Krvavé jaro roku 1945 (7)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 23.892

Němci jsou Němci jsou Němci 

Většina vzdělanců pozná, že název kapitoly je parafrází slavné věty „růže je růže je růže je růže“, anglicky „rose is a rose is a rose“, kterou napsala Gertrude Stein (významná francouzská autorka) v roce 1913 jako součást básně “Posvátná Emily“. Tato její nejslavnější citace je často vykládána ve smyslu „Věci jsou takové, jaké jsou“ a mají se tak pojmenovávat a také jako potřeba prohlášení „o právu a smyslu identity“. A to je právě otázka, na kterou stále narážíme při hodnocení toho, co se stalo s Německem v 19. a 20. století.

Vždycky existovala hnutí a ideologie, které si dávaly za cíl ovládnout “svět“ – tedy původně jim známý svět – a zanechávaly za sebou hromady mrtvol. Většina těchto hnutí měla za cíl ovládnout totalitně celou společnost. Tato hnutí (náboženství) byla založená na nějaké “vyšší“ myšlence a nová „idea“ měla sjednotit lidi pod jejím vedení. Ať se již jednalo o Sumer (Gilgameš), starý Egypt (Amon), římskou říši nebo o silná náboženství – jako je křesťanství nebo muslimská víra -, vždy se jednalo o společnou myšlenku. Tu však mohli v rámci „ ideje“ sdílet a prosazovat lidé různých ras, zjevu a různého původu. I Džingischán přijal a nechal žít křesťanské kněze. V Egyptě se mohl “cizí“ člověk stát místokrálem, jako Žid Mojžíš. Bylo možno státi se Římanem, to dokonce platilo i pro osvobozené otroky či zajatce. Křesťané byli tak lační souvěrců, že křtili pohany a tím je přijímali za „vlastní“ násilím. Muslimové přijmou kohokoliv, kdo chce vyznávat Alláha. Je jedno, je-li takový či makový, má-li křivý nos nebo jinou barvu pleti. Ve všech těchto systémech měli být zničeni a poraženi nepřátelé „myšlenky“. Ostatně i komunismus byl „internacionální“. Vzorným marxistou-leninistou mohl být Eskymák nebo jihoafrický Křovák, nejen Rus.

Reklama

Německý nacismus, tedy lépe řečeno zmutovaný německý nacionalismus je však jiný. Vyhlašuje válku nejen celému světu, ale i všem rasám a národům. Ty chce buď vyhubit, anebo zotročit. Jinou alternativu nenabízí. A v tom je německý nacionalismus, který se převlékl z taktických důvodů do pláště „nacionálního socialismu“, tak ojedinělý a tak nebezpečný.

Profesor Jan Zrzavý ve své knize Proč se lidé zabíjejí říká to, co si mnozí neuvědomují a jiní záměrně zatajují. A to je pohled na skutečné postoje a záměry nacionalistických Němců již od poloviny 19. století, dovedené k „dokonalosti“ po přetvoření nacionalismu na „nacionální socialismus“:

Nacismus vlastně nepovažoval židy za méněcennou a tupou podlidskou rasu (za jakou považoval Slovany). Nýbrž za inteligentní, podlé a ničemné lidi, kteří s německým národem nesoupeří o životní prostor (jako Slované), ale chtějí jej zničit z čiré plutokratické zášti (viz). Proto bylo možno Slovany potlačit a zotročit, kdežto židy bylo nutno zlikvidovat.

Zde je nutno říci, že mnozí autoři včetně mě jsou napadáni, když napíší, že vraždili Němci. Politicky korektní je psát, že pachateli byli nacisté (značná část nevzdělaných autorů píše místo toho podle sovětského vzoru “fašisté“, což byl někdo jiný) nebo “esesáci“, či “gestapáci“ atd. Už když napíšete, že vraždil “Wehrmacht“, vzbudíte u zastánců „německé věci“ rozhořčení. V Německu ostatně toto popírání bestialit a skutečné úlohy Wehrmachtu za války nakonec vyřešili tak, že uspořádali velikou putovní výstavu o barbarských zločinech páchaných „statečným Wehrmachtem“. Jenže na té výstavě asi nebyl žádný český novinář a aktivistický autor, natož aby se o těch zločinech někdy zmínil či je vzal na vědomí, že... Jedinou zprávu přinesl IDnes:

Výbuch otřásl výstavou o wehrmachtu

Reklama

15. března 1999

- V úterý k ránu byl spáchán pumový útok v Saarbrückenu na výstavu, jež kriticky pohlíží na zapojení hitlerovské armády do válečných zločinů a která už několik let putuje po Německu i Rakousku. Výbuch v sárské zemské metropoli nikoho nezranil, ale způsobil menší škody expozici a větší budově, v níž je umístěna.

