ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY

Autor: Michaela Bendová 🕔︎︎ 👁︎ 18.570

5. Průběh řezenské cesty

5.1 Hlavní větev

5.1.1 Úsek Folmava – Pasečnice

Pokud chceme uvažovat o stanovení místa, kudy mohla být naše hranice co nejjednodušším způsobem přecházena, musíme si uvědomit, v jaké krajině se nachází. Hraniční oblast s bavorskou stranou Německa se rozkládá v místech Českého lesa. Konkrétně v tomto případě se jedná o Českokubickou vrchovinu, která volně přechází do Jezvinecké vrchoviny (Vejnar a kol. 1984, 10). Ta dosahuje velmi vysokých nadmořských výšek. Maximální hodnoty se mohou být až přibližně 730 m n. m. Proto bylo tehdy velmi důležité, vybrat takové místo přechodu, u kterého by nebylo potřeba překonávat příliš přírodních překážek. Na základě prostudované literatury a map se plně ztotožňuji s průběhem stezky, začínajícím na německé straně, který navrhl historik Eduard Maur (na základě prostudované práce Řezenská cesta a zemské stezky na Domažlicku).

Abych mohla určit možný přechod hranice, bylo nutné začít na území Bavorska. Podle mých poznatků jak z geografického hlediska tak i písemného předpokládám, že jedna z větví vedla z Furth im Waldu severním směrem podél pravé strany velmi důležitého toku Teplá Bystřice k hoře Schafberg. Ta byla zřejmě z východní strany obcházena až k úpatí Ovčího vrchu, který byl překonán stejným způsobem (mapa 1) (Maur 2001, 24 – 25). Zde komunikace pokračovala až k severovýchodní straně vrchu. V místech, kde končí levý přítok řeky Teplé Bystřice, mohla odbočit severovýchodním směrem a vést dál až k dnešní asfaltové silnici. Právě v tomto místě byl při terénním průzkumu nalezen terénní relikt (kód DF01), který by mohl toto tvrzení potvrdit. Bohužel část tohoto úseku je dnes soukromým majetkem, kam není možný přístup. Z těchto důvodů nebylo možné provést průzkum po celé jeho délce. Úvoz má profil ve tvaru U, které má šířku dna přibližně 1 m. Délka stěn dosahuje v některých místech až 5 m.

Reklama

Další možnost, kudy mohla cesta od Ovčího vrchu pokračovat, je po dnešní modré turistické značce přibližně 400 m a pak odbočit na severovýchod. V tomto místě se napojuje na současnou asfaltovou silnici, která vede ke stejné spojnici levobřežního osídlení Dolní Folmavy s pravobřežním, jako první možnost směru. Osobně se však přikláním spíše k první trase cesty, při které není potřeba stoupat tolik do vrchu.

Odtud stezka zřejmě pokračovala až k řece, kterou zde bylo třeba přebrodit. V těchto místech dosahovala nejmenší nadmořské výšky (přibližně 450 m n. m.) v celé této oblasti. Sledování následujícího průběhu v pravobřežní části Dolní Folmavy je dnes velmi obtížné. Krajina byla velmi narušena při výstavbě nejprve císařské silnice a později hraničního přechodu. Proto předpokládám, že se stezka napojila na současnou asfaltovou komunikaci a stoupala dál až k dnešní hlavní silnici, odkud pokračovala přibližně 250 m severním směrem. V tomto místě odbočila na východ, kde dnes vede hlavní silnice směr Folmava – Furth im Wald, odtud směřovala přes lesní porost rovnou na Českou Kubici. Podle II. vojenského mapování soudím, že její další průběh tvořil jakousi jihovýchodní hranici vrchu napravo, která končila přibližně někde v místech mezi parcelami 1382/10 – 1382/8 (k.ú. Česká Kubice). Tady zabočila na východ a pokračovala po současné polní cestě až k železnici, dále po pravé straně rybníka zhruba 70 m stejným směrem. Důkazem, proč stezka mohla vést právě tudy, může být fakt, že celý tento úsek vede přímo po katastrální hranici Starého Spálence a České Kubice.

Právě v tomto místě u osady Spáleneček začíná první část soustavy úvozů, která je ve své horní partii přerušena současnou silnicí. Na její levé straně navazuje další, daleko rozsáhlejší systém reliktů cest. První část je přibližně tvořena třemi paralelně vedoucími úvozy (kódy CK06, CK09 a CK10), jejichž šířka dna se pohybuje přibližně okolo 1,5 m. Jejich průběh je dobře patrný na mapě 2. Ve své spodní části vede každá větev odděleně, přičemž směrem k silnici se začínají sbíhat do tzv. vějíře kolejí. Je zajímavé, že v tomto bodu nejsou úvozy tak hluboké jako ve své spodní části. Zřejmě je to způsobeno dřívějšími úpravami místního terénu pro výstavbu asfaltové silnice. Z časových důvodů byly zaměřeny s GPS přístrojem pouze krajní úvozy a horní partie středového úvozu.

Daleko významnější situace je na levé straně silnice. Zde zcela vpravo se nachází dnešní lesní cesta, která se stále využívá. V těsné blízkosti napravo od ní vede celá soustava úvozů s kódy – CK01 - CK05, CK7 a CK8, jež stejně jako cesta obchází Spálený vrch (668 m n. m.) po jeho východní straně. Právě v těchto místech, kde se terén prudce zvedá, zůstaly tyto relikty velmi dobře zachovány a dají se tak bezpečně identifikovat. Již dříve na ně bylo upozorněno Janem Vrbou, Josefem Šlajsem, Eduardem Maurem, či Zdeňkem Procházkou (Maur 2001, 26; Cibulková 2000, 31. května, 6). Ovšem interpretace se lišila.

Při terénním průzkumu bylo identifikováno přibližně 4 – 5 hlavních linií, které se mezi sebou různě kříží a vytváří tak mnoho vedlejších větví, které po několika metrech zanikají. Z těchto důvodů nebylo možné určit přesný počet. Ovšem tento problém nebyl zásadní. Podstatné bylo určení celého průběhu tohoto systému úvozů (mapa 2). Při deskripci bylo zjištěno, že jednotlivá dna úvozů měla tvar rozevřeného V a jejich šířka se průměrně pohybovala kolem 1,5 m. Koruny úvozů měly dvě podoby. Ve většině případů vrcholy úvozů vytvářely doprovodné valy, které byly vždy společné pro dva sousední. Ale byly zde nalezeny i takové, které přecházely pozvolna do okolního terénu. Jednalo se především o krajní úvozy. Jelikož tato oblast není dnes nijak využívána, byly zde při terénním průzkumu nalezeny zachovalé nemovité památky - dva hraniční kameny, jejichž přesná poloha je zaznamenána v mapě 2. Bohužel nápis nebo znamení na nich nebylo možné identifikovat.

Podle charakteru systému úvozů stezka pokračovala stále stejným směrem okolo vrchu až k místu nazývaného Šnory, které zřejmě pocházelo od slova „šnůry“, což by mohlo znamenat linie neboli úvozy. Předpokládám, že směřovala dál podél hranice lesa až vrcholu s jeskyní Salka (mapa 3), kde byl podle Josefa Šlajse údajně nalezen podobný svazek reliktů cest jako u osady Spáleneček. Odtud směřovaly rovnou směrem k Pasečnici. Autor tento systém popisuje jako rozsáhlé valy a příkopy, které ještě dnes mohou být 3 m hluboké a jsou zhruba 200 m dlouhé. Při pohledu na dnešní ortofotosnímky jsou vidět jednotlivé linie, které vedou přímo od vrchu Salka dolů do údolí. Jeden tento relikt se údajně nachází v úzkém pásu lesa, který se táhne napravo od vrchu Salka (Cibulková 2000, 7. června, 6). Podle map ještě dnes je tento úvoz užíván jako lesní cesta, která vede rovnou do Staré Pasečnice. Autor sám ještě doplňuje informace o tom, že právě zde, kde končí tato stará cesta na poli, bylo nalezeno mnoho podkov nebo jejich fragmentů. V intravilánu samotné vesnice pak byla nalezena ještě bronzová ostruha (Cibulková 2000, 14. června, 6), která by mohla doložit tu velmi známou bitvu „U Brůdku“ konanou v roce 1040 (Cibulková 2000, 14. června, 6).

Kromě zmiňovaných artefaktů se nacházela ve vesnici ještě jedna zajímavá nemovitá památka, a to kaplice benediktinského proboštství sv. Vavřince (Maur 2001, 18). Podle Josefa Šlajse stála v blízkosti domu čp. 43 v poloze „U Kostelíků“, kde byly při stavbě stodoly nalezeny kamenné základy a nedaleko od tohoto místa lidské kosti (Cibulková 2000, 14. června, 6).

Přesné údaje o založení kostela sv. Vavřince sice neznáme, ale víme, že tato sakrální stavba byla přibližně od roku 1245 součástí přímé správy kladrubského kláštera (Nováček 2010, 143). Kromě tohoto kostela se v Pasečnici nacházelo také pasečnické proboštví, o kterém se předpokládá, že bylo založeno před rokem 1370 v období opata Racka II. Ovšem první písemné zprávy se o něm poprvé zmiňují až roku 1393. (Nováček 2010, 158).

5.1.2 Úsek Pasečnice – Stráž – Nevolice - Domažlice

Reklama

Domnívám se, že Pasečnice byla zřejmě jedním z bodů na zkoumané dálkové stezce. Odtud cesta vedla do Nové Pasečnice a pak severovýchodním směrem okolo polností dnešním jménem Nad Fajty. Dále pokračovala přibližně 500 m až k místu mezi vrchem Zadní skála s kótou 600 m n. m. na pravé straně a smrkovým lesem se Strakovským rybníkem, do kterého paralelně přitéká potok Zubřina na levé straně. V tomto úseku stezka stoupala až do 560 m n. m. a následně vedla po terase až k vrcholu Přední skála, který obcházela z jeho západní strany. Odtud pokračovala severovýchodním směrem přímo do osady Stráž (něm. Hochwartl) (mapa 4). Jak samo jméno napovídá, tady zřejmě kdysi existovala instituce, jejímž úkolem mohlo být kontrolování určitého úseku cesty, aby nedocházelo k nekontrolovatelnému přechodu obyvatel přes hranice (Maur 2001, 23). Ovšem zda strážilo právě Řezenskou stezku, je diskutabilní. Pokud tuto funkci zastávala, muselo tak být až do 13. stol., kdy tehdejší hradská soustava začala ztrácet svou pozici a byla nahrazena sítí hradů, jejichž funkcí bylo mimo jiné kontrolovat stezky ve svém okolí (Hoffmann 2009, 454 – 455).

