronty na Krasu. Zázemí fronty mezitím bombardovala italská letadla, která útočila na strategické cíle v Dutovlje, též na zámek Miramare u Terstu, železniční uzel v Sežaně a nádraží v Divače. Následující den odpoledne začal pozemní útok, který skončil utopen v italské krvi na zátarasech z ostnatého drátu a v palbě strojních pušek. Zkouška ohněm ale vojáky rakousko-uherských pluků teprve čekala. Masový útok italských vojáků v průběhu 1. listopadu směřoval od severní kóty 208 přímo na zakopané bataliony 98. a 21. pěšího pluku u Lukatiče a Hudi Logu. Italové byli však razantně odraženi a zahnáni do výchozích postavení. Po další den obránci Krasu od severu k jihu neslyšeli nic vyjma hřmění a výbuchů ohnivých explozí dělostřeleckých granátů. Dva tisíce děl všech ráží rozbíjelo první i druhou linii obrany, plukovní obvaziště, ubytované zálohy a rozsáhlé skladiště zásob, stavebního materiálu a munice v hloubi zázemí. Následně v jednom silném náporu udeřil Ital jako mocné beranidlo mezi Sv. Markem a Mirenem. Do večera o dobyté pozice přišel a byl zatlačen zpět. Průlom obrany však nastal u Cerje, odkud se stočil k jihu a italská pěchota obsadila vrchol Pečinka a ocitla se v předpolí Lokvice. Obrovská tříkilometrová mezera ve frontě najednou vznikla od Hudi Logu po severní okraj Krasu. Zhuštěné řady italské pěchoty pronikaly dále, obsadily lágr Segeti, jamu Pečinku s její pozorovatelnou a zajali velké množství pěchotou nechráněných dělostřeleckých baterií VII. armádního sboru. Krize vrcholila. Italové ale opět po několikáté udělali taktickou chybu a začali se zakopávat. Ztráta momentální převahy a zastavení možného postupu na Kostanjevici a Temnici, následné stočení útočného klínu ve směru k Iamianu mohlo zničit obranu celého úseku IIIb. Následek zaváhání typického pro italskou armádu byl zničující a lehce dobytá postavení a možný průlom celé fronty na Krasu byl zastaven v silném protiútoku R-U pěší divize č. 28 a střelecké divize č. 44.

Pozornost Italů se v dalším náporu zaměřila na výspu obrany u Lukatiče a Hudi Logu. Kamenitá pláň před střílnami vojáků vysokomýtského pluku se postupně zaplňovala rozstřílenými a granáty rozervanými těly italských fanti z neuvěřitelných pěti po sobě jdoucích, buldočím způsobem vedených útocích. Obrana odolala. Katastrofa ale přišla opět na severním úseku. Horské střelecké pluky č. 1 a 2, střelecké pluky č. 2 a 21 z innsbrucké 44. střelecké divize jednoduše pod dalším silným italským útokem tzv. „pustily frontu“ až k Hudi Logu, prostoru krasové pustiny Stara Lokva a Kostanjevici. Na sev. okraji Krasové fronty byly k ústupu strženy pěší pluky č. 96 a 87 z ljubljanské 28. pěší divize, přičemž následující den zrána nepřítel obsadil strategickou kótu 432 m. n. m. Fajti hrib a na středu průlomu dominantní vrch Žibernik. Záloha celého úseku, tvořená 21. pěší brigádou josefovské divize, byla vržena ze shromaždišť u Sela na Krasu a Vojščice kolmo na směr průlomu k Hudi Logu, Kostanjevici a dále až k Novelu a Temnici. Protiútok R-U jednotek ze zbytků 44. střelecké a 28. pěší divize a záloh VII. armádního sboru zastavil průlom za cenu těžkých ztrát, neboť do tohoto zmatku Italové použili plynové granáty, přičemž spousta zasažených vojáků z 28. pěší divize zemřela, neboť ještě nebyla vybavena ochrannými maskami. Rozbouřilo se též italské dělostřelectvo a silně podpořilo zoufale se snažící italské vojáky odolat proti ztečím při obraně čerstvě dobytých pozic. U Temnice byla do protiútoku částečně vržena i záložní 17. pěší divize. Situace nebyla pro rakousko-uherské vojáky, i přes zasazení velkého množství záloh, nijak příznivá. Příkladem může být protiútok II. a III. polního praporu Linecké Dvojky na Lokvici, které byli doslova smeteny rozvinutými brigádami Spezia a Barletta. Bojovalo se tvrdě i severně od Kostanjevice o Veliki vrh (též znám jako Veliki hrib - kóta 463 m. n. m., nepleťme s druhým názvem vrchu Cerje), který byl zpětně dobyt zbytky vojáků z osmadvacáté pěší divize. Z důvodu vyrovnání fronty ustoupila 56. pěší brigáda, v čele s píseckým 11. pěším plukem, od Mirenského gradu a navázala na obranu 17. pěší divize, rozložené po Veliki vrh. Fronta tak byla za cenu těžkých ztrát stabilizována.

