První lidé na Měsíci

Autor: Karel Pacner 🕔︎︎ 👁︎ 43.060

Uplynulo padesát let od chvíle, kdy jsme viděli kráčet první lidi po Měsíci. Byl to jeden z vedlejších výsledků studené války. Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století zahájili Sověti ofenzivu ve vesmíru: jako první vypouštěli družice, meziplanetární sondy a rovněž prvního člověka. Naproti tomu Američané zaostali, byli pokaždé druzí, a to považovali za národní ostudu. Cítili se totiž vědecky a technicky nadřazení ostatnímu světu – a teď to najednou nebyla pravda.

Tajný závod o Měsíc

Reklama

Pět týdnů po tom, co obkroužil Zemi Rus první kosmonaut světa Jurij Gagarin, 25. května 1961, vyhlásil prezident John Kennedy: USA by si měly vytýčit za celonárodní cíl vysazení člověka a jeho bezpečný návrat z Měsíce do konce desetiletí. A tím podnítil ohromný závod o Měsíc.

Američané pozvolna Sověty dotahovali. Po projektu jednomístných lodí Mercury začali vypouštět dvoumístné Gemini. Současně se jejich automaty strefovaly do Měsíce a posílaly odtamtud zajímavé informace.

Příprava lidí a techniky pro Měsíc se stala ve Spojených státech přitažlivým úkolem. Vzhledem k politickému pozadí měl projekt Apollo, jak ho nazvali, absolutní prioritu, Kongres uvolňoval na kosmické lety peníze takřka bez zaváhání.

Sovětský vůdce Nikita Chruščov ve své domýšlivosti zpočátku vůbec nepředpokládal, že by se Američané k něčemu takovému zmohli. Vždyť si už dřív vytýčil za cíl dohnat a předehnat Spojené státy ve výrobě základních produktů. Proto podporu kosmonautiky trochu podcenil.

Teprve v roce 1964 – po intervenci hlavního konstruktéra kosmických systémů Sergeje Koroljova – vysazení Rusů na Měsíci posvětil. Avšak to bylo pozdě. Navíc Kreml nemohl dát do tohoto projektu tolik peněz jako Bílý dům a navíc mu chyběl jak rozsáhlý vědecko-průmyslový komplex, tak dobré řízení. Aby zmátl veřejnost, tvrdil, že se do žádného závodu s USA nepustil – tím se pojišťoval pro případ, že by se jeho kosmonauti na Měsíc nedostali jako první.

Reklama

Třebaže obě velmoci postihly ztráty na životech (havárie Sojuzu 1, požár Apolla 1), bez ohledu na zpoždění měly Spojené státy pořád znatelný náskok. V době, kdy Američané zkoušeli na oběžné dráze kosmickou loď Apollo s raketou Saturn 5, zahajovali Sověti teprve testování lunární rakety N-1, která však vždycky vybuchla.

O Vánocích 1968 kroužilo okolo Měsíce Apollo 8 a jeho posádka četla v přímém televizním přenosu věty z Bible. A v červenci 1969 se vypravili první Američané na povrch Měsíce.

Falešná zpráva změnila plán Apolla 8

Ve středu 5. dubna 1967, v den, kdy vyšla zpráva o vyšetřování požáru Apolla 1, si svolal Dake Slayton, šéfastronaut, tedy pán nad všemi letuchtivými piloty, osmnáct svých podřízených. „Tatík Slayton přeběhl pohledem po své nedočkavé skupině mužů, kteří teď museli trčet na zemi,“ napsal Eugene Cernan ve svých memoárech Poslední muž na Měsíci. „Bylo mezi námi ještě pár veteránů z projektu Mercury, ale převládali členové posádek Gemini.

Chlapi, kteří se budou podílet na prvních měsíčních výpravách, sedí v téhle místnosti,“ řekl šéfastronaut.

Všechny to překvapilo a vzrušilo. „Deke nás právě hezky nakopl do zadku,“ poznamenal Cernan. „Nastal čas znovu se vrhnout do práce.

Určil posádku Apolla 7: Walter Schirra, Donald Eisele a Walter Cunningham.

Měl to být průzkum, jak loď Apollo létá. Do vesmíru odstartovala v polovině října 1968. Stroj se osvědčil.

V srpnu se ve Vídni na mezinárodní konferenci proslechlo, že Sověti se pokusí do konce roku obletět Měsíc – možná s lidmi, možná jenom s automaty, přesně to nevěděl nikdo. Vedení NASA proto operativně změnilo plán: Apollo 8, které mělo plně vybavené kroužit okolo Země, se vypraví k Měsíci. Frank Borman, Jim Lovell a William Anders se tedy vydali 21. prosince na dalekou cestu, jakou před nimi nikdo nepodnikl. Bylo to riziko – ale každý průkopnický čin je rizikem.

Později se ukázalo, že z Vídně přišla falešná zpráva. Sověti nebyli na takovou expedici připraveni, chtěli tam poslat pouze prázdnou kabinu v automatické verzi Zond 7, ale ani to jim nakonec nevyšlo.

Na rozmyšlenou: Aldrin nebo Lovell?

Slayton si vytvořil zajímavý systém jmenování posádek: „Napřed vybírám velitele. Kromě toho, že je dobře vytrénovaný, musí také umět rozkazovat. Někdo může být výtečným kosmonautem, ale nemusí umět velet. A když to neumí, zbývající dva muži nepracují tak, jak je třeba. Potom vybírám zástupce velitele čili toho, kdo bude řídit kabinu Apollo, zatímco druzí dva budou na Měsíci. Nakonec oba dva pozvu a spolu s nimi hledáme třetího.

Záložní trojici pro Apollo 8 tvořili Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Fred Haise.

V pondělí 23. prosince 1968 ráno, den před příletem Apolla 8 k Měsíci, si Slayton pozval Armstronga do své kanceláře: „Chci tě jmenovat velitelem Apolla 11. Tvým zástupcem by měl být Mile Collins. Vyhovuje ti to?“ Armstrong přisvědčil. S Haisem počítal šéfastronaut pro Apollo 13.