Dalším podkladem pro určení stáří vesnice Stráž je její půdorys a poloha. V mapách II. vojenského mapování je celkem dobře patrné půdorysné schéma této osady, kdy jednotlivé usedlosti byly vystaveny těsně podél cesty. Právě takové schéma, kterému se říká silniční ves, bývá charakteristické pro kolonizovaná osídlení ve vyšších polohách ze 13. století, která jsou zakládána při komunikacích vyššího řádu (Kuna – Tomášek 2004, 254 – 262). Na základě rozmístění usedlostí můžeme pozorovat, že stezka pokračovala severovýchodním nebo východním směrem. Právě tuto vzniklou vidlici společně s půdorysem osady považuje Eduard Maur jako doklad raně středověkého osídlení (Maur 2001, 23). Na Josefské mapě je vidět pouze jedna cesta, která vede rovnou do Domažlic, ale na Františkově mapě jsou již zaznamenány dva směry. První již zmiňovaný a druhý, který směřuje na Nevolice. Severovýchodním směrem pokračuje cesta mezi poli s místními názvy Na Boučku a K Tlumačovu okolo vrchu Veselá hora (580 m n. m.), kde dnes stojí kostel sv. Vavřince, který byl postaven teprve v 17.stol. a fungoval jako poutní místo. Tento úsek mírně stoupá až k místu, kde na levé straně vozovky stojí křížek. Po přibližně 300 m klesání se cesta napojí na silnici vedoucí z Tlumačova do Domažlic. Při terénní prospekci tohoto úseku, zde bylo zaznamenáno pozvolné klesání až k městské části Bezděkovského předměstí, které v opačném směru není žádnou výraznou překážkou.

Jak jsem se již zmínila, ze Stráže vede ještě jeden směr, a to na Nevolici. Podle vlastních poznatků soudím, že dálková stezka mohla pokračovat i touto variantou. Jedním z důvodů je spojení přes Nevolici, kterého mohli využít obyvatelé ze Smolovského hradiště, které se nacházelo na nízké ostrožně v blízkosti dnešní osady Smolov - Spáňov (Bašta – Baštová 1988, 17), konkrétně v poloze na dnešních lesních parcelách č. 594, 595, a 597. V roce 1959 v rámci regionálního průzkumu, zde byl objeven velmi dobře zachovalý val, který na svém hřebeni měřil přibližně 11,3 m. Dále byla nalezena třímetrová plocha, na kterou navazoval prostor se sídlištními objekty, který byl překrytý sutinami z horní části valu (Turek 1967, 445 – 446). Kromě těchto nemovitých a recentních artefaktů, byl nalezen keramický soubor, obsahující typické střepy s horizontálními rýhami a vlnicemi. Na základě výzdoby tohoto hrubozrnnějšího materiálu bylo hradiště datováno do období na konec 10. – 11. století (Turek 1967, 447 – 450; Čujanová – Jílková 1966, 22). Zároveň se nedaleko tohoto hradiště se nacházelo ještě jedno u Bořic, které bylo podle nálezů označeno za starší (Maur 2001, 22). Z tohoto důvodu se domnívám, že jeden směr mohl vést k poloze na „Hvízdalce“, kde se ve stejném období nacházela trhová ves s celnicí (Bašta 1991, 69) a druhý směr mohl pokračovat na Nevolici. I když v žádných mapách, kromě současných, není značen, předpokládám, že alespoň lokální komunikace v tomto směru probíhala, protože nedaleko přibližně 4,5 km západním směrem vzdušnou čarou od hradiště se nacházelo ještě další. Nalezeno bylo v roce 1999 při revizním průzkumu v poloze „Na Zámku“ na severním výběžku vrchu Dmout, který se vypíná jihozápadním směrem od Domažlic. Podle nalezených artefaktů zřejmě fungovalo ve stejném období jako hradiště u Smolova (Břicháček 2000, čj. 2/1999). Předpokládám, že hradiště „Na Zámku“ a smolovské mezi sebou určitě nějakým způsobem komunikovala. K tomu se mohlo využít již zmiňované cesty vedoucí přes Nevolici. Na základě uvedených faktů mohl existovat i směr Řezenské stezky, který vedl ze Stráže do Nevolice a pak přímo do Domažlic.

Tento úsek by vedl severním směrem od současné kaple, která stojí přímo uprostřed silnice v Nevolici. Odtud pak cesta pokračovala směrem za ves, poté pozvolně klesala až k místu, kde v současné době překonává místní vodoteč. Po přibližně 100 metrech od tohoto místa začíná dlouhá úvozová cesta (kód DO01) ve směru S - J, která, jak je vidět na snímcích z 50. let, byla ještě nedávno využívána. Jedná se o starou cestu, která využila kolej zahloubenou v terénu. Z tohoto důvodu můžeme předpokládat, že erozní proces zde netrvá příliš dlouho, a proto se profil této koleje dochoval ve tvaru U. Šířka dna cesty se pohybuje od jednoho do dvou metrů a délka je přibližně 670 m, přičemž její závěr končí u současné zástavby na Bezděkovském předměstí. Celý tento úsek reliktu cesty byl zaměřen gps přístrojem (mapa 4) včetně jednoho kříže.

Výhodou oblasti je, že na celém Domažlicku je zachováno velké množství křížků nejen v přímém sousedství cesty, ale také v místech, kde dnes již žádná cesta neexistuje (například na poli), ale máme ji zaznamenanou ve vojenském mapování. Většina z nich stojí samostatně, ale nacházíme i takové, které jsou mezi dvěma stromy. Přesně takový kříž se nachází přibližně 400 m od začátku této úvozové cesty ve směru Nevolice – Domažlice. Není umístěn přímo u ní, ale zhruba 60 m východním směrem.

V současné době je tato úvozová cesta pokryta hustým vegetačním pokryvem. To značí, že již ztratila svou praktickou funkci, ale paralelně s ní vede polní cesta, která funguje jako turistická trasa.

Jedním z důvodů, proč se domnívám, že Řezenská stezka vedla právě tímto směrem je, že nedaleko již zmiňované silnice v Nevolici byl v roce 1951 nalezen oblý olivovitý korál, vyrobený ze zeleného skla. Jedná se o typ korálu, který bývá součástí slovanské pohřební výbavy v Horní Falci, proto nemůžeme vyloučit, že také v této oblasti, se mohlo nacházet raně středověké pohřebiště (Metlička – Břicháček 1999, 267). Bohužel zatím tyto domněnky nebyly nijak archeologicky potvrzeny.

Pokud se podíváme na Františkovo mapování, kde je zachován obraz města z let 1836 - 1852, zjistíme, že tato cesta by pokračovala dnešní Chodskou ulicí přímo k hradu. Domnívám se však, že tudy stezka vést nemohla a to ani v raném ani ve vrcholném středověku, protože doklady osídlení před založením města na katastru Domažlic byly soustředěny v jiných částech, konkrétně v Dolejším a v Hořejším předměstí. V této posledně jmenované městské části, přesněji „V Potocích“ nebo také známé jako Pískovna, bohužel přesná poloha lokality nebyla nikde uvedena (Archiv 3.0. 2009, 1952/659, č. 9725), bylo nalezeno v 50. letech pravděpodobně sídliště, které bylo zařazeno na základě keramického souboru do středohradištního a mladohradištního období (Břicháček – Metlička 1999, 265).

Reklama

Oproti tomu v Dolejším předměstí byl v roce 1993 proveden plošný odkryv na severním návrší u kostela Zvěstování Panny Marie, kde byly nalezeny základové žlaby sakrální stavby. Podle jednolodního obdélného půdorysu s neodsazenou apsidou se předpokládá, že se jednalo o kostel sv. Jakuba. V něm bylo odkryto několik kůlových jam, z nichž v jedné přímo před oltářem se nacházela spodní část nádoby. Ve stejném prostoru bylo také objeveno šest hrobů (dva recentní) s kostrovými pohřby a jedním stříbrným denárem. Na severní straně byla nalezena sakristie (Břicháček 1997, č. 251, 49). V tomto výzkumu se pokračovalo i následujícího roku, kdy na stejné lokalitě došlo k odkrytí dalšího hrobu společně se zlomky keramiky a dlaždic. Podle výše uvedených nálezů byla lokalita datována do období 11. – 13. stol. (Břicháček 1997, č. 041, 49).

Přibližně 300 m SSV směrem od kostela Zvěstování Panny Marie na skalnatém ostrohu Škarman v poloze nazývané „Hvízdalka“ vedle současného strojírenského podniku byl v roce 1984 proveden povrchový sběr. Kromě keramického mladohradištního a pozdněhradištního materiálu a úlomků kostí, které se většinou nacházely v hloubce 20 – 30 cm, se v tomto prostoru předpokládá přítomnost zbytků opevnění, které byly při úpravách místního terénu zničeny (Procházka 1987, č. 94, 43). Předpokládá se, že právě v těchto místech se nacházela původní trhová ves Domažlice společně s celnicí, jejíž existence je připomínaná již ve falzu listiny Boleslava II. z roku 993 (Bašta 1991, 69).

Na základě uvedených informací se domnívám, že předlokační centrum Domažlic se nacházelo v poloze „Hvízdalka“, kde fungovalo sídliště s tržištěm a celnicí společně s polohou u kostela Zvěstování Panny Marie, kde se zřejmě nacházel kostel sv. Jakuba s pohřebištěm.

Tato celnice byla poprvé písemně doložena ve falzech ze 12. – 13. stol., která se týkala klášterů – Břevnov, Ostrov, Kladruby a sv. Jiří na Pražském Hradu. Zde je poprvé uvedena v roce 993 (Maur 2001, 22). Díky přítomnosti všech těchto složek zde byla zajištěna jak funkce profánní, tak i sakrální, proto se domnívám, že stezka v tomto období vedla tímto směrem. Přesný průběh od již zmiňované úvozové cesty v tomto případě nedokážu odhadnout, protože charakter této oblasti byl po založení města jistě změněn. Přesto se stezka musela stočit na severovýchod, kde přibližně po 500 m (měřeno vzdušnou čarou) bylo třeba přebrodit řeku Zubřinu. K tomu by ovšem došlo v jakémkoliv případě, neboť Zubřina v této části města vytváří jeho přirozenou jižní hranici, kterou nelze obejít z žádné světové strany.

