Mýty a fakta o zacházení Arabů s Židy

Autor: Hana Lukešová / Kopretina 🕔︎︎ 👁︎ 15.265

Levicoví antisionisté obviňují Izrael, že je to právě on, kdo rozdmýchal nenávist mezi Židy a Araby. Líčí Izrael jako jediného viníka tragické konfrontace mezi Izraelem a arabskými státy.

Jaká jsou fakta? Antisionisté rozšiřují spoustu mýtů a nepravd. Zmíním se jen o některých.

Reklama

Mýtus: Arabové nemohou být antisemité, protože jsou sami Semité
Fakta: Wilhelm Marrih r.1879 v Německu použil termínu „antisemitismus“, který měl odkazovat na protižidovské projevy a vědecky definovat tuto nenávist. Vědecké slovníky definují antisemitismus jako nepřátelství a předsudky vůči židovskému obyvatelstvu na základě rasy i vyznání, často doplněné o sociální, ekonomickou či politickou diskriminaci. Tvrzení, že někteří Arabové nejsou antisemité proto, že jsou také Semité, je pouze sémantické zkreslení, které ignoruje realitu arabské diskriminace Židů. Arabové stejně jako jiní lidé mohou být antisemity v běžném, vžitém a všemi jasně chápaném významu. Arabský svět je baštou nespoutaného, nestydatého a neskrývaného antisemitismu. Arabské deníky často publikují hitlerovské mýty jako nezvratné pravdy. Holocaust je buď popírán, nebo schvalován.

Mýtus: Muslimské země jsou jen proti Izraeli, nikdy však protižidovské
Fakta: Někteří muslimští politici se otevřeně k protižidovskému postoji sami přiznávali. Například 23. listopadu 1937 saudský král Abd al-Azíz ibn Saúd řekl britskému plukovníku Dicksonovi: „Naše nenávist se datuje od doby odmítnutí Isi (Ježíše) Židy a jejich následné zrady Proroka.“ Poté, co Hitler vyhlásil 1935 antisemitské norimberské rasové zákony, dostal blahopřejné telegramy ze všech možných koutů arabského světa. K nejhorlivějším zastáncům nacistického vyhlazování Židů patřil jeruzalémský palestinský mufti Hadži Amín al-Husajní. V Jordánsku i na Západním břehu Jordánu podle jordánských předpisů nesměl žít žádný Žid. Syrská ministryně roku 1968 napsala do novin: „Nenávist, kterou indoktrinujeme naše děti, je svatá.
Po Šestidenní válce palestinské učebnice na Západním břehu Jordánu obsahovaly jedovatou protižidovskou propagandu, podle které byli Židé všude nenáviděni kvůli podvodům, chamtivosti a okrádání zemí, ve kterých žili. učebnice zdůrazňovaly, že jediné možné řešení židovské otázky je vyhnání všech Židů z celé Palestiny (od řeky k moři). Podle palestinských učebnic je utrpení Židů spravedlivý trest za urážku, odmítnutí a pokus o zavraždění proroka Mohameda. Syrský vzdělávací systém zašel ještě dál, když již na syrských základních školách se děti učí o komplotu Židů a polyteistů s cílem oklamat a rozvrátit pravé Mohamedovo učení. Protokoly sionských mudrců a Mein Kampf se staly bestsellerem v celém arabském světě.
Roku 1972 saudský král Faisal obvinil Židy z touhy po zničení všech ostatních náboženství, obvinil je z pomsty a klasických krevních pomluv. Z pětinásobné vraždy malých dětí, jež byla spáchána ve Francii, obvinil tamější židovskou komunitu. Roku 1991 Jásir Arafat obvinil Izrael, že použil na palestinské obyvatelstvo plyn, jehož účelem bylo způsobit rakovinu ženám a dětem. Egyptský deník Al-Ahram publikoval článek obsahující tradiční protižidovskou lež - vylhané případy rituálních vražd palestinských dětí. V Egyptě, Jordánsku a Sýrii byla vysílána satirická parodie o Arielu Šaronovi pijícím krev arabských dětí, zatímco ortodoxní Židé přihlíželi a byli nadšeni, upír Dracula měl podobu Ariela Šarona. Televize Palestinské samosprávy vysílala kázání šejcha Zajda bin Sultána al Nahajána, jenž hlásal: „Nemějte žádné slitování s Židy, hubte je kdekoliv, ve všech zemí, kde žijí, kdykoliv se s nimi setkáte, zabijte je, neboť Židé jsou ti, kteří založili svůj stát v arabském srdci v Palestině.“ Plno nenávistných výjevů obsahují i palestinské křížovky.

