Boj o republiku 1918-1920 (4)

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 20.135

4. Právo a kolektivní vina. Napětí stoupá

Po mnoha staletích, kdy byli čeští, moravští a slezští Němci příslušníky národnostní většiny a sami sebe považovali za součást všeho „německého“ - tedy včetně Rakouska -, se najednou dostali v roce 1918 do situace, kdy byli příslušníky menšiny. Češi a Slováci, od svých sousedů Němců a Maďarů přehlížení a podceňovaní, jak se vzmáhali, začali být považovaní za drzé konkurenty. Skončila válka a „nýmandi“ se najednou nazývali Čechoslováci.

Tam hledejme jednu z příčin dodnes sudeťáky vykřikovaných hesel o „zločinnosti čechoslovakismu“ (obzvlášť oblíbené téma Bohumila Doležala a jeho okruhu). Po 300 let z hlediska Němců opovrhovaní Češi, ti „vesničané“, řemeslníci a nižší městská vrstva, tihle „bémáci“ by najednou měli vládnout? Neslýchané! Nemožné! Ungehört! Unmöglich!

Reklama

Po staletích příslušníci slovanské menšiny v německém, případně maďarském „moři“ se najednou stali vůdčí silou státu. Jejich vysněného státu. A, jak dobře tehdy věděli sudetští Němci, vybojovaného státu. Za který prolili krev. Tehdy by si nikdo z Němců, Rakušanů, ale ani Čechů netroufl tvrdit, že Češi jsou národ zbabělců, kteří nikdy nebojovali. Dneska je to pro některé české intelektuály přímo základ jejich světového názoru a sudetští Němci to vykřikují hlasitě do světa už skoro sto let.

Německy mluvící obyvatelé ČSR byli poraženi, uraženi, cítili křivdu a vztek, že ty úžasné plány o světovládě, které jim jejich nacionalističtí vůdci tloukli do hlav už nejméně od poloviny 19. století, padly. Už se nestanou příslušníky toho všegermánského Velkého Německa, nejsilnějšího a nejvýznamnějšího politického, kulturního a ekonomického státu v Evropě, jak snili. Najednou byli jakoby „ničím“. Menšinou. Měli pocit cizinců ve vlastní zemni.

Byli vychováváni v duchu přesvědčení o vlastní nadřazenosti. A teď tohle! To není pomluva, to je fakt, který vyplyne například z citací ze stránek Zentrum gegen Vetriebungen: Sammlung Deutsche Stereotypen über die Tschechen, ihr Land und ihre Geschichte (Centrum proti vyhnání: Sbírka německých stereotypů o Češích, jejich zemi a jejich historii) vyslovená významnými Němci, z které jen lehce ocituji:


Moritz Hartmann

Německou povinností je zatlačit Slovany tak daleko, že neuvěří v smysluplnost vytvoření samostatné Bohemie (českých zemí). A to proto, že Bohemia je zabodnutý klín do německého dubu, který chce rozdělit.“ Moritz Hartmann básník a politik - poslanec za Litoměřicko (Leitmeritz bezirk) dne 7. června 1848 na Frankfurtském německém sněmu.

A nyní apoštolové barbarství (Češi) jsou v plné práci, aby bylo pohřbeno půl tisíciletí německá práce v propasti své Uncultur (nekultury, protikultury - barbarství)... Bude to těžké! Rozumně se tvrdé lebky Čechů nenapraví, ale úderu porozumí! Rakušané ve spolupráci s nimi v mnohém zhřešili (postupovali měkce) a oni (Češi) jsou dnes příliš rozmazlení. Je to o všem, důvod proč (Rakousko) podléhá destrukci... Theodor Mommsen 1897 (1874/75 rektor berlínské univerzity, v roce 1902 laureát Nobelovy ceny za literaturu). 

Reklama

Téměř nikde jinde a hlouběji na půdě (boden) germánské, ale jen Čechách, se děje proslovanské rasové míšení. Tento polonárod politicky a psychologicky vrůstá kořeny na západní frontě Slovanů, při ústí Labe, někdy jako těsné, někdy volné osídlení sem došel až od Jadranu. Čech bude pevný jako hora ve svých zdech, v jednotnějším státním útvaru bude přirozeně silný, bude vzdornou baštou (germánstvu). Gustav Pirchan 1918 (historik, autor knihy „Německo-česká osudová bitva v historii“, Deutschböhmens Schicksalskampf in der Geschichte)


Deutschböhmen = Sudety

Po skončení 1. světové války, jak bylo uvedeno na začátku seriálu, došlo celkem rychle k obsazení Deutschböhmen (Sudet) čs. armádou. Ostatně porovnáme-li mapy Deutschböhmen 1918 a Sudet 1939, vidíme, že jde o prakticky stejné oblasti. Podrobnější informace v části „Sudety se vzdaly“.

