Ďábel v líbezné krajině 3

Autor: Václav Vlk st. 🕔︎︎ 👁︎ 15.619

Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by dokázal vidět své chyby a sám před sebou se z nich obvinit.
Konfucius

Než se vydáme po konkrétních stopách osudů jedné skupiny Čechů zavražděných před 70 lety, podívejme se, co vlastně byl a jak vypadal Mauthausen, a lépe se pak ve vyprávění vyznáme:

Reklama


1 zeď nářků
2 takzvaná prádelna
3 vnitřní vězeňský blok, pod ním jsou kremační pece, pitevna
4 takzvaný bunkr, kde se popravovalo a kde je plynová komora
6 lom
7 mauthausenské schody smrti
8 místo shazování vězňů ze skály

Doby slávy a vítězství

Němečtí a německy mluvící rakouští vojáci jak za první, tak za druhé světové války, se vášnivě rádi fotografovali. A to nepochopitelně i na místě svých nejhorších zločinů či rovnou při jejich páchání. Nejinak tomu bylo v Mauthausenu. Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen patřil k největším komplexům pracovních táborů v Němci ovládané Evropě. Smrt zde nalezlo nejméně 120 000 vězňů.


Zleva Himmler, Ziereis, Kaltenbrunner

Na obrázku jsou zachyceny nacistické špičky na návštěvě v Mauthausenu, kde velitel tábora Ziereis, povýšený za své „mimořádné“ úspěchy v „práci“ velitele tábora Mauthausen na pozici SS-Standartenführer (plukovník) ukazuje své „úspěchy“ a plány v Mauthausenu Himmlerovi při inspekční návštěvě. Heinrich Himmler byl v době návštěvy KTM dvaačtyřicetiletý říšský vůdce SS, šéf gestapa, velitel zbraní SS, říšský ministr vnitra a organizátor hromadného vyvražďování Židů (holocaustu) a nepřátel Třetí říše.

Je neuvěřitelné, jak si byli tito lidé jisti svým právem vraždit jiné ve jménu nacionálního socialismu a jak se tím v dobách úspěchů chlubili. A jak ani nepomysleli na následky svých činů.

Reklama


Štábní důstojníci v KT Mauthausen

Na obrázku č. 3 je společná fotografie vedoucích důstojníků SS v Mauthausenu. Podívejte se do tváří masových bestiálních vrahů. Vypadají tak normálně, tak vesele…

Na fotografii je třetím mužem zleva Franz Ziereis, velitel Mauthausenu, zvaný také „dětská tvář“ anebo „kamenná tvář“. Při výslechu po dopadení v květnu 1945 se přiznal, že osobně či aktivním rozhodnutím zabil asi 4000 vězňů, například příkazem přeřadit je do trestní skupiny, kde nepřežil žádný vězeň.

Dalším patologickým vrahem byl velitel SS-Hauptsturmführer (kapitán) Bachmayer, Schutzhaftlagerführer, tedy velitel stráží v Mauthausenu a Ebensee. Bavil se tím, že nechával vězně umírat hlady. Také se účastnil „honů“ na lidi a byly to právě jeho dogy, které několikrát roztrhaly vězně zaživa. 8. 5. 1945 spáchal sebevraždu.

Druhý ve velení v Mauthausenu byl Hauptsturmführer Xavier Strauss, vrchní velitel vojenské posádky a správce tábora, odsouzený k doživotí. Další nejvyšší úředníci v táboře byli Hauptsturmführer Zoller a Obersturmführer Adolf Zutter. Oba, Zoller a Zutter, byli po válce odsouzeni americkým vojenským soudem a pověšeni.