Reklama

Z rána 4. listopadu se italské síly ještě naposledy pokusily prorazit frontu a plnou silou dělostřelby tříštivých a plynových granátů udeřily na vojáky 9. a 10. pěší divize. Pokus dobýt Korita na Krasu a Sela na Krasu závisel jen na odolnosti obrany českých pluků. Pokud by ustoupily, nastala by další katastrofa a fronta celého úseku IIIb by se definitivně stáhla od Hudi Logu a Iamiana na třetí obrannou linii u Kostanjevice. Mohutná vlna italské pěchoty XIII. armádního sboru se zvedla od jezera Lago di Doberdo směrem na kótu 208 jih, Lukatič a Hudi Log. Obránci z IR102, IR98 a IR21 za podpory dobře mířené palby houfnic z pluku polního dělostřelectva č. 9 útok zastavily. Kvalitní přehradná palba josefovských dělostřelců významně přispěla ke zmenšení úderné síly italské pěchoty. V sektoru obou bránících divizí byly italské oběti naprosto neúnosné a čítaly na 18 tis. válečných ztrát z celkových 34 tis., aniž by pronikly do první linie R-U obrany. Obránci zde přišli o 3 tis. mužů, a to především díky dělostřeleckému ohni a plynovému útoku před vlastním nástupem italské pěchoty. Oproti tomu na severním úseku fronty Komenského Krasu byl Italy dobyt 3,5 km hluboký prostor (vzdušnou čarou v některých místech hluboký přes 10 km), na kterém ztratili převážně Rakušané a Slovinci 25 tis. mužů a vznikly jim i značné materiální škody. Italská armáda dosáhla nejhlubšího průniku od zahájení bojů v roce 1915. Bohužel jej neuměla využít. Devátá ofenzíva probíhající na Krasu skončila. Pluk devadesátých osmých v boji přišel o velitele II. polního praporu majora Ernsta Schneidera, který byl zabit, když koordinoval obranu. Na hlavním polním obvazišti josefovské 10. a pražské 9. pěší divize v Brje pri Komnu na Krasu, situovaném osm kilometrů jihovýchodně od Kostanjevice, byli ošetřováni i ranění vojáci z vysokomýtského pluku. Ve dvou přilehlých polních nemocnicích byly prováděny operace a následná hospitalizace těžce raněných. Ti, co zde zemřeli na následky zranění, jsou pohřbeni na čtyřech vojenských hřbitovech nacházejících se v bezprostředním okolí této obce. U Sela na Krasu se v té době nacházel již dříve vybudovaný vojenský hřbitov českých pluků tzv. Soldatenfriedhof, na kterém byli nyní pohřbeni i padlí vojáci z devadesátého osmého pěšího pluku. Dokládá to i místo posledního odpočinku infanteristy Vítězslava Krejzi z Horní Ředice, padlého 2. listopadu 1916 nedaleko Sela na Krasu. Hřbitov byl bohužel v průběhu nastalých bojů v 10. a 11. italské ofenzívě zcela zničen.