Současně s tímto osídlením muselo existovat na přelomu 12. – 13. století také jiné, které se koncentrovalo okolo pozdějšího náměstí. První doklady byly získány v letech 1990 – 92, kdy byla v prostoru augustiniánského kláštera nalezena s největší pravděpodobností polozemnice s částí původní městské hradby. Podle doprovodného keramického souboru a objektem polozemnice, byla situace datována na konec 12. – poč. 13. stol. (Břicháček 1995, č. 927, č. 903, 73). Výzkum pokračoval ještě následujícího roku, kdy byly odkryty zbytky dřevěné zástavby ze 13. století, o kterých se předpokládá, že patří do nejstarší fáze kláštera (Břicháček 1997, č. 058, 49). V roce 2006 byla při výstavbě kanalizace na západní a severní straně nalezena keramika opět ze 13. stol. (Hereit 2009, č. 102, 39).

Přibližně 100 m od tohoto kláštera Kostelní ulicí se nachází stavební parcely č. 516/1 a č. 516/2, kde byla v roce 1998 provedena sondáž, při níž byly v sondě 1/98 nalezeny dvě vrstvy s menším keramickým souborem ze 13. stol. (Hereit 2000, č. 006, 44). Dalším dokladem osídlení této oblasti je samotné náměstí Míru. Zde byly v roce 1996 téměř na celé ploše odkryty objekty i vrstvy z konce 12. – 13. stol. (Břicháček – Metlička 1999, 264).

Všechny tyto nálezy by tak potvrdily domněnku, že centrum dřívější trhové vsi s celnicí nějakou dobu fungovalo paralelně s tímto osídlením a poté se postupně přesunulo do míst, kde bylo později přibližně v 2. pol. 13. století založeno město. Tyto skutečnosti také potvrzuje několik historických údajů. V roce 1233 máme písemnou zmínku o samostatné vesnici Domažlice v listině papeže Řehoře IX. (CDB III, č. 40, s. 39). Další historická zpráva informuje o tom, že město Domažlice bylo založeno v 60. letech 13. stol, protože již v listině z roku 1266 vystupuje společně se Stříbrem a Plzní jako civitas – město, ve kterém se konají trhy, z nichž každoročně muselo odvádět plat chotěšovskému klášteru (RBM II, č. 520, s. 202; Mužík 1976, 168 – 169). To znamená, že kromě práv, kterými disponovalo, muselo také mít určitou architektonickou formu. Jedním z důležitých znaků města byl jeho opevňovací systém, který se většinou skládal z hradby a bran.

Jak je vidět ještě na II. vojenském mapování Domažlice byly vystavěny jako pravidelně organizované město s obdélným půdorysem s paralelními ulicemi, které bylo obehnáno městskou hradbou (Hauserová

1992, 13). Tuto podobu získalo podle bavorského modelu, kdy střed města byl tvořen protáhlým náměstím, které bylo na obou kratších stranách uzavřeno branami – Horní a Dolní. Stejně jako delší strany, které měly vystavěny brány ve své středové části, přičemž severní byla zřejmě významnější než jižní. Zároveň u Horní brány vznikl augustiniánský klášter a v jihozápadním rohu města hrad, který společně s městským opevněním zajišťoval obranu Domažlic. Důvodem, proč bylo náměstí tímto způsobem vystavěno, může být fakt, že právě tudy procházela Řezenská stezka (Mužík 1976, 169). Podobná schémata tohoto typu také nacházíme např. v Lemgu v Německu (Hauserová 1992, 13).

V tomto případě by už komunikace nevedla původním směrem, to znamená přímo k poloze „Hvízdalka“, ale jistě by musela svůj průběh přizpůsobit půdorysu města. To znamená, že by do města přicházela buď z východní, nebo ze západní strany. Otázkou je, kudy pokračovala ven z města směrem ke Starému Plzenci. Osobně se domnívám, že takto významná dálková komunikace vedla několika směry.

5.2 Hlavní větev - Severovýchodní směr

5.2.1 Úsek Domažlice - Milavče

Jak již bylo v kapitole o Domažlicích řečeno, v poloze „Hvízdalka“ bylo nalezeno výšinné opevnění společně s mladohradištním a pozdněhradištním keramickým materiálem (Procházka 1987, 43, č. 94). To by nasvědčovalo určitému pohybu v této oblasti ještě předtím, než se osídlení přesunulo do centra nově založeného města. Na základě této polohy a nalezených raně středověkých artefaktů, shromážděných z nejblíže přiléhajících katastrů předpokládám, že další průběh této stezky se orientoval severovýchodním směrem (mapa 5). Při pohledu na ortofotosnímky, které byly pořízeny v roce 1950 je vidět cesta, jejíž směr je patrný na základě průběhu místního remízku. Ten začíná na severní straně této lokality a pokračuje až k současné silnici, na kterou se zřejmě stezka napojila a vedla až do Chrastavic. Stejná komunikace je také zaznamenána v Josefském mapování. Podle půdorysu přepokládám, že pokračovala k místní sakrální památce a odtud vedla na sever přibližně 170 m. Zde mohla změnit směr na východ a napojit se na dnešní silnici, směřující do Milavčí. V současné době tento úsek funguje jako polní cesta, která vede souběžně se silnicí směřující do Radonic až k místu, kde dnes protéká místní nejmenovaný potok. Odtud by pokračovala přibližně 750 m po terase, na jejímž konci začíná být terén dosti svažitý.

Přesto se domnívám, že tudy probíhala až do nejnižšího bodu, kde změnila směr na východ – k dnešnímu kostelu. Zde byl jihovýchodně od tohoto bodu proveden v roce 1993 průzkum v rámci stavby vodovodu, při kterém byly odkryty mísovité objekty společně s polozemnicemi. Také tady byla nalezena keramika, mazanice a bronzový náramek, podle kterých bylo toto sídliště datováno do mladší doby hradištní (Břicháček 1993, 294/93). Kromě této lokality byla na katastru nalezena ještě jedna přibližně v poloze trať „Záhumenec“ (jihovýchodně od jádra obce), kde byl v roce 1996 proveden vertikální řez. Došlo k nálezu sídlištního areálu, který zde existoval na přelomu raného a vrcholného středověku (Hereit 1998, č. 956, 111). Obě tyto lokality potvrzují osídlení v raném středověku, které by tak mohlo být jednou ze zastávek středověké stezky.

5.2.2 Úsek Milavče - Blížejov

Předpokládám, že její další průběh Řezenské stezky směřoval na sever od obce Milavče (mapa 5), kde přibližně po 170 m odbočil doleva a překročil trať. Odtud stezka mohla pokračovat zhruba mezi dnešní železnicí a řekou Zubřinou až do obce Nahošice. Tímto průběhem by se tak vyvarovala zbytečnému překračování terénních vyvýšenin. Ovšem je třeba mít na paměti, že tato komunikace nemohla být využívána po celý rok. Jelikož tento úsek vede v těsné blízkosti řeky, hrozilo zde nebezpečí záplav a to po celé jeho délce až k Nahošicím. Zde byl v na jižní straně od hřbitova nalezen mladohradištní keramický materiál, který sem byl zřejmě sekundárně přenesen ze břehu Zubřiny (Břicháček – Metlička 1999, 266 – 267). Tento nález by tak potvrzoval popsaný průběh stezky.

Nahošice se nachází pod ostrožnou, která se tyčí na severovýchodní straně od obce. Zároveň je tato terénní překážka ohraničena řekou Zubřinou, proto se domnívám, že stezka v místě dnešního kostela odbočila na západ a poté zhruba po 500 m změnila směr na sever. Přitom by využila nejnižšího možného místa, které směrem na západ prudce stoupalo. Odtud by pokračovala přibližně až na konec terasy, kde by začala pozvolna klesat směrem na severovýchod až k obci Blížejov, kde by navázala na dnešní silnici, která vede ve stejném směru ke stavbě čp. 92.

5.2.3 Úsek Blížejov – Osvračín

Odtud by pokračovala na východ kolem kostela sv. Martina až k železnici, kterou současná silnice překonává, a dál po přibližně 170 m přes řeku Zubřinu (mapa 6). Tímto způsobem by stezka opět využila nejnižšího možného průběhu a vyhnula by se tak velké svažitosti, která se nachází napravo i nalevo od koryta řeky a mohla by tak bez těchto terénních překážek pokračovat paralelně se Zubřinou k obci Přívozec. Podle půdorysu obce zaznamenaného na Františkově i Josefově mapě, přepokládám, že Řezenská stezka mohla směřovat na východ kolem kostela až k domu čp. 346, kde by změnila směr na severovýchod. Tak by se dostala k toku Zubřiny a pokračovala by po nejnižší terase ve zhruba 370 m n. m. až k jádru následující obce Chotiměř, kde se nyní nachází novorenesanční zámek společně s kaplí sv. Jana Nepomuckého. Okolo tohoto zámeckého areálu by pokračovala na severovýchod, kde by míjela po levé straně dřevařský podnik a následně překonala Hradišťský potok.

Přibližně v této oblasti nad soutokem řeky Zubřiny a Hradišťského potoka bylo na nejnižším terasovitém stupni nalezeno rozsáhlé pravěké sídliště, na jehož západním okraji byl prostřednictvím povrchového sběru získán keramický soubor ze 12. – 13. stol. Podle charakteru polohy lokality se autoři Břicháček s Metličkou domnívají, že původní osídlení bylo na stejném místě jako obec Chotiměř (Břicháček – Metlička 1999, 266).

Při pohledu na mapu 1 : 25 000 je vidět, že terén v této oblasti je na jihu i severu, kde se nachází polohy „Nad luhy“ a „Pod hájem“, prudce svažitý. Z tohoto důvodu je tento úsek možné projít pouze při toku řeky Zubřiny, s níž by tato dálková komunikace vedla okolo vodní nádrže až do centra obce Osvračín, kde se nachází kostel.

5.2.4 Úsek Osvračín - Holýšov

Předpokládám, že od kostela by pokračovala severovýchodním směrem přibližně 340 m, kde bylo nutné překročit Dravý potok. Poté vedla po hraně nejnižší terasy přibližně ve 370 m n. m. severním směrem, kde by po zhruba 560 m přebrodila přítok, který vede kolmo na řeku Zubřinu. Odtud by vedla opět po terase, aby se tak vyhnula stoupání do Kirovo vršku a pokračovala dál podél Hustého lesa, který se nachází na pravé straně. Přičemž po celé trase tohoto úseku by vedla souběžně s řekou Zubřinou. V místech, kde Hustý les končí, mohla využít podobného průběhu, ve kterém v současné době vede železniční trať, tím by se tak vyvarovala velmi zamokřené oblasti nalevo a přílišné terénní svažitosti napravo. Touto trasou mohla pokračovat až k okraji vsi Staňkov (starší pravobřežní část města Staňkov).