Policie zatím neví, kdo za atentátem stojí. …. Profesionálně zhotovená výbušnina byla … odpálena na dálku. Exploze poškodila hlavně okna domu a sklo se rozlétlo mezi exponáty.

Expozice nazvaná „Vyhlazovací válka - zločiny wehrmachtu 1941-44“ ukazuje fotografie a dokumenty, jež dokládají, jak se pravidelná hitlerovská armáda podílela na krutostech vůči civilnímu obyvatelstvu v okupovaných zemích za druhé světové války. Dokumentuje novější teze historiků, že navzdory dřívějšímu přikrašlování úlohy německých ozbrojených sil vedl wehrmacht na Balkáně a v Sovětském svazu proti Židům, válečným zajatcům a civilnímu obyvatelstvu vyhlazovací válku, jíž padly za oběť milióny lidí. Na výstavě jsou mimo jiných i otřesné záběry zločinů snímaných vojenskými fotoreportéry.

Cesta expozice po jednotlivých městech je provázena protestními demonstracemi ultrapravice a neonacistů. V Saarbrückenu je výstava od 22. února a také tam se proti ní sjelo demonstrovat několik set pravicových extremistů. (zdroj)

“Odnacionalizovat“ celou otázku, píšete-li o té době, je v případě německého nacionálního socialismu prakticky neproveditelné. Jsem si přitom plně vědom toho, že na základě historického vývoje od doby příchodu Slovanů na naše území se tito mísili se zbytky vytlačených germánských kmenů. „Pravá slovanskost“ Čechů a Moravanů je tedy silně diskutabilní. Nejvýznačnějšími a prvními „moderními obyvateli“ Čech byli germánští Markomané, z čehož odvozují němečtí nacionalisté tvrzení (dosvědčené i historičkou Evou Hahnovou), že prvním králem v Čechách byl markomanský král Marobud, a tudíž už tehdy byly Čechy součástí Německa. Na tomto území bylo mnoho dalších germánských kmenů - Lygiové (Horní Slezsko), Silingové (větev vandalská, Krkonoše), Burgundové na Odře a Vartě, Gotové na dolní Visle, Semnoni v Lužicích, Hermunduři v Sasích a v Krušnohoří a za nimi Langobardové, pak Nariskové „von und zu“ Šumava. Dalším germánským kmenem, který pronikl na naše území, byli Kvádové. Ti se mísili s Kelty (zvaní Bojové, což přeloženo znamená „Strašní) a nakonec všechny „převálcovali„ Slované.

Prakticky lze říci, že těžko je možno nalézt “Čecha“ či “Moravana“, o “Slezanech“ ani nemluvě, který by neměl díky společnému mísení Slovanů, Keltů a Germánů v “zemích Koruny české“ nějaké germánské geny. Totéž ovšem platí, jenže obráceně, o Bavořích, Francích, Sasech, Braniborech atd., jak dokazují poslední výzkumy DNA.

D. J. Goldhagenovi, Američanovi s židovskými předky, kterého cituji a dále budu citovat, tyhle “drobnosti“ poněkud unikají a jsou mu celkem jedno. Nám však lhostejné být nemohu. Takže než se pustíme do dalšího textu, je nutno připomenout, že tvrdě nacionální rozdělení na “Čechy“ a “Němce“ v Bohemii, či lépe v „zemích Koruny české“, předznamenávající dnešní stav, proběhlo prakticky až od konce 18 století. A v Pantheonu národních “buditelů“ najdeme tolik Němců či “Bémáků“ s německými jmény, až z toho jde hlava kolem. Namátkou: Jungmann, Rettigová, Rieger, Presl, Amerling, Tyrš (Tyrsch) a Fügner, Roezl, Ressl, Václav a Karel Ignác Thámové, Puchmayer a další.