Na fotografii zcela vlevo je Hauptsturmführer Erich Wasicky. Lékař-chemik, člen SS, který měl na starosti „zplynování vězňů“. Vybíral osobně oběti pro smrt v plynové komoře, například pro tzv. zdravotní neschopnost a podobně. Přesný počet jeho obětí není znám, bylo ale dokázáno, že zavraždil více než 3100 vězňů v Hartheimu, v zařízení označovaném a fungujícím dodnes jako instituce pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením, který spadal do jeho pravomoci. V roce 1939 byl zámek Hartheim vybrán jako jedno ze šesti center euthanasie – vraždění duševně a fyzicky „méněcenných“ (Němců a Rakušanů) v Říši. Mezi květnem 1940 a prosince 1944, bylo oficielně asi 18 000 lidí fyzicky a mentálně postižených zabito na zámku Hartheim zplynováním či smrtící injekcí v rámci T-4 programu. Ve skutečnosti se odhaduje, že počet zavražděných byl nejméně o řád vyšší. V zámečku Hartheim přeměněném na likvidační tábor bylo údajně podle výpovědi zajatého velitele KT Mauthausen Ziereise zavražděn až jeden milion duševně chorých a „nenapravitelných“, což někteří považují za přehnané.

Wasicky zavedl používání Cyklonu B a provozování plynových komor v Mauthausenu a Hartheimu. Po skončení druhé světové války byl Wasicky odsouzen za organizování mnohonásobných vražd a dne 28. května 1947 oběšen ve věznici Landsberg. Wasicky byl nadaný a vzdělaný člověk, navíc talentovaný umělec, stejně jako mnoho z obviněných mužů SS z vedení KT Mauthausen, jak bylo zjištěno u amerického vojenského soudu.

Muž po pravé straně Ziereise je Sturmbannführer Eduard Krebsbach, který získal doktorát z medicíny na univerzitě v Bonnu. Do roku 1943 sloužil jako SS Sturmbannführer (Major) a Standortarzt (vrchní lékař) SS a policie v Linci, Steyeru a v KL Mauthausen-Gusen. Zde bychom se měli trochu zastavit nejen nad tím, co dělali nacisté jako Krebsbach, Mengele, Zeireis, ale i další nacističtí lékaři a vědci.

Nic na světě nevzniká „jen tak samo od sebe“. Lékař Krebsbach zahájil praxi masových poprav vězňů smrtící injekcí (Spritzen) fenolu přímo do srdce. Zavraždil anebo osobně dohlížel na zavraždění nejméně 900 vězňů, za což si vysloužil přezdívku „Dr. Spritzbach“. Smrtelné srdce injekce podával i po vyhazovu z Mauthausenu v táboře Gusen dvakrát týdně až do dubna 1945. Zúčastnil se i nelidských, takzvaně lékařských pokusů na vězních.

Vše začalo nevinně Darwinovou knihou z roku 1859 „O původu druhů (přírodním výběrem)“ s podtitulem „Zachování prospěšných plemen v boji o život“. Vznikla nová „moderní věda“ eugenika - cílevědomé šlechtění lidského genofondu. V nacistickém provedení navazovala na práce anglických a posléze německých vědců, jako byli Alfred Ploetz, který vymyslel výraz „rasová hygiena“ teoreticky odůvodňující sterilizaci a vraždění „méněcenných jedinců a celých ras“. Hlavním inspirátorem byl Fritz Lenz z univerzity v Mnichově, jenž byl od roku 1923 prvním německým profesorem rasové hygieny. Spolu s genetikem Erwinem Bauerem a antropologem Eugenem Fischerem sepsali učebnici o rasových otázkách „Nástin genetiky člověka a rasové hygieny“ (vyšla v roce 1921).

Velkým obdivovatelem Fritze Lenze byl Adolf Hitler. Utkvělá Hitlerova myšlenka v Mein Kampf o podřadnosti židů a Slovanů a jejich eliminaci nevznikla tedy v chorém mozku šílence, ale na základě „vědeckých studií“.

V Německu patřila nejvýrazněji do ideové platformy tzv. „zeleného křídla NSDAP“ inspirovaného německým nacionalistickým politikem Waltherem Darrém, který vedl nacistickou „vollkisch“ „zemědělskou politiku“. Včetně prosazování „ekologického zemědělství“, tzv. „lebensgesetzliche Landbauzweise“, podporovaného Himmlerem a pěstujícího zemědělské produkty pro jednotky SS. Existují hodnověrná svědectví, že právě milovník a propagátor „čisté přírody“ a ekologie Darré přesvědčil Hitlera a Himmlera o nutnosti nejen „odstranit z veřejného života“, jak bylo původně v plánu, ale rovnou vyhubit židy a Slovany. Do té doby nacisté váhali, jak s židy a Slovany naložit po vítězné válce. Darré byl ideovým guru ekologického hnutí, které za pomoci Todta a Seiferta prosadilo Reichsnaturschutzesetzt z roku 1935. Podle fanatických ekologistů jde dodnes o „nejlepší ekologický zákona na světě“. Měl však strašlivé následky.