Ves Staňkov se poprvé objevuje v písemných zprávách v roce 1233 společně se jménem Witlo de Stancowic, se kterým je spojen ještě v několika následujících listinách (Profous 1957, 639). Ovšem domnívám se, že zde osídlení existovalo daleko dříve, to však zatím nelze prokázat. Archeologické výzkumy, které byly provedeny na katastru Staňkova, se týkaly pouze hradu Lacembok (Procházka 2002, 193) nebo pravěkého pohřbívání (Archiv 3.0. 2009, 1971/703, č. 10306). Proto zatím můžeme využít pouze historické zmínky. Významnost této vsi stoupla v roce 1271, kdy byla již zmiňovaným Witlou, prodána chotěšovskému klášteru společně s kostelem sv. Jakuba a byla tak zahrnuta do širokého majetku tohoto kláštera (Hlinomaz 2009, 45). Dokladem o jeho rozvoji může být fakt, že již v roce 1367 byl Staňkov evidován v chotěšovském urbáři jako město (Hlinomaz 2009, 54).

Určit, kudy přesně mohla stezka vést v centru této vsi, je celkem složité. Místní zástavba zcela změnila charakter této oblasti, přesto se domnívám, že Řezenská stezka mohla mít podobný průběh jako současná silnice, která vede ve směru Osvračín – Staňkov. To znamená, že by přibližně po 270 m od překročení přítoku řeky Zubřiny, změnila svůj směr na východ. Vzápětí po zhruba 60 m by pokračovala opět na sever. Předpokládám, že stejně jako dnešní silnice i stezka vedla dále do centra vsi k ulici Rašínova. Poté by pokračovala Výtuňskou ulicí okolo hřbitova, čímž obešla vrch Mastník (430 m n. m.). V těchto místech by se tak odklonila od řeky Radbuzy a směřovala by na severovýchod od Staňkova. Odtud by vedla mezi polem nazývaným „V doubí“ a polohou

U lesíka“ po stejné terase až k místu, kde se na tuto komunikaci napojuje polní cesta. Domnívám se, že zde Řezenská stezka mohla změnit směr a pokračovala by severním směrem až k okraji Dolní Kamenice. Tu mohla obejít ze západní strany, kde by využila stejné trasy jako železnice. V této oblasti se na východní straně nachází Makový vrch (480 m n. m.) a na západní straně teče řeka Radbuza. Z těchto důvodů mohla mít tento průběh až k městu Holýšov.

5.2.5 Úsek Holýšov - Chotěšov

Holýšov (německy – Holeinschen) byl poprvé uveden jako vesnice v konfirmaci chotětovského kláštera z roku 1272, která byla zhotovena Papežem Řehořem X. (Profous 1954, č. 1, 673). Doklady osídlení máme však v této oblasti daleko starší. Příklady mohou být – Čelákovská hora, kde bylo odkryto eneolitické sídliště. Navíc zde ještě byly nalezeny i keramické střepy, které potvrzují osídlení v raném středověku (Bašta - Baštová 1992, č. 350, 39). Další můžeme najít nedaleko – na tzv. „Slepičím vrchu“, zde bylo při záchranném archeologickém výzkumu odkryto pohřebiště z mladší doby bronzové (Vladař 2004, 117 – 118). Navíc se v této oblasti severovýchodně od obce nachází vrch „Trný“ (502 m n. m.), kde bylo při terénním průzkumu nalezeno halštatské hradiště, společně se zlatými předměty, podkovami a keramikou (Justová 1979, 193 – 194).

V západní části tohoto vrchu vedla velmi významná poštovní cesta (od roku 1546) ve směru Holýšov – Stod dnešní silnice č. 26, která mohla nahradit dřívější průběh Řezenské stezky (mapa 7) (Hofinger 2002, 178 – 179). Ten však vedl podle zjištěných poznatků zřejmě jiným směrem. Abych mohla přesněji určit další úsek cesty, použila jsem Františkovo mapování, které nám zobrazuje město ve zcela jiné podobě. Podle půdorysu města předpokládám, že stezka souběžně následovala řeku Radbuzu, která mění svůj směr na východ a pokračovala v průběhu dnešní ulice Na Hrázi, která vede až k náměstí 5. května. Z tohoto centra mohla směřovat zřejmě přímo k údolí řeky Radbuzy, kde se nadmořská výška přibližně pohybuje od 350 – 360 m n. m. a není zde větších přírodních překážek. Odtud pravděpodobně pokračovala až k městské části Nový Dvůr, kde bylo nutno řeku přebrodit. V těchto místech by stezka Radbuzu opustila a stoupala dále lesem Hořina, kde se terén zvedá přibližně k 370 – 380 m n. m. Není totiž možné pokračovat podél řeky, protože svah zde prudce klesá až ke korytu a nelze ho obejít. Proto se domnívám, že cesta pokračovala zřejmě ve směru dnešní silnice, která vede k bývalému vojenskému prostoru Holýšov, od které by se pak odklonila a dále vedla souběžně s dnešní železniční tratí až k údolí potoka Hořina, kde se dnes nachází chatová oblast katastru Hradec u Stoda.

Zde byl při terénním průzkumu nalezen svazek přibližně 15 úvozů, které jsou dobře viditelné i na dnešních mapách. Díky působení lesní činnosti a místnímu vegetačnímu pokryvu není možné určit přesný počet. Proto jsem pro zaměření gps použila pouze krajní úvozy (kódy HS01 a HS02), které lze jednoznačně identifikovat. Jednotlivé relikty úvozů nemají jeden jediný sestupný bod, nýbrž všechny vedou paralelně vedle sebe. Jejich profil je většinou ve tvaru rozevřeného V a vlastní koruna je většinou společná pro dva paralelně běžící (mapa 7). Ostatní deskripce a rozměry jsou uvedeny v databázi, která je součástí CD.

Zmiňovaný úvozový systém napovídá, že zde dříve určitě vedla nějaká důležitá komunikace, která s největší pravděpodobností dále musela přebrodit potok Hořina a dále pokračovala zřejmě ve směru dnešní polní cesty do Hradce u Stoda (bývalý okres Plzeň – jih), kde máme doloženo velmi významné slovanské hradiště, centrum stodské oblasti. Při studiu map zjistíme, že je velmi dobře zaznamenáno ještě v mapách 1. a 2. vojenského mapování. Nechybí ani v Müllerově mapě z roku 1720, a také v současných katastrálních mapách je částečně vidět, jak jednotlivé parcely kopírují tvar samotného hradiště.

Podle dosavadních výzkumů bylo zjištěno, že se jednalo o dvoudílné hradiště s rozlohou 6,02 ha (Justová 1980, 270 - 271), které se nacházelo v západní části obce, konkrétně v poloze Šance (Sklenář 1992, 68). Podle J. Justové mohlo mít dokonce v severozápadní, západní a jihozápadní části zdvojenou fortifikaci, kde A. Knor v jižní poloze uvažoval o vchodu do hradiště. Tato teze by odpovídala vedení směru stezky z lesa Hořiny, jak jsem již dříve popsala (Justová 1979, 139). Zatímco v písemných pramenech je Hradec poprvé zmíněn v roce 1186 v donační listině jako majetek kladrubského kláštera (Nováček 2010, 136), artefakty získané z několika výzkumů na dané lokalitě potvrzují existenci daného hradiště již od 9. – 12. stol. Jedná se především o keramické fragmenty středohradištního až mladohradištního stáří získané např. z objektů na předhradí (Justová 1979, 143) nebo při povrchových sběrech na akropoli provedených Milanem Metličkou (vedoucí pravěkého oddělení ZČM) (Metlička 1997, č. 200, 71). Kromě keramiky zde byly nalezeny také kostrové hroby u kostela sv. Vavřince, který zde určitě stál již na počátku 11. stol. Počátkem 12. stol. hradiště zaniklo.

V severní části obce, v místech, kde v současné době stojí kostel sv. Jiří, bylo nalezeno sídliště s dvorcem a valy, které zde existovalo současně s hradištěm v období od 9. stol. do počátku 13. stol. (Justová 1979, 139 - 186). Tento předpoklad potvrdil mladší výzkum provedený v 80. letech manželi Baštovými při stavbě nové prodejny naproti kostelu u železniční trati, kde byl nalezen keramický materiál mladohradištního stáří (Bašta – Baštová 1992, č. 919, 44). Vše by nasvědčovalo kontinuálnímu osídlení Hradce až do vrcholného středověku, kdy začíná být pravidelně zmiňován v historických listinách.

Právě v této části mohla stezka obec opustit a vést dál po levé straně Radbuzy, protože v tomto případě by nebylo třeba brodu přes řeku a mohlo se tak bez překážek pokračovat až do Stoda (bývalý okres Plzeň – jih). Zde bylo velmi rozšířené osídlení již v pravěku. Na základě archeologických nálezů, konkrétně keramických zlomků, můžeme zde doložit výšinné sídliště ze střední doby bronzové, které bylo nalezeno v jihovýchodní části obce na Šibeničním vrchu (Baštová – Metlička 1989, č. 435, 189) a také v poloze „Na Farmě“ na levé straně silnice č. 26 směr Holýšov – Stod, kde byly získány artefakty pravěkého stáří, které se nedaly blíže identifikovat (Metlička 1995, č, 323, 335). Ovšem raně středověké artefakty zde nalezeny nebyly žádné. Sice existuje informace o sídlišti mladší doby hradištní (Turek 1971, 166), která však byla Jarmilou Justovou vyvrácená (Justová 1979, 198 – 199). První písemnou zmínku o Stodě můžeme najít až roku 1235, kdy král Václav I. daroval své statky ve Stodě jako majetek chotěšovkému klášteru (Profous 1957, 172). Ale podle některých informací byla existence Stoda doložena o něco dříve. Konkrétně roku 1227, kdy již část Stoda byla součástí majetku, kterého se po smrti zakladatelovy sestry Vojslavy ujal probošt Zdislav (Hlinomaz 2009, 42).