Mýtus: Židé, kteří žili v arabských zemích, zažili období míru a tolerance
Fakta: Muslimové byli sice k Židům tolerantnější než křesťané, přesto i v jejich krajinách docházelo k pogromům a dalším výbuchům nenávisti. Prorok Mohamed, zakladatel islámu, se snažil získat pro své stoupence příznivce. Se svou zvěstí se obrátil na židovské obyvatelstvo žijící v Mekce a Medině. Když tito Židé odmítli jeho učení, reagoval silou a roku 627 pobil 900 židovských mužů a ženy a děti uvrhl do otroctví.
Vztah muslimů k Židům je formován Koránem, některé pasáže této knihy jsou k židovskému národu pozitivní, jiné jsou násilné a vyzývají k nenávisti.
Muslimové ovšem často pohlíželi na Židy s despektem a POSTAVENÍ Židů bylo založeno na naprostém podřízení se muslimské většině. Muslimové některým Židům umožnili vstup do vyšších tříd, tolerovali je a někdy zajistili židovské populaci ochranu, někdy však se naopak dopouštěli nezměrných ukrutností. Např. 30. 12. 1066 zlynčoval arabský dav židovského vezíra Granady Josefa Han Nagída, ve 12. století jeden libyjský vládce zdecimoval téměř celou tamní židovskou komunitu. V 15. století propukly v severní Africe zběsilé pogromy, roku 1465 vyvraždil muslimský dav ve Fezu tisíce Židů, z této komunity zbylo jedenáct lidí.
K obrovským masakrům docházelo po celém muslimském světě v letech 1805, 1815, 1830, tehdy bylo zabito více než 300 000 Židů. Rovněž docházelo k ničení synagog a k dalšímu ponižování, i v muslimských státech měli Židé povinnost žít v ghettech a nosit veřejné označení a nebezpečí se znásobilo souhlasným verdiktem židovského státu na území britské mandátní Palestiny. Více se danou problematikou zabývá Johannes Gerloff ve svém článku Chronologie pronásledování Židů v arabském světě.

Mýtus: Židé a křesťané jako lidé knihy jsou chráněni muslimy
Fakta: Tento argument má své kořeny v tradičním pojetí termínu „dhimma“, avšak francouzský filosof, profesor práva a sociolog Jacques Ellul se zamýšlel nad tím, před kým mají být Židé a křesťané chráněni – na to že lze odpovědět pouze „před samotnými muslimy“. Nemuslimové, kteří nejsou „národem knihy“, měli na výběr pouze dvě možnosti: konvertovat, nebo zemřít. Lidé knihy sice mohli vyznávat svou víru, ale museli platit muslimským vládcům příslušnou daň.
Dhimmi mají zakázáno pod trestem smrti zesměšňovat islám, Korán a Proroka, zapovězeno je jim také šíření jejich víry mezi muslimským obyvatelstvem. Dhimmi nemohli zastávat veřejné úřady, být příslušníky armády a nosit zbraně. Židé a křesťané měli přísný zákaz jezdit na koních a velbloudech, zakázáno měli stavět kostely a synagogy vyšší než mešity, pít víno na veřejnosti a veřejně se nahlas modlit před muslimy. Dalším výrazným omezením bylo nošení zřetelného označení na oblečení, výraznou povinností pak bylo prokazování úcty k muslimům a konečně dhimmi nesměli svědčit během procesu proti muslimům.

Tolik jen stručně a heslovitě o základních mýtech, týkajících se vztahů muslimů a Židů, resp. opačně, a příslušné skutečnosti.

Pozn.: Semité lze v češtině psát s velkým i malým počátečním písmenem, záleží na tom, chápeme-li je jako označení jazykové či rasové.

Reklama

(Odborná redakce a editace Jakub Sinderhauf)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více