Reklama

Na jeho základě byla zakázána tzv. vivisekce zvířat a vědecké pokusy na nich, což přežívá v ekologickém hnutí a v předpisech EU dodnes. Ovšem na základě tohoto zákona bylo rozhodnuto vedením NSDAP a Hitlerem a Goeringem, že pro účely „vědeckých pokusů“ budou využíváni lidé, částečně lidé duševně a tělesně nemocní, ale hlavně příslušníci „podnárodů“. Tedy Židů, cikánů a Slovanů. Na základě tohoto zákona a norimberských rasových zákonů pak byly zavedeny „vědecké“ pokusy na lidech v koncentračních táborech (např. Dr. Mengele), kterých se zúčastnily a „vědecky“ je vedly mnohé význačné vědecké kapacity z vídeňské university a hlavně z německého Ústavu císaře Viléma. Po válce přejmenovaného na „Ústav pro evoluční antropologii Maxe Plancka“.

Krebsbachova kariéra vyšinutého sociopata skončila v Mauthausenu náhle (praxe jím zavedená však nikoli), když na dovolené dne 22. května 1943 zastřelil Josefa Breitenfellnera, německého vojáka, za „rušení nočního klidu“. Krebsbach byl degradován a převeden do koncentračního tábora Warwara, kde ovšem dále vedl „selekci“ vězňů a předsedal likvidaci tábora v srpnu 1944, čili vraždil dále. Krebsbach byl obžalován americkým vojenským tribunálem. O něm a podobných německých nacionálních socialistech, lidech s universitním vzděláním, si nejlépe uděláme obrázek výtahem z jeho výslechu u vojenského soudu v Dachau:

Kniha Hans Maršálek, „Die Geschichte des Konzentrationslagers Mauthausen“, str. 174.:

Krebsbach: Když jsem začal pracovat (v KT Mauthausen), byl jsem postaven do čela úřadu III D. Smyslem práce bylo zabít určené osoby nebo zabít všechny ty, kteří nebyli schopni pracovat, a nevyléčitelně nemocné.

Žalobce: A jak jste prováděli tento příkaz?

Krebsbach: Nevyléčitelně nemocní vězni, kteří byli naprosto neschopni práce, byli obecně zplynováni... Někteří byli také zabiti benzenovou injekcí.

Žalobce: Víte, kolik k osob bylo zabito tímto způsobem ve vaší přítomnosti?

Krebsbach: (žádná odpověď)

Žalobce: Dostali jste rozkaz zabít ty osoby nevhodné k životu?

Krebsbach: Dostal jsem rozkaz, abych zabil ty osoby, o kterých jsem byl toho názoru, že by byly zátěží pro stát.

Žalobce: To vás nenapadlo, že to byly lidské bytosti, lidé, kteří měli tu smůlu být vězni nebo kteří byli jen zanedbaní? (Jde o osoby duševně anebo tělesně postižené hlavně na zámku Weirtheim)

Krebsbach: Ne, lidé i zvířata jsou stejní. Zvířata, která se narodí deformovaná nebo neschopná života, je nutno zabít při narození. To by mělo být prováděno z humánních důvodů s lidmi stejně. Tím by se zabránilo velkému množství bídy a neštěstí. (Všimněte si, že tyto eugenické názory jsou dodnes „mezi lidem“ obecně rozšířeny).

Žalobce: To je váš názor. Svět s vámi nesouhlasí. To vás nikdy nenapadlo, že zabití člověka je hrozný zločin?

Krebsbach: Ne, každý stát je oprávněn se bránit proti asociálním osobám včetně těch nevhodných k životu.