Přesto přes toto město Řezenská stezka určitě vedla. Její směr zřejmě probíhal po dnešní silnici vedoucí okolo nemocnice stále rovně, kde se pak napojila na známou císařskou neboli poštovní silnici (mapa 8). Při pohledu do map vojenského mapování je vidět cesta, která začíná v místech dnešní benzinové pumpy a vedla dále po poli okolo lomu až k Chotěšovu. Právě tento směr by mohl nasvědčovat dalšímu jejímu průběhu. Dokladů pro toto tvrzení může být hned několik. Jednak tato cesta je ještě částečně patrná z ortofotosnímků, dále vedla nedaleko Radbuzy, takže byl stále zajištěn přístup k vodnímu zdroji, ale nehrozilo zde nebezpečí zaplavení. Jedinou překážkou by se mohlo zdát překročení potoka, který však není nijak hluboký. Navíc přímo v této oblasti byla objevena dvě pravěká sídliště. Jedno bylo ze střední doby bronzové (Baštová – Svobodová 1995, č. 132, 335) a druhé bylo z mladší doby římské (Baštová – Metlička 1995, č. 125, 335).

5.2.6 Úsek Chotěšov - Dobřany

Bohužel díky zemědělské činnosti podléhá tato krajina neustálým změnám. Proto není možné, aby se zde zachovaly nějaké relikty, které by umožnily mapovat přesnější průběh. Jisté však je, že další důležitou zastávkou byl Chotěšov, kde se nacházel premonstrátský klášter. Máme však doklady, že tato vesnice existovala ještě před jeho vlastním založením. Jedná se o archeologické nálezy a písemné zdroje.

V roce 2004 v poloze „Dobřanská pole“ byl proveden analyticko – povrchový průzkum, při kterém bylo zjištěno možné raně středověké sídliště (Řezáč 2007, 374/2003). Kromě tohoto nálezu byl učiněn ještě průzkum na zahradě samotného kláštera. Kde byl nalezen kostrový hrob východo-západní orientace, který neobsahoval žádné milodary (Justová 1979, 198). Bohužel na základě těchto artefaktů se nedá raně středověké osídlení bezpečně doložit.

Můžeme však využít písemných záznamů, které toto tvrzení mohou potvrdit. První zpráva se týká darování chmelného ostrova v Chotěšově klášteru v Kladrubech v 1. třetině 12. stol. (Nováček 2010, 25). Dále máme k dispozici testament sepsaný zakladatelem chotěšovského kláštera Hroznatou v roce 1197, kde již uvádí statek Chotěšov (Hlinomaz 2003, 291). Samotný klášter byl pak založen zřejmě v roce 1202 (Bendová 2010, 12). Pro svou polohu, bohatou pozemkovou držbou a hospodářskými statky, se stal velmi důležitou součástí systému zastávek, jako byly hrady, biskupské dvorce a knížecí dvorce, které tehdy na této dálkové stezce byly zakládány. Podle svého účelu, měla každá zastávka svou funkci. Většina z nich ale musela fungovat jako místo, kde se mohl cestující najíst a napít, zároveň zde přenocovat a také jako stanice, kde bylo stejně tak postaráno o jeho koně nebo jiný druh dopravy (Vávra 1973, 32).

Je zajímavé, že přibližně 7 km východním směrem dál v tehdejším městě Dobřany (mapa 8) (bývalý okres Plzeň – jih) měl již v roce 1259 svého konkurenta v podobě kláštera řádu magdalenitek (Kašpar 1998, 4). To nebývalo zvykem, zakládat dvě církevní instituce podobného charakteru vedle sebe. Zřejmě to bylo způsobeno významností samotného města Dobřany. Proto se domnívám, že následující průběh stezky pokračoval přímo sem. Při pohledu do mapy zjistíme, že mohl vést dvěma směry.

Prvním z nich byla dnešní silnice, která vede na Vodní Újezd a odtud pak 2,5 km západně do Dobřan. Tato varianta by byla nejkratší. Osobně se však domnívám, že byla volená jiná trasa. Důvody pro toto tvrzení mám hned dva. Směrem z Chotěšova k lesu Dubovci se terén zvedá, nevede po jedné terase nýbrž naopak a při kvalitě tehdejších komunikací, by bylo cestování velmi namáhavé. Dále písemné zprávy o vesnici Vodní Újezd jsou až z roku 1564, kdy je zaznamenán jako součást majetku v Berní rule (Hlinomaz 2009, 103).

Cesta do Dobřan zřejmě vedla směrem na Mantov. Ten byl stejně jako ves Chotěšov poprvé písemně uveden již v testamentu chot. kláštera. Zde však bylo nutné překročit Radbuzu. Ovšem předpokládám, že v tom žádný významný problém nebyl. Jelikož neexistuje žádné jiné spojení mezi těmito dvěma vesnicemi, musel zde určitě fungovat nějaký způsob dopravy. Odtud pak mohla vést východním směrem z Mantova po cestě, na které přibližně v polovině stojí Vachtlův mlýn, rovnou do Vstiše. Tato cesta vede při údolí Radbuzy a není zde žádné stoupání ani klesání. Na rozdíl od Vodního Újezda, zde bylo nalezeno raně středověké zemědělské sídliště, které podle artefaktů spadá do stejného období jako lokalita ve Vochově a Bdeněvsi (Břicháček - Baštová 2004, 42). Domnívám, že stezka dále pokračovala přes Vstiš, kde překonala Dnešický potok a dále směřovala jihovýchodně od vesnice na Dobřany. Předpokládám, že vedla v místech dnešní asfaltové silnice, která se ve městě napojuje na Jiráskovu ulici. Ani zde nenacházíme žádného stoupání, které by mohlo narušit jízdu.

V mapách II. vojenského mapování je vidět ještě jedna cesta, která vede stejným směrem a dnes již existuje pouze jako polní komunikace. Tato varianta se mi ovšem zdá méně pravděpodobná, protože v místech těsně před Dobřany míří přímo do oblasti toku Radbuzy, kde v období záplav mohlo dojít k jejímu poškození.

5.2.7 Úsek Dobřany – Starý Plzenec

Každopádně stejně jako první cesta by také tato přicházela do jihozápadní části města. Uvedený směr je pozorovatelný ještě na mapách II. vojenského mapování, kde je velmi dobře vidět, jak byla tato stezka respektována. Navíc zde můžeme vidět ještě jeden nepřímý doklad středověkého opevnění historického jádra, které podle dosavadních písemných zdrojů bylo založeno na místě, kde již dříve stála ves s románským kostelem a panským sídlem (Karel 1995, 3 – 6). Osídlení zde muselo existovat ještě před založením samotného města, poprvé zmíněného roku 1243 v souvislosti se jménem majitele osady jistým Závišem z Dobřan (Profous 1954, č. 2, 399). Mimo tuto ves bylo odkryto také slovanské pohřebiště v roce 1898, které se nacházelo u silnice vedoucí ke Šlovicům. (Hraše 1898, 254). V hrobech byly nalezeny kostrové pohřby, které byly uloženy ve východo-západním směru. Pouze jedna kostra byla pohřbena zřejmě vsedě. Co se týče nálezů, jedinci u sebe měli různé šperky. Jednalo se o bronzové a postříbřené náušnice a prsteny a také o keramické střepy s typickou vlnicí. Podle těchto nálezů toto pohřebiště bylo využíváno v 10. – 11. století (Bělohlávek 1980, 167). Dalším dokladem pro využívání této krajiny by mohl být menší soubor keramických fragmentů z 12. stol., který byl získán povrchovými sběry v roce 2003 Milanem Řezáčem (Řezáč 2008, č. 102, 47).

Podle těchto nálezů můžeme usoudit, že tato oblast byla díky své výhodné poloze vhodná pro osídlení již od raného středověku, a proto se tak stala dalším centrem, přes které Řezenská stezka vedla. Jak již bylo výše řečeno, samotný půdorys města byl koncipován tak, aby respektoval dřívější vedení stezky. Stejně jako autor Tomáš Karel, i já se domnívám, že tato dálková komunikace dále pokračovala jihovýchodním směrem (mapa 9) (Karel 1995, 4) přes vesnici Robčice do Štěnovic, zřejmě po dnešní silnici č. 180. Je to nejkratší možné spojení. Ještě by se také nabízela varianta přes Šlovice a pak napojení zpět na Štěnovice (Hofinger 2002, 161), ke kterému svádí pohled na dnešní dálnici. Tomuto tvrzení bych se však raději vyhnula.

Stejně jako krajina na Stodsku i tato je velmi intenzivně zemědělsky využívána, proto zde není možnost nalézt nějaké relikty cest. Bohužel ani v místě, kde prochází dnešní silnice lesem, nejsou na mapách vidět žádné známky starší komunikace. Vodítkem nám může být pouze kaple a pomník, které stojí na levé straně komunikace. Z těchto důvodů je třeba se opřít o archeologické nálezy. V případě Robčic (bývalý okres Plzeň – jih) nám tyto podklady chybí. Ale pokud budeme pokračovat dál po této silnici ve vzdálenosti přibližně 1,2 km, na pravé straně v poloze na Malinci uvidíme ostrožnu, která je z jihovýchodu obtékána Úhlavou. V místě nejnižšího stupně samotného svahu, u kterého se dnes v blízkosti nachází zahrádkářská kolonie, byly nalezeny keramické střepy ze 12. - 14. století, přičemž nejvyšší koncentrace byla zjištěna ve východní a jihovýchodní části spodního pole. Jelikož tato lokalita není zatím významněji narušována orbou, keramické střepy nebyly výrazněji fragmentovány, proto měly často ostré lomy a větší velikost. Povrchový průzkum uskutečněný v říjnu 1999 byl znovu opakován v prosinci téhož roku, kdy byl získán podobný soubor keramiky. Podle těchto nálezů a polohy této lokality se zřejmě jednalo o ves, která zde existovala od mladohradištního období a zanikla někdy v 15. stol. Podle autora Petra Sokola byla ves identifikována pravděpodobně jako Malé Štěnovice, které nebyly dosud objeveny (Sokol 2001, 5).

Pokud od této lokality půjdeme 1,3 km severovýchodním směrem podél Mlýnského potoka, dojdeme až na místo, kde dříve stávalo štěnovické tvrziště. Ostrožna, na které bylo vystavěno, je přirozeně ohraničena na severní straně řekou Úhlavou, na jižní straně Losinským potokem a západní hranici tvoří soutok těchto dvou toků. Podle její dnešní podoby se dá usoudit, že na této ostrožně byla v předpolí vystavěna mohutná hradba se širokým příkopem a bermou a její okraje byly chráněny palisádou. Hradba mohla mít dřevěnou roštovou konstrukci vyplněnou kamením a hlínou, opatřenou kamennou nebo dřevěnou plentou. Její okraj byl nahoře lemován nízkou palisádou. Na základě nalezených keramických fragmentů se dá tato fortifikace datovat do přelomu 12. – 13. století (Rožmberský 2003, 3 – 4).