Jan Křen, některými obdivovaný a jinými zase proklínaný český historik, k tomu říká:

… často přehlíženou komplikací vzájemného česko-německého poměru byla (po roce 1918) skutečnost, že se obě strany cítily vůči sobě navzájem jako menšiny, a oprávněně. Českomoravští Němci, sociálně a hospodářsky nejpokročilejší část vedoucího národa Rakouska, byli vskutku menšinou v českých zemích… byli (Slovany) postupně početně předstihováni… Češi, kteří tvořili většinu v obou českých zemích, byli zase menšinou v Rakousku, i když se tu stávali stále významnější mocí hospodářskou, nemohli se z tohoto postavení politicky na žádný způsob vymknout.

A pocitově, psychologicky to bylo ještě složitější: …. Češi se vnímali jako kapka v tomto velkém německém moři, na němž se malá česká loďka ustavičně cítila ohroženou (a většinou se tak dodnes vnímají - pozn. aut). Němci v Čechách a na Moravě těžce nesli českou převahu početní, … , cítili se českou většinou zatlačováni a vnímali tento vývoj jako újmu a ohrožení… měli v sobě pocit nejistoty a obav z další budoucnosti. Obě strany se tak jedna druhé obávaly a tento strach každou z nich zneklidňoval, frustroval... Z tohoto…, zároveň reálného a zároveň falešného, vyrůstaly i nepřiměřené reakce, … , hluboká nedůvěra a odcizení… Únikem z této pokřivené perspektivy … bylo i úsilí, s nímž každá z obou stran hledala vnější spojence, Němci nejprve v Rakousku a mezi svými rakouskými soukmenovci, později v Německu a u Němců říšských, Češi zase ve Francii a v Rusku. Tím vzájemný poměr překročil přirozený a přiměřený rámec českých zemí a internacionalizoval se. Česká otázka… se měnila v otázku mezinárodní, …, což se poprvé stalo skutkem za I. světové války a podruhé v ještě větších rozměrech za II. světové války, kdy se právě vztahy mezi Čechy a Němci v českých zemí staly jednou z jejích roznětek.

.. svérázný a plodný kulturní profil těchto (sudetských) Němců v nemalé míře profitoval z toho, co P. Eisner, nazval „contagio slavica“ (nákaza slovanstvím), obohacení sudetských Němců staletým permanentním stykem s česko-slovanským živlem. U Čechů byla plodnost tohoto soužití rovněž zcela zjevná… Češi byli vlastně jediní z malých středoevropských národů, nepočítají-li se Rakušané, jimž se … podařilo zachytit vlnu německého vzestupu 19. stol. … Ve stínu tohoto prvního německého zázraku vytvořil se jakýsi malý národní zázrak český. Z národa, … který neměl ani vlastní národní šlechtu, ani dynastii, který byl chudý i kulturně, vyrostla na přelomu století moderní, dynamická a rychle se rozvíjející společnost, která začala Němce rychle dohánět; ve střední Evropě byli Češi jediní, kteří se … začali německé úrovni vyrovnávat. Tento vzestup se dál samozřejmě v soutěži a napětí s Němci, ale také v součinnosti s nimi; v té době bylo Německo vlastně modelem a předobrazem českých ctižádostí … V soupeření a v soužití s Němci, místními, rakouskými i říšskými, stali se Češi národem západního typu, slušně industrializovanou společností, která v německém prostředí načerpala i mnohé inspirace pro svou politickou kulturu.“