Žalobce: Jinými slovy, nikdy vás nenapadlo, že to, co jste dělali, bylo zločinem?

Krebsbach: Ne, prováděl jsem svou práci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, protože jsem musel.

Soudem byl pak shledán vinným z účasti na společném plánu s cílem spáchat válečné zločiny a oběšen v roce 1947 na Landsberg am Lech v Bavorsku. Strašlivé je to, že tyto myšlenky dle německého časopisu Stern považuje dodnes cca 30 % Němců za správné, stejně jako mnoho tzv. moderních intelektuálů.

Každou věc či vědecký objev či směr lze zneužít. Nacisté využili eugeniku k vytvoření rasistické teorie vraždění nepohodlných. Ale tímto fenoménem, eugenikou jako sociálně-filosofickým směrem zaměřeným na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka, se zabývalo mnoho vědců na celém světě. Také ve skupině odbojářů pomáhajících při atentátu na Heydricha byli popravení manželé Bergauerovi, vědečtí stoupenci eugenistického hnutí.

BERGAUER VLADIMÍR
Datum narození: 18. 9. 1898 v Písku
Popraven: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 14:02 hod.
Věk: 50 let
Povolání: docent obecné biologie na lékařské fakultě University Karlovy
Vyznání: Církev římskokatolická
Členství ve společenských organizacích: Zajímal se o eugeniku - tzv. šlechtění lidské rasy. MUDr. Vladimír Bergauer vedl ve třicátých letech Eugenickou společnost v Praze a společně se svým kolegou Vladislavem Růžičkou vydal roce 1936 odbornou monografii s názvem Obecná biologie.
Rodinný stav: ženatý s Markétou Bergauerovou, rozenou Kňourkovou
Bydliště: Praha-Vinohrady, Italská ulice číslo 7
Zapojen do odboje: spolu s manželkou Markétou Bergauerovou ukrýval anglického letce mjr. Ronalda Littledaleho uprchlého ze zajateckého tábora. Do ukrývání britského vojáka byla zapojena jeho manželka Markéta, Zdeňka Paková, její sestra Jiřina, manželé Marie a Emil Brunclíkovi a Gertruda Šašková. Mjr. Littledale byl na výše uvedených adresách ukrýván od začátku ledna 1942 do 15. května 1942. Zatčen: 30. 6. 1942
Pobyt v káznicích: z policejní vazby v Praze deportován do Malé pevnosti Terezín a odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen
Pozůstalí: nezjištěno

BERGAUEROVÁ Markéta Ing., rozená Kňourková
Datum narození: 6. 2. 1904 v Olomouci
Popravena: v Mauthausenu 24. 10. 1942 v 10: 26 hod.
Věk: 38 let
Povolání: úřednice u Stavebního družstva obrodného hnutí čsl. studentstva
Vyznání: Církev římskokatolická
Rodinný stav: vdaná za MUDr. Vladimíra Bergauera,
Bydliště: Praha-Vinohrady, Italská ulice číslo 7
Zapojena do odboje: společně s manželem ukrývala anglického letce mjr. Ronalda Littledaleho uprchlého ze zajateckého tábora. Zatčena: 30. 6. 1942
Odsouzena: nezjištěno
Pobyt v káznicích: z policejní vazby v Praze, Bartolomějské ulici deportována do Malé pevnosti Terezín, odtud na popravu do koncentračního tábora Mauthausen

Ale řekněme si něco o tom, že i v tomto pekle mohli pracovat a přežít žít lidé. Nejlépe jej můžeme ilustrovat na části osudů ThDr. Štěpána Marii kardinála Trochty, nejprve vězně Malé pevnosti Terezín a v Mauthausenu. Při jeho zatýkání byly v sídle salesiánů v Praze Kobylisích nalezeny výtisky ilegálního časopisu V boj, na jehož vydávání se podílel i autorův otec.