Do stejného časového období by se dala zařadit ještě jedna lokalita, nalezená na katastru Štěnovic, jejíž přesná poloha se nachází ca 100 – 130 m severně od Losinského potoka a přibližně 800 m severovýchodně od výše uvedeného tvrziště. Místní této oblasti říkají „V černém lese“ nebo „Na Škrabochu“. Také zde by se podle nálezů mohlo vyskytovat mladohradištní osídlení (Sokol 2001, 5). Jak je vidět v mapě 9, všechny tyto lokality se nacházejí v těsné blízkosti od vedené stezky, což by potvrzovalo její průběh, směřující do Starého Plzence. Tento úsek by tak začínal od poslední jmenované lokality dále po silnici číslo 180, která v poloze zvané „Na Valu“ stáčí svůj směr na severovýchod na Plzeň 8 – Černice a opouští tak Řezenskou stezku, která by dále pokračovala přes dnešní Městský les

Přestože centra jako Smolov u Spáňova, Příkopy u Kdyně, Hradec u Stoda, byly významnými body celé této sítě Řezenské stezky a měly svoji nezastupitelnou roli, žádné z nich se nevyrovnalo Starému Plzenci. Zde bylo nalezeno hradiště, nazývané Hůrka stejně jako vrch, které se skládalo z akropole a předhradí. Na východní části vnitřní plochy hradiště byly nalezeny velmi destruované pozůstatky kostela sv. Vavřince. (Hejna 1976, 49). Podle nových poznatků bylo zjištěno, že tato malá jednolodní stavba byla zřejmě součástí „knížecího paláce“ (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 799 – 805). Zároveň se v této části města konkrétně na jižní hraně západního předhradí ještě dnes nachází rotunda sv. Petra, u které se předpokládá, že byla dostupná z východní části, to znamená ze samotného hradiště (Nováček 2006, 137). Tato sakrální stavba byla zřejmě postavena až ve 12. stol. (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 799 - 807), stejně jako kostel sv. Kříže, který byl založen na východním předhradí (Hejna 1976, 49).

Kromě této ostrožny nacházíme ve stejném období 10 – 13. stol. doklady pro osídlení také na Malé straně (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 821), které mohlo plnit funkci opevněného podhradí. Předpokládá se, že právě v této části obce se nacházelo velmi významné tržiště (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 799 - 804). Kromě těchto nemovitých i movitých artefaktů byla na Malé Straně v linii Malostranské ulice – ulice Hradiště nalezena pravděpodobně středověká komunikace (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 801), která by mohla představovat určitý úsek Řezenské stezky.

Podle dosavadních výsledků se tato aglomerace koncentrovaná na ostrožně a pravobřežní oblasti řeky Úslavy se v 2. pol. 13. století rozšířila také na levobřeží (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 813). Zde se zřejmě nacházelo velmi rozšířené sídliště, které bylo podle nalezeného keramického materiálu datováno do 12. – 13. stol. (Frýda – Hus 1989, č. 431, 187; Frýda 1995, č. 708, 333). Součástí tohoto sídliště byly také sakrální stavby. Jednalo se o současný kostel Panny Marie, který svou výstavbou zřejmě navázal na předchozí dva pohřební areály (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 801 - 804), dále kostel sv. Jana Křtitele (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 813), sv. Blažeje a kostely sv. Václava a sv. Martina, u kterých si přesně nejsme jistí polohou (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 809).

Všechna uvedená fakta dokládají, že tato sídelní aglomerace představovala významné centrum, které zajišťovalo všechny centrální funkce do té doby, než byla v roce 1295 založena „Nová Plzeň“ (Široký – Nováček – Kaiser 2004, 798), a proto je jednoznačné, že Řezenská stezka tímto centrem určitě musela procházet a odtud dále pokračovala až do Prahy.

5.3 Hlavní větev - Severní směr

5.3.1 Úsek Domažlice – Horšovský Týn

Na základě nálezů a významnosti města Horšovský Týn se domnívám, že jeden směr hlavní větve mohl procházet právě tudy (mapa 5). Půdorys města Domažlice značí, že by stezka pokračovala Horní bránou, kde se napojila na současnou ulici Prokopa Velikého, kterou by vedla dále až za hranice současného města. U polohy „U Cihelny“ by se napojila na současnou silnici, která stáčí svůj směr na severovýchod a dále k severu, aby se tak vyhnula terénní vyvýšenině, která je nazývána „Na Kole“ (485 m n. m.). Takovým průběhem by využila nejlepší možnou variantu k průchodu touto oblastí. Dále mohla pokračovat okolo polohy „Vlčí hrdlo“, která se nacházela na pravé straně komunikace až k menší vodní nádrži (nalevo). Po celý tento úsek by stezka dále stoupala až k Týnskému háji, kde by dosáhla až 530 m n. m. Od tohoto vrcholového bodu by klesala přibližně v oblasti mezi polem nazývaného „Machovna“ napravo až k místu, kde se na levé straně napojuje komunikace, která vede k vesnici Třebnice. V tomto místě by začala stezka opět mírně stoupat, aby tak překonala vrchol Chlum nejméně náročnou variantou. Odtud by procházela přibližně 350 m lesem a poté klesala dále podél pole nazývaného „Čihadlo“, které se nachází na levé straně komunikace. Z této polohy by klesala přibližně 800 m, kde je v současné době protínána silnicí, která vede ve směru Jeníkovice – Mrchojedy. Dnešní silnice ve směru Domažlice - Horšovský Týn přibližně po 370 m změní svůj směr na severovýchod, ovšem podle mého názoru, jestli tato větev opravdu vedla tudy, pokračovala by ve stále stejném směru. Tím by se vyhnula dvojnásobnému přechodu přes Lazecký potok, který by mohl být ve středověku velkou přírodní překážkou. Tento úsek stezky je ještě dnes zachován v podobě polní cesty, která klesá přibližně 950 m až k místu, kde se nachází jiná komunikace, která spojuje tuto polní se současnou silnicí.

Důvod, proč zmiňuji tyto podrobnosti, je ten, že na poli mezi silnicí a Lazeckým potokem byl v roce 1993 proveden povrchový výzkum. Při něm bylo nalezeno 15 objektů s červenou spálenou výplní. Zřejmě se jednalo o raně středověké polozemnice s rozoranými pecemi. Společně s těmito nálezy byl také získán keramický soubor, který byl zařazen do středo – mladohradištního období (Břicháček 1997, č. 952, 64).

Další doklad osídlení této oblasti nacházíme přibližně 1,4 km vzdušnou čarou na jihozápad od této spojnice polní a současné cesty. Zde byly nasbírány v roce 1959 v prostoru dnešní pískovny mezi Horním a Dolním Valdorfem pozdněhradištní až středověké keramické zlomky. Obě tyto lokality by tak mohly potvrdit vedení této větve, které podle Josefského i Františkova mapování pokračuje k dnešnímu zemědělskému objektu, který obchází ze západní strany. Přibližně v těchto místech by se napojila na silnici, která vede od Horního Valdorfu. V současné době tato komunikace mění svůj směr na východ, ovšem podle mého názoru, stezka pokračovala stále na sever. Tento průběh se částečně zachoval ve formě remízků, které dnes tvoří západní hranici již zmíněného zemědělského objektu.

Podle půdorysu města, zobrazeného v Josefském i Františkově mapování předpokládám, že se tato dálková komunikace spojila s dnešní silnicí, nazývanou Domažlická, přibližně v místech přejezdu železnice. Odtud pokračovala až k toku řeky Radbuzy, kterou zde bylo potřeba přebrodit, a dále směřovala k areálu zámku Horšovský Týn.

První doklady zdejšího osídlení spadají již do pravěkého období (eneolit a halštat), na ně zřejmě později navázalo raně středověké osídlení (Bašta – Baštová 1991, 13). Od roku 1984 zde probíhalo několik archeologických výzkumů pod vedením Mgr. Lenky Krušinové a Prof. Tomáše Durdíka přímo v areálu zámku, ve většině případů se jednalo o nádvoří. Nálezy, které zde byly odkryty, byly interpretovány jako pozůstatky fortifikace, jejíž čelo mělo podobu vyplétané stěny zřejmě mladohradištního období. Autoři předpokládají, že právě toto dřevěné opevnění chránilo biskupský dvorec (Durdík – Krušinová 1992, č. 010, 41). Uvnitř této fortifikace byl objeven objekt, zřejmě polozemnice, v jejímž interiéru byly nalezené keramické zlomky a část kování, které byly datovány do 12. – 1. pol. 13. století (Durdík – Krušinová 1986, 129). Kromě těchto profánních objektů, zde byly nalezeny pozůstatky sakrální architektury, tzv. staré kaple společně se hřbitovem, která podle keramických nálezů byla datována do 40. let 13. stol. (Durdík – Krušinová 1992, č. 010, 41).

Kromě areálu zámku byl také plošným odkryvem v roce 1993 zkoumán dům čp. 2. Zde byl nalezen keramický mladohradištní materiál (Břicháček – Braun 1997, NZ 357, 41), který odpovídá stejným keramickým zlomkům z plochy biskupského dvorce (Břicháček – Metlička 1999, 262). Na základě těchto faktů, můžeme předpokládat, že Horšovský Týn bylo jedním z center, kterým tato významná stezka mohla procházet. Otázkou zůstává, kudy stezka pokračovala směrem z Horšovského Týna na Starý Plzenec.

Jak jsem již psala v kapitole Metoda práce - Modelové vedení Řezenské stezky, kromě všech již zmíněných map jsem měla k dispozici letecké snímky, které byly pořízeny Katedrou Archeologie na Západočeské univerzitě v Plzni v roce 2006, na nichž byla vidět velmi široká soustava úvozů ve vedlejší obci Semošice (mapa 11). Tyto relikty úvozů byly následně ověřeny terénní prospekcí. Jejich poloha se nachází na katastru obce Semošice konkrétně na Dubovém vrchu, východně od Semošického potoka. Celá soustava se skládá z přibližně dvaceti reliktů úvozů, které jsou lesní školkou rozděleny na dvě části, přičemž všechny koleje vedou ve stejném SSZ – JJZ směru paralelně s dnešní hranicí obory, která se nachází na západ do této soustavy. Úvozy s kódy SE01 a SE07 vedou souběžně se současnou lesní cestou, která je stále využívána a zároveň tvoří katastrální hranici obce Semošice. Celý tento systém je tvořen liniemi, které mají vždy korunu úvozu společnou pro dvě koleje. Na severním konci soustava přechází v les a na jižním konci je ohraničena Semošickým potokem, za nímž byly objeveny v prostoru mezi tokem potoka a hranicí pole dva kameny. Bohužel na základě jejich podoby nelze usoudit, zdali jsou hraniční nebo ne. Přesnou lokalizaci těchto kamenů nalezneme na mapě 11. První (dolní) část soustavy úvozů je částečně zasypána především v horní partii, kde začíná lesní školka, která se dříve nacházela a již je znovu zasazena také v prostoru druhé (horní) části této soustavy. Tímto působením lidí i přírodních činitelů jako je např. splach dochází k prostorové transformaci těchto reliktů (Neustupný 2007, 54).