Reklama

Potom diskutovali o pilotovi lunárního modulu (LM). Mluvili o Aldrinovi. „Ale místo Buzze můžeš mít Jima Lovella. S Buzzem někdy bývá obtížná spolupráce. Promysli si to, Neili.“ Druhý den Armstrong souhlasil s Aldrinem. „Vždyť s ním trénuji už půldruhého roku a všechno se zdá v pořádku.“ A přimluvil se: „Jimovi můžeš dát velení vlastní lodi.“ Dostal Apollo 13, které během letu k Měsíci havarovalo, a jenom s velkými obtížemi se jeho posádka vrátila na Zemi.

Collins se připravoval ke startu v Apollu 8. V červnu 1968 u něho lékaři objevili výrůstek na páteři, který museli odstranit drobnou operací. Přerušil tedy výcvik a z posádky odešel. Franka Bormana tím zarmoutil: „Nemohu přijít na to, jak to Mike dělá, ale každým slovem či gestem okolo sebe šíří dobrou náladu a pohodu. A to nejen když se ve chvílích volna bavíme. Úplně stačí, když Mike podává věcné hlášení v suchých číslech a faktech, už v tom je něco dobrého, něco uklidňujícího.

V době svého jmenování Armstrong nevěřil, že on a Buzz vkročí na Měsíc. Myslel si, že mají šanci 50:50. Až úspěchy expedic Apolla 9 a Apolla 10 ho přesvědčily, že by se jim to mohlo podařit. „Nevím, že by se Neil zaměřil na první přistání na Měsíci,“ vzpomínal Eugene Kranz, jeden ze čtyř šéfů pozemních řídicích týmů. „Ale jakmile byl do takové posádky jmenován, okamžitě jsem si vzpomněl na Lindberga.“ Charles Lindberg byl první letec, který přeletěl Atlantik. Kranz nemohl najít lepší příměr.

I houstonský šéflékař Charles Berry byl s výběrem spokojen. Armstronga a Aldrina označil za „kusy ledu s dokonalými technickými schopnostmi“.

Aldrinův boj o první krok

První vkročí na Měsíc Armstrong. Domluvili se na tom Dake Slayton, ředitel Střediska pilotovaných letů Robert Gilruth a jeden ze čtyř vedoucích směn v sále řízení Christopher Kraft. V pozadí tohoto rozhodnutí byla nutnost, aby prvním člověkem byl civilista, jako je Neil, nikoli voják, tedy plukovník Aldrin. Samozřejmě vycházeli i z Armstrongovy skromnosti a oblíbenosti u ostatních. Podle Cernana to byl „nadále ten skromný a přátelský chlapík, jak jsem ho zběžně znal z Purdue…“ Z druhé devítky kandidátů prý svými zkušenostmi a znalostmi čněl jako „spící obr“. Byl málomluvný, každé slovo z něj museli ostatní páčit. Takový člověk těžko podlehne ohňostroji slávy, do něhož se vrátí po měsíční procházce.

Na tiskové konferenci NASA 14. dubna ohlásili toto rozhodnutí veřejnosti. Neil stojící v lunárním modulu vlevo bude mít před sebou otevřený průlez ven, zatímco Aldrina napravo budou blokovat otevřené dveře – zněl jeden z argumentů. Slayton dodal: „Za druhé když budeme postupovat podle protokolu, pak podle mého musí velitel vystupovat první.

Buzz Aldrin začal jako smyslů zbavený všechny přesvědčovat, že právě on se musí stát prvním člověkem na Měsíci,“ vzpomínal Eugene Cernan. „Jednou vrazil i do mé kanceláře ve Středisku pilotovaných kosmických letů jako rozlícený krocan s plnou náručí nákresů, grafů a statistik a dokazoval mi, co jemu samému připadalo úplně jasné – že právě on, pilot lunárního modulu, a nikoli Neil Armstrong, velitel letu Apolla 11, má být tím prvním, kdo sestoupí po žebříku dolů. Vzhledem k tomu, že jsem sdílel kancelář právě s Neilem, který byl ten den pryč na výcviku, Aldrinovy výlevy mi připadaly urážlivé i směšné zároveň. Od prvního okamžiku, kdy vyšlo najevo, že právě Apollo 11 bude mít poprvé za úkol přistát na Měsíci, zahájil Buzz své příznačné úsilí, jen aby se pokusil proklouznout do historie. Avšak na každém kroku se setkával s nasupenými pohledy a bručivými posměšky svých kolegů. Neil tohle nesmyslné vyvádění nějako dobu trpěl, ale nakonec Buzzovi nařídil, aby ze sebe přestal dělat hlupáka. Jak to mohl Neil snášet tak dlouho, zůstává mimo mé chápání.

Všichni pamětníci se shodují na tom, že Armstrongovi na tom, kdo vykročí první, vůbec nezáleželo – jenom se disciplinovaně podrobil rozkazu.

Tenhle problém rozebíral ve svých memoárech Return to Earth i Aldrin. Upozornil, že k prvnímu výstupu z Gemini do otevřeného vesmíru vykročil Ed White, druhý muž na palubě, zatímco velitel James McDivitt na něj čekal uvnitř. Podle tohoto pravidla měl vstoupit na Měsíc jako první on. „Nakonec jsem se rozčílil, když se šeptandou rozneslo, že Neil udělá první krok po Měsíci proto, že je civilista.“ Aldrin se také oháněl tím, že má doktorát z MIT a stále ho platí letectvo. Dokonce se kvůli tomu vypravil za Neilem. Velitel zůstal klidný a odbyl ho s tím, že toto rozhodnutí nadřízených nechce ovlivňovat.

Jednou večer to Buzz zatelefonoval otci, který byl vysloužilým plukovníkem letectva. Třiasedmdesátiletý Edwin Aldrin se namíchl a řekl, že bude intervenovat za syna u svých kamarádů v Pentagonu. Avšak nic nepořídil.

Buzz Aldrin kvůli tomu zašel i za Georgem Lowem, ředitelem úřadu Apollo v centrále NASA. Avšak ten s ním odmítl o této věci jednat. Týdny spekulací ukončil Low na tiskové konferenci 14. dubna: „Plán počítá s tím, že pan Armstrong bude prvním člověkem, který vstoupí na Měsíc.

Pro Armstronga bylo v těch týdnech typické, že o tom odmítal s kýmkoli hovořit. Mluvil o tom jenom se členy své rodiny.