Kardinál Trochta jako mladý kněz

Domnívám se (vypravuje kardinál Trochta), „že jsem odcházel z Terezína (vězněn byl v tzv. Malé pevnosti, což bylo vězení gestapa) do Mauthausenu ke konci září 1942. Přesné datum neznám, ani se nepamatuji na kolegy, kteří jeli se mnou. Vím, že jsme byli vyvoláni (v Malé pevnosti Terezín) před strážnici, kde vládl Neubauer (SS-Scharführer, nar. 1910 – popraven v ČSR 1948), a bylo nám nařízeno, abychom se na dvoře svlékli donaha. S ním vyšel plukovník Hron a jeden písař, který vyvolával naše jména“. … „Měl jsem v kapse růženec a nějakou medailku Panny Marie. Snažil jsem se to ukrýt při svlékání do dlaně. Neubauer mne však uhodil po ruce a vyzval mne, abych mu ukázal, co skrývám. Růženec vypadl na zem. Neubauer na něj asi dvakrát šlápl botami a odkopl ho dozadu.

Domnívám se, že ze všech terezínských vězňů tehdy transportovaných jsem dojel do Mauthausenu sám. Cestou ovšem přistoupil k nám do vagonu značný počet vězňů tam přepravovaných odjinud. Byli to vězni, kteří si odpykávali své tresty ve věznici – převážně Židé z českého prostředí – a namísto na svobodu putovali do tohoto vyhlazovacího tábora. Jednoho jsme z mauthausenského nádraží donesli do lágru již mrtvého a dva odvedli na smrt již při nástupní prohlídce, poněvadž už byli tak slabí, že se již dle úsudku blokáčů (blockführer) nehodili k žádné práci“. (Blockführer byl člen SS, specifická hodnost pro Totenkopfverbande. SS-Blockführer měl na starosti denní nástupy vězňů, přepočítávání na Appelpaltzu, dohled nad každodenní prací a dozoroval příděly pro vězně. Pozici Blockführera obvykle vykonával voják SS v hodnosti Unterscharführer nebo Scharführer (praporčická hodnost.)

Když se vězeň Trochta druhý den ráno probudil v novém domově a viděl elektrickým proudem spálená a zohavená těla sebevrahů na venkovním oplocení tábora, pomodlil se v duchu za duše zemřelých a s úplnou odevzdaností do vůle Boží šel do kamenolomu. Teprve ponenáhlu si uvědomoval celou hrůzu nové situace. Nacházel se v táboře, ve kterém každým dnem musel být usmrcen určitý počet lidí. Každý den ráno přišli esesmani, vyvolali několik vězňů a ti se už nikdy nevrátili.


Zmrzlý Žid ve sněhu

Práce v kamenolomu byla těžká, mnohem těžší než v Terezíně. I jídlo bylo horší. Ustavičný hlad, zima, stálé nervové vypětí, nelidská dřina v kamenolomu, to vše pomáhalo slabého lidského tvora zlikvidovat.

Počátkem léta roku 1943 se některému z velitelů tábora jevila jeho vyhublá postava zralá pro krematorium. Jednoho rána bylo při nástupu vyvoláno sedm Židů a k nim katolický kněz Trochta. Takový „nacistický“ žertík. Židé a katolický farář dohromady při ponižující práci.

Měli vyprazdňovat kádě táborových záchodů. Byli rozděleni do dvou čtveřic a každá z nich vynášela na tyčích přeplněnou káď. Ty pak nakládali na vůz, který museli odtáhnout až k místu vylévání. Cesta, kudy jeli, nebyla asfaltovaná a sypký terén ujížděl pod nohama. Kola vozu nezabírala a všichni byli při strkání vozu politi obsahem kádí. Doprovázející esesák zařval na Trochtu: „Žide, tlačit! “ Ten, protože neměl žlutou židovskou hvězdu, nepočítal s tím, že to platí jemu, ale vtom – prásk! Ucítil bolest v ruce. Skočil a chytil se kola vozu. Následovala další rána a nová bolest. Tentokrát v noze. Esesman po něm střílel…Rychle se svalil se na zem a zůstal nehybně ležet. Esesmana zakřičel: „Hoďte ho na káru!“ Postřelený Trochta cestou omdlel. Když se probral, zjistil, že leží na vozíku mrtvol.