Problém je v tom, že nacionální velkoněmectví 18. a 19. století vytvořilo novou Germanii a ta vytvořila nové “Němce“ .Ti se nejprve pokoušeli přesvědčit Čechy a jejich vůdce Palackého, že „Bémáci“ jsou také vlastně „Němci“ – dopisem v r. 1848, a nabízeli účast na politickém projektu Velkoněmecká koncepce (Großdeutsche Lösung) čili „Velké Německo“ se zahrnutím rakouských a českých) zemí).

Noví Němci postupně stvořili nový agresivní německý nacionalismus. A ten rozpoutal dvě světové války. A, jak píše Goldhagen,v moderní Evropě nevídanou“genocidu“. Ale nejen genocidu židů, na kterou se on soustřeďuje. D.J. Goldhagen si klade i otázku, kterou u nás není“politicky korektní“ pokládat, ale bylo by na ni potřeba odpovědět. Zkoumáme-li obludnost německého nacionalismu a jeho plodu, nacionálního socialismu, vyjde nám na konci totiž něco, co se dnes moc “nemá říkat“. Goldhagen si tuto otázku položil a odpověděl na ni takto:

„Studium holocaustu se musí zaměřit na muže a ženy, kteří společně oživovali těžkopádné institucionální útvary a „zalidňovali“ vyhlazovací (nacistické) instituce, neboť právě oni hráli klíčovou roli při provádění genocidy. Naše zkoumání nesmí tuto jejich roli pustit ze zřetele.

Reklama

V drtivé většině byli tito lidé Němci. I když jim s vyvražďováním Židů (a Poláků, Cikánů, Bělorusů, Ukrajinců, ale i Francouzů a Italů a Bulharů atd.) pomáhali také příslušníci dalších národů, byl holocaust záležitostí především německou. Tito pomocníci (z jiných národů) při jeho provádění žádné nepostradatelné úkoly neplnili a nevycházela od nich ani vůle, ani iniciativa, jež byly hnací silou holocaustu... Avšak byli to Němci, kdo činili rozhodnutí, vypracovali plány, mobilizovali zdroje a tvořili většinu pachatelů. Chceme-li porozumět průběhu holocaustu (a dalšího vraždění v Evropě) a dokázat ho vysvětlit, musíme také vyložit, proč byli Němci ovládáni touhou vraždit Židy (ale i jiné národnosti, hlavně Cikány a Slovany). Neboť to, co platí o Němcích, neplatí o žádném jiném národu, ba ani o všech ostatních národech dohromady - bez Němců by nebylo holocaustu, a proto musíme pozornost zaměřit na německé pachatele.

První úkol našeho pokusu umístit pachatele do centra porozumění holocaustu spočívá v tom, že jim s pomocí gramatiky navrátíme jejich identitu. Použijeme-li místo trpného rodu rod činný, nebudou už pachatelé odděleni od vlastních skutků (jako když říkáme, že „ve městě X bylo v čase Y zavražděno pět set Židů“). Přitom se musíme vyvarovat pohodlného, leč často nepřiměřeného a matoucího zvyku nazývat je „nacisty“ či „esesáky“ a budeme jim popravdě říkat „Němci“. Nejpřijatelnější - v podstatě jediné přijatelné - jméno pro Němce, kteří páchali holocaust, je „Němci“. Byli to Němci jednající jménem Německa a jeho nesmírně populárního vůdce Adolfa Hitlera. Někteří (z těchto pachatelů hromadných vražd a nevídaného mučení lidí) byli členové NSDAP... jiní jimi zase nebyli. Někteří příslušeli k SS, jiní nikoli. Pachatelé vraždili a plnili i další genocidní úkoly pod dohledem mnoha institucí, jež nemusely mít s SS nic společného. Všechny je spojovalo zejména to, že byli Němci, kteří sledovali politické cíle svého národa - v tomto případě genocidu Židů“. (A Cikánů a vyhlazení většiny Slovanů a fyzickou likvidaci obyvatel východní Evropy - Drang nach Osten viz zde a zde.)

Jak říká D. J. Goldhagen, někdy je samozřejmě vhodné při popisu německých zločinů použít institucionálních nebo profesních označení či rolí a zobecňujících pojmů „pachatelé“ nebo „vrazi“. Avšak autoři a čtenáři musí mít přitom stále na zřeteli, že tito muži a ženy byli především Němci a pak teprve příslušníky SS, policisty nebo táborovými strážci.