Rozdíly tohoto druhu a vývojové arytmie obou národů, podle českého básníka a germanisty Otokara Fischera „do sebe vrostlých, v sobě zahryzlých“, nemění nic anebo jen velmi málo na tom, co musí každá poctivá historie vzájemných vztahů zaznamenat… až zarážející vzájemná podobnost. Sudetští Němci, je-li tu na místě pojem, který vešel v užívání až po I. světové válce, byli Čechům po stránce sociální, kulturní i politické mnohem bližší než ostatním Němcům, rozhodně víc než Němcům tyrolským nebo alpským, o vzdálených Němcích říšských ani nemluvě. Ale totéž, ovšem v opačném smyslu, můžeme říci o Češích: i oni byli (a stále ještě asi jsou) Němcům neobyčejně blízcí, určitě bližší než všem ostatním Slovanům, možná i tak blízkým a příbuzným Slovákům. Češi byli stejně průmysloví a stejným způsobem průmysloví jako Němci čeští, měli podobnou kulturu jako oni a měli dokonce až do nejmenších podrobností i podobnou strukturu politickou. Struktura českých stran za Rakouska a za I. republiky byla stejná jako struktura stran sudetoněmeckých a rovněž celá ta pověstná a nesmírně aktivní síť spolková a samosprávní se podobala jako vejce vejci sudetoněmecké. Když byl Schulverein, byla česká Matice školská, měli-li Němci svá Kasina, měli Češi české Besedy (český Sokol je obdoba německých tělovýchovných spolků turnerských (Turnerschaft) atd.)

Reklama

Celým svým profilem, celou svou strukturou i psychikou byly si obě často znesvářené strany nesmírně blízké, neřku-li příbuzné. To samozřejmě klade otázku, zda to nebylo právě toto těsné příbuzenství, které bylo zdrojem neustálých konfliktů a sporů - v životě tomu často bývá, že se ti nejbližší mají nejméně rádi.“ (konec citace)

Podobný názor ovšem najdeme i u jiných seriozních německy mluvících autorů jako třeba u Alfreda Payrleitnera v knize „Rakušané a Češi, svárlivé příbuzenství“, který však ukazuje na vzájemnou provázanost Čechů a Moravanů s Rakušany.

V praxi místní poválečný a meziválečný konflikt mezi českými a moravskými Němci a Čechoslováky proběhl až do nástupu nacismu - podíváme-li se na události v Německu, Rakousku a Maďarsku, zmítanými povstáními, vraždami, ozbrojenými konflikty atd. - neuvěřitelně klidně.

Jak tuto dobu popisuje druhá strana? Podívejte se na stránky Sudeten.de, kde naleznete kompletní text v němčině:

Vojenská okupace Sudet (listopad 1918-leden 1919) [zkrácený český překlad]:

Po vyhlášení Československé republiky 28. října 1918 vyzvalo sdružení sudetských Němců, k obhajování zásady „sebeurčení národů“(pro české a moravské Němce) a převést své domácí oblasti Deutschböhmen do Rakouska a později v redukovaném stavu (po odmítnutí Rakouskem) vyjádřilo svoji touhu spojit se s Německou říší. V závislosti na rozhodnutí vítězných mocností, zejména prohlášení prezidenta USA Woodrowa Wilsona přihlásit se k sebeurčení sudetských Němců, což přispělo k malému odporu proti okupaci své země ze strany české armády (31. 10. 1918 - 01. 28. 1919).

Toto je spíše tzv. zbožná lež, protože skutečnost byla jiná. Ve Vídni vyhlásili 21. října rakousko-němečtí poslanci Říšské rady, kteří pochopili nevyhnutelnost rozpadu Rakouska-Uherska a snažili se zachránit pro národní zájmy, co se dalo, vznik státu „Deutschösterreich“. Dne 24. října vytvořili „zemské národní shromáždění“ a byl ustaven dvanáctičlenný výbor, který byl pověřen provedením všech potřebných kroků včetně vytvoření oblasti Deutschböhmen, která měla být přímou součástí nového Rakouska. Heslem se stalo: „Ani jeden Němec do českého státu.


Walensteinhaus 1918, dnes museum

Stanovisko sudetoněmeckých nacionalistů k předpokládanému vzniku československého státu bylo jasně vyjádřeno v chebském novinovém článku v Egerer Zeitung 26. října 1918:

Nikdy se Deutschböhmen (území dnes označované jako Sudety) neskloní před dvouocasým lvem a nikdy neuzná lva jako zvíře svého štítu. Jen přes naše mrtvoly povede cesta Čechů na německé území. … Až města Deutschböhmen budou zničena a až Deutschböhmen bude existovat pouze na hřbitovech, pak teprve budou Češi moci slavit svůj triumfální průvod skrze Deutschböhmen. … Jen za cenu občanské války se Češi zmocní Deutschböhmen a jak doufáme, i kvůli tomu se o to nepokusí. “ (NIE UND NIMMER“. Chebský podzim roku 1918 – autor Vilém Knoll, Fakulta právnická, ZU Plzeň).