Mrtví, Gusen-Mauthausen

V blízkosti krematoria rychle utrhl kus nohavice jednomu nebožtíkovi, ovázal si zakrvácenou nohu a doplížil se do blízké ošetřovny. Tam byl zrovna jihoslovanský lékař. „Jsem katolický kněz, mám úraz, pomozte mi.“ Lékař mu vyoperoval střely, poskytl nutné ošetření a tak Trochtovi zachránil život.

Byl zemřen,“ tak zněl mezi vězni tábora překlad úředního ověření smrti u čísla 12791. Trochta neexistoval. Další, německý kněz právě sloužil na vrátnici a zapisoval jména příchozích z nových transportů. A tak jej zapsal znovu pod jiným číslem. ¨

Zanedlouho poté tlačil Trochta vůz a najednou jej uviděl esesman, který ho postřelil.. Pouze procedil mezi zuby: „Ty, pojď sem.“ Odvedl jej od skupiny a poručil mu připravit v široké bečce chlorové (pro mladší: velice žíravé) vápno, které sloužilo k dezinfekci. Jakmile se Trochta trochu sehnul, udeřil jej lopatou do zad a shodil ho do vápna. Přitom mu nohou přišlápl krk, aby ho tam utopil. Když už se Trochta dusil, chtěl se v sebezáchraně ještě jednou nadechnout vzduchu. Nečekaně se otočil a prudce trhnul hlavou. Esesmanovi přitom uklouzla noha a sám spadl do kádě. Namočený dozorce zuřil. Popadl lopatu a mlátil Trochtu hlava nehlava. A byl by jej možná i utloukl. Náhle se spustil alarm, protože někdo utekl z lágru. Dozorce musel plnit svou povinnost a honit uprchlíky.

Trochta opět utekl na ošetřovnu: potlučený, pořezaný od lopaty, na noze se obnovilo zranění Ujal se ho český lékař – vězeň MUDr. Podlaha – a zařídil věci tak, aby tam mohl zůstat dost dlouhou dobu. Prospělo mu to. Když tam přišel, vážil 46 kg. Když odcházel, měl šanci na přežití.

Nakonec biskup Trochta nacisty přežil. Nepřežil však bolševiky. V letech 1950–1960 byl nejprve internován, později odsouzen ve vykonstruovaném procesu a vězněn v nejtěžších komunistických žalářích. Poté byl opět internován, až v roce 1968 začal znovu spravovat diecézi. Zemřel na mozkovou mrtvici v roce 1974, doslova „uřván k smrti“ krajským církevním tajemníkem. V roce 1969 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem „in pectore“ (ten, komu papež udělil hodnost kardinála tajně).


Kardinál Duka v Mauthausenu

V den sedmdesátého výročí popravy hlavní skupiny pomocníků parašutistů s námi byl na návštěvě také dnešní kardinál Dominik Duka a skupina dalších kněží různých církví. Aby „složili svědectví“ a sloužili ekumenickou mši...

V duchu se můžeme vrátit o sedmdesát let nazpět. V noci na sobotu 24. října 1942 přijel do Mauthausenu Sonderzug z protektorátu. Ženy byly na nádraží naloženy do autobusů a odvezeny do koncentráku. Muži museli jít pěšky a po svém příchodu už pravděpodobně ženy neviděli.

Co se přesně dělo toho večera a v noci s ženami, není přesně známo. Vězni, kteří v té době už v KTM byli, byli separováni a bylo jim zabráněno se s tímto transportem setkat. Víme, že ženy byly nejprve nahnány do „sprch“, kde byly svlečeny a nahnány pod ledovou vodu, při tom brutálně zbity a mnohé i znásilněny. Kde strávily ženy noc, není přesně známo. Pravděpodobně někde v podzemí pod vnitřním vězením v koncentráku a v blízkosti kremačních pecí, jejichž komíny jsou vidět na obrázku z hlavní cesty mezi lágrovými baráky vpravo, kudy jsme procházeli ve stopách statečných odbojářů i všech vězňů.