Mluvit o této skutečnosti se dodnes nelíbí určité části německé společnosti, např. NPD (neonacistická strana NPD která má dnes zastoupení již ve dvou zemských parlamentech, v Sasku a v Meklenbursko-Pomořansku, a dostává tak finanční prostředky z obou zemských rozpočtů), dále „Heimattreuen Deutschen Jugend“ (HDJ - Vlastenecká německá mládež), dále význačná část CSU spojená s vyhnanci“.

Mnozí další, včetně českých a slovenských a maďarských pronacionálně-germánských a pronacistických aktivistů se sice skutečnost snaží zamaskovat, leč doposud marně.

Již jsem říkal, že nejlepší je použít příklady, aby si čtenáři uvědomili, jak vypadala nacistická teorie v praxi.

Například Monika Hertwigová, dcera Amona Götha (vrchní velitel koncentračního tábora Plaszow) vzpomíná na svého otce takto: Rád ze svého balkonu střílel na židovské ženy, které chovaly v náručí děti. Chtěl zjistit, jestli jedna kulka dokáže zabít dva lidi najednou.


Na obrázku je vidět Amona Götha na balkoně vily při krátké přestávce pro nabíjení při střelbě a zabíjení vězňů.


Na dalším obrázku je vidět filmovou rekonstrukci tohoto zabíjení bezbranných lidí.

Zde je tedy v praxi vidět, jak působil nacismus na činy a mysl většiny Němců. V každém jiném státě, v každém jiném režimu by byl takovýto „velitel vězení“, hromadný vrah, státní mocí a svými spoluobčany označen za šílence a zločince a byl by spolupracovníky zpacifikován, zatčen a odsouzen. Veřejné soukromé vraždění pro vlastní potěšení prováděné subalterním funkcionářem by vedlo v civilizované společnosti vždy k odstranění pachatele S Němci v nacistickém státě takováto praxe „ani nehnula“. Považovali vraždění nevinných „neněmeckých“ matek a dětí za „morálně a společensky“ přijatelné.

Neuvěřitelné je také to, že tito hromadní vrazi, psychicky „infikovaní„ (viz F. Koukolík –„Jádro), netrpěli po válce prakticky žádnými posttraumatickými poruchami, jak je to obvykle běžné. A ani jejich děti většinou necítily ke svým rodičům žádný viditelný odpor (až na členy maoistické RAF).

Při pátrání v dokumentech zjistíme, že tento způsob „sportovního„ vraždění nebyl ojedinělý. U Norimberského procesu bylo zadokumentováno: Vyslýchaný desátník hitlerovské armády Le Courte při přelíčení před vojenským soudem (v Norimberském procesu) vypověděl: „Ve volném čase jsem se zabýval z osobního zájmu tím, že jsem zabíjel střelnou zbraní (zajaté) vojáky Rudé armády a pokojné občany, a to společně s (dalšími německými) vojáky. Dělal jsem si poznámky ve zvláštní knize o tom, kolik jsem zastřelil válečných zajatců a pokojných občanů. Oddíl, kde jsem byl služebně přidělen, byl v obvodu města Minska. Blízko nás ve vesnici Mogaliči byl zajatecký tábor. V září až říjnu 1941 jsem chodil s desátníkem Qualfeldem do tohoto tábora a tam jsem zabíjel (vězně a zajatce) pro své potěšení střelnou zbraní. Já jsem v té době zastřelil 260 válečných zajatců. V lednu, únoru a dubnu 1942 jsem se také zúčastnil v zajateckém táboře ve vesnici Šajkovka střílení válečných zajatců. Celkem jich bylo postříleno 750. Já sám jsem zastřelil více než 100.

Kolik cynismu, kolik krutosti! Lze vůbec zahladit stopy hrůz, které způsobil on a jemu podobní, kteří měli lidskou podobu, ale lidmi nebyli?“ ptá se tehdejší komentátor tohoto „svědectví“.