Příchod nepříznivého podzimního počasí a těžké povětrnostní podmínky na Krasu způsobené bórou (též burja) vanoucí od jaderského pobřeží zastavily veškerou bojovou činnost. V létě naopak vanul od jihovýchodního pobřeží horský suchý vítr, domorodci nazývaný jugo (též jug). Podobně se ustálila i válečná aktivita v horských oblastech Sočské fronty. Obě strany využívaly pauzy k zesilování postavení, odpočinku a doplňování skladišť potřebnými zásobami nutnými k přečkání zimního období. Burácení stovek děl francouzské, anglické a vlastní provenience z italské strany fronty s pravidelností narušovalo bojovou linii, komunikace a týl rakousko-uherských obránců. Toto ostřelování způsobovalo nemalé ztráty a znepříjemňovalo pobyt v zákopech. Ani jednotky daleko za frontou si nebyly jisté, zda nebudou zasaženy zbloudilým granátem nebo leteckou pumou. Rakousko-uherskou monarchii čekal další rok bojů a zásadní změny, vzniklé úmrtím panovníka Františka Josefa I. Habsbursko-lotrinského. Monarcha skonal ve večerních hodinách 21. listopadu roku 1916. Novým císařem a králem monarchie se stal frontový velitel vyšších celků, účastník bojů v jižním Tyrolsku, Haliči a Sedmihradsku, prasynovec zemřelého císaře, arcivévoda a následník trůnu genobst. Karel František Josef., nyní oficiálně titulovaný jako císař a král Karel I. Rakouský. Jeho postoj k armádě a obyčejným vojákům byl dán najevo hned druhý den po úmrtí Františka Josefa I. Rozkaz armádě a námořnictvu zněl velmi slibně a dovolme si ho zde citovat: „Ve velkou dobu, z vašeho středu, stavím se jako válečný pán do čela Mé, v boji osvědčené armády.“ Vojáci z císařského a královského pěšího pluku č. 98 Freiherr von Rummer složili přísahu novému císaři dne 24. listopadu při své směně a odchodu z bojové linie u Lukatiče a Hudi Logu do týlu frontového úseku IIIb. Zde nastoupeni po praporech složili ve své mateřštině, důstojníci ve velící řeči, slib vojenské věrnosti. Všichni si přáli mír a nový císař se v budoucnu bude všemi silami snažit jim toto přání splnit. K vysněnému konci válečného utrpení čekala rakousko-uherská vojska na Sočské frontě tvrdá realita posledních dvou italských ofenziv vedených v květnu a srpnu roku 1917 s nebývalou silou a obětující svému vítězství téměř vše.

I v zimním období přelomu let 1916/1917 polní služba nepolevovala. Jak zimní období trávili vojáci z 98. a 21. pěšího pluku, lze sledovat v krátkém úryvku z kroniky čáslavského pěšího pluku. Cituji: „9. 12. 1916. Náš pluk opět střídá 102. pěší pluk na kótě 208. Vystřídání probíhá v noci, za silného ostřelování cest k zákopům nepřátelským dělostřelectvem. V tomto úseku pobyl pluk do 3. 1. 1917, přičemž téměř každý den podnikalo nepřátelské dělostřelectvo přepady, což si vyžádalo značných obětí. A zase žádné vánoce a oslavy Silvestra! A navíc 30. 12. 1917 v noci byly zálohy 4. praporu vystaveny působení plynu. Nepříjemný to pozdrav od italských vojsk do nového roku! V době od 19. 12. do 3. 1. 1917 ztratil 4. prapor 11 mrtvých a 27 raněných. 4. 1. 1917 byl pluk vystřídán 102. pěším plukem a odešel na zotavenou od 4. 1. do 8. 1. 1917 do Praprotu – Ternovice a do Záleži. 9. 1. 