Zmiňovaná soustava úvozů jistě byla hojně užívána a mohla také sloužit jako místo průběhu jedné z větví Řezenské stezky. Pokud tomu tak opravdu bylo, můžeme uvažovat o tom, že z areálu dnešního zámku Horšovský Týn stezka mohla pokračovat směrem na Plzeňské předměstí, kde by navázala na lesní a posléze polní cestu, kterou máme zaznamenanou také ve Františkově mapování. Poté zřejmě mohla pokračovat ve směru dnešního remízku, který se pojí s touto polní cestou a vede rovnou k soustavě úvozů v Semošicích (mapa 10). Tyto relikty vedou ve stejném směru jako již zmíněná lesní cesta. Tudy mohly pokračovat pozvolným stoupáním téměř k vrcholu Dubového vrchu a odtud až k okraji lesa. Dále mohla směřovat k poloze „V Doubravě“, kterou obešla z jižní strany a vedla dále k obci Puclice a odtud mohla pokračovat až do Staňkova, kde by se napojila na větev Domažlice – Blížejov – Staňkov – Hradec u Stoda – Starý Plzenec. Tento směr je pouhá hypotéza, která může být v budoucnu dále zkoumána.

5.4 Vedlejší větev

Stejně jako většina autorů (např. Hraše, Maur nebo Vávra), také já se domnívám, že Řezenská stezka nevedla pouze jedním směrem, ale mohla mít několik větví, kterým se budu věnovat následně. Proto jsem se v této části práce pokusila o určení jednoho z vedlejších směrů. Co se týče polygonu, terénní prospekci jsem provedla na katastrech Kolovče, Srbic, Ptenína, Otěšic, Krchleb a Dnešic, kde byly nalezeny pouze přírodní strže nebo lokální úvozy. Ty měly po vynesení do celkové přehledné mapy odlišný směr. Proto byly vyřazeny. Přesto na některých z těchto katastrů, podrobnosti uvedu u každého úseku zvlášť, byly nalezeny raně středověké artefakty.

5.4.1 Úsek Domažlice - Radonice

Jak jsem již uvedla v kapitole úsek Domažlice – Milavče, v obci Chrastavice se stezka mohla rozdělit na dvě větve (mapa 12). První by vedla na zmíněné Milavče a druhá by se stočila směrem na jih po současné silnici a pokračovala paralelně s první větví přibližně až k bodu, odkud se na pravé straně napojila komunikace jiná. V tomto prostoru by nepatrně změnila směr k jihu, kde terén pozvolna klesá a směřovala by dál přes železnici až k místu, kde bylo nutné překonat řeku Zubřinu. Předpokládám, že odtud mohla pokračovat přímo do dnešní obce Radonice. Zde u domu čp. 4 byl při výkopu vodovodní rýhy v roce 1993 nalezen keramický soubor z 11. – 12. století, u něhož se předpokládá, že pochází z rovinného sídliště (Břicháček 1997, č. 251, 264).

5.4.2 Úsek Radonice – Kanice

Od této stavby čp. 4 by stezka zřejmě pokračovala ke kostelu a vedla dál severovýchodním směrem po dnešní silnici. V současné době má tento úsek cesty dvojitý esovitý charakter (mapa 12), ale pokud se podíváme na Františkovo mapování, zjistíme, že v 1. pol. 19. století komunikace tato „esa“ neměla. Jistých náznaků tohoto průběhu si můžeme všimnout ještě na ortofotosnímcích, kde je tento směr částečně naznačen pomocí porostových příznaků a také remízkem, který leží ve stejném směru jako dřívější cesta. Důvodem, proč se směr změnil, může být pozvolné stoupání místního terénu, kterého se v této oblasti přibližně 800 m východním směrem za polohou Držalka dosáhne zhruba 480 m n. m. Odtud by zřejmě cesta pokračovala stejným směrem až k místu, kde se po pravé straně nachází menší les bez pomístního názvu. Pozvolným klesáním by vedla dál přibližně 750 m až do oblasti, kde se na pravé straně silnice nachází pole, jež je z východní části ohraničeno polní cestou a na západní části tvoří hranici Hradišťský potok. V této poloze bylo v letech 1999 – 2000 při povrchovém sběru P. Břicháčkem a M. Řezáčem objeveno, stejně jako v Radonicích rovinné sídliště, které bylo podle nalezené keramiky zařazeno do 12. – 13. století (Břicháček - Řezáč 2003, č. 243, 79).

Přibližně z této polohy nazývané „Na držadlech“ stezka zřejmě pokračovala přes Hradišťský potok po současné silnici do středu obce Hradiště okolo kostela a vedla dále po hlavní silnici severovýchodním směrem na Kanice (mapa 12). Tímto způsobem by se tak vyhnula výraznému stoupání v poloze Dubce (453 m n. m.), které se nachází na severní straně této obce, a využila tak sedla, jež je na své pravé straně uzavřeno polohou „U kopce“. Tento úsek je velmi dobře patrný na Josefském mapování, kde je zdůrazněn průchod komunikace mezi těmito vrcholy. Odtud mohla komunikace stoupat mezi poli nazývanými místními jmény „V březí“ a „Ratejna“ až k obci Kanice.

5.4.3 Úsek Kanice - Srbice

Obec Kanice má velmi složitý půdorys, který už je patrný na Josefském i Františkově mapování, proto se domnívám, že Řezenská stezka mohla využít stejného průběhu jako dnešní hlavní silnice. To znamená, že by vedla okolo místní vodní nádrže stále východním směrem kolem zámečku. Stejně jako první popsaná větev i tato zahrnovala některá raně středověká centra, která podle nalezených artefaktů plnila určitou funkci. Proto se domnívám, že stezka dále pokračovala přes Koloveč až do Srbic, kde mohlo takové centrum existovat (mapa 13).

V tomto případě by cesta směřovala na východ po hlavní silnici podél pole nazývaného „Pod Liskovicí“ dál až k Dravému potoku. Tímto způsobem by komunikace probíhala v nejnižším možném úseku krajiny. Při tvorbě modelu Řezenské stezky bylo na tomto a vedlejším katastru obce Lštění nalezeno v současných mapách značení pro úvozy, ovšem při povrchové prospekci bylo zjištěno, že se jedná o přírodní strže, nikoliv o relikty úvozů. Za Dravým potokem přibližně po 140 m vytváří silnice tvar písmene S. Tato úprava byla provedena zřejmě až ve 20. století, protože na Františkově mapování je vidět ještě původní průběh, který je pozvolný. To je patrné také na leteckých snímcích z Dobrušky, pořízených v roce 1957. Poté by stezka pokračovala mezi polem nazývaným Skalka, nacházejícím se na levé straně a polem „Na Milovkách“ po pravé straně. Po celý tento úsek se terén mírně zvedá – zhruba o 30 m n. m. až k samotné obci Koloveč, na jejímž katastru raně středověké osídlení nalezeno nebylo, přesto se domnívám, z již zmíněných důvodů, že jedna větev této stezky procházela právě přes Koloveč. Průběh této komunikace v obci je velmi dobře zřejmý na Josefském i Františkově mapování, kde je na půdoryse patrné, že se výstavba zděných staveb koncentruje poblíž centrální silnice, která by mohla značit směr této stezky. Ten zřejmě pokračoval severo-severovýchodním směrem po jedné terase ve zhruba 460 m n. m. podél polohy „U cihelny“ po levé straně až k průmyslovému podniku. Odtud by dále pokračovala mezi poli „K Srbici“ a „K Těšovicům“ paralelně se Srbickým potokem až k Srbicím. Zde směřovala zřejmě přímo do středu Srbic, kde se nachází kaple a pak by komunikace změnila směr na severovýchod a pokračovala dále přes

Srbický potok až k vrchu Hůrka, na jehož vrcholové partii stojí kostel sv. Víta společně se hřbitovem. Na jeho území bylo při hloubení hrobů objeveno několik hradištních střepů. Na základě nedostatečných informací nelze určit přesné stáří nalezené keramiky. Navíc podle popisu místa nálezu, sepsaného v hlášení, není jistá ani přesná lokalizace. Přesto se autor domnívá, že přímo na tomto místě se dříve nacházelo raně středověké hradiště (Holý 1941, č.j. 521 – 4825 urg.).

Přibližně 180 m východním směrem od hřbitovní zdi na jižním svahu kopce byly v roce 1988 při povrchovém průzkumu získány mladohradištní střepy (Bašta - Baštová 1988, RP 88/15). Zhruba ve stejné oblasti mezi okrajem louky a valem byl zjištěn objekt. Tady došlo k nálezu mazanice, železné strusky a keramického mladohradištního souboru (Bašta – Baštová 1988, RP 88/14).

Kromě této lokality byla nalezena v roce 1998 na katastru obce Srbice ještě jedna poloha nazývaná „U kovářského rybníka“, která byla na základě nalezené keramiky určena jako středověká. Bližší informace o tomto materiálu však nejsou uvedeny, proto nemůžeme jednoznačně říci, zda patří mezi raně středověké lokality (Kastner 2000, č. 958, 195).

5.4.4 Úsek Srbice – Bijadla u Merklína

Podle topografie místní situace a polohy těchto a následujících lokalit se domnívám, že Řezenská stezka zde mohla obejít vrch Hůrka ze západní strany a odtud mohla pozvolna klesat až k místní vodoteči, která směřuje k Srbickému potoku (mapa 13). Po jeho překročení by opět stoupala k poloze „Pod nivami“, kde se na ni v současné době napojuje silnice na Hlohovčice. Od tohoto místa by vedla dále až k Poděvousům, které jak vidíme na Františkově mapě, měly své prvotní osídlení koncentrováno okolo středové komunikace. Podle toho se domnívám, že stezka mohla pokračovat právě po této silnici až k severnímu konci obce, který se ještě v současné době stáčí směrem k obci Buková. Úsek z Poděvous do Bukové je velmi dobře patrný na Josefském mapování. Část cesty je ještě zachována v podobě remízku, který dále směřuje do prostoru mezi polohami „Na bráně“ a „Porskem“. Odtud by stezka zřejmě pokračovala zhruba ve stejném směru jako současná polní cesta až k okraji obce Bukové.