S touto praxí ale nacistické vedení již předem počítalo a zahrnulo ji od svých cílů. Při zpracování „Generálního plánu Východ“ říšského vůdce SS Himmlera (jeden z prvních čtenářů plánu po válce konstatuje: „je to otřesné dílo, jen zcela ojediněle nalezne historik takové otřesné spojení „vědy“ a zločinu) se předpokládala vojenská porážka Sovětského svazu, přičemž již sám způsob vedení války měl být v souladu s dlouhodobými kolonizačními a germanizačními plány. Jinými slovy: mělo být vyvražděno „optimální“ množství Rusů, Bělorusů a Ukrajinců. Genocida měla učinit rozhodný krok již v samém průběhu války, aby byla oslabena síla „héilótských“ Slovanů. (Jako heilóti byla v období starověkého Řecka nazývána skupina nesvobodných obyvatel, otroků, z Lakonie a Messenie - části Sparty. Šlo zvláštní druh otroků sloužících celému státu na těžké práce především jako rolníci a zásobovači potravin. Početně slabší Sparťani je záměrně rituálně ponižovali, někdy i rituálně při zvláštních obřadech „lovili“ a zabíjeli.)

Stačí připomenout „OKW rozkaz“ z 6. 6. 1941 podepsaný Hitlerem, který britský historik G. Reitlinger nazval „novým kodexem barbarství ve vedení války“, neboť pro celé kategorie zajatců rušil dávné psané i nepsané zákony mezinárodního práva. (Viz též zde)

Jak informoval na jaře 2009 německý týdeník Der Spiegel, „poprvé od konce války dostali historici v lednu 2009 (sic!!!) možnost nahlédnout do v Německu archivovaných záznamů činnosti bojových jednotek hitlerovského Wehrmachtu na východní frontě proti SSSR. Ukazuje se, že Hitlerovi generálové tam nechali vojáky vraždit bez jakýchkoliv skrupulí. Mýty o ´čestném´ wehrmachtu tím byly definitivně pohřbeny,“ napsal Der Spiegel. Při zajetí sovětských politruků a komisařů měli být podle rozkazu ze 6. června 1941 „odděleni od ostatních a na místě zastřeleni“. Veteráni Wehrmachtu i tzv. němečtí oficielní historici, a to včetně některých českých, až dosud tvrdili, že rozkaz se neplnil a že pokud docházelo ke zločinům, pak je páchaly jen jednotky SS.

Ostatně po roce 1955 bundeswehr přejal z wehrmachtu na sto generálů a kolem 10 tisíc důstojníků, což politici (i někteří čeští) a aktivističtí novináři stále neberou v úvahu či popírají a hovoří o vzorném německém vyrovnání s minulostí.

O tom, že vraždění zajatců nebylo „excesem“, svědčí například to, že dle dochovaných dokumentů velitel IV. armádní skupiny Wehrmachtu generál Viktor von Schwedler 19. června 1941 svolal velitele divizí, aby jim připomněl, že „političtí důstojníci sice nosí uniformu, ale neuznáváme je za vojáky. Proto musí být odděleni od zajatců a na místě zastřeleni“. Generálplukovník Hoepner, velitel 4. tankové skupiny, iniciativně uložil podřízeným zastřelit i civilní komisaře.

Jak napsal Der Spiegel, neúplné (mimo údajně stále neodtajněné části ) záznamy wehrmachtu informují o nejméně čtyřech tisících často hromadných exekucí - poprav. Podle jiných zdrojů docházejí historici k závěru, že Němci zastřelili až sto tisíc komisařů. Dokumenty dokládají, že nejméně 80 procent jednotek wehrmachtu vraždilo zajatce a neozbrojené civilisty. V americkém zajetí to pak přiznávali i obyčejní vojáci wehrmachtu: „Komisaře jsme v Rusku vždy zastřelili, protože byli nejnebezpečnější.


Pěchota wehrmachtu na německých propagačních obrázcích


A jejich skutečná činnost v Rusku? Vojáci wehrmachtu vraždí sovětského zajatce … Foto „na památku“ si dělá jejich „ Frontový kamarád


A jak vypadala skutečnost jinde? Muž v Budapešti na jaře 1945 oplakává svoji dceru a ženu zavražděnou Wehrmachtem a SS během jejich útěku před Rudou armádou

Shrňme tyto dokumenty citací z knihy D. J. Goldhagena:

Omezenost našich znalostí, a tudíž i našeho porozumění tomuto období je podtržena prostým faktem, že není znám počet osob, které se staly pachateli a spolupachateli holocaustu (bez ohledu na to, jak je kategorie „pachatele“ definována). Neexistuje spolehlivý, ba vůbec žádný odhad počtu osob, které vědomě a nějak bezprostředně ke genocidě přispívaly.

(Samotné Německo a Němci o této otázce mlčí.)