1917 byl zahájen pochod na Velky Dol, kde pluk vystřídal 98. pěší pluk. Tento úsek byl poměrně klidný, ale i zde byly ztráty, jen u 3. praporu 3 mrtví a 5 raněných. V tomto postavení pluk setrval do 27. 1. 1917 a byl vystřídán opět 98. pěším plukem. Od 28. 1. do 2. 2. byl pluk v záloze 10. divize ve Vojšici, Versiči a Koryte – Lager. 4. prapor a plukovní velitelství byly ve staré Lokvě (kóta 274) v lesních barácích. 3. 2. byl nastoupen pochod na zotavenou do Velkého Dolu. Zde pluk setrval až do 21. 2. 1917 Jednotlivé části pluku byly ve Skofi a Nadrožice. 22. 2. 1917 Byl zahájen pochod do Brestovice Gorni. Vesnice byla značně poškozena italskou dělostřelbou. Pluk se ubytoval v ještě zachovalých domech a zčásti v polních barácích a tvořil zde divizní zálohu. Jednotlivé části pluku byly rozmístěny ještě v Mahorině, Moszi a Komarje. I zde byly vesnice ostřelovány italským dělostřelectvem, ale náhodou nezpůsobují velké škody. Pluk vysílá orientační hlídky do úseku kóty 144, kde má mít v budoucnu zákopy.“  

Příchodem jara 1917 se generální štáb R-U armády připravoval na očekávaný další italský útok a v prostoru možného hlavního náporu byla v Krasu dobudována linie obrany označená písmenem K. Opevnění se táhlo od vrcholu Figovce nad břehem Vipavy u obce Bilje přes Veliki hrib, Kostanjevici, Staru Lokvu východně od Sela, přes Brestovické údolí, Gredinu v masivu Grmady do Devina (Duina) na pobřeží Jadranu. Před touto silně opevněnou linií plnou pevných kaveren se táhla obranná linie 1-a, 1-b, 1-c. S novou obrannou čárou vznikl v kraském úseku nový XXIII. armádní sbor polního podmaršálka von Schenka. Původní VII. armádní sbor převzal polní podmaršálek Scharitzer. Oba armádní sbory spadaly pod velení pražského rodáka, polního zbrojmistra svobodného pána Wenzela von Wurma, bývalého velitele XVI. armádního sboru, který po něm převzal polní podmaršálek Králíček. Zrušen byl úsek IIIb a na celém úseku Krasu od Vipavy po pobřeží vznikl devatenáct kilometrů dlouhý úsek III. Do tohoto nového úseku byly zařazeny oba armádní sbory VII. a  XXIII. Od Vipavy směrem na sever k vrcholu Sv. Katariny byl vytvořen v délce 11 km úsek IIb který byl obsazen vojáky Králíčkova XVI. armádního sboru. Na tento úsek dále na sever navazovaly další sektory IIa začínající od sedla Prevala mezi Svetou Gorou a Škabrijelem, končící u potoka Avšček pod vesnicí Avče v délce 20 km, bráněný XVII. armádním sborem polního podmaršálka Fabiniho a sektor I plynule navazující a ukončený po 24 km na vrcholu Šmohoru. Polní podmaršálek Karl Scotti velel XV. armádním sboru, který byl složen z horských brigád a bránil tento poslední úsek Boroevićovy Sočské armády, který navazoval na 10. armádu gen. der kavallerie Franze Rohra. Obrana byla připravena a jen se čekalo na příznaky blízkého útoku, jako byla např. zvýšená frekvence a intenzita italské dělostřelby, vyhledávání a nastřelování nových strategických cílů, prostřihávání drátěných zátarasů a překážek před vlastní linií, letecké shazování letáků nebádajících k nebojování a dezerci, zvýšený pohyb vojska v týlu i blízko frontové linie, stupňující se letecká výzvědná činnost, zvýšený počet italských přeběhlíků nebo ukončení období špatného počasí a vznik příhodných povětrnostních podmínek pro plynový útok.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více