Protože v této oblasti se nacházela dnes již zaniklá vesnice Bijadla u Merklína s kostelem sv. Vavřince (Nováček 2010, 144), předpokládám, že následující průběh pokračoval právě tímto směrem. Půdorys Bukové, který je patrný z Františkovo i z Františkovo - Josefského mapování neboli 3. mapování, značí, že by stezka mohla do obce vstoupit směrem od severozápadu a odtud mohla směřovat k samotnému jádru obce. Zde zřejmě změnila směr na severovýchod a pokračovala dál okolo zemědělského objektu pozvolným klesáním mezi poli nazývanými „V pasekách“ na pravé straně a „Pod křížkem“ na levé straně. Odtud zřejmě pokračovala okolo současného rybníka Drnovka, který se nachází nalevo a dále přibližně 250 m až k bodu, kde mohla změnit směr na východ a vést paralelně s řekou Merklínkou až do středu obce Kloušov. Předpokládám, že zde ve středu opět změnila směr na sever a po zhruba 180 m stočila svůj průběh přímo k zaniklé vesnici Bijadla u Merklína.

5.4.5 Úsek Bijadla u Merklína – Soběkury

Jak již bylo výše uvedeno, první písemné zmínky o vsi Bijadla jsou ze 12. století, kdy se stala společně s farním kostelem sv. Vavřince prostřednictvím postupné donace majetkem kladrubského kláštera (Nováček 2010, 144). Z písemných zdrojů víme, že v okolí této vesnice se nacházely v raném středověku ještě další dvě. Jednalo se o zaniklou vesnici Tuřany a Dnešice. Proto se domnívám, že následující průběh mohl směřovat právě na Soběkury (mapa 13). Podle místní morfologie krajiny předpokládám, že odtud stezka směřovala na východ, kde po zhruba 350 m překonala řeku Merklínku. Odtud zřejmě pokračovala podél dnešní severní hranice Merklína dále na východ, kde se vytváří přirozené sedlo, které je z obou stran ohraničeno lesy. Právě tímto sedlem mohla stezka vést dál a pokračovat zřejmě ve směru současné silnice směr Merklín – Soběkury. Pak již zřejmě stačilo projít v místech dnešního lesa okolo vrchu Paní hora (484 m n. m.) a pozvolna klesat až k Dnešickému potoku, kde zřejmě stezka změnila směr na východ. Přibližně po 250 m stočila svůj průběh na severovýchod, tím by se tak dostala za současnou hranici obce Soběkury. Odtud by pak procházela mezi poli označované jako „Na močidle“ nalevo a „Za kravínem“ napravo, kde se na ni napojuje polní cesta vedoucí přímo k poloze „V Tuřanech“.

5.4.6 Úsek Tuřany - Dobřany

Zde byly provedené povrchové sběry a záchranný výzkum v roce 2002. Bylo zjištěno, že se v této oblasti nacházela zaniklá ves Tuřany, která podle nalezených artefaktů zřejmě vznikla již v 8. stol. a zanikla někdy na počátku 15. stol. (Břicháček – Řezáč 2005, 35 - 36). V historických zprávách se poprvé objevuje v 1. třetině 12. století, kdy je jako nepanovnická donace získána kladrubským klášterem (Nováček 2010, 135). Kromě této vesnice byla v jejím okolí nalezena výrobní centra na hutnění železa. (Břicháček – Řezáč 2005, 34). Osídlení tohoto stáří a charakteru by tak mohlo potvrdit průběh zkoumané dálkové komunikace.

Předpokládám, že stezka pokračovala po současné silnici souběžně s Dnešickým potokem podél polohy „Na vymoklích“ a dále k bodu „Brabčík“ (372 m n. m.), které se obě nachází na levé straně této komunikace. V celém úseku by stezka pozvolně klesala dále až k obci Dnešice, která se ve 12. stol. prostřednictvím panovnické donace stala majetkem kláštera v Kladrubech (Nováček 2010, 134). Při vypracování průběhu první větve jsem přepokládala, že jedním z důležitých center na dálkové trase byly Dobřany. To znamená, že by Řezenská stezka mohla vést přímo do středu obce Dnešice, kde se nachází kostel sv. Václava. Odtud by pokračovala na severovýchod (mapa 8), kde překročila Dnešický potok. Zhruba po 150 m od tohoto místa by změnila směr, aby mohla obejít vrch Hůrka (426 m n. m.) po jeho západní straně až k Suchanovskému potoku, který odtéká z Utopeného rybníka. Ten se nachází po pravé straně komunikace.

V současné době je oblast nacházející se severně od tohoto rybníka využívána k těžbě kaolínu, proto abych mohla určit alespoň přibližně následující průběh, bylo nutné porovnat tuto oblast s Josefskými i Františkovými mapami. Začátek úseku můžeme vidět ještě na snímcích z roku 1956, kdy tato část nebyla ještě zasažena těžbou. Z fotografie můžeme usoudit, že stezka mohla pokračovat stále ve stejném směru mapa 8, to znamená přímo přes současný kaolinový lom. Další úsek cesty se dal zjistit pouze ze zmíněných vojenských map. Vedl by přibližně kolem dnešní průmyslové oblasti, dále po komunikaci, které se říká „Ke Dnešicům“. Ta směřuje podél polohy „Na Hvízdalce“ (napravo) při areálu Psychiatrické léčebny přímo do centra města Dobřany. Předpokládám, že zde se napojila na první zmíněnou větev a pokračovala tak až do Starého Plzence.

5.5 Hypotetické směry

Stejný případ jako je lokalita v Semošicích mohou být dvě následující lokality, na kterých byly nalezeny relikty cest. Jedná se o lokalitu Pivoň a Meclov.

5.5.1 Lokalita Pivoň

Na vrchu Lysá, kde se nachází augustiniánský klášter, je zhruba 450 m vzdušnou čarou severovýchodním směrem táborová osada, u které začíná celá soustava úvozů (mapa 14). Ta vede západovýchodním směrem přibližně paralelně se současnou silnicí.

Začátek této soustavy začíná zřejmě již v prostoru lesní školky, na základě toho nelze úplný počátek určit, ale pokud budeme měřit od tohoto místa, zjistíme, že celá soustava byla dochována přibližně v délce 400 m. Její struktura je složena zhruba z 5 – 6 úvozů, které paralelně vedou až do prostoru samotného táborového areálu, kde byly v minulosti zřejmě výstavbou poškozeny.

Nejdelší z celé soustavy je úvozová cesta (kód PI02), která se nachází v jižní části celého svazku. Podle svého charakteru bývá využívána ještě v současné době. Její šířka dna je cca. 2,5 m a délka stěn 1,5 m. Profil je ve tvaru U. Ostatní (s kódy PI01, PI03 – PI06) již mají podobu zanikajícího úvozu, tudíž i jejich naměřená šířka dna je menší. Pohybuje zhruba od 1 do 1,5m. Také délka stěn má rozměry od 1,5 – 3 m. Koruna jednotlivých úvozů většinou přechází pozvolna do okolního terénu. Společná pro dva úvozy najednou je pouze v případech vějířů úvozů. Na rozdíl od úvozové cesty mají profil rozevřeného V. Jak již bylo výše řečeno, celá tato soustava končí v prostoru tábora.

Ovšem při pohledu na ortofotomapu v programu Arcmap vidíme na poli východně od této lokality dvě skupiny paralelně vedoucích zaniklých cest. Ty jsou pozorovatelné na základě porostových příznaků. První skupina vede směrem z pivoňského kláštera, což je zřejmé také na Františkově mapování. Zde je však zastoupena pouze jedinou existující cestou, která je v současné době dlouhá přibližně 500 m a vede severovýchodním směrem.

Druhá skupina začíná v místech zhruba 350 m severoseverozápadně od počátku první v blízkosti polohy „U Koupaliště“ a vede ve stejném směru. I její délka je téměř stejná, ale na Františkově mapování ji nelze jednoznačně identifikovat. Zachován je zde pouze směr. Následující pokračování obou skupin je zachováno prostřednictvím remízků, které vedou až k obci Mnichov.

5.5.2 Lokalita Meclov

Na katastru obce Meclov na jihozápadním okraji se nachází les nazývaný „Podhájčí“, kde byly nalezeny dva úvozy. Oba vedou ve směru SV – JZ paralelně vedle lesní cesty, která, jak je vidět na leteckých snímcích z 50. let, byla ještě využívána, přičemž úvoz ME01 se po přibližně 70 m dělí na dvě větve. Oba dva úvozy mají profil ve tvaru V, které se pojí pomocí středového valu vytvořeného z koruny úvozů. Ten je dnes pokryt lesní školkou, proto je možné, že oba mohou být narušeny lidskou činností. Lokalita je dnes porostlá velmi hustým vegetačním pokryvem, proto není možné zkoumat tyto relikty úvozů po celé jejich délce. Při terénní prospekci byly nalezeny v úvozu ME02 dva kameny. Oba byly značně destruovány, proto není možné zjistit nějaký nápis, podle kterého by bylo možné určit, o jaké kameny se jedná. Jejich přesnou polohu zachycuje mapa 15.

Obě zmiňované lokality by mohly značit části průběhu této Řezenské stezky. Pokud si představíme raně středověké osídlení v této oblasti, která začíná na hranicích a končí v Horšovském Týně, zjistíme, že pro takové tvrzení tady jisté doklady jsou. Pro tuto hypotézu nám jako podklad může posloužit představa Řezenské stezky autorů Břicháčka a Metličky, kteří obě tyto lokality zařadili do severní vedlejší větve. V tomto případě by byla Pivoň součástí trasy severní vedlejší větve, která vedla podél Černého potoka a Pivoňky až do Pivoně, kde se stočila ke Starému Hernštejnu. Meclov by byl zařazen do druhého směru severní vedlejší větve, která pokračuje dále po Černém potoku k Postřekovu a dál do Valtířova. Ovšem v obou případech se jedná pouze o hypotézy (Břicháček – Metlička 1999, 269).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více