... takové závažné opomenutí představuje významnou mezeru v našich znalostech. Kdyby bylo pachateli deset tisíc Němců, byl by průběh holocaustu, a možná i holocaust samotný, ojedinělým fenoménem, činem omezené, nereprezentativní skupiny. Pakliže se pachateli stalo pět set tisíc Němců nebo milion, jednalo by se o fenomén zcela odlišný a holocaust by se dal nejpřiměřeněji charakterizovat jako ´německý národní projekt´. Teprve podle počtu a identity Němců, kteří se na genocidě podíleli, se zrodí nejrůznější druhy otázek, zkoumání a teoretických úvah, vhodných nebo potřebných k vysvětlení celé události.

K tomu lze pouze dodat, že podle odhadů se v letech 1935-1945 počet příslušníků Wehrmachtu přiblížil 18,2 milionu. Toto číslo bylo navrhnuto historikem Rüdiger Overmansem a představuje celkový počet lidí, kteří kdy sloužil v té době ve Wehrmachtu.

Nejsou zde započítány síly Kriegsmarine, Luftwaffe, SS, gestapa, SA, Todtovy organizace, Hitlerjugend a další útvarů.

Vezmeme-li v úvahu, že podle dohadů samotných německých odborníků se válečných zločinů zúčastnilo až 80 % jednotek, že SS byla vybudována jako zločinecká organizace, stejně jako gestapo a že se podle odhadů zúčastnilo přímého válečného úsilí až 30 milionů Němců a, budeme-li hodně skromní, že zločinů se zúčastnilo jen cca 40 % jedinců, šlo tedy o 12 milionů lidí zúčastněných pachatelů. Znamená to tedy, že holocaust a nacistické vraždění bylo skutečně „celonárodním německým projektem“. Což ovšem Hitler a nacistická propaganda prohlašovali od začátku.

Pak se ovšem situace mění. Jde tedy v dějinách lidstva o nevídanou věc, o kolektivní zločin. S tím nejen právní praxe, ale ani civilizované zvyky a „úzusy“, tedy ani moderní společenské normy nepočítají. (Římané na to předpisy a způsoby řešení měli a podle nich například zlikvidovali jak Kartágo, tak Jeruzalém.) Jenže dnes nic takového nemáme a odmítáme mít. Takže jsme nepotrestali 99 % pachatelů - Němců - ani podle individuálního zákoníku, ani nijak jinak. Což dnes někteří z nich interpretují jako „zákaz kolektivních trestů“. Spíše však šlo o nemožnost technického vyřešení individuelních soudů a trestů.

Což ovšem platí nejen pro německé nacisty a Němce jako takové, ale i pro sovětské a východoevropské komunisty, pro maoisty a další. Národy a nátlakové politické skupiny a hnutí si jsou této neschopnosti moderní společnosti trestat i evidentní zločiny, pokud jsou páchány velkými skupinami jednotlivců, dobře vědomy. A proto zůstaly bez trestu statisíce pachatelů zločinů v Kambodži, Angole, Jugoslávii, Rwandě, Somálsku, Etiopii a jinde.

Z toho pro nás vyplývají tyto závěry:

1) Německý případ je v dějinách mimořádný. Šlo o jediný zločinecký systém založený na národní identitě.

2) Není znám žádný jiný případ, kdy by se vzdělaný a civilizovaný národ dopustil tak strašlivých zločinů a navíc dovolil, aby se část této společnosti dodnes domáhala „odškodnění„ za následky za odvetu a potrestání zločinů, které sama vyvolala.

3) Je jasné, že mezinárodní společnost se bude muset po odvolání „multikulturalismu“, tedy stejného hodnocení všech kulturních „specifik“, dostat i k tomu, že bude muset vyřešit i problém dnešního „tabu“, a to je i řešení a potrestání kolektivních a masových zločinů.

Hlasitě sděluji, že vím, že nemohou být tyto zákony a předpisy „retroaktivní“. To jen aby mne někdo nenapadl, že požaduji, aby Němci byli podrobeni „kolektivnímu trestu“. Nic takového. Stačí, když nebudou překrucovat dějiny a vydávat zločince za oběti.

Faktem je, že při dnešní přelidněnosti států, lehkosti vyzbrojení moderními zbraněmi a tím i lehké možnosti „vraždění“, a růstu všech možných „-ismů“ ovládajících zdánlivě „beztrestné masy“, bude nutno něco vymyslet a udělat

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více