Aldrin se snažil ve svých memoárech tuhle aféru potlačit jako nevýznamnou drobnost. Ve skutečnosti začátkem roku 1969 vzrušovala ve Středisku pilotovaných letů v Houstonu všechny lidi. Ovšem o výměně Buzze za jiného, méně kontroverzního astronauta, se neuvažovalo – to by celý projekt zpozdilo.

Tři poplachy během přistávání

Apollo 11 vynesla raketa Saturn 5 do vesmíru z Kennedyho kosmického střediska ve středu 16. července 1969 v 9.32 hodin východoamerického letního času – u nás bylo o pět hodin víc. Nicméně posádka žila, stejně jako personál řídicího střediska v Houstonu, podle centrálního letního času, který platil v Texasu – a ten se lišil od našeho o šest hodin.

Let probíhal bez jakéhokoli vzrušení. Třetí den poslal Armstrong pozdrav skautskému jamboree, které probíhalo ve Farragutově státním parku ve státu Idaho. Celá posádka lodi patřila totiž v mládí mezi skauty.

Když se lunární modul Eagle (Orel) s Armstrongem a Aldrinem oddělil od mateřské lodi Columbia, kde zanechal Collinse, ohlásil velitel do Houstonu: „Orel rozepjal křídla.“ Řekl to spontánně, bez rozmýšlení – a věta vešla do historie.

Při dalším letu nad odvrácenou stranou se zapálil motor LM, takže se dostal na sestupnou dráhu s nejnižším bodem 15 km nad povrchem. Odtud by se mohli ještě vrátit bez složitého manévrování.

Po druhém spuštění motoru se však dostali na špatnou dráhu. Uvědomili si to brzy, protože nad známými útvary prolétali o čtyři sekundy dřív, než zněl plán. Nezavinil to motor, ale maskony, tedy gigantické podzemní nakupeniny těžkého materiálu, o kterých nikdo nevěděl – a jejich přitažlivost vychýlila těleso z původně plánované dráhy.

Modul letěl nohama napřed, protože na spodu měl brzdicí motor. Astronauti, kteří dosud nic nevážili, začali pozvolna pociťovat následkem činnosti motoru lehké přetížení.

Sestup řídil Armstrong. V pravé ruce držel páku, kterou řídil pohyb a rychlost kabiny do stran, zatímco levou pákou určoval rychlost sestupu. Současně měl možnost se dívat ven. Aldrin sledoval činnost motoru a pro velitele hlasitě četl údaje z displeje o výšce a rychlosti klesání

Poplach! Světélko a číslice signalizovaly přetížení počítače. Nikdo nevěděl, co se stalo.

Hrozilo nebezpečí, že by kosmonauti přestali svůj stroj ovládat. Naštěstí si čtyřiadvacetiletý Jack Garman, počítačový specialista, který kontroloval LM z místnosti vedle řídicí haly, uvědomil, že program P 20, určený pro radarové sledování velitelské lodi, vyžaduje asi 14 % kapacity počítače, a program P 63, podle něhož probíhá první část motorického sestupu kabiny, dokonce 90 % jeho výkonu. Kdyby omylem fungovaly oba tyto programy současně, přetížily by palubní počítač o 4 %. Garman na to upozornil o dva roky staršího kolegu Stephena G. Balese, který seděl v hlavním sále řízení letu.

Bales požádal spojaře Charlese Dukea, aby posádku Eagle uklidnil. Ať vymažou blikající hlášení o závadě!

Ve výšce 9 000 metrů vypukl další poplach. Bales raději převzal od astronautů dohled nad přistávacím radarem a jim ponechal jenom řízení sestupu.

Lunární modul, který až dosud letěl nohama kupředu po protáhlé elipse a jenom pomalu se přibližoval k měsíčnímu povrchu, se v osmé minutě sestupu ve výšce 4 160 metrů natočil k Měsíci takřka jako helikoptéra.

Třetí poplach zvládla posádka sama.

Museli najít místo na přistání. Západní kráter nepřicházel v úvahu – příliš mnoho balvanů. Armstrong přešel na poloautomatické řízení, úplné ruční řízení si nechal v záloze.

Astronauti si ze snímků kolegů z lunárního modulu Apolla 10 zapamatovali některé orientační body. Teď je však neviděli. Kde jsme, proboha? I odborníky v Houstonu to znepokojilo. Co když se dostali úplně někam jinam a nezbude jim nic jiného, než aby se vrátili, aniž by dosedli? Skutečně letěli jinudy, Houston o tom věděl, ale nechtěl je tím znepokojovat.

Ve výšce 60 metrů se rozsvítila kontrolka MNOŽSTVÍ. Měli tedy palivo jenom na 114 vteřin letu. Jenže pod sebou pořád viděli balvany. Jsou jinde!

Nakonec jsme si vybrali místečko velké jako průměrná zahrádka,“ konstatoval Armstrong. „Na jedné straně byly krátery, na druhé straně rozdrolená skaliska. Prý se mně při přistávání citelně zrychlil tep. To bylo v pořádku, protože kdyby se to nestalo, musel by to být pro mě důvod ke znepokojení.

Dosedli necelých 30 sekund před vyčerpáním paliva.

Překvapení: Mše na Měsíci

Armstrong oznámil: „HOUSTONE! ZDE ZÁKLADNA TRANQUILLITY! OREL PŘISTÁL!“ I tohle hlášení – rovněž přelomové – bylo dílem okamžitého vnuknutí.

Byla neděle 20. července 1969. Po 102 hodinách 45 minutách 40 sekundách letu – v 15.17:39 centrálního letního času čili ve 21.17:39 středoevropského času – přistál na půdě jiného nebeského tělesa člověk.

Eagle dosedl v přistávací oblasti číslo dvě na jihovýchodním okraji Moře klidu. A latinské označení tohoto lunárního útvaru Mare Tranquillitatis s americkou koncovkou se teď stalo synonymem první návštěvy na Měsíci. Původně vybrané místo Home Plate přeletěli asi o šest kilometrů. Zavinila to souhra několika nepřesností, jak se ukázalo později.

Poprvé se dívali pozemšťané na povrch Měsíce zblízka. „Z okénka kabiny vypadá Měsíc docela přívětivě,“ tvrdil Armstrong. „Nebe bylo černé, ale na měsíčním povrchu to vypadalo jako v denním světle. Povrch sám se zdál žlutohnědý, ale nějaký zvláštní světelný efekt působil, že se barvy neustále měnily.