Je zajímavé, že od počátku přesto mnozí chebští představitelé s variantou vojenského zásahu z československé strany ve skutečnosti příliš nepočítali. Cheb má v českém království z hlediska Němců výjimečné postavení.. Roku 1146 připadlo původně Slovany obydlené Chebsko císaři Fridrichu I. Barbarossovi, který zde kolem roku 1180 nechal postavit hrad. V lednu 1285 se v Chebu konala svatba českého krále Václava II. s dcerou římského krále Rudolfa I. Jitkou (Chebsko bylo její věno), poté Cheb patřil střídavě k Čechám a Německu. Roku 1322 ho Ludvík IV. Bavor se souhlasem chebských dal v zástavu českému králi Janu Lucemburskému. Městu byla přislíbena nezávislost vůči království, pozbylo však statut svobodného říšského města. Mělo však zvláštní postavení – autonomii – v rámci českého království. Obdobné tomu bylo i u Ašska. Ovšem jejich nároky byly v roce 1918 dávno právně neplatné, protože již 1723 bylo „Českou královskou komorou“ jakožto výkonného orgánu habsburské monarchie, městu sděleno, že je jako propadlá zástava (Bavorsko dluh nikdy nezaplatilo) nadále považováno za plnoprávnou součást Koruny české. Že se nejedná o žádné abstraktní a vzdálené otázky, o tom svědčí i dnešní soudní spor o tzv. „chebské lesy“ ležící na území Německa, o které se vede spor již od roku 1945 a intenzivně od roku 1989.

Článek v chebských novinách Egerer Zeitung pokračoval:

Nemusíme se tolik obávat biče jako spíše cukru. Češi jsou příliš chytří na to, aby se o cokoli pokusili silou, v tom mají výhodu a tím se odlišují od nás, Němců. My se velmi obáváme, že proti nám použijí metodu, která byla použita proti nim a přinesla úspěch. Českým bajonetům se vysmíváme, nebezpečí ale spočívá v tom, že nám Češi poskytnou plné pytle obilí, nebezpečný je český chléb a český cukr.

Sudetští Němci jsou dosud stále plni vzpomínek k Heimat, ale také mnozí z nich plni nenávisti k Čechům. Někdy vzpomínají, jako na výstavě „Lidová zbožnost v jižních Čechách“ pořádané „Domem německého východu“ (sic!, v tomto pojetí jsou Čechy německým východem!), jako na ztracenou domovinu, jindy využívají k protičeské propagaci bezcharakternosti některých našinců a neznalosti reálií mnoha dnešních Němců. Například jako u propagace blasfemického a nepříliš skrytě rasistického protičeského a pronacistického filmu „Habermannův mlýn“, k jehož natočení se propůjčila řada českých umělců. Pravdou je, že za protektorátu se čeští filmaři i herci většinou zachovali slušněji a netočili ani pod nacistickým nátlakem, až snad na jednu výjimku, tak brutálně protičeské filmy.

Doufám, že trocha historický faktů čtenáře příliš neunavila. Česko-německá historička E. Hahnová řekla na loňské konferenci v Ústí nad Labem, že „zatímco v Česku jsou překládány a čteny běžně německé knihy a popularizovány německé vzpomínky, v německé veřejnosti se téměř nesetkáte s českými hlasy. Samozřejmě, že existuje skupina v Německu oblíbených českých autorů jako Petr Pithart, Jiří Gruša, Jiří Pešek, Alena Míšková, Bohumil Doležal či Lída Rakušanová, ale z jejich textů se němečtí čtenáři nedozvídají více, než co si sami osobně stejně již myslí. Co tam chybí, jsou texty, které by německé veřejnosti vysvětlovaly, co tam známo není či nač je pohlíženo s neporozuměním, třeba v čem se liší běžné obrazy českých dějin na obou stranách česko-německých hranic nebo proč vlastně čeští kritici landsmanšaftu tuto organizaci kritizují.

Ovšem aby ani čeští čtenáři nebyli zpětně krmeni v našem tisku jen do češtiny přežvýkanou propagandou a sudetoněmeckým výkladem historie, myslím, že tyhle informace je potřeba zveřejňovat a že budou pro mnohé užitečné.

Souhlasím s tím, co řekla na závěr konference paní Hahnová:

Mě rozesmutní daleko více než banda neonacistů historik, student či učitel, kterému dodnes není jasno, jaký byl rozdíl mezi Hitlererm, Stalinem, Churchillem a Benešem.

No a takoví „odborníci“ se najdou mezi mnoha našimi (pseudo) „umělci“ a politickými komentátory. Aby však bylo poučených co nejvíce mezi čtenáři valka.cz,  k tomu doufám přispějí tyto „suché informace.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více