Mauthausen, hlavní cesta

Muži byli, jak již čtenáři ví, krátce po ženách taktéž nahnáni do „sprch“, zbiti a nazí vyhnáni ven ke zdi, kde byli ponecháni v dešti a sněžení až do rána. Nikdo z nich nevěděl, že byli již předem ve dnech 29. září a 5. října 1942 odsouzeni v tajných soudech k smrti. S tím, že i tyto popravy musí být tajné, mimo protektorát a nebude o nich ani zmínka v tisku či mediích. Proto byl vybrán Mauthausen.

Vše bylo pečlivě připraveno. S německou důkladností. Exekuce má proběhnout tajně. O zlikvidování „parašutistů“ se zajímají nejvyšší hitlerovští pohlaváři, zvláště Heinrich Himmler a také K. H. Frank, jak dosvědčuje německý historik Detlef Brandes v knize „Češi pod německým protektorátem“. Byli totiž nejen atentátem překvapeni, ale také v neřešitelné situaci. Na jedné straně „deutsche Volk“, jehož stanoviska vyjádřilo třeba hlášení stranické skupiny NSDAP (viz „oběžník“ stranické kanceláře R. 28/42 z 8. 6. 1942, Verfügungen str. 253) požadoval drakonické potrestání „zlovolných Čechů“:

Rozhořčení německého národa, vyvolané atentátem na zastupující­ho říšského protektora v Čechách a na Moravě, obergruppenführera SS Heydricha, zaměřilo pozornost nejširších německých kruhů na otázku, jak napříš­tě nakládat s Čechy v Protektorátu a zejména s těmi, kteří žijí v ostatních částech říše. Ozvaly se už i hlasy, že po skončené evakuaci Židů by se mělo začít s vysídlováním Čechů.

Na tyto požadavky však přišla z nejvyššího vedení sprcha. „Z führerova pověření upozorňuji na to, že na stranických schůzích nebo dokonce na veřejnosti naprosto nesmí docházet k žádné diskusi o české otázce. Úvahami o tom, jak bude s Čechy naloženo, se stejně tak v žádné formě nebude zabývat ani tisk.“ Nacisté si byli až příliš dobře vědomi potřeby českého průmyslu a českých kvalifikovaných dělníků.

Zahraniční ohlasy byly také neradostné. Jak říká německý historik Detlef Brandes:„ Atentát splnil svůj účel i v tom smyslu, že ze lži usvědčil německou propagandu, která hovořila o spokojenosti českého obyvatelstva v Protektorátě - a zároveň se ukázalo, že nacistické veličiny se ani v týlu nemohou cítit bezpečně“.

K. H. Frank sice přesvědčil Hitlera, že zavraždit jako odplatu 10 000 obyvatel protektorátu je chyba, ale nezabránil Lidicím, po kterých volali hlavně sudetští Němci. Čin však měl, jak se K. H. Frank správně domníval, pro sudetské Němce fatální důsledky. Lidice byly vypáleny a muži zavražděni 10. června 1942. V červenci 1942 upustila britská vláda od požadavku, aby v čs. exilové vládě byli zastoupeni i sudetští Němci – emigranti, sociálně demokratická skupina Wenzela Jaksche, který trval na „sebeurčení“ (až do odtržení) pro sudetské Němce. Po válce se vrátil do (Západního) Německa. Vedl v Hesensku zemský úřad pro vysídlence, uprchlíky a evakuované -1950 až 1953. Od roku 1964 až do konce života byl prezidentem Spolku vyhnaných (Bund der Vertriebenen,od roku 1961 byl také viceprezidentem Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Usilovně pracoval pro o spolek „Heimatvertriebene“ (vyhnaných z domoviny).

Shoda s ukončením stanného práva v protektorátu 3. července 1942 nebude asi úplně náhodná. Dne 5. srpna l942 britská vláda prohlásila Mnichovskou dohodu za neplatnou.

Nacisté museli nadále jakékoliv další drastické represálie vůči čs. odboji alespoň navenek utajit. Proto byla tato hromadná vražda odbojářů pomáhajících parašutistům a vraždy další co nejvíce utajeny. To vysvětluje jinak některé jakoby nepochopitelné děje kolem i samotné postupy a utajení vražd

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více