Aldrin hlásil Houstonu: „Rádi bychom vám popsali, jak to okolo nás vypadá, jenže je to sbírka všech možných tvarů, úhlů, zrnitosti. Ať si vzpomenete na jakýkoliv kámen, všechny druhy tady můžete najít. Barvy silně závisí na směru, kterým se díváte vzhledem k fázi 0“ – tedy směrem od Slunce. „Vůbec to nevypadá, že by tady byly všechny barvy najednou. Zdá se, že některé kameny a balvany, kterých je v okolí požehnaně, budou mít zajímavé zabarvení.

Aniž to dopřed prozradil, Aldrin se chystal sloužit na Měsíci kratičkou mši: „Tady pilot lunárního modulu! Rád bych využil této příležitosti a požádal každého, kdo poslouchá, ať je to kdokoli, aby se na okamžik zastavil a rozjímal o událostech posledních několika hodin.

Z osobního balíčku, vyňal chléb, skleněný kalich s vínem, které je v něm hermeticky uzavřeno, a položil je na stoleček před počítač záložního navigačního systému. Pak přečetl několik odstavců z Bible a symbolicky vykonal obřad svatého přijímání.

Velký skok pro lidstvo

Astronauti se začali chystat k výstupu na povrch. Původně si měli nejdřív trochu oddechnout. Avšak už dřív požádali o svolení, aby mohli jít na vycházku okamžitě.

Ve tři čtvrtě na deset večer houstonského času povolilo řídicí středisko oběma mužům, aby odhermetizovali kabinu. Pomalu vypustili atmosféru. Trvalo jim však dlouho, než otevřeli dvířka.

Armstrong se začal soukat na verandičku modulu. Po čtyřech a pozpátku, jinak by to ani nešlo. Na zádech měl osobní klimatizační aparaturu, která váží na Zemi 54 kilogramy – ve světě, kde je šestkrát menší přitažlivost než na modré planetě, byla šestkrát lehčí, ale stejně objemná. Aldrin mu radil, jak má postupovat.

Začal televizní přenos. Na obrazovkách se vynořil černobílý stín lunárního modulu stojícího na povrchu Měsíce.

Jsem na spodku žebříku,“ referoval Armstrong. „Patky nožiček lunárního modulu nejsou zabořeny více než tři až pět centimetrů, ačkoli povrch se zdá velmi, velmi jemný, když se k němu přibližujete. Vypadá to téměř jako prach. Je velmi jemný. Je to teď velmi pěkné.

Položil nohu na měsíční povrch, ale hned si stoupl zpátky. Chtěl se ujistit, že ten metr, který dělil konec žebříku od Měsíce, rychle zvládne.

Teď se pustím lunárního modulu.... JE TO MALÝ KROK PRO ČLOVĚKA – A VELKÝ SKOK PRO LIDSTVO!

Neděle 20. července 1969 přesně 21.56:21 centrálního amerického letního času – pondělí 21. července 3.56:21 času středoevropského. Po 109 hodinách 24 minutách 20 sekundách letu se první člověk dotkl půdy jiného nebeského tělesa.

Povrch je velmi jemný a prašný,“ líčil Armstrong. „Snadno mi víří pod nohama. Ulpívá v jemných vrstvách jako práškové dřevěné uhlí na podrážkách a na povrchu mých přezůvek. Bořím se jenom zlomek centimetru. Může to být necelého půl centimetru, ale stopy a šlépěje jsou vidět v jemných prachových částicích.

A za okamžik: „Vypadá to, že při chůzi nebudeme mít žádné potíže, které jsme předpokládali. Je to snad ještě snazší než na simulátoru pro jednu šestinu přitažlivosti, v němž jsme trénovali na Zemi. Opravdu, procházení mi nedělá žádné potíže. Přistávací motor nevytvořil vůbec kráter. Mezi tryskou a povrchem je vzdálenost tak asi 30 centimetrů. Jsme skutečně na velmi rovném místě. Vidím náznaky paprsků, které způsobil náš přistávací motor, ale jsou velmi nevýrazné.

Když vylézal ven Aldrin, dvířka do kabiny jenom přivřel. Zavřít je nesměl, protože zvenku nešla otevírat. Z posledního schůdku LM seskočil. A hned to okomentoval: „Myslím, že tady nemůžeme spolu moc skákat. A je těžké říct, jestli to jsou mračna prachu anebo horniny... Jak jsem tak rychle seskočil, umazal jsem si skafandr.

Vyzkoušeli různé druhy chůze. Klimatizační aparatura na zádech je tížila natolik, že měli tendenci padat dozadu. Museli si dávat pozor.

Má to svou zvláštní krásu,“ rozplýval se Armstrong. „Podobá se to vysokohorským pouštím ve Spojených státech. Trochu je to odlišné, ale skutečně hezké.

Ani Neil, ani já jsme neshledali práci na Měsíci namáhavou,“ vysvětloval později Aldrin. „Ani na chvíli jsme neměli chuť odpočívat. S některými nástroji se tam pracovalo lépe než na Zemi.

Museli slavnostně zahájit svou návštěvu. Na přední přistávací noze jeho spodní části, která zůstane na Měsíci, byla malá plaketa. Dvě polokoule představovaly Zemi. Pod nimi nápis: „Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce. Červenec L. P. 1969. Přišli jsme v míru jménem všeho lidstva.“ Podepsáni členové posádky Apolla 11 a prezident Spojených států. Dále tam byl pamětní nápis se jmény pěti kosmonautů, kteří se stali obětí svého povolání: Virgila Grissoma, Edwarda Whitea, Rogera Chaffeeho, Vladimira Komarova a Jurije Gagarina. A ve formě mikrotečky mírová poselství 73 státníků z celého světa.

Ještě chvíli sbírali vzorky. Potom Armstrong pokračoval v televizní reportáži a fotografování, zatímco Aldrin vybalil vědecké přístroje. Když vztyčovali americkou vlajku, vytvořenou ze speciálních materiálů, pozdravil je prezident Richard Nixon.

Mezitím Collins v mateřské lodi Columbia hledal stopy po kamarádech na měsíčním povrchu. Marně, nic nezahlédl. A řídicímu středisku jako vzorný žák tvrdil, že mu to vůbec nevadí.

Oba návštěvníci Měsíce zůstávali takřka naprosto klidní. Jejich tep se pohyboval mezi 90 až 100 údery za minutu. Armstrong odešel až na 30 metrů od LM.

Nakonec nainstalovali soubor vědeckých přístrojů: laserové zrcadlo, které má odrážet paprsky vysílané ze Země zase zpátky, a tím zpřesnit vzdálenost mezi oběma nebeskými tělesy na decimetry, seizmometr pro registraci otřesů Měsíce a dvojici slunečních panelů, která je bude zásobovat energií.

Pracovat v gravitačním poli Měsíce je hotové potěšení,“ tvrdil Armstrong. „Vůbec se při tom neunavíte. Já jsem měl po celou dobu jediný problém – rád bych viděl kousek dál. Hrozně rád bych si vyšel na nejbližší kopeček.

Ještě sebrali dva druhy speciálních vzorků. Nadšením a námahou se jim zvedl pulz. Aldrinovi stoupl na 125 tepů za minutu. Armstrongovi dokonce na 160.

Po 102 minutách se Aldrin vyšplhal po žebříku do kabiny. Armstrong mu dopravil nahoru po primitivní lanovce dvě bedny se vzorky, kameru a další drobnosti. Armstrong odešel po 133 minutách.

Rád bych věděl, jak dlouho budou naše stopy na Měsíci ještě patrné,“ povzdech si později Aldrin. „Pro otisky stop tam je půda přímo ideální. Jak se ukázalo, lehký prachový materiál je soudržný a dá se dobře formovat.


Apollo Moon flag

Dvořákova Novosvětská pro uklidnění

Astronauti se opět pustili do kontroly LM. Objevili velký malér – konec pojistky od startovacího motoru byl rozbitý. Nejspíš o něj zavadil Aldrin svým skafandrem, když se chystal k výstupu. Co teď? Odletět nemohou. Volali Houston, ale jeho pracovníci nemohli astronautům pomoct. To musíte vyřešit sami!

Chvíli přemítali a nakonec Aldrin zkusil zasunout do otvoru s pojistkou propisovačku. Podařilo se! Pojistka fungovala.

Kontrola se protáhla, byli unaveni. Pak museli ještě otevřít dvířka kabiny a vyhodit ven nepotřebné věci.

Teprve potom si mohli odpočinout. Armstrong si pustil z magnetofonu Novosvětskou od českého skladatele Antonína Dvořáka. Cítil v tom symbol, ale potřeboval to i pro uklidnění.

Pokusili se usnout, ale moc se jim to nedařilo. Bylo jim chladno, ani maximální teplota ve skafandrech nepomohla. Po sedmi hodinách ještě rekapitulovali svou výpravu.

Po 21 hodinách 36 minutách pobytu na Měsíci Eagle odstartoval. Z trysky na spodku horní části LM vyšlehly plameny a půlku modulu vyrazila vzhůru, zatímco spodní tam jako startovací rampa zůstala.

Když jsme konečně zase odstartovali, byl Měsíc obklopen modravým svitem,“ vyprávěl Armstrong. „Při pohledu z oken kabiny jsme se mohli přesvědčit, že je kulatý, nikoli zploštělý. Dokonce nám to připadalo, jako by nám chtěl svým tvarem připomenout svou příbuznost se Zemí. Byl vlídným hostitelem. A já jsem přesvědčen, že na takovou návštěvu čekal dávno.

Za necelou hodinu dostihl Eagle Columbii a spojil se s ní. Armstrong a Aldrin se průlezem přesoukali do velitelské lodi. Collins zvýšil průtok kyslíku, aby k němu kamarádi přicházeli „proti větru“ a nezanesli do lodi příliš mnoho prachu. „Uvolnil jsem přístup ke spojovacímu tunelu a vydal jsem se chlapcům naproti. Když jsem je uviděl, jejich oči zářily jako malé knoflíky. Byl jsem bezmezně šťastný, že je mám oba zase v lodi.

Nakonec odhodili i startovní část Eaglu. Pozdě večer se nad odvrácenou stranou Měsíce zapálil hlavní motor servisní sekce a Apollo 11 zamířilo k Zemi.

Kabina s posádkou přistála ve čtvrtek 24. července 1969 ve vlnách Pacifiku. Po vylovení musela trojice do biologické karantény ve speciální budově v Houstonu. Odborníci na ní trvali, protože nemohli vyloučit, že by astronauti nepřivezli z Měsíce nějaké mikroorganismy, které by nás mohly ohrozit. Naštěstí se nic takového neukázalo.

Zdráhající se hrdina

Krátce po návratu oslavila dobyvatele Měsíce i Mezinárodní astronomická unie. Kráter E ležící poblíž místa přistání nazvala po Armstrongovi, kráter B po Aldrinovi a kráter D po Collinsovi. Asteroid číslo 6469, který objevil český astronom Antonín Mrkos v roce 1982, nazvali Armstrong.

Už před startem Apolla 11 si povzdechl šéflékař Charles Berry, že by nechtěl být na jejich místě: „Když před vámi celý svět prostírá červené koberečky, je velmi těžké si zachovat zdravý rozum a skromnost. Obávám se, že to nevydrží. Vždyť už teď se považují za významné osobnosti a věří, že nikdy nechybují. Všechno, co vysloví, i kdyby to byla ta nejobyčejnější věc na světě, pokládají za historicky důležitý výrok. Neštěstí spočívá v tom, že i druzí si myslí, že říkají nesmrtelné věci.

Všichni tři vykonali jako vyslanci dobré vůle Spojených států okružní cestu po zeměkouli. Armstronga přitom doprovázela jedna hollywoodská filmová hvězdička. Naštěstí brzy vystřízlivěl a vrátil se k rodnému krbu. Od července 1970 do srpna 1971 pracoval ve Washingtonu jako náměstek ředitele NASA pro letectví. Nabídky na politickou kariéru odmítl.

Hvězdnou kariéru, která ho čekala, opustil. Odstěhoval se do rodné Wapakonety a začal vyučovat letecké inženýrství na univerzitě v nedalekém Cincinnati. Stal se z něj samotář, přestal chodit do společnosti a mezi přátele, měl tajné telefonní číslo a všem oslavám se vyhýbal. Nicméně v Hollywoodu má hvězdu na Chodníku slávy. Jeden z malých kráterů poblíž místa jejich přistání nazvali astronomové jeho jménem. Přátelé mu říkali „zdráhající se hrdina“.

Armstrong nikdy nepřestal cítit jako skaut. Do roku 2003 posílal mnoha americkým chlapcům, kteří získali nejvyšší titul Orlího skauta, osobní gratulace. Odeslal jich na dva tisíce.

Stále miloval pilotování. Vyzkoušel si jak nejmodernější stíhačku B-1, tak dopravní Aerobus. Ovšem ze všeho nejraději létal na větroních.

Účastnil se vyšetřování havárie Apolla 13, ale po jeho skončení se vrátil do Ohia. V roce 1979 opustil techniku a vrhl se do byznysu – stal se viceprezidentem různých firem, jednou řídil i továrnu. V roce 1986 ho vytáhl do Washingtonu prezident Ronald Reagan, když ho jmenoval místopředsedou komise pro zjišťování příčin tragédie raketoplánu Challenger. V letech 1985–1986 byl členem prezidentské Národní komise pro vesmír, která stanovovala cíle americké kosmonautiky pro 21. století.

Avšak odešla od něho žena – kvůli svým aktivitám nebyl pořád doma a ona se cítila opuštěná. Nakonec se rozvedli a on se oženil s jednou známou z golfu.

Teprve v roce 2001 – po ročním přemlouvání – se odhodlal k tomu, aby někomu poskytl informace k napsání autobiografie. Přemluvil ho k tomu popularizátor techniky a kosmických letů, profesor moderní historie James R. Hansen z Auburnské univerzity. Jejich kniha vyšla koncem roku 2005 pod názvem First Man – The Life of Neil A. Armstrong (První člověk – Život Neila A. Armstronga).

Zato Buzz Aldrin žil bouřlivě. Po odchodu z NASA velel škole zkušebních pilotů na základně Edwards v Kalifornii. Přitom doufal, že ho jmenují generálem. Avšak neunesl své postavení „druhého muže na Měsíci“ a hodně pil. Rozvedl se a nastoupil protialkoholní léčbu. Armádu nakonec opustil jako plukovník letectva. Ještě se dvakrát oženil, obě manželství však ztroskotala. Má vlastní poradenskou firmu – jména astronautů při reklamách se stále draze vyplácejí. Propaguje pilotované lety do vesmíru.

Michael Collins se pokusil o vládní kariéru – nechal se jmenovat náměstkem ministra zahraničí. Po roce toho však zanechal a začal řídit Letecké a kosmické muzeum ve Washingtonu. Před odchodem do civilu byl jmenován generálem. I on si založil poradenskou firmu. Jako jediný z této trojice se nerozvedl.

Zpravidla při pětiletých výročích své expedice se všichni tři scházeli ve Washingtonu. Byli vítanými hosty v Bílém domě – lidé v nich pořád viděli hrdiny.

Popel do moře

V sobotu 25. srpna 2012 Neil Armstrong ve dvaaosmdesáti letech následkem komplikací po operaci srdce zemřel. Pro veřejnost, která o jeho zdravotních potížích nevěděla, to byl šok.

Byl to absolutní gentleman,“ prohlásil o něm Gene Kranz, který v době jeho letu vedl jednu směnu operátorů v řídicím středisku v Houstonu. „Byl to typ mládence, v němž chcete vidět hrdinu.

Také Michael Collins ho vysoce ocenil: „Byl nejlepší a mně bude strašně chybět.“ Buzz Aldrin dodal: „Je velmi smutné, že se jako posádka nesejdeme při padesátém výročí naší expedice. Byl to schopný velitel.

NASA uspořádala s prvním mužem na Měsíci okázalé rozloučení v Národní katedrále ve Washingtonu 13. září. V roce 1974 věnovali astronauti této katedrále jeden z kamenů, které přivezla posádka Apolla 11 z Měsíce. Kněží ho nechali vsadit do jednoho z oken.

V katedrále se shromáždil výkvět americké astronautiky. Promluvil ředitel NASA Charles Bolden. Ředitele České kosmické kanceláře Jana Koláře, který tam byl oficiálním hostem, překvapilo, že za „lunární chodce“ hovořil Eugene Cernan, nikoli Buzz Aldrin.

Podle přání zesnulého rozsypali jeho popel do moře. Tento poslední obřad vykonali námořníci z křižníku Philippine Sea 14. září v Atlantiku. I to dokládá skromnost zesnulého – nechtěl mít pomník, k němuž by se lidé chodili klanět.

Tři muži ročník 1930

Co posádku Apolla 11 spojuje? Ročník narození 1930 a mládí prožité ve skautských oddílech. Je zajímavé, že se nestali blízkými kamarády, jenom spolupracujícími partnery.

Neil ARMSTRONG (* 5. srpna 1930, Wapakoneta, Ohio - † 25. srpna 2012, Cincinnati, Ohio). Jeho otec byl vládní úředník – auditor, proto se rodina často stěhovala. Studoval na letecké fakultě Purduovy univerzity, West Lafayette, stát Indiana. Námořní letec (1950), z paluby letadlové lodi Essex uskutečnil 78 bojových letů nad Koreou. Vrátil se na univerzitu (1953). Pracoval jako zkušební pilot NACA na základně Edwards v Kalifornii (1955). Uskutečnil sedm letů na strojích X-15, jednou dosáhl výšky 63 km, podruhé rychlosti Mach 5,74 (asi 6615 km/h). Podílel se na testování prototypu X-20 Dyna Soar (1960–1962).

Třebaže původně myslel, že do vesmíru vede nejsnazší cesta přes stroje řady X, nakonec usoudil, že se mýlil a požádal o vstup do oddílu astronautů (1962). Velel lodi Gemini 8, která se jako první spojila s jiným objektem ve vesmíru (17. března 1966), ale vzápětí nouzově přistála. Přežil havárii trenažéru lunárního modulu (Lunar Landing Training Vehicle – LLTV) okamžitou katapultáží (6. května 1968). Jako velitel Apolla 11 vkročil jako první člověk na Měsíc (noc z 20. na 21. července 1969).

Z oddílu astronautů odešel do funkce náměstka ředitele NASA (1970). Po roce se funkce vzdal a uchýlil se do ústraní. Na univerzitě v Cincinnati v Ohiu se stal profesorem leteckého inženýrství na univerzitě (1971–1979). Byl členem vyšetřovacích komisí havárie Apolla 13 i raketoplánu Challenger. Zasedal v prezidentské Národní komisi pro vesmír, která navrhovala cíle americké kosmonautiky pro 21. století. Byl ředitelem společnosti AIL Technologies (1989–2002), vyrábějící letecké součástky. Působil ve vedení několika dalších firem.

První manželka Janet porodila tři děti: Erika, Karen a Marka. Avšak u Karen našli lékaři nádor v mozku, který nebylo možné operovat, takže ve třech letech zemřela (1962). Třebaže nebyl v záři reflektorů, Jane si stěžovala, že je pořád opuštěná. Jejich manželství krachovalo. Jane od něho odešla (1992) a pak se rozvedli. Znovu se oženil, vzal si Carol Held Knightovou, vdovu a podnikatelku z Cincinnati (1994).

Michael COLLINS (* 31. října 1930, Řím, Itálie - † 28. dubna 2021, Naples, Florida, USA), syn vojenského přidělence, absolvoval prestižní vojenskou akademii ve West Pointu (1952). Jako vojenský letec sloužil na základnách v USA a v Evropě, potom pracoval jako zkušební pilot na základně Edwards v Kalifornii. Do oddílu astronautů přišel při třetím náboru (1963). Byl druhým pilotem lodi Gemini 10 (1966). Měl letět v Apollo 8 (1969), ale místo toho musel jít na operaci s páteří. Vybrali ho jako pilota mateřské lodi Apollo 11, která kroužila okolo Měsíce a čekala na přílet dvou mužů v lunárním modulu (1969).

Když odešel z armády, stal se náměstkem ministra zahraničí (1970–1971). V této funkci se necítil příliš dobře, a proto s chutí přijal nabídku vést Letecké a kosmické muzeum ve Washingtonu, které je součástí Smithsonského institutu (1971–1978). Potom se stal náměstkem ředitele tohoto institutu (1978–1985). Při odchodu z armády (1978) byl povýšen do hodnosti generála.

S manželkou Patricií mají dceru Kate. Nyní je majitelem poradenské firmy.

Dr. Buzz ALDRIN se narodil jako Edwin Eugene (20. ledna 1930, Montclair, stát New Jersey). Jeho otec byl vojenským letcem. I on absolvoval West Point (1951). Za války v Koreji sestřelil jako stíhač dva sovětské stroje typu MiG-15. Na Massachusettské vysoké škole technické (MIT) vystudoval astronautiku (1963). Přátelé o něm říkali, že je „myslící počítač“.

Hned potom byl vybrán k výcviku na astronauta (1963). Vystoupil z lodi Gemini 12 (1966) do otevřeného vesmíru, kde demonstroval, za jakých podmínek lze pracovat v tomto prostředí. Jako člen posádky Apolla 11 byl druhým člověkem, který vstoupil na Měsíc (1969).

Po odchodu z NASA (1970) vedl školu zkušebních pilotů na Edwardsově základně. Trpěl depresemi, které zaháněl alkoholem, proto opustil armádu (1972) a léčil se na psychiatrii.

S manželkou Joan měli tři děti: Jamese, Janice a Andrewa. Po rozvodu s ní se ještě dvakrát oženil, všechna manželství skončila rozvodem.

Založil poradenskou firmu v Laguna Beach v jižní Kalifornii. Občas jezdí jako zvláštní vyslanec NASA po světě. Je prezidentem Národní kosmické společnosti (National Space Society), jedné z nejvlivnějších organizací sdružujících nadšence kosmických výprav. Patří mezi aktivní propagátory letu lidí na Mars.

Nebyl to let na Měsíc, co změnilo můj život,“ řekl u příležitosti 25. výročí téhle události. „Byl to návrat mezi lidi, kteří ode mne najednou očekávali samé skvělé věci... Lidé si rádi vytvoří hrdiny a předpokládají, že budou pořád dokonalí.

Podporuje pilotovaný výzkum Marsu a je prezidentem Národní kosmické společnosti (National Space Society).

Od dětství měl přezdívku Buzz. Vznikla z nesprávné výslovnosti „buzzer“ (foneticky „baze) slova „brother“, jak ho vyslovovala jeho sestra. Na počátku osmdesátých let 20. století si Aldrin nechal zapsat jako křestní jméno Buzz.

Průběh letu

Středa 16. července 1969 – 9.32 hodin východoamerického letního času, 14.32 hodin času středoevropského: Z Kennedyho kosmické základny na Floridě odstartovalo Apollo 11.

Neděle 20. července – 15.17 centrálního amerického letního času, 21.17 času středoevropského: Lunární modul dosedl na povrch Měsíce.

Neděle 20. července – 21.56 centrálního amerického letního času, pondělí 3.56 času středoevropského: Neil Armstrong vystoupil jako první člověk na půdu jiného nebeského tělesa. Vzápětí ho následoval Edwin Buzz Aldrin. Aldrin se procházel po Měsíci 102 minut, Armstrong 133 minut.

Pondělí 21. července – 12.54 centrálního amerického letního času, 18.54 středoevropského: Lunární modul vystartoval z Měsíce. Pobýval tam 21 hodin 36 minut.

Čtvrtek 24. července – 11.50 centrálního amerického letního času, 17.50 středoevropského: Kosmická loď Apollo 11 přistála v Tichém oceánu poblíž mateřské letadlové lodi Hornet. Její let trval 195 hodin 19 minut.

Historická vstupní věta

Je to malý krok pro člověka a velký skok pro lidstvo.“ Těmito slovy vstoupil Neil Armstrong jako první pozemšťan na půdu Měsíce.

Astronaut nebyl žádný myslitel, proto se vyrojily domněnky, že není jejím autorem. Někteří lidé podezřívali z autorství Bílý dům či vedení NASA.

Nad vstupní větou Armstrong dlouho přemýšlel. Nakonec si vzpomněl na dětskou hru „první kroky – velké kroky“, u nás ji známe jako „o slepičí krok“.

Tahle slova jsem si nepřipravil během našeho dlouhého letu, jak se domýšlela většina mých kolegů,“ prozradil v interview časopisu Esquire Magazin v roce 1983, „ale až když náš modul Eagle přistál na Měsíci. Měli jsme spoustu jiné práce, nebylo to nic, na co bych se soustředil, ale jenom mi to podvědomě táhlo hlavou. Ale víte, byla to docela jednoduchá hláška, mluvit o tom, že se právě chystáte z něčeho vystoupit. Nechtěl jsem vypadat hloupě, tak jsem to vzal co nejjednodušeji.

Fotografování na Měsíci

Na všech fotografiích z první výpravy na Měsíc je pouze Aldrin. Tvrdilo se, že Aldrin tam svůj fotoaparát schválně zapomněl, aby se pomstil kolegovi. To je omyl. Aldrin žádný přístroj neměl, jeho úkoly byly jiné. Fotoaparát Hasselblad používal pouze Armstrong. Pouze jednou ho půjčil Aldrinovi a ten ho vyfotografoval.

Kolik stálo Apollo?

Už na jaře 1961 upozornil ředitel NASA James Webb prezidenta Johna Kennedyho, že výprava prvních lidí na Měsíc může být dražší, než vývoj prvních atomových bomb za druhé světové války – tehdy přišel na 2 miliardy dolarů v tehdejších cenách.

Webb se nemýlil. Zpráva NASA pro Kongres v roce 1973 uváděla, že celý projekt Apollo stál 25,4 miliardy dolarů. Když později tuto sumu přepočítali na finanční úroveň roku 2005, vyšla cena na 170 miliard. Pro srovnání: do Mezinárodní kosmické stanice ISS investovaly USA dosud něco přes 100 miliard dolarů.

Let na Měsíc není ani příliš drahý,“ konstatoval britský radioastronom profesor Bernard Lovell. „Američané utratili za projekt Apollo stejně tolik peněz jako každoročně za kosmetické prostředky. A za cigarety a lulkový tabák vydávají dokonce třikrát tolik.

Injekce pro veškerý pozemský život

Projekt Apollo se stal mohutnou injekcí pro pozemskou vědu a techniku, injekcí často těžko definovatelnou. Aby američtí vědci a inženýři splnili prezidentův termín, museli bez ohledu na peníze urychleně vyvíjet nové technologické postupy, nové látky, barvy a mazadla, metody řízení, hledat nové netradiční přístupy. Nejednou se stávalo, že k vyřešení různých zapeklitostí se museli sejít specialisté z oborů, které k sobě měly daleko, a hledat společný jazyk – pak se před nimi vynořovali nové pohledy, nové inspirace, nové objevy a také nové umění interdisciplinární spolupráce. Americký průmysl, medicína, věda a veškerá infrastruktura to všechno vstřebávaly a postupně uplatňovaly v pozemské praxi.

Počátky výroby aut stimulovaly rozvoj technického sklářství, chemii paliv a mazadel, produkci plechů a odlitků, přivedly ke zrodu sériovou výrobu. Potřeby kosmonautiky a raketové techniky se odrazily v mnoha odvětvích průmyslu, aplikovaného a základního výzkumu. Medicínu přivedly k novým pohledům na člověka. Vytvořily podmínky pro invazi počítačů do praktického života. Ano, rozvoj elektroniky, který následoval po objevu tranzistoru, by se prosadil, i kdyby raketová a kosmická technika neexistovaly, ale jejich požadavky byly tak agresivní, že se výpočetní technika musela rozvíjet velice prudce. Nové počítačové metody současně dávaly předpoklady k úspěchům i v mnoha jiných odvětvích výzkumu, průmyslu a služeb, rovněž k tomu, aby se tyhle plody rychle přelévaly do běžného života. Bez závodu o Měsíc by přišla počítačová revoluce možná o několik desetiletí později. Stejně tak se podařilo vyvinout převratné metody v medicíně – diagnostické i léčebné.

Kosmická technika si vyžádala pokroky v kryogenice čili technice nízkých teplot stejně jako v technice spojené s využitím vakua, ve výrobě vylehčených a přitom pevných materiálů, které odolávají vysokým tlakům, teplotám i jejich náhlým změnám, v produkci barev a mazadel pro agresivní prostředí.

Všechny tyhle vynálezy, objevy a zkušenosti přinesly po listopadovém převratu i k nám nejen satelitní televizi, videorekordéry a laptopy, nýbrž i nové supervysavače, věčné nádobí do kuchyně, auta s několikaletými zárukami, střechy na padesát let, malé elektrické kotle k vytápění velkých domů, autoalarmy, elektronické zabezpečení domácností a podniků, satelitní sledování pohybů aut.

Nezbytnost sladit práci statisíců lidí na rozsáhlých projektech si vynutila, aby se tam začala přesně plánovat návaznost jednotlivých kroků. Vědci proto museli vyvinout objektivní metody plánování výroby, která na sebe plynule navazuje – a ty se ukázaly užitečné všude. Tyhle metody založené na matematické analýze se neobejdou bez výkonných počítačů. Skutečně vědecké plánování tedy nevzniklo v sovětském impériu, které se pyšnilo tím, že „plánuje veškeré národní hospodářství“, přičemž své „pětiletky“ nikdy nesplnilo, nýbrž v kapitalistických USA, kde byla z pohledu marxistických ekonomů výroba podřízena „chaosu trhu“.

Přínos těchto vedlejších efektů, které tak příznivě zapůsobily nejdřív na USA a potom i na celý průmyslově vyspělý svět, se nedá vůbec odhadnout – mluví se o stovkách miliard dolarů. Koncem osmdesátých let si hlavní konstruktér sovětských umělých družic akademik Michail F. Rešetněv posteskl, že patenty, které v jeho průběhu vznikly, daly Spojeným státům zisk 300 miliard. Vrátily se tedy dvanáctkrát – to je výnos zcela výjimečný. Dnes už se to nedá odhadnout.


Apollo Moon landings crews

Za vyhledání některých citací děkuji astronomu dr. Petru Lálovi, členu klubu SPACE.

Otištěno na iDNES-Technet 20. 7. 2014
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více